Moje články

-Bobe? Bobíčku, spíš?
-Hmmmmnm, teď už nee.
-Tak mě napadlo. Když se ti zdá, že jsi někdo jinej, a třeba chceš jít do kina…
-Někdo jinej? A kdo bych podle tebe měl být, Bobku?
-Někdo jinej. Třeba já.
-Proč by se mi mělo zdát, že jsem ty?
-No prostě by se ti to zdálo, a vzpomněl by sis na dobrej film, byl by tvůj nápad, nebo můj?
-Jak by to mohl být tvůj nápad, kdyby se zdál mně?
-No ty bys v tom snu byl já, Bobe.
_-To je nějaký komplikovaný, Bobku. Tys to k večeři určitě přehnal s petrželí.

Jak řekl vrchní správce slov, méně používaná slova se trápí, sesychají a ztrácejí se, až jsou úplně zapomenuta. A tak čas od času musíme vzít slovník a jedno po druhém je provětrat. Někdy je to opravdu legrace. Někdy spíš mučení. Záleží na tom, jak se k tomu odpovědná postava… postaví.

Adheze, adice, adjunkt.
Baganče, bajonet, bakelit.
Cajk, calta, carevič.
Daktyl, darda, decimálka, dederon.

Pokračujem, držte si klobouky!

Inuace, Inuit, inulin.
Jarabáček, járek, jarl, jarmulka.
Keratóza, keratin, karyatida, karibú.
Margarita. Maraskino, maratón, marast.
Maracaibo, maracuja, marabu. ÉÉÉÉ MACARENA!

A vrchní správce slov tančí mezi mísami tropického ovoce.

Taroky, taverna, telefax, tortura.

Co to má ve svých kapsiškách? Co to má ve svých špinavých kapsiškách, Milášku? Ale to nás ve skutešnosti nezajímá.
Nás zajímá, kam jsme to dali. Jissstě. Ztratili jsme to? Ne. To ne. To by bylo strašné. Strašidelné. To se nestalo, nemohlo stát.

A co ono to má ve svých kapsiškách. Nemůžeme se soustředit, milášku, nemůžeme, musíme myslet, kde to je, kde to je…

prohráli jsme kvůli tomu hru. Skřet to vem, ale kde to je…
kde je Milášek? Bez něj je nám úzko. Čím dál víc.
Co to ve svých špinavých…
Miláška?
Miláška! To ne. To se nesmí stát.

Štyry jelení guláše s chlebem, dva prasečí s knedlikem, dvě vepřovky, osm piv! A tři kafe a jeden ovocnej čaj! Šest stejků, štyry vepřovky, dva bavoráky, dvě kafe a třikrát červený víno! Lahev šardoné, pět skleniček, jeden grog, dvakrát horká griotka! Konec objednávek, bude tombola! Hlavně si kupte lístky!“ Každý chce šestou cenu. Tašku hotového masa. Nikdo nechce první. Co budete dělat s celým muflonem? Sakra, vyhrála jsem. První cena. To je trapas! Hlavně sundat zástěru, ať nikdo nevidí, že to personál. A když se někdo bude ptát, jakej byl muflon, tak smradlavej! Nezapomeň! A bylo s tím peklo práce!

Hudebně amatérský magazín je tu pro vás! Časopis pro všechny, kteří někdy na něco chtěli hrát, ale ještě se k tomu nedostali. Časopis pro všechny, kteří by to zkusili v talentové soutěži, jenže se stydí. Časopis pro všechny, kteří už to zkusili v talentové soutěži a nebyli pochopeni.
Dnešní vydání – obsah:
Rozhovor dne: Zpověď autora jednoho hitu
Fotoblog: Byli jsme na koncertě a prima jsme zapařili
Tipy: Kam vyrazit za osvědčenejma peckama
Test: Jakou bych si založil hudební skupinu, kdybych na to měl
Soutěž pro čtenáře: Pošli fotku s Šaraticí a vyhraj vstupenky na fesťák
V každém čísle trsátko zdarma.

