Moje články

Za svítání vyrážíme. Bratři koukají jak zpráskaní psi, ale na sebe vrčí dál.
První zastávka. Ztrácím trpělivost.
„Co jste chtěli? Celý život mi lhát?“ zasyčím.
„Ochránit tě,“ odpovídá Aljoša.
Hněv zablýskne. Strčím do nich, až zavrávorají.
„Ochránit?“ slyším se křičet. „Viděla jsem je umírat, Alexeji! Myslela, že za to můžu já! A ty...“ oslovím Romana. „Ty by ses zřekl vlastního bratra?“
Odsekává: „Je to vrah...“
Vytnu mu facku, poprvé.
„Zabili je zlí lidé!“ vykřičím do lesa Zábojova slova.
„Budeme-li si lhát... nezůstaneme-li pohromadě... je tahle cesta zbytečná,“ dodám zoufale.
Odcházím, slabost můj hněv dohání jak hrom.
Zahřmí.
Padám do černoty.

Ležím vevnitř, ale spánek nepřichází. Rameno tepe krutou bolestí, srdce vinou... a touhou.
Před válkou jsem býval dobrý člověk. Kněz v sirotčinci, bohabojný, ctnostný, pravdomluvný.
Sirotčinec jsem opustil, když rukovali volyňští.
Kněžské roucho vyměnil za pušku.
Boha ztratil s prvním, třicátým zabitým. Zjištěním, že zabíjet umím.
Potom vodka, karban... sázky. Zlé.
Vezmeš si první Rusku, kterou potkáme.
Špatný vtip špatného kněze...
Jenže... když ji vidím, Bůh nemlčí tak nahlas. Stále cítím její ruce na skráních, vůni březového listí. Slyším pláč v kapli.
Bojím se přiznat. Bojím se pohrdání v medových očích.
Chci jí řict pravdu.
Chci jí pomoct.
Chci ji.

Nemohu spát... vzteky? Úlevou?
Náhle střelba zvenku, křik. Hlídkovala Česká... Záboj!
Přibíhám, sníh už rudne krví.
Křičím o pomoc, zbytečná... Už zase!
Přibíhá sestra, tiskne ránu. Záboj zakřičí, chci ho chytit, ale ruce neposlouchají...
„Drž mi háky!“ přikazuje plachetka.
Třesu se, strašně, neovladatelně.
Sestra mě chytá. „Jméno? Jsem Bětka.“
„Anuška,“ šeptám.
Rázný hlas. „Anuško, není ztracený. Ale musíš mu pomoct. Zvládneš to?“
Jsem stopařka... Nebudu zbytečná.
Silou vůle ruce zklidňuji.
Držím háky, obvazuji. Lehčí než stahovat jelínka...
Pevně jej držím při životě.
"Je z lesa venku...“ vydechne Bětka.
Záboj otevírá zakalené oči. „Anuško..“
„Ššš... ztratil ses v lese,“ hladím ho.

Rvačku najdu po křiku. Napravo Aljoša. Nalevo Roman. Oba zbití, zkrvavení.
Aljoša sveřepě přizná: „Udeřil jsem první. Ale on si začal! Řekl...“
Rozčílím se: „Pitomci! Jsme zde skoro hostitelé, takhle jdete příkladem? Jste snad bratři!“
Roman vykřikne: „Není to můj bratr! Je to zrádce!“
Jako by mě udeřil. Poznal to a utíká...
---
Stojí venku, v očích vzdor.
„Co to říkáš? Jsme přece rodina, nesmíme se rozdělit,“ prosím.
Uhne očima, ale neustupuje: „Tebe ochráním, Anuško. Ale Alexej není můj bratr!“
---
Když vejdu zpět, zahlédnu záblesk zlata ve spěšně zavíraném tlumoku. Aljoša nedokáže skrýt vinu. Nikdy nedokázal.
„Mluv,“ rozkazuji.
Později toho lituji...

Zprvu jako bych povídala pohádku. O princezně a její zlé sestře – nemoci.
Když král krvácí na prahu, nejde dál předstírat.
„Chtěla jsem se zabít! Řekni, trestá mě Bůh?“
Tolik chci být silná. Ale nemoc důstojnost neponechává – hlas selhává, hořím... ruce zachvacuje neovladatelný třas.
Přikrývá je dlaní. „Bože, Anno, cos jen vytrpěla...“
Uvnitř cítím duto, prázdno.
„Tvé rodiče zabili zlí lidé. Bůh takhle netrestá, tuhle vinu neneseš.“
Jiskřička naděje?
„On vidí pod povrch věcí. Pro každého má cestu.“ Napřímí se. „Budiž odpuštěna, dcero...“
Náhle... vím.
„Děkuji, nastotisíckrát. Ale rozhřešení nechci, Záboji. Nejsi... jen můj zpovědník."
Nepromluví – jen pevně tiskne mou dlaň.

