Moje články

Od Sergejova návratu se Anna snažila, seč mohla. Láska je ale dovednost – když ji neprocvičuješ, odvykneš si.
Jestli v ní někdy byla dobrá matka ze slabikářů, umřela v krvi. Nechala za sebou nemocnou dívku z Paříže, pozorující svět za špinavým sklem. A sibiřskou stopařku – kterou její syn nepotřeboval.
Ted ji však mladík s jejíma očima – Bože, kdy tak vyrostl? – omýval proudem zoufalých vysvětlení a pohledem z oceli ji pozorovala cizí dívka.
Poprvé po letech pohlédla Anna na svého syna.
„Vyrazíme popozítří. Aljoša jim půjčí šaty. A deky,“ rozhodla.
Dívka otevřela ústa.
Anna ji utnula: „Potřebujete stopaře. A já jsem nejlepší.“

Když pětice žen v městských šatech šplhala lesem, zhodnotila Annelise Sergejův plán jako nereálný. Bahno klouzalo, malé Josephine se zachytávaly vlasy, a Sergej se ztrácel.
„Přestávka!“ rozkázala. Vytáhla vlásenku a prostrčila děvčátku vlasy z culíku do drdolu. „Potřebujeme přespání,“ zamračila se.
Polkl… „Myslel jsem… v lese.“
Zoufalství práskalo jak bič: „Nemůžeme. Spát v lese. Nemáme vybavení! Nemáme jídlo! Nemáme plán!“
Sklonil hlavu. „Maminka snad nebude doma.“
Když dorazili, Annelise nahnala rodinu dovnitř. Sergej běžel pro deky.
Ženu v lese nepostřehla, dokud nezvedla pušku. Hnědé mokasíny a vlající kadeře v mlze jí dodávaly vzezření divoženky.
Náhle přiskočil zděšený Sergej. „Maminko! Počkej!“

Plán Sergej měl. Šýcarsko je pár dnů chůze, skoro jen horami. S trochou štěstí zkušený stopař provede malou skupinu.
Sergej ovšem nebyl zkušený stopař. Dětské lekce odvál čas – v lese se nevyznal, stopám nerozuměl vůbec.
Učitele neměl. „Poslední stopař v rodině je Anuška,“ omlouval se Aljoša – ale bryčku mu půjčil.
Roman vytáhl prastarý tlumok vybavení. „Já znal Sibiř. Horami chodí jedině Anna.“ Zněl podezřívavě, povídačku o výletě nespolkl. Sergej mlčel. Mamince by pro něj nelhali.
A maminka… představil si roztřesené ruce, oči upřené do dálky, i při pohledu na vlastního syna…
Popohnal koně. Nikdo jiný není. Prostě to nějak půjde.

Annelise zavřela a složila nákup. Děti, maminka a Laura tázavě hleděly.
„Chleba vyprodali,“ řekla omluvně. „Farář posílá zbytky velikonočního pečiva.“
Večer zkoušela psát, zatemnění navzdory.
Ale po dvou letech… co asi mohla napsat? Aby pochopil… odpustil.
Lauřina manžela odvezli loni. V dopise pozdravoval tatínka… Který už pět let nežije.
Škrt.
Prý začnou brát i ženské …
Dopis není bezpečný. Škrt.
Vypadám trochu jinak. Srdce se sevřelo. Vlasy pořád vykupují, kaštanová nezavání židovinou.
Škrt. Přemýšlej, Annelise, slyšela bratra.
Kadete!
Vím, žes mě dlouho neviděl, ale máme s rodinou možnost jet na výlet za tebou – nebo za Pierrem. U tebe je hezčí příroda.

Otevřené psaní leželo v louži vína. Místnost nad sirotčincem smrděla zatuchlinou a zvětralým alkoholem.
Přijede v devět. Bydlíš proboha nejblíž, zvládneš jednou nechlastat.
Alexej si div neodplivl. Záboj ponížení zapil.
Druhý vzkaz rozpil pot dlaní. Anna počtvrté utřela hrnek.
Nádraží je na kraji města, lidi tam nebudou, lhal Roman.
Věděla, že budou, s lítostivými pohledy, ta šílená Ruska,, a dětskými kočárky. Světnice se zatočila.
Dech uklidnila až v lese.
Sergej vystoupil. Rameno bolelo jak čert. Rozhlédl se, Alespoň jeden…
Nikdo. Slzy už došly.
Až venku, když z Aljošovy bryčky seskočil štěkající Ilja, zabořil hlavu do psí srsti a rozplakal se.

