Moje články

pozn.: pokračování drabblíku z tématu Světlo. Ach jo, zase to bude chápat jenom Ness...
"Musím zpátky. Navždycky."
"A... budeš psát? Můžu ti zatelefonovat?"
"Do světa, kam odejdu, nemůžeš telefonovat, ani posílat poštu. Je to moc daleko."
"Ale... vždyť jsme se sotva spřátelili!" vydechla culíkatá holčička se slzami na krajíčku. "Corne... Neopouštěj mě!" rozplakala se naplno.
Chlapec stál trochu bezradně; tentokrát opravdu nevěděl, jak ji utěšit. Rozpačitě strčil ruce do kapes.
"Nastav ruce, Kyoko-čan."
Do drobných dlaní vyklouzl modrý krystal.
"Podrž ho proti světlu... vidíš?" Kámen se zableskl fialově.
"To je kouzlo. Snad... snad ti pomůže osušit slzy."
Okouzlená tvářička vzhlédla znepokojeně. "Ale co budeš mít ty?"
"Já se obejdu bez něj. Kluci přece nepláčou."

Pozn. Nezabíjejte mě! Přísahám, že jsem měla dokonce dvě témata na úrovni, plná romantické ironie a velikých filosofických myšlenek. Jenže pak jsem musela dvakrát v jednom dni shlédnout Animáček...
Mlsoun toho měl dost. Tohle byla poslední kapka! Kotlík definitivně přetekl.
"Mlsoune, tvoje šmuffiny jsou nudné..."
"Tak kde je snídaně?"
"Pomoci s nádobím? Zbláznil jsi se?"
"Šmourušovou kaši nemám rád, uvař mi šmoudl..."
Ovšem tohle přehnali. Aby ho Šmoulinka pozvala na romantickou večeři, a zatím byla u ní nakvartýrovaná čtvrtina vesnice očekávající, že večeři uvaří on... to fakt přehnali. Odteď jim nevařím! Ať jdou třeba do šmoudele. (A co, že správný Šmoula nenadává. Nějakej problém, he?)
Mlsoun se půl dne bavil ohromením ostatních Šmoulů a jejich tragickými pokusy o vaření. Pak si připravil piknikový košík a vyrazil do lesa. Přece si nenechá svou luxusní svačinku okukovat.
Rozkládal právě deku, a tu... K zemi ho přitiskla rezavá kočičí tlapa a uslyšel skřípavý Gargamelův hlas: "Tak přece bude dobrá svačina..."
Mlsoun zachoval hrdinský klid. Konec konců, zemřít v polévce je tak nějak důstojné. Ale když viděl ty přípravy...
"A koření? A celer? Bez celeru dobrou polívku neuděláte! Pusťte mě k tomu, packalové..." spílal z dřevěné klícky.
Naštěstí Azrael nakoukl do piknikového košíku.
Když Gargamel ochutnal šmorůvkový šmuffin, chtěl být náhle jiný, lepší.
Po talíři zeleninové polévky Mlsouna plačky prosil, ať zůstane.
A když příští týden dojedl šmorůvkový dort, stal se navěky vegetariánem.

pozn.: konečně, konečně vhodné téma! Kyoko-čan počítám za jedno slovo, protože -čan je něco jako přípona.
Stromy se konečně rozestoupily a mezi stromy se v nízkých, oslňujících paprscích letního rána zaleskla řeka. Culíkatá holčička se rozběhla rychleji. Přijde dneska?
A co když nepřijde? Je to konec konců vílí princ. Co když se mu nebude chtít?
Co když mu to zakáže vílí král? "Přestaň se už toulat, synu, máš své povinnosti."
Ne, to ne, prosím! Corn je můj, můj vílí přítel, jediná opravdová víla, co znám!
Přijde, slíbil...
Už jen pár skoků... Ranní rosa se třpytí jako klenoty...
Mihotavé protisvětlo přeťal stín. Urostlý, ladný, nadpozemský, obklopený zlatou září.
"Corne!" blaženě vydechla.
"Dobré ráno, Kyoko-čan," odpověděl plavovlasý chlapec.

