Moje články

Tak nějak jsem doufal, že Saturnin zařídí, abych se před slečnou Barborou přestal cítit jako idiot. Žel, to nebylo v jeho moci, jakkoliv se mi zdála velká. Všechno zařídit nemohl. Nedokázal zařídit ani to, abych jako idiot přestal vypadat, pouze zmenšit katastrofy, které jsem ve stavu částečné nepříčetnosti, jíž zamilovanost bezpochyby je, napáchal, případně je přeměnit v něco společensky přípustnějšího. Ale jako idiot jsem vypadal pořád.
Jsem si však zcela jistý, že to, že to slečně Barboře nevadilo, Saturninova práce nebyla. To byl zcela nepochopitelný dar z nebes. Možná jsem toho ani nebyl hoden; ale to víte, blahoslavení chudí duchem.

Vidět a být viděn, to bylo hlavní krédo sira Williama Elliota. Hlavním ideálem, jehož se snažil dosáhnout, bylo jako zářivý ozdobný bažant volně a nevšímavě kráčet životem, ale tak, aby mu nic z podstatných společenských milníků neuniklo. Jakoby mimochodem by do jeho bathské rezidence proudily stovky pozvání na prestižní večeře, plesy a karetní odpoledne, jakoby mimochodem by ty nejlepší z nich přijímal a stával se čestným hostem těchto slavných večerů.
Nu což, nejde vždy všechno samo. Někdy se osudu musí pomoci, povzdechl si sir Elliot.
"Lady Dalrymplová! Taková náhoda! Jsem zcela nadšen, že jste se nás rozhodla poctít svou návštěvou!"

Sedlák Vyškola okusoval násadku a smutně vzdychal nad složitým matematickým příkladem. Nebylo pochyb. V posledních výpočtech sázecí sezóny udělal chybu, nasadil odnože leskových ořechů brzy, a tak mu teď v poli volně létal bezprizorný týden. Kdokoliv po poli přešel, vracel se dezorientovaný a trpěl nekontrolovatelnými závratěmi a ošklivými atakami časoprostorového zmatku. Čeledín Soukal včera tvrdil, že je neděle, i když byl pátek, odmítal pracovat, a všichni by si mysleli, že se jenom ulejvá, kdyby z něj netáhla mačkadlice a netrpěl kocovinou po sobotní zábavě, ačkoliv večer před tím nic nepil.
A tak doufejme, že Vyškola, prostý venkovan, tentokrát rovnici nezvoře.

Alenka sebrala všechny tři zahradníky a nacpala je do blízkého květináče. Pak se pevně a nesmlouvavě dívala strážným do očí, až zrudli ve tváři a sklopili zrak. Pak se začali rozhlížet, po chvíli pokrčili rameny a otočili se k odchodu.
Alenka se za nimi chvíli dívala.
Jeden z nich zašeptal chraptivě: "A co Královna? Co jí řeknem?"
"Nic, protože se nebude ptát. A my jí to nebudem připomínat. Dala by nám srazit hlavu," odvětil druhý.
"Jak by to udělala? Nemůžeme srazit hlavu sami sobě."
"Ajó," rozveselil se druhý. "Takže nám vlastně nic nehrozí, leda když nás na kroketu pokouše ježek."

Lasse řekl, že jestli bude ještě jen o půl stupně tepleji, uškvaří se mu mozek v hlavě, a že se musí jít aspoň namočit ke studánce. Taky nám bylo hrozně horko, a tak jsme nakonec šli všichni. U pramene jsme si pořádně namočili vlasy ve studené vodě, až jsme byli skoro celí mokří - protože z vlasů nám přece voda tekla za krk a na ramena. Bylo to v tom horku ale moc příjemné.
Brita pak navrhla, že si uděláme klobouky z velkých lopuchových listů. No a nejspíš díky té vodě a lopuchům se ten den nikomu z nás mozek neuškvařil.

