Moje články

Moc se omlouvám. Za všechny výjimky.Už se to nestane...
Konvice vřela. Kagome ji sundala z ohně a zalila všechny hrnečky a kelímky na okraji ohniště.
Všichni ji s potěšením sledovali. Bylo chladno a v tomto podzimním odpoledni se už těšili na zahřátí.
"Kagome? Nepřinesla jsi náhodou,..." zkusil to Inuyasha.
"Je vážně zima, Kagome- sama. Nemáš náhodou ty své skvělé nudle? Vždycky nás tak hezky rozehřály," mžikl Miroku očima vedle sebe. Sango se zachmuřila a z jejích očí létaly blesky.
Kagome předstírala hluchotu: "Kdyby měl někdo zájem, tady jsou ty instantní nudle s krevetovou příchutí..."
V dálce se houfovaly mraky.
Vesničané z osady opodál se stanou obětí démonů velmi brzo.

Fandom: asi by se to dalo i v jiných fandomech, ale myslela jsem hlavně na Zeměplochu
Svět se otřásl a zahořel odporně oslňujícím bílým a fialovým ohněm. Ohlušující hřmot nešlo utišit, a následné tupé ticho ho dohánělo k šílenství, protože věděl, že to je teprve začátek.
Třesoucími se neohrabanými pazoury si nasadil klapky na uši a přes oči si zavázal černý pás látky. Strachem ztuhlé drápy se mu zvrtávaly. Temnotu rozřízlo další světlo ostré jako břitva a burácení. Klapky a páska nestačily; svinul se do klubíčka, ale kam, kam?
Po hmatu se plazil do ještě temnějšího koutku pod postelí, za krabici od bot.
Nestačilo to.
Kam už se má proboha schovat bubák, který se bojí bouřky?

Sova klovala na okno ředitelské pracovny. V místnosti nikdo nebyl, ale nevzdávala to. Po chvíli si sedla na parapet a čekala. Vzkaz si z pařátu vzala do zobáku.
Přecházela po parapetu sem tam.
Po pár minutách se pokusila vsunout vzkaz škvírou pod oknem dovnitř. Složený proužek papíru uvízl. S takovou situací sova neměla zkušenosti - byla to mladá sova a tohle byla jedna z jejích prvních zásilek. A hned taková specialita.
Pokrčila rameny a odletěla.
Po chvíli se okno otevřelo a zpráva vypadla ven.
Smotek se rozbalil a než se v kaluži inkoust rozpustil, byl jeho obsah dobře čitelný.
Zněl:
"ÓóóóÍííÓóóÍííÓóÍí."

Bylo jaro jako zvon.
Všechno vonělo a zpívalo, a všechno bylo svátečně čisťoučké, a Křemílek s Vochomůrkou se rozhodli, že v pařezové chaloupce uklidí.
Nejdřív všecičko vystěhovali ven, vyčistili kamna, pak ohřáli kotel vody, vydrbali podlahu, zdi i strop, a pak že všechno naskládají zpátky.
Tak nastěhovali nábytek, nádobí, sekyrku, šály a zimní čepičky, až na paloučku zbyl jen klíč.
"Od čeho je ten klíč, Křemílku?" ptal se Vochomůrka.
"Nikdy jsem ho neviděl, Vochomůrko," opáčil Křemílek.
"Třeba ho tu někdo ztratil," na to Vochomůrka.
"Třeba si pro něj přijde."
Posadili se na lavičku před chaloupku, že počkají.
A přišlo léto.

"Podle článku 15 Stínové proklamace..." rezonoval hlas jeskyní.
Rose se začala rozhlížet. Vždycky, když zaslechla tuhle větu, bylo brzy potřeba rychle zmizet. Únikové východy byly daleko a cestou k nim rostla spousta těch kulatých hub. Vypadaly sametově, jako chlupaté dekorace, ale na omak to byl jen trochu načechraný sliz. Bude nutné kličkovat.
Obrovské stvoření zařvalo. Ohlédla se. Hroudy se rozvíjely v další tvory plné slizovitých úponků.
"Doktore!"
Horečně začala hledat po kapsách. Malý sáček z rychlého občerstvení!
Vsypala si obsah do dlaně.
"Co takhle smaženici," rozhodila hrstičku kolem sebe.
Jak se vyhýbali potůčkům slizu, dodala:
"Neříkejte, že jsme vás nevarovali."

Poznámka: Já se strašně omlouvám, ale nemohla jsem jinak. Na mou duši doléhá vzpomínka na Alexandru Berkovou.
Ministra práce učinila první prohlášení. Od této chvíle je povinné při práci zpívat. Arci pouze písně oslavné a díkuvzdávající, ale i to je pokrok, ne? A pokrok, holenku, pokrok nezastavíš, ten se dostane všude. Na oslavu tohoto rozhodnutí potvrzeného slavnostně Diktátorou byla rozdána mimořádná dávka chlebů pro všechny, kdo se neprovinili, ať už čímkoliv. Ministra financí a Ministra výživy u této příležitosti vystoupily na veřejnosti a oslavným projevem pochválily úspornost tohoto opatření. Podvrchní cenzora již sepsala seznam doporučených písní,
které budou zamřížovaným okénkem dnes a denně doléhat k uchu Zářné Vzory,
která potom...
protože pro ni to všechno...
přece...
ne?

