Moje články

Pozorovala krajinu ubíhajicí ve tmě za okny vlaku. Světla se míhala, spojovala se v barevné čáry místy přerušované temnotou.
Ta-da ta-da.
Nehybná místa se líně ploužila na kraji horizontu. Vagón zel prázdnotou, mohla se utápět ve své osamělosti.
Ta-da ta-da.
Pozorovala svou tvář ve skle a nořila se do hloubky svých očí. Pak tvář zmizela a zůstala jen světla za okny vlaku.
Ta-da ta-da.
Vlak se řítil temnotou a vše utichlo. Zavřela oči.
Ta-da ta-da.
Energie ženoucí ho dopředu zmizela. Vlak se ocitl mimo prostor, odpojil se od reality.
Otevřela oči.
Plula nekonečnou dimenzí, kterou tvořily tisíce světel.
Nebyla sama.

Když Hermioně přišel dopis z Bradavic, nadšeně vyrazila s rodiči nakupovat potřebné na Příčnou ulici. Samozřejmě, že nejvíc ji to táhlo do knihkupectví, protože z knih mohla načerpat všechny vědomosti, ale těšila se i na nákup školních uniforem.
S očima navrch hlavy si jedenáctiletá dívka prohlížela všechny hábity, ale zaujaly ji i další věci. Třeba jeden úžasný huňatý svetr.
“Zkus si ho,” pobídla ji maminka.
Hermiona nadšeně zamířila ke kabince.
“Pozor, ten svetr...” přihnala se k ní madam Malkinová, ale Hermiona už byla za závěsem.
Vzápětí se odtamtud ozval vyděšený křik.
“...kouše,” dodala madam Malkinová a byla celá v rozpacích.

Sedí si těma svýma zadkama na těch svejch židličkách, zírají do svejch mekbuků, jedí mekáč, říkaj tomu spokojenej život. Já tomu říkám podělaná rutina. Ráno vstát, oblíct se, jít do práce, odkroutit to nejnutnější, jít na pivo, pomilovat se a jít spát.
Říkám si, kurnik, a kde je v tom ten život? Nějaký duchovno nebo tak, chápete, ne? Proč to všechno je? Protože to někdo řekl?
No nic.
Nejsem vlastně o nic lepší než oni. Zadkem jsem už vyseděla důlek na tý svý židli, zírám do počítače od rána do večera a stěžuju si, že lidem chybí duchovno.
Zasranej život.

Série úmrtí je dovedla do Fox Valley ve státě Oregon. Kromě toho, že si kvůli tomu Scullyová utahovala z Muldera, tam žila další potenciální oběť.
V domě ale bylo pusto, dveře otevřené, věci rozházené.
V ložnici našli mrtvou ženu, jako by umřela hrůzou.
Když ji Scullyová ohledala a konstatovala smrt před třemi hodinami podle začínajícího rigor mortis, Mulder opřený o dveře prohlásil: „Jak řekl Benjamin Franklin – na světě jsou dvě jistoty: daně a smrt. A ona už asi daně zaplatila.“
Scullyová po něm hodila rukavicemi.
Ale musela uznat, že má pravdu. Tady už nic nezmůžou.
A vyrazili za další obětí.

Drahý Theo,
jsem místní krajinou naprosto okouzlen, zlatá pole a zelenkavé nebe, v dáli se modrají hory a po obloze se honí fialové mráčky, jen ten mistrál je ohlušující a brání příjemným procházkám pod rozpáleným sluncem. Rád bych ti tu krajinu popsal do nejmenších detailů, ale bojím se, že ani nejmalebnější slova ji nedokážou vykreslit tak, jak ji vidím. Budeš se muset spokojit zatím s malou kresbou, kterou přikládám, a počkat na první obraz. Až se tu trochu usadím, vyrazím do plenéru a namaluji ti, jak to tu vypadá.
Zatím se opatruj, můj milý Theo. Těším se dobrému zdraví.
Vincent

