Moje články

Rose, full of hope, smiled across the table at a man who returned her smile warmly. She blushed.
She had never met anyone like him. Their souls aligned, needing no words.
Her gaze lingered on his perfect hair as she readied herself to finally confide in him.
Her voice trembling slightly, she leaned over and whispered: "I love you dearly, my–!"
She gasped when he opened his mouth, far too wide. Smoke was pouring from his ears.
She gave a little shriek and tumbled onto the floor.
The waitress at the bar didn’t even look up. Dating robots, how desperate…

Kapitán Naděje se přehraboval v mapách. Na jeho vkus byly ty, které měl k dispozici, až příliš nedokončené. Prý země neznámá… Ale proč i moře? Všude samí lvi…
Konečně zpozoroval sextant, který hledal. Seděla vedle něj myš. Když se ji pokusil mávnutím odehnat, jen ho upřeně pozorovala korálkovýma očima. Zamračil se na ni.
Jeho nespokojené mručení přerušilo zaťukání na kajutu.
Vstoupil sebevědomý muž, který měl celou výpravu na svědomí.
„Říkám vám, vašnosti,“ navázal kapitán tam, kde posledně skončil, „nezdá se mi to.“
Muž se klidně usmál a lusknutím prstů zapálil svíce na stole. „Bude to v pořádku.“
„Bude,“ přisvědčila myš.

Beverly se opírala před portálem simulátoru a sama pro sebe se usmívala.
Škádlily se s Dianou, která přijde na Datův nový holoromán lépe připravená. A Beverly byla se svým výsledkem opravdu spokojená. Vypasované dobové šaty totiž korunovala těmi nejrafinovanějšími červenými kozačkami, které v databázi našla – vysokými nad kolena a se šněrováním, se kterým zápasila přes hodinu.
Ale Jean-Lucův výraz stál za všechna příkoří. „Tedy, Beverly…“ odkašlal si v rozpacích.
Sebevědomý úsměv, se kterým se mu chystala odpovědět, jí ale zmrzl na rtech, když se z postranní chodby vynořila Diana.
Měla ty stejné boty. „Diano, jakto?!“
Jenomže potom…
„I ty, Date??“

"Soooo, where are we going? Tell us already!" Rajesh begged.
"I will be happy to indulge you now! We are attending a lecture," Sheldon replied with apparent satisfaction.
"What? Nooo, it's Anything Can Happen Thursday! That means something fun, not something we do as part of our jobs twice a week…"
"It will be fun!" winked Sheldon. "We would never go to this one. The topic is carbon dating, they want to speed it up. Ridiculous," he snorted with excitement.
"On the other hand, you might have misunderstood," Leonard pointed to the room full of women.
"Sweet," Howard grinned.

Elfí lučišnice si prohrábla vlasy a zkusmo mrkla na jejich cíl přes hrot svého šípu.
Magické stvoření, napůl démon, napůl drak, pochodovalo před branami tvrze a zatím
nemělo o přítomnosti skupiny válečníků ponětí.
Po dlouhosáhlém probírání bitevní strategie byli už všichni netrpěliví.
Orkský válečník v rohaté helmě nedočkavostí bušil svou sekerou o štít.
„Na co ještě čekáme...“
Mág v barevné róbě vařil a rozdával poslední lektvary.
„Dobrá, tak naposledy... Ty ho nalákáš sem pod tenhle převis, vy naběhnete zezadu, ty ho po chvíli zmrazíš–“
„Všichni víme, co máme dělat,“ odtušila druidka. „Čekáme na–“
„Už jsem zpět. Leeeeeeeeroy!“ rozběhl se paladin.

Alergická reakce u upíra má svá specifika.
Než se Amandě podařilo proniknout do upíří komunity, která pro ni byla opravdu neocenitelným zdrojem informací, udělala několik přešlapů.
První míchaná vajíčka na cibulce jí stála dva týdny v kómatu (pokud se tomu tak dá říkat). Amanda ku svému překvapení totiž zjistila, že sice všechno vnímá, ale pohnout se nemůže. To by samo o sobě nebylo tak hrozné, kdyby strnulost nedoprovázelo úporné svědění.
Po dvou týdnech se její tělo opět probralo k neživotu. Následné manické škrábání ostrými upířími nehty sice Amandě kromě úlevy způsobilo hluboké šrámy, ale ty se do rána zase zacelily.

