Moje články

V místnosti bylo tíživé ticho.
Členové famiglie se na sebe dívali nezvykle tvrdě.
Nikdo to slovo nechtěl vyslovit, ale všichni jej měli na jazyku.
Zrada.
„Kdyby jen porušení pravidel, prosím, ale tohle... V rámci rodiny... Já zažil hodně, ale... Tohle je hnus!“ vybuchl Neuróza Ned.
„Podívejte,“ řekl smířlivě Mlíkonabradě Kid, „co se stalo, stalo se. Ale musíme k sobě být upřímní! Vyzývám tedy znovu toho, kdo třem z nás snědl kuřecí kůžičku...“
„S kůrčičkou!“ zavyl bolestně Drsňák Igor.
„...ať se přizná.“
Všichni mlčeli.
Psoun Carlos zlověstně skřípal zuby.
Starouš Frankie klapal zubní protézou.
Kocour za oknem si spokojeně otřel fousky.

Vážený autore,
obracím se na vás ve věci své záporné role. Jest řada literárních postav, které jsou zlovolné rády, ba užívají si to. Já mezi ně však nepatřím!
Podívejme se na věc z právního hlediska. Měl jsem závaznou, prosím, závaznou smlouvu. Dobrá, možná trochu radikálnějšího rázu, co se týče sankcí, ale uznejte, člověk musí nastavit exemplární příklad!
Dcerku, holku popletenou, jsem ztratil. Živobytí v troskách. A za co?! Smlouvy se mají dodržovat, tak je to! A lituje mě někdo? Houbeles! Napsal jste tam jednoho antisemitu vedle druhého!
Stručně: Prosím znovu o zvážení případného přepsaní mého osudu.
S pozdravem Váš
Shylock

Mé dětství bylo poklidné, plynulo hezky tiše, trochu jako vlnky na vodní hladině, u které jsem trávila tolik času.
Pocházím z velké rodiny, většinu svých příbuzných jsem sotva znala; s jinými jsme pak časem nějak ztratili kontakt, všichni se rozlétli kdovíkam do světa.
Dospívání mi uteklo jako voda. Dávno jsem dospělá, a připadá mi to - no, skoro jako včera. Přitom už mi moc času nezbývá.
Budu mít vlastní děti, velmi brzy; mám pro ně vyhlédnutý hezký kraj zátoky. Dívám se na sluneční odlesky na hladině. Dětem se budou určitě líbit.
Jsem z rodiny Ephemera vulgata, a tohle jsou mé paměti.

Zahnali je do sklepa. Mířili na ně zbraněmi a pořád křičeli. Německy.
Maminka má ze rtů tenkou nesouhlasnou čárku.
Tatínek je ještě v práci.
Někdo zakřičí a voják řve. Pak je ticho.
Na stěně naproti je modrá šmouha od barvy, to jak sousedi loni malovali. Vypadá jako kousek oblohy, stejně jako maminčiny oči.
Hrnou se jí do očí slzy, a najednou brečí a nemůže přestat, i když jí už bude pět, to už přece není malá.
Maminka jí zakryla pusu, aby ji neslyšeli. Dlaň jí voní fialkovým mýdlem.
(Tatínek ale říkal, že válka končí, takže musí skončit. Copak to nevědí?)

Říjen
Očekáváme tuhou zimu.
Rozřešen spor o slepici vejminkářky Škrtilové a vejce snášená na dvorku vejminkáře Vorala. Slepice byla první předána druhému, nejčko zanáší ke Škrtilové.
Po Vídeňákovi dlouho ani vidu. Starosta varoval před unáhleným chystáním velké slávy.
Přesto doufáme, že jest pryč nadobro. Pudil řekl, že jest-li to pravda, bude zabijačka. Vzpurný pravil, že zabijačka bude na každý pád.
Listopad
Veselka Škrtilové Anežky a Vorala Václava. Tím jest náležitost slepice opatřena.
Udeřily mrazy. Udeřil prodal chalupu.
Z Vídeňákova příbytku line se už po dva dny temný dým a divné zvuky.
Naší obci není přáno chvíle klidu.
Jest tu zas.

