Moje články

Stála bosá. Bezradně vnímala drsný kmen, který měl být jejím zachráncem. Strachy bez sebe udělala první nesmělý krok.
„Teď se tam nedívej!“ autoritativně přikazoval.
Další opatrný krůček. Bázlivě se chvěla. Ruce v upažení připomínaly křídla. Občas jimi zamávala, když se snažila udržet rovnováhu. Nebezpečně se zakymácela.
„Koukej před sebe,“ řekl tentokrát prosebným tónem.
Nedalo jí to. Podívala se pod sebe. Viděla hlubokou strž. Zhoupnul se jí žaludek. Kdesi v hlubinách se prodíral potok. Hypnotizoval ji. Už nebojovala jen se strachem, ale i se závratí. Propast se nebezpečně roztočila.
„To nezvládnu!“ Nohy se třásly víc než hlas.
Přešla. Nechápavě děkovala Bohu.

Černobílé fotografie oživily holé stěny. Jejich atmosféra obklopila mé nitro. Rázem jsem v jiném století.
Slyším kroky. Periferním viděním vnímám ženu s malým dítětem v náručí. Ukazuje na první snímek, na kterém je starodávný automobil. Následuje jakési zaniklé pražské zákoutí. Potom jen řada aktů. Drtikol zachytil krásu nahoty ženských těl. Stíny zdůrazňují linie.
„Teď se nedívej!“ slyším hlas maminky. Chlapeček zbystřil pozornost a se zájmem sledoval uměleckou fotku.
Matka s rozpaky postoupila k další. Opět akt. Zakryla synkovi oči. Začal se bránit. Zrychlila tempo. Nakonec ho postavila na zem.
„Etě, etě,“ žadonil maličký a roztouženě natahoval ručky k obnažené dívce.

Cítil, jak ho v chřípí štípe rozhořčení. Odhodlání bránit učitele přemohlo strach z ozbrojeného zástupu. Nerozmýšlel se. Rozmáchl se. Po čepeli meče se mihl odlesk louče.
Na vlastní nebezpečí, rychlým pohybem uťal ucho veleknězova otroka.
„Vrať svůj meč zpátky. Všichni, kdo berou meč, mečem zahynou.“ slyšel Ježíšův klidný hlas.
Spolu s mečem zasunul do pochvy i svou odvahu. Prchl s ostatními učedníky.
Co bude dál? S obavami zpovzdálí Ježíše následoval.
Teplo ohně potlačilo obezřetnost. Zář plamene ho prozradila. Přítomní ho osočovali, že zná Ježíše.
„Ne.“ Neznám ho!“ urputně zapíral. „NE!“
Kohoutí zakokrhání odzvonilo konec lžím. Zhroutil se a hořce plakal.

Schovala se za kamny a potlačovala vzlyky, které ji nazvedávaly ramena. Skrčená na bobku skrývala štkaní, aby ji neprozradilo. Zadek ji pálil od výprasku. Krvavé pruhy se plynule přelévaly na záda a dolů na stehna.
Celá se roztřásla pokořením. Polykala nenávist a slzy, které nedokázaly odplavit nespravedlnost. V hrudi jí expandovala křivda. Nic neprovedla. Jen otec si musel vybít zlost a nespokojenost nad svým životem.
Vyhaslá kamna jako její bodyguard.
Pohladila ji tma, balzám na zarudlé oči, ale ne na zpráskané nitro.
Opilecké kroky odvrávoraly pryč a z ložnice se začalo ozývat hlasité chrápání.
Teprve pak vylezla ze svého úkrytu.

Co se mi moc líbilo, nejprve z poezie:
Verze pátá od Kytky
Vlaštovce od Striggy
Vzpomínky od Lejdynky
Noc zármutku od Esclarte
Z policejní svodky: Případ polobotky od Skřítě
a pak ty ostatní v próze, která se mi vtiskla, protože jsou skvělá:
Jiskra od Danae
Propletená vlákna od Carmen
Zloduch od Aries
Příběh prince Petra od Bilkis
Babiččin recept na život od myday.

