Moje články

"Spatřil jsem trůny a ty, kdo se na nich posadili, a byl jim svěřen soud."

Máme právo nevypovídat o Bohu, ale narozdíl od soudního systému, pokud se ho vzdáme, může být a bude to, co řekneme, použito v náš prospěch.

Můžeme se rozhodnout mluvit, mlčet, konat, nebo nečinně přihlížet. Přiznat se k Božímu obrazu nebo ho v sobě pohřbít.

Naopak ve chvíli, kdy staneme před tím posledním soudem, nebude už naše výpověď potřeba. Všechno již bude zaznamenáno v knihách otevřených na svědectví.

Můžeme ale využít svého práva, aby nám byl přidělen obhájce, kterého si nemůžeme dovolit - Ten, kdo nás soudí. 

Izrael měl přesná pravidla pro bohoslužbu. Dokud putovali, byl jasně viditelný rozdíl mezi truhlou smlouvy a Boží přítomností, jako oblak nebo oheň. Když se usadili a přestali vídat oblak nad příbytkem, kde byla truhla ukrytá zrakům běžných lidí, bylo jednoduché si myslet, že 'absorbovala' Šechinu.

Filištíni, zvyklí na fyzické tokeny přítomnosti bohů, prokazovali truhle - a s ní i Hospodinu - větší úctu, než Izraelci, kteří ji přitáhli do bitvy, aby Boha donutili jednat. Oba národy mají za to, že nepřátelé se sbalenou truhlou zajali Hospodina.

Filištíni doplatí na to, že si k ní nepřibalili i kněze se správným návodem k použití.

"Bůh ale ví, že jakmile pojíte z toho stromu, otevřou se vám oči a budete jako Bůh: budete znát dobro i zlo."

Co by udělal Ježíš? Jak bychom mohli být více jako on? Hlavně být blíže Bohu!

Kolik takových vět slýcháme dnes a denně - vždy dobře míněné, znějí tak vznosně, jako bychom se už-už měli vznést na oblaku do nebe vlastními zásluhami.

Jenže právě to bylo první pokušení: Budeš víc jako Bůh.

Když nás k tomu vybízí někdo, jehož pochopení je stejně omezené, jako to naše, není to zrovna spolehlivé.

Jeho odpověď je: jsi stvořen k Mému obrazu, nepotřebuješ víc.

Přeložit to, jak se Hospodin představí Mojžíšovi, není snadné.

"Budu, který budu" zní skoro rozmarně, nestále, jako by se rozhodoval až v tu danou chvíli.

"Jsem, který jsem" naopak zní neměnně, rigidně. Omezeně.

Třetí možnost výkladu je "já budu tam" - ať už je 'tam' kdekoli a kdykoli. Bůh jež doprovází, vstupuje do situací, je v nich ještě předtím, než se tam dostaneme my.

Immanuel - Bůh s námi, Bůh, který do nás vložil svůj obraz.

Pokud nejsem tady (s vámi), pak nejsem nikde a nebyl jsem nikdy.

"Hospodin tě nese ve svém srdci. Hospodin tě vnímá a bere vážně tvůj život."

Byla prorokyní a soudkyní. A nikdo její místo nezpochybňoval. Nedochovalo se nám jméno žádného z jejích dětí, a přesto o ní text mluví jako o matce - té, která se stará a vzdělává celý národ.

Muž, jemuž byla v tu dobu svěřena úloha soudit, vést a chránit, nikomu odvahy nepobral.

Když se za ním vydá a poselstvím, které jej vede na bitevní pole, odmítne. Ačkoli bitvu a vítězství má v rukou Hospodin.

Pak zvedne oči k poslané. A nastrčí ji před sebe. Jako hradbu. Jako toho, kdo se má obětovat, ne pro národ, ale pro něj.

"Tvůj nepřítel zemře rukou ženy."

Stárnul. Chřadnul. Nořil se sám do sebe a do víry, která ve vlnách přinášela úlevu i zármutek.

Do boje mu nedovolili vytáhnout už roky - prý byl příliš důležitý. Věděl, že zahálka ve stínu hradby nesvědčí ani jemu, ani lidu, kterému měl vládnout.

Synové, kteří měli být požehnáním, si začali brousit zuby a meče na jeho korunu. 

Otec pokoje rozněcuje vzpouru, za kterou zaplatí životem. Neměl tedy nikdy pomazání, nebo je Bůh odňal od nich obou?