Zlobil se na ni. Měl dost všech těch her a předstírání, plné zuby politiky čarodějek a jejich povýšené fasády. Nestojí mu to za to, už ne. Je konec. Tentokrát už opravdu.
V rozčilení odpochodoval od skupiny. Však se bez něj Marigold projednou obejde. A ona stejně prošla portálem…
Stále poněkud prudce zmuchlal svůj plášť a natáhl se do mechu.
…
Ve snu se ale jeho rozhodnutí vytratilo…
Usmála se a on nad sebou ztratil kontrolu. Její fialkové oči slibovaly vše, co tak chtěl. Znova. A znova…
…
Ráno ho vzbudilo melancholické brnkání loutny.
Košile mu voněla šeříkem a angreštem.
Bylo po slunovratu.

Hermiona si nervózně zastrčila za ucho neposedný pramínek vlasů a přitiskla se k Harrymu.
Harry cítil, jak se chvěje. Objal by ji kolem ramen, ale nechtěl přilákat přílišnou pozornost. Pokusil se aspoň povzbudivě se na ni usmát, ale ona, ztracená v myšlenkách, jeho pohled neopětovala.
Konečně..!
Ron, zbrocený studeným potem, vsunul bleskově Hermioně do rukou podlouhlý balíček.
Rychlými, třesoucími se prsty ho rozbalila a vydechla úlevou.
„Jilm, pero fénixe… Vypadá pravě.“
„Musí být..! Zaplatil jsem za ni–“
„–pššt!“ trhla hlavou směrem ke dvěma mužům v bílých pláštích.

Jeden ošetřovatel šťouchnul druhého.
„Už zase si našli nějakou větvičku…“
„Zvýším jim medikaci.“

Útržky vědomí.
Pruhované nebe. Žlutozelené sirné hory. Trosky lodi. Bolest. Ach, taková bolest…

Kusy vzpomínek.
Meziplanetární výsadek. Io. Erupce. Vychýlení z přistávací dráhy. Náraz.

Alarm.
Cože?

Alarm.
Nech mě spát…

Alarm.
Nechci.

Alarm.
Martho, prober se.
„Co??“
Alarm.
„Uchází mi kyslík, doprdele..!“
Tápání kolem sebe.
…
Základna je 40 kilometrů. Ujdu to.
Morfium na manuální ovládání.
…
Martho.
„To je tím morfiem, kurva.“
Martho!
„Nech mě. Snažím se neumřít, nevidíš?“
Tvoje loď... Radiová vlna je jen tok fotonů. Nervový vzruch je jen tok iontů. Síra je triboelektrická. Vědomí je jen proudem neuronálních událostí…
Velká rudá skvrna Jupiteru vyplňuje celý obzor.
Io žije!

Jak Amanda poměrně záhy zjistila, fakt, že se nešťastnou náhodou stala upírkou, nebyl nakonec zas takový problém.
Její život se tolik nezměnil. Nebo aspoň méně, než byste čekali. Například byla schopná pokračovat (a velice úspěšně) ve studiu medicíny. Koneckonců, neslo to mnoho výhod.
Co ale například bylo náročné, bylo najít svou novou, upíří bublinu. Celkem pochopitelně se totiž i v online prostředí upíři drží spíše stranou pozornosti.
Proto musela nějakou dobu znalosti o tom, jak vést svůj nový neživot, čerpat z pověr a oddechové literatury.
Když si třeba poprvé udělala míchaná vajíčka, zjistila, že vyhýbat by se neměla jen česneku.

Ashlyn protahovala chystání do postele, jak jen mohla. Její matka už ale začínala být netrpělivá, co chvíli kradmo kontrolovala hodinky. Musela chtě nechtě jít spát.
Noční lampička přívětivě mrkala, ale Ashlyn, s peřinou až u brady, se už třetí noc před spaním třásla strachy.
„Mami, prosím, zůstaň se mnou.“
Povzdech. „Už jsme o tom mluvily…“
„Paní Coppeliová říkala, že když třetí noc nemůžeš spát…“
„Nechápu, proč vám říkala takové věci…“
„…přijde Sandman a ukradne ti oči!“
„Miláčku, je to nesmysl.“
Pusa, zhasnutí světla, zašustění matčiných šatů.
Ashlyn, paralyzovaná strachy, sleduje dál muže stojícího v rohu pokojíčku.
Mezi prsty přesívá písek.

