Moje články

Na hladině pluje nebe, na nebi plují oblaka.
Kumšt je v tom, zachytit tenhle okamžik nikoli tak, jak ve skutečnosti vypadal, ale tak, aby vyvolal stejný pocit, stejný stesk.

Poškrábe se za uchem násadkou štětce. Co by k tomu asi řekla Zdenka? Přimhouřila by oči, nakrčila nos, na chvíli zadržela dech, než by vynesla ortel. Ještě pořád se jí v duchu ptá na její názor, i když si připadá rozbitý. Rozbitý, zraněný, uražený. Osamělý.

Nemůže se rozhodnout, jestli chce na plátno přenést to všechno, jestli má odvahu vydat své nitro v plen.

Říkávala mu Kýťo. Trefnější by očividně bylo Cíťo.

"Že si nedáte pokoj, táto. Měl byste být rád, že nás nezavřeli a nezavdávat jim pořád příčinu."

"Tak nakonec jim mám být ještě vděčný? Za co? Že nás ožebračili? Že nás milostivě neposlali do lágru pronic zanic?"

"Víte, že tak jsem to nemyslel. Snad uznáte, že je lepší dát si pozor a zůstat na svobodě..."

"Na svobodě," ušklíbne se starý. "Co je to za svobodu, když se člověk musí pořád ohlížet na to, s kým mluví a jak se kouká? Ty se cítíš svobodně, když jim furt ustupuješ? Já si připadám, jak v řetězech!"

Slávek taky, ale bojí se rouhat.

"Taky znám takový případ," pravil starý Koreček zasmušile. "Chlap odjel na pole, že bude rozhazovat hnůj, domů se už ale nevrátil. Stará nejprv myslela, že třeba v cestě leží padlý kmen, jenže pak přitáhl kůň prázdný vůz. Po chlapovi jako by se země slehla."

"Vsadil bych se, že v tom případu figuruje černá Tatra," pokýval hlavou kriminální rada Pašátko. Totiž, bývalý kriminální rada, toho času kriminální živel. "Dodávky plnil?"

"Plnil. I když u toho cedil krev."

"A nadávky, co?!"

"Co se stalo s tím hnojem?" napadlo notáře Holoubka.

"Co by," ušklíbl se Koreček, "ten teď budou kydat oni na něj!"

"Kaplan je mistr botník," sekl pan Pinsky. "On dělá jednu botu za druhou."

"Botník je police," namítla slečna Mitnicková.

"To taky," zahřímal pan Pinsky. "Botník a tvrdá police!"

"Neříká se botník, ale švec," pokusila se ještě jednou slečna Mitnicková, ale pan Smidt to smetl ze stolu:
"Kaplan nedělá švecky, on dělá chyby."

"Cha," zaútočil znovu pan Pinski, "on dělá šecky chyby, co jsou!"

Pan Kaplan se nenechal tím soustředěným útokem vyvést z míry. Jako ostřílený komodor se chystal k odvetné palbě.

"Dámyjapánové," pravil důstojně, "Pinsky má pravdu. Dělám chyby. Ale proč? Pro dobro! Aby vy mohli v cizích chybách pomočit!"

Dědeček řekl, že se už na Milouše nemůže ani podívat a že nechápe, k čemu je nám vlastně dobrý. Nato teta Kateřina pravila, že Milouš kupříkladu velice dobře bruslí.

Je docela dobře možné, že v tom má pravdu, nedovedu si však při nejlepší vůli představit, k čemu je bruslení v jeho pozici užitečné. Doktor Vlach nicméně odtušil, že z nepříjemného tématu umí Milouš vybruslit takřka dokonale. "To jste udeřil hřebíček na hlavičku," zaradovala se teta Kateřina, dědeček však zabručel, že bohužel ne doslova.

Nato se doktor Vlach nečekaně rozhovořil o barbarských zvycích jakéhosi indiánského kmene, myslím, že to byli Komačové.

Krušina je nervozní jako nevěsta před svatební nocí. Konečně, konečně může být se svou ženou.

197 dní ji neviděl.
845 dní ji nepolíbil.
925 dní ji neobjal.