Ten, jehož pánem je Hospodin, na svou stranu strhne podstatnou část kultu.

Ale pak do temnoty promluví hlas ukradené královny, která na trůn vsune Pokojného.

200 let. 

Stála při něm. Navzdory tomu, že nerozuměla většině toho, co říkal. Navzdory dlouhým hodinám dřiny, která nedávala smysl.

Pomáhala. Starala se. Vychovala jejich syny, našla jim manželky, které se nezalekly tchánovy obsese.

Jejich dílo bylo dokončeno. Obdivuhodné, ale stále zbytečné. 

Překvapeně pozorovala zástup zvířat, defilující před jejíma očima. Řadu z nich neuměla pojmenovat.

Tohle - když už nic jiného - tohle jistě přesvědčí jejich zatvrzelé sousedy, a známé, kteří nad nimi dávno zlomili hůl.

Když se za nimi zavřely dveře, vydechla. Podívala se na svého muže. 

Pořád spolu.

Jejich rty se spojily v modlitbě, když na zem dopadly první kapky.

"Ze stromu poznání dobrého a zlého však jíst nesmíte."

Proč tam ten strom vůbec dávat? 

Protože láska není láskou bez možnosti výběru. Pokud si nemůžeme zvolit vztah, pak je bezcenný.

Je ale výběr opravdu výběrem, když jedna z možností s sebou nese trest?

Pokud jedna z možností znamená zavržení, je Láska opravdu tak nekonečná?

Kdyby se Bůh zavřel v Zahradě, ze které chybující stvoření vyhnal, byly by tyto otázky oprávněné.

On ale vykročil na cestu spolu s nimi. Hřích neznamená zavržení z Boží strany. On si nás zvolil, i za cenu toho, že my si zvolíme vztah s Ním opustit.

"I kdyby fíkovník nevypučel a réva nevydala plody, já budu oslavovat Hospodina!"

Když nekvete to, co má nést plody, je to problém. Květ nám dává znamení, že rostlina je připravená přinést nám užitek a potravu - vykonat to, pro co byla stvořena. Ale i květ musí přijít v pravý čas. Přijde-li příliš brzy, může jej spálit mráz, nebo se nenajde nikdo, kdo by jej opyloval.

Stejně tak zvířatům a lidem je dáno "plodit a množit" - jen naše květy, naše známky připravenosti, vypadají trochu jinak. 

Jak kvete korál? Tím, že spokojeně existuje ve svém poslání, zdobí moře a chrání život kolem sebe.

"Tomu, kdo rozdává, přibývá stále. Ten, kdo je skoupý, mívá nedostatek."

Je v módě dívat se na to všechno, co ztrácíme. Čeho ubývá. A dělat si starosti.

Od počátku nám bylo dáno rozmnožovat dobré, plodit prospěšné, naplňovat a zúplňovat zemi a vše, co je na ní.

Snad proto tak hluboce cítíme každou ztrátu, nebo stagnaci. Občas se zdá, že jediné, co roste, vzdouvá se, zaplavuje svět, je zlo.

A ani za nic si nemůžeme vzpomenout na to zdánlivě jednoduché a logické slovo "dost".

Možná máme ale v srdci nádobu, která může vařit tak dlouho, až celý svět zaplaví tsunami lásky.

„Přijde den, kdy budete naříkat, že jste se rozhodli pro krále, ale Hospodin tehdy vaše volání nevyslyší.“

Lidé si měli být rovni. Ale ze "spásy na stejné úrovni" se brzy vyvinul pocit, že potřebujeme někoho "nad sebou". Někoho, kdo nám řekne, jak se ke spáse dobrat. Paradoxně, to ale nemůže být sám Bůh, který nás přece tolik převyšuje a vyžaduje od nás dokonalost, které nejsme schopni. Musí to být někdo, kdo je nám jen "rovnější".

Tak jako Izrael nás pak překvapí, když od nás ten, komu jsme darovali moc nad svým životem, sebere majetek, pak budoucnost a nakonec i svobodu.

"Moudrá žena vzdělává svůj dům, bláznice pak rukama svýma boří jej."

V popisu důsledků hříchu je zajímavý rozdíl dopadu na obě části člověka.

Íš, stvořený, aby 'byl služebníkem' země se dozví, že jeho služba bude těžší, protože země ponese prokletí zla a bude vydávat nejen plodiny vhodné k obživě.

