Moje články

Nad tou pustou krajinou se svíral žaludek. Vyprahlá, krví prolitá, padlými, kameny posypaná rodná zem. Stál pevně, v ruce meč, přestože boje dávno skončily. Nebylo komu se postavit, před kým tuto krajinu smutku a otevřených ran bránit. Nedaleké vytí vlků bylo jediné, co dokazovalo, že ještě nějaký život tu zůstal.
Příroda se dá sama do kupy. Zase stromy pokvetou, zvířata vyvedou mladé, ...
I ta nejtitěrnější myšlenka na znovuobnovení tohoto místa, ...že se sem život jednoho dne opět vrátí, ho naplňovala natolik, že se stával znovu člověkem.
Vzal svůj meč, do hlíny načrtl plán polí, kam zasít, kde pluhy započnou život, ...

A je to tu. Poslední drabble, pomyslná poslední klapka této úžasné show.
Letos jsem se účastnila poprvé a jsem za to moc ráda. Už se těším na příští ročník. Bylo to skvělé. Úžasné procvičení psaní a tolik potřebného seškrtávání zbytečných slov. Byla to zábava a občas challlenge, když se zrodilo téma tzv. Cože?
Moc děkuji všem, kteří si mé příspěvky přečetli, ...povzbudivě okomentovali, ...ale hlavně! týmu Bleskobrku, realizátorkám této skvělé akce. Klobouk dolů, zabralo to jistě spoustu času a energie. Patří Vám velký DÍK!!!
Týmu Bleskobrku i všem spoludrabblerům přeji skvělé náměty pro psaní, mnoho úspěchů a jen to dobré! ;-)

Začalo pršet, stmívalo se. V zimě hned před Vánoci, uprostřed té bujaré sváteční nálady, vedle shonu po dárcích, mezi úsměvy cizích lidí, seděl na lavičce a pozoroval své boty v kaluži a bahně. Občas udělal „ťáp“, jen to mlasklo a kapky změnily úhel dopadu na leštěnou kůži. Seděl a čekal. Nebyla mu zima, nebylo mu nic. Nebyl smutný, ani veselý, byl dokonale prázdný. Emoce si vybavoval jen letmo. Všímal si však, že ho všechny bolí. Bolí a svírá ho smutek, stejně tak veselá vzpomínka.
„Ahoj. Jdu pozdě ...“ přisedl si kamarád.
„Ahoj.“ řekl prázdně.
„Co je? Máš emoční koliku?“
„Asi ano.“

Jako rodič si uvědomíte, jak je důležité, mít minimálně jedno eso v rukávu. Spoluhráči jsou sice mrňaví, ale vynalézaví, „pokerface“ na ně neplatí. Prokouknou Vaši hru dříve či později. Pokud nevynesete karty rovnou na stůl, vynesou oni ty svoje a přidají pár žolíků ve formě roztomilosti, fňukání nebo srdcervoucího pláče. Je to na Vás. Přebít pátým esem, ale ani tak nemáte jistotu výhry. Sice neumí do pěti počítat, ale spočítají Vám vždy všechno.
Úspěšný rodič nosí vždy v rukávu králíka, nejméně pět es a doporučuji dostatečný počet žolíků. Ať už jde o převlékání, jídelní návyky, nebo o chvíli ticha doma.

Bylo nebylo za devatero horami, devatero řekami jedno malé království. Na zámku žila všemi oblíbená princezna. Trápilo ji ale věčné prokletí, alergie. Na pyly, potraviny, zvířata, ...
Vydala se do parku a napadlo ji, že i přes zákaz ochutná jablko, které právě uzrálo. Kousla si, začala se dusit, jablko odhodila do nejbližšího koše a padla na zem. Zahradník to viděl. „Taková hrůza!“ vykřikl. Spěchal k princezně. Probudil ji ze mdlob, podal léky a vyčinil jí, že nehodila jablko na kompost, ale do koše. Princezna se zamilovala, vzali se. Žili šťastně a po celém království pak pořádali workshopy o správné recyklaci odpadů.

