Moje články

„Řekl: ,Bděte a modlete se!‘ A já už jsem tak unavenej.“ Zahledí se do šera na obrysy stařičkého olivovníku. „Ty už jseš pěknej dědeček.“ Přímo ze slupičky vykotlaného kmene vyrůstá úplně nová ratolest. „Jak je to možný? Z takový suchý větve. Nerozumim tomu.“ Ohlédne se, kam poodešel Pán. Zívne. „Nerozumím tomu. Vítali ho jako Mesiáše a on si nechá připravit beránka - prý poslední večeři - úplně stranou od lidí, dokonce nám myje nohy jak poslední sluha. Mluví o chlebu a vínu jako o svém těle a krvi. Taky mluví o zradě. A je tak sklíčen. Kdybych si mozek upřemýšlel, nerozumím tomu.“

Hop, hop, hop, hop, hop. Jupí! Povedlo se!
Raduju se z povedené žabičky a sleduju vlnky tančící po hladině starého zatopeného lomu. Mé dospělé já se cynicky ušklíbne, jak kdyby mi tu chvíli chtělo pokazit, ale vlna vzpomínek se rozeběhne stejně nekontrolovatelně, jako ty kruhy po hladině. Támhle v té prosluněné zátočince bejvaly žabky se žabákama v „batůžku“ a pak pulci, co jim tak legračně rostou nožičky. A semhle jsme chodili lovit buchanky, to jsou krasavice náramný, když se strčí pod mikroskop. Směju se.
Hladina už zase klidně zrcadlí stromy, beru další oblázek a jdu si přikouzlit další báječné vzpomínky.

Student, dobře si vědom výše dnešní zkouškové úmrtnosti, třesoucími prsty vytahuje otázku.
Ledvinová kolika.
„Tak povídejte.“ Zavrčí examinátor.
Student bledne, potí se a koktá: „Ledvinová kolika je… když pacient málo pije…“ Šeptá tiše.
„Příznaky?“ Zvyšuje hlas.
„No…“
„Takovýho pacienta poznáte už přes dveře do čekárny. Tak jaký jsou příznaky?! Já čekám!“
Student možná něco říká.
Examinátor řve: „Vy si vůbec nedovedete představit, jaký já mám bolesti! Já chci okamžitě k lékaři! Dejte mi okamžitě něco na bolest! Okamžitě!“
Vstoupí vyděšená sekretářka: „Stalo se vám něco, pane profesore?!“
„Jen tu studentovi předvádím ledvinovou koliku, aby ji na příštím termínu už uměl.“

Byl jednou jeden starý král a měl dceru Růženku. Jak Růženka rostla, začala mu zdravě ekologicky organizovat život. Nakonec už jedli jen zeleninu. Králově dně to celkem svědčilo, ale Růžence za chvíli začali říkat Bledule, což krále trochu vyděsilo a jako ve všech pohádkách se rozhodl situaci řešit vdavkami. Jenže kde najít prince pro takovou Zelinku?
Tou dobou putoval králostvím řeznický tovaryš Toník. Protože v zeleninovém království neměl co na práci, zamiloval se do princezny. Pašíkem zdokonalil ekologickou recyklaci kuchyňských zbytků a řízky vylepšil počet krvinek princezny, a tak ze Zelinky byla zase Růženka.
Tak, Pepíčku, pěkně dojez to masíčko!

Tak kouknu nejdřív ten Lístek.
Tralalala tralalala, to je pěkná melodie, taková klidná. Přeškobrtám první dva řádky. Co tam máme dál? Pět osmin? Znovu přepočítám, ani čtyři, ani šest, prostě pět. To nejde! Jak kdyby měl brouk chodit s jednou utrženou nožičkou!
Tak jo, tak kouknem na tu Frýdeckou:
Prolistovávám. Támhle na konci té střední části, před návratem hlavního tématu, je jeden takt sedmiosminovej. Ne, to je septola, naštěstí jen jedna. Znovu zaostřím na změť šestnáctin. Tam je zase dvě na tři. Já se picnu!
Tak se vrátím k Lístku. Zkusim jako na čtvrtou zakopnout a na pátou zůstat ležet.