Íššá, stvořená pro vztah, jako spása na úrovni íše, ponese zármutek nerovnosti vztahu, i odpovědnost za potomstvo, které je nadějí záchrany.

Čím víc se Íššá bude snažit, tím více Íš bude vzdorovat, aby udržel zdání, že má vše pod kontrolou.

Přitom jediné, nad čím má Íš s Íššou vládnout, je hřích.

A potom... 

Sousta jim ještě ani nestihla doklouzat do žaludku. Jejich pohledy se střetly, v očích blýsklo náhlé porozumění. Barvy zářily jasněji. Kontrasty vystupovaly ostřeji.

"Měli bychom..." začala váhavě.

"Je to potřeba," souhlasil, než dořekla.

Pátravý pohled padl na cosi, co do té doby v Zahradě neviděl. Zdvihl to. Bylo to černé, hebké... a tvarované tak akorát, aby do toho schoval ten kousek sebe, který byl jiný.

"Myslím, že bychom měli mít stejné!" podala mu pás listů svázaných stonky. 

Zdálo se mu to, nebo v jejím hlase slyšel... žárlivost?

Divná věc mu vypadla z ruky, když se ozval Boží hlas.

Přiběhl, po svých a sám. Na těle cáry obvyklé slávy, na tváři výraz autority trhaný strachem. 

Její instinkt velel konejšit. Namazat klidná slova jako hojivou mast do hlubokých ran pýchy. Pohostit - vždyť dobré jídlo a pití spolehlivě léčí všechny útrapy světa. Ochránit - posadit se mezi vchod a jeho lůžko, jako hradba před nepřátelským světem.

Sotva zavře oči, její výraz se změní. Ruka nahmátne nástroje, tak důvěrně známé, stále potřebné. Poslední služba, kterou může prokázat nezvanému hostu.

Když znovu otevře vchod do stanu, naskytne se bojácnému králi a odvážné prorokyni pohled na soka, jehož spánek je připoután k věčnosti stanovým kolíkem.

Rozžehnat se s otcem, opustit pohodlí vyspělého města. Zabalit jen to, co unesou jeho ruce a několik zvířat. Vykořenit milovanou manželku. Pro zaslíbení z nebe se vydat do nejistoty.

Písku pod nohama, vykázaného za bránu a dláždění ulic i hvězd na temnějícím nebi, oproštěném od jasu svítilen, každým krokem přibývá. Smlouva s Věčností nabírá konkrétnější obrysy.

K Ur nikdy víc neobrátí svou tvář. 

Z jeho minulosti zbydou sutiny, připomínající pomíjivost lidské slávy.

Z jeho stanů jde stále dál vstříc budoucnosti živá stavba národa, připomínající neměnnost Boží milosti.

K Ur nikdo dnes nepřichází pro budoucnost.

K Izraeli a jeho Bohu ano.

"Slyš Izraeli, Hospodin je tvůj Bůh, Hospodin jediný."

Možná je ve "třech osobách", ale je jen jeden. Jenže když kolem vás jsou kultury, které trvají na tom, že jeden nestačí - a když se ty samé kultury tu pokoutně, tu otevřeně, tu dokonce oficiálně, přimíchávají do té vaší...

Tak vám najednou přijde vlastně logické, že Hospodin, který vítězí nad Baalem (a nad každým jiným mužským bohem) by měl mít právo na to, prohlásit Ašeru (či jinou bohyni) za svou válečnou kořist, za svou vydobytou partnerku.

Její kněží a kněžky jsou tedy od té chvíle vlastně taky kněžími Hospodina. Proto uniknou smrti.

Již od intertestamentární doby se tradovalo, že největším učitelem je ten, kdo dokáže Zákon jinému vysvětlit za dobu, po kterou se udrží ve stoji na jedné noze. 

"Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou. Miluj svého bližního, jako sám sebe."

Zbytek jsou jenom výklady a upřesnění. Nakonec to stejně je o řečech až na posledním místě.

Bůh nás vyzývá k dialogu - dokonce nám nechává prostor i pro monolog. 

Víme, že naše slova nepotřebuje k porozumění situaci. Proč tedy nepřestaneme opakovat Bohu to, co říkal ďábel... a nezačneme ďáblu opakovat to, co řekl Hospodin?