Mlha obarvila krajinu pastelovými barvami a zahalila ji do zádumčivosti. Jakoby se lesu na vršku svezla šála z ramen, tak působilo svažující se úzké políčko. Došel k němu chladem a začal orat.
Kůň šel rozvážným krokem.
Prásknutím biče ho chtěl popohnat, ale kráčel dál svým tempem.
Tentokrát bič zanechal otisk na zvířecích zádech.
Kůň zaržál na protest.
„Tak pohni!“ Hněvivý výkřik probral ráno z ospalosti.
Brázdy však přibývaly stejným tempem.
Osm otisků.
Kůň nepatrně zrychlil.
Netrpělivý sedlák zlostí bez sebe kousnul koně do ucha.
Ten zběsile vyrazil.
„Lidičky, já neořu, já letím.“ ječel muž a nohy mu vlály za pluhem.

Pod tíhou problémů přestávám snít.
Teď s rozštěpem srdce učím se žít.
Jsi vlídný, laskavý a tak tě znám,
rány mně pofoukáš jenom ty sám.
Myšlenky mám temné, rozeklané,
s obavou čekám, co dál se stane.
Do mého nitra mi přinášíš klid.
Jen k tobě bez bázně vždy mohu jít.
Opatrně vyhýbám se čemukoli,
co ránu jitří, co ještě tolik bolí.
Tvá starostlivost mně na rameno klepe,
dáváš mi jistotu, že zas bude lépe.
Když si naděje hraje na schovávanou,
moje mysl potemní – ty nejsi stranou.
Budeš se mnou, kdykoliv si budu přát,
když tě neopustím, budeš při mně stát.

Aničko, ještě neodcházej. Musím ti to říct. Mám tě moc rád.
„Pomóc, chce mě líbat.“
„Ty vyvádíš. Dám ti jen pusu na rozloučenou. Slib mi, že se tu zítra sejdeme. Musíš přemluvit mamku, aby tě vzala zase sem do parku. Já to taky udělám. Budeme si spolu hrát na písku. Jestli chceš, půjčím ti tříkolku. Nebo si můžeme hrát na mamku a taťku, chceš?“
„To nemyslíš vážně, Same, to bys mi pořád jen líbal a pak bychom měli moc dětí. To né.“
Jak chceš. Můžu vzít autíčko na ovládání. To se ti bude líbit. Tak pac a pusu. Ahoj zítra.

To je nádherný obraz, rozplývá se dívka a poodstupuje trochu stranou, aby lépe viděla. „Hele, ten jezevčík! Je strašně podobný našemu Maxíkovi, viď?“ dožaduje se souhlasu.
„To je zvláštní, pes není zachycen realisticky a přitom působí tak věrohodně.“ překvapeně zavrtí hlavou.
„Podívej, jak malíř úžasně zachytil pohyb. Úplně vidím Maxíka, jak spokojeně vrtí ocáskem a radostně běží, až se mu rozkmitalo vodítko. Přesně takhle vypadalo švihadlo, když ho holky roztočily a já přes něj skákala. Jó, to byly časy.“ zasněně pohlédne stranou.
„Tak co tomu říkáš?“ trochu trhne partnerem.
„Ále, je to jen hemžení nohou.“ odpoví mladík bez valného zájmu.

Má ráda modrou. Modrá je barva víry. Ona věří v Boha a také, že brzy uvidí svého muže.
Radost z dopisu vystřídá zklamání. Popostoupí k oknu, aby lépe viděla. Znovu čte poslední stranu. „Přijedu nejdříve za půl roku.“
Je samodruhá. Jak hořce, pravdivě to zní... Sama a jen to druhé, ještě nenarozené. Milovaný je daleko. Někde v zemi uprostřed mapy, co visí na stěně.
„Co si počne?“ potlačuje pláč. Teď se nesmí rozrušovat!
Útěchou jsou slova: „Těším se na návrat. Moc Tě miluji.“
Nepatrný úsměv zrcadlí naději. Představuje si, jak ho vítá. Jak jsou šťastní. A všichni spolu jako rodina.