„Takové zpozdilé a riskantní metody. Sekat drakovi hlavy mečem? Ne, děkuji, radši postojím v bezpečné vzdálenosti. Šíp není dost přesný ani rychlý, a záleží na výrobní technologii, jak se chová. Podívejte se, už jsme překonali období mečů, kordů a bambitek a máme tu opakovací zbraně. Lehké a přirozeně použitelné!“
Princ dorazil k dračí sluji a vytasil svůj revolver, nabitý stříbrnými, nadzvukově řízenými a nanotechnologicky kalenými střelami. Střelbu měl natrénovánu na špičkových střelnicích a z živé chobotnice dokázal trefit určené chapadlo v letu. Každá jeho rána zasáhla cíl.
Zapomněl však na jednu bohužel velmi podstatnou drobnost.
Jeho revolver byl pouze šestiraňák.

„Tak jsme tady.“
„Jů!“
„No teda!“
„Mně je špatně!“
"... nooo, teda já si to představovala úplně jiný. Je to fakt děsně velký. A hrozně moc zelený. Já si představovala skaliska a útesy a tak.“
„Já si zase představoval, že ta díra bude víc dolu a míň do šířky.“
„Tobě je to málo dolu?“
„No, když to srovnám s tím výletem na Kokořín…“
„Kuš!“
„Heleďte, už jsme tu dlouho, nepůjdeme se nasvačit? Tady je to hrozná díra.“
„Se picnu, já vyvezu panstvo na výlet na Macochu a jim to není dost dobrý, vás tak zase někam vemu. Příště výlet organizuje Pišta.“

Transcendentní, subjektivní a zcela nesdělitelný zážitek, který jsou vzdáleně schopni pochopit pouze osoby sdílející podobnou zkušenost. Osoba trpící mírnou, lehce se stupňující bolestí zubů po dlouhou dobu ve výsledku může cítit obdobné utrpení jako osoba pociťující pouze po několik hodin bolest silnou až omračující. Osoby bez této zkušenosti tíhnou k bagatelizaci tohoto vjemu sledovaného u ostatních lidí, či mají potřebu zjišťovat, kým je bolest zaviněna. V 90 procentech docházejí k závěru, že se jedná o vliv postiženého, který si nečistil dostatečně zuby (viz „Zuby si čistíte všichni špatně. In: The Simpsons, neidentifikovatelná epizoda.)
Viz: Návštěva zubaře, Stomatologie, Sebezapření a altruismus.

Naše posádka byla na cestě již dlouhé týdny a začaly docházet zásoby. Dorazili jsme do bažinaté říční delty, abychom vystoupili pro vodu a nějakou kořist, ale hemžilo se to tam krokodýly. Losovali jsme, kdo z nás nebezpečné území překoná. Los padl na prvního důstojníka. (Tady I je namalovaná ohořelá sirka, kterou si vytáhl.)
Zatímco jsme na něj čekali, proběhla dyskuze diskuse o tom, proč krokodýli pláčou, a jestli můžeme oplakat prvního důstojníka, kdyby na výpravě zahynul. Robinson č. 2 nás ale ujistil, že námořníci nepláčou, a když, tak jedině rum.
První důstojník se šťastně navrátil s nákladem vdolků od babičky.

„Takže, strečing, desetkrát kolem rybníka, třicet sklapovaček, činky, boxovací pytel, strečing, pauza! To musí zabrat! A rybí tuk, aspoň decku. Potřebuju rybí tuk! Pepíku? Máš ještě?“
Princezna se vážně snažila. Jedla výživnou stravu. Posilovala několikrát denně. Chodila na masáže. Vzdělávala se a meditovala, aby byla silná duchem jako tělem, třeba to podpoří růst svalové hmoty; ale nic nefungovalo. Nakonec bude jediná princezna v historii, která na svatební oslavě neunese svého manžela. Někde bylo něco špatně.
Jelikož královský otec měl jiné starosti, neměl jí kdo říci, že síla i hmotnost jsou relativní. Totiž že jednodušší bude najít si dost hubeného ženicha.

