Moje články

Jenom na chvíli s někým mluvit a být sebou a nikým jiným, být sebou. Bezejmenně.
A přestat se na chvíli ztrácet.
– Hi.
– Hey.
– Well. This is... weird.
– That depends. What exactly r u looking for?
– I guess I just really wanted to escape somewhere... where nobody expects me to be... uh, whatever they want me to be. I just didn't want to feel so f*cking lonely for a moment.
– Don't we all. I mean... Besides those freaks and babies, simply the majority here.
– Stupid, ain't it.
– Not really. Feeling like nobody cares to see you?
– Always.
– You have disconnected. –
...zatraceně.

Vlasteneckého génia, Čecha, s láskou k rozličným místům naší vlasti, i ta méně známá, jako jest například krásný Liptákov, vědce, jenž mozkovnou svou nejslovutnější vědátory evropské světové předčí, ku dopisování i navštívení hledá a naději k tomuto v srdci upřímnou chová přesličná vlastenka a mecenáška vědy, sl. P.–
„Ten Liptákov je krapátko okatý,“ nejistě pípl hubený mladík.
„Liptákov nechat. Učitelojc,“ zahučel bručivý hlas, „ňáko kudrlinkatý. To bude drahota. Tento, určitě se vozve? Já bych to vosolil...“
„Proč ho vlastně nekontaktujete přímo? Co tomu člověku obec chce?“ osmělil se učitel.
„Adresu,“ zlověstně odvětil.
Po stole přeběhla myš.
Sedlák Pudil zaskřípěl zuby.

Ptám se, jestli můžu mít blbě osobní otázku, a vidím, jak jsi ztuhla. Ale kývneš a usměješ se a ostražitě čekáš na ránu.
„Je to kvůli tvý rodině?“
Odsekneš, že to prostě neklapalo, jo, já vím, a hned je začneš bránit. Zase.
Lidi, kteří tě přecemilují a ty je přecemiluješ. Akorát teda přemlčeli i to, že sis ubližovala. Akorát tě vůbec neviděli.
„Takže náhodou se bojíš, že tě někdo uvidí s Ingrid, náhodou mi brečíš do telefonu, že se máma nějak moc ptá, tvrdíš, že jim to zejtra řekneš, a pak jsi náhodou vlastně celej život na chlapy,“ konstatuju skepticky.

Mozolnaté prsty přejížděly po papíře, řádek po řádku.
Zápisy hovořily jasně: Letos se něco změnilo.
Brumbál ho ujišťoval, že je to náhoda.
Náhodou se objevilo třikrát víc bomb hnojůvek než loni. Jen za měsíc.
Náhodou vzrostl počet nevyřešených případů prohřešků. Pětinásobně.
Náhodou přibylo konstrukčně pokročilých „vtipů“.
Zřejmě rovněž náhodou se paní Norrisová stále víc ježila.
Náhody. Víc stromů tvoří les, takový les náhod vysloveně smrdí-
„P-pane?“
„Co?“ štěkl.
„P-profesor Kratiknot vzkazuje, že u učebny lektvarů se asi náhodou přehřál a vylil Tchoří lektvar...“
Okovy náhodě, která letos přibyla do školy, zaskřípěl Argus Filch zuby a vztekle zaklapl zápisy roku 1989.

Díváš se stranou. Nebolí to, že k sobě nepatříme, to se stává – bolí to, co neříkáš přímo, slova, která se rozpíjejí někde za obzorem tvých rtů.
Zas se díváš stranou – nevíš, co vlastně chceš, možná to byl jen nedospělý omyl (jenže nám už není šestnáct). Najednou jsi podobná své matce, malé ženě s ostrými lokty, dokonale splňující všechny průměry normálnosti.
Nabízíš mi úsměv jako most přes ticho.
Přece obě víme...
...že je čas být normální: Jsme moc staré na experimenty.
Jsme.
Jsme moc staré na pokrytectví, do kterého se ustrašeně motáš. Já na něj hrát nechci.
Dívám se radši zpříma.