Na nástupišti vlaku směr jih praží slunce. Dav je utahaný dusnem, smrdí beznadějí, nedoléčenými zraněními.
Annelise dlouhým rukávem zakrývá popáleninu.
„Vezmi si mě,“ prosil Sergej zoufale.
„Zbláznil ses?“ odvětila vztekle. Vztek v sobě dmýchá už týdny. „Mám rodinu, proboha.“
Copak myslíš, že mě někde čeká normální život? neřekne smutným očím.
„Mazej domů,“ řekne tvrdě. „Jak dlouho myslíš, že vás budou pouštět? Den? Týden?“ Tvrdost, krutost, to bude měna příštích dní. Annelise se musí zásobit.
Dívá se jako štěně. Nechápe, proč ho kope.
Polkne. „Nemáme si co říkat. Jeď domů. Zapomeň na mě.“
Kadete.
To také neřekne. Už nikdy.
Konečně nastupuje.

Modré červnové nebe Sergejovo bušící srdce neuklidnilo – ale věřil, že Pierre, nejlepší letec, jakého znal, ho dostane domů navzdory kouřícímu motoru z první bitvy.
„Kadete, pozor, máme společnost!“ Nad trikolorou se začernala křídla.
První sprška Sergeje zázrakem minula, ale eskortu ztratil.
„Pierre?“ vykřikl vyděšeně.
Hrozivá vteřina ticha než vysílačka zapraskala. Hlas měl Pierre ale mokrý, namáhaný. „Sergeji, mazej domů,“ vydechl těžce.
„Počkej, medici…“
„Zamítá se. Slíbil jsem jí, že tě pohlídám.“ Ve smíchu bublala krev. „Nezapomeň na mě, kadete.“
Druhý přelet Messerschmittu, který by Sergejovi byl osudný, vychytal Pierre precizně. Proti modrému nebi oheň srážky a bílý dým vymalovaly trikoloru.

V březnu padlo Finsko a Daladier.
Na křídle Potezu Sergej hladil kudrny a ptal se. Po té své propršené průtrži duše to potřeboval.
Tatínek umřel v sedmatřicátém. Sestra se vdala předtím. Je starší. Dvě děti. Maminka učí hudbu. Ne každá židovská nevěsta přinese židovské věno.
Políbil ji na ústa. Poprvé.
V dubnu padaly norské přístavy.
Sergej zažil svůj první Pesach, první rodinnou večeři bez nánosů bolesti. Pierre se konečně zase smál.
Prvního května padli do trávy sadu a padat nepřestali. Pak Sergej pod hvězdnou oblohou pozoroval spící Annelise. Jeho štěstí nic nezkazí, židovské věno nebo ne.
A padalo se dál.

Sergeje nová křídla hřála, ale bujarý večírek ne.
Vyklouzl do komory - a málem nakopl schouleného Pierra.
Opatrně jím zatřásl. Smrděl tou lítostivou, upřímnou polohou opilství.
Vzhlédl zarudlýma očima „Kadete… já tě mám rád!“
Sergej tiše řekl: "Já... mám rád Annelise..."
Pierre se rozesmál, hluše: "Já taky... ale nemůžu tě dostat z hlavy. Jako kdyby mě trefil blesk."
Vstal. Zavrávoral. Sergej ho chytil.
„Kdybys jenom tohle řekl, seberou mi křídla…“ zašeptal potom Pierre.
Tělo v Sergejově náručí roztřásl tichý pláč. Objal ho pevněji.
Když přišla Annelise, neskrývala úlek. "Musíme domů!" Nedůvěřovala mu.
"Pomůžu ti s ním." Usmál se. "Každý máme něco."

Pierre se přikrčil.
„Jestlis ho odradil…“ zasyčela Annelise. „Kde takového najdu?“ Sáhla po kabátě.
Venku lilo. Nejblíž byl tréninkový hangár.
Kadeta našla pod křídlem Potezu se zlobivým podvozkem. Z obličeje v dlaních mu kapala voda.
„Kadete?“
Nic.
„Sergeji?“ zkusila.
Zvedl hlavu. „Promiňte. Musíte si myslet…“
Annelise chytila jeho – ledovou – ruku. „Neblbni, kadete. Každý máme něco.“ Vytáhla kapesník. „Usuš se. A proboha nevykej mi.“
Vzhlédl zlatavě hnědýma, hrozně mladýma očima: „Já… můj otec…“ Vzdychl. „Děkuju.“
"Chceš mi to říct?“ nabídla tiše.
Kývl.
Pierre je našel o půlnoci - Sergej spal Annelise v klíně. Přisedl si.
„Blbečku,“ zašeptala a opřela se o něj.