"Pojď, Koki," podržel pejskovi Mrázek vrata. "Dneska už toho moc nevypátráme."
Poslední případ se táhl a podezřele měnil pod rukama. Začalo to jako klasický spor dvou sousedů - jeden si Mrázka zaplatil kvůli podezření, že soused znečišťuje pavlač hlínou. Jenže pán chodil v lakýrkách a žaketu; na zahrádku se v nich nechodí. Mrázek začal mít divoké sny o podkopávání tunelů do bank a zahrabávání mrtvol ve sklepích.
Koki se hnal k růžím před domem a začal hrabat.
"Copak to máš?" vzal detektiv psovi malý kožený sáček.
Toho dne Koki sám večeřel deset deka salámu. Vyhrabané diamanty mu na něj vydělaly bohatě.

Bobe! Rozjedem to, budem podnikat! Mám skvělej podnikatelskej záměr!"
"Tak to vybal, Bobku. Jsem celej natěšenej!"
"Budeme prodávat mrkev dětem ve školách."
"Super, mrkev mám rád a je zdravá."
***
"Nějak to nejde na odbyt."
"Děti jsou rozmlsaný. Mrkvička jim nevoní."
"A ta brejlatá holčička ji chtěla nakrájet na kytičky."
"Zato tamhle do automatu s brambůrkama už naházeli majlant."
"A nějak nám to osychá. Hele, tahle vadne, a tahle taky, dáme si svačinu."
***
"To jsme dopadli, Bobku. Všechny vstupní náklady můžem odepsat. Naštěstí jen čtyři tisíce. Ale aspoň jsme se najedli."
"Nevadí, Bobe. Nevzdáme se! Začnem znovu, Mám skvělej podnikatelskej záměr..."

"Myslím, že tma je černočerná," řekl Krtek. "Černočerná a sametová jako krtčí kabátek. Jsou v ní stuleny mravenčí kukly a ponravy a žížaly. Někdy jdu tou sametovou tmou a cítím jejich vůni. Je to velmi útěšné."
"To je velice zajímavé," řekl Ježek. "Ta moje tma je úplně tmavomodrá, jako inkoustové moře. Všechno v ní plave a všechno se v ní ztrácí. Jsem jen já a nejasné obrysy věcí okolo mne. A moje sny, barevné, duhové sny a vzpomínky. Jen já a moje sny."
"Sny, to zní lákavě," zamyslel se Krtek. "Ale přesto si myslím, že černočerná tma je mi milejší."

Byla jedna kočička, a ta žila v malém domečku na malém kopečku. Ale nebydlela tam sama; bydleli tam i pejsek a ovečka.
Už jsme si říkali, jak ovečka ze své vlny pletla svetříky a šály. Jenže vlna jednou došla, ovečce nová nevyrostla, a tak kočička zkusila upříst vlnu ze své dlouhé srsti.
Upletla z ní hebký teplý svetr pro pejska. Pak si ho ale pejsek umazal a musel ho vyprat. Jak se sušil, v domečku to začalo ohavně páchnout. A tu všichni chodili, hledali a čichali... až se dočichali ke svetru.
Svetr nenápadně zlikvidovali a pletli už jenom ovčí svetry.

"No ale vono se mi to nechtělo počítat ručně, tak sem si naprogramoval takovej malej skriptík, co by to dělal za mě. Samozřejmě sem to musel nejdřív růtnout, to víš, bez superjůzra žádnej slušnej program neběží, no a rovnou sem si tam natáhnul takovou fíčuru pro automatickej aploud, takže se mi každejch pět minut na servru apdejtuje záložní počítadlo, no a když už sem to tam měl, tak sem si tam dal appku, co mi to automaticky forwárduje na fejsbuk."
"To je fakt kůl. No ale není to trochu moc práce, kvůli číslu, kolikrát jsi šel za den na záchod?"

Je nespočet hříchů před tváří Nugátovou. Skoro cokoliv, na co si vzpomenete, je nebo lze použít k hříchu. Ženy vzývaly Vévodkyni, nebo spíše její barvotiskový obrázek, a doufaly v zázrak, který nepřicházel. Posílaly své syny do války. Snad už měla být poslední, stejně jako ta předchozí a předpředchozí, a v naději čekaly, v jakém stavu se jim vrátí - a zda vůbec. A modlily se k Vévodkyni za jejich zdraví.
Vévodkynin obrázek byl bohužel pouhým obrázkem, obrázek nevidí, neslyší a pomoci se u něj nedovoláš. Jen Coto věděla pravdu. Nemodlila se k obrázku vévodkyně. Ona hovořila s Vévodkyní. Ona jí naslouchala.

