Moje články

Aarona nečekaná slepota velmi zasáhla. Stala se překážkou v jeho plánu na odchod z Boosdorpje – pokud měl nějakou šanci, dokud byl nepostižen, tato šance odletěla pryč jako dým z komínu do širého nebe.
První noc proplakal. Myslel na své sny, na moře, obchodní lodě, bohatství z poznání světa. Žebrácké roucho mu najednou na ramena položilo staletí věků, cítil se neskutečně starý. I kdyby se mu podařilo uniknout, už nikdy neuvidí slunce odrážející se v hladině vody.
Byl bezradný. Litoval svého rozhodnutí, že nejprve proputuje celou zemi. Strach ze smrti na moři byl silnější.
Teď už své sny jen těžko dožene.

Obklopila ho tma. Pocítil nával paniky, strachu, srdce mu bušilo. Co se děje?
Cítil, jak mu konečky prstů odchází veškerá naděje na záchranu. Pak teplý dotek ruky.
„Neboj se,“ zašeptal Poustevník.
Někam ho vedl. Ledový vítr vystřídalo suché teplo, všude po těle cítil mravenčení.
„Teď jsi jeden z nás,“ řekl Poustevník. „Tohle je tvá chalupa. Až přivykneš tmě, budeš moci začít plnit svůj úkol.“
„Nechci ho plnit!“ rozkřikl se Aaron. „Chci odejít pryč z toho zatraceného místa plného krvelačných bestií!“
Poustevník se smutně usmál, ale Aaron to nemohl vidět.
„Jmenuji se Martin. Když to udržíš v tajnosti, budu tvým přítelem.“

Nová krev byla vždycky vítaná.
Někdo přišel a někdo odešel. Byla to starost, vybrat toho, kdo je opustí, ale nakonec přinášela potěšení. Dělali to rádi.
Rozhodli se po dlouhé debatě.
Žebrák. Slepý a skoro chromý, ale svůj úkol plnil dobře. Číhal kolem vesnice a odchytával cizince. Neviděl je, ale cítil je.
Když bylo rozhodnuto, náhle se objevila vichřice a zmítala jimi, kroužila kolem Žebráka.
Postupně si ho brala. Nakonec z něj zůstal jen potrhaný plášť a sukovitá hůl.
Přivedli Aarona a oblékli mu to, co zůstalo po jeho předchůdci.
S hrůzou si uvědomil, že oslepl.
Poustevník mu soucitně stiskl ruku.

Aaron byl cestovatel. Toužil poznávat svět, prochodit ho od jednoho konce k druhému. To byl jeho jeden sen.
Druhým snem bylo plavit se po moři. Měl to v krvi, patřil k národu, který si vydobyl své zlaté dědictví na lodích. Nechtěl se ale plavit jen tak, chtěl být námořníkem na obchodní lodi, putovat po moři spolu s tropickými banány, kávou a čajem, které mu zajistí živobytí.
Jak dny v Boosdorpje ubíhaly a on postupně zapouštěl kořeny, večer co večer snil o pražícím slunci v zádech a rozbouřených mořských vlnách omývajících mu opálenou tvář.
Jen díky tomu si zachoval zdravý rozum.

Aaron se svého plánu na útěk odmítal vzdát. Zatím nevěděl, jak to provede a kdy, ale zdálo se mu, že bude mnohem složitější vymyslet, jak se z toho děsivého místa dostat než to nakonec provést.
Všiml si, že obyvatelé Boosdorpje jsou mnohem méně aktivní přes den; v noci je viděl se scházet na návsi.
Nakonec to ale nevypadalo, že by mu chtěli ublížit. Když si odmyslel ty hrozivé příběhy, ze kterých mu běhal mráz po zádech, zdálo se, že ho jen nechtějí pustit.
Bude tu muset zůstat delší dobu, aby získal jejich důvěru.
Pak uteče.
Ale bude potřebovat pomoc zevnitř.