„Milý příteli,“ začala dopis jako vždy, ani o tom nemusela přemýšlet. Dál váhala nad vhodnými slovy, ale znenadání popustila uzdu své duši. Prožívala to, co popisovala, to vnitřní sevření, hledání, prázdno.
Chyběl jí a potřebovala mu to říct, ale jak? Tolik let si dopisovali a ona nenašla odvahu. A tak jen kroužila ve slovech, ve větách, v odstavcích, psala o své spoutanosti a bolesti, ale on nečetl mezi řádky.
Čekala na jeho odpovědi čím dál déle.
Nakonec to bylo tak dlouho, že už nikdy žádný přijít neměl.
Místo dopisu četla v pražském deníku o jeho sňatku s jakousi mladičkou Aťkou.

Vyrostla v bojových podmínkách výchovy svého otce, vlivu bábinky a s oporou své matky, ve stínu svých bláznivých sourozenců, byla nadějnou tanečnicí, špatnou hospodyní, nepřekonatelnou stenografkou, milující manželkou a dobrou matkou svých dvou dcer. Nesnášela drůbež, překonala těžkou nemoc, žila ve městě, na venkově, dokonce i na ostrově. Byla plná optimismu a z ničeho si nic nedělala, jako by neštěstí provázející její život se netýkalo jí, ale někoho jiného, dokázala životní kotrmelce převést do příběhů, které její životní radost předávají dál. Byla spisovatelkou proti své vůli, ale nakonec tím v srdci nás všech zanechala něco, co nás nutí se smát.

Vincent hleděl na zdi svého pokoje v Saint-Rémy a cítil úzkost. Potřeboval tvořit, vypustit nashromážděnou energii, nechat ji vytrysknout v gejzíru barev na plátno.
Později mu dovolili malovat, i když zpočátku ho doprovázela nedůvěra. Hnědá, červená, zelená, v agresivních odstínech, pohnutky jeho duše.
Občas klesal na duchu, když pozorovat ostatní blázny – on mezi ně přece nepatří. A někdy si zas nebyl jistý tím, co je jeho představa a co skutečnost.
Pak se projasnilo nebe a s ním i jeho myšlenky.
Napsal mu Theo a on vzal do ruky štětec.
Maloval rozkvetlou zahradu a cítil, že odteď už bude jen dobře.

Když na to přišlo, byl Jim paličatý jako beran. Kostra se mohl udřít, aby kapitána udržel v kondici. Sestavoval mu jídelníček, doporučoval fyzické aktivity, ale Kirk si z toho vybíral jen to, co se mu hodilo.
Kostra za ním chodil a kontroloval, jestli dodržuje jeho doporučení. Ale Kirk si cvičil, jak chtěl, někdy dokonce necvičil vůbec, ale vymlouval se, že jinak má fyzické aktivity dost. Potutelně mu přitom blýskalo v očích. Zeleninu ignoroval.
Šlo to s ním z kopce. A Kostra měl občas chuť se na všechno vykašlat a ještě ho nakopnout.
Ať si v padesáti klidně umře na infarkt.

Vystoupila jsem z lodi poprvé na švédskou půdu, jejíž jsem se stala královnou. Lidé volali „Desideria!“ a bylo to zvláštně dvojsmyslné. Vytoužený král a jeho vytoužená královna. A nástupník trůnu, můj malý Oskar. Otec budoucí dynastie. Byla to podivná představa.
Nikdy jsem tomu prostředí tady nepřivykla. Té zimě, tomu zvláštnímu jazyku, tomu prostředí královského paláce.
Byla jsem dcerou francouzského obchodníka, pocházela jsem z Marseille a mým dosavadním největším životním kotrmelcem bylo to, že jsem se málem provdala za budoucího císaře Napoleona.
Vkročila jsem na švédskou půdu jako královna dvou zemí, ale ve svém srdci jsem stále zůstávala dcerou svého otce.