Na terásce před štěchovickým domkem stála židle a stolek. Starší pán seděl u stolku, před sebou hrnek s polovychladlou kávou, dřevěné prkénko s několika chlebovými drobty, nůž a noviny. Bylo průzračně jasné jarní dopoledne, Vltava se třpytila ve sluneční záři. Bylo ticho, kromě běžných zvuků malého města, štěbetání ptáků a tichého šustotu otáčených stránek.
"Těpic, Tondo!" zahalekal kolemjdoucí pán s pejskem na vodítku, zastavil se a opřel o branku. "Co že taková havaj? Kde máš Máňu, že tě dneska nekomanduje?"
"Ále, Máňa si vyrazila na rodinnej potlach, čekám ji tak zejtra," odvětil, a po tváři se mu rozlil spokojený úsměv.

"Bobku, Bobku, vstávej!"
"Ale Bobe, zase chceš, abych cvičil?"
"Ale ne, totiž, jo, ale o to teď nejde. Koukni, kam zase letíme! Totiž plujeme!"
"Jůůů, to je vody. Bobe, má ta dálka vůbec konec? A proč je tu takový ticho?"
"Asi to bude Tichej oceán, Bobku. To je podle atlasu největší voda na světě. Vůbec nevim kde jsme a kam plujeme. Hele, tady, strana šedesát čtyři. Všude jenom moře, břehy v nedohlednu. A dochází nám mrkev."
"Dochází mrkev? To je tragédie. My chuďátka maličký, úplně ztracený, zahyneme bez mrkve a bez naděje v nekonečným oceánu. Ještěže nám pořád zbývají kedlubny..."

Vadí vám příroda? Leze vám na nervy věčné řvaní ptáků, teplotní výkykvy, nebezpečná kousající zvířata a šimrající hmyz? Objednejte si Dobrovolné domácí vězení! Už nikdy nemusíte ven! Náš komplexní produkt vám zajistí konstantní tepelné, světelné, čichové a sluchové podmínky, volitelná měkkost postele, potravinová tiskárna, neomezené připojení k internetu v ceně!

"Dobré ráno, Adélko. Tak jakpak ses nám vyspinkala?" zahlaholil žoviální hlas šíleného botanika.
Adéla se ani nepohnula. Proč taky, kytky se jen tak na zavolání zpravidla nehýbají. A jí se nechtělo. Za chvíli ten cvok bude hrát na housle a ona dostane hrozný hlad, ale zatím byla úplně spokojená tak, jak byla.
V misce s vysokým okrajem pod květem se octla laboratorní myš a pobíhala kolem dokola ve snaze najít oddech.
"Bude snídaně, Adélko!" zaznělo, a vzápětí se místností rozlehly tklivé tóny houslí. Tak určitě, ty nádivo pěstitelská. Hejbat se nebudu a jíst myši taky ne, nejsem pes. Prostě ne.

Jenůfka se Denise ztrácela před očima. Hubla a žloutla, její oči temněly a bledá víčka se nad nimi ospale zavírala. Denisa ji neupřímně chlácholila, když přišla na návštěvu, přestože věděla, že navzdory řevnivosti ostatních prodavaček a navzdory bídě, ve které žije, je na tom pořád líp než Jenůfka. S Colombanem už Jenůfku Denisa dávno nespojovala, toužil po levných Klárách z oddělení konfekce.
Jen Pepíček občas Jenůfce vyloudil smutý úsměšek na rtech. I když Jenůfka už očividně měla blíž andělům než lidem. V zapadlých očích se jí usídlil nekonečný smutek a moudrost, jaká přichází s vysokým věkem, nebo s blízkostí smrti.

"Šerife! Honem do Woodyho saloonu! Hubenej Mick strašně řádí, za chvíli to tam celý vymlátí!"
Šerif vytřeštil oči. "Hubenej Mick? Ten pracovitej, tichej chlapík, co si tam chodí vycucat jednu whisky za tejden, když jde v neděli z kostela? To musim vidět."
V saloonu bylo skoro dokonáno a Mick už trochu ztratil páru, a tak se nechal snadno přesvědčit, aby přestal. Kát se ovšem odmítl.
"Neměli. To. Řikat." Pronesl zarputile.
Z dalšího vyšetřování vyplynulo, že štamgasti kritizovali Mickův literární vkus a drobet se jim to vymklo z rukou.
Odteď už budou vědět, že ctitel červené knihovny nemusí bejt žádná slečinka.