Kapličku monastýru svíce barví jak akvarely – blankyt nad Kristovou hlavou. Rudá krev, naše vina.
Otec Záboj klečí před oltářem. „Potřebuji se vyzpovídat,“ prosím.
Kývne.
„Odpusť, otče...“
„Odpusť ty - musím se doznat první,“ vyhrkne. „Vím, jsem mnohem starší, kněz... ale když jsem tě spatřil...“
Co to říká?
„Válka mě Bohu vzdálila... tápal jsem. Až dnes jakoby... znovu promluvil.“ Vidí mé zmatení, prsty křečovitě svírá kříž.
„Promiň. Nemohl jsem ti neříct,“ šeptá. „Přijmeš-li moje rozhřešení, budu navždy jen tvůj zpovědník, přísahám.“
Blankytné ticho, Kristovo nebe. Vina rudě žhne.
„Musím se vyzpovídat,“ naléhám zoufale, neschopna soudu.
Záblesk bolesti... pak úsměv kněze.
„Povídej, Anno.“

Bratři! Ptáte se, proč doktor Weber dobrovolně kopal latríny? Kdo ukradl bratru podporučíku Kučerovi tlačenku?
Neptejte se víc! Naše investigativní duo exkluzívně odhalilo tajný spolek! Spiklenci jménem Hráči hrají každý čtvrtek karty. Nejen hrají, oni se i sází! A jak!
Tajný zdroj nám prozradil poslední výzvu: vzít si první Rusku, kterou potkáme. A padla rovnou na svatouška z České, bývalého otce Záboje Vyhlídala!
Zvážíme-li kolik času tráví bratr Záboj na čele špalíru, musíme mu pogratulovat, že těžký úkol přijal jako chlap! Jeho nastávající, nevzdělaná venkovanka, mu asi nepřinese věno ani chytrou konverzaci, ale třeba aspoň pod kožešinami skrývá hezkou tvářičku...

Když sedím před monastýrem, přichází Kuba.
„Slečno Anuško, co tak smutně?“ směje se zeširoka. Ani jeho šibalské oči nerozptýlí chmury, ale potřebuji se svěřit.
„Moji bratři spolu nepromluví. A jsem tak vyčerpaná...“
Nervózně se usměje. „Však to všechno přebolí... a bude dobře," říká rozpačitě. Pak pookřeje. "Chcete rozptýlit historkou?“
Chci útěchu... ale kývnu.
„Byla to nebezpečná mise...,“ jeho slova se slévají.
„...první bolševik ani nepípnul. Přijde druhý – bodnu ho z úkrytu. A hned třetí! Tak vyskočím a zardousím ho!“ zakončil triumfálně, čekaje... potlesk?
Rozpačitě se směju, nerozumím...
Plížit jsem se uměla dřív než číst. A zabíjet? To není ke chlubení.

Kráčíme krajinou našeho dětství – ale vše se změnilo. Kde žali sedláci pole, leží spálené rovy.
Je jen jedno bezpečné místo k přenocování. Monastyr, kde slouží Bogomilovi. Přátelé našich rodičů, naše druhá rodina. S jejich Evou jsme váleli sudy z kopce, maličké Táňa a Ninuška nám rozjasňovaly dny.
Naše hlasy zvoní úzkostí, když monastyr zmíníme.
Poslední šťastné místo. Snad se jej válka netkla.
Bílé stěny monastyru se nezměnily. Bogomilovi vycházejí – vojáky doma nechtějí, ale nocleh jim neodmítnou. Nás objímají, láskyplně vítají.
Táňa ani Nina nepřišly. Ptám se po nich.
Uhýbající pohledy. Prázdné tváře.
„Válka.“
Válka. Z našeho dětství nás navždy vykořenila.

Jde vedle mě, ale nemůžu na něj pohlédnout. Můj bratr. Bezbožný násilník.
Bylo to snadné. Rudých bylo pár, my jediní průvodci. Když jsme zjistili, že ukradli zlaté relikvie, napadlo to Romana prvního. Okrást zloděje nic nestojí, zlato by zaplatilo doktora.
Bože, kdybych jen věděl, jak zle se pomstí.
Ale Anuška to nesmí zjistit.
------
Jde vedle mě, ale nemůžu na něj pohlédnout. Můj bratr. Zbabělec. Zrádce!
Bylo by to snadné. Zabít je, odejít středem. Ale Alexej, plnou hubu keců o Desateru, odmítl. Prý se zlatem utečeme.
Kdyby se neštítil krve, naši rodiče stále žijí.
Nenávidím ho!
Ale před Anuškou to neřeknu.