Na náměstí hartusí: „Nazdar Pepo!“
„Jéé, Vašku! Už seš taky v důchodu?“
„Ale střihám metr. Jak já rád dělával vod půl šestý, že můžu celý vodpoledne malovat, ale už mě to vstávání zmáhá.“
„A maluješ?“
Mávne rukou. „No vlastně, pojď se poďvat.“ Vede ho do vedlejší uličky. „Ta moje to domluvila, že to budou jako prodávat.“
„Akty?“
„Ty mi zakázali! Mám povolený jen zátiší a krajinky.“ Říká na oko smutně.
Vejdou do krámu.
Pepa se rozhlíží: „Pěkný...“ Usměje se: „Hele, tadle vrba mi něco připomíná.“
Vašek už se směje nahlas: „Dyť já stejně nic jinýho než ty ženský malovat neumim!“

Vracel jsem se z tréningu. Zavazadlo mne tížilo, byl jsem rád, že mi Saturnin vyšel vstříc. Jeho slova mne však zmátla: „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.“ Naráží snad na můj plánovaný tenis se slečnou Barborou? Tu jsem se poděsil: „Ne!?“
„Ano.“ Odvětil bez pohnutí.
„Milouši! Sežeň nějakou pilu!“ Ačkoliv jsem větu zcela nepochopil, nenechala mne na pochybách stran vážnosti situace. Tázavě jsem pohlédl na Saturnina.
„Kdo na tebe kamenem, ty na něho chlebem.“ Vysvětloval. „Madam trvala na přípravě večeře a v pekařství měli již pouze poněkud starší bochník. Dovolil jsem si vám zamluvit stůl Na Bojišti.“
„Děkuji vám, Saturnine!“

Bůh je vyvedl mocnou rukou z Egypta a oni reptali. Celou jednu generaci Izraelitů nechal tedy bloudit pouští. Protože jej však milovali, zavedl je do země zaslíbené.
Usadili se v zemi zaslíbené, po čase však reptali proti Hospodinu, nedbali na jeho proroky, chodili za cizími bohy, dopustil na ně babylonské zajetí. Protože jej však milovali, nakonec je vysvobodil.
Přestože byli od Adama národem hřešícím, odpustil Adamovu vinu a seslal jim Mesiáše.
Pod křížem jej skoro všichni opustili, přesto se jim zjevil po svém zmrtvýchvstání. I Petr jej třikrát zapřel. Protože Pána miloval, byl určen pastýřem lidu božího.
Nezměrné milosrdenství Boží.

Usadím se ve vlaku a natěšeně vytahnu novou obrázkovou knížku. Listuju a v duchu si říkám: „Jo, tohle jsem čekala. Ale tohle je fakt skvělý…“
„Supr vobrázky!“ Ozve se. Mladík vedle mne pokračuje: „Nějaký moderní umění?“
„Kdepak.“ Ukážu mu obálku.
„To je klasifikace na rakovinu?“
Přisvědčím.
„Proč se to klasifikuje?“
„Některý nádory jsou celkem hodný a jiný pěkný bestie. Každej se léčí jinak.“
„Hmm. Ale vobrázky fakt supr. Proč by je měli dávat na cigára?“
„Aby lidi nekouřili.“
Koukne na mne jak na dementa.
Nalistuju jednu bestii a ukážu: „almost exclusively in smokers“ a „two years survival 10 %“
„Hustý!“

Je to zvláštní. Při čtení letáčku doporučujícího užití nějakého medikamentu, dojdu vždy k závěru, že mám uvedenou chorobu, a to obvykle v pokročilé fázi.
Asi nejhorší, co se mi v tomto směru stalo, byla situace způsobená nezodpovědnou návštěvou knihovny Britského muzea. Začetl jsem se do lékařské knihy a zjistil, že mám symptomy všech chorob, které tam byly popsány. Do čítárny vešel zdravý muž a odcházel politováníhodný ubožák.
Nicméně poslední podobná situace byla zajímavá. Četl jsem leták na jaterní pastilky, kde hlavním popisovaným příznakem byla „těžká celková neobliba práce jakéhokoliv typu“. Zajásal jsem. Konečně vím, že za to mohou má játra!