„Mě to nebaví. Je to k ničemu. Pitomá škola!“ zuřila půvabná blondýnka na školní chodbě.
Kolem prošel školní fotbalový idol a významně na ni mrkl.
Zaúpěla.
„Jsou to prakticky batolata!“
„To ti mám dělat přednášku o důležitosti vzdělání?“ opáčil její bratr kousavě.
„Hele, mám další A!“
„Šokující. Mohli bychom dělat cokoli jiného. Mohli bychom... Cestovat. Dělat něco, co má smysl. Máš vůbec představu,“ naklonila se k němu a vztekle syčela, „jak moc nenávidím zvuk školního zvonku?!“
„Už jsme se dohodli, Rosalie. Navíc, má to svoje výhody. Ty čepičky na konci!“ rozzářil se.
„Nemůžeme sakra jít aspoň jednou i na vysokou, Edwarde?!“

Albert schýlený nad pracovním stolem mhouřil oči.
Snad je to nakonec k ničemu a tohle ničí srdce neuzdraví.
Trochu se mu chvěla ruka.
Naslinil si prsty, aby mohl otočit papír.
Zmateně zamrkal. Něco nebylo správně s jeho periferním viděním. V uších mu tiše zašuměla vlastní krev, a přísahal by, že slyší zvony.
Zděšeně se díval na vlastní ruku. Laboratoř měla o tisíce odstínů víc. Svět se mu rozpadal a otevíral před očima; buď šel do pekla, nebo do ráje.
O tři dny později požil daleko vyšší dávku úmyslně a čekal na zvuk zvonů.
Srdce neuzdraví, ale možná dokáže otevřít duši...

Jeden kousek její osobnosti nikdy nic nepsal; neuměl psát, natož mluvit. Kdykoli se pokusil proměnit ve slova, zůstala z něj obezřetná skořápka, která se snažila se zase hezky rychle schovat. Málokdy pípnul pár slabik, když si v něčí společnosti připadala dost bezpečně. Velmi, velmi vzácně.
Pročítala komentáře.
Jak to myslíš, kachničku se sebezapřením?! naježilo se Ego.
Pche. Nějakej, co nenapíše komentář bez politiky a vůbec...
Psát uměl. Měl smysl pro humor. Bídák.
Za pár týdnů si začali psát.
Náhodou se potkali online. Psali si do rána. Od šesti večer. V kuse.
Neměla problém mu napsat cokoli.
To nic neznamená!
Naivka.

Zeď, kolem níž procházela, měla prasklinu. Na rameno jí spadla hrstka omítky.
S povzdechem si očistila šaty a přešla na druhou stranu ulice.
Země se slabě otřásla.
Bylo horko. Studny vyschly.
Pověrčiví blázni hledali znamení bohů. Sucho prorůstalo vzduchem a šířilo podivné myšlenky.
Otřela si tvář.
Za týden přijede Marcus Accius. Jen týden.
Otřesy sílily.
Pověry také. Zbabělí blázni utíkali z města.
Marcus se tvářil ustaraně.
Blázni. Trocha horka.
To ráno poprvé pocítila strach.
Zítra odjedou.
V pravé poledne se svět rozplynul v ohni a temnotě.
*
Našli je propletené, nohy na ramenou – sraženi k zemi utíkali na místě osmnáct století.

DOCTOR (přechází sem a tam): Dvanáct... Třináct... Co s tím mají?
MASTER (vyskočí zpoza rohu, pobaveně): Doktůrek neví! Neví! Chuděrka Doktůrek!
DOCTOR (mumlá si): Nejspíš zkouší nějaké prášky...
MASTER (neslyší, přiskočí blíž a tancuje kolem Doctora, drží lékovku): Cože? Co si zase mumláš? Nikdo nemá rád Mastera! Pchá!
DR. HOUSE (pirueta, sebere mu lékovku): MŮJ Vicodin!
DOCTOR (zmateně pobíhá a kreslí si výpočty po podlaze): Nevychází vůbec nic, co to zase, co to mají...
MASTER (ochotně dokončuje basem): Pořád neví, no těpic... Kolik jsi měl společnic?
RIVER (přitančí, sladce): Poslouchám...
MASTER (couvá před River): Počítej i společníky!
JACK HARKNESS (vletí na scénu, snaží se políbit Doctora, je odvlečen ochrankou)
DOCTOR: V téhle... Ahá! Dvanáct, pravda! A třináctý ne... Cože?!
SBOR OODŮ (projde kolem a táhle pěje)
MASTER: Autor je krysa, přítelíčku, nesedls mu snad na vějičku?! Desítko... či Jedenáctko? Moffat bordel nadělal.
MOFFAT (je dostrkán na scénu produkčním)
WATSON (vtrhne na scénu, vztekle): Moje řeč!
(začne po Moffatovi házet účtenky, hystericky dupe) Za kapesníčky! Každý slušný autor má postavy rád!
DAVIES A MARTIN (proplují v pozadí v tangu)
MOFFAT: Tady nejde o city! Fanoušci maj depky radši! Štastné konce nevynáší!
PONDOVI (vystoupí před Moffata, zhnuseně se na něj dívají, odejdou)

