Moje články

"Všichni to ošklivé slovo známe," zahájí rodinnou poradu Filcin.
"Víš," kontroluje Apolo, "co to je karanténa, Viktorko?"
"Kleténa?" ani nezdvihne hlavu od kreslení nejmladší, "to nevím."
"Je to takové vězení," vysvětluje Linkva, "se spoustou příbuzných..."
"Já jsem třeba v karanténě," doplňuje Sikar, "celý život."
"Duchovní izolace," zvedne hlavu od učení Thea, "byla od izraelského národa přímo vyžadována..."
"Aby se nenakazili modloslužbou," dokončuje Linkva.
"Tenhle virus už máme v sobě všichni," zavrčí otec, "promoření až do morku kostí!"
"Což mi připomíná," zvedne hlavu od knihy Taura, "že k moři letos nepojedem."
"A my jsme chtěli?" jeví se všichni.
"Ne. Ale kdyby..."

„S tou závorkou to dost sedí na Mesiáše,“ soudí Thea.
„Bez ní na Machiavelliho,“ dí Sikar.
„Já se rád rozdělím,“ vysvětluje Apolo, „ale když táta rozděluje práci, nechci být první na ráně!“
„Bu bác!“ upřesní Viktorka.
„Čím víc jsem se dělila,“ praví Taura zamyšleně, „tím více musím rozdělovat pozornost…“
„Nikomu neubyla,“ rozhlédne se Linkva, „dle zákona zachování dobré energie ti s každým dalším dítětem pomáháme!“
„Jsi nejlepší máma na světě!“ ví armáda.
„A nejkrásnější,“ je zase trochu mimo zasněný Filcin.

„Už nás moc nepotřebují,“ vzdychne mu v náručí pod peřinou.
„Mamííí, mamííí,“ budí se Viktorka ze zlého snu.
Matka vstane.

„Ženský!“ zamutuje Sikar.
„Že jsme hezčí a chytřejší,“ vysvětluje Thea, „neznamená, že musíme být záhadnější!“
„Trochu záhadné jsme,“ usměje se pod nevousy Taura, „a rozhodně méně vypočitatelné!“
„Závisí na pozorovateli! Pro nižší stupeň stvoření,“ doplňuje Linkva, „je ten vyšší vždycky tajuplnější…“
„Synové,“ praví patriarcha, „zacpěte si uši! Kolem nás zuří matriarchální revoluce!“
„Nepřipadám si hloupější,“ zlobí se Apolo, „vždyť jsem silnější než holky!“
„Jsi jeden ze dvou nejlepších kluků,“ pohladí jej maminka, „co jsem kdy porodila!“
„Ten první jsem prosím já,“ podotkne Sikar.
„Mamííí, mamííí,“ huláká autoritativně Viktorka, „čí, čí!“
„Nikdy nepochopím,“ kroutí hlavou volaná, „proč čím menší, tím panovačnější!“

„Než začnete složitě kutat v Písmu,“ rozvážně vykopne Sikar, „můžeme tentokrát hledat inspiraci přímo doma!“
„Nejsem ani hezký,“ odsekne sebestředně Filcin, „natožpak okouzlující!“
„To jsi mě nepochopil, tatínku,“ trpělivě vrká syn, „museli bychom to rozdělit. Já bych zastupoval krásu a kdokoli jiný chytrost!“
„A nebylo už tohle téma letos?“ zavrčí Apolo.
„Splývá ti to s periferním bicáčkem,“ poradí Thea.
„Nespadl by pod zadání hloupý Honza?“ přemýšlí Linkva, „Krasavec asi byl…“
„Ale spíše hloupochytrý,“ soudí Taura, „Co antonymum? Ohavný génius?“
„Kdybychom otočili jen jedno slůvko,“ naváže Filcin, „máme náš poděs: okouzlující, ale chytrá jak opice!“
„Opa, hop,“ usměje se zářivě Viktorka.