„Andělíčku, můj strážníčku…“ prosívali jsme každou noc. Potom maminka zpívala ukolébavku.
Šírá. Strážné anděly jsem zatratila, když se krev mého otce vpíjela do prahu, který sám vytesal.
Píseň ale přichází sama a bratrům jihnou rysy.
Popadám dech. Žalem? Námahou?
„Krásná píseň,“ slyším zas Zábojův tichý hlas. Celý den jde vepředu, nabízí vodu, když umdlévám. „Z domova?“
Chci odpovědět, že od maminky, vyprávět o domácím krbu. Čím déle se dívá, tím víc chci říct. O nemoci. O smrti. Že nevěřím v anděly.
Uhnu pohledem. „Nemáme domov,“ zamumlám.
Chvíli mlčí – snad odešel...?
Bezeslovně podá placatku. Trpkost jalovce zahřeje.
Andělé mají mnoho podob.

Odpočíváme v závětří. Vojáci zahlíží nepřívětivě, cizí lidé v našem kraji. I ten kraj je cizejší - mráz zalézá pod kabát.
„Nepřipomínají naše stopy račí? Jak jsme šli bokem proti větru.“ Veselý hlas zní nepatřičně.
Otáčím se. Legionář se šibalským úsměvem, mladý a vysoký jako Aljoša.
„Jej, já se nepředstavil!“ Natahuje ruku: „Jakub.“
„Anna.“ Moji ruku políbí – jako v knize! Culím se.
Pak spiklenecky mrkne: „Naši mi říkají Kubo. Taky můžete...“
„Mně Anuško. Jsme průvodci,“ potupně rudnu.
„Průvodci? Snad... se ještě uvidíme!“ nadhodí nesměle.
„Snad,“ šeptnu.
Loučí se šviháckým: „Tak na shledanou… Anuško!“
„Na shledanou, Kubo,“ dodám tiše.
Jakoby se oteplilo.

Vedeme legionáře zasněženým polem. Ale každý krok je těžší, vina pálí v hrudi, cesta mizí...
Chtěla jsem se zabít…
Copak to můžu někomu říct?
Chtěla jsem se zabít a Bůh mě potrestal.
Vždy jsem bratrům říkala vše... ale co když vražda našich rodičů skutečně byl Boží trest za moje hříchy? A jak potom mohu žít?
Pohlédnu na utrmácené bratry. Nedokážu to před nimi vyslovit.
Bože, potřebuju se vyzpovídat!
Zastavuji, skrývám slzy. V davu procházejících uniforem vidím pronikavé černé oči. Rychle utírám tvář, ale Záboj přistupuje. Tiše podává čutoru, studená voda pomáhá.
Potřebuju zpovědníka. Potřebuju rozhřešení.
A tady ho i najdu.

Anna doma kontroluje tlumok. Provaz. Čutora. Tesák. Dovolí si spočinout. Mžitky, stálé souputnice přítelkyně horečky, malují obrazy.
Bratříčci běží lesem. Tváře zakrývá sníh a strašná, smrtelná únava.
Anna sebou trhne. Brzy si odpočinete, milovaní moji. Nebude důvod...
Sbírá karty – smrtka se šklebí – a odchází.
Venku zaslechne rodiče. Vklouzne do dřevníku, zavírá oči.
Samovražda je hřích…
Další hlasy, nečekaná návštěva.
Rudé hvězdy, zlé úsměvy zlých psů. Tatínek vychází, prosí.
Výstřel. Anna tlumí výkřik, zakrývá oči.
Vbíhají dovnitř. Smích. Maminka křičí… dlouho.
Horečka přebírá vládu. Maminko! Vykročí vstříc krutému divadlu.
Zastaví ji přibíhající Roman. Uřícený, vzlyká. Zamrzlý, zakrvavený okamžik.
Pak prchají pryč.

Bratříčci přichází. Aljoša ustaraný – nikdy neuměl předstírat. Roman s úsměvem.
Alexej začne: „Legionáři potřebují na vlak do Vladivostoku. Provést územím banditů.“
„A odměna?“
„Pojedeme s nimi…“
Roman se usměje. „V Paříži prý mají dobré doktory…“
Slabost zmizela. Vyskakuji.
Město kapitána Phoeba…
„Bože, my pojedeme do Paříže? Uvidíme Notre Dame!“ vlepím oběma pusu.
Rozesmějí se. Poprvé od… poprvé po dlouhé době okamžik štěstí.
Aljoša zvážní: „Nejdřív musíme dojít. Nebude to jednoduché… Anuška churaví…“
Rázně ho přeruším. „Nejsem z cukru... a vy mi dodáváte sílu. Hlavně že se nerozdělíme.“
Alexej se nadechuje… ale Roman ho předběhne: "Neboj, Anuško. Postaráme se o tebe.“