"Ajéje. Slečna cimprlína zase v akci," poznamenala hlava rodiny.
"Nojo, naše Terka, ta umí najít tlustý i na kůřeti," přisadila si babička, a bratr to završil:
"Hele, kdybys chtěla studovat na patoložku, tak bys musela mít z chemie aspoň trojky, takhle ti je ten trénink nanic..."
Tereza už tyhle řeči znala, a tak zachovala stoický klid a pokračovala v odkládání křupek, blanek a kousíčků tuku na malou kupičku na okraji talíře.
Když maminka sbírala talíře, povzdechla si: "No vážně. Co by ti to udělalo, kdybys jednou snědla kousek tučného?"
"Určitě bych umřela, mami," s úsměvem odpověděla Tereza. "To nebudu riskovat."

Fifinka zadělávala v obrovské míse čtyřnásobnou dávku buchet a nepřítomně u toho hleděla z okna. Myšpulín už zase vylepšuje auto. Tentokrát přidává solární pohon nebo co.
Fifinka si povzdechla. Jejich auto umí všechno. Může cestovat silnicí, terénem, vodou i vzduchem. Má vestavěné náhradní pohonné jednotky, balíčky poslední záchrany, ochranu proti veškerému představitelnému nebezpečí, a zanedlouho bude také plně ekologické a schopné jezdit na cokoliv včetně bramborových slupek.
Znovu si povzdechla.
Bylo by tak hezké svézt se jednou něčím, co sice neuvaří snídani, ale je to reprezentativní bourák, chrom, lak, kůže a emotivní křivky karoserie.
Slyšel už Myšpulín někdy o designu?

pozn.: se mi strašně nechtělo psát nic o síťovaných punčochách. Tak jsem prohodila dvě písmenka, a je z toho pěkný maso! A opovažte se mi to neuznat!
"Marunóóó!"
Z chladírny se vykolébala obrovitá žena. Rukávy měla vykasány nad masitá předloktí, na rukou místy ulpěly stopy krve, v pravačce třímala nůž s ostřím sbroušeným do nebezpečné tenké čepele.
"Potřebujete něco, paniedouci? Bouram tu hovězí čtvrť."
"Ale, zase se to zaseklo, buď tak hodná..."
Marie s povzdechem odložila nůž a přešla do přípravny. Sekací ústrojí ve velké kovové míse bylo nehybné. Kabel ze zásuvky, obalit dlaně utěrkou, zapáčit šroubem. Jednou, dvakrát... povolil. Ještě vyčistit, sestavit...
Vedoucí nahlédla dovnitř.
"Nojo, naše Maruna, co bysme bez ní dělali. Nikdo nezvládne rozšroubovat kutr jako ona. Je to taková naše kutrizána, co, Maruš?"

Dva osmahlí bojovníci to nevzdali. Nalezli výhodnou pozici za polorozpadlým vstupem do vodojemu na kopci nad bitevním polem. S nasazením života se s bedničkou munice nepozorovaně prosmykli stezkou, aniž je zachytily zraky nepřátelských sniperů. Pohleděli na sebe, vyskočili a s pokřikem začali kosit šiky nepřátel.
Nepřátelé neměli šanci. Ale taková je odplata, tak to chodí v boji.
Vyšší z obou hrdinů přehlédl znechuceně utichající bojiště a odhodil zbraň na zem.
"Mě už to nebaví, Matěji. Mám žízeň. Pojď se kouknout, jestli ve sklepě není limonáda."
"Hm. Tak jo."
Na pahorku nad vesnicí zbyly pouze dva ztrouchnivělé klacky s rozžhavenými hlavněmi.