„V duchovním smyslu,“ tápe Thea, „to živočišné, přízemní, neduchovní v člověku? Hřích, který vyhodíme dveřmi, a vrátí se oknem?“
„Ďábel,“ přitaká Apolo, „had v nás…“
„Sss, sss,“ zatleská si Viktorka.
„Nemůže odejít,“ vysvětluje Sikar, „nemá nožičky!“
„Nepřeceňujme tělesná omezení,“ koriguje milovník prachu Filcin, „zrovna padlý anděl je čiré duchovno a největším z hříchů pýcha!“
„Audience hned tří králů,“ navazuje Linkva, „u Spasitele světa se neobešla bez přítomnosti vola a osla. Skandál pro gnostiky!“
„Bůů, búú, iá, iáá,“ řeční nejmladší.
„Vy máte zase starosti!“ dosedá Taura na židli a vyskočí, když ta písklavě zaštěká, „Co to je?!“
„Haf, haf,“ vysvětluje Viktorka.

„V antropocentrických představách,“ dí Thea, „je Svatá Trojice jistě šestioká… Jeví se to nezjevným i nezjeveným, tož zůstaňme u Boží rodiny, matky, pěstouna, jedináčka.“
„Pantáta je jedno oko,“ neubrání se Sikar, „pak Duch svatý musí…“
„Tišeji,“ prosí Taura, „Viktorka spí!“
„Výborně,“ zaraduje se Filcin, „když každý zavřeme jedno oko…!“
„Bratře,“ velí starší mladšímu, „zavíčkuj obě, potřebuji mít rozhled!“
„A co naše rodinná báseň?“ pochechtává se Linkva, „Dárce, obdarovaná, dárek?“
„Aha,“ ví Apolo,
„Posílám ti oka
Oka svého soka
Ne že bych se vychloubal
Prostě jsem je vydloubal!“
„Jste morbidní,“ zlobí se maminka, „okamžitě toho nechte!“
„V šesti okamžicích,“ podpoří otec.

„Jednoho za všechny,“ referuje Thea, „doporučoval už Kaifáš, ale na?“
„Kdyby zadali jednu,“ připodotkne Filcin, „asi by to sedělo na Mařku Magdalskou…“
„Řekněme,“ přejde mezirepliku Linkva, „že trpěl za... Na?“
„Neví-li si rady Písmo,“ odskakuje Sikar, „je na řadě samopal! Jeden na spoustu mrtvých!“
„Já bych řekl,“ řekne Apolo, „že je to spíše o dělení!“
„Netahej sem matematiku,“ krájí chléb Taura.
„Myslím, maminko,“ ohradí se nejmladší syn, „že nás odmala učíte rozdělit se! Jeden dort na všechny, jedna pizza, jeden koláč, jedno lízátko, jedna žvýkačka…!“
„Děda ji žvejkal, táta i já,“ chytí se Filcin, „a tobě by neměla být dobrá?“

„Připusťme, patriarcho,“ tká Thea, „že Starý zákon vlastně docela matriarchální… Izák preferuje Ezaua, Rebeka Jákoba. Praotcem ten druhý.“
„I pěstoun Josef,“ přede Linkva, „musel být poněkud šokován, jak druhé housle hraje v dějinách spásy…“
„Ruku na srdce,“ praví po dvou sestrách narozený Sikar, „kdyby mu syn řekl, že ještě nepřišla jeho hodina, rozčilil by se k pepce!“
„Chcete zpochybnit,“ sveřepě zavrčí Filcin, „že nerozhoduji o těch nejzásadnějších směřováních rodiny, jako je náš vztah k Tchaj-wanu?!“
„Nechceme,“ uklidňuje Apolo, „o všem ostatním nepodstatném však maminka!“
„Jsem poněkud zmatena,“ zvolá Taura, „zas je to všechno na mně?!“
„Mamíí, mamíí,“ cítí úzkost Viktorka.

„Tak nějak celé stvoření,“ váhá Thea, „spoutal Hospodin časem.“
„Vyjma andělů,“ opravuje Linkva.
„A asi i démonů,“ precizuje Sikar,
„Duben omotal přímo řetězem, uvrhl do temné kobky,“ blekotá Filcin, tik ve tváři.
„To si, tatínku, pleteš!“ pohladí po nejsoucích vlasech Apolo, „To nebyl Stvořitel!“
„Nýbrž ženský!“ nezapře svůj věk Sikar.
„Můžeš si za to sám,“ praví přísně Taura, „kdybys nebyl tak chorobně soutěživý, nerozdával komentáře jak zběsilý…“
„Pravdu díš, ženo, moudrá to myšlenka! Působivě pronesená!“ dostává se do prorockého vytržení patriarcha, „Sám sobě věznitelem, v zajetí vlastních ambicí, dirigent marného pachtění, váže se člověk do kozelce!“
„Méé, méé,“ uzavírá Viktorka.