Dveře cely zaskřípou, bachař dovnitř postrčí Andulu.
Zůstane stát hned za dveřmi.
Pořád ještě je to pěkná ženská. Až moc pěkná na to, aby byla sama.
Co jestli někoho má?

"Andulo," zašeptá Krušina.
Usměje se, trochu uhne očima.
Krušina udělá dva rychlé kroky, pak se zarazí.
Zvedne ruku a dotkne se jejích vlasů. Jsou hebké a voní heřmánkem.
Za ocelovými dveřmi to zašramotí.

Najednou ví, že to nemůže udělat.
Ne takhle.
Ne jí.

"Sovětský Svaz," hřímá strážmist osvěty, zvaný osvěták čili kulturák, "náš velký vzor, předběhl celý svět, a ne o rok o dva, ale o století!"

"V něčem určitě," zahučí kdosi.

"Ve všem, chlapi, ve všem," přeslechne kulturák ironii, "dám Vám příklad a to nejsou fakta, to je pravda! Co byste řekli; jak dlouho soudruhům trvalo vybudovat právě dokončený kanál Volha - Don? No - schválně?!"

"Čtyři roky," ozve se architekt Novoveský.

"Správně," zaraduje se osvěták. "A jak dlouho se naproti tomu stavěl takový... kanál La-Man-cha? Cha! To se vůbec nedá srovnávat!"

"Je to divný, ale má pravdu," zabručí Novoveský.
Vážnou tvář nelze udržet.

Skla v oknech drnčí pod nárazy větru, škvírami táhe průvan. Ruce se mu chvějí zimou, ale mnohem horší je chlad uvnitř.

Ještě se nepřestal modlit, ale odpověď neslyší. Rozhodli se vyhnat Boha, on jim ustoupil a opustil je.

Utře špinavé dlaně do vlhkých fáráků a ze záňadří vytáhne ruský román. Jednu z mála knih, kterou je tu možné získat a dá se číst.

Zkřehlými prsty tlustý svazek otevře, voní stářím a lepšími časy. Opatrně nalistuje první stranu. V horním rohu jako motto slovo Boží:

"Má je pomsta i odplata."

Padne na kolena.

Ze síly té útěchy bude živ.
Přinejmenším dnes.

Tma je cítit vlhkostí, nahořklým pachem zoraných polí, bramborového sklepa a ohníčků podzimu.

Slávek vedle ní vzdychne: "Tohle jsem pro tebe nechtěl."

Opře se na lokti a podívá se na něj; oči se mu v šeru lesknou.

Nesměle zvedne ruku a dotkne se jeho tváře.

Vezme její dlaň do své a vtiskne do ní polibek. Jako tehdy před oltářem.

Anežka se nakloní až k němu. "V bohatství i chudobě," vydechne mu do ucha, "pamatuješ?"

Pak ho políbí a je to jako poprvé, jako když se otevřou stavidla a voda se řítí z vantroků na lopatky, jako když duní chrámové zvony.

Jsou dva. Uhratý mladíček a hezký blondýn.

"Tak jak to bylo s těmi letáky?" začne fešák skoro vlídně.

"Jakými letáky?"

Poďobaný bouchne pěstí: "Tvýho flanďáckýho bratříčka, samozřejmě!"

"O žádných letácích nevím." Je to pravda, ale hlas se jí zachvěje.

"Neví," oznámí mladý.

Blondýn přikývne: "Měla tenkrát jiné starosti. Námluvy, svatba..."

"Jo, ten tvůj kulak! Ten taky neví?"

"Byl jenom správce..."

"Jasně," ušklíbne se poďobaný. "Co spolu ti dva měli?"

"Nerozumím..."

Hezký si zapálí. "Proč myslíš, že si tě ten tvůj... správce vzal? Holku s holou zadnicí."

Mladý se zachechtá.

"Musíš si vybrat, Anežko. Buď bratr nebo manžel. Oba chránit nemůžeš."

Anežka znechuceně odhodí dětské leporelo. Dopadne rozevřené na stránce s cizokrajným motýlem, manžel ho zvedne.

Pyšného motýla s pestrými křídly,
vyženem ze sadu, neměl být líný.

"Moc se to nerýmuje," podotkne a otočí list.