„Háá!“ zařval Ron nadšeně. Harry sebou trhnul.
„Všechno jsem to spočítal, všechno jsme zvážili, máme to, Harry, my můžeme odejít ze sklepení!“
Harry se na něj nedůvěřivě podíval.
„Máme... Všechno?“
„Jo! Všechno! Snape je krysa, nejspíš si schválně pořídil navíc tolik trpaslocvrčků, ale právě jsem dopočítal posledního, tady to je!“ Ron nadšeně mával štosem pergamenů.
Harry rázem ožil.
„Vidím, že jste hotovi se soupisem první části přísad,“ vešel Snape do místnosti.
Harryho zamrazilo.
„První... části?“
*
Profesorův úsměv ho strašil ve snech další dva měsíce.
Nebelvír nakonec vyhrál i s tréninkovým deficitem.
V Ronovi vyvolávalo slovo „trpaslocvrček“ záchvaty třesavky téměř rok.

Fred (dojatě): „Naše téměř rodná hrouda.“
George: „Na niž jsou naše srdce hravě hrdá, hrudi se nám dmou…“
Fred: „Skoro se z toho hroutím.“
George: „Zas bych to nehrotil.“
Fred: „Hrad našich hrodů. Totiž rodů.“
George: „Hrdinně se kymácející ve větrech času.“
Fred: „Každičké hordě nepřátel hrdinně odolal, na to bych klidně hrdlo dal...“
George: „Zkrátka, naše hradní hrouda, hroudní hrad.“
Brumbál (pobaveně, za jejich zády): „Ano, ano. Prostý projev vaší lásky ke škole. Přesto musím souhlasit s profesorkou Prýtovou. Do této hroudy byste neměli pohřbívat rachejtle. Ani Hradní hrozivé hromorachejtle. Zejména ne funkční.“
(záběr na okno; vidíme ohromující ohňostroj.)

Venku zuřila bouře. Královna stála u okna.
„Syn má z bouří strach,“ zašeptala.
„Bouře zocelují muže,“ pronesl nepříliš přesvědčeně.
„Jenže on je dítě. Opustila jsem vlastní dítě, copak mi to může někdy odpustit?“
Dotkl se svou dlaní té její. Odvrátila hlavu, ale neodtáhla se.
„Jsem stará,“ hořce se usmála, „ne, neodporuj. Pro tebe jsem stará. Už tak mne zavrhují, to chceš, aby tě zatracovali spolu se mnou?“
Políbil ji.
*
Věděl, že Vítek nepovolí.
Srpnové slunce mu pražilo na zátylek. Když skláněl hlavu, neviděl ušlapanou zemi pod sebou; viděl její oči toho večera.
Podťatý zelený květ založili do kronik. Pro výstrahu.

Kouř se valil všude kolem nich. Harry se pokoušel vyčíst z učebnice, jak spoušť napravit, ale přes štiplavý dým nic neviděl. Ron kombinoval kašel s přívalem sprostých slov. Trénink byl definitivně ztracený, a až na tohle Snape přijde... Kouř se už nutně musel valit i po chodbě, brzy někdo přijde...
Možná měla Trelawneyová pravdu a čeká mne tragická smrt, chmurně si pomyslel Harry.
„Snape nás zabije,“ zaúpěl Ron, „zabije, Harry!“
„Trénink!“ přidušeně zaštkal Harry.
„Lákavý, leč příliš mírný trest, pane Weasleyi,“ ozval se jmenovaný zlověstně, „a pokud jde o famfrpál, soudím, že se Nebelvír do konce roku obejde bez chytače.“

Choulil se pod dekou. Byla mu zima, podle předpovědi, kterou zaslechl z obývacího pokoje, když leštil strýcovy boty, se studená fronta bude držet týdny. Přitáhl k sobě chatrnou pokrývku ve snaze se zahřát. Díval se do tmy, obrysy svého malého příbytku viděl jen jako nejasné temné šmouhy. Myslel na to, že ráno bude muset tentokrát vstát hned, jak teta zabuší na dveře, aby zase nekřičela. Představoval si, jaký by byl jeho život, kdyby měl rodiče. Křečovitě zavřel oči, do kterých se mu hrnuly slzy.
Chci pryč, opakoval si v duchu, chci odsud pryč...
O pár měsíců později přiletěla první sova.