Na dvoře školy zpívají děti. "Jeden, dva, tři..."
Maminka vaří boršč, když děvče vbíhá. „Maminko, mám nejhezčí písanku! Důstojný otec mě odměnil knížkou!“
"My jsme bratři..."
„Anuško, spát!“
Děvčátko zaprosí. „Tatí… Chci si jen dočíst o té kráse… Paříž...“
„Jednou ji třeba uvidíš, maličká.“
Ten, ten nebo ten...
Malované karty na stole. „Jsou krásné, maminko, jako květiny.“
„Jsou jako stopy v lese, Anuško. Když je znáš, ukazují cestu.“
Na dvoře školy hoří děti... ne, já hořím...
Anna procitá. Po týdni horečnatých snů zas krátký okamžik síly.
Vedle postele leží stařičký Zvoník od Matky Boží a paklík karet.
Anna natahuje ruku.

Záboj mě dál pozoruje, zasmušile, starostlivě.
„Mluvíte dobře rusky.“
„Taky jsem z Ruska,“ usměje se. „Býval jsem kněz na Volyni.“
Kněz. To vysvětluje jeho starost…
„Býval?“
Pohlédne do země. „Býval. Když rukovala Česká družina, byl jsem jejich kaplan, ale nakonec jsem…“ zadrhne se. „Shodil roucho. Vzal do ruky zbraň. Nemohu stát vzadu, když umírají mí bratři.“
Obejde mě chlad. „To muselo být těžké. Přestat lidi zpovídat, začít je střílet…“
„Nebylo. To je nejhorší," odpovídá bolestně. "V téhle dlouhé, zlé válce vše dávno přehlušily výstřely. A křik. Bůh… mlčí.“
Chci nějak pomoci. „Třeba nakonec promluví o to jasněji.“
„Snad,“ vzhlédne vděčně.

Začalo to oťukáváním. Třesoucí se ruce při střílení.
Když večer rodina seděla kolem ohně a maminka zpívala, usínala Anuška vyčerpáním.
Potom přišly horečky. A bylinky přestaly pomáhat.
Když konečně sehnali doktora, neřekl jméno. Mluvil o námaze, stálém nachlazení a... zhoršování.
Bratři odmítli přijmout sestřin osud. Sháněli peníze na léky, převáděli… koho se dalo. Žoldnéře, hrdlořezy. Otcovo učení o Desateru přicházelo vniveč.
Anuška chřadla dál. Bez léků blouznila na lůžku. S nimi přicházelo vědomí, jak její rodina trpí.
Začalo to oťukáváním. Vzpomínkou, že když staří lidé začnou být své rodině přítěží, někdy odejdou do sibiřských lesů. Navždy.
Co kdybych také odešla?

Rodiče učí děti: “Nechoďte do lesa. Zemřete hlady, roztrhá vás divá zvěř.”
Rodiče Karpovovi v lese žili. Své děti naučili lovit pro obživu, dali jim ostré tesáky, malovanou Marju Morevnu.
Děti jdou lesem. Alexej škádlí bratra. Nese jelínka a krev barví sníh. Dobrý lov. Mladší Roman nese Marju. Odsekává, hněvivě.
Čtrnáctiletá dívenka bratrům vyčiní. Smějí se. Dobrý lov.
Medvěda nepostřehli, dokud nezaútočil. Sotva stihli uskočit.
Roman pomalu zvedá pušku. Medvěd udeří, puška padá, krev barví sníh.
Alexej tasí tesák. “Anuško, utíkej!”
Třeskne výstřel. Medvěd klopýtne. Druhý. Medvěd padá. Anuška tiskne Marju Morevnu v rukou - vyděšeně, pevně.
Dobrý, Bože, dobrý lov.

Mýtina překypuje šedými kabáty. Ale Rudí to nejsou, konečně bezpečí. Horečka mě donutí usednout. Kamkoliv jdou tihle vojáci, musíme s nimi. Bratříčci se projednou shodnou:
“Odpočívej, Anuško.”
“Najdeme velitele.”
Chladím čelo o břízu – ale nejsem sama.
Zasmušilý, tmavý voják mě pozoruje... Nejistě? Bojácně? Zle nepůsobí – na krku má kříž Boží.
Usměje se. “Zdravstvujte. Jsem Záboj, střelec československých legií.”
“Legie? Tady?” vyhrknu nezdvořile. “Anna Sergejevna Karpovová.” Natahuji ruku, ale příliš se mi třese.
“Válka nás přivedla zdaleka… chceme odsud pryč.”
“My jsme zdejší… pryč chceme také. Zvláštní náhoda, potkat zrovna legionáře. ”
Střelec Záboj zvážní. “Třeba vás sem poslal Bůh,” skoro zašeptá.