Bernard byl špatně naložen. Chtěl si spravit náladu, ale víno nenašel.
Manny byl pryč.
Situace byla zoufalá.
„Vzal bych si tyhle dvě knížky,“ přistoupil k němu zákazník.
Bernard ho ignoroval, ale v hlavě mu bleskla myšlenka.
„Chci víno.“
„Prosím?“
„Za tyhle dvě knížky chci lahev vína.“
„Ale já nemám víno. Můžu vám dát peníze.“
„Nechci. Bežte pryč. Vypadněte!“
Zákazník se ve dveřích srazil s Mannym.
„Co tu děláš?“
„Chtěl jsem, aby mi lidi platili vínem, víš, že to bude geniální, terno!“
„A kolik vína máš?“
„Ani jedno,“ odpověděl Bernard zachmuřeně. „A ty se teď seber a běž mi jedno koupit!“

Geralt s Marigoldem jeli bok po boku, Marigold s nějakou právě složenou baladou na rtech, když je přepadli lapkové. Zaklínač si s nimi hravě poradil, ani se u toho nezadýchal.
Marigolda ale musel tahat z bodláčí, kam se básník dostal, když ho jeden z lapků srazil z věrného Pegasa.
Když uklidnili poplašené koně, Marigold si v sedle naštvaně vytahoval bodláky z vlasů. Brblal a bylo to otravnější než jeho balada prve. Zaklínač zpomalil, a když ho Marigold předjel, utrousil: „Zbylo ti ještě pár bodláků vzadu.“
Přítel se na něj nasupeně otočil.
„Pěkně ti děkuju,“ odpověděl kysele.
Geralt se náramně bavil.

Neměl jsem příliš trpělivosti, pokud došlo na objekt mé touhy, obraz, který mě uváděl v pokušení, byť se tomu rozum snažil zabránit. Zaměstnal jsem ji s alibistickou výmluvou, že je schopná, ale věděl jsem, tam někde uvnitř svého černého svědomí, že bych to udělal, i kdyby byla hloupá.
Ale nebyla. A teď se ke mně blížila, pomalu, houpavou chůzí jako malý roztomilý tučňák. Měla dobrou náladu, i když odpoledne jsem musel rozhánět malý mrak vzájemného nedorozumění.
Jak se blížila, pomalu mi docházelo, že svou trpělivost už dávno nepotřebuju. Chtěl jsem, aby zůstala.
A neměl jsem tím na mysli svou kancelář.

Stojí na dně jeskyně obklopeni naprostou tmou. Scullyová naslouchá mlaskavým zvukům nesoucím se do jejího pravého ucha.
„Muldere...“ zaúpí tiše.
Mulder horečně šátrá po baterce, ale sevřený strachem nemůže nahmatat kapsu, ve které je.
Ve tmě se ozve zakručení hladového žaludku.
Mulder konečně najde baterku a druhou rukou i pistoli.
Rozsvítí a kuželem světla se mihne fialově kropenatá kůže.
„Je pryč,“ vydechne Mulder. „Ale už se asi nevrátí,“ dodá lítostivě.
„Co to do háje bylo?“ zeptá se Scullyová otřeseně.
„Něco, co tě naštěstí nesnědlo,“ odpoví Mulder a ochranitelsky ji sevře v náručí.
Ze tmy na ně hledí pár zelených očí.