poznámka: Současníci Barona Prášila ve skutečnosti nemohli znát Demetera Facia a jeho poznatky, protože žil o několik století později. Ale pro barona Prášila není nic nemožné.
P.S. bodík je bodík. Dnes žádná sláva.
"Barone, povězte nám, je vesmír opravdu nekonečný? A je zelený, jak tvrdí Demeter Facius?"
Věru pozoruhodná otázka, madame. Já si ji pochopitelně kdysi kladl též a vydal se pátrat po hranicích vesmíru. Letěl jsem na dělové kouli - velmi nepohodlný způsob dopravy, ale jsem uvyklý strázním... nedoletěla dost daleko, ale výhled jsem měl skvělý. Příště hodlám podniknout pokus s dělem vlastní konstrukce, silnějším než jakékoliv jiné.
Viděl jsem, tak daleko, jak nikdy nikdo necestoval, končit houfy hvězd a jejich oběžnic. A za nimi kromě několika zbloudilých meteoritů již jen prázdno, holá nicota, ale vskutku barvy zelenavé. Ano, vesmír jest dosti nekonečný."

Penzista klímal na lavičce. Míjely jej dvě slečny v lehkých šatech, rukavičkách a slamáčcích.
"To nemůžeš, Máňo. S cizím pánem sama do kina? Nemám jít taky?"
"Tsss. Pan Václav je spořádaný kavalír! A romantik. Světlo jeho očí viděl pětkrát - se mnou zítra pošesté! Pujčíš..." hlasy se vzdálily. Potřásl hlavou. Vstal a zamířil k nejbližšímu kinu.
"Mrázku, vy starý čmuchale! Jak se máte?" přivítal jej přednosta.
"Ráčejí odpustit, pane rado,... máte chviličku?" zeptal se.
"Tak co máte?" zeptal se rada, když dveře zapadly. "Nějaké senzační odhalení?"
"No... máte už toho pětinásobného vraha? Co o sobotách morduje mladý holky?"
Rada Vacátko ztuhl.

Pozn.: Kdož z nás ví, zda pouť budoucí vesele tak uhlídá...
Varování: apokalypsa, genocida, zero hour, velmi špatná napodobenina jiráskovské staročeštiny
Vůdce se rozhlédl. Vlahým okem přehlédl ladné vápencové masivy bělavých i železitě rezavých tónů, úrodná údolí a zurčící bystřiny, a zvolal: "Toť země zaslíbená! Zde spočineme, národe můj, a vytvoříme kolonie, jakých ještě nebylo!"
I stalo se. Děti národa jeho rozběhly se do všech končin toho divukrásného místa a pilně pracujíce a množíce se, pohlavára vděčně velebily. Povstal však nejstarší stařešina, vece: "Ustaň v bezhlavém plesu, lide, svědomí pokorně zpytuj, sečteni jsou dnové naši, onť přichází!"
Tu modrá vlna smrtelné svěžesti spláchla vše živé a srovnala hory s údolími...
Marie odložila štětku a stáhla rukavice. Prasata, takhle ten záchod zanedbat.

Fandom: hry na hrdiny
Poznámka: Vracíme se ke kořenům!
Bylo časné, svěží, jiskřivé ráno. Na stéblech trávy se třpytila rosa a bylo ticho. Drobný, pohledný, asi šestnáctiletý chlapec stál u vrat do dvora a nejistě pomrkával do oslňujícího slunce. Z okolních zdí šla pára a některé kameny se trochu tavily.
Chlapec pohlédl k vratům, které se trochu pootevřely, a rozpačitě prohlásil: "Trapas. Sem ten fajrból trošku přepálil."
Z vrat se vysunula půlka postavy barbarského válečníka oděného skoro jen do zbroje a titěrné bederní roušky. Otřel si pot s čela a zaječel: "Zbláznil ses? Vždyť nás chtěli jenom zabít!"
Na protější zdi chladlo šest temných skvrn ve tvaru lidské postavy.

fandom: Myslela jsem u psaní na Budeč,tak asi Budeč.
Tohle je ta nej, nej, nejzásadnější informace. Ve škole se ji obvykle nedovíš, tak dobře poslouchej.
Jsou chvíle, kdy ti magie nestačí. Chvíle, kdy potřebuješ ze všeho nejvíc schovat se a plakat ze všech sil. Chvíle, kdy nemáš dost sil na cokoliv. Kdy ať cokoliv uděláš, jenom všechno zhorší a nepomůže nikomu.
Chvíle, kdy vítězí jiné síly než magie. To není nesmysl, ale realita.
Co myslíš, že udělám, až budu v téhle situaci?
Co si myslíš, že asi budu dělat? Co si myslíš, že udělám, když mě nenapadne žádné mocné kouzlo a kruh kolem mne bude stále menší?
Budu utíkat.