Mademoiselle Halévy, máte nějaké rady pro začínající piloty?
Pane Pierre, především že když se budou točit jako korouhvičky a málem jim vysadí karburátor, pozemní personál je pravděpodobně insultuje kladivem.
Nestálo by za takovou insubordinací židozednářské spiknutí?
Jak jistě víte z tisku, pane Pierre, židozednářské spiknutí stojí téměř za vším. Například svádění nevinných mladíků na scestí sodomie praktikují takřka výhradně židé!
(kašel, smích)
K tématu svádění, mademoiselle, slyšel jsem, že za vámi poslední dobou brousí kadeti?
Zde se zdržím komentáře, nebylo dosud dobroušeno.
Poslední otázka. Kdybych kadeta dostal na zácvik, je dobrým kandidátem pro svedení na scestí sodomie?
(tlumené žuchnutí, smích)

Sergej pozoroval Annelisin úsměv nad sklenicí grenadiny. Kromě jména o ní zatím věděl, že je mechanička, ale chtěla by létat. A studovat konzervatoř. A je hrozně chytrá.
Jejich ruce se pomalu přibližovaly, jeho opálená, její ušmouhaná od oleje. Napětí doteku viselo ve vzduchu.
Přerušil ho Pierre: „Kadete, připij si se mnou!“
Sergej ztuhl. „Nepiju,“ řekl – příliš – úsečně.
Pierra neodradil: „Tady pije každý! I mrtvýmu nalejeme!“
Sergej chtěl zažertovat… ale v ústech mu vyschlo, Annelise ho pozorovala a…
Krev na dubových prknech, smrad vodky a lidského zoufalství… otec leží na stole, ve sněhu bosé stopy…
Odstrčil Pierra a utekl do deště.

Kantýnou byl slyšet klavír. A piloti – kterým se Sergej od neděle vyhýbal. Zaklel a zkusil utéct. Marně.
Zvonivé „Kadete!“ nešlo přeslechnout.
Byl to on, škodolibě se křenil.
„Prý hodně víte o letové bezpečnosti!“
Sergej málem vypěnil: „Pochopil jsem. Slečna dává přednost vám. Když dovolíte…“
Kudrnatá klavíristka se rozesmála. „To bych prosila, však tady Pierra znám už nějaký pátek!“
„Neházej flintu do žita, kadete,“ zalaškoval Pierre. „To doženeš.“
Sergej je konečně porovnal – oba tmavovlasí, zahnuté nosy, rozepnuté uniformy – a seznal, že je idiot.
Pierre mu pokynul: „Slečna pije grenadinu. Ale rozmysli se,“ mrknul, až Sergej kdovíproč zrudnul. „Já jsem ten hodnější.“

Srnec křupkal po sněhu. Anna si podložila pažbu, jako na Sibiři. Jenže tehdy úlovky nosil Aljoša, o sušené maso se dělila s Romanem.
Tady první odpadl Alexej, jediným zdravým okem neudržel mušku. Za mě už loví Dobryňa s Iljou, drbal psy se smíchem.
Roman dlouho kulhavým krokem vytrvale následoval, dohlížel na ni, rozněcoval zmrzlý cit.
Annu led v nitru chránil. Od bolesti, bratrů… i syna.
Zpomaluješ mě, stačilo jedinkrát. Už nikdy nešel.
Samým přemýšlením ztratila srnce. Tiše zaklela. Pak dusot, křupnutí. Dobryňa přiběhl s psí láskou a krvavou mordou.
„Že si nedáte pokoj,“ zavrčela Anna. Pak psovi poděkovala sušeným masem.

Poručíka Poulina plískanice na ranveji nerozhazovala
„Kadeti! Když vám při vzletu vypne motor, co uděláte?“ přehlédl tucet zmoklých slepic před sebou. „Letíte dál! Přistanete někde v kukuřici! Pokud se otočíte, tak co?“ Poručík spokojeně spráskl ruce: „Smrt v plamenech, pánové!“
V neděli si Sergej užíval opušťáku a jarního větříku. Tedy - dokud do něj nenaletěla hrst not. Ty pronásledovala dívka - kudrnatá a nejkrásnější na světě.
"Tys je chytil!"
Serjoža zkusil rozpaky přetavit ve světácký úsměv: "Pilot musí být pohotový. Jinak, víte co, smrt v plamenech!"
Rozesmála se. "Tak díky, pilote!"
Čekajícího důstojníka - staršího, urostlejšího, s křídly na hrudi - uviděl až tehdy.