Martin svůj úkol pokorně přijal, modlil se tak dlouho, dokud mu jeho modlitby nepřipadaly nesmyslné - není možné smýt hříchy vesničanů. Věděl, že svůj úkol nikdy nesplní.
Nikdy neodejde.
Nikdy nezemře.
Bude se jen na věky věků potulovat vesnicí a strašit příchozí nesmyslnými příběhy. Někdy začínal věřit tomu, že jsou pravdivé. Že on je zlý.
"Můj úkol převzít nemůže, ještě jsem ho nesplnil," ozval se do ticha vesničanů. Věděl, že jeho nevyberou, ale chtěl si být jistý. Osud si umí někdy ošklivě zahrávat.
Když nezemře, možná zabrání tomu, aby byla další duše zatracena.
Stařena spokojeně přikývla.
Poustevník se zavázal věčnému životu.

Když poprvé přišel do Boosdorpje, byl Poustevník ještě docela mladý. Jmenoval se Martin.
Byl to tichý, milý chlapec, vydal se do světa, aby si za ženu vybral nějakou pěknou pracovitou ženu, která mu pomůže vést mlýn po otci.
Neměl žádného bratra a nebyl zlý. Neradoval se z cizího neštěstí. Ale Boosdorpje ho pohltilo a on v něm uvíznul navždy. S každou nocí uběhl jeden rok a brzy byli všichni, na kom Martinovi záleželo, už dávno mrtví. Rodiče se pro něj dlouho trápili.
Stařena mu oblékla roucho poustevníka. Měl za úkol modlit se za duše vesničanů, aby smyl jejich budoucí hříchy.

Když archeologové rozbalili i zbytek tapisérie, země se roztřásla a vzduch se zabarvil červeným světlem. Oblohu nad nimi zakryl jakýsi příznak...
***
Ani jsem nestihl pořádně promyslet, co provedu dál, když v tom jsem v dáli spatřil zvedající se stěnu prachu.
Koně.
Země se roztřásla a chvění přešlo i do mne, z víru prachu se vynořili jezdci ve zbroji se znakem královny Šimaty.
Koně kolem mne utvořili kruh a mezi řadami vojáků se objevila krásná žena.
"Uvěznil tě tu dívčin příznak," pronesla. "Vím, jak tě osvobodit, ale nejprve musíš ty mě zbavit kletby.
Pokud tak neučiníš, všichni v tvém světě zahynou."

Ráno se Aaron probudil do zpěvu ptáků. Posadil se na lůžku a protáhl se.
Takový divný sen se mi zdál, pomyslel si. Ale pak si všiml, kde se nachází.
Poustevník už u něj stál.
"Starý muž tě chce vidět. Musíte si promluvit," řekl a už Aarona odváděl z chalupy.
"Kolik je ti let?" zeptal se ho Muž.
Aaron zamrkal. "Už to bude skoro 37 lét, co jsem se narodil."
"Hmmm. Jsi mladý. Ale tvůj věk může vesnici přinést mnoho dobrého. Budeš se sem hodit," konstatoval nakonec.
"Nechci tu zůstat," protestoval Aaron, ale věděl, že zbytečně.
Muž ho vzal za ruku.

"Je pozdě," řekl Poustevník. "Přespíš v mé chalupě," rozhodl a odvedl Aarona ke svému příbytku.
Aaron se nevzpouzel, byl unavený. Ráno moudřejší večera.
Třeba se probudím v nějakém příkopu a zjistím, že to byl jen špatný sen.
Poustevník ho opustil a vydal se na malé návěstí. Ostatní už tam čekali.
"Svolávám radu," řekla Stařena. "Musíme se rozhodnout, jaký bude jeho osud."
Všichni byli plni očekávání. Každý byl přesvědčen o tom, že on má právo konečně spočinout.
"Zítra při západu slunce musí dostat úkol. Přemýšlejte, kdo z vás nejlépe naplnil svůj osud."
Po mnoha letech ve vesnici se smrt zdála osvobozením.

