Moje články

„Zlatí mravenci byli u kmene Yaffa považováni za znamení příchodu velkého štěstí,“ vysvětlila Luna. „Když se začali objevovat, šaman všechny nabádal, aby jim neubližovali. Tvrdilo se, že ten, kdo zabije zlatého mravence, sešle na sebe kletbu. Ve skutečnosti se jedná o speciální druh, který kromě kyseliny mravenčí obsahuje i kyselinu lysergovou. Po kousnutí se u člověka projevují halucinace a pocity euforie.“
Edward na ni zamyšleně hleděl.
„Takže šaman přikázal, aby je nechali na pokoji, mravenci vesele kousali, celý kmen hýřil štěstím a mýtus byl potvrzen.“
„Přesně,“ přikývla spokojeně. „Šamani jsou mazaní.“
„Všemi mastmi. Máte ještě nějakou historku?“
„Samozřejmě. Ještě víno?“

Přestože se mohlo zdát, že Sirius je ten zasněný a že jeho mysl neustále poletuje někde mimo realitu, bylo tomu právě naopak.
Siriusova mysl sice poletovala (často rychlostí blesku), nikdy se však nevznášela. Jeho vědomí se pravidelně tříštilo do desítek paprsků, které mířily každý jiným směrem, ale téměř vždy se držely při zemi a jejich zdroj zůstával pevně spjatý s přítomností. Přesně věděl, co chce, a okamžitě si pro to běžel.
Edwardova hlava byla mnohem komplikovanější. Působil dojmem realistického a pragmatického puntičkáře, nicméně uvnitř ukrýval myšlenky, které přesahovaly bezpečnou letovou hladinu. Proto je většinou nesdílel. A nerealizoval. Jen prostě… snil.

Když mu tenkrát ve vrtulníku záchranářka Pippa Macmillanová palci stiskla tlakové body mezi zápěstními šlachami a jemu jako zázrakem přestalo být špatně, rozhodl se v této oblasti dovzdělat.
Půjčil si knihy o akupresuře a četl je v posteli, zatímco Sirius vedle něj přes sluchátka poslouchal jakýsi kravál a střídavě psal maily, projížděl Instagram, vyhledával ideální místa na dovolenou a sklízel rajčata v nějaké online hře.
„Poslyš, věděl jsi, že je pupík nervově spojený se špičkou penisu?“
„CO?“ zahulákal Black, protože ho neslyšel.
Edward mu rukou zajel pod tričko a ukazováčkem zatlačil na pupík.
„Hej! Co to sakra – ? No do hajzlu!“

V deset večer přestala hrát swingová kapela a vystřídal ji profesionální DJ.
Jakmile se ozvali Bee Gees, věděl, co bude následovat.
Jeho manžel odložil rybízový džus, očima vyzval ostatní u stolu, odkopl židli a v napůl rozhalené košili vyrazil na parket.
Lily, přiměřeně lízlá třemi margaritami, ho nadšeně následovala. Jamese táhla za ruku s sebou.
Frank a Alice se přidali hned vzápětí.
Generace vyrůstající na Travoltovi všem předváděla, co znamená poctivé disko.
„Zlato?“ zavolal na něj Sirius a boky pohyboval tak vulgárně, až mu polovina hostů nepokrytě zírala na rozkrok.
„Ano, hvězdičko?“
„You should be dancing…“
A tak se přidal.

Rád tvrdil, že o smrti nepřemýšlí.
Byla to lež. Uvažoval o ní často.
Nejen proto, že se s ní jako anesteziolog dennodenně setkával.
Osobně ji potkal už třikrát.
Po první zkušenosti přehodnotil názor na posmrtný život. Zjistil, že existuje.
Druhý zážitek mu pomohl pochopit význam slova osud. Už věděl, co přesně ho čeká. A nemine.
Třetí klinická smrt mu ukázala, jak důležití jsou lidé, kteří mají schopnost komunikovat se světem mrtvých.
Když na té silnici konečně vykrvácel, Luna byla první, koho navštívil.
Nechal u ní vzkaz pro Siriuse.
„Jestli budeš nechávat čajové sáčky ve dřezu, budu tě chodit strašit. Hvězdičko.“