Vinobraní v Montminu? No jistěže pamatuju… Byli jsme tam jedinkrát, Aljoša nás musel sehnat jako jehňata.
Pořád vidím to zlaté slunce na zelené vinici, zlaté víno v opletených demižonech. Večer se tančilo na udupané hlíně pod nachovou klenbou. Anuška, pentle ve vlasech, vířila jako bystřina v Zábojových pažích.
Já netančil, tehdy jsem kulhal ještě hůř… ale pak přišla Marguerite…
Včas jsem zmlknul. Některé příběhy se nevypráví. Natož patnáctiletým synovcům.
Sergej pochopil – ale ty jeho medové oči naslouchaly. Jako Anniny, v těch pevně spletených večerech, důvěrných hovorech, které byly jenom naše.
Dokud se mnou ještě mluvila. Dokud ty oči nezakalil žal.

Celý měsíc si Záboj nedovolil myslet. Držel pohromadě domácnost, zaháněl chuť na vodku. Modlil se jen za zdraví.
Věděl, že ho pozorují. Aljoša přicházel každý pátek, Roman krátký strmý kopec kulhal obden. Oba pomáhali – ale pohledy se tázali. Zlomí se? Pije?
Záboj se neptal.
Z horeček procitla v prosinci. Opatrně ji objal, pod pachem nemoci vůně bříz. Na okamžik uvěřil – že to zvládnou, spolu.
„Neplakej, Anuško,“ zašeptal. „Zkusíme to znovu.“
Zdřevěněla. „Nikdy. Nedonutíš mě," zašeptala prázdně.
Nadechl se až ve stodole, mezi loky ze schované lahve. Na hořkém dně vzhlédl vzhůru, jako Ježíš na Golgotě. A jako on se ptal.

Stojíme nad rozsypanou ošatkou makovic, které upustila.
Uvařte z nich odvar, na bolest řekla bába, když odcházela.
Tři dospělí chlapi, jak opaření. Znám tohleto puknutí půlky světa. Když Aljošovu Colette pokopal kůň, byl také ztracený.
Až Anna tehdy, jako vždy, věděla kam dál. Jenže teď…
„Musíte vybrat - dítě, nebo matku?“ Záboj jen opuchle zamrkal, omráčený tou krutostí. S Alexejem jsme nezaváhali: „Anušku.“
Záboj sevřel pěsti... ale neodporoval.
Co by udělala ona?
„Potřebujeme vodu. A na slamníku pláče Serjoža, potřebuje utěšit," rozbil jsem ticho.
Omráčeně poslechli.
Počkal jsem, než odešli. Ve světnici čekal bílý uzlíček.
Tu nejhorší práci jsem nechal sobě.

Tenký papír se leskne, tužka po něm klouže. Sergej dojel do Marlens na půjčené motorce. Před náborovou kanceláří sedí už hodinu. V Marlens ho neznají. V Marlens mu je osmnáct.
My bojovali, abys ty válku nikdy neviděl.
Sergej vzhlédne k nebi. Prohání se tam ptáci. A brzy i on.
Otec se jenom rozesmál. Letadla si pamatuju, dobře padala… Pak si přihnul. Zase.
Maminka míchala strach s únavou. Kdyby nás Bůh chtěl vidět létat, dal nám křídla! Ale pak odešla do lesa. Zase.
Sergej odhodlaně podepíše svou falešnou osmnáctku.
Nerozumí modernímu světu. Létání je dnes mnohem bezpečnější!
A nic jim nedluží.

Celý čtyřiatřicátý rok byl nahnutý. Jarní lijáky lily, střechy zatékaly, místo řezby jenom truhlařina.
Léto bylo dusné, první jasan shnil, druhý jsem vybíral dlouho.
Nejhorší ale byla Anna. Kde jiné pod outěžkem zrály, ona vadla. Dvanáctiletý Sergej zlobil častěji než pomáhal. A Záboj nechtěl vidět.
Víš Romane, on mě přemluvil. Přišla, když jsem osekával kmen. Jistěže chci holčičku. Ale mám strach... Už minule...
„Tentokrát budeme s tebou."
V rukou zas měla ten starý, horečnatý třas.
Do října jsem jasan nařezal na kruhy, utěšeně srovnané. Pak Sergej vletěl do dílny, kola se rozkutálela. Mámě teče krev!
Druhý den jsem jasan spálil.