„Zachovejte klid! Hned s tou obludou skoncuju!“
„Ale pani… pani počkejte!“
Svist. Čvacht.
Chropt.
„Bobe, Bobíčku, co to bylo?“
„Nevim, Bobku. Nějaká divná pani. Chtěla ublížit Punťovi.“
„Myslim, že ji Punťa zasedl, Bobe.“
„Musíme se tam podívat. A pohřbít ji, nebo tak něco.“
„To jo, Bobe. A utěšit chudáčka Punťu. Je to hodnej dinosaurus, von nechtěl.“
„Je z ní úplná kaše, Bobku. Nekoukej na to.“
„Nekoukám, ale hezky to voní, Bobe. Jako mrkev.“
„Co?“
„Jé, Bobe, je to mrkev! Strouhaná mrkev! Zobni si!“
„Fuj, kanibale. Nojo, fakt mrkvička. Punťo, dej si taky!“
A tak díky Mařeně brontosauři a králíci nevyhynuli.

Slečna Zuzana viděla, jak děti rostou, dospívají, stárnou a zapomínají, jaké to bylo být malý. Vždycky musela potlačit touhu zvednout oči v sloup, když před ní někdo zmiňoval nevinné, bezstarostné dětství. Jestliže se podívala na populaci Ankh Morporku, většina dětí se o sebe musela od malička starat, pracovat pro rodinu, a jako bonus k tomu chodit brzy spát, žádný alkohol a tabák. Ta privilegovaná menšina, kterou ona učila, se potýkala s vyjmenovanými slovy a dějepisnými daty, Jasoňovými intrikami a navíc představou svých rodičů, jak je mládí bezstarostné.
Zuzana nevěděla, jestli to je výsledkem milosrdného zapomnění, nebo spíš počínající stařecké demence.

Ve stanu bylo dusno. Samozřejmě mu svázali ruce; ale stačí jeden z mnoha jeho klasických triků a bude volný. Tak co zkusíme dneska?
Přetržení pout pomocí nadlidské síly zamítl, to je příliš nepohodlné a bolestivé. Dobrá, co tedy nechat oteklou ruku splasknout ve vodě a z pout se vyvléci? To nepůjde. Ruce nejsou nijak zvlášť oteklé a pouta jsou natěsno. Takže tu máme tu možnost najít nějakou drobnou čepel a proříznout pouta zručnými pohyby.
To by šlo, kdyby někde nějaká čepel byla. Tady ale nebylo nic.
Kara ben Nemsí se rozhodl, že pouta bude prostě muset rozdrtit silou svého charizma.

Milý Františku!
Děkuju za e-mail, v kurzu mě pochválili, že trénuju. Mám radost, že se s kamarády od počítačů tak bavíte, konečně vidím, že máš nějaký osobní život. Jen prosím moc neponocuj a pravidelněji jez, jsi hubený, a někdy si vyjdi i za děvčaty. Co ta Krvavá Lucy? Nebo je to taky chlapec?
Až budeš psát příště, dej pozor a smaž ze svého dopisu automatický podpis. Tatínka trochu rozrušilo, si říkáš Erik Ničivá Pěst. Vysvětlila jsem mu, že to je tvoje přezdívka před kamarády. Je pyšný, že se z tebe stal sportovec. Snad si s tebou nebude chtít zaboxovat.
Máma

Koupím si velkou krabičku pastelek a ještě větší omalovánky a budu si malovat. Je to teď v módě. Je to antistresové. Je to příjemné. Koupím si drahé a kvalitní pastelky, protože s nimi se maluje lépe. Ale ne parfémované, to strašně smrdí. Uvažuju ovšem o takových těch akvarelových. A omalovánky – veliké, komplikované a exotické. Až je rozložím na stole, krásně se pod nimi schovají všechny papíry a podklady k prezentacím. A budu si vybarvovat, pomalu, kousek za kouskem.
Těžko říct, jak se na mě na tom zasedání správní rady budou dívat, ale je to jejich chyba. Nemají mě pořád stresovat.

Nechvalně známá Lucie Vošťáhlo zase řádila! Lůca Vé, roštěnka bývalého hokejisty Tomáše Tumáše, který se poslední dobou pokouší o hereckou kariéru v béčkových komediích, se nechala vidět na galapárty k otevření klubu Hogo Fogo (všichni víme, kde to je). Navzdory hrozící celulitidě do sebe na rautu cpala tlačenku a splachovala ji pivem, až se na to nedalo koukat. Později to pak rozbalila na parketu ve společnosti kamarádek, s nimiž dělá křoví v muzikálu Až naprší a uschne, a podezřele se tulila ke Kvidovi Novotnému, známému proutníkovi. Doufejme, že si ji Tomáš bude příště líp hlídat. Takhle zdravá životospráva nevypadá, Lucko!