"Zapomene snad žena na své nemluvně? Nemá snad soucit s vlastním dítětem? I kdyby však ony zapomněly přece, já nikdy nezapomenu na tebe! Hle, vyryl jsem si tě do dlaní, tvé zdi mám stále na očích."

Naše tělo a mysl jsou úžasně vytvořené. Obojí ale občas potřebuje vzpruhu. Vůně a chuť (קָפֶה), chemie rozpuštěná v krvi, nás může pozvednout fyzicky, pomoct překonat únavu, i zapudit splín. 

Na duchovní krizi ale potřebujeme jiný lék. Takový, který nedojde a nevyschne. Dlaň (כַּפָּה), do které je vyryto naše jméno, se natahuje ku pomoci - a vždycky dosáhne. V Hospodinově dlani dojdeme záchrany.

"Kéž v polibcích mě ústy svými zlíbá! Nad víno lepší je tvé milování. Vzácné tvé oleje tak voní! Tvé jméno  je esence aromatická. Proto dívky tě milují."

Tahle slova vás chytnou, vtáhnou, začnou ve vás probouzet rozhodně velice jiné pocity, než zbožné vytržení. 

Někteří je považují za alegorii. Jiní mají za to, že by snad ani ve svatém textu neměla mít místo.

A přesto je zvláštně příznačné, že "píseň všech písní" zpívá láskou - jen v jiném odstínu.

Prý ji psala sama Moudrost - a použila k tomu jiný prostředek, než zbytek - ženu.

Možná proto vzbuzuje fascinaci, od níž se nelze odtrhnout.

Říkají 'nebe nezná vyvolených'. Smrt přichází pro všechny stejně.

Nejluxusnější zámořská loď narazí do ledovce, a i ti z nejvyšších tříd, za zvuku hudby vyzývající nebe, zmizí beze stopy pod hladinou. Tisíce duší vzaté chladem a vodou.

Krutost se přelévá světem a vybírá si - ne podle společenské vrstvy, ale podle etnika a víry. Miliony životů skončí v dýmu a ohni.

"První budou poslední, poslední budou první. Kdo chce být mezi vámi nejváženější, buď vaším služebníkem."

"Pravím vám, že nevěstky a celníci vás předcházejí do Božího království."

Katastrofy se nám možná nevyhnou, ale to jak je přijmeme, určí náš věčný status.

Ženu statečnou kdo nalezne...

Její muž měl to štěstí. Ne, že by si toho vážil, nebo si to snad alespoň uvědomoval.

Domácnost vedla, o obchod se starala, sloužící už dávno věděli, že chtějí-li rozumnou odpověď, mají raději jít za ní.

Všechny zásluhy a chvála ovšem samozřejmě přistály na hlavu pána domu.

O potížích pastevců, napadaných vojáky i sousedními podruhy, věděla jako první. A stejně tak se doslechla o jejich nepravděpodobném ochránci v čele bandy rebelů.

Její manžel samozřejmě netušil, která bije. Urazil přesně ty, které měl uctít.

Nezbývalo než doufat, že její pokorný vděk (a ženské zbraně) dokážou předejít katastrofě.

Je těžké věřit v Boha? Možná. 

Ale i pro ty, kdo rezolutně nevěří, je až podezřele lehké věřit v lásku.

Vlastně se dá říci, že v západní civilizaci se honba za láskou - nebo tím, co láskou nazýváme - stala téměř posedlostí.

Člověk je tvor vztahový. Chceme milovat a hlavně být milováni. Zároveň ale může přicházet skepticismus ohledně toho, jestli existuje něco jako opravdová láska. A kdo je jí hoden?

"Kdo však žije v lásce, žije v Bohu a Bůh v něm, protože Bůh JE láska."

Věříte-li v lásku a jednáte-li podle toho, je možné, že dojdete k Tomu, v něhož nevěříte.

Lidská duše se krmí příběhy. Něco v nás je "zadrátováno" tak, že bez nich nemůžeme žít. Možná je to naše věčná zvědavost, touha věcem rozumět, přání, aby všechno dávalo smysl.

Pohádky jsou útěšné v tom, jak jasně ukazují hranici mezi dobrem a zlem - ale taky tím, že v nich nikdy není nic tak špatně, aby se to nedalo napravit. A dobro vždycky zvítězí.

"Dospělácké" příběhy "ze života" bývají zamotanější. Mezi černou a bílou leží moře odstínů šedi, kterým se loď porozumění prodírá jen velmi neochotně.

