Moje články

Také máte pocit, že Vás reklamy otravují doslova na každém rohu?
Náš Univerzální odpuzovač reklam s patentovanou technologií Žvástomaz Vám doslova změní život!
Reklamy okamžitě zmizí!
NIKDY VÍCE REKLAMY!
Jako důkaz předkládáme naši reklamu s implementovanou technologií Žvástomaz!
(Upozornění: Produkt vyžaduje užití autosugesce. Reklamy nevidíte. NEVIDÍTE. Víčka se vám klíží.)

Jako mladý proutek byla idealistka.
Byla bytostně přesvědčena, že jméno jedince nedeterminuje jeho charakter.
Ona bude okrasná, bude poskytovat stín zamilovaným párům a lístky vískat děti ve vlasech, prosím!
Když vyrostla a přesadili ji, její iluze se začaly rozplývat.
Tak zaprvé: Jezerní lidé rádi lezli na vrby a hráli s lidmi "na vodníky".
Zadruhé: Pořád jí někdo loupal kůru na odvary. (Homeopatičtí mudlové na acylpyrin.)
Zatřetí: Zatracený vaječný svátek!
Začtvrté: Ten dědek Ollivander nevynechal příležitost kterýkoli strom oškubat.
Zapáté: Výrobci košťat!
Pochopila, že se o sebe musí umět postarat.
Zejména, když se rozhodlo, že ji přesadí ke škole plné studentů.

Doctora přepadlo tušení, že na téhle intergalaktické diplomatické sešlosti neměl nechat Jacka samotného.
"Podstata užití jazyka," zaslechl Jackův hlas, "spočívá v použití konkrétními zkušenostmi-"
"Ááá - omluvte nás - můj společník - časový posun!" vlekl Jacka pryč.
"Bavil jsem se s ní o jejich víře založené na duchu řeči," odsekl Jack u vchodu.
"Ty - ses s ní nechtěl-"
"Zvláštní asociace na jazyk," uchechtl se Jack.
"Já... Omlouvám se. Časový posun..."
"Čekáš jenom nejhorší!"
"Pane," odkašlal si číšník, "vzkaz od té slečny."
"Zřejmě filosofické-" Jack se pokusil lístek schovat.
"Mohu být vaše lízátko?!" přečetl Doctor přiskřípnutým hlasem.
Číšník se znepokojeně ohlédl.
"Kdykoli," mrkl Jack.

"Jak že to bylo?"
Harry se zamyslel a pak zasyčel.
"Hm," zavrtěl Ron hlavou, "tak nevím, jestli se to dá naučit."
"Podle mě by ses to ani neměl chtít učit, Rone. Ale když už - myslím, že u každého jazyka musíš pochopit jeho ducha. A já musím do knihovny," zvedla se Hermiona.
"Přesně," souhlasil Harry, "zkrátka si připadat jako had. Takže... Omotáváš se kolem větve, máš chuť na myš-"
"Mohl jsi někdy sežrat Pettigrewa..."
"A chceš si svléknout-"
"Nenechte se rušit," mrkl procházející Fred uznale.
"Samozřejmě tě rádi přijmem do rodiny," doplnil George.
"I když sis u nás mohl vybrat líp."

"V tom záchranným modulu byla kočka."
"Kočka? Baba? Šťabajzna? Na co čekáme?" začal si Kocour upravovat účes.
"Povídám, že to není tak jednoduchý. Hele, počkej tady, dokud nezjistíme-"
"To je trapný jako jít na retro disko a vynechat flitry! Jsem jak mrkev v zimě, kterou šoupnou k blbýmu sněhulákovi, místo aby ji využili na rybí specialitu!" běžel Kocour za ním.
"Prosím, mrkvičko. Až po tobě."
Kocour se napřímil.
"Sleduj lovce žen,"otevřel dveře.
Ozval se řev.
"Jak říkám, kočka. Napadlo nás, že to může bejt zmutovaná civilizovaná forma, ale zjevně to prostě je šavlozubej tygr," volal Lister za prchajícím Kocourem.