Pátý den po Kolapsu.
Všude neskutečný zmatek. Doprava zkolabovala, auta nefungují, nelze se nikam dovolat. Lidem dochází jídlo, zásoby si nikdo nedělal. Začíná se rabovat. Zabezpečení čehokoliv v podstatě neexistuje…
Stále nevíme, co se stalo, je velmi těžké získat jakékoliv zprávy.
…
Dvacátý den po Kolapsu.
Ulice se koupou v krvi. Stále nefunguje nic, lidé šílí.
Někdo začal tisknout jakési noviny – je to pár stránek papíru, svázaných k sobě. Prý je Kolaps globální. Pravděpodobně nějaký odboj.
…
Osmdesátý den po Kolapsu.
Skoro nikdo nepřežil.
Několik nás založilo základnu mimo civilizaci, snažíme se ustanovit nějaký řád.
Má to ale bez internetu vlastně smysl?

„Dalším artefaktem k aukci je vzácná, krásně vyčiněná baziliščí kůže.“
Vzdechy údivu z publika.
„Nenajdete kvalitnější a nádhernější materiál na ty nejskvostnější módní boty či nejluxusnější dámskou kabelku,“ mrknul licitátor směrem ke skupince mladých aristokratů s pavími pery v kloboucích.
Chichotající se hlouček dam, který na ně nenápadně mrkal celou aukci, se začal silněji ovívat vějíři.
„Přinejlepším varan,“ ozval se z poslední řady pobaveně muž v kápi.
„Ovšem zlatým hřebem večera,“ zamračil se na něj licitátor, „je toto exkluzivní, extrémně vzácné kuroliščí vejce, a to i s ropuchou, která jej vysedí.“
Nepokrytě šokované výkřiky důvěřivého publika přerušil Geraltův záchvat smíchu.

„Prostě, oni když se snažili dostat Horu zpátky, tak přece roztavili všechno to zlato a vylili ho na draka a...“

„Ale ne, on byl zlatý, jak ležel dlouho na té hromadě pokladu! Zlato, drahokamy, mince...“

„Nee, oni rychle rozehřáli ty pece, fakt! No a jak to udělali, tak jak tam dlouho nikdo nebyl, tak tam byly obrovské mravenčí kolonie a ty taky zalili tím zlatem. No a teď ti mravenci mají prostě takovou krustu, šíří se z Hory a žerou dřevo jak nic!“

„Možná kdybys ty trámy natřel a nepoužil staré hřebíky, tak by ti ten nový dům nespad', Willy.“

Protože bylo třeba, aby byl na místě v ten pravý čas, byl Smrť svědkem myriády konců. Za ty věky služby jakožto antropomorfní personifikace odpozoroval určité paralely v odchodech jednotlivých lidí.
Například, jak se mu zdálo, lidé překvapivě silně lpěli na důležitosti posledních slov. Ta se ovšem, dle jeho pozorování, málokdy vyvedla podle představ budoucího nebožtíka.
Jedněmi z těch častějších byly třeba "Neslyšel jsi něco?" nebo "Klid, je ochočený", případně "Ta bouře je ještě daleko."
Oblíbené byly také věty "Sbíral jsem je sám", či "Není nabitá."
Někdy si lidé vystačili i s jednoduchým "Aaaa!"
Zdaleka nejvíc ale vždy vedlo "A dopr..."