Snažil se.
Ostatní ho už několikrát předčili.
Měl smůlu. Vždycky se nějak něco krapátko přihodilo, docela náhodou, a veškerá snaha vešla vniveč. Nikdy to nedotáhl na celý měsíc.
Ale tentokrát!
První den se musel přemlouvat. Pak se docela nadchl.
Třináctý den...
Nebyla jeho vina, že se pohádal s tím bídným plantážnictvem. V zápalu boje možná utrousil nějaké slůvko, ale... Konečně, ve studené vodě otužoval tentokrát i jiné, to je přece výhoda!
„Rychlonožko,“ Mirek zavrtěl hlavou, „to ti uznat nemůžeme. Ale tentokrát...“
„Himbajs! Dvanáct pokusů. Dvanáct dní. Třináctý Modrý život v čoudu!“ zahučel Rychlonožka.
„Ale že se, holomci, vyráchali,“ uchechtl se.

DUNIVÝ HLAS: „Co vede k této fascinaci intelektuálů...“
OVČÁČEK (přihopsá na scénu, trylkuje): „Pan prezident říci chtěl, jak bych to tak řekl, Peroutká nám uletěl, nácků se nám lekl...“
(Na scénu vchází Historik, dupe)
HISTORIK: „LEŽ! Ovčáčku! Čtveráčku! To je lež! Jako věž! Čočovičkuuuuu...“
OVČÁČEK (falzetem, krouží kolem historika): „Kdepak bych já vičku, lépe věci posoudí, kdo rád slivovičku!“
PEROUTKŮV DUCH (připlouvá, protáhle pěje): „Jááá...“
OVČÁČEK (doprovázen DUNIVÝM HLASEM): „O tebe tu nejde, kolaborante.“
(DUCH smutně odplouvá)
OVČÁČEK (hraboší v hromadě papírů): „Hle ho! Článek! Interpretujmeee!“
CHÓR HISTORIKŮ (táhle): „Žeee seee na tooo nevyssss...“
OVČÁČEK (poskoky, veselé piruetky): „Vida vida, článek máme, pravdu známe...“
INTERNETOVÝ DISKUTÉR (vběhne na scénu, rapuje): „To je jiný článek! Kdepak klidný spánek!“
OVČÁČEK (odhazuje článek, znovu hraboší): „Avšak hle! Tu má Němce!“
CHÓR HISTORIKŮ (zlověstně): „Kritické čtení věci hned mění, ovčáčku, čtveráčku, VIČKU!“
DUNIVÝ HLAS: „Bylo to vlevo dole.“
(Nad Ovčáčkem se spouští papundeklový blesk)
OVČÁČEK (árie): „Haló! Noviny! Pomoooozteeeee!“
HALÓ NOVINY (sykot): „Konssssssssspirace.
HISTORIK (bojovně se přískoky řítí se sudlicí na Ovčáčka): „PRAVDU VEN! PRAVDU!“
OVČÁČEK: „Avšak... Pravda! Psal o Němcích! BONMOT!“
DUNIVÝ HLAS: „Jak řekl tuším Churchill, pravda, tak jako žena, je krásná, dokud se mi hodí; prakticky je k ničemu. Taky kolaboroval.“

Květen
Vídeňák jest stále pryč, zaplať a zachovej Bůh.
Pudil přestal brousit nůž, a již jen docela zřídka kroužívá po návsi se sekerou v ruce.
Čekáme dle počasí úspěšnou sklizeň.
Žně
Vídeňák zanechal po sobě novou methodu kypření půdy. Půda po nepřízni počasí bylať tvrdá, nepoddajná. Takto čekali jsme netrpělivě první úrody s využitím vynálezu.
Byloť zjištěno, že převratná methoda vyžaduje užití hlodavců v množství odpovídajícím Božímu trestu (jímž Vídeňák sám bezpochyby jest). Hlodavci, sežravše, co mohli, šikují se kol chalup.
zřetelné myší stopy na papíře
Vídeňák pravil, že úroda bude vskutku nevídaná.
Děl, výjimečně, pravdu: Úrody letos nikdo neviděl.

„Už se tomu nemůžete vyhýbat!“
„Jste jediný, koho se bojí. Jediný, kdo ho dokáže zastavit, než...“
Myšlenky mu vířily v hlavě v divokém šíleném tanci.
Jediný, kdo ho dokáže porazit?
Stačilo by pár slov, pár slov, která pro mne snad dávno pečlivě schovává, a sám bych prohrál, tisíckrát hůř než on!
On přece není... Chtěli jsme lepší svět, chtěli jsme... Možná sám nevidí...