Sheldon depresivně seděl ve ztemnělé kuchyni a objímal vysokou sklenici banánového mléka.
Musel třikrát praštit sklenicí, než se připotácel rozespalý Leonard.
"Jsou tři ráno."
Sheldon si přihnul mléka.
"Vyklop to," zaskučel Leonard.
"Vyjádřil jsem podivení nad lidskou fixací na jednoho jedince, zohledníme-li možný počet kombinací-"
"Amy se naštvala. Sheldone, nenapadlo tě... V té nepravděpodobné rovnici tvého vztahu je proměnná vedoucí k výsledku, který ti vyhovuje..."
"Překvapuješ mne, Leonarde. Ačkoli matematika, fyzika ani vztahy nejsou tvé silné stránky, tohle téměř dávalo smysl, jakkoli primitivní-"
"Takže?!"
"Informuji Amy, že je vhodná na pozici proměnné..."
Leonard zaúpěl.
"A doplním to glukózovým čokoládičkovým úplatkem!"

Svit vycházejícího slunce.
Hra - kde jsi - tady - teď ty - kde jsem?
Ne - co chtějí - ne!
Kde - kde jsi?! Kam - kde jsem?!
Tma. Ticho. Strach.
Těsno. Málo vzduchu.
Bolest. Strach.
Kde jsme?
Únava. (Stesk.) Strach.
Vyčerpání. Strach, strach, strach.
Kde jsi? Kde jste?
Cesta. A zas.
Kde jsou?
Mínus jeden. Mínus dva.
Kde jsem - proč?
Kdo jsem? ...co jsem?
Strach - strach - strach.
Mínus já.
"Lybičty!"
"Rybičky? Máme rádi rybičky, viď! Tak tuhle? Prosím naporcovat, a ty kosti - nesnáším ty kosti, doma to proto ani nechtějí, ale je to taková hezká tradice! Ne - teď se nedívej! Koukej tam na rybičky, tancujou!"
SEK.

„Otče, musím se tam aspoň podívat...“
Smutný pohled. Únava stará jako sama věčnost.
„Nejsou připraveni. Běž – ale na vlastní nebezpečí.“

„Hoď první kamenem, kdo jsi bez viny,“ klidnil rozhádaný dav.
„SLUŠNEJ ČLOVĚK snad může něco říct, ne?!“
„Tady z vás zůstane jen hromádka prachu – schováváte se za vlajky a obrazy, a nevidíte sami sebe. Dusíte se nenávistí, ničíte se tím.... Ale láska...“
„Zasranej multikulturní sluníčkář, co ví hovno vo životě! Kdo tě platí?!“
„Proč se klaníš té soše?“
„Seš snad ňákej muslimák, že máš ty fousy?! Bůh dá, že vychcípáte!“

„Nuže?“
„Snad jsi měl stvořit raději víc tučňáků...“ zakroutil hlavou.

„Je tu příšerná zima,“ prohlásil Jack.
Opuštěná ledová planeta s jedinou stanicí na opravu lodí. Výborný nápad.
„Možná by trocha tepla neškodila,“ připustil Doctor, kterému právě přimrzly boty k zemi.
„Právě, tepla,“ zazubil se Jack, „ta stanice je vytápěná. Můžeme... si vlézt za kamna,“ přikročil k Doctorovi.
„To bychom... Ale támhle jde nějaká fascinující bytost!“ rozběhl se nadšeně.
„Samozřejmě. Zase blondýna,“ zahuhlal Jack.
*
Jack znechuceně zamžoural. Dokonce ani ve snu...
„RÁNO DOBRÉ.“
Co to sakra...
„VE SPÁNEK CHTÍT ZALÉZT ZA TOPENÍ. BÝT VLEZEN ZA TOPENÍ. ZAHŘÍVÁN!“ ozvalo se lascivně.
Dobře. Takže: Mluví ze spaní. Potřebuje peroxid. Strávil noc s Dalekem.