Stáli spolu na prahu nového života.
Na okraji propasti, kterou díky Bohu překonali.
Když se ohlédli, viděli temnotu protrhávanou záblesky slunce, vlny moře, které se zuřivě tříštily o skály, dva ptáky s poraněnými křídly, co za soumraku hledají cestu domů.
Ani jeden už se nechtěl ohlížet.
Nebo snad chtěl?
Edward nejistě nahmatal Siriusovu ruku. Pozoroval profil jeho nezvykle vážné tváře.
„Hvězdičko?“
„Hm?“
„Asi bychom měli jít. Čeká se jenom na nás. Nebo sis to rozmyslel?“
Sirius odtrhl pohled od divokého, zpěněného příboje. Opětoval jeho stisk.
„Jdem na to, zlato. Veď mě. Z týhle cesty už nechci uhnout ani o krok.“

„Co to je?“
„Co je co?“
„Co je tohle?“
Sirius otevřel dveře ledničky, aby do ní Edward viděl.
Téměř všechny police zabíraly saláty, okurky, papriky, mrkve, lilky a cukety. Mezi tím byly nacpané balíčky sýru feta a vespod trůnily dva kyblíky jogurtu.
„V Tescu měli řeckej tejden?“
„Začíná léto. Elizabeth dostala chuť na lehké obědy.“
„A kde je moje jídlo?“
„Všechny tvé instantní poživatiny jsou ve špajzu. A jestli myslíš kečup, tak ten je někde vzadu. Hledej, hvězdičko. A nebo zkus zeleninu, je v bio kvalitě.“
„Vypadám snad jako přežvýkavec?“
„Ne. Jen se tak někdy chováš. To budou ta éčka.“

Mladík na stoličce za zástěnou zařval a cuknul sebou.
„Drž, nebo ti tou jehlou vypíchnu oko,“ zavrčel Sirius, který právě provlékl Vicryl roztrženým obočím.
„Šít rány bez umrtvení je protizákonný!“
„Hovno.“
„Budu si na tebe stěžovat, ty parchante! Poženu tě před komisi! Můj strejda je tajemník ministra! Skončíš na dlažbě, ty sráči!“
Sirius dokončil první steh, zastřihl nit a odložil jehelec.
„Fajn,“ řekl ledovým hlasem. „Chceš anestézii? Beze všeho. Zavolám tátu tý holky, cos ji chtěl znásilnit. On je totiž taky doktor. A víš, co tu dělá? Anesteziologa. Uspává lidi. Jde mu to skvěle. Garantuju ti, že tebe uspí nadobro.“

"Co tu máme?" otázal se natěšeně Liam.
Stepoval na oddělení od pěti ráno a vyhlížel svou příležitost.
"Masivní krvácení, ztráta 2,5 litru," informoval ho Krum. "Tepnu uhádnete sám, ne?"
"Femorálka! Hustý! Paráda!"
"Kdo je ten blbeček?" ozval se pacient. "Nechce taky křovinořezem do stehna?"
Liam se lekl, až upustil stetoskop.
"Krucinál, on je při sobě? Měl přece omdlít, ne?"
"Mlčte," usadil ho Edward.
"Ty vole, tak si o tom něco prečtěte!"
"Doktor Lloyd nic číst nemusí." Krum pohledem zavadil o Edwardovu jizvu. "A vy zahoďte ten stetoskop, co jste sebral ze země, a vyměňte si rukavice."
Liam poslechl.
Mlčky.

Seděla ve sprchovém koutě.
Voda jí v monotónním rytmu bubnovala do zad.
Otupěle sledovala dvě krvavé stružky, které si razily cestu mokrou kůží na stehně.
V jednom bodě se potkaly a na dlažbu stékaly společně.
Neměla se cítit takhle.
Prázdná a lhostejná.
Měla pociťovat vzrušení, tep života. Úlevu.
Proud vody pod ní ředil červenou na růžovou. Do odtoku už mířil čirý.
Přiložila ostří žiletky na nové místo...

Když ji Edward našel, objímala se pažemi a třásla se zimou.
"Špatný den?"
Zvedla k němu oči plné slz a studu.
Podal jí ručník.
"Dáme si spolu skleničku. Ale vezmeme to přes vyšetřovnu."