„Jedna a jedna, dva a dva, tři a tři, vau vau vau, jedna a jedna, dva a dva…“ rovnaly se berušky do řady a tančily svůj taneček.
„Ale né, už je zase sezóna?“ divil se pan cvrček, který vykoukl z díry opodál. „To zas bude rambajzu.“
„Dobrý den, strýčku!“ skandovaly berušky vychovaně. Narazily při tom do sebe jako kostky domina, spadly na jednu hromadu, a začaly se rovnat.
„Jedna a jedna, dva a dva, tři a tři, vau vau vau vau…“
Odněkud se vynořila čtvrtá beruška a museli začít znovu.
„Sem to říkal…“ zafuněl cvrček a šel si pro obklad.

„Bráchové, neblázněte. Tohle nestačí. Materiál je to sice levnej a obnovitelnej, ale musíte jít s dobou! Nějaká chatrč, to už se nenosí! Přidejte si k tomu aspoň železobetonovou konstrukci. Víte jak to chodí, přijde vlk, houkne, foukne, cvakne čelistí, a jste sežraný prasátka!“ Lamentovalo třetí prasátko.
Jeho bratři se usmívali, ale argument, že by neměli barák dost moderní, jim hlodal v mysli, a tak se plácli přes kapsu a pozvali si architekta. Nechali si navrhnout domečky moderní, obnovitelné, izolované, nehořlavé, ocelovými lany ukotvené, s rekuperací a tepelným čerpadlem. A vlk neměl šanci. Banka poskytující hypotéku si své dlužníky sežrat nenechá.

Džinnnn. Džinnnn. Džinnnnnnnn. Gong zazněl a než se vzduch přestal chvět kovovým zpěvem, vstoupil vezír. Schopný muž, který dokázal zařídit cokoliv, znal každého a sehnal všechno.
Občas se cítil unaven. Hlas gongu jej budil ze sna ráno i během noci, když sultán nemohl usnout, volal jej od poledního jídla a zvedal jej z osvěžující lázně. Byl natolik spjat s tím zvukem, že ho posměváčci nazývali džinem.
Vezír přemýšlel o odchodu na odpočinek. Nechce už bohatství ani slávu, jen klid. Řekne si o něj hned – třeba bude sultán mít dobrou náladu a nepoužije kouzelnou hůlku.
Bohužel toho dne sultánovi nechutnal oběd.

Muminek seděl na trávě vlhnoucí večerní rosou a díval se na měsíc. Od zahradní slavnosti na počest nalezení maminčiny kabelky to dělal často. Občas zahlédl někde na okraji osvětlené části rudý záblesk a věděl, že čaroděj se zase dívá na svůj drahokam.
Dnes se čaroděj také díval. Muminek viděl rudou tečku. Svítila chvilku, pak zhasla. Kratší chvilku, tma, delší chvilku, tma.
Muminek přemýšlel, co to může znamenat. Pak šel za Kníklou a Písklou a požádal je o pomoc.
Vytáhli kufřík do noční tmy. Otevřeli jej dlouze, krátce a zase dlouze.
Čaroděj daleko na měsíci se zachvěl štěstím. Ne, nebyl sám.

Malý šedavý tvoreček běžel jemným pískem a nechával v něm rýhu, dokud nezmizel ve skulině staré zdi. Pak bylo ticho a nic se nepohnulo.
V přednáškovém sále v dutině zdi staré knihovny bylo rušno. Hlavní řečník právě končil myšlenku.
„A nejsme žádní nudní brouci! Jsme vyšší korýši! A proto vás vyzývám, bratři a sestry, chovejme se podle toho!“
Shromáždění souhlasně zašustilo nožkama a krunýři a chystalo se zahájit volnou diskusi.
Pak se ozvala rána a někdo odloupl kus ztrouchnivělé omítky. Svinky se rozběhly sem a tam do úkrytu a v prachu a písku po nich zbyly křehké obrazce jemných rýh.