Drazí kouzelní čtenáři,
čas se nachýlil a vy se budete muset obejít bez šťavnatých zpráv o vypečených kouzelnících a jejich peprných tajemstvích.
Vedení redakce usoudilo, že nově zavedená rubrika Kotlík štiplavostí bude zrušena, a moje maličkost dluží omluvu (nařízenou zatím nepravomocně kouzelnickým soudem) šedesáti kouzelníkům a čarodějkám, kteří se nesmířili s tím, že veřejnost spatřila jejich kostlivce ve skříni.
Poctivý kouzelnický novinář má těžký život ve svém poslání shromažďování a předávání informací, po nichž každý čtenář přece prahne!
Prozatím tedy pac a pusu, ale nebojte:
Po uplynutí (nucené) roční přestávky se k vám příští duben opět vrátí
vaše
Rita Holoubková

Moje nejdražší Holly,
já vím, že tenhle dopis jsi nečekala.
Jenže tě znám, a přesně vím, proč jsi otevřela tuhle knihu, a jestli se moc nepletu, neudělalas to dřív než po posledním dopise, že ne?
(Přestaň se tak mračit, a laskavě uznej, že mám pravdu.)
Tak Ti chci jen něco připomenout: Neztrácej se ve vzpomínkách.
Chtěl jsem pro nás víc času, mnohem víc - ale i tak myslím, že náš příběh nebyl špatnej, co Ty na to?
(Úsměv? No tak!)
Holly, tohle je jeho poslední stránka. Opravdu poslední. Za ní už je jen Tvůj život. Běž ho žít.
(P.S. Navždycky.)

V rámci instrukcí jsme zkoušeli pomocí nový psychologický příručky pomoct Otesánkovi. Vlk se nabízel jako dobrovolník; spolupráci mezi nima máme podporovat, tak jsem mu dal příručku k prostudování a snad z toho nebude katastrofa.
Nevím, co se tam stalo, ale po třech hodinách se na chodbu vyřítil Otesánek, ze kterýho lítaly hobliny a na ruce měl stopy vlčích zubů, a za ním se hnal Vlk, kterej řval: „Sněz mě, nebo tě sežeru, kořene!“
Ježibaba se jim postavila do cesty s řevem: „Tudy neprojdete!“, načež se Sauron složil a dostal hysterák.
Potřeboval bych panáka, ale našel jsem jenom Ježibabiny rumový perníčky.

„Tak jsme tu? Jediný, co mě zajímá, je, kde dostanu pořádnej talíř kari a stůl, o kterej můžu zoufale mlátit hlavou!“ zaskučel Lister.
„To se ti zjevně nepodaří, tupče. Z mých dosavadních poznatků vyplývá jediné,“ Rimmer se dramaticky odmlčel.
„Můžeš se laskavě vyžvejknout dřív, než tě pro tvý vlastní dobro něčím třísknu?!“
„Zajisté. Jak by chápala i zralejší hlávka zelí, z terénu a z událostí naší cesty vyplývá jediné: Jsme možná na Zemi, ale pravděpodobně ve střední Asii v době raného starověku.“
„Starověku?“
„Ovšem.“
„Starověku jako před tisíci let? Můžu mít dotaz?“
„Jistě.“
„Co teda támhle dělá ta benzinová pumpa?“

Pozorovali jsme již delší dobu u strýce jakési chřadnutí jeho obvykle nadmíru bujaré povahy.
Strýc vzdychal, mumlal si, jíst mu nechutnalo.
Večer u nás zvonila plavovlasá slečna v šatech, které babička považovala za pásek. Přišla za strýcem.
Ten zbledl, ledva zaslechl její hlas v předsíni, a zapřísahaje nás, abychom jej zapřeli, zamkl se ve skříni.
Nenápadným výslechem slečny vyzvěděli jsme, že příbuzný nedávného zvláště podařeného večera, jsa okouzlen alkoholem, dotyčné naznačil možnost manželství.
„Radši pod drn než do chomoutu,“ ozvalo se temně ze skříně vysvětlení strýcova jednání.
Otec slečnu objal a pozval ji na zítra.
Strýc zvažuje návštěvu jakéhosi bratrance.

Na Jona to přijde vždycky zjara.
Po prolenivělé zimě, kdy vyhledával teplo a zajišťoval konečně taky jednou adekvátní přísun jídla, stačí pár stupidních předpovědí počasí, a už je to tady.
Dával jsem si svůj třetí šlofík, po kterém mělo přijít mezišlofíkové kafe, a najednou to přišlo.
Jon začal hledat své vycházkové boty.
„Garfielde,“ drze ignoroval mou vytíženost náročným spánkem, „je jaro! Vyrazíme na výlet. Slunko svítí, ptáčci zpívají, příroda volá!“
Odtušil jsem, že pro mě za mě může ta hysterka klidně řvát, mne to nezajímá. Jako obvykle se tvářil, že mě neslyšel.
Tak jsem vycházkové boty podstrčil Odiemu na hraní.