Tam na něj vyskočí obrázek nesympatických brouků, jsou to zřejmé karikatury třídních nepřátel: intelektuál, tlustý sedlák, fešácký zbohatlík. Mravenci postavili školu práce a chystají se je převychovat.

"A tam všechny přeučíme,
předěláme, přeškolíme,
že pak budou jak my pilní,
jak mravenci svorní, silní."

Skutečně, z bran nápravného zařízení vycházejí usměvaví úderníci. Z nějakého důvodu všichni během převýchovy zmodrali.

Slávek knihu zaklapne: "Jo, uran, to je prevít."

Slávek sundá brýle, unaveně si promne oči. "Moc šancí nevidím, táto."

"Nestahuj kalhoty, chlapče" zašermuje starý pěnovkou, "přežili jsme válku, nějak zvládneme i tohle."

"Myslíte, že na nás zapomenou? Na největší statkáře v okolí?!"

"Statek pořád ještě patří mně," řekne otec tvrdě, "ty jsi jenom správce. Nic víc."

Správce se hořce usměje: "Tihle si nehrají se slovíčky."

Vypadá bez brýlí nezvykle mladě, bezbranný tváří v tvář nejistotě. Anežka mu v náhlém přívalu něhy sevře rameno. Horkost jí stoupne do tváří, když Slávek přikryje její ruku svou dlaní.

"Já bych do toho kop'!" uleví si.
Nenarozený syn jeho přání okamžitě uskuteční.

Velevážený pane,

dovoluji si obrátiti se na Vás ve věci našeho domu č. p. 75.

Jak je Vám jistě známo, mé okolnosti se zásadně změnily. Nebylo mi umožněno zastávati nadále úřad zemědělského správce a služební byt, který k němu přináležel, nemohu tedy již dále užívati. Manželka jest v očekávání a vyvstává mi tedy naléhavě potřeba svou rodinu ubytovati.

Vzhledem k tomu, že místnost v suterénu využíváte pouze jako skladiště odpadu, dovoluji si Vás požádati, zda byste jej mohl laskavě uvolniti a poskytnouti mé rodině jako byt.

Samozřejmě jsem připraven hraditi Vám nájem v obvyklé výši.

S veškerou úctou
Vratislav Koreček

Dobře se dívej, Anežko, ať víš, jak se zachovat. Až budeš starší, budeš to sama dělat.

Až já budu velká, bude ze mě selka

Nezavírej oči před dopadem rány. Necukni sebou, když se krev rozstříkne na bílé peří.

Přijďte k nám, já vám dám plný krajáč mléka

Nevšímej si toho, jak potvory buší perutěmi. Pořádně se rozkroč, ať tě nestrhnou. Drž pevně.

Kyselého nemám a sladké vám nedám

Čekej, dokud to neskončí.
Neboj se, nakonec ztratí sílu. Vyčerpají se.

Jděte pryč, nemám nic.

Nakonec to vždycky musí skončit.

Vždyť vás ani neznám.

To poznáš, uvidíš.
Pak si na mě vzpomeneš.

Amerikán stojí uprostřed dvora, kolem chlapi z širokého okolí. Tady pohladí ladné křivky, tuhle zaťukají do kovu troubelí fajfky. A Slávkovi září oči jako klukovi, hrdě vypočítává parametry toho traktorového zázraku.

Anežka se zamračí; je to nerozum vydat tolik peněz v tak nejisté době.

Ale Slávek ji popadne: "Pojď, vyjedeme si!"

Vmáčknou se na jednomužné sedátko, chlapi nahodí klikou. Fordson se burácivě roztřese. Anežka leknutím chytí Slávka kolem pasu, přitiskne ji k sobě a prudce sešlápne pedál. Vyrazí ze dvora, vítr jim cuchá vlasy, rychlost je opojná.

"Jsi blázen," směje se Anežka do rachocení motoru.

"Jsem," křikne rozjařeně, "do tebe!"

Proces je veřejný, demonstrativní, lačné oči lúzy v zátylku. Obžalovaných sedm, samí duchovní.

Páter František vypovídá. Unaveně, jednotvárně. Občas ze zadrhne, opakuje celé věty znovu, snaží se rozpomenout, jak pokračovat. Ludvu zamrazí poznání: i on má výpověď naučenou, slovo za slovem, ránou za ranou.

