Moje články

Tentokrát Severusovo střetnutí se Záškodníky neskončilo zdaleka tak nevinně jako dřív.
Roztržený hábit, zakrvácený přeražený nos…
Vše samozřejmě řádně spraveno a ošetřeno, ale zadostiučinění žádné a rány na duši podebrané křivdou pálí dál.

„… bohužel, chlapče, viníci spadají do kompetence ředitelky nebelvírské koleje, nemohu v té záležitosti nic udělat…“
„… je to tvrzení proti tvrzení…“
„… kluci se občas zkrátka poperou…“

Severus se krčí jako spráskaný pes.
Uteč nebo zaútoč, jinou cestu nevidí.

Dokud…
„Teď toho mám právě dost!“ Zmijozelský prefekt ho popadne za rukáv, vleče do ředitelny.

Překvapené vzhlédnutí. „Luciusi? Děje se něco?“

„Ano. Pokud nezakročíte, podám na vás stížnost školské radě.“

Ležel na podlaze Chroptící chýše, v kaluži krve, a jeho dech povážlivě slábl.
Udělal všechno, co bylo nezbytné.
Splatil své viny. Výčitkami, bolestí…
Zbývalo jediné.
Naplnit nepsané pravidlo, krutý zákon mnoha příběhů, že temný hrdina musí na jejich konci zemřít.

Mrákotným polovědomím se prolnul přízrak Lilyiných očí.

Seve, poslouchej. Odejít je snadné. Ale taky hloupé a – promiň – i trochu zbabělé.

Já nejsem… nejsem… snažil se zoufale oponovat útržkům jejích slov.

„Jsi. Naprostý pitomec!“
Tohle byl jiný hlas, přesto jaksi vzdáleně povědomý.
„A opovaž se znovu omdlít!“ Vrchní ošetřovatelka si založila ruce v bok. „Víckrát tě hrobníkovi z lopaty tahat nebudu!“

Tentokrát Lily vypadala docela naštvaně.
„Říkám, že to není dobrá společnost. Avery, Mulciber. Všichni ti tvoji kamarádi. Ubližují ostatním –“

Severus podrážděně trhl rameny. „Zatímco tvoji Nebelvíři jsou nevinné ovečky.“

„To netvrdím.“ Lily pohodila hlavou, temně rudé vlasy zavířily kolem obličeje. Ale –“ ztišila hlas, „prý si zahrávají s černou magií. I ty si zahráváš.“

„Takže bych se k nim měl otočit zády? To po mně chceš?“

„Bylo by to nejrozumnější.“

„Pro tebe je všechno snadné. Mám být černou ovcí ve vlastní koleji?“ Stěží ovládal vztek. „Co když řeknu ne?“

Lili na něj smutně pohlédla.
A potom se k němu obrátila zády.

Místo, kde se starší studenti tajně scházeli, Severus objevil čirou náhodou.
Ovšem to, že se teď jako myška plížil tmou, už žádná náhoda nebyla.

Konečně hlasy. Vzdálené, tlumené. Přesto poznával každý z nich.
Sorozenci Carrowovi.
Malfoy.
Lestrange.
Nott.
Sestry Blackovy.

„Stará magie se postupně vytrácí.“
„Skrývat se před mudly je potupné.“
„Máme šanci to změnit.“
„Pokud se k NĚMU nepřipojíme, možná ji ztratíme jednou provždy.“

Severus se tiskl k chladným kamenům sklepení, drkotal zuby a spolu s ostatními snil o světě, v němž by výjimečné schopnosti, zděděné po matce, nemusel skrývat.
O světě, který dovolí, aby mohl být sám sebou.

Když Severusovi začátkem léta přišel dopis od otce, zaslaný spěšnou sovou přes Evansovy, okamžitě vycítil, že je něco strašně, strašně špatně.
Pohlédl na Lily a třesoucími prsty roztrhl trochu kostrbatě nadepsanou obálku.
… zemřela nečekaně ve věku … rozloučení s Eileen Snapeovou proběhne … se zármutkem manžel a syn…
Čas se na okamžik zastavil.