Oko! Oko, vstávej!“
Ticho.
Netrpělivé zafunění.
„Rybí oko, všechno zříš, na otázku odpovíš!“
„Věštba je stejná, princezno. Fakt to musim zase opakovat?“
„Dneska snad ani ne. Zajímá mě něco jinýho.“
„To je úleva. Sem s tim, princezno.“
„A jsi diskrétní, oko?“
„Jak to myslíš, princezno? Když se mě někdo zeptá na něco, co vím, musím odpovědět. Když se nezeptá správně, nikdy se nedozví. Co z toho pro tebe spadá do kategorie diskrétní?“
„Mankote ty seš fakt voko. Rovnou řekni, že všechno musíš vykecat.“
„To neřeknu.“
„No jo, tak co se dá dělat. Hele, u rybníka jsem potkala kluka. Je zadanej?“

Nejsem miláček
natočím ti demáček
kousek nazpívám
a zbytek jenom povídám:
O tom, jak se ledy lámou
Vlastně nevím vůbec nic
Tak si půjčím něčí známou větu
Snad ji aspoň nepopletu.
Pak si vlezu zpátky
Do tmy pod peřinu
Na nesnázích rozhovoru
Nemám žádnou vinu
Nejsem žádná květinka
Neznám slova hladká
Jako správný asociál
Radši zavřu vrátka.
Je to úleva, když bez všech plánů
Můžu všechno plácnout hned
Občas jsem jako slon v porcelánu
Už se leckdo ve mně splet.
Nejsem žádná květinka
Žádná taktní hrdinka
Nejsem ani miláček
A beze všech vytáček
Přiznám své pochyby
Pro jistotu, co kdyby…

Barbora odložila mezizubní kartáček a nalila si ústní vodu. Po důkladném vykloktání na sebe vycenila zuby do zrcadla a zálibně si je prohlížela.
Měla své zuby ráda. Možná se dalo říci, že jimi byla trošku posedlá, proto si je čistila přesně podle instrukcí zubní hygienistky. Kdysi, když jí bylo sedm, prošla pomměrně dramatickým obdobím ohledně zubů, a dodnes kvůli tomu nerada cucavé bonbóny. A nesnáší rozpočitadla.
Naštěstí dnes už ví, že kvůli jednomu bonbónu jí žádné zuby nevypadnou. Dospělý zub je na nudu zvyklý, a i když se někdy může ukousat, ani ho nenapadne, aby kvůli rozpočítávání jen tak vypadl.

Tohle bylo ono. Pocit, na který celý život čekala. Cítila se dokonale obrněna pro cokoliv, co ji mohlo potkat, a připravena pro jakýkoliv boj.
Tohle muži nemohou poznat. Možná je to důvod, proč byly ženské bojovnice v bitvách tak úspěšné. A taky proč jich bylo tak málo. Vyrobit takovou dokonalou věc vyžaduje mnoho kvalitního kovu a spoustu pečlivé práce dobrého řemeslníka.
Magráta si naposledy srovnala hrudní plát své zbroje a postavila se před zrcadlo v nejlichotivějším úhlu.
Žádný muž nikdy nemůže poznat ten skvělý pocit, sebevědomí a jistoty, který lze získat, když konečně najdete a vyzkoušíte svou ideální velikost podprsenky.

„Já znám jednu dívku, má dukáty!“ trylkoval Kecal.
On zná jednu dívku, má dukáty! Takovejch znám spoustu, nádivo, a chalupu dostanou taky, jenže tu nepotřebuju, mám svou. Což samozřejmě nemůžeš vědět. Ale stejně, tohle je malá vesnice. Chalup tu stojí pět a půl. Všichni, co tu bydlí, ty ostatní znají od plenek, jsou spolu vzdáleně příbuzní nebo pro sebe navzájem pracují. Všechny ženské na vdávání, mladé i staré, svobodné i vdovy, chodí k muzice do jedné hospody nebo pro vodu k jedné ze dvou studní, a ty se mi snažíš nalhat, Kecale, že bys znal nějakou, o které se neví?