„Po takových zraněních je paréza běžná,“ řekla Daisy a usrkla ze svého ovesného latté.

„Co když jsou problémem cévy?“ nadhodil Edward a napil se čaje.

„Nervy byly dlouho utlačené. Regenerace trvá i několik let.“

„Dostával heparin. Předpokládali, že pokud tam byla sraženina, rozpustila se, jenomže –“

„Podle mě je ten nerv pořád skřípnutý. Rentgeny ukazují posunutí obratlů.“

„Ze sraženiny může vzniknout absces. Ten se zapouzdří a tlačí –“

„– na nerv!“

„Výborně,“ prohlásil Harry, který jejich myšlenkovým proudům zaujatě naslouchal nad šálkem černé kávy. „Tak pana Grahama znovu otevřeme. Sirius bude nadšený. Neměli jste na večer plány?“

„Nic, co bychom nemohli dělat jindy."

„Tak poslouchej,“ řekl Sirius. Ruce na desce pracovního stolu měl položené nezvykle klidně. (Jindy ryl prsty v rýhách, nehtem škrábal lak, bříšky bubnoval do dřeva nebo ho prostě jen roztržitě hladil.) „Dám ti na výběr. Buď s tím přestaneš, nebo si najdeš práci, kde nevadí, že jseš občas v náladičce. Léčení ti nařizovat nebudu, nemá to smysl. Mluvím z vlastní zkušenosti. Dokud si na to nepřijdeš sama, budeš nasávat dál. Na tvýho osobního démona cizí rozkazy neplatí. Tak co si vybereš?“
„Nevím,“ zahučela Tonksová a tvářila se znuděně. „Mám v lednici chardonnay a ryzlink. Co se líp hodí ke špagetám?“

Mozek řídí celé naše tělo. Představme si ho jako centrálu se spoustou kanceláří a chodbiček. Těmi chodbičkami pobíhají maličcí poslové. Říkáme jim Neurony. Doručují zprávy a příkazy do jednotlivých kanceláří. Jedna kancelář se stará o naše dýchání a tlukot srdce, druhá o náš spánek, další zajišťuje pohyby svalů, jiná rovnováhu. Máme oddělení, které vytváří řeč a myšlenky. A taky veliký sklad jménem Paměť, kam se ukládá všechno, co slyšíme, vidíme a cítíme. A pak je tu zvláštní kancelář, která začíná pracovat, když se zraníme. Říká nám, že to bolí. Dělá to proto, abychom o zranění věděli a mohli ho vyléčit.

„Podívej, jak do ní dělá,“ ucedila Lily.
Očima propalovala Jamese, který právě na baru balil opilou blonďatou fotomodelku s umělým poprsím a kolagenovými rty.
„Dělat může, jen aby se do ní neudělal,“ uchechtl se Sirius. „Kde je ta kočka, co s ní přišel?“
„Zřejmě měla dost rozumu a vzala nohy na ramena,“ uvažoval Edward.
„Proboha, proč to dělá?!“ úpěla Lily. „Chová se jako idiot!“
„Možná by mu kamarád mohl jednu vrazit,“ ušklíbl se Edward. „Aby se probral.“
„Na mě nekoukej,“ ukončil jeho naděje Sirius. „Já toho vola neznám.“
„Takže je to na mně.“
Lily odhodlaně zamířila k baru a udeřila.

„Je schopný jít do asijské restaurace a objednat si smažák.“
„To nic není. Vzal jsem ho do Port-au-Provence –“
„To je ten Gaultierův michelinský podnik?“
„Ano. Deset minut koukal do lístku a pak povídá číšníkovi: Máte bagetu? Ten chudák se vzpamatoval obdivuhodně rychle. Říká: Oui, monsieur. Prý: Tak mi jednu přineste a vezměte s sebou majonézu.“
Harry se naklonil přes Dracův talíř lanýžových raviol a tázavě se podíval na Siriuse.
„Nepůjdeme si sednout na bar? Ti dva si zatím můžou povykládat, jaké zásahy kdy utrpěl jejich gastronomický jemnocit.“
„Dobrej nápad. Viděl jsem tam buráky v barbecue těstíčku.“
„Paráda. Spravíme si chuť.“