(šustění látky, tiché nadávání)
Scullyová: Doprčic, je tu tma tmoucí a já nemám baterku.
Mulder: Já ti posvítím, Scullyová.
Scullyová: A povíš mi konečně, proč tu v téhle zatracené tmě stojíme?
Mulder: (šeptem) Nesmíme to vyrušit.
Scullyová: Co nesmíme vyrušit?
Mulder: To uvidíš.
Scullyová: (podrážděně) Jak to mám asi vidět, když tu není nic vidět? Kde jsi? Au!
Mulder: Jsi v pořádku?
Scullyová: Zakopla jsem o kámen.
Mulder: Musíš dávat pozor, kam šlapeš.
Scullyová: (výhružně) Muldere...
(tiché kručivé zvuky)
Scullyová: Muldere... něco se o mě otřelo.
Mulder: Neměla by ses hýbat, jinak tě to sežere.
(několik sekund ticha)
(zvuk mlaskání)

Odraz zrcadla jí vrátí vynucený úsměv, hluboký nádech a výdech. Dneska se nenechá rozhodit.
„Ta tyčinka s čokoládou… ta je sladká?“ ukazuje postarší zákaznice na jeden z prodávaných artiklů.
Zatne zuby. „Ano, je s čokoládou,“ procedí, sarkastický tón se snaží potlačit na minimum.
Křečovitě děkuje a doufá, že baba se už nikdy nevrátí.
Fronta roztrpčených zákazníků stojících u pokladny s cedulkou Pokladna uzavřena.
„Slečno, obslouží nás konečně někdo?!“
Mlčky pohlédne na cedulku a pak pokyne frontě, aby přešla k vedlejší pokladně.
Den za dnem.
Zákazník za zákazníkem.
Peklo za peklem.
„Co si budete přát?“ směje se sladce a uvnitř umírá.

Roztřesenou rukou zalepíš papír a snažíš se ho neumazat blátem, které ti ulpělo na prstech.
Přičichneš k papíru, protože víš, že až dopis pošleš první třídou, otevře ho ona a bude ho držet ve svých drobných ručkách. Chceš ho cítit, protože ta vůně zpřítomní okamžik, který si představuješ.
Krčíš se v zákopu pod hrozivým nebem. Jste pořád připravení, protože válka nespí. Nepřítel na druhé straně má stejný strach, ale přesto v tom nesmyslném boji pokračujete.
Zavřeš oči, mezi rty ti uniká neslyšná modlitba.
Dej, ať to není poslední večer.
Zítra pošleš ten dopis.
Jen už nebude mít komu přijít odpověď.

Hádat se s ním nemělo nejmenší smysl. Byl panovačný, paličatý, strašně sexy a hlavně měl obvykle pravdu. Nesnášela jsem ten jeho úšklebek, věděla jsem, že si ze mě utahuje, i když jsem zrovna řekla něco, co nečekal. Na moment jsem měla navrch, ale ten jeho úšklebek to kazil.
Navíc jsem měla co dělat, aby se mi v jeho přítomnosti nepodlamovala kolena.
A tak po jedné takové hádce mezi výkonným ředitelem a jeho asistentkou o tom, kdo co víc podělal, jsem to vzdala. Už už jsem chtěla odejít, odevzdaně svěšená ramena, ale zastavil mě.
A tehdy to byla má nejsladší prohra.

Chatovací místnost Rychlá seznamka
donnie68: Dobrý večer přeju.
xannabellex: Ahoj, krasavče.
donnie68: Rád bych Tě poznal. Kolik je ti let?
xannabellex: Jdeš na to rychle, brouku. Je mi 21.
donnie68: Nechci ztrácet čas v přítomnosti tak krásné dívky.
xannabellex: Kolik je tobě, fešáku?
donnie68: 25. Chtěl bych tě potkat. Šlo by to?
xannabellex: ...no, raději bych tě nejdřív lépe poznala... jestli chápeš.
donnie68: Co teď děláš? Rád bych ti připravil koupel.
xannabellex: To je teď nějakej novej způsob balení?
donnie68: Ne, jen bych chtěl, aby ses cítila dobře. Pověz mi. Jsou tvoje zrzavé vlasy přírodní?
Uživatelka xannabellex opustila chatovací místnost.