Za potůčkem byl les. "Ajéje," pomyslela si Alenka.“ V posledním lese jsem zapomněla svoje jméno. Měla bych si to napsat, jenže nemám čím. Ale zase jsem potkala Koloucha."
Tiše si cestou opakovala "Alenka, Alenka," a jak byla zamyšlená, zakopla na rovné cestě. Pod rukou jí to začvachtalo. „Fuj,“ říkala si. „Jediná shnilá houba široko daleko a zrovna do ní sáhnu.“ Musela se otřít kapradím.
Pod kapradím našla borůvky. Byly sladké, ale jedna jí spadla na šaty a udělala na nich nepěknou skvrnu. Na hlavu jí spadla šiška. Teď toho mám dost, řekla si Alenka. Tohle už nejsou náhody, ale nehody.

"V rámci představení uveďte něco, co o vás moc lidí neví!"
Prosím ne. Na školení mě poslali proto, že všichni relevantní mají jiné povinnosti, nebo proto, že náš šéf netuší, vo co gou. Což je bohužel obojí vysoce pravděpodobné.
"Zahrajeme si takovou hru. Jako že každý na tabuli napíše, jak…" Proboha žádné hry. To mě mohlo zaujmout tak v pubertě. Na to jsem stará.
2 hodiny poté. Tímto tématem se asi nikdy zabývat nebudu. Vedoucí použila desítky tisíckrát zprofanovaných technik, které nenávidím.
SEMINÁŘ BYL ÚŽASNÝ. Nikdy na něj nezapomenu.
Jak napsala Betty McDonnaldová – stejně je nejdůležitější, kdo je s kým.

"Možná by bylo rozumné utéct," řekl Maledikt.
"Možná," kývla Poly. "Nebo je to možná pitomost."
"My už utekly," řekla Řimbo. "Sem, do armády. Nevím, co by mělo za smysl utíkat znovu. A kam taky?"
Tuti rozškrtla sirku, zadívala se na ni a pak ji zvolna sfoukla.
"Vévodkyně si myslí, že musíme jít dál," řekla Coto, a ostatní vojáci sedící u ohně si neurčitě odkašlali, jako že to jistě. Mžoura dovařila mišmaš pro Rubašku a podala ho Poly.
Nadporučík si pobrukoval bojovou píseň a studoval knihu o taktice. Poly si byla jistá, že o téhle situaci v knize nestálo ani zbla.

Králíček se připravoval na vrcholnou událost roku. Už týden měl na hromádce připravené košíky, rýče a další pomůcky, protože se blížila sklizeň a tu on bral velmi vážně, a letos se mělo poprvé sklízet nové mrkvové pole. Jenže Pú, Prasátko a tygr si dneska hráli na piráty a pošlapali mu všechno nať. Králíček pěnil.
"Jste nezodpovědní vrazi zeleniny i králíků!" řval.
"Nono, však nebude tak zle, o mrkev." mírnil ho Tygr.
"A co bychom dělali bez zásob?" otázal se Králíček výchovně."Jak bychom přežili?"
"Mysli, Králíčku. Jsi plyšovej. My hračky jíst přece nepotřebujeme!" namítl Tygr a odhopsal středem bývalého záhonu.

"A nevzdám to a nevzdám," vedla si paličatě svou. "Budu se držet zuby nehty. Teda ani jedno nemám, ale kdybych měla, tak..."
"Hele holka, ty jsi nemožná optimistka. Nedá se tu dejchat. Za chvíli se začnem dusit a sípat, bude nám blbě a možná budem omdlívat. Já se stěhuju za jiným křenem, a jestli neuděláš totéž, špatně skončíš. "
Pes na své ranní procházce proběhl komplikovaným křovím, zastavil se a packou si zuřivě přejížděl po krku.
Hurá! Podařilo se. Ten odporný smradlavý obojek proti blechám, ze kterého se mu dělalo zle, je dole.
Blecha schovaná za pravou lopatkou si procítěně oddechla.

