Moje články

Byl ještě příliš mladý na to, aby rozuměl všem nuancím rodinných vztahů.
Chtěl rozumět, potřeboval vysvětlení a povzbuzení.
Možná i ujištění, že je přece jen zvláštní.
Místo toho ve spánku vykopal mezi sebou a bratry ještě hlubší příkop. Ostřejší válečnou sekeru, která na chvíli hrozila přetnout i pouto lásky jeho otce.
Zprávy z nevědomí ho budou provázet zbytek života.
Naučí se jimi provázet ty sotva probuzené, zmatené a vyděšené, jako býval sám.
Stanou se nástrojem záchrany pro ně všechny.
Poté, co se naučí se probudit, a plně vnímat Toho, kdo odkrývá tajemství.
Vědomí vlastní bezmocnosti otevře pokorou bránu pro jedinečnost.

Pro dětského zpěváka

Smiluj se, Hospodine.
Dej, abychom byli všichni zdraví.
Ochraňuj maminku, tatínka, Mojka i Teulku.
A babičky a dědečky taky ochraňuj.
Ať jsme na sebe všichni hodní a nikdo se na nikoho nezlobí.
Uzdravuj nás, pane Bože, aby nám nebylo špatně a nikoho nebolela hlava.
Děkuju ti, že nám rostou kytičky.
A že nám na terase létají krocani.
Děkuju za srnky, které mě chodí zdravit.
I když se bojím, že mi okoušou zahrádku.
Těším se, až poletíme do Prahy a uděláme si dámskou jízdu s babičkou a druhou babičkou a s maminkou.
Ráda chodím do sboru, pane Bože.

Byl vnukem krále. Jenže celou jeho rodinu vyvraždili. Zůstal sám.
Opuštěný, zbavený majetku i veškerých nároků, chromý.
Prokletí rodu vypité až do dna, uplivl by si téměř každý.
Stal se trpěným hostem, spoléhajícím na milosrdenství nemilosrdného zákona.
Když přišli poslové nového krále, byl by se možná chtěl schovat, jako kdysi jeho děd.
Nebo možná v duchu vítal konec jako vysvobození?
Jenže zpráva, kterou nesli, byla zprávou o požehnání.
Zprávou o milujícím a odpouštějícím Bohu i panovníkovi.
Ještě téhož večera usedl ke královskému stolu.
Navrácený majetek přenechal někdejšímu otrokovi a jeho rodině.
Přítele by doprovázel i do vyhnanství, kdyby to šlo.

Sandály vás ochrání před poraněním, dodají krokům jistotu v hrubém terénu.
Pomůžou vykonat všechno to, k čemu se během dne ve svém běžném životě potřebujete dostat.
Ale neudrží venku prach a špínu světa kolem. Naopak, často je ještě pevněji chytnou a nesou, kamkoli kráčíme.
Vyzout se znamená stát se zranitelným.
Zpomalit, nebo se zastavit.
Znamená to připustit, že potřebujeme očistit.
Omýt někomu nohy je symbolem přivítání, přijetí, prokázání úcty.
A taky ujištěním, že chvíli můžeme jen tak existovat, posedět, soustředit se.
Nabrat sílu, než se opět vydáme na cestu.
Často za posláním, kterým nás Hospodin pověřil, zatímco jsme byli bosí.

Podívejte, vždycky to musí *někdo* odnést.
Ženská. Had. Poznání!
Jenže ti jsou aspoň v tom textu výslovně.
Proč se ale termín 'plod' smrskl jenom na nás, to by mě fakt zajímalo.
Proč jste si to nepřeložili jako pomeranč? Nebo kokos?
To jsou přece taky ovoce! Rostou na stromech.
Ale ne, celou historii je to jablko.
Jablko za to může, jablko je symbol toho, že VÍTE, co nemáte, nebo taky, že se něco kardinálně pokazí.
Ale když se pak o ovoci konečně mluví v dobrém - láska, radost, pokoj, laskavost, dobrota, věrnost, jemnost a sebeovládání - tak z toho najednou nikdo jablka nedělá!