Ráno.
Nechám odpověď na ráno.
Možná to nedojde tak daleko.
Ještě není tolik zle.
Probudil ho šelest stovek sovích křídel.
Inkoust vzkazů měl krvavou, pelyňkovou pachuť.
Pandořina skřínka se otevřela dokořán, a žádná naděje v ní nebyla.

Ignorantský internetový diskutér je zvláštní druh.
Přibližme si ho pod mikroskopem:
Dokonale ignoruje jakékoli racionální argumenty. Fakta jsou irelevantní. On si myslí, podle něj, dá rozum, všichni víme.
Vždy musí mít svůj (nestádovitý!) názor a vytrvale jej opakovat. Zásadně jej sdílí se stádem dalších nestádovitých diskutérů.
Často nepovažuje za vhodné dodržovat (stádovitý) pravopis.
Jedinec jiného názoru je automaticky zasr... multikultůrní sluníčkář.
Multikultůrní sluníčkáři jsou blíže nespecifikované, všudypřítomné zlo, devastující normálního pracujícího člověka.
Myšlenka reinkarnace je pro subjekt samozřejmě nepřijatelná.
V daném kontextu je to ale fascinující koncept:
Dle vybraných diskutérských projevů by svět donedávna musel oplývat nepopsatelným množstvím čeledi Geotrupidae.

Měl bydlet na jiné koleji.
Vyděsilo ho to. Měl rád svoje zajeté pořádky. Měl vypozorováno, kdy je na chodbě nejméně lidí a...
Vzchopil se a zvedl telefon.
Slečna znuděně žvýkla.
„Podívejte, tak to chodí. To byste musel žádost podat předem.“
„Ale já nevěděl, že mě chtějí přestěhovat! Loni jsem uváděl do formuláře...“
„Nedělejte nám z toho holubník. Nemůžeme něco zařizovat za vás. Měl jste si vzpomenout dřív. Už se rozeslaly dopisy. Ale podívejte... Je to větší kolej. Bydlí tam studenti z různých fakult. Hned vedle otevřeli DVA nové noční kluby!“ smířlivě dodala.
Pevně objal polštářek s π a rozplakal se.

„Je to nechutné, proti vší cti, do morku kostí opovrhuji... Že potřebujeme informace... Hnus!“ rozzuřeně přecházel po pracovně.
Bartemius Skrk starší měl emoce.
„Usnesli jsme se na propuštění několika obviněných. Imperius. Prý...,“ suše odkrajoval kousky masa.
„Právo přeje připraveným, otče,“ upil jeho syn vína s nepatrným úšklebkem.
Bartemius Skrk mladší uměl emoce maskovat téměř stejně jako jeho otec.
Longbottomovi. Jakákoli úleva pachateli by byla zločin. Alespoň zde by informace nepomohly ničemu...
Obraz i zvuky splynuly v rozmazanou hmotu výsměchu. Nedokázal zaostřit.
Slova. Sykot.
Medusin pohled.
Zatvrzelé srdce vyschlo na kámen.
Konečně zaostřil.
„Já... Nemám... syna.“
Nikdy neměl jasněji v rozsudku.

Vyrazili jsme.
Byl jsem trochu nervózní, tak jsem do batohu přibral kamaráda Amundsena.
Došli jsme do městečka. Pocítil jsem potřebu kamarádské podpory.
Jenomže JE to součást programu:
Roztřeseně jsem zahlásil rozchod.
Odplížil jsem se do hospody.
Když se ozval řev, tvářil jsem se, že tam nejsem.
Voldemort se kradl z drogerie. Prodavačka za ním volala něco o konturování obličeje mejkapem.
Ježibaba mlátila koštětem prodejce domácích potřeb. Nelítalo.
Vlk nostalgicky vyl na výlohu s červeným pršipláštěm.
Otesánek...
Možná jsem neměl podceňovat Otesánkovy záznamy.
„SEŽRAL MI KRÁM!“ štkal prodavač.
„Doktoři říkaj, že mám málo železa,“ kníkl Otesánek.
Vrátil jsem se do hospody.