„Víte, mám trpělivost. Dobře, v jedenácti nic. Jenomže už mi letos bude třiadvacet. A pořád nic! Netvařte se, že nevíte, o čem mluvím.
Podívejte, Česká pošta, já vím, mohlo se to zašantročit. Ale po takové době?! Takže. Víte, co máte udělat. Doručíte tohle. Do konce léta čekám odpověď. Jinak vás najdu, okroužkovaný jste, a vezmu si rukojmí. A když ani pak nic, z rukojmích budou kraslice!“
Vypustila jsem sovy. Zděšeně se rozlétly po Příčné ulici.
*
„Copak, Rozárko?“ zeptala se Popelka poplašené rozčepýřené sovy.
„Ukaž... Žádost - dopis - Bradavice - co to zase je? Oříšek bys neměla? Už zas nemám co na sebe.“

Hlava mu třeštila.
S obtížemi otevřel oči.
Radši je zas rychle zavřel.
Dobře pět minut přemýšlel, jak se jmenuje, a jestli není Kryton.
Pak mu došlo, že cítí pach spáleniny. Navíc ležel v louži alkoholu.
Otevřel oči a s námahou se postavil.
Chodbou se valil hustý dým.
Zřejmě všechny kontrolky, co na lodi vůbec byly, zuřivě blikaly.
Někde něco houkalo.
Potácivě se rozběhl chodbou. Málem zakopl o ležícího Krytona (takže není Kryton), který měl na sobě dámské růžové prádlo s mašličkami a velmi frivolní blond paruku.
Kolem proběhlo něco jako hromada zeleného slizu.
Uslyšel menší výbuch.
Rimmer zaskřípěl zuby.
„LISTERÉÉÉÉÉÉ!“

Jana všichni varovali.
Pravda, místní zednický cech byl poněkud netradiční, ale co do řemesla nejlepší široko daleko, a Jan snil o stavbách katedrál a o velké slávě.
Když ho přijali, splnil se mu sen.
Jinde si mohl tovaryš své tovaryšské jméno vybrat, ale tady měli vlastní pravidla, jméno mu měli přidělit soukmenovci až v průběhu učení.
Jednoho dne rokovali nad rozvržením stavby pro místního šlechtice.
Tu mistr zoufale zabořil hlavu do dlaní.
„Holoto,“ zaskučel, „zapomněli jsme na ... Häusl.“
„Tady u zdi u kaple je trochu místa,“ snaživě navrhl Jan.
Toho dne dostal své jméno.
Možná se měl dát k soukeníkům.

Domnívali jsme se, že s příchodem Ágnesina ženicha nastane v naší rodině opět rovnováha v podobě klidu a plnější lednice, neboli Balounova odchodu, leč nebylo nám toho přáno.
Ženich, pravda, byl statnější postavy, avšak dobrák od kosti, stejně jako tahle šunka, podotkl onehdy strýc, mačkaje v ruce obal od dané uzeniny.
Otec se snažil strýce trochu popíchnout, řka, že by nám to rvalo srdce, ale i jiní příbuzní jistě strýce postrádají, a kde jsou vlastně uzenáče.
„Krvi moje!“ zaslzel Baloun dojetím, „tak ohleduplní jste, a právě proto mám vás tak rád. Kdepak, užijete ještě dosti strýce Balouna. Uzenáče byly dobré.“

Ona nikdy nepřiznala, kam tehdy vlastně zmizela, a nikdo se nesměl ptát. Jediný důkaz v podobě štůsku fotografií byl pečlivě schovaný; pokud si tedy ten mizera Irving nepořídil kopie.
Když odjížděli ze Říma, zakázala si podívat se zpět, ale stejně se otočila.
Kromě odporu k sušenkám s mlékem, kratších vlasů a vzpomínek si z Říma odvezla i podezíravost vůči zapalovačům - a zájem o italské noviny.
On se začal doopravdy zajímat o zahraniční politiku, zejména pokud šlo o jeden konkrétní stát.
Ujistil se, že ten mizera Irving nemá kopie fotek.
Nezkoušel navštívit žádnou její tiskovou konferenci.
Vyrostla, a on to respektoval.