„Tak koho nám dnes vezete?"
„Žena a muž, lehká autonehoda, podezření na užití."
„Ale oba jsou v bezvědomí?"
„Totiž... muž řídil, ale prý nejdřív najel do lavičky a pak skončil v kandelábru. Knockoutoval ho airbag."
„Do lavičky??"
„No, on totiž vjel do Central Parku..."
„Aha. A ona?"
„Nešlo s ní mluvit, museli jsme ji sedovat. Vrhla se na nás s jakousi mačetou, když jsme chtěli Toma - tak mu říkala - ošetřit."
Mladý lékař jen zakroutil hlavou a přiložil B'Elanně na hruď sondu. Oči se mu rozšířily údivem.
„Ehm, sundáš jí ten šátek z hlavy?"
„Proč?"
„Srdce by... nemělo by být dvojité."

Zhluboka se nadechla.
Tato část bude ta nejsložitější.
Pohlédla před sebe, na cestu, která zbývala; ve tmě noci se zdálo, že se táhne donekonečna.
Pomalu, soustředěně vypustila zadržený dech, aby vyprázdnila svou mysl.
Nesmím se bát. Strach zabíjí myšlení…
Vykročila.
Její kroky by okem vnějšího pozorovatele nedávaly smysl; připomínaly tanec, avšak postrádaly rytmus.
Přeskakovala lehce z nohy na nohu, někdy chvíli posečkala, než pokračovala dál, tu byl krok velmi dlouhý, jindy hned po něm následoval další, drobný… A znova… A ještě…
Jenomže najednou…
Vrznutí parkety.
Ach ne…
Tiché cinknutí zatoulané gumičky s rolničkou.
Nee!
Oči v postýlce se doširoka otevřely.

Koukal na ni zpovzdálí, tiše a nehnutě; sledoval, jak si sebejistě vykračuje jeho ulicí, dokud mu nezmizela za rohem. Ještě ji tu nikdy neviděl. Byla úchvatná, musí ji mít.

Nasledující dny ji zahlédl znova a znova, vždy jen na krátkou chvíli. Než ji stihl doběhnout, zmizela vždy za stejným rohem. Když šel ale přilehlou ulici prozkoumat, nikde ji neviděl.
Nechal jí na rohu aspoň vzkaz. Když ho psal, pozorovala ho z lavičky mezi oleandry starší žena.

Další den na něj na označeném rohu čekala.
„Nemůžeme spolu být," zavrněla měkce.
Jeho stříbrné vousky nespokojeně zacukaly.
„Je to... složité, Zlato," mňoukla Minerva.

Svlékla se do naha a prošla tunelem se sprchou, zakončeným dezinfekční jednotkou.
Na druhé straně se přepečlivě oblékla do něčeho připomínajícího skafandr.
Rychlý pohled do zrcadla a poslední kontrola veškerého těsnění a je nejvyšší čas si pospíšit.
Prošla si dnešní protokol.
Velmi vzácné vzorky, je jich jen několik a nebude možné nic opakovat.
Dezinfekce všech pomůcek, pro jistotu.
Pustila se do toho.
Před průzorem kombinézy se míhá pipeta, vykonávající zcela přesný pohyb, už snad po milionté.
Jedno rozpouštědlo.
Centrifuga.
Nové zkumavky.
Druhé rozpouštědlo.
Centrifuga.
Třetí rozpouštědlo.
Protřepat vzorky ve vortexu.
...ošklivá sraženina.
Ne... Nenenene!
Zpět k protokolu.
Dopr...!
Rozpouštědla nemíchat!

V době, kdy se podařilo vymýtit většinu běžných onemocnění (jako třeba mužská plešatost... nebo rakovina), bylo možné alokovat poměrně velké množtví peněz na daleko palčivější problémy.
Proto se záhy rozhořel lítý boj mezi farmaceutickými firmami o to, kdo nejrychleji a nejlépe pokoří stárnutí.

Sandra právě v drogerii zkoumala nejnovější výstřelek, slibující takřka zázraky - pleťový krém z rostlinných kmenových buněk.
Proč ne?

První týdny nepozorovala nic moc.
Poté ale na ulicích začala potkávat ženy s nápadně rozzářenými obličeji.
Brzy bylo jasné, kdo si krém mohl dovolit a kdo na to nemá.
Zelený odstín teď frčel.
Bonus?
Slunce jako soukromý zdroj energie.