Slyšel jsem poprvé tvůj hlas, a nemohl jsem ani dýchat. Pak jsem dostal první varování. A věděl jsem, že jedné z dívek v tom temném zástupu mohu přinést smrt.
Slyšel jsem tvůj hlas podruhé, a nevěřil jsem, jak jsem mohl zapomenout. A chtěl jsem tě vidět. Stal jsem se plamenem svíce, abych v její záři zahlédl tvou tvář. Pak jsem dostal varování druhé. A pochopil jsem, že nechám-li se zaskočit, přinesu smrt sobě.
Slyšel jsem tvůj hlas potřetí. Chtěl jsem se s tebou setkat. A tys mi očistila tvář, a s ní srdce a duši.
Nebylo třeba třetího varování.

Útlá dívka ve vysokých botách a několika zcela nedostatečných kouscích kůže se rozháněla obouručním mečem. Její tmavá hříva vlála v sirném průvanu, místy v nich doutnaly ohořelé pramínky, paže měla plné škrábanců.
Drak, už pouze dvouhlavý, se rozehnal. Uskočila, ale uklouzla a svezla se mezi pařáty. Nastavila meč k zákeřnému výpadu.
Rudé nebe zazářilo, jako by vyšla hvězda, a najednou byl tu. Bílý hřebec se vzepjal, bleskla ocel a obě dračí hlavy zmizely. Natáhl ruku.
"Všechno bude v pořádku, princezno."
Vyhnula se ruce, vstala a naštvaně se oprášila.
"V pořádku? Za draka jsem mohla mít pět bodů karmy navíc, idiote!"

Bratr Jen-Da pokračoval v broušení břitvy, až bylo její ostří jako záblesk prvního ranního světla nad zasněženými štíty obklopujícími Oi-Dong.
Někdo zaklepal.
"Vedu dalšího novice," ozvalo se a do místnosti vstoupil muž v žlutém rouchu. Jeho hlavu zdobila hustá černá hříva.
"Vítej, bratře Takeši. Jak ti říkají, hochu?"
Po důrazném šťouchnutí chlapec poklekl a vykoktal: "Tato bezvýznamná osoba se jmenuje Novobran Louda."
"Posaď se na stoličku. Mniši historie nosí holou hlavu na znamení mystického porozumění hlubokým pravdám tohoto světa."
Chlapec zmateně vzhlédl na svého průvodce a pak se tázavě otočil na představeného.
Bratr Jen-Da bolestně přivřel oči.

Poslyšte příběh lásky a zrady!
Ne, vážně... ve skutečnosti to zdaleka není takové drama.
Hm. Ehm.
Poprvé jsem si toho všiml, když upadla a vysypal se jí váček s penězi. Pár galeonů, spousta svrčků, ani jeden srpec.
Stejně jako v mém měšci.
V obchodě zaplatila jedním galeonem a hromadou mědi. Prodavač obrátil oči v sloup a začal počítat komínky mincí, které skládala na pult.
Omluvně se podívala: "Promiň, bude to chvíli trvat."
A zčervenala.
Ve svém věku bych prostě červenat neměl. Už jsem toho viděl a zažil příliš mnoho.
Vzal jsem ji za ruku.
"Myslím, že bychom si měli promluvit,"

Varování: Není to nic moc, ale bacha! Ebženka píše slash!!!
Takhle to nemělo dopadnout, doktore. Vážně ne. Jenže on ne a ne pochopit! Prostě jsem se převlíknul za něj a sehrál jsem jí malý divadýlko, jen aby se naštvala a dala mu pokoj, a já bych ho utěšoval. Kdo jim stál o nějakej pitomej klenot? Stejně si ho vzala s sebou a já jako pitomec musel čekat padesát let, než se zase začalo něco dít.
Doktore, já tam chodil každej den, hladil jsem mu ty jeho sexy sametový uši, leštil jsem ten šíp, co s ním byl připíchnutej - a to je všechen vděk? Vzbudí se, a balí její reinkarnaci!
Blbec.

Elfí válečnice Rhwenari se pevně rozkročila, v jedné ruce potěžkala krátký meč, v druhé dýku. Teď nebo nikdy; bestie se v doupěti začala pohybovat.
Rhwenari koutkem oka mrkla doleva, kde v křoví čekal její věrný leopard. Odrazila se, s výkřikem proletěla vzduchem a zbraně kreslily smrtící arabesku vzduchem. Dopadly drtivě.
Odkudsi z jiných světů sem dolehlo zachřestění a užaslé výkřiky.
Kolem čepele dýky proletěl bílý motýlek.
Rhwenari ležela v tratolišti krve. Zlomený vaz, meč byl zabodnut v jejím stehně. Leopard zasažený letící dýkou dokonával. Obludu čekaly hody.
Z dáli se ozvalo: „Jak se ti povedlo jedenácti kostkama hodit samý jedničky?“