Psoun Carlos čistil zbraň a čistě pro formu skřípal zuby.
Drsňák Igor si nasadil klobouk do čela právě tak, aby mu vrhal na obličej zlověstný stín a zahaloval jej tajemstvím, urovnal si kravatu a vzal do ruky houslové pouzdro.
Psoun Carlos tázavě zaskřípal zuby.
„Mám dnes večer jednu prácičku,“ temně odvětil Drsňák Igor.
Psounovy stoličky chápavě zavrzaly.
Drsňák Igor vyšel do noci za doprovodu táhlé houslové melodie; Mrožák Igor nacvičoval ukolébavku.
Z limuzíny s tmavými skly vystoupili chvatně dva muži.
„Máte?“
„Mám,“ ucedil.
„Ukažte.“
Houslové pouzdro cvaklo.
„Skoro pravé stradivárky,“ nadšeně vysvětloval Drsňák Igor, „za tu cenu, no nekupte to!“

Donesla Oldovi na hrob kytku.
Z rozkopaného hrobu naproti na ni koukal docela štramák.
„Brejtro, paninko,“ houkl.
Zapovídali se.
„Spravuju tu nebožce manželce hrob.“
Dělal kulisáka na Barrandově. Byl o šestnáct let mladší.
„A víte, mně se líbíte,“ sdělil jí suverénně, „ale mít kratší vlasy, to byste byla k nakousnutí!“
Skoro se urazila.
Stejně si s ním domluvila schůzku.
Přišla na ni ostříhaná.
On přišel o berlích.
„Vsadil sem se s klukama vod nás, že na to lešení nepřeskočím...“
„A spadnul,“ ucedila.
„Kdepák, doskočil. Ale pak sem malinko zakop a sletěl,“ zasmál se, „ale hubu jsem si nerozbil, pusu dostanete!“

„Sešli jsme se, abychom uctili památku dalšího padlého ve Velkém byrokratickém boji. Minutou ticha nyní vzpomeňme našeho bratra.“
Truchlivé ticho přerušil pozdě přiběhnuvší člen společenství.
„Našli nás! Ten chlápek v Bruselu, co to řeší, ví o nás, sestavuje seznam!“ hystericky zařvalo Tělové mléko.
Dětský olejíček se rozplakal.
Šmoulí zmrzlina zezelenala.
Kočičí jazýčky omdlévaly.
„Co z nás teď udělají?!“
„Nejspíš Kakaovou pochutinu tvaru lehce asociujícího jazýčky.“
„Dopadnu jako chudák máslo; bude ze mě Tělové! Musíme něco udělat, bojovat!“
Všichni hlučně souhlasili, zejména Šmoulí zmrzlina; nechtěla, aby byly výrobní postupy Gargamel Corp. odhaleny - to by totiž vedlo k jejímu vyřazení ze společenství.

Ron procházel zahradou a nevrle brblal.
„Potvory mrňavý, každou zatracenou chvíli, co z toho vůbec mají, akorát se hemží v těch záhoncích, pořád se otravně hemží - a koušou!“ naštvaně nakopl drn.
Drn, totiž Hliňvoň zachumlaný ve svém travním kabátku, si mnul záda a vztekle prskal.
Ronovi se zdálo, že leží v díře plné hnusných osminožců, jeden obzvlášť vykrmený mu vylezl na hrudník a...
„MLADEJ! Nás to taky nebaví, a co teprv ty rehabilitace, víš vůbec, jaký to je! Ubližuje ti naše hemžení nějak? Neubližuje!“
„Ne, pane pavouku,“ vykoktal rozespale, „klidně se hemžete, jen mě nežerte!“ zakníkal.
„Si rozmyslím,“ zabručel Hliňvoň.