Náš král nás vyslal do malého království na západ od naší říše.
Místní král byl prý na smrtelném loži, jeho dědicové sotva v plenkách... ideální doba na anexi, řeklo by se.
Jenže pak se monarcha záhadně uzdravil. Prý v tom měl prsty jejich bůh.
Pokud to tak bylo, byla by invaze nemoudrá, konec konců, nikdo nechce jít proti nadpřirozeným silám.
A tak jsme tady, zvědaví, co nám o tom svém bohu a jeho zázracích poví král.
Místo chval, pozvání do chrámu, či jiné náboženské okázalosti se nám dostane jenom prohlídka paláce a jeho 'bohatství'.
Tím Babylon neohromí.
Jeruzalém bude náš!

Bezdětných párů, jako byli oni, bylo v historii bezpočet. Někteří se bouřili, většina se však smířila. Za nimi stála rodina i pospolitost, nemuseli mít z budoucnosti strach. Vlastně už na nic nečekali.
Šel si po své práci - mluvil k Hospodinu jménem celého národa - když tu se stalo neslýchané.
Nebesa odpověděla.
Zaslíbením, o které tak docela nestál. Osobním, a přece ne tak úplně. Nedůvěra vytryskla z jeho nitra v proudu slov.
A pak nastalo ticho.
Skoro deset měsíců nikdo neslyšel jeho hlas.
Teprve, když mu dobře mínící sousedé chtěli "pojistit" dědictví, bylo mu dovoleno se ohradit.
"Můj syn se jmenuje 'Milovaný'."

Slyšely.
Tlukot dvou srdcí v jednom těle.
Přerývaný dech, kradený stupňující se bolestí.
Nevyřčené obavy.
Křik loku vzduchu, který jako první naplnil plíce.
Slzy úlevy, zvonící o hrubé pokrývky.
Chvály, kterými příbuzní mimo dohled vítali nový život.
Sání, předávající život z hrudi do úst.
Spánek, usazující se na unavených víčkách.
Náhlé napjaté ticho.
Vojensky přesné, těžké kroky za oknem.
Bouchnutí rozražených dveří.
Zlostnou otázku.
Vyčerpaný strach třesoucí tělem za nimi, tisknoucí náruč, možná trochu pevněji, než by se mělo.
Vlastní hlas, odpovídající.
Polopravdu, zachraňující sotva započatý život.
Zaváhání před odchodem.
Vděčnost, která nikdy nezapomene.
Připomínky svých činů v tisíci generacích.

Co by udělal Ježíš? ptají se celé generace.
Otázka, ěkdy upřímná, většinou však používaná jako strašák. Jako zdvižený prst...
To jsi křesťan, když... uslyšíte vyčítavě.
Většinou od těch, kdo o křesťanství slyšeli v Marxismu-leninismu, nebo od pohádkových čertů.
A není tohle náhodou hřích? ten hlásek ustrašeného dítěte, které se bojí blesku z nebe, nám do hlavy nainstalovaly roky síry dštěné z kazatelen.

Když se konečně podíváme do "návodu", najdeme tam ale jenom jedno:
"Milosrdenství chci, ne oběť. Poznání Boha je nad zápaly."
"Miluj Boha celou svou bytostí, miluj ostatní jako sám sebe."
Čiň to, co chceš, aby bylo činěno tobě.

