Moje články

"Podívej, mě na rozdíl od tebe ten obor fakt zajímá," snažím se vyhnout jeho pohledu. Pěna už opadla. Najednou nevypadá tak lákavě.

"Hm, když to říkáš," jeho úsměv se zdál ještě větší. "Ale když si dneska večer tady místo psaní seminárky, tak hádám, že by se ti drobná pomoc hodila."

"Nebudu poslouchat rady od někoho, kdo vystřídal tři obory!"

"Dobře, dobře. Jenom říkám, že stačí naklepat 20 stránek čehokoliv a smazat řádek zdrojáku. A najednou máš, kvůli záhadnému technickému problémů, alespoň týden čas navíc."

"Nevím, proč se s tebou bavím."

Pořád se usmíval.

Seminárku jsem odevzdala dva týdny po termínu.

"Prosím tě, vůbec nechápu, co se ti na tom nelíbí!" šklebí se na mě a já nevím, jestli má upřímnou radost, nebo je jenom zlomyslná.

"Ne, ne, ne a znovu ne! Nebudu si na obličej dávat něčí kalhotky! A je mi jedno, že jsou vyprané!" Bezbranně couvám vzad. Ocitla jsem se v rohu. Sakra.

"Dobře. Ale co tahle?"

Na kousku látky, který vzdáleně připomíná roušku,rozpoznám avokádový potisk.

"To byly mé nejlepší ponožky! Co tě proboha přimělo ušít roušku z ponožek?"

"Viděla jsem to na internetu," uculí se. "Levně a rychle."

"A hlavně levně!" Zasténám a truchlím za své ponožky.

Cítila skoro fyzickou nechuť ke slovům, které přicházely od stolu za ní.

"Je hrozně mladá."

"A ještě k tomu holka."

"Nějak si na akademii asi musela dopomoct, jestli víš, jak to myslím." Když jeden z chlapců za jejími zády udělal zvuk, jakoby se něčím dusil a začal se smát, měla pocit, že se pozvrací.

Pevně tiskla rukojeť příborového nože v ruce a promýšlela, jak přeskočit stůl a přišpendlit rukáv toho idiota ke stolu.

Vzpomněla si na to, co jí učitel řekl její první den. "Ženu tady ještě neviděli. Budou na tvé dovednosti žárlit o to víc."

Stisk na rukojeti povolil.

Posadila se před výčep tak, aby měla dobrý výhled na svého bratra, který právě leštil sklenice. Dívala se na něj zvláštní kombinací zájmu a starostlivosti. Jakmile jí zpozoroval, dokončil, co měl na práci, a vydal se jejím směrem. „Co to bude, mladá dámo?“ připitoměle se uculil od ucha k uchu.

„Pivo.“

Ucítila na svých zádech čísi obrovitou ruku. Majitel toho pajzlu - znala ho jen od vidění.

„Sestřička?“ zeptal se. Písmenko „ř“ nevyslovil vůbec správně.

Bratr pokýval hlavou a postavil před ní sklenici.

„Ahá! Sosáky, sosáky!“ zakřenil se majitel. Neuměla si vůbec zařadit jeho přízvuk.

„Cože?“

„Chtěl říct, že jsi násoska.“

„Zúčastníš se letos DMD?“ hlas mě vytrhne z bezcílného brouzdání internetů. Svou pozornost opět stočím ke Skypovému hovoru.

„Ještě jsem nad tím moc nepřemýšlela, ale asi bych měla, potřebuju se rozepsat.“

„Tak se rozmýšlej rychle, protože začíná dneska.“

„Začíná až v dubnu.“

„Dneska JE duben.“

„Dneska je cože?“ málem jsem se poprskala vlažnou kávou, kterou jsem si před hodinou uvařila a zapomněla na ní. Zcela živě si pamatuju, že asi před týdnem začínal březen.

„První duben. Apríl.“

„Tohle je aprílový vtípek?“

„Hlavně nepanikař,“ zasměje se. Pak ale její výraz ztuhne v zamyšlení. „Hele ta tvoje otázka zní jako docela paradox.“

Charlie nervózně žmoulal papírek s adresou, kterou dostal od svého mentora, v ruce. Cítil jakousi paranoiu, že by mohl o vzkaz přijít, nebo že by mu jej mohl někdo ukrást. Nikomu by nejspíš nepřipadal zvláštní, ale z nějakého důvodu se nemohl zbavit pocitu, že kdyby si jej přečetl někdo jiný, měl by obrovský průšvih.