Odmítavé zabouchnutí okenice o patro níž.
Pendlovky vyřezávající obloučky tlukotu ve vedlejším pokoji.
Jiskřičky smíchu udušené kaskádami pláče a spirály koles drožky nahlodávající kamennou dlažbu na ulici.
Tříštění ledu skla v kuchyni, sotva zřetelné.
Ptačí diskuse podšitá šustící látkou lipového šelestu na zahradě (někdo už musí vyplít ty záhonky).
Vrzavý zvuk nepevnosti schodů do přízemí; teď kolem stolku - nezapomněla vyměnit vodu narcisům?
Téměř ticho; jen obloučky pendlovek, v dálce další blížící se spirály kol, příliš hlasitě vířící prach.
Najednou se vzduchem rozplývají těžké olověné kruhy; křehce se utvářející ticho se rozbíjí a rve gázu z rozvíjející se migrény.
Zatracené poledne.

„Takže třikráte Zdrávas, a ženská - zkuste ty drby mírnit!“ vyčítavě zabručel farář.
„Helemese, tadyhle se páře závěs,“ zamumlal nespokojeně, „a vůbec, čas oběda!“ dodal veseleji.
Seschlá babička s patřičně kajícným výrazem přikyvovala, dokud se jejich cesty před kostelem nerozdělily. Tu jí došlo, že má v zástěře špulku s nití; mohla by se pánbíčkovi trochu odvděčit.
Vrátila se do kostela a zalezla do farářovy části zpovědnice, kde s mžouráním začala zašívat.
„Odpusť mi otče, zhřešila jsem. Ale vona ta babice Konvičkovic-“ vychrlila nově příchozí tetka.
Babice Konvičkovic se napřímila.
„Hhhhm, dcero?“ zahučela tlumeným hlasem.
Koneckonců, tyhle klípky zadarmo jí seslal pánbu.

Po tom slovutném fiasku s novými šaty to chvíli vypadalo, že císař dostane rozum. Namísto rozumu se u něj ovšem rozvinula snad až přílišná opatrnost; šušká se, že nějak začal být trochu paranoidní.
My rádcové jsme se sice snažili udělat z exhibicionistické přehlídky nový módní trend, někteří sami měsíc chodili nazí, ale kromě zápalů plic to nic nepřineslo.
Císař všude slyší tutlaný smích. Poradili jsme mu vycházky do přírody.
Dnes se vrátil do paláce rozzuřený.
„Popravit je! Všechny!“ prskal, „smály se! Smály!“
S povzdechem jsme začali připravovat pamflet proti spikleneckým pampeliškám.
Víte, život v pohádce je občas dost na pendrek.

Bylo náročné udržet tak velkou říši. Měl u nohou vlastně celý svět. Neměl už vůbec čas na sebe.
Celý týden strávil vymýšlením toho, jaký bude další titul, kterým ho jeho poddaní můžou častovat.
Měl na poddané štěstí. Chovali se k němu hezky. Nosili stejnokroje. Projevovali patřičnou úctu, i když se občas moc vyptávali na jeho politické strategie a záměry, což člověk prostému lidu zkrátka neříká.
Skutečně, málokterý vládce se takovou říší mohl pochlubit. Ve své autobiografii to musí zdůraznit.
*
„Pane Vomáčka- Vaše Veličenstvo, jakpak se dnes máme? Byl byste tak laskav a přijal na znamení mé úcty tento vzácný prášek?“

Ten dnešní novej má takovej seznam dietních požadavků, že jsem nejdřív nevěděl, co s ním.
Ježibaba, která se pořád nezbavila chronický potřeby někoho vykrmovat, mu upekla perníkovej činžák, tak tím se vyřešila svačina.
Nakonec to vypadalo, že až na věčně vyžranou ledničku a potřebu novýho mrazáku to půjde. Jenomže pak se ukázalo, že tu bude jinej problém, chce to radikální převýchovu. Doma to měl asi těžký, jenomže to nejde, musí se naučit trochu ovládat. Voldemorta jsme stihli zachránit, když už mu hulákal kletby do chřtánu.
Zatím jde ten Otesánek na samotku; Vlk říká, že s ním to žraní zkusí probrat.