„Draku, klidně mě sněz,“ řeklo chytré prasátko. “Ale až zítra.“
„Co bych z toho měl?“, zahřímal drak a z nozder vypustil dým.
„Dnes ti usmažím omolety. Zaženeš hlad a zítra pojíš mě.“
„To není špatný nápad.“ Drakovi se sbíhaly sliny. „A bude jich hodně?“ vyzvídal.
„Bude, když mi dáš hodně mouky, hřebíků, vajec mléka a marmelády.“
Sluj zaplnila nádherná vůně. Drak se olizoval.
„Otevři tlamu, budu ti házet jídlo přímo do krku.“
„To si nechám líbit.“ mlaskal spokojeně.
„Auauau… moje břicho,“ naříkal drak.
„Když mě pustíš, zavolám veterináře.“
„Spěchej!“ svíjel se v bolestech.
Prasátko pelášilo pryč a zachránilo dva životy.

Nádherný obraz! Kontrast světla a stínů. Půvabná postava s jemným až trochu dětským obličejem. Shovívavý pohled na žížnivých zvířatech. Odlesk světla na tmavých kadeřích. Šerosvit umocňuje celkový dojem.
Dívka je mírně sehnutá pod tíhou džbánu, vylévá vodu do žlabu, který lemují hlavy tlačících se velbloudů. A jak malíř úžasně zachytil vytékající vodu! Průzračná, třpytivá, působí chladivě a tak opravdově, až se jí člověk touží napít.
Obraz je přesný z pohledu biblických reálií.
Má harmonickou kompozici. V pozadí u pramene celý výjev sleduje starší muž s plnovousem, na kterém je patrná únava a překvapení.
Ale proboha! Proč tam stojí ta pumpa?!!

Kluci stáli před zarostlou brankou do staré zahrady. Největší vzal za kliku. Vrátka zlověstně zavrzala a pootevřela se. Opatrně se protáhli dovnitř. Byl tu chlad a tajuplné přítmí.
„Je tu kocour?“ zeptal se s obavou ten nejmenší.
„PSSSST!“ přiložil si druhý ukazováček na rty.
Nehnutě čekali.
Vylekal je drsný hlas. „Copáák páánovéé? Že chcete něco ukrást?!
Ne, to ne!“ vyděšeně volali jeden přes druhého.
„Sem se nesmí!“ vynořil se z křoví kocour.
„Ale my…“
„Povolení máte?“ přerušil je.
„Nemáme.“ řekli zkroušeně.
„Tak vyklopte kapsy, nebo hybaj pryč!“ poručil neoblomně.
Neradi přistoupili k transakci. Přišli o své poklady, ale mohli zůstat.

On byl pedant, ona bohém.
On mlčel, ona nezavřela ústa.
On byl ranní ptáče, ona sůva.
On měl rozhled, ona fantazii.
On byl gurmet, ona neuměla vařit.
On byl precizní, ona měla nadhled.
Jeho smyslem života byla práce, pro ni byl život legrace.
Časem ho hrozně rozčilovala. Vadilo mu, co dělá, co říká. Nesnášel její názory. Byl na ni alergický.
To mi dělá schválně,“ láteřil na zahradě. „Ani nedokáže pořádně rozměřit vzdálenost. I ty hloupé sazenice po ní musím vyhrabat a znovu zasadit.“ rozčiloval se. Když se prohrabával zeminou, napadlo ho: „Lépe by mi bylo pod zemí, než s ní.“

Vypučelo jaro. I město se zazelenalo. Vysočina láká. Volný víkend rozhodl, podlehnu volání přírody. Příjemné teplo podpořilo můj plán. Vyrazím do krajiny mládí.
Úzkokolejka. Vláček už tolik nekodrcá, jako kdysi. Vagon je poloprázdný. Pod zavřenými víčky vidím hluboký les s podestýlkou borůvčí a jemného jehličí, které tlumí mé kroky. Mlčenlivý les vyrušuje jen nesmělé bublání potůčku a zpěv ptáků. Omámí mne vůně borky.
Cíl. Nedočkavě vystupuji. Zrychluji kroky. Konečně jsem na polní cestě vedoucí k obzoru.
A za ním?
Jen pár stromů na okraji mýtiny k sobě bezradně natahuje ruce.
Pařezy letitých velikánů - memento skryté houštím náletů, kopřiv a bodláčí.