Kontrast zeleného pozadí a červeného fezu, obličej orámovaný černou konturou; zuáv je pohodlně opřen o zeď a lenivě hledí do dáli, někam mimo obraz, mimo malířův pohled. Vypadá trochu smutně, pomyslí si Vincent a snaží se jeho výraz zachytit barvami. Modrá šerpa pod zlatě zdobenou černou kazajkou.
Maluje vojáka základními barvami, a přesto vyjadřuje celou škálu emocí. Vincent skoro až slyší vojenský buben dunět marš, když pozoruje mužovu tvář.
A ten jeho smutný pohled. Jako by se v něm odráželo něco z něho samotného, jakási lítost nad vlastním životem, vlastní ubohostí, nedokonalostí, nesmiřitelností.
A možná jen touží po své dívce.

Severus se mračil na svitky pergamenů a svou nelibost dával najevo vzteklým škrábáním pera.
„Co tam čteš pěkného?“ popíchla ho Hermiona. Nemohla si pomoct, i když věděla, že to nesnáší.
„Ty víš moc dobře,“ zavrčel a doprovodil svá slova dalším škrtem.
Hermiona ho pohladila po vraných vlasech a políbila ho na temeno. Snažila se mu číst přes rameno, ale on už tenhle její manévr znal a dokázal se nakroutit tak, že nic neviděla.
Obývák dál plnil zvuk pasivně agresivního škrábání pera.
Jak uklidnit Severuse Snapea při opravě domácích úkolů, to bylo poslední bílé místo na Hermionině mapě k jeho srdci.

Na vnitřním stehně vytetovanou růži, ve tváři ztvrdlé rysy, v očích zlobu. Už to není jeho malá holčička s nudlí u nosu, kterou našel v lese. Jeho osud.
Měří si ho a jeho zabolí její pichlavý pohled. Něco v něm mu připomíná Yennefer. Ale Ciri se protloukala životem sama a viděla a páchala víc smrti, než kolik si zasloužila.
Chce ji obejmout a vrátit ty ztracené roky zpátky.
Ale pravděpodobně by se mu vytrhla z náručí, vzkřikla: „Už nejsem dítě!“ a vztekle by odběhla.
Geralt si povzdechne.
A Ciri ho pozoruje a celé její tělo úpí touhou po otcovském pohlazení.

Klečíš, ruce sepjaté v modlitbě, kterou už nikdo neuslyší, oči zavřené, na hlavě trnovou korunu. Odešla jsi branou podsvětí, překročila řeku a už se nikdy nevrátíš, zraněná, ochuzená o svit slunce, svit měsíce, střídání ročních období, protože čas poplyne a ty, zvěčnělá v tomhle jediném okamžiku, se proměníš v prach. Jaký byl tvůj smysl, proč tvoje duše spatřila světlo světa? Přece ne proto, aby ho někdo uhasil dřív, než měl.
Nebo to byl tvůj úkol? Zavést nás k těm, co páchají další a větší zlo?
Mlčíš.
Všechno jsi to viděla, byla jsi svědkem vlastní popravy.
A stejně.
Už nic neřekneš.

Seděl sám ve svém autě a sledoval obzor louisianské krajiny. Barvy zapadajícího slunce pohlcoval šedivý těžký opar, který zatížil pole jako tísnivý povlak. Rust potáhl z cigarety a zavřel oči. Cítil, jak ho tenhle opar obaluje a utahuje se jako smyčka kolem jeho útrob.
Byl to jeden z těch horších večerů. Těch večerů, kdy zpochybňoval smysl vlastní existence, smysl toho všeho, co člověk musí vytrpět od narození až po smrt.
Opar se po něm dál natahoval a krajina se pomalu schovávala ve tmě.
Prach, popel. Konec.
Pohlédl na svou zbraň.
Nabízelo se řešení. Odpověď na jeho otázky.
Ale prozatím odmítne.