Od obzoru ku obzoru, kam až oko dohlédne, lesy. A my běžíme, krkolomným úprkem, za námi křik pronásledovatelů. Už druhý den.
My, nejlepší stopaři Sibiře, štváni jako zvěř. Proč? Co jsme komu udělali? … Bratříčci neodpovídají
Hořím, umdlévám. Léky horečku tiší, ale zbývá sotva doušek. Dál mě žene jen síla bratrů. Padnout znamená zemřít… nejsme na to příliš mladí, Bože? Na tuhle zlou válku?
Klopýtám. Chytají mě dva páry silných rukou – Roman a Aljoša… ale když na sebe pohlédnou, mají v očích nenávist. Dál mě žene vědomí, že sami by to nezvládli. Nejsme na to příliš staří, Bože? Na dětinské spory?

Od obzoru ku obzoru, kam až oko dohlédne, lesy. A my běžíme, z kopce, přeskakujeme kořeny, srdce buší jako zvon.
Otočím se napravo. Alexej za mnou natahuje krok, kudrny mu vlají. Ale předstihnout mě nedokáže.
Otočím se nalevo. Roman se na mě šklebí, v očích věčný oheň. Ale také mě nepředběhne.
Pušku mám dnes já. Malovanou Marju Morevnu, pušku našeho otce. Střílím líp než oba bratři. Své srdce nechávám daleko za sebou, jeho varovné údery mě dnes nezpomalí. Snad až mě dostihne, zase pocítím slabost a horkost a bratříčci budou rychlejší. Ale dnes mám pušku já a mé jsou lesy!

Noc probděla odříkávajíc: Omluvím se a přestanu. Josef mě potřebuje.
Golovin stál před monastyrem. „Odpusťte,“ začala zdvořile. Jenže on ji chytil za límec a odtáhl stranou.
„Proč jste utekla?“ zeptal se naléhavě.
Alžběta... mlčela. Co mám říct? Že po pěti letech bez muže se mi při jeho polibku podlomila kolena?
„Co ode mě chcete?“ zkusila zoufale.
Překvapení. „Nic... jen... Alžběto, já vás mám rád.“
Josef... „Já vás také, Vladimire... ale nemůžu...“
Přerušil ji: „To stačí. Jestli mi není souzeno víc než vzpomínka na včerejšek, budiž. Stejně jsem šťastný.“
Alžběta byla náhle také šťastná. Než odešel, políbila ho, lehce, ale sama.

Doktorka Golovinová zapalovala svíčky. Začali ve dvaadvacátém - Nataša napsala: „Ještě uvidí raskazačenie! Do gulagu mě živou nedostanou.“ Psaní leželo před svící. V sedmatřicátém přibyla závěť doktora Webera – Mnichov bohudíky nezažil.
Věděli, že Hitler nezastaví. Ale Alžběta emigrovat nechtěla - a Vladimir také ne.
Následoval rok odboje a stahujících se sítí. Vladimir odešel ráno, pistoli v kabátě, jiskrn‎ý pohled. „Možná se nevrátím. Svoloč živou nedostanou, Bětuško.“ Pak ji políbil – horce, mladě... naposledy.
Třetí svíčka. Bez psaní. Nevrátil se.
Napsala dopisy – Lojze, Věrce. Sestry, nesmutněte. Žila jsem dobře.
Usedla s posledním koňakem. U vrátek zastavili muži v kabátech.
Alžběta s úsměvem spolkla jed.

Alžběta tiše vstala. Venku zářila květnová Praha.
Týden trávila doktořinou – doktor Weber, skoro osmdesátiletý, jí praxi předal. Soboty vedla dívčí zdravotnický kurz. Ale neděle patřily jí a Vladimirovi.
Zůstali dva. Doktor Weber konstatoval: „Ten šok, potom toxiny... neodvratitelná infertilita.“ Pak se opili koňakem.
Občas pořád přicházely noční děsy – ale Vladimir ji tišil a líbal, dokud neodumřely.
Přišla s kafem. „Vstávej, důstojníku,“ zalaškovala.
„Nestraš, je neděle,“ zamumlal.
Vymrzlým chodidlem mu pohladila rameno.
„Proboha ženská, máš nohy jak rampouchy!“ zařval a stáhl ji do postele. Vypískla.
Políbil jí čelo. „Před desátou nevylezu. Ale spát nemusíme.“ A políbil ji pořádně.
A žili. Šťastně.