Nejprve do nenápadných okopaných dveří nalevo i napravo (olepených otrhanými samolepkami) začnou trousit spěchající i loudající se postavy. Ven se vynoří oblečeni v podivnou směs triček a tepláků, trikotů a legín, mikin, chlupatých návleků a neforemných kombinéz jako stvořených k dobytí severního pólu. Pak se za tichého hovoru začnou různě kroutit, poskakovat a protahovat, strkat si nohy za hlavu, ohýbat se do extrémních křivek a vytahovat si údy z kloubů.
Pak jim do náručí hodí neidentifikovatelné zašlé kusy oděvu, aby se do nich převlékli, a přehnaně je nalíčí. Pak zazvoní.
Opona se zvedá.
Na jeviště vyletí hejno zářivých, nadpozemských labutí.

"Tohle teda ne," pravila dívka pevně.
"Já se oblbnout nenechám. Mám na to právo."
V kletbě stálo, že dívku, která vysvobodí prince z prokletí, si princ vezme a budou spolu šťastně navěky vládnout jeho říši.
Jak postupovat, když princ očividně není ten pravý a není ani dědic říše, takže o vládnutí nemůže být řeči, se nikde nepsalo ani nezpívalo. V systému byl někde nějaký bug. Jenže promiňte, když chci být zajištěná na stáří, stačí odkývnout jakéhokoliv troubu hned po škole a ke kariéře donutit; slíbeno bylo něco zcela jiného. Kletba je závaznější pouto než smlouva. Smlouva vás v žábu nepromění.

-Bobe, jestlipak myslíš, že až umřem, převtělíme se v nějaký jiný zvířátko, ptal se Bobek svého kamaráda.
-To je celý nějaký divný Bobku. Jak se to vlastně rozhoduje?
-Prej kdo jak žije, má karmu, podle toho se převtělí, do koho si zaslouží.
-A kdo určuje, co si kdo zaslouží?
-To maj takovej žebříček. Třeba žížala je míň než slepice, ta míň než pes, a tak dále.
-Řikám si, co když bych se chtěl převtělit do něčeho jinýho? Psy nemám rád! Mnohem radši bych byl sýkorka nebo třeba hovnivál!
-Bobku, nelam si s tím hlavu. Nejdokonalejší životní formou je přece králík.

Kyoko otevřela sněhobílou velkou ledničku, z níž se na ni smutně dívaly tři plastové lahve s vodou a plechovka piva. V polici s potravinami to nebylo o moc lepší, malý zbytek rýže, nějaké suché koření, kečup a sojová omáčka, čaj. Žádná zelenina, žádné vejce, žádné maso, zato desítky nedotčených krabic luxusních valentinských čokolád, kterým pomalu procházela záruka, a baterie neotevřených lahví velmi drahého alkoholu.
Bylo jí jasné, že z toho neuvaří ani pro skromného vrabce, natož pro dva dospělé lidi. Během nákupu v předraženém suterénním marketu jí bylo čím dál jasnější, co nejvíc sexy muži Japonska chybí.
Kurzy domácího hospodaření.

Už jsem ho skoro měla. Ještě včera jsem si byla stoprocentně jistá, že bydlí v košíčku s potřebami na šití. A tak jsem ho (ten košík) večer celý srovnala. Kromě několika zbytků, které už asi nechtěl, protože žere jen ty sudé, jsem našla pouze vychladlý dolík v klubku vlny.
Pak jsem ho zahlédla lézt do koše s prádlem na žehlení. Což je divné. Ponožky tam nemají co dělat, já je nežehlím (ale existují takoví exoti, co to dělají).
Koš je tvrdý oříšek. Žehlím třetí večer a dostala jsem se teprve k hornímu okraji.
Ale jsem ti stále na stopě, ponožkožroute.

Hřadovaly takhle vrány na stromě u silnice. To samo o sobě je vzácnost a stává se to jen na zimu. Málokdo ví proč.
V tu dobu taky odlétají vlaštovky. Posedí na drátech, povyprávějí, a jsou pryč.
Vrány sedí opodál, chvíli se na ně dívají, a pak se navzdory svému zvyku sesednou, aby to konečně probraly.
"Tak už letěj, co?"
"No jo. Zdrhaj jako vždycky."
"To se jim to štěbetá, v teple."
"Prej pěvci. To jsme taky."
"No jo. A na zimu to zas zbude na nás."
A tak jsou vrány jedni z mála ptáků, co nám tu v zimě zazpívají.