„V dějinách spásy,“ přemýšlí Thea, „je asi největším snílkem Stvořitel.“
„V dobrém,“ podotkne Sikar, „i špatném slova smyslu!“
„Jsme-li stvořeni k obrazu Jeho,“ doplňuje Linkva, „nesmíme nikdy přestat snít…“
„Snil jsem o tom, že najdu poklad,“ obejme Filcin Tauru, „to se mi splnilo!“
„Snila jsem o tom,“ rozhlédne se po dětech maminka, „že po sobě zanechám velké dílo.“
„A to se ti podařilo!“ pípají kuřátka neskromně.
„Sním…“ zasní se Apolo, „moment, kde je Viktorka?“
Nehledají dlouho.
„Přistavila si židli,“ hlásí Thea, „nepochopitelným způsobem se natáhla na skříňku a uzmula ti lentilky. Snědla je.“
„To děcko nesní,“ povzdychne Taura, „ale koná!“

„Abrahámovi bylo sto let,“ biblenetuje Thea, „když počal Izáka…“
„Té představě se smál a Sára ještě víc,“ doplňuje Linkva, „tak se jim narodil Smíšek.“
„Nejlepší postava Pána prstenů,“ odbočuje Filcin, „borec v pozadí, jako Vin ze Sedmi statečných…“
„Nikdo nemá na Sama!“ ohradí se Apolo.
Sama, usoudí Viktorka.
„Moment,“ probudí se Sikar, „objektivně nejsympatičtější je Saruman!“
„Než si vjedeme do vlasů,“ koriguje sám sebe otec, „vězme, že kdekoli se shodnou tři nebo čtyři na ptákovině, vzniká nebezpečný dav!“
„Jednou za sto let vás tu nechám samotné s holčičkou a vy ji necháte odejít ven!“ vejde Taura s dcerou v náručí.

„Na Velký pátek,“ zapýří se Thea, „úžasně příznačné téma!“
„Já to nechápu,“ povzdechne Apolo, „v davu přece nejseš sám, ne?“
„Theo?!“ zná svou skromnou sestru Sikar, „Nejsi-li ty vinna?“
Rozlícené pohledy ji izolují.
„Vždyť je to takové poetické…“ pípne.
„Pravda ovšem je,“ prolamuje hradbu Filcin, „že to úžasně sedí na naši věčně opuštěnou Viktorku!“
Hladový hněv se obratem přesune na patriarchu.
„Já se z tebe zvencnu,“ ujme se role mluvčí ostatních Taura, „jak může být osamělá, když má čtyři sourozence… Raději mlč!“
„Amu! Amu!“ odloží Viktorka leporelo.
„Tak vám teda pěkně děkuju,“ zavrčí otec, „jdu jí číst lovce Ani Muka…“

„Závisí na tom,“ prolomila zaražené mlčení Linkva, „zdali je zájmeno v tématu součástí zvratného pasiva.“
„Není-li,“ chytí se Sikar, „má nepochybně každý hřích tendenci sám sebe odpouštět, omluvit.“
„Je-li,“ pokračuje Thea, „klíčové, kdo konatelem neodpouštění.“
„Lidé-li,“ rozvíjí Linkva, naštěstí nikoli v latině, „pak zapovězeno: odpouštějte, aby vám bylo odpuštěno.“
„Bůh-li,“ luskne prsty Apolo, „odvážné definovat, neb On je vždy svobodnější než naše představy.“
„Nějak nám dětičky přerůstají přes hlavu,“ vzdychne Taura, „jestli nebyla chyba posílat je na osmileté gymnázium.“
„Odpustit se nedá,“ zavrčí Filcin, „když se slíbí, že horší téma už nepřijde, a skutek utek.“
Viktorka ani nedutá, trhajíc knížku.

„Víte,“ bere si monolog Filcin, „ono se řekne kutil. Ale když jste Pat a Mat v jedné osobě… Snažit se opravit kliku a rozbít ji ještě víc, to nedokáže každý! Byl jsem dost nevrlý, promiňte.“
Zamračeně mlčí.
„Aby toho nebylo málo,“ hledá pochopení chybující, „královna dnes napsala Vinpikovi, že pokazil pavouka, málo nohou ve zkratce!, jestli si to chci opravit. Fanfarónsky jsem mávl rukou, hlavní identita to jistí, nežiju jen pro body! Jenže pak přijde další komentář Faobovi, že ten zas má moc nohatého pavouka… Přihlaste se, kdo se chcete smát.“
Viktorka vidí les rukou kolem sebe, tak zvedne obě.