Anuško, neplakej… ale hráze se protrhly, pláč, voda, krev nejde zastavit, Bůh seslal potopu.
Neplakej, zkusíme to znovu… ležíme v trávě, teplá objetí, pusa do vlasů, klukovské přemlouvání: “Anuško, dítě je Boží dar…”
Ale hráze se protrhly, vody odplavují objetí, dítě… zbývá jen strach. A krev.
Procitá před úsvitem. Kolem spí ostatní, od úst jde pára. Milenci mají ruce propletené do zbělání – jako oni, kdysi. Než všechno vzaly vody.
Anna u pramene smývá noční můry. Opodál leží láhev – odkopne ji k němu, znechuceně.
Neměl s námi chodit.
Není čas litovat, brzy svítá. Budí spáče. Než Záboj procitne, zmizí do lesa.

Serraval přelétají hejna dvakrát do roka. Jaro a podzim. Ve městečku míjí věž svatého Mořice a sirotčinec. Děti tu ptáky nezdraví, jsou smutné.
Ptáci stoupají nad pastvinou. Tady se batolí rovnou dvě – ale roj psů, pastýřů a ovcí je zajímavější. Výš už je jen les.
Ale v lese jsou mýtinky, kde je vidět nebe. Na půl cesty od pastoušky je jedna maličká, s chalupou, ve které by dvěma bylo těsno. Snad dobře, že tam je řezbář sám.
Na podhorské loučce, kam vede jen zvířecí pěšinka, stojí stavení větší, nahrubo orubané. Dům akorát pro děti, které by hejnům mávaly. Kde jsou?

Začnu svým oblíbeným hezky celistvě zlým fandomem - Zavařování snů od Julie celé vzbuzuje takovou tu dobře známou kombinaci odporu a fascinace a potřeby číst víc. Příklad za všechny je Zimní noc v remízku (a mimochodem, taky si od Julie přečtěte Berliner Unterwelten, nejsou sice z tohohle fandomu, ale ošklivé jsou pořádně)
Podobně fascinující a ošklivá, i když o něco nadějnější, je Vzpoura od Ryi. Ráda bych se o fandomu někdy v budoucnu dozvěděla víc.
Harry Potter mě obvykle nenapadne jako ošklivácký fandom, ale Rebelka ho tak ve svém Záblesku vykreslila brilantně.
Někdy k ošklivosti není potřeba velkého násilí a kýblů krve - stačí jenom když se něco, co známe, změní v něco hnusně neznámého. Jako to popsala Amaranta v Kytce.
Birute letos získává jednu z mých hlavních cen za husí kůži. Šťastné číslo opravdu není milé drabble.
Pro ošklivé věci ale někdy není potřeba chodit do exotických fandomů a k magii - snadno si je dělají i lidi navzájem. To ukazuje velmi dobře třeba neviathelina Záchrana
A stejně dobře to naznačila i akai ve svém Obrázku
S trochou naděje v pořád ještě veliké temnotě přichází Martian v Když se temnota zdá být nejmocnější
Předposlední místo patří Lee s pro mě velmi srdcovým a velmi smutně krásným Příběhem pelikána
A jako poslední uvádím vlajkovou loď tohohle výběru, která mě k němu inspirovala. Jíst misku slz od Sothis Blue je podle mě ze seznamu nejošklivější. A taky vlastně nejkrásnější. Osobně se mě tématem drabble dost dotklo a může taky nebýt pro každého - ale já jsem nesmírně vděčná, že bylo napsané.

Když Anna zakřičí, trhnu sebou, ale nepouštím ji.
Znovu slyším slova jejích bratrů.
„Doveď ji do Paříže.“
„I kdybys ji měl odnést.“
„Všechno bylo zbytečné!“ pláče. „Kdybych raději zemřela...“
Její slova bolí jako hřeby v dlaních.
„Kdybys zůstala, zemřete všichni," šeptám. "Takhle mají šanci.“
Jdeme pod hvězdami. Anna poslušně kráčí krokem loutky. Voní březovým listím a medem.
Vzhlédne, oči skleněné horečkou zrcadlí hvězdy. „Promiň, Záboji, to tvé Československo nechci nikdy vidět. Zradili nás.“
Mlčím. Čtyři roky jsem za nenavštívenou zemi bojoval.
U vlaku moje stopařka padá do prachu. Křik o nosítka přehlušuje volání sláva.
Pochopím, že Československo taky vidět nechci.

Ve světnici voní chleba a maso. Když jsem pařížskému popovi nechával adresu, nevěřil jsem. Ale přišli.
„Nedovolili jsme si navzájem umřít,“ přizná mi později Roman nad cigaretou.
Roman usedá ztěžka, Alexej mu pomáhá. Roman ruku nesetřese.
Aljoša přehlédne hrnek, shazuje ho. Anna ho chytá.
Anuška roztřesenýma rukama neukrojí chleba. Bratři ruce políbí.
Objímají se, tři dospělí vykovaní válkou. Cítím se cizí. Starý.
Pak Sergej zakňourá, Aljoša dělá místo u stolu, Roman nalévá čtvrtou sklenku. Anna vztáhne ruku.
Přisedám, kněz překovaný v manžela a otce.
Společně sedíme v domě, kde v budoucnu zapijeme svatby a děti.
Čtyři ranění, chybující lidé. Rodina.