"To je tedy úlovek," zašeptal Muž, když viděl, jak se Poustevník vrací s Aaronem zpět do vesnice. "Takové štěstí jsme už dlouho neměli."
Žebrák se zavrtěl. "Jaký dostane úkol?" zeptal se lačně.
"To nám řekne Stařena. Má poslední slovo," odpověděl Muž.
Žebrák byl z jejich společenství nejmladší.
Přirozeně doufal, že to on sejme své břímě a předá ho čerstvé krvi.
"Bude to ale úkol někoho ze starších. Vždycky to tak je," pokračoval Muž. "Staří musí udělat místo mladým, aby svět zůstal v rovnováze. Kdo splní svůj úkol poctivě, zaslouží si z Boosdorpje odejít."
Žebrák si povzdychl. Jeho čas ještě nenadešel.

„Odtud se nedostaneš, chlapče,“ pokýval Postevník hlavou.
Proč by se odsud nedostal? Ptal se Aaron v duchu.
„Odsud můžou jen mrtví,“ odpověděl na jeho nevyřčenou otázku Poustevník. „Živí tu musí zůstat.“
„Tomu nerozumím,“ řekl Aaron a měl pocit, že konečně mluví s někým docela rozumným.
„Každý, kdo sem přijde, musí splnit úkol. Až ho splníš, dostaneš se domů.“
„Ale teď jste řekl, že odsud můžou jen mrtví...“
Aaron měl zlověstnou předtuchu.
„Tak, tak... živí tu musí zůstat... dokud nezemřou. Ale neboj se, nebude to dlouho trvat.“
Poustevník se usmál a s rukou kolem Aaronových ramen ho vedl zpět do vesnice.

„Měl jsem bratra,“ začal Poustevník, když Aarona zarazil na kraji vesnice. „Byli jsme si podobní jako vejce vejci, ani rodiče nás nedokázali rozeznat.
Jen když se něco přihodilo, pošla kráva, utopila se děvečka nebo uschla úroda, on nad tím plakal a trpěl, já měl radost. To bylo jediné, co nás odlišovalo.
A tak jsem se sem dostal. Jeden rok byl samé neštěstí, a zatímco já slavil, bratr scházel, až zármutkem pošel. A lidé za to vinili mě, protože jsem se radoval, a tak jsem z vesnice odešel.“
Poustevník se na Aarona zazubil. „Tady mi dali poustevnické roucho. Je to znamení.“

„Co mám proboha udělat, abych se odsud dostal?“ přerušil Aaron vyprávění.
„S tím nic nenaděláš,“ uchechtla se Žena. „Odsud se nedostaneš, za nic na světě.“
Aaron její odpovědi nedbal a rozhodl se vyjít ven, nezáleželo mu na tom, že venku určitě čekají další podivní obyvatelé vesnice.
Nechali ho jít.
Však on neuteče.
Na čerstvém vzduchu vonícím mořem se mu projasnila hlava. Vesnice byla prázdná.
V hrudi mu zablikalo světélko naděje, ale stejně slyšel tichý nenápadný hlásek zpívající: „Dostanou tě, dostanou...“
Vykročil mezi domy. Nikdo se mu do cesty nepostavil.
Zrychlil.
Už skoro běžel.
Za posledním domem mu cestu zastoupil Poustevník.

„A tak už tatínek neměl oči. Nemohl pracovat na poli a úroda scházela čím dál tím víc, protože maminka na všechno nestačila. Já a Bratříček jsme si vždycky v lese nasbírali lesní ovoce, a tak jsme nikdy neměli hlad. Ale tatínek s maminkou hladověli, a tak nejdřív umřela maminka, protože většinu jídla dávala slepému tatínkovi. Ale když umřela, nebyl už nikdo, kdo by tatínka krmil, a tak zakrátko umřel i tatínek. A my s Bratříčkem jsme zůstali spolu v lese a krmili jsme se společně jahodami a malinami a ostružinami a bylo nám spolu dobře. Zůstali jsme spolu už navždycky.“