Ztuhlá záda se zvolna sunou podél zdi.
Kostnaté kyčle na studené zemi, kolena přitažená až k bradě.
Severus nepláče. Jen jeho svět se pomalu propadá do tmy.

Lily přisedá vedle něj.
Neví, co přesně dělat.
„Je mi to moc líto, Seve,“ zašeptá nakonec.
A neobratně ho obejme kolem ramen.

Teoreticky vzato, studovna byla místem, kde mělo vládnout absolutní ticho.
Když do ní ale vpadla banda mladších studentů, okamžitě se zaplnila tlumeným šepotem.

„Seve?“ Lily mu se zoufalým výrazem přistrčila objemnou knihu. „Já tomu vůbec nerozumím.“
Pokusil se ignorovat nesouhlasný šum ze strany Zmijozelů i přihlouplé poznámky Nebelvírů.

Očima pohladil stará, ručně vykroužená písmenka.
… dvé při díle alchymickém v paměti chovej. By mysl tvá hrubému blúmání se neoddávala i slova z oust tvejch bez ohavné nedbalosti plynula…

„Seve?“ Lily do něj netrpělivě šťouchla.
Jen velmi nerad knihu odložil.
„Prostě při čarování nemáš huhlat a plácat blbosti,“ shrnul, jak nejprozaičtěji dokázal.

Jason Avery byl smolař.

Hned po příchodu do Bradavické školy zabloudil ve sklepení.
O týden později musel přespat na chodbě, protože zapomněl heslo do zmijozelské společenské místnosti.
Při bylinkářství ho napadl škrtidub.
V lektvarech uklouzl po scvrklofíku a zvrhnul na sebe lahvičku škytacího dryáku.
Při péči o kouzelné tvory se mu do prstu zakousla běhnice.

„A dneska o přestávce jsem omylem vlezl na dívčí záchodky,“ vykládal Severusovi, kráčejícímu vedle něj. „Předpokládám, že nic horšího se mi už nemůže stát,“ prohlásil optimisticky.

Severus mlčel. Neměl to srdce mu prozradit, že dneškem počínaje na hodinách létání začínají trénovat obraty v plné rychlosti.

Severusovi zmijozelští spolužáci byli trochu zvláštní, ale nemyslel si, že by ho dokázali ještě něčím překvapit. Tedy do okamžiku, než jistá páťačka přímo uprostřed společenské místnosti zadeklamovala: „Letěl jelen jetelem.“

Severus na ni vytřeštil oči.

„Drbu vrbu. Shoď skopce z kopce. Řízni dřevo z bříz.“

„Není jí něco?“ špitl vyděšeně jeho spolubydlící.

„Tomu nerozumíte,“ ohradila se Alecta důstojně. „Rozcvičuju mluvidla. Na vánoce hrajeme školní divadlo. – Pudl prdl pudr,“ sdělila všem.

Prváci se tlumeně rozchichotali.

„Moc se nesmějte,“ usadil je plavovlasý prefekt z šestého ročníku. „Pořád ještě nemáme obsazené role skřítků, muchomůrek a –“ utkvěl pohledem na rudnoucím Severusovi, „malého hradního netopýra.“

„Evansová, Lily.“

„NEBELVÍR!“ vykřikl Moudrý klobouk, který v Bradavicích studentům určoval jejich budoucí kolej, a Severusovo srdce na okamžik přestalo bít.

Přece chtěli s Lily společně do Zmijozelu…

„Snape, Severus.“

Moudrý klobouk váhal. „Kam s tebou?“

„Zařaď mě stejně jako Lily.“

„Hmmm, Nebelvír by pro tebe nebyl žádnou velkou výhrou. Co Havraspár?“

„Můžeš tam přeřadit i Lily?“

„Ne.“

„Tak chci Nebelvír.“

„Nemů–“

„Ty jsi z vlny, že jo?“ přerušil ho Severus.