Zima trvá. Nemoc ustoupila, ale připomíná se probdělými nocemi.
Každý večer pozoruji les. Vyhlížím zvěř, lžu si.
Přichází jaro. Poprvé spím. K Serjožovi vstává Záboj.
Probouzím karty. Běž na lov, Anuško, říkají maminčiny obrázky.
Lovím dva dny. Nakonec přinesu srnku. Zbude pro sousedy.
Vykládám podruhé. Upeč chleba, Anuško.
Doma je jen žitná mouka, chléb černý, sibiřský.
Potřetí karty probudím. Nastraž oka, Anuško.
Řežu pruty. Nůž sjede, půda pije krev. Zvednu hlavu.
Jdou. Podpírají se jako dva stromy.
Aljoša kráčí pevně, zbělalé oko rozsekává jizva.
Roman kulhá, otlučenou Marju jako berli.
Mí bratři. Společně.
Objímáme se, dlouze. Rozbitá srdce tiše dorůstají.

Do staré samoty jednou přijeli muž a dívka.
Dívka bývávala nejlepší stopařkou Sibiře, malovanou flintou, Marjou Morevnou, vládla. Ale teď její ruce zachvacoval třas, Marju dávno ztratila.
Když les řádně prochodila, vzala mužovu pušku na lov poprvé. Ale roztřesené ruce selhaly.
Když trefila šišku na sto kroků, vyšla na lov podruhé. Ale cizí puška neposlechla.
Sedm večerů potom stopařka doma pažbu malovala. Potom řekla muži: „Pojmenuji tu pušku Fjodor Tugarin, aby Marju Morevnu domů přivedla.“ Potřetí vyšla do lesa.
Pevnýma rukama laň skolila.
Tak lesy dobyla stopařka s Fjodorem Tugarinem. Ale že dobrému člověku vždycky pomohla, místní ji tuze oblibovali.

Březen. Nový domov, stařičká samota hodinu od městečka.
Nikoho nezajímá, jsme-li svoji.
Duben. Anna objevuje lesy. Když ji doprovázím, plaším zvěř. Znám město, bitvy... tady jsem neschopný.
Květen. Zatékající střecha. Těhotná žena střílí líp než já.
Když Anna přespí venku, opiju se.
Červen. Anna všechnu vodku vylije. „Ve městě je sirotčinec...“ řekne významně.
Červenec. Sirotčinec pomoc vítá. Místní kněz mě učí truhlařině.
Srpen. Střechu opravuji. Večer ležíme v trávě, kreslíme stébly po Annině břiše a... mluvíme. Lidsky. Přátelsky. Láskyplně.
Září. Křik, krev. Bezmoc.
Sousedky pomůžou, chalupu rozezní dětský pláč.
„Budeš Sergej. Po tatínkovi,“ rozhodne Anuška.
Poprvé šeptám, že ji miluji.

Probuzení bolí. Ležím na zemi, Anna balí.
„Anuško... neodcházej!“ šeptám vyprahle
Stojí jako laň, jako sibiřská bříza. Je tolik cizí.
„Odejdeme oba. Slibovals dům na venkově,“ říká nezúčastněně.
„Co nejdál odsud,“ dodá.
Láme mě kašel.
Přisedá, podává vodu, podpírá mě.
„Odpusť. Válka vyryla brázdy... mezi nás. Ve mně.“
„Ty odpusť. Včerejšek... a to zapírání.“
Mlčí.
„Co se změnilo?“
„Byla jsem u doktora.“
Srdce sevře strach.
„Paříž není místo pro dítě. Bratři mě najdou kdekoliv. Přísahali.“
Dítě?
„Začněme znovu. Ale už nikdy mi nelži, Záboji.“
Toužím ji obejmout, krásnou, předčasně zestárlou dceru Sibiře.
Místo toho vstávám. „Poprosím, aby nás poslali daleko.“

Dva měsíce žijeme v ledu.
U zpovědi lžu. Mše vedu špinavý.
Přijde jaro.
„Anno,“ prosím. „Vezměme se. Žijeme v hříchu.“
Šíleně netečné medové oči.
„Ne, dokud nepřijdou bratři.“
Něco praská. „Tvoji bratři jsou mrtví!“ zařvu. "A já tě nešťastně vyhrál v kartách!"
Mlčí.
Utíkám.
V krčmě objednávám vodku, halasným smíchem přehlušuji vinu. Zase.
Co si nalhávám? Mizerný kněz. Byl bych stejně mizerný manžel.
Zmerčí mě místní nevěstka. Zvu ji.
Je o dvacet let mladší, oči barvy medu. Všechno je jedno.
Venku ji narazím na zeď, políbím ji.
Místo medu cítím pot, strach.
Všechno ne.
Domů pádím šedivým úsvitem.
Anna nikde.