Písmo nám nenabízí pohádky. Ale přesto nám slibuje, že můžeme žít "šťastně až na věky".

Až budou zemi ničit válečné nestvůry, s železnými drápy a ocelovými zuby.

Až Zemi budou trhat katastrofy z půdy, vody i vzduchu.

Až budou láskou nazývat nevěru, smyslnost, útisk a zneužívání.

Až budou lež vydávat za pravdu a sebestřednost za altruismus.

Až budou všichni pronásledovat všechny, aby nemuseli poslouchat jiné názory.

Až budou opakování stále stejných klišé prohlašovat za myšlení.

Až budou přerušovat zlé cykly odsouzením a nahrazovat je ještě horšími

Když všechno, co vidíš, je zlo - pak si vzpomeneš na Toho, který stvořil vše se slovy "Je to dobré."

Pak On bude moci říct: Neboj se, všechno tvořím nové.

Rodokmeny v Bibli jsou jako zlatonosné řeky na Klondiku. Člověk z nich musí pracně vymývat písek slov, aby získal zrnko či valounek cenné informace.

Například se musíte prokousat matematikou, aby vám vyšel otazník nad tím, proč (a jak) Metuzalém zemřel zrovna v roce potopy.

V těch prvních devíti pokoleních, která žijí téměř milénium, je jen jeden, o kterém je napsáno, že "žil s Bohem" - a toho si Hospodin k sobě vezme už po 365 letech.

Možná se tím chce říci, že pro to, aby si nás našla věčnost, nezáleží na tom kolik dní strávíme v prachu země, pokud hledáme Hospodina.

Byl prvorozeným. Vymodleným. Tím dobrým, co vzešlo z poznání zlého. Matka ho pojmenovala "Zisk" - uprostřed ztráty byl splněním zaslíbení. Nositelem spásy, kterou ona měla být svému muži.

Jak by se tedy neměl vnímat s hrdostí a pýchou?

Jeho bratra pojmenují pára, rosa - jakoby jeho úkolem bylo se ztratit a rozplynout.

Pokorně slouží stále přítomnému Bohu.

Přijetí a nepřijetí oběti není o tom, co leží na oltáři. Je o srdci, které oltář zapaluje. 

"Cožpak tě nepřijmu, budeš-li činit, co je správné?"

Je výzva k zastavení, přehodnocení, změně kurzu.

Návrat do ráje neleží na tvých ramenou, ať už ti rodiče říkají cokoli.

Vyhnání z ráje je tradičně vnímáno jako trest - "výhružky" předtím, nutnost přesunu do nehostinné pustiny, výhled na smrt.

Výhružky jsou ale prostým konstatováním toho "zlého", co teď bude lidem v jejich existenci zřejmé - něco z toho v důsledku pokřivení jejich charakteru vlastním rozhodnutím, něco možná jen kvůli změně úhlu pohledu.

Bůh se nezavírá ve svojí dokonalé zahradě, ze které dostali jeho služebníci vyhazov. Jde s nimi, do světa, který celý stvořil jako "dobrý". 

Anděl se třpytivým mečem střeží cestu ke stromu života - dokud vidíš plamen, víš, že se může naplnit slíbená naděje návratu k věčnosti.

Množení SE konečně dostává prioritu.

Další z mnoha miskoncepcí příběhu o stvoření a pádu je slovo, překládané běžně jako "nahý".

Stejný výraz se v rámci téže kapitoly používá totiž i pro hada. 

A tam se překládá jako "vychytralý".

Možná by bylo lepším výrazem "odkrytý", "odhalený" nebo "rozumný".

Sama tato vlastnost (ať zvolíme jakoukoli variantu) také není popsána jako nutně negativní.

O člověku je dokonce řečeno, že se "za to nestyděl".

U fíkových listů není účelem zakrýt – to, co si Adam vyrobí, není sukně, ale pásek. 

Spíše odznak, viditelný projev uvědomění si té vlastnosti.

Skryjí se právě kvůli tomu viditelnému odznaku, ze studu nad porušením zákazu.

Každý z nás by měl zářit odrazem nebeského Světla dopadajícího na naši tvář a do našeho srdce. Neměli bychom se snažit naše odražené paprsky nijak 'cílit' nebo zvláštně směřovat jen k těm, kteří si to podle našeho názoru nejvíce zaslouží.