„Šéfe, další hlášení. Zase on. Sledoval holku přes les, byl jí v patách, pak zas utekl.“
„Krutibrko! Řekl tentokrát aspoň něco?!“
„Mumlal si, že ji najde. Co řekneme poddanejm?“
„Co, co... Že jsme mu na stopě, co jinýho! A koukejte něco dělat, holky se už bojej jít i k babičce!“ zabručel detektiv.
*
„Takže, vy dva. Podle zápisu jste toho muže – máme podezření, že jde o námi intenzivně hledanou osobu – napadli a omráčili,“ detektiv se poněkud nejistě podíval na obviněné.
„Kluci mi pomohli,“ zabručel chlapec, „on totiž tady Tink obtěžoval, abyste věděl! Prý, že ona už ten střevíček dozajista obuje, úchylák!“

Ptáčci cvrlikali. Zajíčci hopsali. Koloušci nakukovali oknem.
Chaloupkou se nesl něžný zpěv.
„Já se na to...,“ zařval Rejpal, když opět šlápl do kolouščího produktu.
„Už zas zpívá,“ vzlykl Štístko.
*
„Šmudlo!“ zaklokotala Sněhurka smíchem, „už zase jsi celý od mouru!“ jala se mu otírat tvář.
Šmudla nasadil připitomělý úsměv, aby zamaskoval skřípění zubů.
„Je mi padesát,“ prskal venku, „dělám v dole, sakra!“
Chaloupkou se nesl zpěv.
„Zase mi vyprala spodky!“ zaúpěl Stydlín.
*
„Dlouho jsme neměli štrúdl!“ provolal Prófa.
„Žemlovku. Jablečnej koláč. Jabka v županu. Pyré!“ cenil zuby Rejpal.
*
Chaloupkou se nenesl zpěv.
„Zatím máme klid. Teď jí najdem ženicha. Nejlíp hluchýho.“

Už víckrát mu někdo zpíval. Nebo zpíval někomu jinému; i tak měl pocit, že tím, že mohl poslouchat, píseň patřila i jemu.
Hudba ho dokázala uzdravovat, rozdírat mu staré rány, chlácholit, připomínat mu, na co nechtěl vzpomínat a někdy rozjitřenou paměť hojit.
A ať už to byla píseň díků, loučení, nebo dívčí hlas kolébal ničivého boha, na okamžik se čas se vší svou spletitostí zastavil v tiché smyčce, která uctivě čekala, až dozní poslední tón.
Když se mu ten večer v hlavě vynořily obrazy, které chtěl zapomenout, a ani ona nevěděla, jak mu pomoct, tiše ji poprosil, aby mu zazpívala.

Horáček s Pažoutem čekali na autobus k Pažoutově tetě, protože co naplat, jednou tam zajet musíme, beztak už budou borůvky, tak zajdem do lesa a bude koláč, teta peče úžasně.
Autobus teprve přijížděl, kolem prošel mládenec a mával duhovou vlaječkou, a paní vedle povídá, to je hrůza, já proti nim nic nemám, ale tyhlety tepláky nemusím, samá růžová kabelčička a legíny, no copak tohle je chlap, fuj, to za mě nebývalo.
A Horáček se usmál a povídá, vidíte tetka, podle mě má správnej chlap mít hlavně srdce, a tak se na vás ani nezlobím, vzal Pažouta za ruku a nastoupili.

Jistě, hlavní příčinou byla ta událost.
Jenže některé věci si s sebou člověk nese od dětství.
Jako miminko občas pozoroval letadýlko kroužící nad postelí vysloveně podezíravě.
Když byl trochu větší, vždycky se v noci vyplížil z postýlky, aby se mohl z okna dívat na oblohu.
Mysleli, že kouká na hvězdy nebo na letadla.
Tónem pětiletého, který je daleko moudřejší než jeho rodiče, jim vysvětlil, že ho zajímají ty ostatní věci.
Každý večer chodil k oknu a těšil se.
Věděl, že se jednou dočká. Záblesku. Důkazu.
Povyrostl. Na pár let ho to přešlo.
Pak...
Pak se čekání stalo součástí jeho života.

Časem se ukázalo, že ani volební hesla nelze recyklovat donekonečna.
NE, NEBUDE HŮŘ bylo přece jen trochu slabší. NEVÍME, NĚJAK BUDE, už znělo jako příliš velký propadák i v kombinaci se slibem koblihy s polevou.
Cokoli s tradicí, jistotami, prosperitou, odpovědností, spolehlivostí apod. bylo vyloučeno. Tradičně to většina voličů rozpoznávala jako spolehlivý příznak politika, kterého nehodlají volit.
Političtí kreativci začínali propadat zoufalství.
Pak vzpomněli na rok 2014.
*
NESNAŽÍME SE VÁM LHÁT. NESNAŽ SE, UKAŽ SE!
Fotka polonahé, ideálně rovnou nahé ženy je marketingový evergreen.
I nudista je volič.
(Heslo LÁSKA, SEX A POLITIKA vylepšili na (LÁSKA,) SEX.
Politika voliče nudila.)