„Jsou tady všichni?“
„Všichni,“ odpověděl sbor hlasů.
„Skvělý. Dostalo se k nám echo vo vobsahu nový příručky proti nám, kterou si voni pořídili.“
V noře to zabouřilo nesouhlasem.
„Prej se tam píše, že se zdržujem nejvíc v záhonkách, pak vám rozdám soupis, kterejch. Takže je to jasný: Dočasnej přesun jinam. Třeba mezi kořeny stromů. To voni nebudou čekat. Naše heslo?“
„VYHODÍ NÁS PŘES PLOT, VRÁTÍME SE BRANKOU!“
„Správně! Podívejte, tadyhle Hliňvoň! Vosmavosmdesátkrát už se vrátil!“
„A co jsem si posledně vyslech! Prej malý a vošklivý že sme. Von taky krásy moc nepobral, tedlecten Weasleyovic vytáhlej pihoun,“ dotčeně dodal zmíněný trpaslík.

Rozum v téhle hlavě nikdy nikdo moc neposlouchal.
Když se Ona rozhodla, že pojede, protože jenom jede za kamarádem, měl výhrady.
Když dojela, Rozum se snažil vymetat podezřelé myšlenky z hlavy hodně rozježeným koštětem argumentů.
Když začali ti dva vést podezřelé řeči, Rozum hulákal a snažil se houkat jako alarm.
Po tom prvním polibku dospěl Rozum k závěru, že se na to tady ale fakt může vykašlat. (Tou dobou zastrčený v koutku mysli, opatřený roubíkem. Emoce byly občas dost agresivní mrchy.)
Když rozumně odjela, oddechl si.
Když se vrátila, rezignoval.
(A co hůř. Časem Rozum neochotně konstatoval, že neměl pravdu.)

Jemné kmitání příze mezi unavenými prsty. Tisíce a tisíce vláken.
Záda, která už ani nepřestávala bolet. Oči, které vytrvale pálily. A práce, která nikdy nekončí...
*
„Se mi zdá,“ zabručela Klóthó, „že tu máme nějakej populační boom. Jak králíci...“
Atropos zasykla námahou.
„Válka,“ suše objasnila a pracně dál pižlala tlustý svazek příze.
Lachesis smutně zavrtěla hlavou.
„A nedaj si pokoj. Vážně, já bych je občas...,“ rozhorlila se, a dvě vlákna využila její nepozornosti a propletla se.
„No vida, další spřízněná! A tohle nerozmotám. Tak schválně... Nějakej Montague a ňáká Kapuletová.“
„Snad to těm dětem vyjde,“zasnila se Klóthó.
(Atropos se ušklíbla.)

„Poslední studie prokázala nečekanou roli nutrie ve vývoji savců, měnící teorii evoluce hlodavců“
Tento titulek obletěl minulý týden v různých, avšak souhrnně obskurních variacích lží zpravodajské servery.
Pochopitelně. Ilumináty sponzorovaná média se snaží nám vnutit představu samozřejmosti evoluční zrůdnosti (na tomto místě podotýkám, že já banány například opravdu nejím). Konečně i dekadentní filmový průmysl nám v montypythonovském díle, které nehodlám propagovat uváděním názvu, podprahově podsouvá ďábelského králíka - narážku na nutrii.
Což je, abych parafrázoval jistého parafrázujícího hradního kolegu, opravdová známka punku.
Přišel konečně čas říct:
Táhni, punková nutrie stádovitého a Satanem sponzorovaného úpadku!
Pro kontraevoluční magazín (neuvádíme)
P. Háj- Lesík

Důkladným studiem dospěl k jednoznačnému závěru:
Nejlepší umělci byli (tedy dočasně) nedocenění a zneuznaní.
Mluvili o kumštu, kterému ti omezenci nerozumí, o výsostném umění stvořeném pro umění samé.
Zmítali se v existenciálních krizích, pochybnostech a depresích, živili se plesnivými kůrkami a črtali díla doslova na útěku před věřiteli; pár desítek let na to si tím zajistili nesmrtelnost.
Před první výstavou se tedy snažil, aby jeho dílo vypadalo odpudivě, aby jeho myšlenky nedávaly smysl ani obskurním šílencům, aby ho kritika nenáviděla.
Pak přišel večer V.
Zbožňovali ho.
Předháněli se ve chvále i kupování.
Všechno špatně.
Seknul s uměním a začal chlastat.