Žila byla jedna holčička. Měla ráda život, lidi, zvířátka. Ráda se smála. Všimla si, že někteří lidé se nesmějí. Chodí zamračení, naštvaní, smutní, pláčou, ...
Na malé barevné papírky nakreslila smajlíky a napsala: Pošli úsměv dál.
Chodila městem a papírky rozdávala. Dávala úsměv těm, kdo ho potřebovali.
Došla na hřiště, tam seděl plačící chlapeček. Dala mu papírek. Udiveně se podíval a přestal plakat. Šla si hrát na pískoviště s kamarádkou. Chlapeček se k nim ale nepřidal a odcházel.
„Jen ať ti to nezůstane! Pošli ho dál!“
„Dám ho do žákovské knížky, kde mám tu pětku. Pro maminku. Děkuji ti!“ usmál se.

Nad tou pustou krajinou se svíral žaludek. Vyprahlá, krví prolitá, padlými, kameny posypaná rodná zem. Stál pevně, v ruce meč, přestože boje dávno skončily. Nebylo komu se postavit, před kým tuto krajinu smutku a otevřených ran bránit. Nedaleké vytí vlků bylo jediné, co dokazovalo, že ještě nějaký život tu zůstal.
Příroda se dá sama do kupy. Zase stromy pokvetou, zvířata vyvedou mladé, ...
I ta nejtitěrnější myšlenka na znovuobnovení tohoto místa, ...že se sem život jednoho dne opět vrátí, ho naplňovala natolik, že se stával znovu člověkem.
Vzal svůj meč, do hlíny načrtl plán polí, kam zasít, kde pluhy započnou život, ...

Je sedm. Budík zvoní: Vstávat!
„Cože? Co se děje? Kde to jsem? Co ...?“
Probouzení mi až na výjimky extra nejde.
Zamáčknout. Nazdar. Tady se spí!
Zase!? Vstáááávat! Aktivoval své neméně nepříjemné brášky.
Tak tedy vstávám ...
Nebo ne... Zamáčknout. Spíme.
....
Hm. To už je tolik? Zase jsem vypnula všechny tři budíky. A to jsem vstát fakt chtěla! Ach jo.
....
A tak to mám skoro každý den. A přitom to vždy vypadá nadějně. Takový ten pocit, kdy mých sedm osmin už vstává a cvičí ..., ale ta jedna, ta osmá ... spí ... a já s ní, protože pokaždé spolehlivě uspí svých sedm čipernějších sester.

Pevně svírala svůj deník. Posvátně, bála se ho otevřít.
Pak se odhodlala. Titulní strana: 2016 - Osudový rok! Psala to tak pokaždé. Vždy doufala, že tentokrát bude osudový. Chtěla, aby se jí splnily představy o něm. Že potká konečně osudovou lásku, že najde odvahu postavit se na vlastní nohy a rozjede podnikání, že ... Že bude konečně šťastná.
Žádný předchozí „osudový“ rok ji to nepřinesl. Jen zklamání, málo odvahy na cokoli, smutek. Osud její hlas neslyšel.
....
Dál nelistovala, ten příběh znala ...
„Loňské sněhy, zas a znovu, rok za rokem stejné!“ rozčílila se sama na sebe.
A do nového deníku napsala jen 2017.

„Někde jsme udělali chybu?“
„Slepé stařeny jsme se zeptali, kolik je hodin. Pustili koně z hořící stáje, žebrákovi dali zlaťák. Vrátili jsme ztracené dítě matce .... Vše je správně!“
„Jak to, že jsme zase tady? Co je špatně? Je to bludný kruh!“
„Udělali jsme vše, co nám druid řekl. Je jen jediná možnost, jak se zbavit zlé karmy a zastavit naši zkázu. Páchat dobro.“
„To děláme! Jak řekl ...“
„Tak znovu, něco nám třeba uniklo. Vrať nás!“
Pokynul k pátému z jejich bandy, který v rukou třímal hodinky času.
„Tři, dva, ...“
„Jdeme! ...Kolik je hodin, stařeno?...“
....
„Takhle ne, hoši ...“ sleduje je druid.

Začalo pršet. Šli ruku v ruce kalužemi tmavými uličkami města.
....
Zabiju ji. Je svědek, musí zemřít!
Hledal jsem ji měsíc, úkolem je: najít a zabít! Plán B prostě není!
Proč? Ty její oči! Už mohla být mrtvá a já na dovolené! Proč jsem s ní někam šel?
....
„Co vlastně děláš?“
Ztuhnul.
„Jsem... reklamní agent. Vybírám nové sponzory, starám se o klienty.“
„Aha. Já jsem prodavačka v jednom butiku ...“
„Na tom nezáleží...“ přerušil ji stroze. Zchladnul.
„Jsem unavená, doprovodíš mě?“
„Ne, chytnu si taxi.“
„Co?“ nechápala.
„Jdi!!!“ zakřičel.
Otočila se a šla.
....
Trochu to šplouchlo, jak její tělo upadlo do kaluže ...