Fandom: Alenka v říši divů - alternativní verze
Varování: obsahuje náznaky používání neslušných slov a nebezpečných drog
"Je to popletené," řekla Alenka. "každou chvíli jsem jinak velká, a nepamatuju se, co jsem uměla."
"A co si nepamatuješ?" zeptal se Houseňák.
"Říkala jsem Polámal se mraveneček a popletlo se to," posteskla si Alenka.
"Zkus to znovu," řekl Houseňák.
"Polámal se mraveneček,
když šel dojit stádo mšic,
nekoukal se, kam to šlape,
a uklouzl do bukvic.
Když ho chtěli léčit holí,
rozstonal se ještě víc,
křičel na ně To to bolí!
běžte všichni do..."
"Tak to není," řekl Houseňák.
"Asi ne," posmutněla Alenka.
"Možná potřebuješ zapomenout pořádně, aby sis znovu vzpomněla.
Ochutnej."
Houba vypadala docela lákavě.
Třeba to pomůže.

fandom: Harry Potter
poznámka: bodík je bodík...
V chodbě, kde visela Buclatá dáma, někdo ležel v temném koutě stulený do klubíčka. Z okolních obrazů přicházeli představitelé, aby si siluetu pořádně okoukli.
Obrazem proběhl dokonce kůň a nevěřícně potřásl hlavou.
"Už zase? To je tenhle týden potřetí," zhnuseně pokrčila rameny dívka v honosném hábitu.
"Nebuď na něj zlá, je to chudáček. A přitom se tolik snaží," oponovala jiná mladá čarodějka.
"Tolikrát jsem mu říkala, ať si za mnou schová deku, aby se měl aspoň něčím přikrýt, až se mu to zase stane. Ale on si pořád myslí, že to příště vyjde... drahoušek Neville, ta jeho víra je obdivuhodná."

fandom: urban legends
Čau, kámo. Co dybys byl vod tý lásky a dal si se mnou jednoho ruma. Nebo dva.
Ten píše. Já mam totiž trápeni. Teda tajemství. Tajemný trápení. Máš taky nějaký trajem... trápení? No vidiš.
Já fachám u benzínky. Tam člověk vidí věci... rači nemluvit.
Ještě dva, Bóďo.
Slyšels někdy vo černý sanitce? Povídačka? Hele, svět má různý temný kouty. Nikdo je nezná šecky.
Já bych moh povídat. Já makám u benzinky. Tam musí vobčas každej. A mezi motórystama se najdou divný ptáci. Vobčas ti fakt naženou.
Hele, ta černá sanitka. Není ti divný, že ji nikdo neviděl tankovat?
Já jo.
poznámka: Opuštěné čerpací stanice... to je moje láska. Jednou o nich napíšu seriál.

fandom: Bible
upozornění: rouhání, cynismus, týrání zvířátek
Vážená přijímací komise!
Ráda bych shrnula, proč musím být vybrána pro Váš projekt.
Pozitivní stránky:
-relativně nízký věk
-prokazatelná vysoká plodnost a vysoká kvalifikace pro výchovu potomstva (2 vrhy mladých, t.č. samostatných individuí)
-nízká spotřeba potravy a pitné vody
-t.č. bez partnerských či rodinných závazků
-navazuji snadno přátelské vztahy
-žádné předsudky vůči ostatním biologickým druhům
-nízká úroveň agresivity, silný pocit odpovědnosti
-životní optimismus, vysoká vůle přežít
Z výše uvedených důvodů se považuji za nejvhodnější kandidátku pro volné místo samičky druhu krysa obecná na vaší arše.
Předem děkuji za vstřícné přijetí a těším se na další spolupráci.
Krysa Vasilisa