Čekal, až dokud si nebyl zcela jistý, že matka usnula. Rozsvítil petrolejovou lampu a rozvinul na psací stůl mapu Kapitolu. Žil tam sice celý život, ale tahle adresa mu nic neříkala. Po několika minutách hledání ji nalezl na okraji obchodní čtvrti. Zítra se tam potají vydá.

Jen co spatřím předmět v babiččiných rukou začnu vyděšeně couvat. "Ne, ne, ne, to opravdu nemuselo být, říkala jsem, že nic nechci." Mávám před sebou rukama a snažím se vyhnout květináči, který mi podává.

"Nesmysl, takový kaktus se ti bude perfektně hodit do pokoje," když se jí nepodaří vrazit mi květinu do rukou, položí ji na stolek.

"Přece víš, že já všechny květiny zabíjím," upřímně se o osud malé rostlinky obávám. V mém držení nepřežila ani uměla orchidej, kterou jsem převrhla a zlomila.

"Ale tuhle stačí zalévat jen jednou za sto let!" odporuje mi babička.

"I na to určitě zapomenu."

Azirafal ho už několik dní ignoroval, musel si všimnout jeho posledního fóru. Crowley se proto rozhodl navštívit ho v jeho antikvariátu a vzít si sebou výtisk mangy Bible, která vyšla speciálně proto, aby Azirafala poškádlila.

Jakmile ho anděl spatřil ve dveřích, nasupeně si překřížil ruce na prsou. Crowley před něj vyložil knihu a zašklebil se. "Tak už jsi ji četl?"

"Věděl jsem, že je to tvoje práce," zaprskal blonďák.

"Ale je to zábavné, ne?"

"Není, já si prostě nemyslím, že by panenka Marie měla tak velké," začervenal se a raději větu nedokončil, "Prostě nečekej, že ti takový hřích někdy prominu."

Všichni už ve svých křeslech dávno usnuli, ale mě nedávají zvuky trajektu pokoj. Slyším jeho dunivý motor a úpěnlivé vrzání trubek. Napadne mě, jestli by měly ocelové stěny tolik skřípat. Obléknu si lehký svetr a vydám se na pozdní procházku po lodi. Po několika minutách skončím v nejvyšším patře s otevřenou střechou. Koukám na hvězdy, přemýšlím, kdy jsem je naposledy viděla tak jasně. Opřu se o zábradlí a koukám do temných hlubin. Teplý mořský vítr mi čechrá vlasy. Muž vedle mě odhodí přes palubu oharek cigarety. Pozoruju světélko, až dokud nezmizí pod hladinou. Na dně bude ležet ještě několik desítek.

Ben pozoroval Klause, jak leží hlavou dolů na pohovce. Kdyby ho takhle býval jeho otec, nejspíš by mu dal přednášku o tom, jak je to nevhodné. A upřímně Ben začínal mít podobné úmysly.

"Vážně jako nebudeš celý den nic dělat?" rozhodl se svého bratra popíchnout k aktivitě. Jen na něj koukat už ho přestávalo bavit.

"Střízlivím, to je něco," zamumlal Klaus a nevrle si překřížil ruce na prsou.

"Nebaví mě jen koukat, jak se pořád flákáš."

"Když mě necháš být, budu za několik hodin dost bdělý, abych ti dal fyzickou podobu." Ta myšlenka se Benovi líbila dost, aby už mlčel.

Charlie nastoupil do drožky, která před ním zastavila. Fousatý kočí se na něj otočil a když viděl jeho mladistvou tvář, trochu se zakřenil, nejspíš čekal jiného zákazníka. "Kam to bude, pane?"

"Antaross," odpověděl chlapec trochu nejistě.

"To je docela štreka, mladej."

"Mám na to," podal drožkovi zmuchlanou bankovku, aby mu dal najevo, že se nemusí ničeho bát.

S pažemi skříženými na prsou se opřel o sedalo a zavřel oči. Hlavu měl plnou nadějí, co mu, a vlastně celé zemi, jeho cesta přinese. Odboj přece ještě musel fungovat. A musel být obrovský. Určitě je najde a všechno se pak brzy změní.