„Utajen je v Písmu jen onen den a hodina,“ praví Thea, „kdy přijde konec světa. Nezná ani Syn!“
„Zato na Zemi vypočítal kdekdo,“ poznamená Sikar.
„Opatrně o tomto…“ zbledne Taura.
„Vava,“ zbystří Viktorka, „čí, čí!“
„Potřebuji se odreagovat,“ řekne Apolo, „přečtu jí Vavřince.“
„Jak to spojila?“ nechápe Linkva.
„Konec světa, kocouři lítají,“ zná maminka každou bublinu, „hlásí ptáček, když mu kocour přistane na komíně.“
„Jestli nám,“ mimoběží Filcin, „na DMD neproniká cenzura! Nejdříve zakázaná témata, teď utajená, co bude příště?“
„Příště tě vypnou,“ svraští čelo Sikar, „když budeš provokovat!“
„Berme tedy,“ rozhlédne se otec, „tento náš rozhovor za přísně tajný!“

„Kolem a kolem,“ nenechá Linkva zahájit Theu, „jsme už trochu únavní.“
„Myslíš unavení,“ vzdychne Filcin, „mátožně se nám motá i jazyk…“
„Nemyslím,“ odvětí dcera.
„Stále stejná šablona, co?“ rozumí sestře Thea, „Zamilovaný tatínek, rozkošná Viktorka?“
Viktorka nevoní.
„Já spím,“ hlásí Sikar, „vypadávám z děje!“
Apolo nespí.
„Můžeme hromadně spáchat sebevraždu a pak na patnáct dílů roztáhnout pohřeb…“ pokračuje spící Sikar.
„Zamítá se,“ zavrtí hlavou Thea, „nepravděpodobné. Já mám život ráda!“
„Nebo se ze mě má stát vlasatý liberál,“ rozhodí ruce patriarcha, „aby byla změna?“
„Pro čtenáře se musí něco obětovat,“ přikývne Taura, „pro začátek by stačilo, kdybys šel přebalit malou…“

„Hvězda nejzářivější,“ sděluje zjevné Thea, „upozornila na předěl v dějinách lidstva…“
„Šéf ale nikdy astrologii zrovna přízniv nebyl,“ nedá odporovati Sikarovi.
„Že se něco špatně uchopuje,“ rozčílí se Linkva, „neznamená, že vinno je uchopované!“
„O čem je řeč?“ zeptá se Apolo.
„O betlémské hvězdě, synu,“ má porozumění Taura, „skoro si přeji, aby ses nedostal na osmileté gymnázium!“
„Sví, sví, mě, mě!“ nadšeně výská Viktorka.
„Tomu rozumím,“ zaraduje se Apolo, „měsíček svítí!“
„Sub specie aeternitatis,“ syntetizuje pozpovědní Filcin, „ je jen jeden Jesus Christ Superstar. Z hlediska přízemního zezdola vězte, že jsem potkal kdejakou hvězdu. Žádná ale neoslňovala tolik jako vaše maminka!“

„Když Mojžíš vztáhne ruku nad Rudé moře,“ ví si rady Thea, „vane Hospodinův vítr po celou noc…“
„To musel být praotec řádně rozcuchaný!“ představuje si Sikar.
„V domě oběšencově,“ pohladí si Filcin pleš, „se o provaze…“
„Tatínku, provaz, respektive vlasy,“ praví laskavě Linkva, „jsou přímo předmětem tématu.“
„Děkuji za upozornění!“ děkuje otec, „Trpělivě přijímejme realitu, jak se na nás valí.“
Viktorka češe holohlavou panenku.
„Taky k Eliášovi,“ prokazuje duchaplnost Apolo, „mluvil Stvořitel ve větru…“
„Napsal jsi o tom básničku,“ připomene vlídně Taura, „svatý Eliáši, ať nejsme hlušší – na vánek jemný jako stín, v němž mluví Hospodin.“

Všichni mají před zpovědí.