Popravdě se přiznám, že na toto téma mě nic nenapadá. Totální mlha. Nikde nic. Inspirace zmizela. Múzy spí?
V dětství mi prarodiče, v důchodu, říkali „Na "to" budeš mít času v důchodu.“
„Chtěla bych se naučit hrát na klavír, malovat, balet, chci fotit, cestovat, poznávat svět.“
„Až budeš stará, v důchodu, budeš mít čas a všechno doženeš. Teď máš ale jiné povinnosti.“
...
Já nevím, snažím se žít tak, abych pak ve stáří nemusela nic dohánět. Abych se pak jen ohlédla nazpět a vzpomínala na to, co všechno jsem právě stihla. A snažím se, aby to bylo vše, co chci stihnout.

„Mami, chtěla bych psát deníček.“
„Psát své zážitky?“
Drbala jsem koberec od ... Nemůže venku? Bestie jedna! Že já ho pořizovala...
„Musíš s ním častěji! Je to tvůj pes! Ještě jednou tohle udělá a letí!“ neovládala jsem se.
„Já s ním byla, on za to nemůže.“
„Ale může! Dělá to schválně nebo nevím už. Je to potřetí!“ opravdu jsem byla rozlícená jako nikdy. Zvíře. Děs.
„Koupíš mi ho, prosím?“ vrátila se k tématu dcerka.
„A co tam chceš psát?“
„O životě Charlieho.“
„O té chlupaté ...? Jak nám čůrá po koberci? ...Takže Bestiář!“ rozesmála jsem se a šla Charlieho vyvenčit raději sama.

„Jste mladý, nádherný!!!“
„No právě!“ Zíral do zrcadla. „Nezasloužím si lepší péči? Ve 25 je každý mladý a krásný. Žádné umění.“
....
„Chci být starý!! ...stárnout tak rychle, že mi budou závidět! Chci do důchodu!"
„Co??“
„Chci ihned zestárnout! Obraz to zařídí, přinést, odhalit!“
...
„Ale ne Vás! Můj obraz, kde jsem tak nechutně mladý. Bože tak zdravý! Nějaká choroba nebyla by? Zasloužím si lepší péči zdravotního systému, než jen prohlídky jako dosud!“
„Obávám se, že pak nebudete tak moc úspěšný ve společnosti, pane.“
„Ne! Copak jsi slepý? Stařešinové vládnou světu! A ženy? Pche! Všichni staří, šediví, nemocní. Mládí? Pryč s ním!“

Procházely městem rychle, ale i tak ladně, s noblesou. V rukou nákupní tašky plné krásných věcí.
„Zlato, šup. Ještě musíme ke kadeřnici, na nehty, co ta tvoje nová kérka? Chceš ji vůbec? Takhle to ale nestihneme, v pět máme saunu a solárko.“
Dcerka na jehlách běžela, jak jen mohla.
„Dobrý den, rychle - mně standard platinu, Lotce prodlužte vlasy s tím duhovým. Jakou barvu chceš dneska?“
„Zelenou!“ vykřikla.
....
„Hotovo? Jsi krásná! Jdeme?“ spěchala matka.
PÍP
„Mami, on dnes nebude mít zelené Lamborghini, koupil nové - bílé! A já mám zelené vlasy???“
„A znáš nějakýho se zeleným? Napiš mu.“ mrkla na ni maminka.

Na oslavu jsem se těšila a byla zvědavá na to, s čím se hostitelka vytasí. Vždy totiž peču oslavenci dort já, pokaždé jiný, zkouším nové recepty. A pokaždé schytám „kritiku“ za to, že se mi to zase povedlo. Letos prý upeče i ona kritička, co tím chce asi říci? :-)
....
Oba dorty nakrájené, hosté mlaskají. Oba jsou dobré. Kritička ale jak na jehlách, nervózní, proč?
...
Aha. Došlo mi, jaký měla důvod. Přestože byl ten její také dobrý, prozradila se.
U nás totiž máme nepsané pravidlo, že když se nezadaří, banány to jistí. Narychlo se splácá cokoli, banány, šlehačka, hotovo.
Nezdar prozrazen.