„Maminka měla hodně dětí, každý rok se narodilo jedno. Uběhlo osm žní a s každou přibylo jedno dítě. Ale do zimy umřelo. Jen já a Bratříček jsme zůstali naživu.
Maminka pracovala na poli s tatínkem, okopávali brambory a sklízeli obilí. Tatínek plašil ptáky, aby neničili úrodu, ale to se nesmělo – kdo plašil ptáky, ten se zlou se potázal.
A jednoho dne, zrovna když s hlasitým kšá! kšá! odháněl velkého špačka, objevilo se hejno ptáků, divoce zakroužilo po obloze nad tatínkem, a pak se s křikem na něj vrhlo.
Tatínek se bránil, ale nebylo to nic platné, ptáci mu oči vyklovali.“

Děti vešly do světnice. Aaron se posadil na lavici.
Teď měl strach.
Jistě by přemohl dvě ženy, z nichž jedna byla seschlá jako větev mrtvého stromu, ale věděl, že je to marné – venku čekají ostatní.
„Jen se posaď, panáčku,“ řekla Žena. „Kampak bys chodil? Dámě ti najíst, napít, děti ti zatím něco povyprávějí, co ty na to?“ Líbezně se usmívala.
„Hlavně ne další příběh,“ zašeptal Aaron. Ale to už mu Holčička vlezla na klín a Chlapeček se posadil vedle něj.
„Povídám, povídám pohádku,“ začala Holčička, „co se stalo předtím, než naši rodičové umřeli... a co se s nimi stalo potom.“

Aaron vyděšeně sledoval, jak se obě ženy divoce rozesmály. Nechápal, co se to děje. Plánoval ve vesnici jen přenocovat a druhý den se zase vydat na cestu, proč mu tu vyprávějí ty otřesné příběhy?
Chtěl vyklouznout ze světnice, ale dveře mu zastoupily děti.
„Povíme ti pohádku,“ řekly jednohlasně.
„Ne, už ne... já raději půjdu. Děkuji za ohřátí, ale užil jsem si tu až až,“ odpověděl Aaron a snažil se kolem nich protáhnout.
„Nikam nepůjdeš.“ Stařena ho čapla za límec kabátce.
„Proč?“ dožadoval se zoufale vysvětlení.
Ale Stařena ho nepustila.
„Protože s tebou máme jiné plány.“
V úsměvu odhalila zažloutlé zuby.

„Tak to bylo,“ řekla Stařena spokojeně. Do světnice vstoupila mladá žena a Aarona ovanul ledový vánek.
„Já mám lepší příběh,“ vytahovala se. Stařena si odfrkla. Žena si jí nevšímala a posadila se na lavici.
„Byly jednou dvě děti, které měly chudé rodiče. A protože matka s otcem neměli co do huby, neměly do huby ani děti. Když bylo lépe, měli chléb, ale většinu svých dní pojídali kořínky. Ale pak přišla zvlášť ošklivá doba a hladová žena povídá muži: Sníme děti!
A muž vzal kladivo a lup! Makovičky těch dětí se rozlouskly jako dva oříšky!“
Když Žena dovyprávěla, hlasitě se rozchechtala.

"Byl jednou jeden muž a ten muž měl ženu. Mladou, krásnou, ale tuze lakomou. Počítala každý zlaťák, každý peníz obrátila. Hospodářská zvířata bedlivě hlídala, aby žádné neuteklo.
Tu se jednou na jejich dvoře objevila husa, a žena hned za mužem, cizí husa! Nová by stála dva zlaté!
Muž byl poctivý a řekl, že je přece sousedovic, včera viděl, jak přivezli z trhu nové ptáky na chov.
Žena se mohla pominout, křičela, že umře, když neřekne, že je přece jejich.
Muž býval voják, a tak když žena nepřestala mlít svou, vzal pušku a zastřelil ji.
Taková je v naší době spravedlnost."