Generál X: Nepřítel obětuje levé křídlo. Co uděláme my?
Generál Y: Obětujeme pravé křídlo?
X: Chyba! My obětujeme obě křídla!
Y: Geniální.
X: Jsme. Pak...
Y: ...vyhlásíme příměří...
X: ...jen dočasné...
Y: A znovu válku!
X: Obklíčíme...
Y: ...se navzájem. Výborně!
vejde posel, s úklonou oběma předává po jedné depeši; oba čtou, načež běží k oknu, vyhlížejí do krajiny
Generál X (vypadne z konceptu, rozčileně): To snad není pravda! Člověk si nemůže ani v klidu naplánovat válku, aby ho někdo neotravoval s politikou! Co to vůbec je za zemi, a co má tohle...
Generál Z (vchází): Tohle je invaze, pánové!

Píši Vám – co víc? Píšu já Vám.
Netřeba žvanit na úvod.
Snad jsem vám, pane, přec jen znám.
Přišel jsem tuhle Vám nevhod,
vpravdě se trochu obávám.
Došel jsem domů, hladov, znaven
- ani jsem nesvlík kabát na ven!
když co to vidí oko mé?
Uslyším boty, klapyklap.
Ze dveří vyšel cizí chlap!
Místo ženy, dobře známé,
cizák bez slůvka pozdravu.
Nehledám k zášti potravu.
V naději, a třebas malé,
na vhodný kousek úcty,
že nevládnete ústy,
raději já soudím, pane.
Řekla Tánička: „Splet si dům.“
Nu, to se může snadno stát.
Přesto však Vašim ctěným rtům
vzkážu: Pozdravit mají znát!

Beránek žil v krabici. Žil tam, co si pamatoval; krabici měl rád. Venku – daleko, odkud už člověk nedohlédl na krabici - byli hadi a rostliny s trny, a beránek hady ani trny rád neměl.
Jednou k němu přišla liška. Dlouze mu domlouvala, že přece každý správný beránek se má nechat ochočit svým stádem. Beránek posmutněl.
Nazítří vyšel ven, daleko; až potkal stádo oveček.
Jeho krabici se smály.
Slyšel hrozné historky o vlcích.
Jeden starý strýček beránek se chlubil, že se schválně nechává pokousat, protože prý přežije vše.
Vrátil se domů.
„Víš, liško,“ pravil beránek, „introvertům je v jejich krabicích někdy líp.“

Slavný Lamželezonebovaz stanul před králem.
Působil rozruch jen zjevem; ženy padaly do mdlob, zatímco se jim samy rozvazovaly korzety, muži zhnuseně huhlali něco o steroidech a depresivně odcházeli do krčem.
Lamželezonebovaz byl zkrátka třída, a pokud šlo o likvidaci nepřátel, nikdo nebyl lepší. Tím jej ostatně král pověřil...
Podél Západní cesty se rozkládala dvě města; Pravé bylo hlavním obchodním spojencem. Levé hrozilo válkou. Lamželezonebovaz měl situaci „vyřešit“.
„Pane, jak jsi mi přikázal, vlevo ležící město jsem zničil tak, že se z toho léta nevzpamatuje!“
„Podej mi pravici, synku,“ pronesl král slavnostně.
Lamželezonebovaz natáhl levou ruku.
Králi se zatmělo před očima.

Byla unavená. Znechucená. Další lži, další hádky, další sliby, pak další odkryté lži a další hádky a pořád dokola... Vyhlídky na budoucnost mizerné.
*
„Jsi šťastná?“ zeptal se. Jen tak.
Nechtěla na to vůbec odpovídat.
*
Rozloučili se. Vykročila na tramvaj, a pak se za ním ohlédla.
Trochu zmateně.
Zaklela, když si podvrtla nohu a přetrhla pásek boty.
Popelko. Přestaň blbnout.
*
(Trvalo jen čtyři dny, než se zhluboka nadechla a s lhaním a hádkami se rozešla.
Najednou neznámá budoucnost jí připadala... krásná?)
*
„Tehdy jsem si říkal, že jsi v depresi. Zbytečně. A že se přitom umíš smát,“ políbil ji.
Zeptej se teď.