"Nejdu tam! Nejdu!" ječel Duch jazyka, zatímco ho víla Gramatika se Slohovým trpaslíkem chlácholivě poplácávali.
Já už do tý firmy nepáchnu!" přerývaně oddechoval.
"Je to hotovej Bronx! Znásilnili mě tam už tolikrát, že jsem to přestal počítat. Kolikrát mě úplně zabijou! Ještě že jako antropomorfní personifikace doopravdy neumřu. Hele, už o tom psali i v jazykovém koutku v Lidovkách!"
Gramatické víle a Slohovému trpaslíkovi se podařilo Ducha jazyka trochu uchlácholit, uklidnit a nakonec i ukecat.
A tak ve firmě XYFŇBŽ spol. s r. o. manažer marketingu usedl s povzdechem k počítači, aby konečně napsal tu zatracenou zprávu za poslední kvartál.

Byla spousta každodenních věcí, o kterých si Anna myslela, že na nich nejde přece nic zkazit.
Pít rybízovou šťávu. (Kdo mohl vědět, že zrovna v téhle lahvi je víno. Vážně nechtěla Dianu opít!)
Praní a žehlení kapesníků. (Jsou ze stejného plátna jako košile, a košile se škrobí, proč by se neměly škrobit kapesníky? Ale bylo jí skutečně líto, že se Matěj neměl do čeho vysmrkat.)
Obarvit si vlasy. (Prostě si na ně naplácáte vodičku a ony se obarví, v čem je potíž? A co to má mít společného s chemií?)
Chodit po plotě. (Provazochodci dělají těžší věci.)
Ignorovat Gilberta Blytha.

Její vlasy zářily do daleka i zpod pletené čepice. Říkával jí, že jsou zlatavé jako oheň, i když jí při pohledu do zrcadla připomínaly spíš mrkev.
A je to v háji, už na něj zase myslí. Ty jeho komplimenty. Byly moc příjemné, ale jak se ukázalo, taky laciné a zapomenutelné. Pro něj. Protože odešel a hned na to se rozsněžilo.
Byla jí zima, i když byla dost teple oblečená. Mrzla zevnitř. Zároveň však si připadala otupělá a odcizená, jako by ty zkřehlé ruce patřily někomu jinému.
Loudala se chodníkem a v čerstvém sněhu za ní zůstávala osamělá šňůra ostrých šlápot.

Nepij, bratříčku, nepij tu vodu! Proměníš se v telátko, prosila dívka bratra nad kalužinkou. Kalužka páchla, lítaly kolem mouchy, a tak si to bratříček docela rychle rozmyslel. U kozí stopy to bylo stejné, kdo ví, jestli to ve šlápotě byla vůbec voda.
V lese ale stopa jelení, v zeleném mechu vytlačená, naplnila se chladnou vodou vonící po jehličí. Napil se... a proměnil se v jelena.
Po letech prosila žena bratra nanovo.
Nepij, bratříčku, vodku ze stakanů, co ti nabízejí. Každý chce se švagrem krále přítelem být, každý si tě pobratřit. Pamatuješ? Kdo v cizím stínu pije, ve zvíře se promění...

"A pak, Mavis, se ze mne stane obrovský krásný motýl, rozepnu svá pestrobarevná křídla a vzlétnu do oblak!" řekla Ágnes.
"Ó, to bude velmi krásné!" zatleskala Mavis buclatýma ručkama. "A kdy se k tomu zásadnímu životnímu převratu asi tak chystáš?" dodala se zájmem.
"Každičkým okamžikem," odvětila Ágnes, trošku nejistě. "A teď mne omluvte, jdu do své kukly."
"Tak to chci vidět!" zaskřehotal dutý hlas a na pěšince se objevila zlá čarodějnice Edna.
Jenže Ágnes prohlásila, že se nemůže soustředit, když se někdo dívá. A protože ji Edna v tom okamžení proměnila v žábu, bylo po kuklení. Naštěstí, pomyslela si Ágnes.