Náhle vidí jasně, co musí udělat: doznání odvolá. Zničí tím sebe i celou rodinu, ale copak může napomáhat takové obludnosti?

Když ho odvádějí, zahlédne v davu Anežku se statečným úsměvem. Natahuje se pro dotek, ale stráž ji hrubě odstrčí, jejich dlaně se minou.

"Odpusť," chce říct, ale zní to jako vzlyk.
Neví, zda odpustí sám sobě.

Ludvík vším úsilím drží myšlenky při sobě, jen na chvilku poleví a rozutíkají se. Nespal už víc než třicet hodin, nenechají ho ani sednout. A pořád podepiš, podepiš...

To přiznání. Falešné přiznání, že plánoval spiknutí. Nebo pinknutí? To je jedno.

Proč by se měl přiznávat k něčemu, co neudělal? Co by mimochodem nikdy neudělal!

Protože když nepodepíše, Slávka zavřou, o statek přijde a co bude s Anežkou?!

Proč by se vlastně nepřiznal? Nikomu neublíží, naopak pomůže. Sice je nevinný, ale stejně se odsud nedostane.

A co mu brání? Jaké principy? Není to jen pýcha? Smrtelný hřích pýcha, klopýtat, pykat.

Amen.

Někdo mi třásl ramenem, rozespale jsem otevřel oči. U kavalce dva chlapi, zavázali mi oči páskou a táhli mě ven. Pomyslel jsem si, že tohle je opravdu divný sen.

U vrat čekalo nastartované auto. Strčili mě dovnitř, jeden se svalil vedle mě a okamžitě si zapálil. Silně čpěl potem. Jeli jsme dlouho, abych měl čas začít se doopravdy bát. Občas zacinkala noční tramvaj, pak zvony odbily třetí. Řidič prudce měnil směr, padal jsem na dvířka, zpocený do mě vrážel ramenem. Někde žalostně vyl pes.

Konečně jsme zastavili, páska zmizela. Poznal jsem, kde jsme, a mimoděk se pokřižoval.

Miserere, miserere mei.

Mléko crčí proudem, Liduna zlostně tahá za struky. Žluč v ní kypí, div že jí bubliny nepraskají u uší.

"Ta megera sánská! Ale vono na na ní taky dojde!"

"Jak to myslíš?" zívne Vladěna.

"Já nemyslím, já vím," prská Liduna, až mléko kysne. "Půda bude patřit těm, co na ní dělaj, a krávy těm, co je kydaj."

"To je ňjáká blbost, ne?"

"To teda neni! Řikal to ministr a Vincek taky. Pak tu budem poroučet my a vona bude kydat. Počkej a uvidíš."

Vladěna to zvažuje a pak zabručí:

"Jestli to je pravda, tak se divim, žes jich nevykydala víc."

Koně pomalu sestupují vodou.

Slávek nedokáže spustit oči ze své mladé ženy. Večerní slunce jí vlasy prozářilo svatozáří, s úsměvem světice něžně hladí zvíře po lesklých plecích, nahými lýtky čeří vodu, mokré sukně se jí lepí na stehna.

Pak jeden z čeledínů cosi řekne a Anežka se bez zábran rozesměje, je krásná, bože můj, tak krásná, až Slávka v žaludku zatlačí horkou žárlivostí. Dobře ví, že ho Anežka nemiluje; váží si ho, snad ho má ráda, ale nemiluje ho. Je to děvče se srdcem plným vášně, lásku takové jen tak nepřehlédneš.

Na tu se vyplatí čekat.

A Slávek čekat umí.

Krávy přátelsky žďuchají Anežku vlhkými čumáky. Zato děvečky se netváří přátelsky ani trochu.

"Krávy nejsou v čistotě," oznámí Anežka nejbližší stračeně. Kravka rozvážně pokýve hlavou.

"Tady jste v chlívě, milostpani," odsekne hned tělnatá Liduna, "todle neni lekárna."

Vladěna přikývne: "Bodejť, hovada celej boží den nedělaj nic jinýho, než že žerou a se..."

"Seno žerou," skočí jí do řeči Liduna.