téma: It's alive
fandom: Zeměplocha
Ulice Ankh-Morporku pulsují a bzučí životem v každou denní i noční dobu. A kdekoliv, kde se seběhne skupinka lidí, aby očumovali, co se děje, objeví se muž se šťastným úsměvem a podnosem plným rychlého občerstvení.
"Proč si nedat osvěžující uzenku, mladý muži? V rohlíku! Smažená cibulka a hořčice grátis, to je nabídka, ať se picnu, jestli na tom netratím!"
Kolík Aťsepicnu klíšťkami urovná uzenky a nenápadně plácne ty dvě, co se spolu začaly prát.
"Dokonale čerstvé! Čuníci si ani nestihli všimnout, že je melou!" pokračuje a kráčí davem.
"Nevím proč, Noby, ale to poslední mu věřím," poznamenal seržant Tračník.

Fandom: Medvídek Pú
Varování: alternativní realita
Pódiem odstepoval králíček v cylindru.
"Tak jedem. Další uchazeč!" zvolal pán sedící v téměř prázdném hledišti. Vypadal vyčerpaně.
Na pódium vběhl veselý tygřík.
"Ahojahoahóój!" zvolal a ušklíbl se. "Jsem tygr a rád skáču. A zaskáču vám taneček!" Chaoticky poskakoval a broukal si do rytmu. Nakonec spadl do orchestřiště a ozval se zvuk proraženého bubnu.
Režisér se poraženecky rozhlédl na ostatní: "Pitomé, ale osvědčené gagy. Nechte asistentce adresu. Další!"
"DDDdobrý den, jj...jsem tu správně na kon...konkursu?" zaševelilo prasátko a polila jej červeň.
"Roztomilý, berem!"mávl rukou režisér. "Další!"
"Hmrrm, dobrý den. Já jsem medvěd. Ale vlastně nic moc neumím."

fandom: více méně Zeměplocha
Velký plyšový medvěd seděl a čekal. Tohle už zažil třikrát. Položí sem, a pak jde někdo kolem, natáhne se pro něj, řekne "ty můj chudáčku, copak tady děláš tak sám?" a odnese ho do Nového Domova.
Tam ho vyperou, přišijí mu utržené ucho, uvážou mašli a položí ho na polštář. Docela se těšil.
Popelnice se otevřela a na medvědovu hlavu dopadly nějaké papíry. Udělala se tma.
Vysoká postava v kápi vytáhla nůžky s modravým ostřím a přestřihla poslední nitku.
Medvěd se postavil a jeho pracky zaskřípěly v jemném písku. Rozhodl se, že už čekat nebude.
Do Nového Domova dojde sám.

Fandom:Malá parafráze na Saturnina
Teta se divila, že dědeček na mne nezanevřel, pokládala to za stařeckou vrtkavost a podotkla, že kůň je jednou hříbětem a člověk dvakrát dítětem. Šel jsem tedy hrát s dědečkem šachy.
Teta Kateřina netuší, že zrovna ona toto přísloví vlastní osobností vyvrací. Málokdy jsem měl v životě příležitost potkat osobu, která by jednala méně dospěle než ona, a chovám ošklivé podezření, že fáze dětinského chování v jejím životě bude pouze jedna - od narození až do smrti.
Možná je to neskromné, ale sám sebe považuji za člověka dospělého, dětinského chování se snažím vyvarovat. Ostatně doktor Vlach o mně tvrdí, že se chovám jako starý suchar. Považuji to za kompliment.
Dědečkova hra je zkouškou pro mé nervy, jakkoliv nejsem dobrým hráčem. Byl jsem nucen jej upozornit, že provedl v jedné hře rošádu třikrát, pokaždé na jinou stranu. Nepřijal to dobře a uštědřil mi přednášku o svých šachových zkušenostech.
"Pánové, nerada ruším vaši šachovou disputaci, ale za chvíli se bude podávat večeře!" ozvalo se ode dveří, a nám se naskytl krásný výhled na neodolatelný úsměv slečny Barbory. Kdo by v takové chvíli pokračoval v hádce? A tak jsme sklapli šachovnici.
"Vypadají dospěle," pomyslela si slečna Barbora pobaveně, "ale hádají se jako malí kluci."