Byla jedna tři koťátka, a když se trochu vzmohla, postavila si dům. Co dům, no div ne vilu!
Pak přijela na návštěvu tetička Evelýna, stejně mlsná jako Micka, stejně parádivá jako Malvína a stejně hrr do všeho jako Mourek. Už tu byla týden. Nosila Malvíniny šaty, snědla všechno, než si stihli taky vzít, a snažila se domeček přestavět podle svého.
To se ví, že koťátkům se to nelíbilo.
Zoufalý Mourek nakonec vyrazil do cestovní kanceláře a přinesl kupu letáků.
Druhý den teta zajuchala: Jedu k moři, mládeži! Zkejsněte si tu v tý zimě sami! a byla fuč.
Zase byl klid.

"Pitrýsku! Pitrýsku! Kde zase vězí ten kluk, pro všechno na světě?" ozývalo se šumavskými hvozdy. Královna Bolena si bolestínsky přikládala na čelo vyšívaný šáteček.
"Nestrachuj se, matinko, jistě brzy přijde, jen se zdržel," zacinkal křehký hlásek princezny Pipiny.
"Tady jsem!" udýchaně se ozvalo. Pitrýsek chvátal, sotva dechu popadal, až ho jeho nejdražší Pipina zastavila.
"A copak jsi viděl na vycházce zajímavého, můj milý?" zeptala se.
Pitrýsek zrůžověl. "Měl jsem hroznou chuť podívat se, co je za poslední stránkou téhle knihy. Ale je tam jen bílo, studeno a pusto. Nejlíp je tady s tebou, Pipino."
Krajem se rozlila vůně švestkových povidel.

Kocourova smutná očka se rozšiřovala a jihla a jihla. Všichni se octli v přímé palbě jeho pohledu, a ti zkušení rychle odvrátili zrak.
Chramst!
Dračice si uvědomila, co udělala, zpanikařila, ale po chvíli dávení se jí podařilo oslintaného a mírně ohořelého kocoura vyplivnout.
Stydlivě zabručela něco oslovi do ucha.
"Drahoušku, víš přece, že normální tvorové nejsou tak trvanliví jako naše dětičky. No hlavně že to dobře dopadlo," poplácal ji oslík něžně po pařátku. "Příště už budeš vědět, že si na toho troubu máš dát pozor."
Otočil se k naštvanému kocourovi: "No co, byl jsi k sežrání, tak co se divíš?"

Rumcajs vyrazil k řáholeckému rybníčku na raky. Hned jak vykročil na hráz, upoutala ho nezvyklá konstrukce. Kousek od hráze stála pumpa, jejíž voda dopadala přímo zpátky do rybníka. Vodník Česílko seděl na vrbě opodál a nervózně zalamoval prsty.
"Proč sis to pořídil, Česílko?" hned chce vědět Rumcajs. "Vždyť to nikomu a ničemu nemůže pomoct."
"To víš, musim začínat v malým, Rumcajsi. Jsem jen drobnej živnostník," na to Česílko.
Rumcajs tomu ne a ne rozumět.
"Na složitější nemám, ale časem se vzmůžu," vysvětluje Česílko.
Rumcajs stále nechápe.
"No však víš, dneska jsou v módě tyhlecty, akvaparky. Tohle je moje první atrakce."

"Nechci mentorovat, ale co jste čekal, Výsosti? Vzal jste si holku, která byla celkem hezká, chovala se slušně a měla extrémně malou nohu. Celkem hezkých a slušně vychovaných děvčat najdete tisíce! A vy jste hned předpokládal, že to bude ideální partnerka."
Mladý král si vzdychl. To, co mu opravdu vadilo, nebyly ve skutečnosti detaily, které kritizoval před kamarády. Nevadilo by mu, že tak brzo vstává, pořád zpívá a příliš uklízí. Problém byl v té noze.
Nemohl kamarádům říci, že pro něj jako fetišistu byly nohy prvotním kritériem, a hlavní problém ani nemůže veřejně pojmenovat.
Popelka odmítala nosit střevíčky do postele.