Mlha obarvila krajinu pastelovými barvami a zahalila ji do zádumčivosti. Jakoby se lesu na vršku svezla šála z ramen, tak působilo svažující se úzké políčko. Došel k němu chladem a začal orat.
Kůň šel rozvážným krokem.
Prásknutím biče ho chtěl popohnat, ale kráčel dál svým tempem.
Tentokrát bič zanechal otisk na zvířecích zádech.
Kůň zaržál na protest.
„Tak pohni!“ Hněvivý výkřik probral ráno z ospalosti.
Brázdy však přibývaly stejným tempem.
Osm otisků.
Kůň nepatrně zrychlil.
Netrpělivý sedlák zlostí bez sebe kousnul koně do ucha.
Ten zběsile vyrazil.
„Lidičky, já neořu, já letím.“ ječel muž a nohy mu vlály za pluhem.

Zaprášené nohy mne pálí, jazyk se dře o suché patro. Slunce oslepuje paprsky a vysmívá se mé žízni. Co je to? Fata morgana nebo se mi vjemy rozpíjí v uslzených očích?
Vidím muže. Prodírám se k němu davem. Slyším sonorní hlas. „Kdo je vskutku mezi vámi takový otec, který, jestliže syn poprosí o vejce, podá mu štíra?“
Jistěže bych mu dala vejce. Brrr. Štítím se havěti.
Mám chuť na vajíčko. Ale víc toužím po vodě.
Jsem zděšená. Muž čte moje myšlenky! Jak to? S úsměvem mi podává vejce a měch vody. Rozrušená, pořádně nevnímám, co říká. Něco o živé vodě…

Zalíbeně pohlíží na urostlého muže. Husté, dlouhé vlasy, z nichž září nádherný, sebevědomý obličej. „Můj syn!“ pokyvuje hlavou. „Je krásný.“ Jeho vlastnosti však ne. V srdci má místo lásky ctižádost.
Kolik trápení mu způsobil! Smutek – náplast k zmírnění bolesti byla neúčinná. Jeho domněnku, že inicioval vraždu bratra, potvrdil útěkem. Vina je flagrantní. Přesto mu promíjí. Toleruje zradu, spiknutí, snahu uchvátit jeho trůn i život. Tak ho miluje, víc než sebe.
Rozeklané větve stromu vzaly spravedlnost do svých rukou. Chytily Absaloma, aby neunikl smrti.
„Asalome, můj synu!“ hořekoval. „Absalome! Kéž bych zemřel místo tebe.“ Zdrceně zakrýval obličej a žal do dlaní.

„Musím nouzově přistát.“ oznámil manželce a švagrovi. „Dochází mi palivo.“
Vrtulník dosedl uprostřed lesa. Začalo se rychle stmívat.
„Co budeme dělat?“ zeptala se žena chvějícím se hlasem.
„Neboj se. Půjdu se podívat, kde jsme.“ snažil se ji uklidnit její bratr.
„Nikam nechoď, šváro!“ bezvýhradně přikázal pilot. „Za chvíli bude tma. Nech to na zítra, až se rozední. Mohl by ses ztratit a třeba jsou tu divoká zvířata, možná zločinci. Tady jsme v bezpečí. Zítra se uvidí.“ Kategoricky odmítal další návrhy.
Ráno helikoptéru objevil lesník nedaleko frekventované cesty. Uvnitř byli všichni mrtví, bez jediného zranění. Mrazivá noc si vzala jejich životy.

Byl jsem ještě malý, když mi maminka přivedla strýčka. Je hodný, ale přísný. Nesnáší, když odmlouvám. To hned jednu dostanu za ucho. Jednou jsem tak zlobil, že strýček odešel a víc se nevrátil.
Maminka chtěla, abych nebyl smutný. Tak mi místo něho opatřila jiného strejdu. Nejdřív si se mnou hrál a četl mi pohádky. Teď už mi pohádky nečte. Jen řekne dobrou noc a zakáže mi chodit do ložnice. Dlouho jsem ho neviděl. Odejel na služební cestu.
Někdy k nám zajde ještě jiný strýček. Ten má rád svíčkovou. Nechápu, proč máma najednou chce, abych mu více neříkal strejdo, ale tati.