Kolem Aarona se shluklo sedm lidí. Tváře jim ozářilo světlo z lucerny jednoho z nich.
Stařena, poustevník, mladá žena, postarší muž, žebrák a dvě děti, holčička a chlapeček s hladovými pohledy.
Mlčeli a upřeně ho pozorovali. Kolem nich stály domy a tmou kvílel studený vítr.
„Dobrý večer,“ pozdravil Aaron. Cítil znepokojení, když se kolem něj uzavřel kruh lidí. Chtěl vykročit a kruh narušit, ale Stařena mu zastoupila cestu.
„Odtud se nedostaneš,“ zašeptala.
„Prosím?“ vyhrkl a ucouvl.
Ostatní se divoce rozesmáli. Stařena ho vzala za ruku a odvedla ho do jedné z chalup.
„Povím ti příběh.“
Dveře se za nimi zavřely.

Jmenoval se Aaron. Byl na cestě z dalekého jihu.
Do Boosdorpje dorazil k večeru. Ve tmě si nevšiml staré rezavé cedule nesoucí jméno vesnice ležící v příkopu. Nebyla potřeba. Vesnice ležela na samém konci krajiny, daleko na severu, kde skály olizovalo studené moře a široko daleko se táhla plochá opuštěná krajina.
Vesnice se topila v temnotě, ale jakmile Aaron vkročil na její území, v chalupách se začala rozsvěcet světla jako oči kočky, která je bdělá i ve spánku.
V jejich obyvatelích se jako zázrakem začala rodit naděje.
Konečně nastal jejich čas.
A ti s lidskou tváří pospíchali uvítat vzácného hosta.

Byla jednou jedna malá vesnice a v té vesnici stálo několik domků. Nebylo jich mnoho a byly to vlastně spíš takové chalupy, které držely pohromadě snad jen silou vůle jejich obyvatelů.
V každé chalupě tedy žil jeden člověk. Vlastně ne každý z nich byl tak úplně člověk, někteří přišli z hlubokých lesů a lidem se podobali málo. Ve vesnici nebyla žádná zvířata, ani na rybníčku se už nekolébaly kachny.
Vesničané se spolu příliš nedružili. Ale přesto vždycky jednou za čas nastal moment, kdy se všichni spojili a takříkajíc táhli za jeden provaz.
Bylo nebylo, do Boosdorpje jednou přišel zbloudilý poutník...

Vidíš nebe a na něm hvězdy. Nekonečný prostor sahající až tam, kam nedosáhne tvoje představivost. Bledá světýlka, která se mihotají v atmosféře. Nekonečně možností. Nekonečný život. Hledíš na minulost, protože hvězdy zářící na obloze už miliony let neexistují.
Přemítáš nad tím, že tam venku někdo je. Že možná stejně jako ty hledí na noční oblohu a pátrá očima po světle, které taky ochraňuje živé bytosti. Oba máte svázané ruce, protože vám nezbývá, než fascinovaně hledět do temnoty a přát si, že jednou nastane den, kdy se podíváte vzájemně do očí.
Vidíš nebe a je za tím celá existence našeho života.

Nemohl spát. Zíral do tmy a hlavou se mu honily neuspořádané myšlenky jako chuchvalce prachu. Na podlahu jeho pokoje oknem dopadaly měsíční paprsky. Zvedl se a šel se podívat na noční oblohu.
Byla to nádhera. Na nebi se rozsvěcely hvězdy jako lampiony puštěné nad vodou po větru, který kolem nich proudil v odstínech tmavé modři a žluti. Nekonečné víry nekonečných galaxií.
Uchvácen výjevem postavil na stojan čisté plátno a začal horečně malovat.
Začalo pomalu svítat, když svůj obraz dokončoval. Lampiony zhasínaly v atmosféře a měsíc nahradilo v nebeské stráži slunce.
Vincent ulehl na lůžko plný spokojenosti.
Usínal s klidnou hlavou.