Obvyklá telefonická konverzace s mamkou:
„Přijedeš na víkend?“
„Jo, chtěla jsem. Mohla bych vzít s sebou tu kamarádku, co jsem jí slibovala, že jí naučíme píct buchty?“
Vyděšená reakce: „Tu černošku z Afriky?“
„Neboj, umí česky líp jak já anglicky.“
Stále vyděšené: „Ale co jí?“
„Úplně normálně všechno.“
Váhavé: „Když já nevim.“
„Má český jídlo ráda, nedělej si starosti. Cos vlastně měla v plánu vařit?“
„Asi guláš.“
„Fajn, tak ji naučíme i houskový knedlíky, to bude prima!“
Povzdech, „Tak ji teda přivez.“ následovaný zamyšleným nedůvěřivým: „Já nevim, co můžou jíst Afričani. Radši koupim nějaký banány.“
„Všichni v Africe nejsou opice!“

Zpívající Pepa: „Šel zajíc podle vody, nes kopu vajíček.“
Relativně střízlivej Franta: „Neé, kolem potoka né, loni to bylo s koupelí!“
Zpívající Pepa: „Zajíček běží po silnici, vajíčka nese pod čepicí.“
Franta: „Po chodníku, Pepane! Ježkovovoko Karle, támdle de jeho stará.“
Karel (trochu méně namazanej než Pepa): „Brej den, pani Vomáčková. My vám vedem Pepu!“
Franta: „Von zato nemůže, stará Vopršálková namaže všechny! Dala nám mazanec jak piliny, tak jsme to museli trochu spláchnout.“
Karel: „Zato slivovici měla dobrou. Mazanice, mazaná.“
Zpívající Pepa: „Mazanec prvotřídní, máš jen ty, Maruško.“
Smějící se Maruška Vomáčková: „Mazáku starej, ty víš jak na mne!“

„Řekl: ,Bděte a modlete se!‘ A já už jsem tak unavenej.“ Zahledí se do šera na obrysy stařičkého olivovníku. „Ty už jseš pěknej dědeček.“ Přímo ze slupičky vykotlaného kmene vyrůstá úplně nová ratolest. „Jak je to možný? Z takový suchý větve. Nerozumim tomu.“ Ohlédne se, kam poodešel Pán. Zívne. „Nerozumím tomu. Vítali ho jako Mesiáše a on si nechá připravit beránka - prý poslední večeři - úplně stranou od lidí, dokonce nám myje nohy jak poslední sluha. Mluví o chlebu a vínu jako o svém těle a krvi. Taky mluví o zradě. A je tak sklíčen. Kdybych si mozek upřemýšlel, nerozumím tomu.“

Tádydádydá.
(funění do mikrofonu) Právě dozněla znělka vašeho oblíbeného pořadu o zahradničení. (další funění) Vítám našeho dnešního milého hosta... (zuřivé šustění papírů) (polohlasem) Jak že se to jmenujete?
Kozel.
...pana Kozla. (další šustění a rezignované) O čem jste nám přišel říci?
Že vodvíráme zahrádku.
A co zajímavého u vás najdeme?
No, pivo.
(nepřítomně) A co byste nám řekl o svých květinách?
Kytky? No manželka tam asi ňáký nandala...
Prosím?
Taky máme tlačenku.
Cože?
Dobrou, domácí.
Ehm?
Že vy ste si mě spletli s bráchou? Ten je zahradník. Mě bylo hned divný, co chcete slyšet o vodvírání hospodský zahrádky po zimě.

„Nazdar Karle!“
„Servus Pepiku, to je dost, že ses uráčil přijít také jednou včas!“
„Inu, zvědavost mne poháněla. Copak jsi nalezl zajímavého u pana Kokoschky? Zdalipak jsem se strefil?“
Odpověď je briskní s úklonou a blahosklonným pousmáním: „Ale jistě vašnosti, stenosis mitralis, jak si račte přát.“
„Jen tě slyším, jest mi jasno, že jsem se v jiném případě zcela zmýlil.“ Odpovídá též s úsměvem.
„Ja, ja. Tady vedle. Frau Hubatchek. Aortální stenóza.“
„Aber Karl! Nemohu přece poznati příčinu zcela nečekaného úmrtí!“
„Tedy doufám, že si považuješ výsad, které ti mohou dopřát naši nebožtíci.“
„Pakliže jest jim věnována patřičná odborná péče.“