Inzerát:
Má krásná neznámá, viděli jsme se včera na autobusové zastávce Kvákalkov, kolem 18.30. Ty – zasněné modré oči, dlouhé hnědé vlasy prosvícené zapadajícím sluncem, krásný úsměv; měla jsi červený kabát a černou sukni. Já - nesmělý trouba, básník, který spatřil Múzu, dva metry od Tebe, hnědé oči, hnědé vlasy, vysoký, v šedém kabátě. Nemůžu na Tebe přestat myslet, na to, že jsem Tě měl oslovit... Ozvi se!
Odpověď:
Čus já sem wčera byla na kwákáči w čerweným kabátě tak píšu asi sem to já. nezajdem zapařit??
*
S povzdechem zabořil hlavu do dlaní. Měl by se naučit svou příliš poetickou fantazii mírnit...

„Je to tragédie, přátelé! Neumějí nic,“ dramaticky provolalo první.
„Já bych to tak černě neviděla. Třeba výpočetní technika...,“ odporovala druhá.
„Hlavně, aby uměli něco dělat. Knížky, prosím, ale takový zámečník...,“ prosazovalo svou třetí.
Schytalo nevraživý pohled od ostatních dvou.
„No, vy to vidíte jinak,“ upjatě podotklo první.
„Nemusíte hned koukat tak svrchu,“ zabručelo třetí, „jsem možná vobyčejnej učňák, ale...“
„Nikdo se na vás nedívá svrchu,“ chlácholila ho střední škola.
„Ani latinu nemají!“ prskalo dál první.
„Ale co dneska s latinou,“ brblalo učiliště.
„Zřejmě jsem stará škola,“ odvětilo klasické gymnasium škrobeně.
„To teda jo, barabizno jedna,“ uchechtlo se učiliště pod fousy.

„Ten výtah byl vážně zelenej?“ už asi potřetí podezíravě pronesla.
...
„Jé, ty plechovky tu posledně nebyly.“
...
Klep, klep.
...
„Neotvírá.“
„Tak jí zkus zavolat.“
Ucho na dveřích. Zvonění mobilu neslyšet.
*
Nejdřív si myslel, že se přeslechl. Jenže někdo opravdu klepal. Na jeho dveře. Bojácně se přikrčil. Na tohle nebyl stavěný. Prosím, občas potkat lidské exempláře venku, s tím se muselo počítat, ale návštěvy? Tohle byla jeho soukromá asociální matematická sféra!
Slyšel zvenčí ženské hlasy.
Tři.
Neznal je.
*
„My vážně vlezly na vedlejší kolej?!“
„Tak... Aspoň, že nikdo nebyl doma.“
*
Pevně objímal svůj polštář s vyšitým π.
Snad už jsou pryč... Lidi. Fuj.

„Někde tu určitě byl,“ mumlal si pro sebe zoufale.
Kleknul si na zem, přičemž mu luplo v zádech.
Jestli ho vážně ztratil, to bude pěkná polízanice. Určitě ho ráno někde viděl, jenže...
„Lucie, mohla bys...“
Zvedla obočí.
„Mám žízeň,“ postěžovala si nevlídně.
„Vždyť jsi upíjela sotva před pár měsíci,“ odvětil úsečně, „v těch mracích není sakr-... nic vidět, a jestli tu vážně není...“
„Ale tak se to nějak vyřeší,“ pokrčila rameny.
„Kateřino!“ houkla.
„Zas si čte,“ mávnul rukou.
„Kniha je i můj atribut, a nečtu si,“ opáčila.
Narovnala se. Tohle nemělo smysl.
„No, Petře,“ řekla vesele, „asi budeš potřebovat zámečníka.“

Psoun Carlos chmurně šustil změtí papírů.
„To jsou všechno ty formuláře?“ zeptal se Krkoun Tony, pečlivě brousící svůj nůž na krájení paprik a starých papriků.
„Jo,“ ucedil Psoun.
Mrožák Sergej mu nahlédl přes rameno.
„Co vlastně znamená P.I.F.K.A.?“
„Prozatimní Institut pro Formalizaci Klanových Asociací. Osobně bych jim nejradši zakroutil...“
„Když Asociace si myslí, že spolupráce a strukturalizace je důležitá,“ pípnul Mlíkonabradě Kid.
Psoun zavrčel.
„Dřív formuláře nebyly,“ neodpustil si Mrožák.
„Komunikativnost pracovníků. Počet služeb poskytnutých v posledních dvou letech. Hodnocení filmu Kmotr. Celá mafie jde do kopru!“ zavyl Psoun zoufale.
Drsňák Igor si nenápadně otřel slzu. Kmotr ho vždycky dojímal.