„Proč nemám vlastní stůl?“
„Protože není místo.“
„A proč na tomhle aspoň není moje jméno?“
„Protože to je moje kancelář.“
„Muldere, pracujeme spolu už pět let. Nemyslíš, že to je taky moje kancelář?“
„Na dveřích je ale jenom moje jméno.“
„Muldere...“
***
„Co to je!?“
„Můj stůl.“
„Ale teď nemůžu sedět u svého!“
„Musela jsem pro něj udělat místo...“
„Scullyová!“
„Ano?“
„Ten stůl půjde pryč.“
„Ne.“
„Tohle je moje kancelář, vzpomínáš? Ty tady nerozhoduješ.“
„Kdepak... podívej se na dveře.“
„SCULLYOVÁ!“
„No dobře, stůl dám pryč. Ale budu mít jmenovku na dveřích a na stole.“
„Víš, že jsi občas na zabití, Scullyová?“

Kirk se Spockem seděli nad partem šachů, když za nimi doktor přišel.
Vypadalo to, že spolu hrají, ale ve skutečnosti si Kostra mohl všimnout, že na sebe přes šachovnici velmi, ale opravdu velmi nepokrytě zamilovaně hledí.
Zatoužil ocitnout se na druhém konci galaxie.
„Ehm,“ odkašlal si, aby upoutal pozornost.
„Kostro?“ všiml si ho Kirk. „My tu jen... ehm, hrajeme šachy.“
„Jistě, a já jsem duch Vánoc,“ pronesl kousavě Kostra.
Spock se nadechoval k otázce, ale byl přerušen.
„Později ti to vysvětlím.“
Kostra se znechuceně otočil k odchodu. Později, no samozřejmě.
Úplně z toho zapomněl, proč je v první řadě vyrušil.

27. dubna
Zatraceně! Kdo mi vnuknul nápad pořídit si kočku?
Večer mám rande, takže jsem od rána nervózní. Navíc mě čeká důležitá porada, takže ráno nestíhám víc než obvykle.
Vyrazila jsem v křečovitém balancu ve snaze vyvážit v jedné ruce kabelku a lodičky a v druhé termosku a klíče od auta. Než jsem se vyřítila ven, ještě jsem popadla pytel s obsahem kočičího záchodu.
Jenže když jsem zabouchla dveře od domu, jako na potvoru pytel praskl.
Jako by nestačilo, že mi ve výkalech přistály všechny věci, zjistila jsem, že klíče od bytu jsou v zámku. Z druhé strany.
Zrovna dneska!

V dávných dobách byli Vulkánci rasou bojovnější než Pozemšťané. Válčili mezi sebou, neboť bojovali o vodu, které byl na jejich planetě nedostatek. Boje je vyčerpávaly a jejich civilizace upadávala.
Jednoho dne vystoupil z řad učenců Surak, který ve svých spisech přinášel rozum a mír. Snažil se šířit své učení, naučit ostatní Vulkánce krotit své emoce, ukončit sváry a jít cestou logiky.
Říká se, že Surakovo učení ne všichni přijali za své. Pro všechny nebyl dost přesvědčivý, a tak se skupina Vulkánců oddělila a odešla hledat jiný domov.
Romulané tak zůstali tím, kým dříve byli Vulkánci. Divocí a lační po krvi.

Scullyová přemýšlela, co se musí odehrávat v mozku člověka, který zavraždí třináct malých děvčátek. Co je hnacím motorem jeho myšlení, jeho malosti, která prahne po ukončení nevinného života?
V Rocheovi bylo něco zvláštního, podmanivého. Děsilo ji to, nedokázala to popsat.
Držela v ruce velké srdce vystřižené z dětské noční košilky a přemýšlela, komu patřilo. Bylo čtrnácté. Někde musí být její tělo.
Kolik jí bylo? Kdo byli její rodiče? Jak se jmenovala?
Byla to Samantha? Mulder tomu věřil. Ale Scullyová věděla, že to je jen Rocheův trik, jak Muldera vylákat.
Musí ho zastavit dřív, než do své sbírky přidá patnácté srdce.