"To sem já! Sem tady a tohle je můj bejvák, a vy vostatní vodprejskněte, jinak vám nakopu kloaku!"
"Bacha! De sem kočka! Estli ta mrcha zrzavá poleze nahoru, dejte jí do čumáku!"
"Halo, juhú, slečinko! Netoužíte po divokém románku s libovým samečkem? Ukážu vám svou sbírku muchniček a pořádně vám načechrám prdelku!"
Jiřík si povzdechl. Znát řeč zvířat bylo praktické, ale svět touhle dovedností ztratil spoustu romantického kouzla. Už nikdy si nemohl bezelstně užít kouzla ptačího cvrlikání, ten požitek mu kazil fakt, že rozumí, co na sebe ti sprosťáčtí ptáci řvou.
Stálo to jedno sousto kouzelného hada vůbec za to?

Bylo jaro, všechno kvetlo a bzučelo, slepice vyvedly kuřátka, kachny kachňátka a mravenci... no víte jak. I holčička Káťa si usmyslela, že si pořídí vajíčko, aby se jí něco pěkného vylíhlo.
Bylo zřejmé, že s čokoládovým vejcem to žádná sláva nebude, ale nemůžu se stavět do cesty kreativitě.
Když se objevil ten toulavý čoklík, už jsem mlčet nedokázala. No uznejte, prej pejsčí vajíčko! Co je to v tý škole učí? My jsme psa probírali ve druhé třídě v prvouce.
Pak jsem ještě Kátě připomněla, ať ho vezme na veterinu na očkování a odčerví.
Škubánek se připlížil a počůral mi nohavici.

Za svítání Maruška vstala, zatopila, vodu nanosila, kravku poklidila, podojila, slepice pustila ven a nasypala jim. Pak nakrmila králíky a začala štípat dříví.
"Že se baba nestydí, všechno na pastorkyni nechat, jenom dřít ji nutí!" pomyslela si kolemjdoucí dohazovačka. A za tepla to běžela prodiskutovat do vsi.
Když se macecha s Dorou probudily, dostala Maruška několik zmatených příkazů, které si vzájemně odporovaly. Potřásla hlavou a dala jim snídani, čímž na chvíli obě umlčela. Bylo dojemné, jak se macecha snažila být hlavou domácnosti, aniž by věděla, jak a kdy se co dělá.
Maruška si naštěstí vždycky tiše udělala všechno po svém.

Byl jednou jeden Honza, co by z domova nejraději nevytáhl paty. Až jednou se jeho táta naštval a se slovy "nebudu mít doma pecivála" Honzovi přikázal, aby šel do světa na zkušenou. Máma zaslzela, zabalila uzel buchet a Honzovi nezbylo než jít.
Šel a šel až za několikátou mez. Svou vesnici už vůbec neviděl, a že si odpočine. Snědl buchty z uzlíku až na jednu, lehl si do trávy a podřimoval.
Moc ho ale štípaly mouchy. Kouzelný dědeček nikde. Mez byla hrbolatá. Netušil, kam by měl jít a co by měl dělat.
A tak snědl poslední buchtu a vyrazil domů.

Jak už bylo řečeno, když Hoplinka vyrostla, vzala si bratrance Benjamína a měli šest roztomilých králíčků.
Byli velice způsobní a vychovaní, ale když se rodinka stavila na zelné košťály u strejdy Petra, vždycky bylo rámusu, že si okolní zvířátka až uši zacpávala.
Petr s králíčky moc rád žertoval a vyprávěl jim strašidelné příběhy, z kterých tuhla krev v žilách.
"Tehdy váš dědeček nedbal na varování a odešel na čerstvý salát do zahrady pana Gregora. A kdopak ví, co se s ním stalo?"
"Paní Gregorová z něj udělala paštiku!" skandovali Hoplinčini králíčci, nadskakovali vzrušením a očka jim zářila. "Ještě, strýčku Petře!"

Od božího rána byla v jednom kole. Vymetla mravence, nakrmila zvířectvo, upekla placky a nasbírala maliny na marmeládu. Dala najíst synkovi, a než zase zmizel za dobrodružstvím, donutila ho se umýt. Vyprala tomu svému košili a sobě nějaké spodničky a lajblíčky. Když přišel z pochůzky a našlapal zabahněnými botami, vynadala mu, co se do něj vešlo, a pak mu nalila pořádnou misku bramboračky.
Pak si k němu přisedla s pekáčem buchet, když spokojeně odpočíval na mechovém sedátku.
"Kdybych tak měla pěknou pentli do vlasů, to by mě hned víc těšilo hospodařit, Rumcajzíčku."
Mlaskla pusa.
"Pro tebe přinesu tu nejpěknější, Manko."