„Potřeboval jsem trénovat,“ cedil skrze stisknuté zuby Harry; s výrazem nejvyššího vypětí se pokoušel opatrně okrajovat kořínek temně fialové barvy.
„Stejně za to mohl Seamus,“ temně zahuhlal Ron.
„Zmijozelu jen nahrává,“ vedl si Harry dál svou, „že my přijdeme o... Zatraceně!“ zařval, když se už potřetí řízl.
„Říkal jsem, že ten oheň je akorát! Klidně to nechal bouchnout, a my teď...,“ Ron záštiplně drtil brouky.
„Tohle je neuvěřitelné. Co tu... Pečlivě okrájet...“
„Dej to sem,“ Ron netrpělivě sáhl po kořínku a začal ho radikálně osekávat.
„Nesmí se to v žádném případě...“
Křup. Kolem se rozvalil oblak kouře.
„...zlomit,“ dodal tragicky.

Celý týden se choval neobyčejně mile.
(Po tom posledním průšvihu měl ostatně co žehlit.)
Pracně naaranžoval květiny.
Dokonce se mu dařilo předvídat otázky, zda nevypadá tlustě, a předcházet jim lichotkami, že zjevně zhubla.
Zkrátka byl dokonalý manžel.
Pak si konečně troufl na něžnůstky.
Poprvé po týdnu ho neposlala do háje.
Romantický večer jak vyšitý.
A pak... Pak na sklo zaťukal ten příšerně otravný tvor – ten nejmenší z nich - a už zase je pozoroval.
Řekla, že před tím voyeurem ani omylem, že ji přešla chuť.
Nejradši by do toho kopnul, kdyby měl čím. Zatracená práce. Potřebují nový byt...
Nebo víc květeny.

„Řeknu vám, pokaždé je organizace otravnější. Anglický jazyk se dožaduje sezení v čele stolu, no kde vezme čelo kulatého stolu?“ znechuceně si odfrklo kmenové nářečí ke svému příbuznému z vedlejší vesnice.
„Je to urrrážlivé a naprrrosto nevhodné, aby se ten burrranský jazyk takto prrrrotežoval,“ přisadila si francouzština.
„Kde je prababi?“ nespokojeně se ohlížela italština.
„Himlhergot, koho to zajímá, taková mrtvola,“ zadrnčela němčina.
Holandština chrochtavě přitakala.
„Začneme bez ní,“ nabubřele pronesla angličtina.
„Jen si nevyskakuj, synku, já jsem docela při životě, vezmi si Františka,“ šťouchla latina hůlkou angličtinu do zad.
„Beze mě by vás tu pěkná řádka nebyla, nevděčníci,“ dodala mumlavě.

„Tak co,“ prošedivělý muž s kyticí nedočkavě vtrhnul na nemocniční chodbu.
„Zatím nic,“ chmurně odvětil o něco mladší muž s plnovousem.
„Ale vypadá to nadějně,“ mnulo si ruce individuum s tužkou za uchem, oděné do flanelové vesty.
„No já nevím,“ pochybovačně odvětil fousatý skeptik.
„Kolego, naděje umírá poslední... To se teď nehodí, což,“ uchichtlo se individuum.
„Stejně,“ dodalo, „ten měl s tou svou sérií milionovej nápad...“
„Teď jen aby...“ ustaraně krčil čelo skeptik.
Na chodbu vyšla sestra.
„Stav vašeho přítele se podstatně zlepšil,“ usmála se.
Počkali, než odešla.
„Sakra, tak zas nic,“ odhodil muž kytici a vztekle na ni šlápnul.

„Hlavu vzhůru, příteli!“ stařičký kouzelník si prohrábl plnovous.
„Vzhůru?! Vždyť o ni mám zítra přijít!“ zoufale sykl přes mříže Sir Nicholas de Mimsy Porpington, dva dny předtím odsouzen k smrti stětím za jedno nepatrné pochybení s rovnáním zubů...
„Zaručuji vám, Sire,“ odvětil hrdě stařík, „že o hlavu nepřijdete.“
Vyčítal si vlastní bláhovost, ale podvědomě čekal na zázrak. Doufal, že do šatlavy vtrhne posel se spěšnou zprávou, že kata raní mrtvice, že těsně před úderem sekery se něco stane... Nestalo. Před žádným z pětačtyřiceti seknutí.
Nejhorší na tom ale bylo, že staříkovi vlastně nemohl nic vyčítat, slovo dodržel: O hlavu nepřišel.