Co jsme čekali? přemýšlela. Po všech záchranách ještě další? Po dvanácté hodině třináctou?
Do Čech přijeli na jaře. Alžběta ošetřovala Vladimira – koleno stále neohýbal. Jenže peníze docházely... a sny zabili ti tři.
Zvonek ji vyděsil – jako všechno poslední dobou.
Zvonil doktor Weber, nezměněný. Alžběta zestárla – spánek vracel „Bělogvardějská kurvo“. Probouzela se vlastním křikem.
„Vy vypadáte, Kučerová,“ utrousil.
„Golovinová,“ odvětila prázdně.
„Dejte se dohromady, vyděsíte mi pacienty.“
„Pacienty?“
„Mám soukromou praxi. Potřebuju asistentku. Přihlášená na medicínu jste?“
Zavrtěla hlavou.
„Nečekejte. Nevypadnete před třeťákem, ale nemusíte pak být přestárlá.“ Smekl. „V pondělí, Alžběto.“
Přikulhal Vladimir: „Kdo to byl?“
Bětka se usmála. „Anděl.“

(Podzim 1920, sto verst před Vladivostokem. Tábor malé jednotky – vojáci odešli pro zásoby.)
Alžběta: (zatápí, prozpěvuje si) Ach synku synku, doma-li jsi.
(Připlíží se tři bolševici.)
První: Podívejte, hoši, nechali tábor nehlídaný.
Druhý: (vzrušeně) Váňo, ženská! A pěkná.
Alžběta: Ach synku synku, doma-li jsi...
Váňa: Voloďo, to je sestřička...
Voloďa: To komunistu nezajímá! Aljošo, chyť ji.
Alžběta: Tatíček se ptá, oral-li jsi...
Váňa: Počkej, to není pravda...
Aljoša: Chlapečku, pravda je hezká věc, ale ve válce na hovno. Skoro jako ženská. (vyskakuje z úkrytu)
Alžběta: Kdo jste? Pusťte mě! (snaží se vyvléct Aljošovi)
Voloďa: Nemel se, třeba se ti to bude líbit.
Alžběta: (vytahuje skalpel, bodne Voloďu) Pusť, prasáku!
Voloďa: (s nápřahem Alžbětu udeří) Bělogvardějská kurvo! Aljošo, podrž mi ji! Rozřízni jí šaty!
----
(Jednotka v lese uslyší křik.)
Vladimir: Proboha, Alžběta!
(Rozebíhají se do tábora – akorát vidí, jak si Voloďa zapíná kalhoty.)
(Nataša tahá šavli, vrhá se na Voloďu)
Vladimir: (rozebíhá se k Alžbětě, zakrývá ji kabátem) Bětko! Ne!
(Výstřel! Vladimir padá, drží si koleno. Aljoša utíká do lesa.)
---
(Večer, sedí kolem ohně. Vladimir obvázaný, Alžběta hledí do země.)
Nataša: (přichází, nese plecháček) Bětko, tuto vypij. Vratič... abys...
(Alžběta pije. Potom hořce zabrouká): Ach synku... synku... (láme se jí hlas)

K vlaku běželi střelbou. Josef doběhl mezi posledními.
„Olga... nedojde,“ prohlásil neadresně.
„To mě mrzí,“ řekla Bětka upřímně.
Neodpověděl. Jenom ostře oslovil Vladimira: „To chcete žít v hříchu? Pořád je to moje žena!“
Pokračoval: „Tuhle svobodník Doubrava je kněz. Doubrava, já Alžbětu zapuzuju. Je špatná manželka, nedala mi děti.“
Alžběta se slzami přitakala. „Děkuju, Josefe.“
Kývl. „Golovin je dobrý chlap. Buď šťastná.“
„Co ty?“ zeptala se.
„Coby. Dojedeme za žní. Inženýra užijou.“
Nastoupil. A zůstali sami – Svoloč, Alžběta a hvězdná sibiřská pláň.
„Jsem svobodná,“ zašeptala roztřeseně.
Nataša zavýskla: „Ej, ne dlouho! Chlapi jsou psi, Bětko, ale velitel je věrný pes!“

Když zastavili, Alžběta kontrolovala Vladimira. Jeho ztrhaný obličej ji vyděsil. „Bolí to moc?“
„Co? Ne... Alžběto... odpusť mi, já tě zklamal,“ vydechl přerývaně. „Sliboval jsem... že půjdu, kam si řekneš. Jenomže... já nemůžu.“
"Nebo nechceš," zašeptala černě.
"Chci!" skoro vykřikl. "Jenže musím do Irkutsku, za Kolčakem... Hrdinní legionáři si nechtějí vodit do vlasti ruské důstojníky,“ dodal hořce.
Bětka se zamyslela: „Tohle není poslední vlak do Vladivostoku...“
S nadějí vzhlédl: „Ty bys na mě počkala?“
„Já nikde nebudu nečinně čekat,“ odvětila tvrdě. Golovin posmutněl.
„Půjdu s tebou. Proto jsem tady... abych šla krok za svým mužem a chytila ho, kdyby padl.“