Doba, ve které žila, ovlivnila ideál pravé ženy. Její rodiče se snažili, aby se mu co nejvíce přiblížila. Chtěli, aby byla jemná, pobožná, pracovitá žena, která dokáže vést domácnost. Zároveň aby byla skromná, respektovala svého manžela a byla dobrým vzorem pro své děti.
Ona navíc dokáže být svému muži příjemnou společnicí a umí ho utišit hudbou. Loutna pod jejími prsty ožívá. Rozechvělé struny zpívají. Nádherné zvuky laskají srdce a povznášejí.
Teď právě se snaží zachytit lahodnou, prchavou melodii, zapsat ji na papír, uvěznit do not, aby se od ní nemohla vzdálit. Úžasný souzvuk.
Miluje hudbu, možná víc než svého manžela.

Paní Věra s věncem roků teprve k stáru zažila lásku.
Poznala moc hodného muže, takového Pata a Mata v jedné osobě.
Když ji na rukou nosil, měla v podvědomí obavu, že s ní nedopatřením zakopne.
Po svatbě cesta k moři.
Ostříží zrak noci.
Měsíc - maják somnambulū.
Dlouho utajovaná vášeň.
Touha vytryskla jak gejzír.
Mraky soupeřily s hvězdami.
Sladké slovo líbánky se stalo skutečností.
"Drahoušku, máš zuby?" ptala se rozpačitě Věra.
Její muž obkroužil jazykem zevnitř svá ústa. Sledovala, jak jeho pohyb mu nadouvá tváře.
"Nemám." s úlekem se chytil za pusu.
Já mám dvoje!" řekla Věra a podala mu protézu.

"Pssst...", významně přiložil ukazovák na rty.
"Tiše, opatrně našlapuj, Kvaku. Víš, že naše mise je tajná."
"Vždyť se snažím," hlesl Kvak.
"Neslyšel jsi písknout myš?" obával se Žbluňk.
"Asi ano. Opatrně, ať větvičky nepraskají. Nesmíme se prozradit."
Tak se Kvak a Žluňk prodírali kradmo lesem.
Kuku, kuku.
"Fuj, to jsem se lekl."
"Neviděla nás?"
"Ne, hlavně nedělej rámus."
Začalo se stmívat.
Hůůů.
"Zatracená sova! Vzbouří celý les."
"Neřekls to nikomu, viď?!" ujišťoval se Žbluňk. "Nikdo to nesmí vědět."
Nepozorovaně došli na mýtinu. Tam si s ulehčením oddechli. Dokázali to.
"Pěkně vás vítáme," volala všechna lesní zvířátka a vystoupila z úkrytu.

Doktor se díval z okénka letadla. Pod sebou města jak tečky drobné mozaiky. Mezi nimi modrá nitka, která se proplétala zelení.
Pochybnosti se rozplývaly jako olověné kruhy ve vzduchu. Když přimhouřil oči, kruhy se měnily v chuchvalce mraků.
Náhle se letadlo začalo zmítat v turbulencích. „Jako můj poklidný život.“ pomyslel si. Touha být nablízku té, která podmanila mou mysl, s ním pořádně zacloumala.
„Rozhodl jsem se správně. Musím pryč, zapomenout!“ přesvědčoval sám sebe bez valného úspěchu.
Hana zaháněla smutek hudbou. Prohlížela si jediné foto svého idolu, které tajně pořídila mobilem. Žal ji sevřel do svých okovů.
Lenka ji marně prozváněla.

„Chtěl bys ještě kousek, viď?“ Ale já už nic nemám. Dal jsem ti celou svou svačinu. Je zbytečné loudit.“ směje se chlapec na svého psa. „Ne už nic nedostaneš. „A nezdržuuuj,“ říká dovádivým hlasem. „Musím na trh pro zeleninu, maminka už čeká.“
Je krásný den. Sluníčko hladí. Maminka mne také pohladí a pochválí.
Doma se umyju a převléknu. Pak ještě musím do té tmavé, zatuchlé, studené zpovědnice, kde lavička trochu vrže. Pan farář říká, že sténá pod tíhou mých hříchů. Dnes ale nebude! Nemusím se bát. Celý týden jsem byl hodný a poslušný. Jenom jsem se trochu loudal při jídle.