„Malej Johnny dostal klepeta,“ temně pravil Zrzavý Tom.
Psoun Carlos jen nasucho polkl.
„Já to věděl, hned jak Zubatej Rick nepsal, hned jsem věděl, že se něco stalo,“ rozvzlykal se Drsňák Igor.
„Zprávu poslal Velkej Johnny, má to přímo od Starouše Frankieho. Ani ho to moc nesebralo,“ zhnuseně zavrtěl hlavou Zrzavý Tom, zuby odšrouboval víčko lahve vodky a přihnul si.
„Vlastní ro-rod-rodi-dina!“ zavyl zničeně Drsňák Igor. Psoun Carlos strhnul ze stolu ubrus i s nádobím a (bez nádobí) jej podal Igorovi coby kapesník.
Seděli tam mlčky. Stmívalo se.
„Čau kluci,“ rozrazil v deset Malej Johnny dveře, „tak nesu ty langusty!“

„Jak to myslíte, že nevíte, kde je?“ zoufale zabořil hlavu do dlaní.
Rádci se mlčky dívali do země.
„Jaksi... Někam jsme ho odložili...“
„Jediná šance, jak ji najít, a vy ji někam odložíte?!“
„Inu, možná to tak mělo být,“ moudře pravila laskavá chůva předoucí u okna.
„Mělo být?!“ vrhl po ní vražedný pohled a málem i džbánek.
Raději se odmlčela. Rádci pro jistotu couvali.
„Nikam, dokud něco nevymyslíte!“
*
„S mladým mlátěj hormony,“ mumlal vztekle pod fousy nejvyšší rádce, „a našinec aby se strhal.“
Nesl nádobu plnou hlíny – pečlivě zhotovený výsek země z nádvoří, v jehož povrchu byla otisknutá dámská bota.

Ron přenášel patnáctou křišťálovou kouli. Nebyl by to hrozný trest, ale nosil je pomalu a po jedné, prý aby nepromíchal jejich... cosi. Otráveně položil kouli na zem. Vztekle do ní kopnul, krásně se kutálela... Přímo k nohám profesorky Trelawneyové.
„Chlapče! Mám pocit, že tě čeká něco strašlivého! Čajové lístky!“ výhružně zašeptala profesorka.
Procházející Fred se ušklíbl.
„V pravé poledne!“ odšustila rozhořčeně po schodech.
*
Bylo chvíli po poledni.
„Ronalde, děkuji! Tedy v šest,“ zavolala na Rona profesorka Červotočková.
Nechápavě se otočil k vývěsce.
DOBROVOLNÍCI - PÉČE O SKÁKAVÉ PAVOUKY:
Na listině se skvěl téměř Ronův podpis.
„Promiň, bráško. Nešlo odolat,“ mrknul Fred.

Publius Claudius Pulcher nervózně přecházel sem a tam. Domníval se, že svede-li nyní bitvu, vyhraje. Jenže rozhodovat teď mělo hejno kuřat! Občas tradice nenáviděl.
„Tak co?“ vyštěkl na příchozího vojáka.
„N-ne-nežerou,“ roztřeseně hlásil.
„Nežerou?! Tak když nechtěla žrát, ať se aspoň napijí!“ rozzuřil se. Přikázal kuřata hodit přes palubu.
„Ale... Znamení bohů... Nepřátel je mnoho...,“ namítali vojáci.
„Mnoho?! Copak nás je málo? Synové Říma se nechají zastrašit? Zbabělci! Kuřata přece nevědí o strategii nic! Nic!“
*
„Svědkyně, takže obžalovaný svévolně nedbal dobré rady vašich příbuzných a utopil je?“
„KVOK!“ vyčítavě odvětila.
Nočních můr s kuřaty se už nikdy nezbavil.
Měla pravdu.