"Bůh nechává své slunce svítit na dobré i zlé."

Celí a úplní můžeme být jenom tehdy, pokud přijmeme, že každý, koho potkáváme, v sobě nese stejný Boží obraz, jako my sami - a proto je hoden lásky. Nezáleží na tom jak zvandalizovaný, nebo zakrytý se nám zdá. 

Pokud chceme svůj vlastní zachovat, pak naše světlo musí láskyplně políbit i tvář nepřítele.

Byl Svátek Světel. Jaká ironie, když to jediné Světlo svět opustilo ani ne před rokem.

Rodina se povzbudivě usmívá, když bere služebnou svíci, a jednu po druhé zažehne osm na svícnu.

"Pochválen buď Hospodine, králi světa, stvořiteli nebe i země, který nám daruješ život a který jsi nám přikázal rozžíhat světlo svic."

Třikrát nabere světlo do dlaní a přinese je k očím. V tiché modlitbě jí po tváři steče slza vzpomínky.

Mihotavé světlo hvězd a loučí, vůně sena a pachy a zvuky zvířat v těsné blízkosti. Zvuk pláče, který vykoupí všechnu bolest.

"Neopustil nás, mami," stiskne jí ruku adoptivní syn.

"Není dobré, aby byl člověk sám. Učiním mu spásu proti němu."

Ve stvoření je jen jednou hodnocení 'není dobré'. Když se pro člověka nenajde partner pro vztah. 

Žena je stvořena do vztahu. Muž má porovnání - život o samotě, versus život po něčím boku.

"Proto opustí muž svého otce i matku, přilne ke své ženě, a stanou se ti dva jedním tělem."

Navzdory staletím zdvižených prstů, tenhle text má pramálo společného se sexem. Sexualita je částí lidské osobnosti, jednou z fazet vztahu. Není však jediná, ani nejdůležitější.

Jde o to, abychom se jeden o druhého starali jako o součást vlastního těla.

Studujte! řeknou vám. Nestačí jen číst.

Bible byla napsána pro nás, ale ne nám. Spousta věcí dnes v kontextu západní civilizace vyznívá úplně jinak, než jak zněla tehdy na Blízkém Východě. Tradice někdy vysvětlují, jindy ovšem zahalují a zneprůhledňují.

Správný křesťan by měl přečíst celou Bibli alespoň jednou ročně. Ale na druhou stranu, pokud jdete do hloubky, může se vám stát, že strávíte rok v prvních třech kapitolách Genesis, a stále máte nové náměty k přemýšlení.

"Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha, zalíbilo se Bohu spasit svět bláznovskou zvěstí."

Hospodin naštěstí nezachraňuje jenom čtenáře. 

Na prvním místě nám připočítá víru.

"Denně jsme pro Tebe vydáváni na smrt, mají nás za ovce na porážku. V tom ale slavně vítězíme skrze Toho, který nás miluje."

Zdvižený prst. Nutné opatření. Napřažené žezlo milosti. Odpočinek. Poražený nepřítel, zlomená zbraň. 

"Žít – to je pro mě Kristus, a umřít – to je zisk!"

Věříme-li v Toho, kdo smrt přemohl, nemůže v našich očích být 'tím největším zlem'. Protože smrt nás nemůže oddělit od Něj - to zvládne pouze a jenom život.

Smrt je důsledkem, nikdy cílem. Proto po ní nedychtíme, nespěcháme za ní. Protože Jeho obraz v nás může ještě pomoci oslovit zbytek světa. Necháme-li zemřít své ego.

Existuje předpoklad, že když něco vytvoříme, můžeme s tím také manipulovat či dokonce to zničit. Každá modla, vyrytý obraz našich přání, snů a hodnot, je snahou manipulovat realitu. A hrozbou "když nebudeš fungovat, zbavím se tě".

Hospodin nehraje podle těhle pravidel. Svůj obraz vložil do každého z nás. Spolu s ním nám dal svou autoritu. Jako hraničními kameny každým z nás vymezuje svoji sféru vlivu. Dal nám očekávání. Doporučení. Vedení, pokud se ho rozhodneme přijmout.

Ale nepověsil nás na provázky. Dal nám volnost ten obraz změnit, pokroutit, zvandalizovat, přepsat. Můžeme si vyrazit vlastní cestou, vymezit vlastní království. 