Anna vstává první, usíná druhá. Převléká se, zatímco zírám do zdi, předstíraje spánek.
Tolik ji chci.
Nejsme sezdaní. Je to hřích.
Usínáme odděleně.
Dnešek je jiný.
Když večer vytepávám očima omítku, přisedá.
Nejsme sezdaní...
Skloní se. Polibek voní medově, rozum ztrácí vládu.
Měl bych vědět, co dělat, jsem starší, ale Bože, pro mě to je taky poprvé...
Bojím se. Že ji zklamu. Že jí ublížím. Vzdychne. Ucuknu. "Nepřestávej," šeptá.
Toneme v okamžiku.
Usínáme společně.
Ráno procitám šťastný. Anna... vstala?
Sedí u okna. Přistupuji, hladím ji.
„Anuško... měli bychom se vzít...“
Netečný pohled.
„Na mé svatbě budou mí bratři.“
Ruku stahuji.

Vladivostok. Annu pohlcují stíny. Rozptyluji je objetími – hřeje jako plamen. „Už se můžeme vzít,“ nabízím.
„Na svatbě potřebuji své bratry.“
Neřeknu: Co když nikdy nepřijdou?
Paříž. Krása... a hluk, špína. Garzonka, chlad, plíseň, oddělené postele. Nenaplněná, tepající touha.
Zaprášenou francouzštinou lžu podezřívavé domácí: „Chráněnka.“ Stejně tak v pravoslavném kostele, kde hledají kněze.
Cestou k doktorovi se Anna ztratí. Vodím ji. Léky tlumí nemoc, ale také Annu. Dny tráví sezením u okna. Čeká.
Můj dotek nevítá, přestanu. Motouzek na prstu vypadá výsměšně.
Léto. Spásný paprsek světla.
„Opusťme Paříž. Nabídli mi dům na venkově...“
Naděje.
Pak zavrtí hlavou: „Bratři by mě nenašli.“

Když Anna zakřičí, trhnu sebou, ale nepouštím ji.
Znovu slyším slova jejích bratrů.
„Doveď ji do Paříže.“
„I kdybys ji měl odnést.“
„Všechno bylo zbytečné!“ pláče. „Kdybych raději zemřela...“
Její slova bolí jako hřeby v dlaních.
„Kdybys zůstala, zemřete všichni," šeptám. "Takhle mají šanci.“
Jdeme pod hvězdami. Anna poslušně kráčí krokem loutky. Voní březovým listím a medem.
Vzhlédne, oči skleněné horečkou zrcadlí hvězdy. „Promiň, Záboji, to tvé Československo nechci nikdy vidět. Zradili nás.“
Mlčím. Čtyři roky jsem za nenavštívenou zemi bojoval.
U vlaku moje stopařka padá do prachu. Křik o nosítka přehlušuje volání sláva.
Pochopím, že Československo taky vidět nechci.

Bratříčci mě táhnou chřtánem prázdnoty.
Bezpečí. Konečně.
Jakýsi důstojník čte... jména?
Češi, Slováci... Rusové žádní.
Pak já.
Pak nic.
„Co moji bratři? Slíbili jste!“ prosím důstojníka.
Nechápe: „Máte jedno místo. Nepotáhneme do republiky každého.“
Prázdnota cení zuby.
„Lhali jste!“ osočím bratry.
Aljoša pláče. Roman tiskne zuby. „Potřebovalas pryč, Anuško.“
„Zůstanu! Nesmíme se rozdělit...“ prosím. Copak nechápou?
„Ty musíš přežít!“ neustupují.
Záboj mě táhne pryč. Vytrhnu se, chytám bratry.
„Mám-li přežít, tak teď přísahejte! Že si pomůžete jako bratři! Že mě najdete!“
Chvíli hoří křivda.
Pak se obejmou.
„Najdeme. Kdekoliv, sestřičko.“
Nechávám se odvést.
Chřtán sklapne, když je pohltí tma.
Křičím.