„Maminko, až vyrostu, chci být jako ty.“
„Zlatíčko, můžeš, ale musíš se hodně učit.“
„Co třeba...?“
Dobře, základní kouzla už zvládá. Je jí pět, co bych jí mohla naučit dalšího?
„Dobře.... vytvoř si Bránu a dones mi odtamtud dědečkovy brýle.“
„Bránu kam? Dědeček už zemřel...“
„Do minulosti, zlato. Máš na to hodinu.“
„Ale ukaž mi, jak se to dělá!“
„Ne! Umíš to! Jsi moje dcera, musíš to jen v sobě najít. Čas běží...“
....
„Nesplnila jsi úkol. Týden budeš králík!“
„Mamíí, néé!“
Zmizela.
Za minutu držela v ruce dědečkovy brýle.
„Vidíš! Jednou ti to, že věříš ve své schopnosti, zachrání život.“

Jakou mouku? Hladkou? Polohrubou? Všude píšou jinou? ...
„Mami, koukej, co jsem namalovala.“
Já zkoušela poprvé mazanec, dcerka o pár metrů dále řádila s vodovkami.
„Hezký to máš!“ houkla jsem na ni od studia receptů.
Dáme to půl na půl a bude to.
...
Je to nějaké tuhé... Nevadí, až se upeče, bude akorát. Snad.
„Mami, co pečeš?“
„Mazanec.“
„To umíš jo?“
„Ano.“
Asi ano, uvidíme ...
....
Proč se dělá tak dlouho?
Pořád vevnitř není. Alobal! Tak to nespálím.
....
„Ochutnáme mazanec, co jsem patlala celé dopoledne?“
„Ne! Fůůůj mazanec!“ zasekla se dcerka.
„Mami, podívej na můj obrázek...“
„Hezká ... mazanice?“
„To je přeci mazanec.“

Vždy je lepší mít v záloze náhradní řešení. Vyzkoušela jsem si to v praxi už tolikrát. Přijde ale situace, kdy žádný plán B nepřichází v úvahu, pouze A je správně, co dělat? Nezešílet, je základ.
....
Plány jsou plány, ale realita je realita. "Vesmiru" je tak nejak jedno, co je Vaše priorita A, co záložní B, C, ...
....
"Holky, nervěte se pořád!" Ježíši, proč zase bulíte?" běhala jsem zoufale od sporáku do pokojíku.
"Nemlaťte se, nebrečte pořád! Sakra, se mi to pálí..."
Rodičovská dovolená, plán A: budu mít krásné, hodné dcerušky, budou si spolu hezky hrát.
Plán B: Nezešílet z toho nakonec.

"Nech mě!"
"Dej mi to! Je moje!"
"Není! To je moje panenka!"
"Dej ji sem!"
"Nedám! Mamíí!"
"Holky! Dost! Jste sestřičky, tak se furt nervěte! Janičko, proč Natálce všechno bereš?!" zasáhla jsem.
"Vždyť je to každý den tohle! Jano! Nech jí to!" křičela jsem už napůl rezignovaně.
Každodenní scénář, unavená vysvětlováním, řevem, vším.
"Jano, jsi zlá! Nemám tě ráda!" křičela Natálka, Janička odhodila předmět sporu vzteky na zem.
"To neříkej o své sestřičce. Panenka není důvod k tomu, abys ji neměla ráda." okřikla jsem Natálku.
Plakaly obě.
"Ach jo, kdy ta vaše rivalita a rvaní skončí...
Šla jsem domýt nádobí.

Stál u výlohy, prohlížel poutavou výzdobu. Najednou spatřil v odraze nádhernou blondýnu v minišatech. Automaticky se otočil. Vyzařovalo z ní tolik elegance. Takovou dosud neviděl. Vydal se za ní. Krok za krokem ji následoval. Došla ke dveřím, na zem jí upadly klíče. Džentlmensky se sehnul. Oči se střetly, byl okouzlen nevinným úsměvem a zelenýma očima. Stydlivě ho prohlížela.
„Děkuju.“ špitla.
„Jste krásná! Smím Vás pozvat na skleničku?“ vyhrkl.
„No, ...“ zaváhala, líbil se jí.
„Ráda.“
.....
Když si odskočila na toaletu, napsal zprávu:
„První kontakt v pořádku.“
„Dobře. Zabijte ji, agente.“ přečetl odpověď.
.....
Je krásná, pomyslel si, a vzal ji za ruku.