Student 1: Co to zase mělo být? Jaký den s přáteli v přírodě? Mají pocit, že teďka chodím někam ven?

Student 2: Nebo že máš kamarády?

Student 1: Hele, nech si to jo, jinak tě s sebou do Walesu nevemu.

Student 2: To bys sis to nejprve musel umět u pana "Johna Watsona" zabookovat, chytráku.

Student 1: Jseš nějakej vtipnej, copak jsi to snad napsal dobře?

Student 2: Ne, ale matka mi ráno uvařila čaj z třezalky a po něm mě nic nerozhodí. Nepůjdeš s náma na pivo?

Student 1: Ani nápad, jdu spát. Vyřiď ostatním, že už jsem doma.

Na roztřesných nohou se vypotácím z učebny. Svezu se vedle podobně zdrceně vzhlížejících studentů na lavičku. Myslím, že mi ten spisovatelský výkon přivodil karpální tunely. Spolužák vedle mě mi podá plaskačku.

"Kdes to vzal?" zeptám se a silně přihnu si.

"Dal mi to tříďas."

"Hezky," ušklíbnu se a lahvička koluje dál. "Tak o čem jste psali?"

"Jedničku," pokrčí chlapec rameny, "vypravování je vždycky jistota, i když nevím, jestli 'utrpení ve sklepě' bylo úplně ideální téma. Co ty?"

"Úvahu. Periferní bicáček, co to jako mělo být?" odfrknu si.

"Neboj, když to budeš mít moc dobré, postoupíš do dalšího kola v září."

Hospodský vynesl ze sklepa poslední lahev ostrou pálenky, pro kterou ho tajemná zákaznice poslala. Ta však teď zmoženě ležela na barovém pultu, nejspíš spala. Kromě ní už v knajpě zbývalo jen pár štamgastů zalezlí v temných zákoutích, jako obvykle.

Posadil se vedle spící ženy a dloubl do ní loktem. S úlekem se probudila. "Vám už dneska nenaleju," sálal z ní alkohol, nikdy neviděl ženu tolik pít. "Už běžte."

"Nemám kam," zamumlala a obrátila svou sklenici vzhůru nohama, aby z ní získala poslední kapky.

Hospodský si povzdechl, postavil se a vzal neznámou kolem ramen. "Tak pojďte, mám ještě jeden volný pokoj."

Zvedla pohled od zelenkavého likéru ve skleničce a nedůvěřivě se podívala na barmana. "Absint. Tohle tady pijete?" povzdechla si.

"Chtěla jste to nejsilnější, co tady máme, ale jestli se vám to nelíbí, můžu to klidně zase odnést," odpověděl číšník otráveně a tvářil se, jakoby mu svou objednávkou ničila život.

"To nemusíte," zavrtěla hlavou. Obrátila dobrou půlku obsahu sklenice do sebe. "Až budu mít prázdno, prostě mi dolijte," instruovala a mávnutím ruky poslala barmana pryč.

Se známým pocitem tepla v břiše se zase obrátila do svých myšlenek. Doufala, že teď se všechno změní. Že se bude moct na Souostroví zase vrátit.

"Už toho nech, udělala jsi toho dneska dost," obmotala mi ruce kolem pasu. Přestalo jí bavit, jak svou pozornost upírám už několik hodin jen k maturitním otázkám. Nedivila jsem se, už dávno přestala mít co na práci. Aby zdůraznila, že chce, abych se věnovala jí, natáhla se přes moje rameno a zavřela dokument, který jsem si pročítala.

"Dobře," zasmála jsem a políbila ji na tvář. "Ještě se podívám, jaké je dnešní téma," souhlasně zamručela a nechala mě otevřít internet.

"Tak jaké je?" zeptala se,když mě uslyšela si povzdechnout.

"Některá témata by se měla zakázat."

"Já bych třeba zakázala tohle."

Allison se mohla zbláznit pokaždé, co jí z šatníku zmizel další kousek oblečení. S přesností totiž věděla, kam se zatoulal.

"To je moje sukně?" vyprskla, jen co její bratr vkročil do jídelny.

Klaus se podíval dolů, jakoby nevěděl, co má na sobě, a vesele se zatočil. "Možná." Posadil se na jednu z židlí do tureckého sedu a natáhl se pro hrnek s kávou.