Na urgentu zpravidla nosívali sportovní obuv. Často museli sprintovat a na jejich výkonu závisel lidský život.
Podrážka bílých adidasek velikosti 36 zahvízdala na vinylové podlaze hlavní haly, když Denisa vyrazila vstříc záchranářům. Fialové tkaničky se ani nepohnuly, jak pevně byly zauzlované a založené pod jazyky.
Na vyšetřovně jim dělaly společnost Harryho červené conversky, které kmitaly kolem lůžka v rytmu džajvu, a Edwardovy černé tenisky, soustředěně prohnuté ve špičkách pod stoličkou u pacientovy hlavy. Mezi přístroji a lékovými skříněmi se proplétaly dvě prošlápnuté puntíkované kecky. To Hannah chystala transfúzi.
Chlapíkovi na lůžku jedna bota scházela. Zůstala v autě i s nohou.

„Sono provádíme v rámci preventivního screeningu ve 20. týdnu,“ informovala studenty doktorka Haywardová. „Toho gelu tam naneste trochu víc… Tak. Přístroj máme nastavený. Pustíme se do sondování… Co vidíte na monitoru?“
„Ehm,“ odkašlala si medička rozpačitě a mhouřila oči na zrnitý obraz. „Já vlastně nevím. Ale slyším dvoje ozvy. To je divné, ne? Přece to dítě nemá dvě srdce.“
Haywardová napočítala do pěti a zhluboka se nadechla.
„Kdybyste si prostudovala kartu, věděla byste, že pacientka neotěhotněla s Pánem času, nýbrž u ní probíhá vícečetná gravidita. Krom toho jsou to tři srdce, ne dvě.“
Stella se na vyšetřovacím lůžku štěkavě rozesmála.

„Vy víte, co mu je?“
„Ano.“
„A prozradíte mi to?“
„Nepřijdete na to sám?“
„Vyloučili jsme arytmii, anginu pectoris, perikarditidu, vaskulitidu, embolii, rakovinu, autoimunitu a přes 50 genetických onemocnění. Já jsem v koncích, Edwarde. Ten člověk je podle všech vyšetření zdravý a přitom mu EKG lítá jako na houpačce!“
„Věřím, že na to kápnete.“
Edward se chystal odejít…
„Tak aspoň naznačte!“ škemral Harry.
Lloyd pustil kliku. Došel až k Potterovi.
Stál teď tak blízko, že Harry ucítil limetový šampón. Srdce mu udělalo kotrmelec.
„Panebože! Syndrom zlomeného srdce! Má stresovou kardiomyopatii!“
„Říkal jsem, že na to kápnete. Doporučte mu svého psychoterapeuta.“

V hale urgentního příjmu existovalo pár míst, na nichž docházelo k úrazům častěji než jinde. Od slavné rekonstrukce statistiky zaznamenaly 37 pádů do fontány, 24 zranění v dětské herně a 16 uklouznutí na vodě vyteklé z nápojového automatu.
Pro doktora Lloyda však byl nebezpečný především prostor recepce.
Během prvního dne v práci ho tam omylem srazili záchranáři. Jednou mu na hlavu spadla zářivka, podruhé se zase pořadač na karty rozhodl přistát na jeho noze. Před 14 lety tu málem vykrvácel.
„Fraktura,“ konstatoval Krum, když mu pod recepčním pultem kontroloval pravou paži.
„Hm,“ zabručel Edward. „Ne že by mě to překvapovalo.“

Z toho parchanta už jsem viděla jen záda.
Na tom ale nezáleželo.
Důležité bylo dostat se co nejrychleji k doktoru Snapeovi.
Pustila jsem kýbl s mopem a stáhla špinavé rukavice. Na natažení nových nebyl čas. Na vytřenou podlahu už dopadly nejméně dva litry.
Krev byla úplně všude.
Látka pláště, kterou si omotal dlaň a vrazil ji do rány, prosakovala.
Přidala jsem k jeho ruce tu svou a ze všech sil stlačovala prořízlou tepnu.
Volnou rukou jsem ho objala v pase a posadila na zem.
Křičela jsem o pomoc.
A pak mu vyděšená k smrti šeptala do ucha, ať se nebojí.