“Chceme svobodu!” křičí, “chceme spravedlnost! Chceme bezpečnou zemi!”
Hádají se, přestrkují, ukazují jeden na druhého. V ústech vznešená hesla, ale v myslích jako by se usídlil ďábel.
“Nechceme, aby nás ohrožovali! Nechceme, aby nám sebrali naše tradice!
V době změn ukazují svou pravou tvář.
“Ať chcípnou! Bojíme se o svoje děti!”
Bijí se slovem za své hodnoty, ale sami zapomínají, jaké jsou. Ne nepodobni Boschovým kreaturám odsuzují jiné k záhubě, bez lítosti, bez soucitu.
“Vlastizrádci!” ukazují na ty, kteří vyjadřují pochopení.
Zapomínají, že nakonec jsme všichni jen obyčejnými lidmi, že všichni v hloubi srdce toužíme po totémž.
Žít v míru.

Gerrit Steenhouwer sedí nad svými papíry a počítá.
Nákup, prodej, obrat, výdělek.
Obchod kávou vynáší, stoupá počet plantáží. Stejně tak stoupá počet nevolníků, které kolonizátoři využívají jako levnou pracovní sílu.
Už brzy připluje z Nizozemska jeho loď, která stojí za vším tím bohatstvím, kterého dosáhl.
Královna jeho hamižného srdce, královna moří, královna obchodních cest.
Připluje a on ji naloží dalším drahocenným nákladem voňavých kávových zrn, která levně získal a draho prodá.
„Pane,“ ozve se hlas vyděšeného domorodce.
Vztekle se otočí. Proč ho vyrušují?
„Pane, přišla zpráva, že... se vaše loď potopila.“
Gerrit Steenhouwer zbledne.
Jen drobný trest za jeho nenasytnost.

Po devíti dnech, kdy jen maloval od rána do večera, potřeboval na vzduch. Vlhké stěny a plesnivý zápach ho pomalu užíraly zevnitř. Pomalu mu docházely náměty, cítil se prázdný. Malým špinavým oknem viděl slunečnice vyhřívající se ve sluneční lázni a najednou pocítil nutkání nastavit se léčivým paprskům. Vyšel z domu.
Venku do něj teplo a světlo vlily novou energii. Chvíli se jen oddával žluté síle, nasával její štěstí, a pak se hlasitě rozesmál. Upřímně, hrdelně. S úsměvem od ucha k uchu.
Rozběhl se ke slunečnicím a natrhal jich celou náruč.
Tři malé, tři větší, tři odkvetlé.
A všechny je namaloval.

Honba za vášní je jako hra v kostky. Buď vsadíte všechno a vyhrajete, nebo vsadíte půlku a nedostanete nic.
Problém je, že vášeň se nedá dělit. Henri to nechápal, chtěl si mě vzít, miloval mě. Ale nebyla v tom vášeň.
Nedokázala jsem mu vysvětlit, že já svoje srdce jednou vsadila. Jenže teď bylo zamčené v truhle vznešené dámy, která mě jednoho dne při plavbě po benátských kanálech k sobě přilákala.
Mohla jsem ho získat zpět, ale to by bylo proti pravidlům. Hraješ, prohraješ, hraješ, vyhraješ. Hraješ.
Honba za vášní je jako hra v kostky.
Nakonec nejvíc záleží na samotné hře.

Šustot drahých látek, cinkavý smích, bublinky na jazyku a jeho pronikavý hlas. Točím se v opojení večera a myslím si, že jsem šťastná.
Zvuky hudby ke mně doléhají tlumeně, skryté pod tlukotem srdce, které mi vyskočí z hrudníku. Opojená okolní krásou mám pocit, že to je jiný svět, cítím se daleko od toho všeho, ale přímo uprostřed.
Vidím, jak se baví s krásnou ženou, a vše uvnitř mě utichá, sevře mě ledový chlad.
Pryč jsou blouznivé vjemy, bublinky šampaňského dávno vyprchaly, utíkám od nich pryč, pryč z toho všeho, co je mi cizí.
A přece, zastaví mě jeho hlas: „Marianne!“