Moje články

Křížová pětka s károvou sedmou ležely ve stínu obrovského fíkovníku. Blaženě se usmívaly, držely se za ruce a vzrušeně mumlaly: "Rebarbora... mango... gramíny... citron... hrušková marmeláda..."
Hans Thomas je okamžitě poznal, i když je viděl poprvé. Pohlédl na poloprázdné lahve a žhavá touha ochutnat alespoň jedinou kapku purpurové limonády ho na okamžik pohltila tak, že se zastavil.
"Ne. Musím být žolík. Musím najít Srdcové eso. Limonáda svádí k zapomnění," zašeptal si, a umíněně pokračoval, i když už ho nohy sotva nesly.
Prošel drobným remízkem a na pasece zahlédl zlatožluté mihnutí. Tančila. Rozbušilo se mu srdce. Počkej na mě, mami, prosím!

Ferda vstával brzy. Spravoval panu Šnekovi falešné okno na ulitě. Cvrček ho zlanařil na další opravu svého rádia. Ploštičky se mu utábořily na zápraží a dožadovaly se dalších hraček, protože nabyly dojmu, že Ferda je za jejich zábavu tak nějak zodpovědný.
Pak byl unavený, nekoukal kam šlape a musel se vypořádat s Potápníkovým mechanismem, a protože na to sám nestačil, musel za to pomoci chrostíkovi s domečky pro jeho larvy. A Beruška, že potřebuje vylepšit pérování kočáru.
Když večer prohlížel prázdnou spíž a šel potom spát hladový a k smrti vyčerpaný, napadlo ho, jestli nebylo lepší být bezejmenným otrokem mraveniště.

Jestli tohle není BJB, tak už nevím co. :-) Ale celé drabble bylo inspirováno vzpomínkou na tuto píseň (Kokino garifalo je řecky opravdu červený karafiát) a skutečnými zážitky.
Máme volný den. Konečně, skoro po letech. Můžeme jít večer ven! Tak to každopádně půjdem.
Jenže v té hospodě, co je koncert, se nevaří.
Tak co si dáme? Půjdeme do té drahé restaurace, kde poznají fillet mignon od nízkého roštěnce? Nebo na sushi? Nahoru nebo dolů? Nebo na tagliatelle do Balady? Do indické restaurace? Či to vyhraje domácí mexická kuchyně v Pakáži? Ne, posledně na nás zapomněli, jíst jsme šli potupně do MacDonalda...
Měli jsme balkánskou pizzu u stánku za zvuků řecké písně. Možná to zní divně, ale je to fakt. Hned vedle stánku je řecká cestovka. A naproti květinářství.

Zpívej, Christine. Zpívej pro mne! řekl, a já zpívám. Ale do srdce se mi vkrádají divné myšlenky.
Zpívej, Christine, zpívej pro větší slávu Boží, říkával tatínek. Zpívej a dej lidem poznat, jak mocný je Pán, když stvořil Hudbu. Jak bohatý je, když lidem dává takové dary. Protože Hudba je dar, který se má předávat dál a dál.
Zpívám jen pro Anděla hudby. Tak mi řekl, když mi daroval silnější hlas, chvějivější tón, větší výšky, sladší zvuk... Proto zpívám jen pro něj.
Jen někdy nevím, co je větší hřích: když pochybuji, nebo když nepochybuji...
Zpívám jen pro něj.
Není to málo?
Pokud jsem se někde odchýlila od předlohy, tak se znalcům omlouvám. Přece jen už je to dlouho, co jsem to četla.