Na vlastní nebezpečí.

Večeři snězte ve spěchu, ale beze zbytku. Nebalte si zásoby na týden, měsíc, nebo víc. Buďte oblečení a obutí, připraveni vyrazit.

S sebou si vezměte zlato a šperky. Ne vodu nebo jiné praktické věci pro přežití. 

Nikdo ani nemrkne, když prorokyně na druhé straně moře vytáhne tamburínu. Ostatní ženy ji okamžitě napodobí. Tančí, zpívají, chrastí a cinkají.

Na druhou stranu jsou velmi překvapeni, když jim dojde, že i v pustině potřebují jíst a pít. 

Hospodin je vede k tomu, že jejich přežití je Jeho starost. Jejich úkolem je být vždy připraveni Jej oslavovat.

Jeho přítomnost má vyvolávat pokoj a radost.

"Ten, od něhož je to svědectví, praví: „Ano, přijdu brzo.“ Amen, přijď, Pane Ježíši!
Milost Pána Ježíše se všemi."

Poslední slova Zjevení se citují často, a někdy z našich úst zaznívají skoro jako výhružka, nebo jako povzdech.
Mají být radostným zaslíbením, nadějí, útěchou a vyznáním víry.
On přece nepřichází, aby svět soudil, ale aby svět spasil.
To ostatně cítíme i z daleko méně známých posledních slov Staré Smlouvy:

"On obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych při svém příchodu nestihl zemi klatbou."

Byla nám dána každá příležitost a pomoc k tomu, abychom mohli zakusit požehnání Lásky.

"Hospodin Tě nese ve svém srdci a chrání tě.
Hospodin Tě stvořil a vede Tě k radosti a harmonii.
Hospodin Tě vnímá a bere vážně Tvůj život.
Provází Tě láska a milost Boha Otce, Syna i Ducha Svatého."

Požehnání není jen slibem do neurčité budoucnosti.
Požehnání je konstatování přítomnosti, prostý fakt existence v Boží sféře vlivu.
Je výrazem a připomínkou Jeho lásky k nám; dobroty, která nás chce provázet.

Navzdory tomu, že se nám může zdát šedivě obyčejné, tisíckrát omleté do bezvýznamnosti, maličké v porovnání s masou ostatního biblického textu - Hospodin je přikázal vyslovovat nad svým lidem jako znamení naděje.

"Pánův den ovšem přijde jako zloděj."
"Ten den a hodinu však nikdo nezná – ani nebeští andělé, ani Syn – jedině sám Otec."

To ale určitě neznamená, že bychom se neměli snažit přijít na to, kdy se pro nás Ježíš vrátí, že ne? Máme přece v Písmu tolik indicií, jistě když je dáme dohromady...
Rok 1843.
O, tak ne, rok 1844!
Nebo možná ne, možná prostě... musíme čekat?
Rok 2000 by byl stylový...
2020, podívej na ty tragédie, to musí být!!!

"Pán neotálí splnit svůj slib, ale prokazuje vám svou trpělivost. Nechce totiž, aby někdo zahynul, ale aby všichni došli k pokání."

"Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří?
Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš."

Každá naše samota je zdánlivá. Opuštěnost způsobená tím, že jsme se rozhodli nekomunikovat, nereagovat, nevěřit.
Bůh je všude, ve všem, neexistuje místo nebo situace, kam by nepronikl.
Soustředíme-li se však na domnělé hrozby, příšery dštící oheň a síru, kterými se obklopujeme, může se nám stát, že na Něj nedohlédneme.

"Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem.
Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo."

Mozkové čipy produkující věštecké sny byly, jak se zdálo horkým zbožím. Jen škoda, že výkladový software se podařilo zprovoznit pouze u malého množství uživatelů. Naštěstí v případě nejvyšší nouze spolehlivě fungovala stará dobrá letecká pošta.
U léčebných nanitů byl největším problémem systém doručení do organismu. Testy s říční vodou v Jordánu prokazovaly slibné výsledky, ale udržet nadkritické množství jednotek na požadovaném místě se v proudu ukazovalo jako neefektivní. Kapénkový či vzduchový přenos byl samozřejmě cílenější, a stejně jako u přenosu fyzickým kontaktem, u něj bylo zjištěna schopnost zcela odvrátit, či dokonce zvrátit degradaci organismu i ze stavu smrti.
Výzkum pokračuje.