„Když naše společná blastocysta rozdělila zárodečný materiál na dvě části, moje srdce plesalo radostí, budu mít bratra!“
„Ach ta patetičnost – žádný srdce jsi ještě neměl!“
„Já jsem měl dobrou vůli se s ním o všechno spravedlivě dělit, když nám byla do vínku dána společná placenta.“
„A teď uslyšíme, jak jsi chudáčku maličkej bleďoučkej hrozně usurpovanej.“
„A ne snad? Kdo mi pořád krade krev?!“
„A kdo mi ji furt cpe?! Copak nevidíš, že jsem z toho celej oteklej a fialovej?!“
„To jako fakt?“
„No fakt, že ti nic neberu, brácha. Problém musí bejt někde jinde.“
„Snad nemyslíš mámu?!“
„Kdepak, podezírám placentu.“

Taková to bejvala pohoda. Po dálnici aortou a umbilikální tepnou do placenty, tam pěkně nakládka kyslíku a zpátky umbilikální žílou přes ductus venosus do pravýho srdce. Pak jsem to měl nejradši zkratkou přes foramen ovale do levý síně a přes levou komoru a aortu směr mozkový tepny, to se mohlo hned vykládat. Zpátky to většinou jelo přes celý pravý srdce do ductus arteriosus, ale někdy jsem musel až přes plíce, otrava.
A najednou – umbilikální tepny stojí, a když se konečně dostanu do pravý síně, tak to jede všechno přes plíce, kde dostanu strašnou dardu kyslíku. To už na mne není.

„Lítání, lítání.“ Mumlá si a listuje obrovskou knihou. „Á, tady je to, dyť to mám i podtrhaný.“ Narovná se. Polohlasem čte, jednou rukou si ukazuje v textu, na druhé vypočítává jednotlivé body:
Čarodejnice má lítat přiměřeně vysoko, přiměřeně rychle a hlavně koukat, kde co lítá.
„To je všechno?“ Vyděsí se. „To mi ke zkoušce nemůže stačit!“ A začne přerovnávat a prohledávat všechny knížky.
…
Hluk padající hromady knih vzbudí havrana.
„Co je to tu za hrrůzu?!“ Rozhlíží se po světnici zarované knihami.
„Zítra mám zkoušku a neumím lítání.“ Vzlykne Malá čarodejnice.
„Prrosím tě, pojď se prroletět, nebo se do zítrra zblázníš!“

Ťuk, ťuk, bum, bum, buch.
„Tatí, já mám taky kladívko, já budu taky oplavovat!“
Taťka si bere další hřebík. „Tak si tady můžeš ťukat.“ Ukazuje. „Hlavně se u toho neprašti.“
Ťuk, ťuk, bum, bum, buch. Poslední rána je provázena zařváním a ryčnou nadávkou.
Chvíli je ticho.
„Tatí, ploč žikáš splostý slova?“
Stále ještě ztěžka oddychující otec odpovídá: „Protože se mi u toho písmene R vždycky děsně uleví.“
„A až budu velkej, tak budu moct taky žikat splostý slova?“
„Hlavně až budeš pořádně umět to R.“ Říká taťka a jde znovu přibíjet.
Do svorného ťukání dvou kladívek se ozývá tichounké „Tdtdtdtdtd…“

Chachá, člobrdíku, tak už mě tu zase máš! Seš nerad? Se ti nedivim! Umím se prima množit a hru na schovku s imunitním systémem už mám taky v malíčku, dokonce jsem si ho ochočil, že mi vytváří cévní zásobení, abych se mohl pěkně šířit. Na mě si už s nějakou kudličkou nepřijdeš, kdepak! Ani s chemoterapií! Posledně jsem se ji naučil pěkně vyplivovat z buněk, s tim už na mě taky nechoď!
Protilátka? Proti mýmu receptoru na růstový faktory?! Ale ten přece nikdo jinej nemá! Jak budu růst? A ještě mě to označkuje imunitnímu systému! Uáááá!
No, vyhráls.
Pro tentokrát…