„I kdybych šel temnotou rokle…“ ví Thea.
„Jinak ale v Písmu moc věrných párů není!“ ušklíbne se Sikar.
„Však taky píše o životě,“ ohradí se Linkva, „nikoli o vzdušných zámcích.“
„Pozdě! Propadlé téma!“ připomene Apolo.
Viktorka ani nedutá, solí boty.
„Ježto brzy zaklepu bačkorama,“ odbočí Filcin, „už to s maminkou asi nějak doklepu!“
„Ale já s tímhle hypochondrem nevydržím,“ obrací oči v sloup Taura, „umírá od té doby, co jsme se poznali, a skutek utek!“
„To by se ti líbilo,“ zavrčí hypochondr.
„A umřu první, abys věděl!“ je v ráži matka.
„Opovaž se!“
„Rodičové,“ žádají unisono děti, „nechcete změnit téma?“

„Já si představím honosnou stavbu v oblacích,“ zahájí Apolo, „nebo průhlednou…“
„Jasný nebeský Jeruzalém,“ má jasno Thea.
„A mně to asociuje Mijazakiho Laputu,“ nezapře svět, který celou rodinku přivedl do každodenní prekérnosti, Linkva.
„A pamatujete na obrázek z Dixit,“ má přívětivou Sikar, „jak se tam zámek houpe na létajících balónkách?“
„Mí, mí,“ nezvedne hlavu od kocoura Vavřince Viktorka, aktuálně ve fázi maniakální čtenářky.
„Já si vybavím své představy na střední,“ zasní se Taura, „jak budu slavná a bohémská umělkyně! Nikde v nich, vůbec nikde!, nefigurovaly děti!“
„Každý den,“ zahučí temně Filcin, „naprosto nerealisticky sním, že zítra už přijde lepší téma…“

„Mně se na prvním místě vybaví Mauglí,“ statečně zahajuje Apolo, „jak se vrátil k…“
„Důrazně všechny upozorňuji,“ přeruší Taura, „že jisté slovo nesmí padnout! Četla jsem to dnes už sedmkrát!“
„To ještě není sedmasedumdesátkrát,“ podotkne Linkva. Je to silnější než ona.
„Jako vau, vaúú?“ neodolá Sikar. Je to silnější než on.
„Kákuků, kákuků,“ zdvihne hlavu od kostiček Viktorka.
„Chce Karkulku,“ formuluje zjevné Apolo.
„Padej jí to přečíst sám,“ srší z matky blesky.

„Moc nás nezbylo,“ vzdychne Filcin, „Theu jsem vyslali jako ovci mezi vlky…“
„Jsem doma,“ vstoupí jako na zavolanou Thea, „kde je Viktorka?“
„Vyje se Sikarem vedle,“ vítají ji.

„Ještěže Thea se duchovně občerstvuje,“ převezme roli vykopávače Sikar, „dneska by splakala nad bicáčkem…“
„Jak zpívá žalmista,“ přikyvuje Linkva, „Hospodina netěší síla koně a nemá zalíbení ve svalech muže!“
„Občas se tam někdo svalí,“ nevzdává se Filcin, „nebo svaluje vinu na někoho jiného!“
„Jsem v klidu,“ pokrčí rameny Apolo, „já nerozumím ani tomu prvnímu slovíčku.“
Viktorka nezapojena do diskuse rozhorleně volá: „Fáfy, fáfy!“
„Berme to pozitivně,“ podá ji Taura sušenku, „prý už nebude hůř!“
„Vždycky když tohle někde zazní,“ vzdychne plešatá zkušenost, „bývá pravý opak pravdou!“
„Periferní je okrajový,“ vysvětluje bráškovi Sikar, „nedůležitý…“
„Dovol,“ ohradí se Linkva, „nejdůležitější jsou okraje!“

„Zííív,“ polyká svět Apolo, „co je to sklepmistr?“
„Dle slovotvorby soudím,“ soudí Sikar, „že šéf sklepa. V našem případě tedy bubák nebo vrchní myš.“
„Jů, jů, vava, vava,“ řičí čilá Viktorka.
„Přečtěte jí někdo kocoura Vavřince,“ mátožně prosí Taura, „potřebuji aspoň hlt kávy!“
„Já musím jet,“ volá z předsíně Thea, vyrážejíc na třídní duchovní pařbu, „v Palestině moc sklepů není, takže Písmo nám asi nepomůže… Jeremiáše uvrhli do sklepení, totiž do kobek!“
„Sklepmistr se stará o víno,“ praví sečtělá Linkva, „a nejlepším vinařem je nepochybně Pán.“
„Víno?“ rve víčka přes ospalky Filcin, starý pivař, „po ránu, odpoledne ani večer ne!“