Zbývá mi posledních pár slov života.
Měl jsem to čekat.
Mého strýce sežral medvěd.
Mou matku otrávila má teta.
Mou tetu uškrtil můj otec.
Mého otce podřízl můj děda.
Mé bratry - oba - rozkrájeli.
Má první láska se dala na úspěšnou kariéru prostitutky. Před pár stránkami uhořela.
Má choť mi vrazila kudlu do zad, když si začala s mými bratry (Dokud žili. Oběma.). Usmažil ji drak.
A můj vlastní syn mi vrazil kudlu do zad, když... mi vrazil kudlu do zad.
Prý jsou autoři, kteří mají své postavy rádi.
Píšou jim happyendy. Normální rodiny.
JÁ MUSEL SKONČIT U TOHO ZASRANÝHO MARTINA.

Nedokázal dlouho vydržet na místě. Tak utíkal. Utíkal před stagnací, která se mu hnusila, před sebou samým i před jinými, před slovy, která mu nepřestávala vířit v hlavě. Utíkal před svými vzpomínkami a utíkal snad před každou nabízenou budoucností. Učil se jazyky a slova v hlavě se proplétala do podivné babylonské směsi. A kdyby na chvíli zastavil, zase by se mu začala ovíjet kolem hrdla a dusit jej.
Našel v cestách domov. Nezáleželo na tom, odkud šel a kam měl dojít, záleželo jen na tom, že šel; jen na cestě se cítil naživu.
Překročit každou hranici, třeba abstraktní.
Jen nezastavovat.

Hluboký nádech.
Klid. Chce to hlavně klid.
Nemůže věčně vycházet ven jen za svítání. Není přece až tak asociální. (A polštářek s π potřebuje vyprat, a na to potřebuje prací prášek.)
Vyšel na chodbu. Nikde nikdo, ačkoli bylo odpoledne.
Začínal mít výbornou náladu. Ještě zamkne. Skutečně, stačí zachovat klidnou hlavu, držet se hesla, že ho nic nerozhodí, a ono to fung-...
Na rameno mu zaťukala nějaká příslušnice ženského pohlaví. Cenila na něj zuby. Říkala něco o rituálním shromáždění více exemplářů, totiž party.
Taky říkala něco o novém spolubydlícím. Pro něj.
Hystericky zařval a práskl dveřmi.
Ze svého pokoje nevylezl další týden.

„Já nevím,“ zamračila se pihovatá dívka, „nejspíš to je... Tady... Konvice. Nemáš věřit vlastní intuici, nemáš spojení se spirituálním světem, ale můžeš uspět v čajovnictví. Vážně, kdo tu knihu psal, takové nesmysly,“ zavrtěla hlavou.
Její hubená brýlatá kamarádka s vlasy, které nikdy neposlouchaly, se zklamaně zamračila. Znova se zadívala do svého šálku.
To přece ne, určitě ne!
Jenže její spolužačka měla pravdu.
Kousla se do rtu a podívala se do učebnice.
Ledaže... Nenápadně schovala v rukávu hůlku. Nikdo se nedíval.
Profesorka se naklonila nad šálek.
„No výborně, Sibylo,“ zvolala nadšeně, „tohle je ukázkově zřetelný, přímo dokonalý tvar - vnitřní vidění! Úžasné!“

Rimmer: obzvlášť mentorský výraz; deka kolem ramen. Kryton: drží hořící kus kovu. Listerovi podezřele doutnají dready.
Rimmer: „Všichni víme, proč jsme tady. Stane-li se něco na této lodi, nebo ostatně ve většině vesmíru, může za to jediný člověk.“
Lister: „Dyť já taky JSEM jedinej člověk...“
Rimmer: „Ticho! Přiznáváš svou vinu, obžalovaný?!“
Lister: „Houbeles přiznávám! Nechápu, proč to házíte na mě, a vážně, Rimmere, ta deka není soudcovskej talár!“
Rimmer: „Čekal jsem tu odpověď. Svědku Krytone, co řekl obžalovaný chvíli před výbuchem?“
Kryton (vyčítavě): „Řekl ,Rimmere, velení nech na mně, tohle jsem dělal stokrát.'“
Lister (vítězoslavně): „Nikdy předtím jste mě neposlouchali!“