Z jeho osoby nezbylo nic než stín. Stín dopadající dvakrát. Severus nevěděl kým je, kam patří.
Kam by měl patřit. Kde je dobro, kde je zlo.
Tančil na tenké hranici života a snažil se nespadnout do propasti smrti. Čím dál víc si uvědomoval prchlivost bytí.
Nikdo by pro něj netruchlil.
Ale byla tu ona. Nejdřív ta nejotravnější bytost, kterou kdy měl tu čest poznat. Pak jediná bytost, která měl dost inteligence na to, aby neměl chuť proti sobě obrátit hůlku se smrtící kletbou.
A voněla skořicí.
Když tu vůni ucítil, všechno jako by zapadlo na své místo. Byl zase člověkem.

Nebylo co jíst. Nebyly peníze; i kdyby byly, nebylo za ně co koupit.
Zemí otřásla krize. Lidé se v pekařství prali o poslední pecen chleba – byli nevraživí, protože byli hladoví.
Ulicemi se ozýval pláč dětí a křiky agresivních mužů.
Ženy si vjížděly do vlasů – kdo večeřel teplé jídlo, ten byl obecním nepřítelem.
Lid se bouřil. Byl nedostatek, nejen jídla, všeho.
Král s královnou si jezdili ve zlatém kočáře a nic je netrápilo. Jedli paštičky a nadívané krocany, zatímco poddaní trpěli.
A pak ta načančaná Rakušanka prohlásila, že když nemají lidé na chleba, ať tedy jedí koláče!
Bylo načase vyměnit panovníka.

Stanul před královnou. Srdce mu divoce bušilo, na rtu ještě cítil pachuť protivníkovy krve. Skoro nedýchal.
Vteřiny ubíhaly, ale čas se zastavil.
Teď to udělá. Buď ho přijme, nebo ho odvrhne. Stál nad propastí a musel udělat krok do prázdna.
Zhluboka se nadechl a rukou si sundal přilbu.
Úder srdce.
Visel nad prázdnem.
„Odveďte mi ho z očí,“ proťala vzduch svým hlasem. Z očí jí šla zloba.
Čas se zase rozběhl.
Nebyl pro ni víc než obyčejný špeh. Stín na zdi.
Jako ve snu se otočil k odchodu, ale pořád nedokázal vstřebat to, že vykročil a teď padá do propasti.

První ji zradil. Dala mu své srdce, odevzdala se mu. Byla to lež.
Druhý ji opustil. Jedno ráno v hotelu na pláži, závěs vlál prázdným pokojem, od moře foukala samota. Po dvou letech se vrátil. Ke své smůle.
Třetímu jedna nebyla dost. Nad těmi ostatními se slitovala.
Čtvrtý... vlastně neměl zálibu v ženách. Nemohla se na něj zlobit, ale šrám v srdci byl až příliš hluboký.
Pátý měl za milenku režnou. Stačila jedna modřina. Nelitovala.
Šestý byl přesvědčen o své nadřazenosti. Tak moc se pletl...
Teď stála nad sedmým. V ruce revolver, rozkročená, s pevnou rukou.
Femme fatale.
Zbraň vystřelila.

Když Vincenta konečně pustili z nemocnice, kde byl hospitalizován po útoku na Gauguina a své ucho, cítil se zvláštně obnažený. Nevěděl, co má dělat.
Žlutý dům byl opuštěný a zpustlý. Vlhko a zima mu neprospívala, jeho domov byl sklíčený tak jako jeho duše.
Nemohl žít teď sám. Bál se být sám.
Cítil, že to nezvládne. Propadal se osamělostí.
Měl zpátky svou svobodu, mohl malovat, ale jakási tíha života mu to nedovolovala.
Psal Theovi, aby společně našli řešení. Nechtěl zpět do Paříže, nehodilo se to.
I přes nevyhovující podmínky se nakonec rozhodli pro Saint-Rémy.
Vincent se mezi zdmi léčebny vnitřně uklidnil.