Jaro se přihnalo s neobvyklou vervou. Trávník prosvětlovaly tisíce pampelišek. „Popravit je všechny!“ rozčiloval se v duchu doktor. „Teď abych se cpal antihistaminiky.“ kýchnul na potvrzení. Oči ho pálily. „Určitě alergie, ale možná se k tomu přidalo i nevyspání.“ Rozmrzelost mu nedala usnout.
„Uzdravené slečny již opustily ústav. A já ani jednu nepozvu na rande."
Lenku nepozval, protože mu to připadalo přízemní. Možná by s ní prožil románek, ale rozhodně by s ní nechtěl žít. V odhodlání setkat se s Hankou ho brzdily obavy. „Aspoň jsem to mohl zkusit. Zatraceně!“ vztekle odkopl kamínek z cesty. Kde ji teď budu shánět?“

Duševní stav Lenky se stabilizoval. Začala nabírat původní proporce.
Doktorovi se líbila Hana s postavou a jemným obličejem Lenky. Pokoušel se s Lenkou sblížit. Vábí ho fyzickou krásou, ale nerozumí mu a na hlubší myšlenky nestačí. Má jiný vkus, je prostší, těžko hledá téma hovoru.
To s Hanou je jiné. Dokáže si s ní povídat pouhýma očima, ale teď mají jinou barvu. To ho mate. Je stále citlivá, pohotová, vtipná, ale pro její vzhled ji vnímá jako někoho cizího.
„Škoda, že jsem Hanu vyléčil.“ napadlo ho. „Nesmysl! Neoddávej se říši snění!“ poručil si.
„Třeba si na její novou vizáž zvyknu.“

Lenku děsilo vědomí, že má dokonalou dvojnici. Snad to bylo povědomou touhou nějak se lišit, začala držet dietu. Tedy alespoň si to myslela. Lékaři ale věděli, že má problém s anorexií. Kila šla rapidně dolů, zatímco kosti vylézaly nahoru.
Někdo zaklepal. Ve dveřích pokoje stála Hana.
„Je to možné!“ spráskla Lenka ruce.
„Ahoj.“ Radost Hany jako jiskry sršela po pokoji. „Ten doktor to dokázal!“ zvolala. Její smích kroužil ve spirálách vzhůru.
„Můžu tomu věřit?“ zkoumala Hanu.
„Že váháš! Už nepotřebujeme čipy! Všechno bude dobré.“ Nadšení Hany smetlo poslední pochybnosti.
Lenka vroucně děkovala Bohu. Pro svou exaltovanost Hana nevnímala její vyhublost.

„Vzpomeňte si na nějaký opravdu silný zážitek.“ vybídnul Hanu doktor.
„Moje silné zážitky jsou jako malí a oškliví skřeti. Jsou negativní s patinou smutku. Nechci si je připomínat.“
„To po Vás nechci. Zkuste si vybavit něco krásného, z čeho jste byla nadšená, po čem jste toužila, či toužíte.“
„Dobrá.“
Úporně myslela na to, že se mu chce líbit jako Hana, aby si její nitro spojoval s tváří Hany. Intenzivně chtěla být sama sebou. Hluboce vnímala své vnitřní já.
Doktorovu radost z úspěchu trochu zastínila lítost, že ten proces přeměny nenafilmoval.
V Haně skotačila euforie. S Lenkou neměla už nic společného.

„Mohl by být mým synem a mám o něj strach, jako by jím skutečně byl.“ pomyslel si Jonatan. „Musím ho chránit před zlobou svého nenávistného otce, protože Davidovi usiluje o život z obavy, že uchvátí jeho postavení.“
„Je to zvláštní.“ přemítá David. „Jonatan mne nepovažuje za soka. Nežárlí a nezlobí se, že přišel o dědičný trůn, že Bůh mne vybral jako budoucího krále místo něho.“
„Mám rád Davida, jako sám sebe.“
„Jonatan, riskoval kvůli mně život. Vážím si ho. Poděkuji mu.“ rozhodl se David.
Nasazovali život, aby se setkali. Tehdy netušili, že se vidí naposledy. Dva věrní přátelé, spřízněné duše.