Marigold si uvědomoval, že se do téhle šlamastyky dostal sám.
Nejenže tak trochu omylem svedl dceru nejvyhlášenějšího místního hrdlořeza, ale malilinko se tím chlubil v hospodě... a neprozřetelně si nejdřív neověřil, jestli tam onen hrdlořez nesedí... s celou kumpanií.
Teď se ve zničehonic vylidněné, temné uličce za hospodou (kam byl vytažen za svůj oblíbený sobolový límec) marně snaží vylhat cestu na svobodu.
„S čím se rozloučíš nejdřív, frajírku? S tou fešnou tvářičkou nebo svým nádobíčkem?"
„Ehm, tedy..." potí se trubadúr.
Hrdlořez se ošklivě usměje a sekne směrem dolů.
Marigold vyjekne.
Tupé žuchnutí těla.
„Tohle bylo naposled," káravě se mračí Geralt.

Kam Christian vstoupil, byl okamžitě středem pozornosti.
S každým lehce zapředl hovor, tančil pro pobavení místních na stole a koncem večera si nikdo nepamatoval, že ten muž s blyštivýma očima a neposednými černými vlasy někdy nebyl součástí jejich malého světa.
Christian ale vždy nasedl na jednu z lodí a zmizel z jejich životů tak rychle, jako se objevil.

_____

Jamesovi se zvonivý smích toho podmanivého, cizího muže zařezával do hlavy. Jeho nekonečně dlouhý, ošuntělý kabát naplnil ten večer Jamesovy sny.

_____

Uběhlo několik let, než Christiana potkal znova. Tu noc ho už odejít nenechal.
A Christian ráno z Jamesova objetí nikam neutíkal.

Stařenka Oggová se zasmála tak, až z koruny blízkého stromu poplašeně odletělo ještě před chviličkou blaženě spící ptačí osazenstvo. Spokojeně si nahla ze zdobného kalichu a utřela si pusu do rukávu.
Bábi Zlopočasná tiskla rty do čárky tak tenké, až skoro nebyla vidět.

Magrátiny oči byly velké jako talíře.
„Počkej… A pak…?“

Stařenka pokrčila rameny.
„No, pak je to různý. Třeba můj první manžel, ten si vždycky nejdřív sundal–“

„Gyto!“

„No co, Esme! Magráta chtěla sabat! Co by to bylo za slezinu bez trochy tlachání…“

„Gyto Oggová, tohle není sabat, ale slepičárna! A navíc jsi právě dopila poslední rituální víno!“

V době, kdy ze sociálních nůžek zbylo něco jako sociální pravítko (nebo spíš gilotina pro spodních 98,6 % lidí), začaly vyplouvat na povrch jisté zásadní problémy.
Jedním z těch nejpalčivějších byl stav pláží. Vlny vyloženě rušily a výška hladiny se neustále měnila, což bylo skutečně nepohodlné.
Byl proto vypracován plán, který všem, na kterých záleželo, připadal jako skvělý nápad. Zahrnoval něco, čemu kdosi v bílém plášti říkal gravitační prak.
Po pár týdnech příprav byly vystřeleny rakety.
Jenomže...
Měsíc, místo aby nás opustil, začal kolem Země rotoval tak rychle, že následné tsunami spláchly veškerou pobřežní hypercivilizaci.
Vybuchly sopky.
A spadl internet.

Hromový smích a plácání do kolen nevydrželo dlouho.
„Dalčí!“
„Sypej, vrzale!“
„Eeee...“ potil se Marigold, kterému právě došla poslední historka.
Vyděšenýma očima, oslepenýma září ohně, se snažil proniknout temnotou za zády jeho trollích věznitelů. Tak kde sakra jsi??
„Eště ednu!“ zatahal troll za provazy, poutající trubadúra. „Tě smáčknu ak štěnici. Úděláme důšeninu z tvých kou—“
„—už vím!“ přerušil trolla Marigold, s notnou dávkou paniky v přeskakujícím hlase. Provazy kolem stehen se mu nebezpečně zařízly do míst, na kterých si zakládal.
„Třeba tu, kde... vybil škvrňuchy. Ničily... retenci sladu!“
„He?“ zamračili se nechápavě trollové.
„Co?“ podivil se za jejich zády Geralt.