Stála na kopci. Jako tolik ostatních.
Mladá dívka, pro kterou vzdělání představovalo výzvu, od chvíle kdy jí spolužák způsobil otřes mozku kamenem do obličeje.
Teď už na tom *konečně* mohlo přestat záležet.
Jejich vlak do nebe, vypravený před 2300 lety, měl konečně zastavit ve stanici Země.
Jenže nepřijel.
Zklamání bylo pro většinu z nich příliš velké.
Ona ale spolu se čtyřmi dalšími pokorně pokleká - a v tu chvíli je jí dopřáno vidět.
Karavana věrných poutníků stoupá úzkou cestou přes propast překlenutou křížem k výšinám.
Jejich oči jsou nehnutě upřeny na zářícího Spasitele, který je očekává před branami Nového Jeruzaléma.
Maranatha.

K čemu je krása, třpytivé pozlátko, když se pod ním schovává jen rozklad a nicota?
Ten, který kdysi zářil nejjasněji, za sebou nechává štiplavý pach polopravd, ze kterého i jediná jiskra chtivosti dokáže rozdmýchat požár - takový, kterému neměla být vystavena žádná lidská bytost.
Jak si tedy můžeme myslet, že náš lesk je něčím jiným, než bídou?
Vše, co je pro jiné ziskem, jsem pro Krista odepsal jako ztrátu.
Nevěřím, že by mě mohlo vykoupit jakékoli množství materiálních hodnot.
Budu se držet dřeva kříže, z něhož se stane základní kámen.
Moudrost je plná protikladů, rozumnost vidí skrz oslepující záblesky k pravdě.

Ten, který se po prvních pochybnostech tiše vydal na cestu, aby vedl ostatní.
Jde tam, odkud původně přišli, tam, odkud se ozývá zaslíbení.
Vede ho ten, kdo inicioval smlouvu, nad kterou nemá moc čas, zákon, ani neschopnost plnění.
Když konečně uléhá, je to s vědomím milosti, lehkostí splnění úkolu a předání zodpovědnosti.
Nad jeho tělem se vede spor doslova nebe a pekla.
Ten který poslechl, vyšel, vedl, nesl.
Ten, který selhal, zradil, vyhořel, zklamal?
Nárok nebe je silnější, vždycky byl.
Duch jej donese tam, odkud vyšlo všechno.
Země nejzaslíbenější, zářící slávou, se mu otevře před očima.
Konečně uzří Boží tvář.

Šittím bylo varování, zvednutý prst do historie.
Když necháte cizí, aby se mezi vás míchali, dopadne to odpadnutím.
Po Jerichu za to mohla lest.
Malá skupina se lstí vetře do role spojence, protože je pořádně protřásl strach.
Žádný velký otřes v kultu nezpůsobili, zdálo se.
Ten přijde až potom, když se začnou třepat královská lůžka.
Míchání informací mezi přikrývkami povede ke zmatení všeho ostatního.
Možná proto Pavel (a po něm Jan Amos) doporučuje raději 'plodníkem svým párkrát řádně protřepati, nežli se s ženštinami hampejznými zamíchati'.
Protože co se smíchá, většinou člověka nějakým způsobem potřísní. Nebo vtáhne do víru bez úniku.

Tvrdili, že jsou jen návštěvníci. Ale ji rohlíkem neopijí.
Pomohla jim zmizet jako pára nad hrncem. Zbyl po nich jenom slib záchrany.
Rty, rudé jako šňůra, která visela v zadním okně, se roztáhly do vítajícího, naivního úsměvu.
Král se na svoji kněžku lásky zamračil, ale jejím slovům věřil.
Strážní oddíl se vydal ven z bran města, v patách těm nestoudným zvědům.
Město se uzavřelo, neprodyšně, obousměrně.
Že byl podveden - a kým - zjistí král až za pár dní z hradeb zbudou ruiny, polité krví a poseté mrtvolami.
Prostitutka se stane manželkou jednoho z bojovníků, a z jejího syna bude předek krále.

Morning Star klouže po vlnách Dunveganského zálivu.
"Jejich bójky jsou slabé. A od mola jezdí výpravy za tuleni," referuje muž, nespouštěje oči z hloubkoměru. "10 stop pod kýlem. Tady. "
Loď se zhoupne, když se kotva zasekne do dna. Vylodíme se, natěšení na prohlídku nejdéle obývaného hradu ve Skotsku.