Alert: BJB!!! BJB!!! BJB!!!
Když o tom přemýšlím, nemohu uvěřit, jak to, že jsme mohli vůbec vyrůst spolu. Takovou část života jsme strávili vedle sebe, jako pokrevní bratři! Se vším, co k tomu patřilo. Celé dětství jsme si spolu hráli. Byli jsme trestáni za stejné poklesky (byť ne každý měl na nich stejný podíl). Měli jsme společného domácího učitele. Chodili do stejných škol. A kdyby byl býval ON skutečným bratrem, byli bychom spolu dodnes, navzdory jeho, řekněme, levnému vkusu. Jenže ON neměl vlastně vůbec levný vkus.
Ve skutečnosti toužil dosáhnout příliš vysoko navzdory okolnostem, a bylo mu jedno, kolik cizích snů při tom pošlape.

Tua-Tua Ekbergová se ujistila, že vychovatelka spí, a vylezla oknem. Teprve na dvorku si obula střevíce, a i za tu chvilku jí chodidla mrzla.
Mikel se choval divně. Vlastně to nemohla posoudit. Teprve nedávno ji vytáhl, když se při bruslení prolomil led, ale předtím ho jen potkávala a vlastně ho vůbec neznala. Ale byl jiný. Ode dne, kdy potkali Pata. Nebo to začalo až s tím lodním deníkem? Těžko říct.
Mikel si určitě myslel, že Pat může zavolat jeho tátu zpátky. A pak četli deník... Co když Mikel sám neví, jestli vlastně tátu zpátky chce?
Zeptat se ho nemůže.
Veřejná zpověď
Tuto knihu jsem tolik chẗěla a nikde v antikvariátě ji neměli, že jsem ji sprostě ukradla z poličky s knihami jednoho veřejného ubytovacího zařízení, kde po ní pes neštěkl a začínala plesnivět. Je to jediná krádež mého života, za kterou se nestydím. U mě je knize lépe. Je čtena.

Podpírali ji a někam vedli. Pak ji posadili. Byla to tvrdá kuchyňská židle. Kolem plynul hovor, ale nedokázala ho vnímat. Cítila jen teplo z krbu a hranu židle. Vždycky to byla tvrdá židle, na které seděla, když jí bylo zle. Gateshead byl plný čalouněných sedátek a křesílek, ale ve všech svých vzpomínkách seděla na tvrdé židli. V Lowoodu to bylo snadné, byly tam jenom tvrdé židle - tvrdé a ještě tvrdší, když se musela za trest zařadit až na konec třídy. V Thornfieldu... ne.
Nebude myslet na Thornfield.
Nebude myslet na židli před dveřmi jejího pokoje.
Nebude.
Svět zčernal a zmizel.

Lékař Ping se probudil z mrákotného spánku, sešel se osvěžit k potůčku a pak sledoval, jak malý Kay ohřívá ranní rýži. Jeho myšlenky byly neveselé. Toužil po chvilce rozjímání mezi deskami svých předků. Tušil, že jsou uloženy v bezpečí. Ale co to bylo platné, když podporu svých předků potřeboval právě teď?
A přece začínal krásný den. Stromy v údolí rozkvétaly, tráva byla po dešti šťavnatá. Zacvrlikal ptáček. A v kouři ohně přicházel pomalou, houpavou chůzí jeho otec.
"Tak tak, synku, zase budeš zdráv," řekl a rozplynul se ve slunečních paprscích.
Lékař Ping procitl a usmál se. Přece jsou s ním.

Ta otázka ho zaskočila. Chtěl zkusit lhát, ale nešlo to. Taková trapná situace.
Byla by býval rád tvrdil, že je utkaný z nejhlubší půlnoční tmy, sklízené během zatmění slunce a upředené třemi Temnými přadlenami na osamělé skále, kam slunce nikdy nezasvítí. Že jej ušili skřítkové z jiných světů. Bylo by to exotičtější. A byla by to lež.
Jenže své vnučce lhát nedokázal. A tak když se Zuzana zeptala dědečka, odkud má svůj úžasný plášť, s velmi rozpačitým úsměvem (nebo spíš šklebem) jí podal vizitku.
Stálo na ní:
"Povozník a Pekař, Ankh- Morpork
Výroba nejkvalitnějších oděvů a oděvních materiálů
Doživotní záruka!"