Zase už nemohla spát.
Bloumala bytem, jen napůl vzhůru, automaticky se dotýkaje věcí okolo – nábytku, svých vlasů, kočičího kožíšku…
U okna poslouchala pomalu se probouzející ptačí písně.
V domě naproti se také svítí…
___

Ani dnes nespala.
Spala včera?
Bezmyšlenkovitě dosypávala kočičí misku.
Když v temnotě ulice zahlédla byt, kde se také svítilo, bezděky otevřela okno.
Taky tam někdo nespí.
Ahoj.
Vyšla ven, v noční košili.
___

Další noc její chlupaté papuče šoupaly po schodech dolů.
Usmála se na něj.
Co si říkali nedávalo moc smysl. Hodně se smáli.
___

Ráno si nikdy nic z toho nepamatovala.
Zas má práce až do noci…

Kačka měla se svou Kočkou výjimečný vztah.
Byly vždycky spolu. Dokud Kačka studovala, Kočka s ní roky trávila na cestě mezi bytovým trojúhelníkem rodičů, privátu a Kaččina přítele. Kačka se ve vlaku učila a Kočka jí spala spokojeně na batohu.
Kočka se neměla k cizím lidem. Občas si ale někoho oblíbila a toho pak vítala u dveří bytu skoro stejně jako Kačku. Kaččina přítele milovala a bála se ho.
Po mnoha letech, v období Kaččina rozvodu, byla Kočka neklidná a podrážděná. Asi si taky říkala, co s nimi bude.
Když se Kačka znova seznámila, měla Kočka jasno.
Nikdy takhle nemilovaly.

Už to bylo téměř dobré.
Už téměř fungoval.
Už to téměř nebylo poznat. Dnes už si totiž stejně málokdo lidí skutečně všímá.

Vstával. Vycházel z domu. Na trhu si koupil zeleninu. Hřál se na slunci. Dokonce mluvil s lidmi, aspoň trochu. Jedl. Večer si četl knížku. Spal.

A pak se všechno změnilo.

Teď chodit ven nesměl.
Nesměl mluvit s lidmi.
Nikde nikdo nebyl.

Hlasy v jeho hlavě, šeptající o jeho neschopnosti a zbytečnosti, znova zesílily.
Ztratil tu křehkou, teprve nedávno nabytou nit rovnováhy, která ho vedla z jednoho dne do druhého.

Po nocích sledoval starou tapetu nad postelí.

Dávala smysl.

Rudovlasá elfka stála tak nehybně, až zcela splývala se stíny.
Staré rybářské čluny, zapomenuté zde kdysi kýmsi, v poryvech slaného větru slabě povrzávaly.
Šum zvedajícího se přílivu by mohl snadno skrýt něčí přítomnost. Elfka věděla, že má v toulci už jen několik šípů.
Její oči nervózně pátraly v šeru blízkého lesa. Cítila blížící se nebezpečí.
Pohled jí bezděčně zaletěl k Majáku, černému oproti tmavnoucímu nebi.
Majáku, který musí ubránit.
Majáku, který teď jediný stojí mezi vítězstvím a porážkou.
Napnula neslyšně tětivu.
Z lesa zazněl válečný orkský pokřik.
„Mamiii?“ rozespalé volání z pokojíčku.
„Už jsi vzhůru? Tak máma vypíná počítač.“
Zase...

Zrovna když chtěla pronést uštěpačnou poznámku směrem ke kvalitě nabízeného kabátu, zhoupl se s Med svět. Vlněná příze jí vyklouzla z prstů a čarodějka lehce zavrávorala.
Co se to do háje…
Zamrkala, aby zahnala mžitky před očima.
Její pohled v tu chvíli upoutal štíhlý muž, procházející hustým davem jako horký nůž máslem.
Meredith zamrkala ještě jednou.
Muž davem neprocházel, spíše jím tančil. A evidentně se u toho velmi bavil.
Támhle vzal jablko, kousl do něj a vložil do ruky překvapenému staříkovi.
Tu lelkujícímu setníkovi sklopil hledí jeho helmy.
Támhle nastavil nohu rybáři, vláčejícímu sud plný sleďů.
To ho nikdo nevidí???