Již pět dní se doktor neukázal. Přistihla jsem se, že o něm sním. Těším se na něj. Okupuje mne strach, že už ho neuvidím. Teprve teď si uvědomuji, jak mi chybí. Je to jediná spřízněná duše tady v ústavu. Místo něho se mojí společnicí stala deprese.
Tak moc jsem si přála, aby vešel. Teď je tady. Srdce se mi splašilo. Určitě pozná, že se mi líbí.
„Potřeboval jsem klid na soustředění. Analyzoval jsem nahrávky.“ nehnul brvou. „Rád bych na Vás vyzkoušet svoji hypotézu. Souhlasíte?"
Vy jste dobrý! Nic o tom nevím, neznám rizika a mám souhlasit?“ Pobouření mi zatemnilo mysl.

Cítím se zdravá, jen játra naříkají po tom množství léků. Doktor se mi věnuje celé dny. Má obrovský rozhled. Není namyšlený. Nuda před ním zaleze jak spráskaný pes. Je mi s ním dobře. Naslouchá s laskavým zájmem. Zná mé zážitky, dětství, vkus, názory…
Také má rád výtvarné umění, hudbu a poezii. Nechává mi CD, texty básní, reprodukce. Povídáme nejen o nich. Vyměňujeme si názory. Dnes mne konsternoval otázkou. „Jak vnímáte nutrii – jeden ze symbolů punku?“
Naše diskuse mne obohacují, ale cítím se nesvá, protože rozhovory natáčí. Vždyť nahrává mé nitro!
Prý to musí být, aby se dobral příčiny mého stavu.

Kruté bolesti mi tříští hlavu, slabost se mi rozlezla po celém těle. Horečka ve mně spálila touhu po útěku.
„Chcete ji otrávit! Okamžitě jí přestaňte podávat medikamenty!“ zaslechla jsem nekompromisní povel. Pak jsem ztratila vědomí.
Z procitnutí mne uvítal ustaraný pohled. „Jak se cítíte?“ ptal se příjemný, sympatický doktor.
Ten Američan.
Díky němu je mi líp.
Umí léčit nejen tělo, ale i duši. Tuto dovednost nepovažuje za poslání, ale za umění. Život podřizuje umění a umění životu. Svým uměním žije. A díky němu žijí ti, se kterými už laškovala smrt. Dobře žít je taky umění. Zkrátka ovládá umění pro umění.

Bratr miloval žertíky. Jednou jsem seděla v tramvaji, on stál nade mnou a začal předvádět slabomyslného.
„Nech toho!“ výhrůžně jsem sykla.
To ho naopak povzbudilo. Jeho obličej okamžitě nabral rysy mentálně retardovaného.
„HUŠ!“ vyjela jsem zostra.
K zvýšení přesvědčivosti začal pouštět slinu. Táhla se jako niť.
„Élrrrrr“ rozetřel mi ji po celé tváři.
„Jsi nemožný!“ bouchla jsem ho.
Hluk neartikulovaných skřeků upoutal pozornost spolucestujících. Všechny pohledy mířily k nám.
Věrohodný výkon.
„Přestaň, nebo skončíš s kudlou v zádech!“ nezvládla jsem situaci.
To už paní za mnou nevydržela.
„Ale slečno, takhle s ním nejednejte. Vždyť za to chudák nemůže.“ domlouvala mi.

Když jsem konečně vymyslela únikový plán, přivedli ke mně Lenku. Chudák, pořád brečela, že ve mně viděla sebe. Myslím, že psychiatra potřebuje hlavně ona. Já, pokud nemám zrcadlo, zapomínám, jak vypadám.
Řekli, že neví, jak je to možné, ale že máme stejnou DNA. Místo nápisů nám nastřelili čipy, aby nedošlo k záměně nebo zneužití.
Nemám zoufat. Je tu naděje. Právě je na cestách po Evropě erudovaný americký psychiatr, který má další čtyři odbornosti. Kontaktovali ho. Jistě přijede, poradí a pomůže.
Pche!
Ačkoliv?
Nevím, zda riskovat útěk. Třeba by mi pomohl k mé původní vizáži, abych byla tím, kým se cítím.