„Co bys byl ochoten obětovat?“ ptala se krásná žena v černé kápi.
„Cokoliv“ odpověděl mírně opilý Dušan.
„Dobře. Až budu potřebovat, řeknu si o to.“ kývla žena.
Podali si ruce. Dohoda byla ujednána. Čeká ho život na útěku před Hledači, před všemi, před sebou samým.
V ruce žmoulal starou mapu a nalil si dalšího panáka.
Mám to! Ale obětuju ... co vlastně? Na tom nezáleží...
„Dám ti ještě malý dar, využij ho moudře. Jen jednou ti může pomoci.“
„Děkuju, co jsem dlužen?“ zkusil to Dušan.
„Nic. Zatím... Ještě se uvidíme.“ usmála se kráska a zmizela ve tmě.
Zůstal sám. Vyčerpáním usnul.

Desáté narozeniny, dostala jsem nové ušité povlečení a sadu talířů.
„Nové povlečení, ...talíře?“ ušklíbla jsem se.
„To máš do věna. Aby si tě pak někdo vzal.“ odpověděla spokojeně babička.
„Tak děkuju?“
Takhle to šlo rok co rok. Každý rok přibyl kousek věna a putoval na půdu. Nechápala jsem, proč mám léta sbírat věci pro nějakého chlapa.
Dnes mám děti, věno používané, nejsem vdaná, chlapovi to bylo víceméně jedno, jestli mám talíře, cejchy, ...
A doteď mi to není jasné. Copak láska nestačí? Aby si mě někdo vzal, potřebuju věno? A chlap barák, auto, ...? A potřebuju vůbec, aby si mě někdo bral?

Vše bude tak, jak jsem si naplánovala. Ale co když ne?
Pravděpodobně tohle zažívá kromě mě spoustu lidí. Jakoby na jednom rameni seděl bílý skřítek a na druhém černý. Oba se překřikují.
„Jsi úžasná! Zvládneš to!“ povzbuzuje bílý.
„Ani náhodou! Vysmějí se ti!“ tvrdí černý.
Co si pak vybereme? Čemu uvěříme? Po „akci“ se mozkobouření uklidní, uvědomíme si, že možná v něčem měl pravdu bílý a v něčem černý skřítek. Představme si je jako šachové figurky. Na šachovnici se rozehraje partie, kde obě barvy mají své místo. Jejich síly musí být v rovnováze, aby hra proběhla právě tak, jak má.

„Vítám Vás v našem pořadu. V budce se skrývá host. Třeba nám na konci prozradí svou identitu.“
...
„Jak se tam cítíte?“
„Jako doma.“
„Kde bydlíte?“
„Obvykle ve skříni.“
„Nevycházíte ven?“
„Občas ano, ale většinou mě pak zase schovají.“
„Nejste z toho smutný?“
„Ani ne, zvykl jsem si.“
„Povíte nám svůj příběh?“
„Když jsem se narodil, bylo to krásné. Časem jsem ale začal rodičům vadit. Ze strachu o mě, abych někomu neublížil, ze strachu o sebe, mě pak zavřeli.“
„Prozradíte nám své jméno?“
„Ano. Pavel, Tomáš, Petr, Jana, Katka, Tereza, Karel, ...“
„Ukážete se nám?“
„Ale ano, rád, až to nebudete čekat.“

„Nuuudaaa!“ řval synek s rukama v bok, vzal telefon a šel hledat signál wi-fi.
Asi to nebyl nejlepší nápad, vzít desetiletého kluka na víkend na ryby. Posadil jsem se zpátky na břeh, periférně zkontroloval směr, kam šel a začal jsem hypnotizovat sem tam zčeřenou hladinu.
...
Měl pravdu, zase takový odvaz to není. Ale jsem v přírodě, pryč z města, alespoň na chvíli.
„Tati, chlapi u hospody říkali, ať přijdeš.“ hlásil při návratu.
„Chytils něco?“
„Kromě křeče do nohy? Ne.“ řekl jsem unaveně.
„...ale aspoň jsme spolu, příroda a tak ...Nebuď smutnej, máme konzervu.“
....můj, náš nejlepší úlovek za celý víkend...