Golovin krvácel do mechu. Průstřel břicha, orgány dobrý.
„Alžběto,“ zašeptal bolestně. „Obejmi mě, naposledy...“
Nesmím být zbytečná.
Alžběta zaklekla. „Já bych tě radši zašila.“
Dooperovala za soumraku. Seděla, ruce sevřené. Měla jsem ho radši obejmout?
Tlačil je čas. Četa pověřená taháním nosítek u Golovina zastavila. „Svoloč rusácká může po sv‎‎ých,“ uplivli si.
„Počkejte do rána,“ zaprosila.
„Ráno bude vlak v prachu, tady budou rudí,“ poznamenal Josef.
Bezmocně objala Vladimira. "Já ho neopustím, Josefe!"
Zvláštní pohled. Pak tvrdě rozkázal: „Bratře četaři, nosítka ponesete! Bez keců!“ a odešel.
Vladimir otevřel oči: „Bětuško... tak já neumřu, abys nesmutnila...“ zamumlal nepřítomně.
Alžběta se rozplakala.

Ani štěstí z Vladimirova „Půjdu za tebou, kam budeš chtít“ neulehčilo ten smutek. „Josefe,“ řekla tiše.
Otočil se. „Co je?“
„Nezlob se... chtěla jsem to spravit, moc... válka nás změnila...“ zadrhávala se.
„Co to plácáš?“
„Já... chci se rozejít.“
Zbrunátněl. „Na to zapomeň!“ zařval.
„Já se neptala na svolení.“
„Nenechám tě!“
„Profesor Masaryk před válkou psal o rovnoprávnosti. Nezabráníš mi,“ řekla tvrději.
„Tak tys přešla Sibiř, aby ses se mnou rozvedla! Ty ses zbláznila!“ Začali přitahovat pozornost.
Náhle je přehlušil jiný křik. Nejprve „Poplach!“ a střelba. Potom známé „Sestru!“. A Nataša, ruce od krve. „Bětko!“ zavolala zoufale. „Bětko, honem, velitel!“

Josef Alžbětu neustále sledoval - dostaveníčko s Golovinem nakonec zařizovala Nataša.
„Bětko, počká u teho bazmeku kovového, sežraného rzí,“ zašeptala spiklenecky.
Cestou za zrezlý přístěnek Bětce bylo úzko. Třeba mě nechce...
Začala oklikou: „Vladimire... chci v Praze na medicínu.“
Překvapení nedal najevo: „To jsem rád. Máte talent.“
„Josef nesouhlasí. Abych nezanedbávala rodinu...“
Vladimir zrozpačitěl. „Alžběto... já vás chci vidět šťastnou... ale vašeho manžela nenapravím.“
"Šťastná s Josefem jsem byla, dávno. Teď... rozhodla jsem se aspoň nebýt dál nešťastná."
Pookřál. „A nemohla byste... bys... být šťastná... se mnou?“
„Ty mě chceš?“ zajíkla se.
„Chci? Já tě miluju, Bětko,“ objal ji se smíchem.

Ani v demokratickém Československu není pro ženy stát se doktorkami snadné. Ovšem za války bylo hůř.
Na univerzitu jsem poprvé pomyslela za sibiřské anabáze, po veliké operaci. Jenže optat se šlo jedině plukového doktora, co odjakživa hlásal, že ženská nemá v medicíně místo. Nebožtík doktor Weber mi na to povídá: „Poslyšte, Kučerová, znáte hinduismus? Ne? Nevadí. Podle hinduismu byste mohla být reinkarnovanej mužskej. Totiž s tím jak operujete myslím, že máte chlapskej mozek. Nebo možná to máte jako albinismus... genetickou mutaci.“
Potom pokračoval:
„Jen se přihlašte. Nezaručuju, že vás nevyhodí, ale určitě ne před třeťákem.“
Reinkarnovaná mutace nebo ne, nevyhodili.

Jaro – stejně jako cokoliv jiného – v Edinburghu se nestane jenom tak. Ba ne - po šesti měsících plískanic, šedi a větru najednou uhodí a nedá pokoj.
Zelená a zlatá úplně všude člověku začne hezky skotsky skákat po hlavě, dokud se nevzdá, nehodí povinnosti za hlavu a nevyjde do parku. Všechny ty zabahněné šedivé lemy chodníků nejdřív zasvítí fialově koberci krokusů, pak žlutě pásy narcisek.
Obvyklý zvuk dudáků s magickou schopností vylidnit okolí do tří sekund vystřídají pouliční muzikanti, tartan zkrátí lemy a člověk najednou zjistí, že ve městě žijí i jiní ptáci než racci a havrani. Jaro ve Skotsku nejde ignorovat.