Na každé přednášce seděla dívka hrající s přívěskem na krk. Všechny přednášející děsila otázkami.
Muž, který vystoupil z modré budky, si po chvilkovém pobíhání nadšeně mumlal něco o „těch jejich roztomilých nesmyslných představách“.
U vchodu se chvíli motal zametající stařík rozdávající moudra.
Pár hipsterů se snažilo vykřikovat hlášky z Návratu do budoucnosti.
„Zítřek jsem prožil včera,“ zavrtěl nad rozpisem přednášek vytáhlý muž hlavou, „typicky populistické nepochopení! Čekal jsem víc. Leonard...“
„Existují ovšem zážitky, kdy vnímání času funguje jinak,“ pravil velmi přátelsky muž v poněkud retro kabátě, „můžu vám názorně...“
„Experiment! Konečně něco vědeckého! Bude víc účastníků?“
„Snad ano,“ zazubil se.

„Takže,“ odkašlal si ministr, „zatím se nám plán daří plnit. Zaprvé tu máme plošné testování, dvoje. Pak chceme zavést společné středoškolské přijímací zkoušky. Máme státní maturity. povinnou z matematiky. Zrušíme gymnázia...“
„Jistě, jistě. Ale i tak mi připadá, že je demotivujete málo.“
Ministr se začal potit.
„Pak jsme uvažovali o společných testech do mateřských školek. A na základní školy. V každém případě půjdou povinně na vojnu!“
„Dobrá, to by k likvidaci školství mohlo stačit,“ přitakal ten druhý.
„Ale... Proč?“
„Proč! Až se naštvou a zbaví se veškeré vlády, v nastalém zmatku si ani nevšimnou, že tu koupím všechno,“ blahosklonně odvětil.

„Žádám vysvětlení,“ hubený chlapeček přísně hleděl na pokladní.
„Ale chlapečku,“ odvětila zoufale, „nerozumím ti... Tobě se ta výstava nelíbí?“
„Jasně tu stojí, že se jedná o výstavu nejgeniálnějších mozků historie,“ přeslabikoval důležitě.
„No ano! Podívej, támhle je Einstein, ta figurína se jim povedla...“
„Myslím, že mi nerozumíte,“ usmál se chlapec poněkud blahosklonně, „já chci vidět ty mozky.“
„Ale... To je přece... Metafora,“ hlesla, „samozřejmě tu nemáme mozky vědců...“
„V tom případě žádám omluvu za vaši mrzkou zavádějící reklamu!“
„Omlouvám se! Zase mi utekl!“ přiřítila se k pokladně vynervovaná paní.
„Nemáte to lehký,“ zašeptala pokladní.
„Nechala mě testovat!“ nespokojeně odsekl chlapec.

RIMMER (v taláru): „Slyšení může začít. Shrnutí situace: Dnes ráno bylo zjištěno, že objekt chybí. Krytone, zapisuješ to vůbec?!“
LISTER (beznadějně): „Jakej objekt! To bylo deset deka salámu. Takovýho salámu! DESET DEKA...“
KRYTON: „Neberte to tak tragicky, pane. Přesněji řečeno to bylo pouze posledních deset deka salámu dostupných v našem čase v mezích tohoto vesmíru...“
RIMMER: „Kdokoli tento hnusný nelidský čin...“
LISTER: „Jsi HOLOGRAM. Jak tobě to může vadit? Vůbec to nemůžete chápat!“
RIMMER: „..zanechal stopu v podobě obalu...“
KOCOUR: „Poslyšte – necítíte tu pečenou uzeninu?“
LISTER (mumlá): „Pečený... Pečený... Zapečený... KDE JE TEN TOUSTOVAČ?“
ŠVITORKA: „Nedáte si toast? Se salámem!“

První noc. Druhá. Třetí.
*
Stá noc. Úplněk. Trochu ze zvyku se mění v psa.
Kdysi to slíbil.
*
Tisíc.
*
Ztrácel přehled. U čtyř tisíc to vzdal.
*
První kroky. První nádech. První noc svobody.
Chtělo se mu se válet v trávě a křičet, dokud by se hvězdná obloha neotřásla v základech – ale ne.
Musí navázat tam, kde skončil; vrátit se na začátek. Čtyři tisíce nocí mezitím nikdy nebyly.
Chce se chce vyhnout nočním můrám, a tak běží. Trochu vyděšeně. Chvílemi téměř šťastně.
***
Té noci bylo něco jinak. Nevěděl proč – navzdory blížícímu se úplňku se cítil volně – a po letech se necítil sám.