Prodíral se hustým porostem, hbitě se proplétal mezi hroby. Očima skenoval jeden po druhém. S čelovkou sám uprostřed tmy. Ticho ale nebylo. Zdálo se mu, že slyší spoustu slov. Létala kolem, některá hlasitě, jiná kurzívou prosvištěla a byla ta tam, aniž by je pochopil. Občas mezi slovy zaslechl soví volání. Nebál se, spěchal.
Byl plný naděje, odvahy, touhy, bolesti i zoufalství. To vše v něm pulsovalo naráz. Konečně! Na břečťanem porostlém náhrobku přečetl své jméno. „Tak tady...“ zašeptal do tmy a rázem všechna slova utichla, posedala si na větve, květiny a náhrobky kolem. S úlevou si prohlížel jejich jiskřící oči...

Máte letadlo. Jako pilot víte, kam chcete letět.
Do letadla ale nastupují cestující s jinými směry cesty.
Pro zvládnutí situace přiberete druhého pilota. Ten ale chce také určovat trasu letu.
Časem přistoupí malincí cestující, kteří svým křikem překřičí ostatní, co jsou na palubě. A když ne, tak se rozbrečí.
Letadlo se otřásá v základech.
Kam jste to původně chtěli letět?
Jediná možnost předejití psychickému kolapsu pilota: zavřít kabinu, nabrat rychlost a držet původní plán. V opačném případě by byla ohrožena bezpečnost letového provozu.
U dalších letů se doporučuje, vpustit na palubu jen ty, kteří chtějí letět do Vámi vybrané destinace.

Máte letadlo. Jako pilot víte, kam chcete letět.
Do letadla ale nastupují cestující s jinými směry cesty.
Pro zvládnutí situace přiberete druhého pilota. Ten ale chce také určovat trasu letu.
Časem přistoupí malincí cestující, kteří svým křikem překřičí ostatní, co jsou na palubě. A když ne, tak se rozbrečí.
Letadlo se otřásá v základech.
Kam jste to původně chtěli letět?
Jediná možnost předejití psychickému kolapsu pilota: zavřít kabinu, nabrat rychlost a držet původní plán.
U dalších letů se doporučuje, vpustit na palubu jen ty, kteří chtějí letět do Vámi vybrané destinace.
V opačném případě by byla ohrožena bezpečnost letového provozu.

„Za kolik?“ zeptal se mě divný chlápek.
„Cože? Neotravuj!“ křikla jsem na něj a šla dál.
Jednou oblíknu minisukni a už poslouchám nemravné návrhy.
Druhý den opět kalhoty ...
A zase: „Tak za kolik?“ opět se drze ptal.
„Promiňte, nejsem prostitutka.“ upozornila jsem ho taktně.
„Já ale nechci tělo, ale duši.“
„Co?“
„Jsem padlý anděl. Zaprodal jsem tu svou a jen jiná čistá duše mi může pomoci od věčného utrpení.“
„A proč ...?“
„Vyměnil jsem ji za bohatství a moc. Tak za kolik?“
„Já ale nechci bohatství.“
„Co chceš? Každý má svou cenu!“
„Nic nechci.“
„Prosím ...“
„Nic nechci, ... ale půlku ti daruji...“

Nový trenér fotbalového týmu si před začátkem zápasu zavolal jednoho hráče po druhém.
...
„Jak jste to dokázal? S takovým mužstvem?“
„Se ztroskotanci konce tabulky takový výsledek?“
Po zápase bylo živo. Nikdo nevěřil skvělému výkonu hráčů.
„Čím jste tým povzbudil před zápasem?“ Jeden trénink s Vámi a hned takové skóre!“ vyzvídali novináři.
„Nebylo to povzbuzení týmu, ...“ promluvil trenér.
„...řekl jsem každému z nich, že v hledišti sedí trenér nejlepšího týmu Evropy a vybere toho nejlepšího hráče. Ten pak vydělá miliony.
...Ne vždy je dobré hrát za tým. Někdy ten nejlepší výsledek týmu závisí na sobeckém nejlepším výkonu jednoho každého člena týmu.“

Když se budu dobře učit, najdu práci, která mě bude bavit.
Když budu na lidi hodná, budou hodní i oni na mě.
Když někomu pomůžu, dočkám se pomoci od něj.
Když budu upřímná, lidi to ocení.
Když budu chtít vyhovět všem, všem se také zavděčím a budu oblíbená.
A když se na všechno tohle vykašlu, budu šťastná.
Protože:
Práce, která mě baví, přeci není práce.
Zavděčit se všem? Nelze!
Když někomu pomáhám, nechci nic na oplátku.
Jsem na lidi hodná, ne všichni na mě.
Jsem upřímná, ne všem se to líbí.
Učím se celý život a nikdy s tím nepřestanu.