„Dneska budu vyprávět pohádku já, taťko.“
„Tak jo, tak začni.“
„Přišel šneček domů z práce, byl unavenej a hladovej a paní šnečková byla tak strašně pomalá, že za celej den nestihla ani uvařit polívku.“
„Kubiku, takhle to asi u šnečků nepujde.“ Usměje se taťka.
„No jo, jak mohl přijít domů, když má domeček na zádech!“
„Správně. A taky, jak se pozná pan šneček od paní šnečkový?“
„To nevim, vypadaj stejně, ne?“
„No právě, každej šneček je tak trochu pan a pani šnečková dohromady.“
„Takže si musí každej vařit polívku sám? To my jsme na tom líp, že máme mamku, viď?“

„Pojďte pane, budeme si hrát!“
„A na co?“
„Prosím vás, pane, pošlete mě až na konec světa! Jsem hrozně zvědavej, jak to tam vypadá.“
Medvídek se hbitě přetváří do koloběžky.
„Ale pane, to bych daleko nedojel.“
Medvídek se zamyslí, pak vytahne ouška do vrtulky a za chvilku z něho je letadélko.
„Kdepak pane, to je taky pomalý.“
A z letadélka je v mžiku prima tryskáč. „Ale pane, nebude to moc nebezpečný?“
„No jo, ale co teď?“
Medvídek si pohladí bříško a nafukuje se a vytahuje do čtverce krásně pruhovaného polštáře: „Pane, můžete si o cizích krajích nechat zdát!“
Dobrou noc!

Na lavičkách pod kaštanem sedí skupina mediků s psychiatrem.
„Paní Vomáčkovou viděli všichni? Tak copak paní je?“
Krčení rameny. „No, vypadá docela normálně. Žádný bludy, přiměřená nálada, odpovídá přiléhavě.“
„A copak vám povidala?“
„Normálně, je z Kolína, učila se švadlenou…“ Soused mu skáče do řeči. „Cože? Z jižní Moravy, má ráda víno!“ Ze třetí skupinky někdo hlesne: „Nám říkala, že měla šest dětí a strávila celej život v hospodářství.“ Chvíli se po sobě koukají.
„Tak já vám napovím. Přeložili ji z interny, kam přišla se srdečním selháním. Našli jí dilatační kardiomyopatii a jaterní cirhózu…“ Rozhlíží se po studentech.
„Jasně! Korsakoff!“

Maminka si div nevykroutí hlavu. Snaží se dohlédnout na stíny míhající se na monitoru. Doktorka taky soustředěně sleduje hru šedivých odstínů, občas problikne modrou a červenou, občas se zastaví a proměřuje. Všechny naměřené hodnoty se srovnávají s hodnotami tabulkovými, každou drobnost je třeba správně prohlédnout a interpretovat. Neobvyklosti se nahrávají nebo se ukládají alespoň ve formě jednotlivých obrázků. Jak tam může něco vidět? Říká si maminka a pak se obraz změní a najednou taky vidí. Paní doktorka se usměje a natáčí jí monitor. A ona vidí, vidí obličej, ručičku a co je jen tohle? No jasně, bude to zase kluk.

Ráno Tomík s Anikou přiběhli do vily Vilekuly. Měli sice spoustu perníčků, ale Pipi, Tomík, Anika ani kůň Alfréd už na ně nějak neměli chuť. A pan Nislon si s nimi hrál.
Pipi se zamyslela: „Uděláme punčovou polevu!“ a začala hledat cukr. Našla ho brzy, byl v bedně na dříví. Ale ne a ne najít rum. „Dcera kapitána pirátů přece musí mít rum!“ Bědovala Pipi. „Škoda, že nejsme na Jamajce. Jamajští plavčíci vydrží i nejhorší počasí. Když už pláčou, tak pláčou rum.“ „Ale Pipi, přece bys kvůli polevě nerozplakala plavčíka!“ Namítl Tomík. Pipi posmutněla: „Máš pravdu, tak uděláme radši citrónovou.“