Ten večer byl rozpačitý. Po letech se těžko navazuje přetržená nit.
Přece jsme to pořád my?
Remus se zahleděl na zeď.
„Pamatuješ, jak jsi tehdy...“
„Objevil to kouzlo?“ zakřenil se Sirius.
„Ano... Hm. Asi... Půjdu pomalu spát. Možná dorazí už ráno, Moodyho rozmary...“
„Pravda. Jasně. Dobrou noc.“
Bývalo mezi nimi jiné ticho. Bezpečné. Tohle studilo a mělo ostré hrany.
*
Někde tam ve tmě byla zeď polepená plakáty.
Někde tam ve tmě leželi více než fyzickou zdí oddělení přátelé.
Někde... Někde tam ve tmě svítily psí oči?
„Tichošlápku,“ usmál se Remus.
„Nesnáším, když spím sám, od...“
„Já vím.“
Ticho trochu roztálo.

„Víte, se vší tou expandující konkurencí to chce něco úderného,“ klient potáhl z cigarety.
Peggy se povzbudivě usmála.
*
„Takže? Co je ta jejich světoborná strategie?“ zeptal se Don.
„Chtějí... Přišli... Tady jsou podklady,“ podala mu odevzdaně Peggy desky.
Don je rozevřel a strnul.
„Vůně vyprané kočky? Co to má znamenat?!“
„Myslí si, že to založí na plakátu kočky v pračce. Myšlenka, že jejich prášek vypere cokoli...“
„Nechme stranou, že vypere leda tak peněženku – tohle je absurdní! Někdo jim musí zavolat. Tihle klienti s vlastními nápady...“
*
„Souhlasili s kompromisem,“ nejistě oznámila Peggy.
„Takže...?“
„Teď je to vůně vypraného křečka,“ dodala skepticky.

RIMMER (znepokojeně): „Listere?! Už nemusím třikrát kopnout do dveří u kajuty a udělat piruetu, aby se otevřely! Co se tu u všech všudy děje?!“
LISTER: „Na tý planetě včera jsem našel tohle udělátko, dokáže spravit...“
RIMMER (zesiná): „Listere, zapomněl jsi na minulý týden? ZASE budeme utíkat před hordou nevrlých mimozemšťanů? Opět musím sepsat vyjádření, kde objasním, že jsem jejich přítel a všechno je tvoje vina?!“
(podivné zvuky z chodby)
RIMMER (hystericky): „Já to věděl!“
NOVĚ PŘÍCHOZÍ:„Á, těší mě! Poslyšte, nenašli jste náhodou můj šroubovák? Starší model, ale... (znejistí) Nespletl jsem si rok?“
RIMMER (stranou): „Výborně, další šílenec na palubě!“

Popírání
Tisíce lidských těl roznesených po kilometrech.
Pocit bezpečné vzdálenosti.
Hněv
Nekonečná válka.
Koncentrovaný výtažek z hnusu.
Smlouvání
Hořící zbytky vesnice. Vesničanů.
Tisíce možná. Doufání ve lži.
Deprese
Tvář mrtvého dítěte.
Paralyzující bezmoc.
Smíření
Nenávist plazící se nevinně každý den ulicemi.
Tak to je. Kapka v moři nic nezmění.
*
Popření ega
Necítit nenávist. Ani k těm, kteří nenávidí.
Odřeknutí hněvu
Láska je silnější než zlost.
Překročení deprese
Na dně Pandořiny skříňky zůstala Naděje.
NEsmlouvání se svědomím
Přestat si nalhávat, že se nic nemůže změnit.
Smíření
Odhodlání
...a také srdce. Abych to, co změnit přece nemám sil, nikdy chtít změnit nepřestal.

Zkusmo k nám poslali nějakýho novýho psychologa.
Moc se mi nezdál, ale vedení je vedení. Odběhl jsem do krámu.
Měl jsem pravdu. Byl to klaďas v přestrojení. Chtěl napravovat.
Podle Ježibaby se drželi, dokud jim nezačal papouškovat mantru NEVIDÍM ZLO, NESLYŠÍM ZLO, NEMLUVÍM ZLO.
Na to Vlk zařval:
„ABYCH TĚ LÉPE VIDĚLA, ABYCH TĚ LÉPE SLYŠELA, JEŽIBABO, PODEJ LOPATU!“
Tím začala vzpoura. (Detaily jsem nezjišťoval.)
Klaďas zbaběle zdrhl.
Víte, vlastně jsem na ně hrdej.
Jen mi nešlo na rozum, proč je totálně vyrabovaná spižírna.
„Přece u každý vzpoury se rabuje,“ pípnul Otesánek.
Došel jsem si do krámu pro druhýho Amundsena.