Hanu probudily výkřiky, dupání a vzrušené hlasy. „Co se to děje?“ promnula si oči. Reportéři s vámi chtějí udělat interview.
„Nejsem tady! S nikým nechci mluvit!“ Hysterie jí podlomila hlas. Schovala se celá pod deku.
„Nebojte se, hlavně klid! Primář zajistil ostrahu. Nikdo z medií sem nepřijde.“
Deka jako dusítko tlumila veškeré zvuky. Posléze ji z azylu vyhnalo horko. Ta úleva! Chaos vystřídalo ticho. Záhy pokoj zaplnili lékaři. Zlověstné konzilium. Rozuměla sotva polovině slov, ale jedno bylo jasné. Má zůstat pokusným králíkem.
„Jsem zdravá. Chci domů!“ prohlásila rezolutně.
„To nejde!“
Její odhodlání, že půjde na revers, zaplašili máváním svěrací kazajky.

V Haně zápasila nuda se vztekem bezmoci. Její propuštění podmiňovali výsledky testů DNA. Záměrně je zatajují, nebo trvají tak dlouho?
Zjistila, že Lenku drží ve vedlejším pokoji, ale k sobě je nepustili.
Byla jako v kriminále, úplně izolovaná od světa.
„Žádné návštěvy, internet, noviny, televize – prý abych se nerozrušovala.“ rozčilovala se.
Odebírali jí nesmyslné množství krve. Rozpíchali ji všelijakými injekcemi a nutili jí hory prášků. Bez výsledků. Pořád měla dokonale stejný tvar jako Lenka.
Chtěli ji dokonce ozařovat. Bránila se.
„Dejte si říct. Víte… nyní už nejde jen o vás, týká se to i výzkumu."
„Na to vám kašlu.“ zuřila.

Hana si nevěřícně ohmatávala tvář. Zděšení, zlost, znechucení, bezmocnost, strach, nejistota, sebelítost, obavy. Emoce v ní vířily jako v mixéru.
S nadějí vytáhla svoje zrcátko.
„Nééééé!“ nebyla schopná uvěřit. Stále místo sebe viděla Lenku.
„Velení nech na mě!" odstrčila vrchní praktikantku. „Vyhrňte si rukáv!“ hlas sestry nesnesl odpor. Hana s podezřením zjišťovala, co má v ruce. „Nebojte se, označím vás jako miminko.“ znělo tentokrát smířlivě.
Hrot zaskřípal a zanechal na kůži vlhká písmena. „Zvláštní,“ pomyslela si s dojetím, „teď jen nápis HANA určuje mojí skutečnou identitu.“ Sestra jakoby četla její myšlenky. „Uděláme Vám zkoušku DNA.“ zašimrala jí tyčinkou v ústech.

Otevřeli dveře. Herda do zad jí pomohla přes práh. Měla rekord v počtu tepů, když uviděla bílý plášť a zamřížované okno. Stála bez hnutí, jen oči jí běhaly po místnosti.
Slyšela chlácholivý hlas. Nevěděla, co říká. Slova jí splývala. Připomínala těsto. V něm také nerozeznala původní ingredience.
Uklidnila ji tichá hudba. Konečně vnímala, co doktor říká.
„Jak se jmenuješ?“
„Hana.“
Podal jí zrcadlo.
„Vidím Lenku!?“ vylekala se.
„Když jste byly spolu. Co se stalo?“
„Svěřila se mi. Úplně jsem se vžila do její kůže.“
„Máš pravdu.“ odhrnul závěs. Za ním byla Lenka. „Cože???“ vyděsila se a omdlela, když uviděla Hanu.

Žily, byly tři sestry, ale nenavštěvovaly se.
Nejstarší byla přísná, ráda sekýrovala, tak se jí ty druhé vyhýbaly. Další byla empatická, dělala si o sestry starosti, ale jim připadala vlezlá a její přítomnost nevyhledávaly. Třetí byla neobvykle hodná. Každému pomáhala a zároveň obšírně informovala, kde ji co bolí. Ostatní raději předstírali, že ji nevidí.
Ty sestry žily osaměle a život je přestával těšit.
Jednou se přihnala vichřice. Jedné odnesla střechu, druhé pobořila chalupu, třetí vzala chlívky se zvířaty.
Neštěstí jim paradoxně pomohlo.
Zjistily, že se potřebují. Nastěhovaly se k nejmladší, dodržovaly nájemní smlouvu a žily pak spolu šťastně a spokojeně.