Fandom: Yumeiro Patissiere
Pozn. Strašně jsem ji chtěla napsat. Založeno nejen na fandomu, ale i na reálné situaci.
Culíkatá dívenka labužnicky nasála vůni stoupající z talíře a posvátně ochutnala první lžíci polévky. Přivřela extaticky oči a unikl jí blažený vzdech.
"Pohádka... zelenina, houby a koření v harmonii... jako na podzimním pikniku uprostřed lesa, všechno kolem voní..."
"My už víme, že ráda jíš, Amano," poznamenal suše chlapec vedle, ale musel polknout, jak se mu seběhly sliny.
"Jestli Ichigo tým nevyhraje cestu do Paříže, rozšíříme aktivity školy," poznamenal s úsměvem ředitel.
Učitelé kolem překvapeně zvedli zrak od talířů.
"Budeme-li mít Amano Ichigo, zorganizuju ve škole ústav pro anorektičky. Vedle ní začnou jíst do týdne. To by nevydržel ani svatý..."

fandom: Stopařův průvodce po galaxii
Tráva byla šťavnatě zelená, nebe blankytně modré a hory na obzoru ověnčené mlžným oparem. Všechno bylo dokonalé. Až na malý detail. Nic se nehýbalo, bylo naprosté ticho. Dalo by se říci hrobové ticho, jenže nic tu nepřipomínalo hrob, spíš laboratoř. Všechno bylo tak trochu sterilní. Dokonale čisté, dokonale bez ducha.
Nehybné ticho prolomil hlas.
"Startujeme životní cyklus, tři, dva, jedna, teď!"
Vítr. Pohyb. Růst. Zvučení. Rození a smrt. Poupata růží vybuchovala jedno po druhém a záhon kypřily žížaly. Ledňáček přistál na větvi, v zobáku čerstvě ulovenou rybku. Semafor blikl zeleně a auta se rozjela.
Teprve teď bylo všechno doopravdy dokonalé.
poznámka: Inspirovala jsem se spíše filmem než knihami, protože tahle scéna z něj mě vždycky fascinovala.

Petronila Palacká Kreblíková usedla k psacímu pultíku a vytáhla papír s poznámkami k dalšímu historickému výzkumu. Dnes si brala na mušku Kunhutu z Pardubic.
"Magické artefakty, které nesou její jméno, ve skutečnosti zpravidla nebyly dílem jejím, ale dílem mužů, kteří se jí dvořili a darovali jí je, chtějíce si tímto darem zajistit její přízeň. Kunhuta sama nestvořila nic skutečně významného kromě lektvaru pro zvýšení kadeřivosti vlasů."
Vedle odstavce by se hodil Kunhutin obrázek, pomyslela si Petronila, ale kreslím bídně, takže vyvolat Kunhutu ze záhrobí je k ničemu...
počkat, a co ta mudlovská novinka? Daguerrotypie?
Zkusil už někdo udělat daguerrotypii ducha?

V Paláci lidstva je mnoho dveří.
Jsou tu dveře do kanceláří všech minister a ministrů. Růžovofialové dveře do pokojíku, v němž Skvělá Budoucnost tluče panenkou do stolku, protože CHCE DALŠÍ MRKVOVÝ DORTÍK.
Pak pancéřové dveře do pokojů Diktátory. Je pronásledována děsy z budoucna i minula. Bohužel občas se dostanou i za dveře. Diktátora by je zakázala, ale... vlastně nechce. Je ráda, že ve svých komnatách není sama. I děsi jsou lepší než nic. Vlastně si s nimi Diktátora dobře rozumí. Hra na schovávanou je nikdy neomrzí.
Jsou tu dvířka, která vedou ke kobce Zářné Vzory.
A pak tyhle.
Otevři je...