„Jsi ženatej?“
„Proč se ptáš?“
„Přijdeš mi tak. Jako... slaměnej vdovec, kterej čeká na návrat manželky.“
Jeho tvář byla dokonale bezvýrazná.

*
„Chci to zkusit, Dome. Aspoň jednou.“
Její rty.
*
„Řekl bys to předtím? Tak tenká hranice mezi snem a realitou... Chtěla bych tu žít věčně!“
*
„PŘESTAŇ! Já VÍM, co je pravda!“
Její slzy.
*
Mal – nezlob se, musím – nebo nás zničíš oba. A až budeme vzhůru, slibuju, že všechno bude lepší–
*
„A až se probudíme – Dome, kdy už se probudíme?“
Její bolest.
*
Co jsem ti to provedl, Mal–
*
Letěla vzduchem docela zlehka. Něžná spojnice mezi realitou a snem.
*
Její oči.
Slíbils!
*

Nevíte si rady s balením na cesty?
Taháte s sebou moc věcí, a stejně vždy něco chybí?
Nesnášíte tahání těžkých batohů a truhel?
Pronásledují Vás občas podivná individua?
Ocenili byste společníka, který Vás v případě potřeby ochrání?
MÁME PRO VÁS ŘEŠENÍ!
ZAVAZADLO Z MYSLÍCÍHO HRUŠKOVNÍKU.
Nikdy více starosti se zavazadly!

„Mohli jsme dopadnout hůř. Filch vyřvával něco o hnojůvkách,“ optimisticky prohlásil Harry.
Profesorka Prýtová čekala u skleníku.
„Tak, chlapci, to jsem ráda, že jdete! Práce ve skleníku je spíš odměna, jenže dneska,“ znejistěla a nervózně otevřela dveře skleníku, „dneska to je trochu...“
„Co se tu stalo?“ zeptal se Ron konsternovaně.
„Mandragorky procházejí pubertou. Podle všeho se jim podařilo uspořádat večírek a... Pane Weasleyi, pozor, ten břečťanovec vás škrtí, jedeš!“ jiskry z hůlky Rona mírně osmahly.
„Aspoň tyhle jsou roztomilé... Ty tlamičky!“ Ron rozněžněle mával nad květinou prstem.
„Pane Weasleyi...“
Ron zařval.
„To jsou masožravky. Ještě nesnídaly.“
„Zlatý hnojůvky,“ zasténal Ron.

Moře je mlčky poslouchalo.
„Jsou jistě hranice,“ zašeptal, „přes něž se lidská duše nevztáhne...“
„Hansi...“
„Ne, to je v pořádku, Edvarde. Docela v pořádku. Myslím teď ve větším měřítku – myšlenka lásky zdá se mi vpravdě čím dál neuchopitelnější. Snad není souzeno, abych–“ odmlčel se.
„Rybáři mají starý příběh. O nejmodřejším moři hluboko pod hladinou... Zdá se mi, že náš svět má hranice zřejmé, hmatatelné – ale svět příběhů je docela jiný. Možná překročit neznámé hranice a hledat odpověď v příbězích – snad... Přeji ti krásnou svatbu, příteli,“ dodal s úsměvem.
„Počkej ještě. O čem je ten příběh?“
„O mořských lidech,“ odvětil tiše.

Proplížili se pod rouškou noci (a jistého specifického pláště) do oddělení s omezeným přístupem.
Upřímně doufali, že tentokrát žádná kniha nezačne řvát, hořet, případně se je nepokusí sežrat.
„Ty, Harry, jak jsme mluvili o tom hadím jazyku...“
„Sssst!“
„To tak rychle nemůžeš, nepoznám to...“
„Rone, ssst!“ zasykl Harry.
„Vážně nevím, zkus to ještě! Hele, ta kniha má zuby, tu radši ne,“ mumlal si dál zaujatě Ron.
„PSSSSST!“ Harry chňapl Rona za rukáv.
„Harry, tak mi to řekni!“
„Myslím, pane Weasleyi, že se vám pan Potter snažil naznačit, že máte být zticha, protože po chodbě jde Snape,“ téměř nejedovatě konstatoval Severus.