Když mi sdělil šéf, že mám jet na stáž, pokládala jsem to za nesmysl. Do ameriky? Na měsíc? Že jsem nakonec jela, bylo z části důsledkem zajímavosti studijní problematiky a dílem také šéfovou neústupností.
I se svou chabou angličtinou jsem nakonec strávila měsíc asi nejužitečnějším studiem, jaké se mi kdy dosud poštěstilo. Bylo to fakt jak pobyt na měsíci – knihy a mikroskop, někdy i jídlo a spánek. Prakticky jediná komunikace byly konzultace. Naprosté odříznutí od světa.
Jak malicherná se mi zpětně jevila spousta zbytečných nedorozumění z práce i domova. Jak ráda jsem se do své klícky dosavadního života zase vracela.

Srdce
1. Pumpa kardiovaskulárního systému. Je tvořeno svalovinou rozdělenou na čtyři oddíly. Obě síně jsou napojeny na žilní systém, obě komory ústí do tepen. Pravá část (síň i komora) slouží pro malý plicní oběh. Levá pohání velký oběh. Síně od komor oddělují atrioventrikulární chlopně (vpravo trojcípá, vlevo dvojcípá). Komory jsou od tepen odděleny poloměsíčitými chlopněmi (obě trojcípé). Cévní zásobení: koronární tepny a žíla – sinus coronarius. Inervace vegetativní. Vlastní buňky (kardiomyocyty) podobné příčně pruhované svalovině, nejde však o soubuní a jádro je umístěno centrálně.
2. Místo, kde sídlí láska i nenávist, dobrota i zloba, radost i bolest. Srdce dělá člověka člověkem.

„Co se flákáš?“
„Opakuju kardiovaskulár. Vžívám se do vlastního erytrocytu. Pravá síň, pravá komora, plicnice, plicní tepny, kapiláry. Nabrat kyslík. Plicní žíly, levá síň, levá komora. Juj, to mě to rozproudilo! To je fofr! Aorta, tepny, kapiláry a už zase pěkně pomaličku. Odevzdat kyslík tvrdě pracujícím svalům.“
Skáče mu do řeči: „Jakejm svalům? Dyť ležíš jak placka!“
„Vzal jsem to do horní mezenteriky k hladké svalovině svého zažívacího traktu.“
„To je fakt, dnes byl obzvlášť tvrdej řízek.“ Směje se.
„Neruš! Ještě porta a kapiláry v játrech...“
„No hurá, jaterní žily. A v pravý síni už jsme byli. Mažem na přednášky.“

„Tati, co to je etymologie?“ Ptá se malej Péťa.
„To znamená, z čeho dané slovo vzniklo. Třeba zrovna ta etymologie je ze dvou řeckých slov a význam je něco jako nauka o původu slov. Všechny logie jsou nějaký nauky.“
„Aha.“
„Nebo třeba dobromysl. Když vám z ní maminka vaří čaj, tak vám to dobře myslí a nebrbláte na sebe.“
„Jooo, a Šeherezáda měla šeredný záda“ chechtá se.
„Kdepak, to bude něco arabsky. Naopak, musela bejt moc krásná, aby toho chána ukecala celou noc“
„Třeba jí pomáhal nějakej džin“
„No, pokud je to v arabštině odvar z makovic“ Chechtají se oba.

Zrovna ho přivezli z chirurgie. Pomalu usedá. Vypadá snad o deset let starší.
„Dostals nějaký prášky na bolest?“
„Prej stačí brufen“ odpovídá unaveně.
Nalejvám polívku. Moc se netváří. „Ať nejíš ty prášky na lačnej žaludek.“
Opatrně levačkou vybalí ruku v sádře ze závěsu. Na lžíci chvíli kouká, pak ji přendává z ruky do ruky. Mažu chleba. Zdrceně bručí: „Ještě mne nakonec budeš krmit.“
Přistrčím mu chleba: „Až zaberou prášky, bude líp.“ Usměju se: „Naposledy to byla docela legrace. Měli jsme kolem krku prostěradlo, pamatuješ?“
Vzpomínka mu přes všechnu rozbolavělost trochu rozsvítí oči: „No, na zlatý svatbě to radši opakovat nebudem.“