"Ahá," protáhne Anežka jako slečinka z města, "myslela jsem, že dělají i něco jiného."

Vladěna s Lidunou svorně zavrtí hlavou. "Kdepák."

Anežka se narovná, sevře mozolnatou ruku v pěst a dokonale napodobí sarkastický tón svého bratra:

"Myslela jsem, že vás živí."

"Je tu jedna taková možnost," šeptala tehdy Marie v rozpacích, "když potom budeš skákat, můžeš 'to' vytřepat."

"Jak to myslíš, skákat?" polekala se Anežka.

"Jak by, normálně skákat." Marii zahořely tváře tak, že o té normálnosti Anežka vážně zapochybovala. A švagrová to podezření hned potvrdila: "Nejlíp někde, kde tě nikdo neuvidí. A neuslyší."

"A to funguje?"

Marie jen pokrčila rameny.

Anežka teď Mariina slova v mysli obrací ze všech stran. Co jí tím švagrová vlastně chtěla říct? Přece to nemůžou být obyčejné skoky snožmo jako se cvičí v Sokole. Protože kdyby to fungovalo takhle, veverky už by dávno musely vyhynout.

Nechá se postrkovat tam a zpátky, nechá se objímat úplně cizími lidmi a snaží se nevnímat podezíravé pohledy v zádech ani tlumený hovor, který před ní umlká.

Nepatřičně. Tak se cítí na vlastní svatbě. Jako slípka, co se vetřela mezi rajky.

Před chrámem na ně čeká Ludva, přijel až ze Svatého Kopečku, aby sestru oddal, v bílém ornátu mu to neuvěřitelně sluší, je důstojný a vznešený a Anežka div že nepraskne pýchou, jakou mu ty bohaté tetičky s pichlavýma očima projevují úctu.

A když ji později Slávek před oltářem přivítá hrdým úsměvem a políbením ruky, připadá si jako skutečná kněžna.

Jsem princ Drsoň, možná znáte mého bratra Jasoně. Že ne? O nic nepřicházíte. Je to sice fešák - jsme si totiž k nerozeznání podobní - ale jinak je to nesnesitelný svatoušek.

Například je odporný optimista. Něco dobrého najde i na epidemii úplavice, sakra. V jednom kuse se usmívá jako měsíček na hnůj, takže mívám chuť rozthnout ho na dva kusy. 

Taky je nechutně rozdavačný a rodinné jmění vnucuje kdejakému otrapovi. Samozřejmě si nesmíte myslet, že sám jsem nějaký nelida a skrblík, také se občas o nějaké to zlato rozdělím. Jednou jsem například půlce vesnice předal zlatého stafylokoka.

Ale všeho s mírou, sakra!

"Prý Vám slepice nenesou," haleká starý Koreček z bryčky. "Tak Ti něco vezu, ať máš do kremrolí."

Anežka spráskne ruce nad košíkem vajec: "Že si děláte škodu, pantáto, vždyť jich je nejmíň kopa."

"Veselá kopa, půl zdraví," zasměje se Koreček vlastnímu vtipu. "Slávek tě nechává pozdravovat."

Anežce povadne úsměv: "Co že nepřijel sám?"

"Však víš, moc práce. A pak, nechce se vnucovat."

Slávek jako kdyby ani nebyl ze stejného hnízda jako otec, tichý a nesmělý,  uhlazený, ale jaksi bezkrevný, spíš úředník než hospodář.

"Lidi si nakonec pomyslí, že se mi nedvoří on, ale vy," vzdychne Anežka.

Koreček se jen zachechtá.

Anežka se shýbne pro další snopek a sváže ho povříslem. Srpnové slunce rudě žhne, vzduch je nehybný jako tůň.

Olízne si sůl z rozpraskaných rtů a spolkne představu vody ze studánky. Bratr by nepovolil, žene je dál jako soumary.

Inu, teď to vydrží a po žních... Po žních se provdá na velkostatek.

Udělala štěstí, oznámil jí bratr a nedokázal při tom skrýt trn žárlivosti.
Udělala štěstí,  radovala se švagrová přejícně a tiskla jí dlaň, jako by Anežka už to štěstí držela v hrsti a stačilo je nepustit.