Celý den balancuji jako provazochodec – síla a obratnost mi brání spadnout do prázdnoty, ale postupně ubývají pod tíhou strachu.
Zase běžíme. Za námi střelba, světlice. Dostihli nás, naši pronásledovatelé, krvavá armáda. Tak blízko cíli, jenom kousíček doběhnout.
Ale síly dochází, slabost zakaluje smysly, lano praská. Zpomaluji. Klopýtám. Padám.
Bratři mě chytí, ale střelba se neúprosně blíží.
Vojáci nás míjí, jde jim o život, nemají čas na soucit.
Náhle jedno družstvo zastavuje.
„Bratře Záboji, pomož jim. My cestu podržíme.“
Podpírá mě, silnější než bratři.
Zezadu slyšíme křik: „Česká vpřed!“
Záboj se ohlíží, na tváři slzy – ale nezastavuje.
Společně běžíme ke světlu.

Odpoledne síly dochází. Legionáři další léky nedají.
Poprvé od rána mi Záboj hledí vstříc. Údery srdce náhle zní jak výstřely.
První.
Podává tři lahvičky morfia. „Směnil jsem,“ vysvětluje.
Druhý.
Pomáhá jednu otevřít, když mně třas nedovolí.
Třetí.
Pokleká. „Nejsem tak dobrý, jako zasluhuješ, Anno. Ale... ukázalas mi cestu. K Bohu. K lásce.“
Čtvrtý.
Podává prstýnek upletený z provázku. „Promiň. Léky byly drahé, na prsten nezbylo...“ hlesne se studem.
Pátý.
Pokleknu také, chytám jeho dlaně.
„Je krásný..." šeptám vděčně, smutně. "Ale já nechci být břemenem. Díky tobě chci jít dál, ale... co když nedokážu dojít?“
Šestý.
„Podepřu tě... rád.“
Srdce utichá.

Ruská duše:
Dle Rusů samotných něco nesmírně zvláštního, tajemného. Často konotují adjektiva: širý, tragický. Vzhledem k obtížnosti definice takto efemérního fenoménu volíme definici příkladem:
Laskavý čtenář může imaginovat scénu – na břehu řeky stojí chlapec. Přichází dívka, znatelně rozezlena. Křičí – podvedl ji. Chlapec nelže, přiznává se. Jako důvod uvádí válku (viz heslo Válka, užití 5 – univerzální výmluva). Vysvětluje, že bez dívčího objetí by nepřežil. Pláče.
Dívka... chápe. Vrací prstýnek (1), líbá na tvář, přeje štěstí. Odchází. Chlapec zůstává stát, šokován. Právě poprvé potkal širou ruskou duši.
----------------------------------------------------------------------------------
(1) Později dívku doběhne, prstýnek vnutí. Ve válce jsou šperky cenné a ona potřebuje léky.

Chvíle odpočinku, tábor bývalého carského plukovníka. Všude se šmelí - šperky, náboje... ženy.
Záboj obchází místní. Nepohlédl na mě, co jsem omdlela.
Tolik ho to odradilo?
Prohlížím prstýnky, nevídaná krása.
„Slečno Anuško... smím vám koupit dáreček?“ slyším známý lehký hlas.
Kuba šarmantně směňuje. Je mladý, hezký a... chce mě. Vidím to.
Pak zvážní. „Ve válce se neslibuje. Ale... potom... kdybys chtěla... koupil bych ti hezčí prstýnek.“
S úsměvem odchází.
V srdci jako by zatřepotal ptáček.
Přirázuje Roman, hněvivý. „Neslíbit, že ti nebudu lhát, zbiju ho rovnou.“
Nechápu.
„Ten tvůj Kuba,“ ucedí, „před chvílí kupoval podobný prstýnek místní děvce.“
Ptáčka sevřela mříž...

Ležím. Tma.
Otevírám oči.
Shon. Sestry, Záboj... bratři. Znepokojení. Mnou?
Konečně mluví společně: "Anuško... odpusť."
„Slibte, že mi už nikdy nebudete lhát!“ prosím je.
Oba přísahají.
Srdci se ulevilo, ale horečka mě stravuje... „Potřebuju léky.“
Alexej zesiná: „Už nemáme.“
Hořím...
Sestra Bětka neváhá: „My ano.“
Četař s pirátským knírem nasávající z placatky ucedí: „Na ruské děvky morfiem neplýtváme!“
Svět ztuhne v okamžiku. Bratři ho zabijí... popraví je...
Než Roman stihne tasit, vstává Záboj. Placatku nedbale chrstne do očí - křik - nezraněnou rukou uštědří úder.
„Bůh rozkazuje pomáhat bližním, bratře,“ zavrčí mu do tváře, na které se mísí rum, slzy a krev.