„A jméno té hvězdy je Pelyněk,“ praví Thea, „Zjevení Janovo.“
„Sví, sví,“ přijde se svou troškou do mlýna Viktorka.
„Hvězdičky svítí,“ vysvětluje Apolo, „stejně jako měsíček a sluníčko.“
„Tak jsme došli,“ procedí mezi zuby Filcin.
„Ahoj, babi,“ zná tátovy fóry Sikar.
„Připusťme,“ chytá se stébla Linkva, „že je to hořké téma. Ale nezapomeňme na vyjmenovaná slova! Viktorka si může hrát s plyšovým pelyňkem!“
„To už je mimo básnickou licenci,“ rozčileně rozjímá patriarcha, „takovou pitomost bych ani nedovolil koupit!“
„Nebo rozviňme Apokalypsu, taťko,“ uklidňuje Sikar, „to je koncentrované vraždění…“
„Trestání,“ opravuje Thea.
„Dá si někdo pelyňkový čaj?“ volá z kuchyně Taura.

Mlčí.
„V Písmu je absolutně zapovězen,“ špitne Thea, „snad jen hřích proti Duchu svatému…“
„Raději nemluv,“ žďuchne do ní rychle Linkva.
„Blbl, blbl, no, no, čí, čí,“ výská Viktorka.
„Viktorka chce číst o čertovi, co vyletěl z tramvaje a natloukl si…“ nedořekne Apolo, zastaven důraznými gesty ostatních.
Mlčí.
Viktorka se zmateně rozhlíží.
„To si tu hrajete na mlčenou?“ vejde rozjařená Taura, na takové ticho není zvyklá.
„Bojíme se,“ šeptá Sikar, „vyslovit jakékoli zakázané téma, aby nebylo hned zítra zadáno…“
„Cokoli řeknete,“ doplňuje Filcin, „může být použito proti vám!“
Taura strne.
„Blbl, blbl, no, no, čí, čí, čí,“ zlobí se Viktorka.

„Dneska začnu já,“ praví rozvážně Sikar, „v Písmu je všechno dost naostro. Hlavně na ostří nože!“
„Ne, ne, ne, au, au!“ naváže Viktorka.
„Klaté je třeba vymýtit do kořínků,“ spěchá Thea upřesnit, „mravně určitá důslednost přeci dává smysl!“
„Viktorka,“ uvádí na pravou míru Apolo, „reagovala na nůž. Že na něj nemá sahat, aby se nepořezala.“
„Hospodin dvakrát nefandí polovičatosti,“ doplňuje Linkva mladší starší sestru, „a vlažnost plije ze svých úst!“
„Prostřední cesta bývá nejširší, ergo pekelná,“ přikyvuje vyčerpaný Filcin.
„Jenže chválí i střídmost a rozvahu,“ praví Taura, „takže se mi, milánkové, neradikalizujte, nebo vás tady všechny složím na jednu hromadu!“

„Pod falešnou identitou jako první,“ vzdychne Thea (proč musím vždycky začínat?), „vystupoval praotec Jákob, lišák lstivý…“
„Nepočítáme-li padlého anděla,“ naváže Linkva (a já svou sestřičku opravovat?), „který se vtělil do hada, ještěrky bez nohou… Pokud o ně nepřišel po prokletí.“
„Pí, pí, sss, sss, ňam, ňam,“ upřesňuje Viktorka a nestěžuje si.
„Ano,“ kývá Apolo (jsem snad nějaký překladatel?), „ježek papá hady!“
„Kdyby Ezaua nepodfouk,“ míní Sikar (vždyť to nevím!), „jsme dnes všichni chlupatí zrzci!“
„Dejte pokoj,“ ohradí se Filcin, „největší trouba jsem tu já, tak si nestěžujte na své postavy!“
„Jenže u tebe je to pravá podoba,“ směje se Taura.