Fandom: originální, realita
poznámka: pardón, je to z nouze ctnost.
Budík neodbytně pípá. Červené cifry agresivně světélkují přítmím pokoje.
Zamáčkne ho, aby se zvonění o devět minut posunulo. Ještě aspoň chvilku. Ještě je skoro tma.
Za oknem se prohání mrazivý vítr s deštěm a osamělým chodcům zalézá za nehty. Stromy jsou pořád holé a mrtvé. Na chodnících leží zbytky sněhu, kterými prokukují hory odpadků a starého psího trusu, a déšť z toho všeho dělá odpornou břečku.
Ani se nemusíte dívat z okna, stačí představa, a už z máte deprese.
I když vlastně...
Když si uvědomíte, že je neděle a můžete spát dál, najednou vám připadá, že je den jako malovaný.

Fandom: detektivky se slečnou Marplovou
poznámka: Songfiction
"...sedmnáct dnů
máš v patách vostrý hochy z patroly
noc beze snů a druhou ruku furt na pistoli..."
Vrah Jacoba Kerrigana byl stále neznámý. Frank Connor byl stále nervóznější. Utrhoval se na lidi. Pohádal se se svou dívkou. Nespal. Stále víc pil.
Bytná odjela, musel jít otevřít sám. Když odstrkoval závoru, ruce se mu třásly, ale za dveřmi jen drobná stará dáma vybírala příspěvky na charitu.
Když vytahoval peněženku, ruce se mu třásly.
Náhle řekla: "Franku, měl byste se přiznat. Tohle vás zničí. A později vám neuvěří, že to byla náhoda."
Náhle mu bylo znovu pět. Úlevou se málem rozplakal.

"Ťuky ťuk!"
"Kdo tam?"
"Krvavý koleno."
Tuhle hru znala příliš dobře.
"Co jíš?"
"Lidský maso."
Co piješ?"
"Lidskou krev."
Povzdechla si a rozrazila dveře, za kterými se chvěl chumel pařátů a drápů.
"Tak dost. Vím, že jsi bubák, proč sakra tohle?"
Slečna Zuzana dokázala vyplnit zárubně tak, že přetékaly.
"Eh, já... totiž..." z politováníhodného monstra se stal uzlíček nervů. Musel narazit na první štaci zrovna na TYHLE dveře?
"Já se... přeškoluju. Bubákování mi nešlo..."
Uvnitř nad šálkem kakaa pookřál. Ona zůstala jako ledovec.
"Bubáky nemám ráda, jasné? Ale špatný bubák se tu má stokrát líp než sebelepší krvežíznivá obluda.
Pochopils?"

Kočky věděly. Do téhle ulice by radši nevkročily. Jenže kdosi laskavý stavěl k patě domu otřískané kastrůlky s jídlem, a vždycky se našlo vychrtlé stvoření, které zahodilo instinkty ve prospěch jiných, stejně palčivých.
Dnešní noc byla poklidná, ale mourovatá kočka se plížila v nejhlubším stínu.
Z okna na druhém odpočivadle se ozval hluk. Vysypaly se střepy, vypadl člověk. Zmizel.
Vzhlédla, ale hlad byl silnější než strach.
Pak vypadl další, po chvíli třetí. To už kočku nezajímalo.
Schodištěm zaduněly kroky. Zježily se jí chlupy a pocítila nejvyšší bázeň.
Neschopná pohybu se tiskla k zemi.
Jak je možné, že lidé tohle necítí?