Meredith začínalo být jasné, že se na cestu vůbec nepřipravila.
Již po prvních dvou dnech v sedle (nicméně za prudkého deště), usoudila, že cestovní plášť asi bude něco, co svůj název nemá náhodou, a tak se její původní plán – totiž cestovat nalehko a rychle – sesypal jako domeček z karet.
Tři dny již proto meškala ve městě Talum, kde původně vůbec zastavovat nechtěla. Mělo podzemní horké prameny a Med nutně potřebovala hodně dlouho přemýšlet v hodně horké vodě.
Navíc byl Talum známý pro své velké trhy.
A tak teď čarodějka podezřívavě zkoumala tloušťku vlněného kabátu, o kterém trhovec přísahal, že nepromokne...

Nedívej se na mě, prosím, ať tam nejsi, prosím, prosím…
Žena si hrůzou zakrývala oči.
Nepodívám se, ne!
Bože, Bože, Bože…
Když se podívám, slib, že tam nebudeš, slib, že jsem sama, prosím, ach prosím!
Žena prudce odtrhne ruce od tváře a zahledí se do zrcadla.
Děsem se jí rozšíří zorničky.
NE!!! Ne, prosím, ne, jdi pryč, jdi PRYČ!
Vjede si rukama do vlasů.
Slíbila jsi, že ji necháš na pokoji, slíbila!!!
Žena v zrcadle se sebejistě ušklíbne.
Chomáče vlasů se tiše snáší na zem.
„Tak kam jsi přede mnou schovala svou sladkou holčičku?
Pohrajeme si.“
Záblesk oceli za zády.

Třesoucí se rukou si z čela odhrnul pramen zpocených vlasů.
Snažil se vypadat klidně a trpělivě, snažil se ze všech sil nevypadat zoufale.
Ale jeho sinalá pleť ve tmě výrazně svítila a ani noc nedovedla skrýt třas jeho až příliš štíhlého těla.
Musel. Potřeboval.
Nemohl bez toho žít.
Věděl, kde stát a čekat. Věděl, koho hledat.
V kapse prsty zoufale probíral svoje poslední peníze.
Věděl, že tentokrát už to bude naposledy.
Nedokázal přestat myslet na neuroparalyzér ve své tašce.
Věděl, že není vrah.
Věděl, že se jím stane.
Ve společnosti, kde je láska už jen pilulka, lidé udělají zoufalé věci.

Zbrojí ověšený válečník v ošklivé rohaté helmě upíral oči na obrovské magické stvoření, promenádující se pod skalním převisem. Hodnotil situaci zkušeným pohledem a nehezky se pro sebe usmíval.
„Teď to začne být těžký,“ houkl přes rameno na skupinu čtyř přátel.
„Odtáhni ho dál od tý lávy,“ odtušila ta s lukem a podrbala svého vlka.
Mág odtrhl pohled od pomalovaného šamana, rozmisťujícího ochranné totemy.
„Taktiku známe.“
Léčitel dopil lektvar a zahodil ampuli.
„Můžem!“
Válečník zařval a skočil po zvířeti. Kolem ucha mu prosvištěly šípy.
Mágovi se v očích roztančily divoké plameny.
Čas se zrychlil.
Díky bohu za vysoké rozlišení, pomyslel si.

Delilah po celém dni práce konečně zasedla k nakupování, dnes vůbec nic nestíhá.
Konektory zapadly na své místo ve zdířkách její šíje, což ji od dětství pokaždé lehce rozechvělo, i když si už dnes vlastně ani nebyla jistá proč.
Procházela teď interaktivní simulací své obvyklé drogerie.
Nějaké vitamínové přídavky?
Někde v dáli jemné píchnutí samplovací jehly a něžné vibrace simulátoru, analyzujícího její krev.
Ano, nedostatek 83 % esenciálních prvků. Sedm typů přípravků, do 10 minut u vás.
Prostředky intimní hygieny?
Nepříjemný pocit mezi stehny.
Ne, za 16 dní.
Feromony?
Slzy v očích.
Ne, žádný kontakt s lidmi posledních 894 dní.