„Dobrá, tak si to ujasníme,“ jasné oči ředitele stěží maskovaly pobavení.
„Vy, Sire, tvrdíte, že jste nic takového neřekl.“
„Tvrdí! Hulvát!“ štěkla Buclatá dáma.
„Nikdy jsem nic o jejích pantech nepronesl,“ zachrastil rytíř na protějším obraze unaveně brněním.
„Řekl! Já a vrzající? To si vyprošuju! On si tam jen visí, ale já mám nějaké povinnosti, rozumíte, pane...“
„Znova vám říkám, ochechule nemožná, že...“
„Ochechule?!“
Ředitel si promnul oči. Tohle vypadalo na dlouho.
*
„Pane Blacku,“ zavolal na studenta.
„Pane řediteli, já skutečně o té skříni...“
Raději podezřelou informaci přeslechl.
„Jen mám pocit, že byste tohle ocenil,“ podal mu s mrknutím olejničku.

Pomalu tančili a dívali se jeden druhému do očí. Sklonil se k ní a něžně ji políbil. Usmála se.
„Tak dlouho ji hledal,“ neslo se sálem.
Křehké stvoření u dveří se schovávalo ve stínech a pozorovalo ty dva se zvláštním melancholickým úsměvem. Kdykoli bylo někým osloveno, plaše se usmálo; nikdo na odpověď ani nečekal. Všichni věděli, že je němá.
Zítra, opakovala si v duchu, zítra se vrátí domů.
Snad ji bude hledat, snad mu bude chybět... Jen pravdu se nikdy nedozví.
Časem se s tím smíří. Má přece ji - a ona zůstane jen němou vzpomínkou, která se rozplynula v moři.

„Jestliže to zprovozníme, můžeme se vrátit na Zemi?!“
„Podle všeho ano.“
„Nemůžu si pomoct,“ mnul si Rimmer bradu, „ale vypadá to jako... toustovač.“
„Jistě! Po vydání mezikosmické bezpečnostní vyhlášky se časoprostorová ultrapřenášedla vyráběla tak, aby laik nepoznal, co má před sebou. Ovšem chybné užití je vyloučeno, jen naprostý hlupák by se vůbec snažil opékat něco v toustovači, jehož vypínačem nelze otočit. Hlavně opatrně, pane, jakýkoli prudší otřes by jej zničil!“
*
Lister už toho měl právě tak dost. Ten zatracený krám vůbec nefungoval, toasty do něj vložil už před dobrou hodinou!
„Smaž se v křemíkovým pekle, kosmošmejde!“ vší silou přístroj nakopnul.

Malý muž s velkými ambicemi seděl na střeše jedné z budov Hradu. S nakrčeným knírkem si nespokojeně urovnával mokrou nohavici; celý Hrad, ostatně stejně jako dvě třetiny Evropy, byl téměř pod vodou. Jistě, na předchozím krizovém summitu EU byla nařízena celoevropská evakuace, ovšem on se svého přesvědčení nevzdá!
„Pane,“ volal na něj člověk z blížící se bárky, „možná…“
„Ne,“ ucedil.
„Ale složte písničku,“ dodal smířlivěji, „třeba… že globální oteplování je pro některé pravdoláskaře opravdu, ale opravdu známka punku!“
Voda mu začala omývat polobotky.
„Tohle,“ dodal si pro sebe a pevně k sobě tiskl štos svých knih, „tohle je obyčejná obleva!“

Říkali, že tahle saň je obzvlášť krvelačná bestie, ale i s takovou se popere.
Náhle se zarazil: V trávě před ním se svíjeli tři hadi, nejspíš zmije! Rozmáchl se mečem; stačila mu jediná rána. Trochu samolibě si pomyslel, že sklátit tři jedním seknutím, to se jen tak nevidí - pravda, ještě ta saň…
*
Saň: „Tak tenhle právě zabil tři slepýše.“
Princezna: „Jasně jsem otci řekla, že si nevezmu nikoho, kdo nemá úctu k životu. Slepýše! Tenhle bude rozhodně chtít zabít i tebe, Amálko.“
Saň: „Hrůza, jak jsou krvelační. Takže vymazat paměť a hezky šup domů… Další princ tu bude v šest.“