Fandom: originální, založeno na realitě. Bližší info na konci.
Komandér Oliver se vyšplhal na nejvyšší hlídkovací plošinu a spokojeně přehlédl své mužstvo. Týmu se nedalo nic vytknout. Vybral si tedy, kam zamíří, vskočil do otvoru a po kluzké ploše sjel do přízemí pozdravit desátnici Zuzanu, která se zabývala výzkumem artefaktu složeného z kruhových útvarů a centrální osy.
Technici Patrick a David rozebírali nefunkční vozidlo.
Komandér zkontroloval ještě letmo kuchyni, kde druhá kuchařka Julie právě chystala další chod.
Náhle zprava pocítil stopy podezřelého jevu. Vydal se po jeho stopách.
Výsadkář Filip odpočívá u otevřené knihy, ale očividně má jiné myšlenky. Jeho výraz je vpravdě filosofický.
"Mamí? Filip potřebuje zase přebalit!"
Pozn.: toto drabble bylo inspirováno návštěvou dětského koutku plného batolat.

Fandom: Tracyho tygr, kniha Williama Saroyana
Poznámka: Dneska to nějak není ono, tygr asi potřebuje víc než jen sto slov...
Thomas Tracy měl tygra. Byl to sice černý panter, ale co na tom, pro Tracyho to byl tygr. Měl velké bílé zuby.
Včera se Thomas s tygrem procházeli v parku. Neměli k tomu žádný důvod, kromě toho, že byl pěkný den.
I dnes byl krásný den. Thomas přenesl poslední pytel s kávou, a pak zamířili znova do parku.
Kolem chodili lidé, ale nikdo neměl tygra. A když, obvykle měli zrovna napilno nebo byli moc daleko.
Tygr se rozhlížel a něco hledal.
Thomas si toho nevšímal. Vymýšlel slova nové písničky.
Když ho nic nenapadlo, vstal.
"Jdeme na kávu."
Uajííí, řekl tygr.

"Každý máme svého kostlivce ve skříni, že, slečno," řekl snaživě zelinář. A polkl.
Nechápavě se na něj podívala a zaplatila.
V pochmurném podkrovním pokoji osvětleném pouze svíčkami a několika pochybnými neonovými dekoracemi Sunako klečela na zemi a bavila se se svými nejlepšími přáteli.
"Knižně to určitě nemyslel, díval se tak podezřívavě... Představ si to, Josephine. On si snad vážně myslí, že vás zavírám do skříně! To bych přece nikdy neudělala!"
Přistoupila ke kostře a narovnala jí pštrosí peří na klobouku.
Oba anatomičtí figuranti, Hiroshi-kun i Akira-kun, s ní vřele souhlasili.
K čemu by taková věc mohla být dobrá?

Nebudu lhát, nevím, kdo jsou hlavní hrdinové.
Určitě se vrátí.
Když se budu učit co nejlíp.
Když budu mít samé jedničky, i z fyziky.
Když si nebudu kazit oči čtením pod peřinou.
Když budu vynášet koš a uklízet si věci.
Když se budu denně sprchovat studenou vodou a cvičit.
Když budu vždycky hrát fér a pomáhat slabším.
Určitě když se budu kamarádit s Patrikem, co se s ním nikdo ve třídě bavit nechce.
Když nebudu utrácet tolik peněz za zmrzlinu a ušetřím si na učebnici francouzštiny.
Když sním tenhle talíř rybí polévky, i když polévku nemám rád a po rybách mi bývá špatně.
To přece musí zabrat.

strašně se omlouvám za zpoždění, mělo to důvod.
Kryšánek se cítil velmi nejistě. Jeho plechovka byla lepkavá a barva, co nechtěla schnout, se chytala všeho včetně instantní kávy, ovesných vloček a čistítek na dýmky. I když, krém na boty byl pořád stejně černý jako předtím. Možná...? Ne. Dobře si pamatuje, jak to dopadlo, když zkoušel krémem na boty vyleštit klenot své sbírky, těžký stříbrný důstojnický knoflík z náramenice.
Ale co na tom. Všechno se dá do pořádku, jestli dneska dokončí svůj geniální a revoluční koncept řazení sbírky.
"Kryšánku? Uvař kávu! Jo, a je potřeba vydrbat palubu a naleštit zábradlí."
Hm.
Tak snad zítra.
Zítra už bude všechno správně.