Tančil.
Každý den, asi devět hodin v kuse. V tělocvičně, kde byla na všech stěnách zrcadla, v tělocvičně, kde spolu s ním tančil nespočet jeho odrazů, ztrácejících se v nekonečnu.
Tančil.
Jeho pohyby byly tu něžné, laskavé a křehké, jindy vášnivé a nesmlouvavé. Náhlost, s jakou se měnily, vyrážela dech.
Tančil.
Ailes de pigeon, Cabriole, Grand jeté... Vypadalo to tak lehce... Ale jeho štíhlé tělo bylo lesklé potem, jeho dech byl rychlý a přerývaný.
Tančil.
Jeho soustředěný pohled byl upřený kamsi do dálek, kterých se obyčejný smrtelník nemůže dotknout.
Tichá baletka s porcelánovou pletí ho nesměle sledovala.
Tanči se mnou...

Tlustý muž opile funěl, když si spěšně sundával oblečení. Jeho měšec ve tmě vesele cinkal.
„Máš pohádkové oči, jako smaragdy,“ opile šeptal plavovlasé dívce, když ji osahával. „Jsi princezna.“
Ciri si s úšklebkem sundala šátek z tváře a jeho oči se rozšířily strachem.
„Víš, kdy pohádky přestávají být pohádkami? Když jim lidé začnou věřit.“, šeptla Ciri a podřízla muži hrdlo.
„Už jsem si myslela, že mu dáš,“ ozval se z temného rohu uštěpačný ženský hlas.
„Mistle, mlč pro jednou.“
„Pojď spát, Falko. Ráno přijede Hotsporn, prej má nějakej návrh. A má nádhernou novou klisnu.“, políbila Mistle Cirillu naposled do vlasů.

„Zaměřte nyní svou pozornost na následující expozici,“ ohlásily reproduktory.
Tsh-ikk otočil hlavu.
„Exponáty, které uvidíte, pochází z tzv. Raného Acidického období, konkrétně z periody Velerozpouštění. Pro lepší představu, to je asi pět set milionů Cyklů zpět, což činí asi miliardu Obratů.“
Všeobecné uznalé zašustění.
„Vzhledem k nedostatku archeologických zdrojů z období Po Acidizaci jsou tyto nálezy velice vzácné.“
Nedočkavé cupitání.
„Jedná se pravděpodobně o otisky zbytků těl tvorů, řazených mezi pra-korýše. Tato slepá větev do počátku období Acidizace nepotřebovala vnější kostru.“
Opona se otevřela. Všech dvacet Tsh-ikkových dětí obdivně zacvakalo.
„Povšimněte si redukce chůzeschopných končetin na dvě a absence tykadel.“

Modrooký mládenec se ležérně opíral o solí pokryté zábradlí.
Sledoval kotvící lodě.
Vítr si pohrával s jeho rozcuchanými vlasy, ve kterých tančilo zapadající slunce.
Jeho zasněný výraz lákal pohledy žen, které se loučily nebo shledávaly se svými muži.
Mládenec se usmíval koutkem úst a bezděky si pohrával s kopretinou.
Žen si nevšímal.
Ošlehaný námořník s propracovaným tetováním na širokých ramenou se ohlédl. Na chvíli se zastavil, zašoupal nerozhodně nohama a smutně se vydal zpět k lodi.
Mládenec si pročísl vlasy a lehkým krokem ho následoval.
----
Když ze sebe smýval cizí pot, byly jeho oči hlubší než oceán.
Zvedal se vítr.

Amanda si potají prohlížela ostatní cestující.
Byla unavená, tolik unavená. Lehce se jí třásly ruce, už byl prostě čas.
Dřív tyhle chvíle nesnášela. Roky měla výčitky. Ale čas plynul a ona se nakonec smířila s realitou.
A tak po očku sledovala ostatní. Mile se usmívající paní? Ne. Pohledného nervózního muže v novém obleku? Hmm... ne. Starého pána, držícího za ruku šedovlasou ženu? Ne!
Považovala se za tu hodnou.
Dveře se otevřely, přistoupil mladík. Típl cigaretu o sedadlo, zasedl místo paní s holí, pustil si hudbu z telefonu. Hlasitě, přes celý vagón.
Amanda se lehce usmála a špičáky se jí prodloužily.