Srpnové slunce žhne, do kůže se zadírá obilný prach a do srdce pochyby.

Sedí na terase a pozoruje Paříž pod sebou. Ruch bulvárů pomalu umlká, odkudsi tiše zní akordeon. V šeru má město zvláštní kouzlo, jako žena, která dychtivě čeká na svého milence.

Upije koňaku a ušklíbne se: dnes by potřeboval něco silnějšího. Jeho démoni ho upřeně sledují, s každým douškem jsou o krok blíž.

Má svou čest šlechtice a důstojníka. Nesplnit rozkaz je v jeho světě nemyslitelné.

Duch vychrtlého Žida se zachechtá bezzubou dásní.

Možná může obětovat svou čest, ale má stejné právo obětovat bezpečí své rodiny? Neudělá, co má, a všichni půjdou ke zdi.

Zvony Notre-dame duní tmou.

Dietrich se rozhodne.

Mluvní cvičení toho dne připadlo na pana Kaplana.

"V neděli Sára povídá: "Já bych chtěla roztomilou vopičku." "Žádný problém," řeknul sem a šli jsme do zoo. Šecko fájn, špíčkový, nebe vymatlaný, kočkonoři roztomilý. Najednou proti nám mulet."

"Možná spíš mulat?" zasáhl profesor Parkhill.

"Depák mulat, byl bílej a ouplně zdivočelej." Pan Kaplan dramaticky ztišil hlas: "Z vočí mu letěly blesky, hříva mu letěla, písek letěl. Rovnou na Sáru."

Jeden z letících blesků profesora Parkhilla osvítil: "Byla to mula!"

Pan Kaplan bohorovně pokrčil rameny: "Mula. Jenže ne holka, ale kluk."

Profesora nemístně napadlo, že roztomilá opička by projednou nebyla od věci.

Rytíř Hynek: Tak co jsi zjistil v hospodě, Šlupko? Máme vyjet?

Rytíř Šlupka: V hospodě jsem nebyl. Před vsí mě zastavila stráž, kde prý mám roušku.

Hynek: Hrome, jak zjistili, že tu ten Veraicon máme?!

Šlupka: Klid, nezjistili. Rouška říkají tomuhle. (Ukáže respirátor.)

Hynek: K čemu to je?

Šlupka: Aby nebylo vidět do tváře.

Veverka: Na to je lepší sklopit hledí.

Šlupka: Bodejť. Pak se ptali, jestli mám důvod k opuštění místa pobytu. Tak povídám: "To jdu právě zjistit."

Hynek: Správně. A co ti řekli?

Šlupka: Že jestli to nevím, tak důvod nemám.

Hynek: Výborně, konec pohotovosti. Nikam se nejede!

doktor Žába: Cyrile, jak se řekne: "Milí lidožravci, jsme přátelé!"

Cyril: Upumpa mňamba, echto kámoš.

Žába (k domorodcům): Upumpa mňamba, ech tokámoš.

domorodci: Hehe!

Cyril: Pozor na správnou výslovnost! Právě jste řekl: "Jdu na námluvy."

Žába: A do háje!

Cyril: Promiňte, že vás stále opravuji, ale "ado háje" znamená v jejich řeči: "Mám banány."

domorodci: Akt? Akt?

Žába: To mě chtějí svlíkat, nebo co?!

Cyril: Ptají se, kde máte ty banány.

Žába: Ať daj pokoj! Jednou jsem si ulevil a už mám banány na talíři porád!

Cyril: No, to právě nemáte.

Žába: Chcete mě naštvat? Jděte do há...

Domorodci: Akt?!

Ulicemi pochodují legionáři, břeskné trubky, prapory, nažehlené uniformy a jásající davy.

Ze stínu ten rumraj pozoruje muž s unavenýma očima. Jako kdyby to nablýskané pozlátko mělo něco společného se skutečnou válkou. Jako kdyby to strašné nikdy nebylo, jako kdyby nebylo mrtvých a zmrzačených, zbyla jen sláva a hrdinské historky.

Na druhé straně ulice štíhlá žena s plavými vlasy a úsměvem, který se nezapomíná. K sukni se jí tiskne děvčátko, rozzářené oči, dolíčky ve tvářích. Jako kdyby to strašné nikdy nebylo. Jako kdyby budoucnost měla být už jen zářivá.