„Náš pan primář, doktor Krum,“ představila Denisa šéfa pohotovosti, když s Lizzie procházely chodbou kolem vyšetřoven a minuly zamračeného muže s orlím nosem a prokvétajícími černými vlasy. „Takhle se tváří normálně… Katie Bellovou už znáš... Ahoj, Katie. Toho na jedničce jsem vycévkovala… Tohle je doktor Diggory.“
„Zdravím,“ usmál se zářivě Cedric. „Ty určitě budeš Elizabeth, že? Jsi taťkovi podobná. Ale oči máš –“
„Po matce, já vím,“ hlesla Lizzie otráveně. „A kdo je támhleto?“ ukázala k výtahu, odkud právě vykročil muž v tyrkysovém plášti s krajtou obtočenou kolem krku.
„Lockhart,“ ucedila Denisa. „Jde venčit Matyldu. No, to je na delší vysvětlování…“

„Tvrdíte, že čtete myšlenky?“
„Sorry, zlato, byl jsem na hajzlu,“ zahlásil Sirius při průchodu na vyšetřovnu.
„Nečtu. Slyším. V hlavě mi znějí hlasy.“
„Mhm. A co slyšíte teď?“
Pacient loupl očima po Siriusovi.
„Říká, že zapomněl zapnout myčku, takže se naserete, ale usmiřovací sex je fajn plán. V té vínové košili jste sexy. Má chuť na steak. Koupit čaj. Zavolat zubaři. Kromě myčky zapomněl i na pračku. Tak změna plánu. Sex bude už v autě.“
„Fascinující.“ Edward sjel Siriuse pichlavým pohledem. „A na co myslím já?“
„Hmm… To je opravdu zvláštní… Jste asi první člověk, u kterého neslyším vůbec nic.“

Připadalo mu, jako by Elizabeth vyrostla nadzvukovou rychlostí. Ještě před chvílí to byla jeho malá princezna. Teď hledí do tváře mladé ženy, přírodou vybavené k plodnému životu, Bohem obdařené svobodnou vůlí a právem vybrat si cestu.
Vždycky k ní přistupoval jako k autentické bytosti, rozvíjel její kompetence a podporoval ji v jejích úmyslech.
„Já tenkrát tvoji volbu respektovala, pamatuješ? Řekl jsi, že budeš respektovat mou. A ty svoje sliby plníš, tati.“
Jenomže co když dva sliby stojí proti sobě a ani jeden nesmíte porušit?
Jak přijmout jejího partnera a zároveň nedovolit, aby jí někdo ublížil?
„Dobře. Může přijet. Popovídáme si.“

„Ty už jsi zase na pohotovosti, hvězdičko?“
Edward se na vyšetřovně prosmýkl kolem Siriuse tak těsně, že mu na malou chvíli uvízla v hlavě vzpomínka na včerejší noc.
„Tohle jsem nemohl prošvihnout,“ odpověděl, jakmile se vzpamatoval, a prstem v rukavici ukázal na pacientku.
Byla to dáma úctyhodného věku, jejíž uši se leskly nespočtem ocelových kroužků a pecek. To levé ošklivě hnisalo.
„Záliba v piercingu?“
„Už třicet let. Mám jich celkem čtyřiapadesát. Většinu v kalhotkách. Nebude to ucho muset pryč, že ne? Nevím, kam bych to všechno dala!“
„Do výkupu železa?“
„Do starýho železa šoupneme tebe, zlato. Ucho bude v cajku.“

„Co se vlastně stalo?“ zajímalo Harryho, kterému pod rukama přistál ošklivě dolámaný chlapík.
Jeho žena stála vedle lůžka a působila neobyčejně rozrušeně. Celá se třásla, přerývaně dýchala a obličejové svaly jí škubaly.
„Říkala jsem mu, že jestli to přepne zpátky na tu uječenou couru Warbeckovou, tak tu televizi vyhodím z okna!“
„Ze zranění vašeho manžela usuzuji, že to, co letělo z okna, nakonec nebyla jenom televize, paní Pritchardová.“
„Vyrval ji ze zásuvky a řval, že jen přes jeho mrtvolu! Budiž. Já jsem poslušná žena.“
„Samozřejmě… Deniso?“
„Ano, doktore Pottere?“
„Pro pána ortopedickou konzultaci, pro dámu trojku lorazepamu a zavolejte policii.“