Theo van Gogh (1. května 1857 – 25. ledna 1891)
Celým jménem Theodorus van Gogh [tejo'dorɵs vɑŋ 'ɣɔx], mladší bratr malíře Vincenta van Gogha. Narodil se v Zundertu. Stal se obchodníkem uměním v rodinném podniku Goupil & Cie, jako jeden z mála podporoval tvorbu soudobých impresionistických malířů. Působil v pobočkách v Haagu, Londýně a Paříži. Oženil se s Johannou Bonger. I přes to, že sám trpěl depresemi a dlouhodobě onemocněním syfilidou, celý život se obětavě staral o Vincenta. Zemřel v Utrechtu na následky mrtvice. Poslední půlrok života se u něj naplno projevila psychická porucha, která zřejmě přispěla velkou mírou k jeho úmrtí.

Led.
Nova Zembla zněla tak nadějně, ale všude okolo byl jen led. A jinak pusto. Jen vítr skučel mezi ráhny.
Když uvízli a loď jim ve vodě zamrzla, uvědomil si, že tudy cesta do Číny nepovede.
V ledové krajině přežívali, jak se dalo. Srdce i nohy jim zahříval rum. Někdy to bylo to jediné, co je drželo při životě.
Jenže zima na Arktidě nekončila. Zásoby alkoholu bezedné nebyly.
Nakonec uznali, že nejlepší bude loď rozebrat. Posilněn rumem plakal, když z jejích trámů vyráběli záchranné čluny.
Barentszova výprava nebyla úspěšná. Do Číny cestu nenašli a on sám se nevrátil ani domů.

Revoluce! Pryč s Willemem! Ať žije Belgické království!
Nakonec se jim to podařilo. Osamostatnili se. Vlámové a Valoni si stejně vždycky rozuměli víc.
Ale to se Nizozemcům nelíbilo. Valoni ať si zůstanou, ale jak je mohli zradit jejich bratři v jazyce? Mluví sice legračně, ale...
Willem I. si to nenechal líbit. Vytáhl do Belgie s vojskem. Takhle to nenechá!
Deset dní bojů. Belgičané se neubránili a Willemova armáda vítězoslavně vtrhla do Bruselu.
Král Leopold spěchal pro pomoc k Francouzům, kteří podpořili diplomatickou úmluvu o samostatnosti Belgie.
Willem musel ustoupit. Ale trvalo mu dlouho, než se smířil se zánikem starého Nizozemí.

Poručík Fowleyová přibyla k posádce hvězdné lodi Enterprise a okamžitě se stala nedocenitelnou osobou. Byla skvělá po všech ohledech – akademii absolvovala s vyznamenáním a měla správně nakročeno k tomu, aby jednoho dne usedla do kapitánského křesla. Kariéry ve velení se ale dočasně vzdala, neboť její láskou byla věda, ve které vynikala, a obětavá pomoc druhým.
Hned týden po svém nástupu se přihlásila do výsadku na velmi nebezpečnou misi. Byla vhodnou kandidátkou jakožto držitelka černého pásku v judu.
Ale zdálo se, že nebyla příliš znalá poměrů na lodi. Hned za prvním keřem ji dostali.
Měla totiž na sobě červenou uniformu bezpečáků.

Vidíš nebe a na něm hvězdy. Nekonečný prostor sahající až tam, kam nedosáhne tvoje představivost. Bledá světýlka, která se mihotají v atmosféře. Nekonečně možností. Nekonečný život. Hledíš na minulost, protože hvězdy zářící na obloze už miliony let neexistují.
Přemítáš nad tím, že tam venku někdo je. Že možná stejně jako ty hledí na noční oblohu a pátrá očima po světle, které taky ochraňuje živé bytosti. Oba máte svázané ruce, protože vám nezbývá, než fascinovaně hledět do temnoty a přát si, že jednou nastane den, kdy se podíváte vzájemně do očí.
Vidíš nebe a je za tím celá existence našeho života.