trošku BJB
Drobné prstíky zkušenými pohyby ohýbaly malý čtvereček a z papíru se rodila křehká skládanka. Dnes šedesátá. Kyoko rychle posledním hmatem vlomila zobáček a papírového jeřába vsunula do kabelky.
"Nástup na plac!" ozvalo se. Vykročila. Ještě 740. Možná by to šlo snáz, kdyby přestala počítat. Kdyby prostě skládala a skládala, v každé volné chvilce.
Jenže v jejím případě bylo pravděpodobně vhodnější zaměstnat mozek čísly.
Za čtrnáct dní její prsty držely jehlu a navlékaly. 998... 999... tisíc. Hotovo. Dokázala to.
Když do haly LME později vstoupil Tsuruga Ren, rozbušilo se jí srdce. Zklamaně vzdychla.
Nefungovalo to.
Láska se asi takhle vyléčit nedá.
Možná znáte japonskou tradici, že kdo složí tisíc jeřábů z papíru, splní se mu velké přání (typicky dlouhý život nebo uzdravení z vleklé choroby). Kyoko si ovšem měla zvolit jinou léčebnou metodu. Ten jeřáb se totiž řekne japonsky tsuru...

Pro Lunkvil.
Doktor vystrčil poslední reptající vězeňkyni, rychle zamkl dveře, zmáčkl několik páček a pak se s úlevou zhroutil na řídící panel. Po chvíli, když mu obě srdce přestala bušit jako zběsilá, se zhluboka nadechl a s úlevou se protáhl. Teď by si dal...
"Čaj?" ozvalo se zezadu.
Ztuhnul. "Jak jste se dostala zpátky?"
"Hmmm... prostě tak..."
Myslel jsem, že jsem vás vyhodil všechny!"
"Já nejsem všechny. Já jsem Nepřítel. Tedy teď už asi zase jenom Beta. Zlá Beta."
"A kdybych vás vyhodil na další zastávce?"
"Však víte. Dejte si radši čaj," řekla Beta konejšivým hlasem.
Zhluboka se napil. Byl skvělý.
"Koláček?"

Bylo nebylo, kdesi v širém světě
stála za vsí, v zahrádce, která kvete
chaloupka skromná, porostlá
fazolemi, psím vínem
na běloučké zdi okénko
s myrtou a rozmarýnem.
Každý snad dávno víte, jak to bývá;
za oknem nejmenším nejhezčí děvče zpívá;
čím méně mincí schováno
do váčku z tenké kůže,
tím nádhernější na tvářích
jí rozkvétají růže.
Kdopak ji odvede, kdo krasavici získá?
Dávno nemá stání, chaloupka je jí nízká.
Štěstí však chudým dívenkám
se svatbou málo přeje.
Jenom to srdce horoucí
po nocích děvče hřeje.
S uzlíkem vyšla ze dveří; buďte tu zdrávi!
Za modrým obzorem někde bude ten pravý.
Znáte pohádky Zuzany Novákové? Jsou nejlepší! A znáte Zuzanu Novákovou? Jestli někdo ano, vyřiďte jí, prosím, že ji nekriticky obdivuju a nad jejími veršovanými úvody k pohádkám se rozplývám v čirý obdiv už od svých cca dvanácti let.

Anna věděla, že už by dávno neměla plakat. Zdravý rozum jí velel vzchopit se, jít dál. Byla to ale věc, ve které odmítla svůj (i cizí) zdravý rozum poslechnout. Realita se příliš často rozcházela s jejími představami a potřebami, a příliš mocně se vkrádalo, co by, kdyby...
Frederick věděl, že by to už dávno neměl takhle prožívat. Bylo nerozumné chovat vzpomínku na někoho, kdo pravděpodobně dávno zapomněl. Jistě je vdaná za někoho perspektivnějšího. Ale pokaždé, když vyplouval na moře, cítil, že Anna tam někde je a on ji opouští. Cítil se vinen.
K čertu s tou bláhovostí. "Zavelte nástup!" poručil.