Vážení přátelé,
dostalo se nám výtek, že záštiplně a neoprávněně kritizujeme profesora Fiedlera. Nechme stranou skutečnost, že dané výtky byly zaslány z téhož rakouského městečka, shodou okolností profesorova rodiště, konkrétně jakýmsi R. Fiederlem.
Přátelé, samozřejmě oceňujeme jakýkoli (takzvaně) vědecký zájem o Cimrmana.
Dovolte mi ale doložit naše pochybnosti příkladem: Fiedler z úryvku květnické kroniky vyvozuje, že Cimrman propadl krátce temnému období, kdy přímo, cituji, „vyhledával smrt“.
Zcela však ignoruje fakta; totiž následující úryvek se týkal neodehraného představení hry Vizionář a notorických sklonů představitele Smrti:
„…Navečer pobíhal ten Zimmerman po vsi. Křičel, že bez zubaté nejde nic a kde že je…“

Fred: „Pravda, vypadalo to, že bude do větru.“
George: „Rozhodně k tomu měla nakročeno.“
Fred: „Je jí škoda.“
George: „Věčná škoda.“
Fred: „Tak mladá.“
George: „Měla toho tolik před sebou.“
Fred: „Tolik zářných vyhlídek.“
George: „Výbušných scén.“
Fred: „Barvitý život.“
George: „Přesto... neměla tu správnou jiskru.“
Fred: „Mohla ji mít.“
George (s povzdechem): „Patřila mezi ty nejlepší.“
Fred: „Mohla být světlem v temnotě.“
Fred (obzvlášť tragicky): „Ale tak to chodí. Nikdo z nás neví, kdy přijde náš Filch a zneškodní nás.“
Neville: „Profesorka Prýtová vám vzkazuje, že si nepřeje, abyste jí pohřbívali rachejtle do záhonků.“
G&F (dojatě): „Čest její památce.“

„Jak byste popisoval vašeho kolegu?“ inspektor Clouseau přimhouřil oči.
„Zelené oči, vlasy tmavé, řecký původ…,“ opáčil recepční hotelu.
„Projevuji zájem spíše o oblast jeho povahových vlastností.“
„Víte, potrpí si na to, aby měl navrch. Vždycky dává najevo převahu. Popravdě,“ snížil trochu hlas, „taky je hrozně na ženské. Já neříkám, takový flirt s pěknou slečinkou …“
„Slečinkou,“ nastražil Clouseau uši, „interesantní, velmi interesantní. Takže on často filtruje?“
„Fil-… Flirtuje, ano, poměrně často. Jak říkám, nikdo nejsme svatý, ale tohle… Trochu mi tím pije krev,“ dodal.
„Takže byste ho charakteroval jako alfasavce.“
„Alfasamce?“
„Alfasavce! Krvepití, řecký původ, alfasavec v naší termitologii,“ objasnil inspektor.

„Dovol, abych tě informoval, že je statisticky prokázáno, že – samozřejmě za daných klíčových podmínek, ovšem i dílčích, přesto však odchylky způsobujících faktorů, jmenujme…“
„Rimmere, kolikrát ti mám říkat, že ty tvoje žvásty jsou nudný. N-U-D-N-Ý!“ přerušil ho Lister.
„…tedy vezmeme-li v potaz statisticky signifikantní skutečnosti...,“ blazeovaně pokračoval.
Listerova hlava opřená o dlaň se demonstrativně sesunula na stůl.
„Nuuuuda!“
„Pane, požár!“ udýchaně přiběhl Kryton.
„…jak jsem řekl, je statisticky velice pravděpodobné, byť pro tebe nudné, že se ti díky tvé neschopnosti podaří způsobit požár, jestliže si představuješ, že palubní desku od kari vyčistíš kýblem vody na ni chrstnutým,“ spokojeně dopověděl Rimmer.

Chlapeček se rozhlédl po dětech sedících okolo. Některé se už dávno znaly; on tu byl sám. Nepochyboval ale nikterak o tom, že tohle prostředí pro něj bude jako stvořené.
Značně unaveně vypadající vysoká čarodějka uhasila fialově hořící křoví.
„Takže,“ nervózně si zastrčila pramen vlasů za ucho, „vítám vás. Prosím, abyste si připravili pomůcky, ať můžeme konečně začít.“
Chlapec zvedl ze země objemnou brašnu, nejprve z ní vytáhl zrcadlo, pak sadu hřebenů a několik pudrů.
„Kde... kde máš věci na kreslení, Zlatoslave?“ nejistě se optala učitelka.
Jasně modré oči se na ni nešťastně zahleděly.
„Tohle není kurz krášlení?“ zeptal se zklamaně.