"Umm, zlato? Není támhleto...?" ptám se, vyhlížejíc z okna druhého poschodí hradní věže.
Místo odpovědi rovnou vytáhne telefon.
"Patricku? Jsi na palubě? Aha, takže to taky vidíš. Dobře."
Naše loď se s větrem o závod žene mezi řasy směrem na otevřené moře.
Ukazuje se, že staré pasti na kraby dvaatřicítku plachetnici neudrží.

Dvě sestry ve stejné domácnosti, s jedním mužem, stojí u zrodu národa.
Pět sester oslovuje vůdce, domáhajíce se svých dědických práv právními argumenty.
Vdaná žena, která upřednostňuje duchovní kariéru a dokonce se vydává do bitvy v čele armády, zajišťuje bezpečnost lidu.
Matka svého vymodleného syna odevzdá do chrámu, kde ho vychovávají muži pochybné pověsti.
Svobodná dívka se posadí k nohám učitele, aby naslouchala teologii, místo aby předvedla hostitelské kvality přítomným svobodným mládencům.
Schopná podnikatelka stojí v čele rostoucího duchovního společenství.

Pokud si v dnešní přeemancipované době chcete přečíst o "tradičních" rodinách a "přirozených" rolích, vezměte do ruky raději nějaký román...

Šla, tvář pokrytou koryty ustaraných vrásek, v nichž tekly potoky slz.
Kameny na cestě se jí vysmívaly, když je obcházela.
Hloupá. Naivní. Co uděláš, až staneš před tím posledním?
Balvanem, který zakrývá vchod k tomu, co stejně nechceš vidět.
Najdu někoho, kdo ho vypáčí, odvětila jim.
Nemusela. Kámen sám uhnul před tím, koho ani smrt nezadržela.
Nečekala, že jí budou věřit.
Ten, kterého pojmenovali "skála", se nenechal pohnout jen tak něčím.
Občas věřila, že by jeho rozhodnutí opravdu nepřemohly ani brány pekel.
Ale Mistr z něj vždycky dokázal dostat odpověď - i tu nejnepříjemnější.
Kvůli němu se bude starat o ostatní.

Když slova znamenají život, nejde je nepustit ven.
Jenže slova chtějí být čtena, slyšena, vyžadují reakci.
A co když ta nepřijde?
Kolikrát můžete v komentářích slyšet jenom cvrčky, než se začnete ptát, jestli opravdu máte ještě stále co říct?
Když to nikdo nechce slyšet, je snad proto lepší mlčet?
Kolik hlasů takhle zmlklo, když se jim nedostalo odpovědi?
A co s těmi děrami, které po nich zůstaly?
Faobe, Lee, Kumiko... vaše slova chybí. Ne jen pro ně samotné, ale i pro reakce v místech, kde jiní už dávno otupěli.
Snad se zase někdy, až zmlkne zbytečný hluk, uslyšíme v dialogu.

Malá loďka, naložená unavenými muži.
Na vodě, kterou někteří z nich důvěrně znali, protože je léta živila.
Dnes nemají myšlenky na práci. Chtějí se dostat do klidu, odpočinout.
Hladina jezera není nikdy klidná - ani dnes.
Přesto se do hladiny opře paprsek měsíčního světla.
Neomylně, jako reflektor, jim ukáže postavu, kráčející po vlnách.
"Duch!"
Jejich zděšení, jako předtím bouři, utiší známý hlas.
"Nebojte se!"
Ten nejodvážnější z nich promluví.
"Chci také kráčet po vodě!"
Z lodi se vyhoupne lehce díky letům praxe.
A opravdu JDE.
Dokud se nerozhlédne kolem. Jeho víra sklouzne pod hladinu a jako kámen ho tahá ke dnu.