„Tak nějak bych řekla,“ řekne Thea, „že na kolektivní vinu nám zadělali už Adam s Evou.“
„Ó šťastná vina,“ tiše zanotuje Linkva, „pro kterou přišel Vykupitel tak vznešený a veliký!“
„Felix culpa,“ překládá pro nepřítomné latinské mnichy Sikar. „Svatý Hugo z Cluny nesouhlasil!“
„Husiti byli taky dost hrozný kolchozníci,“ doplňuje Apolo, „plenili vpravo vlevo napříč všechno.“
„Lalalá, amé,“ křižuje Viktorka nejprve sebe, pak panenku, medvídka a dýni.
„Jestli jsme z nich trochu nevychovali náboženské fanatiky?!“ obrátí se Filcin na Tauru.
„Nech si to mykání,“ vrtí hlavou matka, „a neschovávej se za sdílenou vinu! V tomhle máš prsty jenom ty osobně!“

„Každopádně nyní vidíme jen jako v zrcadle,“ vykopne Thea.
„A Bergman o tom natočil film,“ snaží se dostát svému jménu Filcin.
„Celkem prima kamarád,“ má jasno rozčepýřený Apolo, „přede mnou, za mnou, po boku, do tváře se mu nedívám!“
„Já si přes hladinu odrážející hladinu,“ doplňuje Linkva, „představuji nekonečno!“
„Mým přítelem je stále méně a více,“ dumá Taura, „čím jsem starší a ošklivější, tím jsem se sebou smířenější.“
„Neurážej mou ženu,“ zlobí se patriarcha, „zraješ jak víno a jsi den ode dne krásnější!“
„To je složitější, tati,“ poučuje dospívající a upřímností hýřící Sikar, „ty ses v zrcadlech maminčiných očí utopil.“

„Absolutně příjemné dny,“ dumá nahlas Thea, „byly jen do utržení jablka… Od té doby to jde šejdrem!“
„Trochu heretický náhled na dějiny spásy,“ ohradí se Linkva.
„Klidně mluvte latinsky,“ zahučí Apolo, „stejně vám nerozumím.“
„Papů papů ďaby ďaby!“ křičí Viktorka z vany.
„Sestry se vhodně doplňují,“ odtuší Sikar, „ženský!“
„Do vody spadl pavouk,“ překládá Taura.
„Vezměte to osobněji,“ pronese Filcin, „velmi příjemně bylo, než jsem poznal vaši mámu. Pak bylo ještě příjemněji. A o kus se to zlepšilo, když se narodila Linkva. A zas o kousek, když přišla Thea, Sikar, Apolo…“
„Na šestý dítě zapomeň!“ přerušuje poněkud zvýšeným hlasem Taura.

„Z hlediska teologického,“ netápe Thea, „záleží především na tom, zdali si k lampám bereme i olej.“
„Z hlediska studijního,“ vzhlédne od rozpracovaného referátu Linkva, „kdo v deset už nesvítí, má lehkou školu…“
„Z hlediska tělesné pohody a energetické hospodárnosti,“ zívá Sikar, „je zločin nespat, když je venku tma.“
„Ťiťa, ťiťa,“ kolovrátkuje s kmitajícím prstem Viktorka.
„Ano,“ snaží se ji zastavit Apolo, „hodiny – ťik ťak!“
„Z hlediska větších životních zkušeností,“ snaží se uplatnit Filcin, „soudím, že téma se týká dětské hry o krvavém koleni!“
„Z hlediska zdravého rozumu,“ uzavírá Taura, „nechápu, proč ta naše malá potvůrka usíná poslední a vstává první!“

„Aby nebylo,“ povzdechne Linkva, „Viktorka začíná mluvit…“
„Mluvit?!“ volá z kuchyně Taura, „trochu silné slovo!“
„Bobo!“ poroučí Viktorka. Apolo podá bonbón.
„Věc se má tak,“ začne zeširoka Thea, „že apoštolové prožili hned dvojí kotrmelec. Nejdřív jim Krále, u jehož trůnu už se viděli, ukřižují jako zločince. Všechno špatně, zjevně se jen vytahoval! Když už se pak pomalu uvelebují ve své malomyslnosti, Kristus vstane s mrtvých a makejte, hošánkové!“
„Lalá, amé!“ křičí Viktorka.
„Ano, v kostele zpíváme a říkáme amen,“ překládá Sikar.
„Taky bych chtěl něco…“ hučí z kouta Filcin.
„Neskončila jsem,“ nedá se Thea, „skákat do řeči smí jen Viky!“