(Když se řekne Příbuzenská plemenitba, okamžitě mě napadnou králíci. A tyhle dva nemůžeme letos vynechat.)
Pozn. SLASH :-)
"Bobku! Bobíčku. Já jsem tak rád, že tě zase vidím!" sevřel velký králík malého v drtivém objetí.
"Tak jsi jim z toho genetickýho ústavu přece utek! Já už chystal záchrannou výpravu..."
"Bobe, no tak, nech toho! Vzdělal jsem se. Takhle bychom se k sobě chovat neměli."
"Jak takhle?"
"No, tak... intimně. Jsou z toho genetický defekty. Přečetl jsem si v ústavu pár knih z příruční police. Byla vedle kotce."
"Defekty?"
"No, třeba kdybysme měli spolu malý králíčky..."
Bob se zamyslel. S genetikou už se Bobek očividně seznámil dost. Teď by se mu měla do ruky dostat ještě učebnice sexuální výchovy.

Bylo jaro jako zvon.
Křemílek a Vochomůrka měli chaloupku svátečně uklizenou, teď seděli na lavičce před chaloupkou a čekali, co se stane. A dělo se. Ptáčci pípali, rozkvétaly kvítky a bylo zeleno a bílo, růžovo a modro, radost pohledět.
Na pasece tančily květinové panenky, pěkně v kolech. Jen jedna žlutá ne.
"Proč tancuješ sama?" zeptal se Křemílek.
"Protože jsem poslední," pípla panenka nesměle.
"A to my bychom si s tebou zatancovali!" kasal se hned Vochomůrka.
"Kdepak," uculila se panenka. "Já už tanečníka mám."
Zvedla z trávy klíč a odemkla dvířka, která jí sluníčko nakreslilo paprskem. A těmi dveřmi přišlo Léto.
Toto drabble je volným rozšířením mého drabble Bylo jaro jako zvon napsaného pro DMD 2010 na téma Klíč, který nikam nepasuje.

To není krev. Všechny ty hnědnoucí otisky na nástrojích, na materiálu, skvrna na koleni, znovu a znovu rudnoucí místa v dlani. To není krev. To je jenom moje zarytá paličatost. Chtěla jsem to mít, a chtěla jsem to mít hned. A taky že jsem to dokázala. Ty skvrny a šrámy a puchýře, to jsou jen místa, kterými se tvrdohlavost drala na povrch, když už jí bylo tolik, že se nevešla dovnitř.
Je potřeba je bolestivě vydezinfikovat, aby se dovnitř nedostala infekce, například pocit nedokonalosti nebo studu, a zalepit takovou spoustou náplasti, že na stole zbude oslavná mohyla z bílých útržků.
Toto je věrná reportáž z dnešního dopoledne. Police, kterou jsem chtěla vmontovat do skříně, byla o pět milimetrů delší, než měla být, a tak jsem ji musela ořezat a obrousit velmi primitivními nástroji, aby se vešla. A ne, nemohla jsem počkat, až pojedeme za tatínkem, a použít jeho profesionální hoblovku. Dala bych sem fotku své levé ruky, ale stydím se. Zřejmě přece jen došlo k infekci. :-)

Milí diváci! Vítám vás na první módní přehlídce naší paseky. Příjemně se usaďte na bidýlkách, v květech či na mechu a vyžeňte z hlavy starosti. Od mikrofonu vás zdraví Mája, svobodomyslná včelka bez hranic a předsudků.
A již vidíme první model, který nasazuje vysokou laťku, Stužknoska vrbová. Jeho hlavní předností je dokonalé splynutí s okolním terénem. Pro fajnšmekry však skrývá i barevný akcent na spodních křídlech.
Agresivní, leč neotřelou barevnou kombinaci nabízí Vosa; s takovou vás nikde nepřehlédnou.
Dále Housenka Otakárková, velmi originální a slušivý barevný vzor. Ovšem pro někoho trochu změkčilé. Chcete-li mít pevné boky, není nad chitin.