Karavana obchodníků zatajila dech. Bylo jasné, že se blíží velká příležitost. Mladý muž na unaveném koni. Pomačkané a zašlé, ale vysoce kvalitní šaty, postroj a sedlo z nejjemnější kůže.
Kdo byl až doteď kamarádem, stal se náhle rivalem. Všichni prodejci honem dorozkládali zboží, nejlepší kousky přikryli ubrouskem a zaujali pózu. Přijížděl princ.
Princ seskočil, procházel pomalu mezi vyloženým zbožím, konverzoval lehce s obchodníky a ti mu odkrývali největší perly svých stánků. Když prošel celým improvizovaným tržištěm, vrátil se k jednomu stánku a ukázal. Pak odepjal od pasu celý měšec a hodil jej kupci.
Bez počítání.
Princové to tak vždycky dělají.

Jojo, a já sem mu tenkrát řek, eště budeš hochu špendlíčkem hrabat, abych si tvou tvrdou skývu vzal! No a už nepřišel, a dodneška tluče bídu s nouzí..."
"A tak si dejte eště buchtu, dědo, nestyďte se," přerušil dědečka Honza, s nadějí, že mu tu pusu na chvíli ucpe.
"Jó, hochu, to je servis, to je jiná než ty dva před tebou! Ty seš sympatickej, slušně vychovanej... A že seš to ty, já ti Dorotku dám. Kdo je Dorotka? No tady moje hůl. Kdyby ti někdo ubližoval, tak ho zmydlí. Ubrousek? K čemu by ti byl, když pečete takový buchty...

"Je tam?" zeptal se hrdina kamarádů šeptem, když přiklekl pozorovatelně nedaleko jeskyně.
"Je."
"A ví o nás?"
"Ví."
"Tak proč to schovávání? Máme vyrazit, usekat mu hlavy a jít pro odměnu. Žádnej problém."
"Se koukni sám."
Drak seděl před jeskyní, pobrukoval si trojhlasně komplikovaný kánon a oškraboval mrkev. Hrdina lehce zamžikal, když si drak mrkev nadhodil a ve vzduchu drápem naporcoval do připraveného kotle.
Chvíli mlčeli.
"Asi bysme tam přece měli jít. Varovat ho, že mu král pošle princeznu."
Vybavilo se jim, jak na posledním honu nožem zabila divokého kance a závodila v pití piva.
Drak si ji vážně nezasloužil.

"To byl teda dýl, to ti řeknu, kapitáne. Hotová výhra! Nechali sme se sice zachránit před jistou smrtí, ale von nás pak půlku pošlapal, ještě než jsme mu ty perly stihli najít, trouba."
"Já už tam nejdu! Ne a ne! Neví nic vo zdravý výživě našeho druhu! Hele makáme jako barevný, a co za to? Hrách a čočka? Málem jsem vypustil duši, jak mě to nadýmalo!"
"To sem se zas nechala do něčeho navízt... za kus chleba se sejrem, a teď abych ho nosila na zádech, zametala hory doly a tahala se po všech čertech. Příště si radši chytnu žábu."

Prošel zámkem křížem krážem. Hořely svíce, stoly byly prostřené, nikde ani živáčka. Pak sešel do zahrady, a tam byla - krásná dívka v černém, závoji pokrytá, okovy připoutaná ke stromu. Mělo mu být divné, co tam jí, jak udržuje své dokonalé šaty a kam vlastně chodí - vy víte co, ale myšlenky mu ulétly kdovíkam a zbylo jen pár zamilovaných písniček. Vrátil se do hradu, přežil tři noci mezi krvelačnými příšerami. Její šaty postupně bělely. Nakonec se v dým rozplynula její pouta.
Její andělské tváři zcela propadl. A tak bylo vlastně dobře, že se během té maškarády stal taky upírem. Jako ona.