"Kolikrat ti mám opakovat, abys mi nesahal na věci?"

"Ale stejně ti tmavomodrá nesluší. A mě jde parádně k očím," oponoval. "Navíc u ní vubec nevadí, když pod ní nic nemám."

"Fuj, už si jí raději nech."

Hodím sebou na pohovku hlavou napřed. Tvář pohřbím v polštářích a tiše zasténám. Přísahám, že toho mám dost. Myslím, že jsem tak unavená, až ztrácím kontrolu nad vlastními končetinami.

Další turnus už přece nemůžu zvládnout. Nevím, jestli ještě vydržím poslouchat očividně vymyšlené dětské historky. Když ti démoni v lidských tělech budou zase skákat do té stoky za táborem, asi se zblázním. A přísahám Bohu, jestli si budou navzájem solit sladká jídla, poženu je okolo tábora, dokud nepadnou únavou. Zpropadené lidské larvy.

Důležité ale je, říct rodičům, kteří si přijeli pro své poklady, jak hodňoučcí jejich smraďoši byli. Aby vás nezlynčovali.

Klaus pevně zatnul ruce v pěst, aby se mu tolik netřásly. Stál nastoupený v řadě svých sourozenců. Jako vojáci. „Jestli se nikdo nepřizná, potrestáni budou všichni." Hlas jeho otce byl přísný, avšak bez jakéhokoliv hněvu. Zněl daleko víc mechanicky než ten jeho matky, paradoxně.

Věděl, že udělal chybu. Vypít otcovu dvacetiletou whiskey byla hloupost. Netušil ale, co jiného dělat. Chtěl jenom chvíli klidu, bez hlasů, bez duchů. Chtěl být jenom chvíli sám. Alkohol by měl tupit smysly. Tak třeba i ty jeho "schopnosti". A nemýlil se, opravdu to fungovalo.

„Nikdo tedy? Dobrá. Všichni tedy od teď trénujeme o hodinu déle."

Pozoruji svůj odraz v jediném zrcadle na celém Voyageru 512. Čím dál více začínám odcizovat lidské podobě. Už si vůbec nejsem podobná. Mé oči jsou studené a zapadlé hluboko v ostře řezané tváři. Je to jediný skutečný obličej, jakÿ jsem za poslední půlrok viděla.

"Jsi smutná?" uslyším z reproduktoru.

"Ano."

"Proč?"

Povzdechnu si. Nemyslím, že tohle vůbec může chápat. "Schazejí mi lidé, víš, lásko."

"Aha." Chvíli se nic neozývá. Zpracovává mou odpověď. "Já nejsem člověk."

Znělo to skoro ublíženě. "Ne, to nejsi, je mi to líto."

Dlouho potom mlčela. Nevím, jestli byla naštvaná, nebo jenom přemýšlela. Obě varianty byly dobré.

Cítím její dech proti svému krku. Otře se rty o mou obnaženou kůži. "Nechceš namasírovat krk?" zeptá se a já cítím, jak se usmívá. Nezmůžu se na víc než souhlasné zasténání. Nohy si složí pod zadek, aby byla vyšší, a ploží mi teplé ruce na zátylek. Prsty krouží v mých krátkých vlasech a veškeré napětí z celého příšerného dne začne prchat někam pryč. Ještě několik hodin zpátky jsem myslela, že se snad ani nedožiju večera, ale teď se celý vesmír uklidnil a zastavil. "Pláčeš?" zavrtím hlavou, ale když si otřu tváře, jsou opravdu vlhké.

Všechny dny jsou s ní příjemné.

Protřu si oči a zamžourám na obrazovku. Konečně mi po několika hodinách docvakne, že bude-li monitor jediným zdrojem světla, bude mě pěkně bolet hlava. Oženu se po stolní lampičce, a aniž bych odrhla zrak od Marxova "vědeckého socialismu", rozsvítím ji. Ani jsem si nevšimla, že se setmělo a ono už bude půl jedenácté. Vykořisťování studentů a ne vzdělání, tak je to.

S povzdechem otevřu další soubor. Naštěstí zítra musím umět jen filozofii, na ostro to bude až za nějaký ten pátek. Možná je to tím přebytkem kofeinu ale Shopenhauerovi a Nietzemu začínám rozumět. Život je utrpení a nic nemá smysl.