Eva s dcerou běžely o život, chtěli je zabít. Někde se schovat, najít bezpečí.
„Mami, říkala jsi, že svět bude jako před válkou.“
„Ano, vím, slibuju, že bude.“
„Ale je to 18 let a není! Lovci pořád zabíjejí. Jak jsem ti mohla věřit?“
„Protože jsem ti to řekla. Nepotřebovala jsi vysvětlení.“
Ráno je našli, obklíčili. Eva nemohla dceru ochránit.
„Nepřibližujte se. Umí ji použít!“ řvala dcera na krvelačné ozbrojené zrůdy.
„A co, koťátko?“ smál se velitel.
„Má tu zbraň Segrega, rozloží vás na atomy, blbečci! Použije ji!“
Jana užasla, lovci prchají pryč.
„Uvěřili mi.“ se slzami v očích objala matku.

V Makovicích se žilo krásně a všichni se na sebe usmívali. Malé městečko, kde Jarda Máků bydlel v Luční, Lojza Panenka v Polní ulici. Jarda se přestal usmívat, zjistil, že Maruška Maková, kterou chtěl, tráví čas s Lojzou. Jejich spor vyústil větrného dne. Jarda na ni čekal před prací s kyticí vlčích máků. Dělala sekretářku nadnárodní korporaci Opium, toho dne se zdržela. Jarda se jí vydal hledat k Panenkovi.
„Kde je?“
„Kdo?“
„Vím, že tu je!“ křičel, nasedl do auta, projel plotem a pak přejel Lojzu.
To celými Makovicemi otřáslo, nikdo se nesmál a dobrou náladu rozfoukal vítr po kraji.

„Vítám Vás na konferenci, konané za mimořádných bezpečnostních podmínek. Žádné informace neuniknou. Účastníci byli prověřeni.“ zahájil prezident USA kongres hlav států.
„Ještě mě vyfoťte při podpisu dohody, ať má tisk něco k dispozici z této bezprecedentní dohody o odzbrojení malých států.“ kývl na mě ruský ministr zahraničí. „Samozřejmě. Můžeme.“ A zvěčnila jsem jeho podpis na dohodě.
O měsíc dříve:
„To je nemožné, nepustěj dovnitř nikoho, vše je utajeno.“
„Věř mi, mě ano. Mám to vyzkoušené.“ usmála jsem se na svého šéfa.
„A jak asi?“
„Umím být neviditelná. Tu dohodu budeš mít dřív, než ji ti parchanti podepíšou.“
Největší zbraň - neviditelnost ;-)

Jako studentka psychologie znala obvyklé chování lidí. Téma ročníkové práce: Prokrastinace. Sledovala několik objektů, vedla s nimi rozhovory. Odpovědi byly stále stejné. To jí nedalo spát, chtěla jim pomoci, naučit je postavit se výzvám, řešit problémy. Ale jak v nich nezabít poslední kapku naděje na zdárné vyřešení čehokoliv? Aby to v nich nezemřelo nadobro?
Při konzultační hodině, kdy odevzdávala svou práci, všichni očekávali nějaké rozuzlení, jak donutit lidi, aby neprokrastinovali. Rozhodla se přečíst jen závěr: „Ti lidé vlastně krouží okolo všeho důležitého jako čápi, dělají pomalu pravidelné obrovské kruhy - nerušte je u toho svými radami, mohlo by je to zničit.“

„Kristýno, když se to vezme kolem a kolem, tak jsi vlastně naprosto nepoučitelná a k ničemu.“
„Ano, mami?“
„No podívej se na sebe, normální lidi mají práci, jdou domů, starají se o domácnost, večer koukají na seriály. Měla bys mít už rozum!“
„Takhle fungovat nemůžu.“
„Prostě musíš! Nemůžeš si dělat, co chceš. Ty jsi byla vždycky blbec.“
„Ano, mami?!“
Kristýna se zahleděla na modré nebe a zasněně zamžourala do slunce.
„Řekni, kdy si najdeš normální práci na směny, nějak to tam přetrpíš a začneš žít normálně?“
"Nikdy."
"Kristýno!"
„A dost, mami.“ usmála se a upřela svůj pohled na své děti.