BJB.
Rob Kterýten se otřásal odporem, ale nebylo zbytí. Žanina nad ním stála se založenýma rukama a poklepávala nohou. Zakládání rukou a Poklepávání. Ale to, co Roba čekalo, bylo horší.
A nešlo by..."
"Je to pro dobro všeckých."
"Ale dyž to napíšu, tak..."
"Nejen že to napíšeš, Robe. Já to na věčnů paměť vyvěsím nad dvérca, a ty to nahlas říkneš, aby žádný pazgřivec jakýsi nemohl se vymlóvat, že to něvěďál."
Rob zaúpěl, ale neodvážil se protestovat, a tak za mnohého vzdychání a brumlání vytvořil cedulku.
Zněla:
BARANI SA NEŽERÚ AJI Z ROHAMA, A KDO ZOŽERE, BDE SI ZÁPCHU KURÝROAŤ SÁM!!!

Nemůžu uvěřit, že to nikoho ještě nenapadlo.
Kolem kdysi úhledného domku vládl chaos. Zmuchlané papíry. Prázdné konzervy. Prázdné lahve. Víc prázdných lahví. Od medoviny, od jitrocelového likéru i od drahého pampeliškového koňaku. Na střeše chybělo pár tašek.
Návštěvník minul uraženou tabulku před vchodem a nahlédl rozbitým oknem. Na posteli uprostřed nepořádku ležela štíhlá postava.
Někdo ho chytil za rameno. "Pssst! Nech ho spát! Ty to nevíš?"
"Co?"
"Rozešla se s ním. Předevčírem."
"Fakt?"
"Bylo to nechutné. Řekla, že jejich vztah nemá z genetického hlediska budoucnost."
"No... dyť přece ne..."
"Mlč! Bylo to od ní hnusné. Pak odešla s tím cizím berušákem. No a Ferda trochu zapíjel žal..."

Byla tma a vlhko. Všem tvorům, kteří nešli moudře spát, byla větší zima než za vánice, protože vlhko zalézá pod peří i chloupky. Byly mlhy a deštivo a v noci ostré mrazíky zamykaly zem na sedm západů. Holá půda promrzala čím dál víc, až přestalo pršet - zbyl jen smrtelný suchý mráz, blátivý prach a rozšlapaná uschlá tráva. Zbytky ledové krusty vymrzly. Nic už nechránilo pupence a drobotinu před strašlivým chladem.
Pak sychravý vítr konečně přinesl sníh.
Bělavá peřina pokryla všechno široko daleko. A všem, kteří spali pod ní, bylo hned tepleji.
Spali a spali a spali.
Dobře se jim spalo.

Tohle byla výzva. Jak napsat něco křehkého a romantického na téma, které vyvolává fekální asociace? Ale dala jsem to.
Jak to vyhnat z hlavy. Útlá křivka ramene ozářená paprskem měsíčního světla. Šustot turnýry a nesmyslně dlouhé vlečky rozhrnující přízemní mlhu. Pach tlejících kořenů přehlušující slabá vůně levandule z jejích vlasů, která mě vede tmou, když není vidět světlo perel v průsvitné dlani. Smích, dětsky bezstarostný a okouzlený okamžikem zjevení bílého koníka. Ani kdybych se snad podíval tím směrem, neviděl bych ho.
Jen její trochu koketní pohled, který říká "vím, že se díváš..."
Je jen malá zpovykaná holka, žádná měsíční princezna, a já dospělý muž, budoucí vůdce.
Co dělá její modrá stuha v mé kapse?
Co je komu do toho.