Poslední, který si ještě chce pamatovat, tiše odchází.
Žena ho smutně sleduje.

"Já se tu s nim tak piplám!" vzteká se šéfarc. "Takovýho času, takovýho úsilí! A teď, když je z nejhoršího venku, provede mi tohle!? Ten bezohlednej parchant!"

"Takže mu pomůžete, pane doktore?"

"Abych kvůli němu vlastní krk strkal do oprátky?! Milá zlatá, pomáhat takovýmu, to je vlastizrada!"

"Přece ho... neudáte!"

"Kvůli tomu jsem mu kejhák nezachraňoval, natolik si ještě vážím vlastní práce." Šéfdoktor mašíruje sem tam po své oficíně. "Porajsuje do zajateckýho lágru, tam ať dělá, co umí! Sofort!"

Najednou zatne Míně prsty do ramene, až to zabolí: "A ty ani necekneš! Moje slovo proti tvýmu. Stejně by ti nevěřili."

Bledé slunce ztrácí sílu. V noci přišel první mrazík, jeřabiny jsou glazované v ledu.

Je příjemné nechat se vidět v doprovodu fešného mladíka. Karel má přes ramena přehozený plášť, prázdné rukávy schované uvnitř.

"Kdybyste byla tak laskavá, slečno Mínko," tvář mu ztmavne ruměncem, "v kapse mám takovou maličkost."

V dlani ji zastudí prstýnek.

"Ten je pro Vás."

"Ale..."

"Nebojte, není vopravdový. Je z šrapnelovýho tempírunku. Vyrobil bych ho pro Vás sám, ale... však víte. Tak jsem ho koupil na pokoutním trhu."

Prstýnek s nápisem po obvodu: S vděčností a láskou.
Mínka má pocit, že její srdce je jako ty jeřabiny.

"V Alpinách jsme provrtali hory jak ementál," vypráví Lojza Mráček. "A pak jsme v těch dírách seděli celé týdny. Ve tmě, v zimě. Ty dlouhý hodiny hluboko v úzký šachtě, tuny kamení nad sebou, celá hora se třese, jak do ní šije nepřátelská infantérie, to je, hoši, pravý inferno."

Bohatýr leží a mlčí. Ví, že peklo, skutečné peklo vypadá jinak. Peklo je, když obsadíš nepřátelský zákop, krev vře v žilách vzrušením, opojený úspěchem řveš radostí, pak tě za nohu chytí chlap v uniformě nepřítele, krev, krev všude, poznáš vlastního bratra, padneš na kolena a nevíš, zda ho nezabila tvoje kulka.

Mínka má strach. Bojí se jeho a bojí se o něj.

On se tváří jakoby nic, s nikým nemluví, celé hodiny čmárá do svého notesu. Dnes Mínka zahlédla jednu stránku: pečlivá kresba s mnoha detaily, vtipná a přitom znepokojivě krutá.

Dvojice prasat v ošetřovatelských uniformách krouží v komickém tanci po dvou nohách mezi nemocničními postelemi. Zdá se, jako by svými rypáčky hledala tučná sousta mezi pacienty, všetečná očka se jim lesknou dychtivostí, z mordy jen jen ukápnout slina.

Laloky na krku připomínající dvojitou bradu, křivozubé úsměvy, není pochyb, koho mají zvířata představovat.

Mínka z té kresby vůbec nemá dobrý pocit.

I to se stalo tenkrát na té mnichovické pouti. Sluníčko hřálo, muzika vyhrávala a Mikešovi se udělalo tak krásně u srdce, až se z toho dal do tance. Čuník Pašík, samozřejmě, nemohl se nechat zahanbit a hned taky na zadní nožky a krok sum krok a dokola. Tak se tam ti dva nakrucovali jako baronka Fišpatrónská s baronem, Pašík kvičel do taktu, lidičky se zastavovali, smáli se, ba i leckterý strejc s tetou si taky skočili rejdováka. A jedna babička, co to viděla, povídala: "No to jsem si nemyslela, že se toho dožiju, aby lidi tancovali, jak jim prase píská."