Alžběta pochodujíc žvýkala chleba. Operovali přes oběd a jídlo sestrám, pochopitelně, Olga neschovala. Věrce a Lojzičce donesli jejich milí. Ji Josef odměnil napruženým: „Pořád někde trajdáš! Musel jsem si sám mýt ešus. Kdyby ses místo hraní na doktorku radši snažila být lepší manželka.“
Jsem špatná manželka, uvědomovala si překvapeně.
Jenže odvedla bezchybnou operaci a Nataša začala furiantsky prozpěvovat. Vladimir se přidal, uhrančivým hlasem. Alžběta nedokázala být smutná.
„Paní Alžběto, prý jste nejlepší operatérka na Sibiři!“ zahalekal vesele Golovin.
Bětka se usmála. Měla jasno.
„Vladimire... já už nechci být nešťastná,“ řekla tiše.
Zvážněl. „Paní Alžběto, tady nemůžeme.. najděte mě, až zastavíme."

Příští zastávka byla rozbitá dača - ale s čistým stolem, kam pacienta položili. Jít už nedokázal. Alžběta mu rozstřihla teplé vojenské kalhoty i jégrovky pod nimi, aby odhalila ránu – zarudlou, naběhlou. Nehlasně se pomodlila za doktorovu pevnou ruku.
Weber Bětku oslovil: „Kučerová. Podívejte se na mě. Vážně jste v Praze vedla operace?“
„Ano,“, odpověděla pevně.
„Nejsem dneska v kondici. Operujete vy. Jestli to zkazíte, vyrazím vás.“
Nebyl čas na překvapení. Zvedla skalpel.
Když došila, doktor povýšeně utrousil: „Já bych to vyndal rychleji.“ Alžběta zvládla jenom mlčet. „Ale znám spoustu chlapů, co by to udělali hůř. Dobrá práce, Kučerová,“ podal jí ruku.

Alžbětiny černé myšlenky při pochodu vyrušil křik.
„Na Cyrila nesáhneš, řezníku opilecká! Já ho zašila!“ povykovala Zojka, která neustále fušovala do ošetřování. Alžbětu vytáčela.
„Bez ženských by bylo medicíně nejlíp,“ vrčel doktor Weber, když Zojku odehnal.
„Kučerová, schválně si toho jejího prohlédněte. Sotva chodí, nechala tam střepinu, nána.“ Táhl koňakem.
„Musíme ho otevřít,“ konstatovala Alžběta
„Co nejdřív. Uvidíte velkou operaci. Těšíte se? Vy nejste tak neschopná jako ostatní...“
Sebrala kuráž: „Já v Praze pod doktorem Sališem běžně operace vedla.“
„Sališ, říkáte?“ zopakoval uznale.
„Pane doktore... vám se třesou ruce... já...“
Ostře odsekl. „Operaci povedu já. Můžete asistovat. Jste ženská, ksakru!“

Soucitné pohledy přesáhly únosnou mez. Na první zastávce našla Alžběta Josefa.
„Co máš s Olgou?“ začala zhurta.
Překvapený nebyl příliš. „Coby... je válka. Vypomohli jsme si,“ odvětil nenuceně.
Jeho klid byl jako facka. „Já husa věrně čekala!“
To ho překvapilo víc: „A co bys dělala jiného?“
Alžběta zrudla a utekla.
Olga odpočívala opodál a rozzuřená Alžběta ji vyděsila. „Ženatí ti jsou po chuti?“ utrousila jedovatě.
Strach vystřídalo pohrdání. „Ještěs nevyhrála! Hezkého slova o tobě neřekne, proč by bral do Prahy tebe!“
Bětka ji chytla pod krkem a zasyčela. „Sáhni znova na mého manžela, zmije, a vrazím ti skalpel do oka!“

Noc probděla odříkávajíc: Omluvím se a přestanu. Josef mě potřebuje.
Golovin stál před monastyrem. „Odpusťte,“ začala zdvořile. Jenže on ji chytil za límec a odtáhl stranou.
„Proč jste utekla?“ zeptal se naléhavě.
Alžběta... mlčela. Co mám říct? Že po pěti letech bez muže se mi při jeho polibku podlomila kolena?
„Co ode mě chcete?“ zkusila zoufale.
Překvapení. „Nic... jen... Alžběto, já vás mám rád.“
Josef... „Já vás také, Vladimire... ale nemůžu...“
Přerušil ji: „To stačí. Jestli mi není souzeno víc než vzpomínka na včerejšek, budiž. Stejně jsem šťastný.“
Alžběta byla náhle také šťastná. Než odešel, políbila ho, lehce, ale sama.