„Jak to souvisí?“

„Víš, co s vlnou udělá horká voda?“

Krempa se mírně zachvěla.

„Nebo žvýkačka?“ stupňoval nátlak Severus.

„Zmijozel!“ zaječel klobouk s přídechem hysterie. „Jednoznačně a nezvratně ZMIJOZEL!“

Albus Brumbál, ředitel Bradavické školy čar a kouzel, se na příchod nových a návrat starších studentů připravoval se vší pečlivostí.

Osobně překontroloval zaklínadla, která budovu chránila před nežádoucí pozorností ze strany mudlů.
Oprášil Moudrý klobouk.
Z prádelní šňůry na nádvoří posbíral všechny své vlněné ponožky.
Od skřítků z kuchyně převzal návrh jídelního lístku na zahajovací hostinu.

„Ehmhhm, ano, ano, jehněčí, opékané brambory, sirupové košíčky, tradiční puding, mátová zmrzlina, nejjemnější tučňák naložený v oleji –“
Brumbál nevěřícně oddálil svitek pergamenu na vzdálenost paže.
„Ach, samozřejmě. Tuňák.“

Povzdechl si.
Zřejmě už nedokáže déle vzdorovat snahám madam Pomfreyové vnutit mu ty zatracené půlměsíčkové brýle!

Dělat příručího v kouzelnickém bylinářství pana Dulcamara byla neskutečná otrava, ale pořád lepší než návrat do Cokeworthu, kam ho už netáhlo vůbec nic. Severusova matka zemřela, otec propadl alkoholu nadobro a Lily milovala jiného muže.
Nejvyšší čas vydat se vlastní cestou.

Zvonek nade dveřmi zacinkal.
Severus otráveně vzhlédl. „Ty?“ vydechl, když příchozího poznal. Potom dychtivě: „Pověděl jsi MU o mně?“
Lucius Malfoy shodil promáčenou kápi. „Ano.“
„A co říkal?“
„Souhlasí se setkáním.“
„Ví, že jsem poloviční mudla?“
„Jistě. Vzkazuje, cituji: Svého otce si vybrat nemůžeme. Životní ideály ano.“
Severus se pomalu usmál.
Vlastně nebylo vůbec špatné zase jednou někam patřit.

Paní Perkinsová byla největší drbna v celém Cokeworthu, která celé dny záludně číhala na rohu ulice, aby jí náhodou něco neuniklo.

„Jémine, Lilynka Evansová,“ zavrkala. „Ty jsi nám ale vyrostla. Hotová slečna. Prý po prázdninách nastupuješ do dívčího penzionátu…“ Baziliščí pohled dychtivě mapoval terén.

Obezřetnost velela přikývnout a rychle zmizet, jenže doma Lily učili, že lhát se nemá.
„Do penzionátu ne,“ zavrtěla hlavou. „Do první třídy kouzelnické školy.“

Paní Perkinsová zalapala po dechu.
Teprve potom vybuchla. „Já ti dám, dělat si legraci ze starých lidí! Jenom počkej, až potkám tvoje rodiče!“

Lily pokrčila rameny.
Některým lidem se člověk zkrátka nezavděčí.

Píšu vám, protože bych si přála chodit do stejné kouzelnické školy jako moje sestra. (Nebo ten otravný Snapeovic kluk, co bydlí dole u řeky.)
Neumím sice dělat takové triky jako Lily, ale s vaší pomocí bych se to určitě rychle doučila.
Nejraději bych vám všechno pověděla osobně, ale musel byste přijít k nám, jelikož mám přísný zákaz kamkoli chodit s cizími lidmi, i když jsou staří.
Taky s sebou můžete vzít kouzelnou sovu. Krysu raději ne, jelikož má olysalý ocas.
Budu se těšit na vaši návštěvu.
Upekla bych vám rybízový koláč. Nebojte, umím to.

S veškerou úctou srdečně
Petunie Evansová

Severus seděl nad matčiným starým atlasem hvězdné oblohy a nahlas odříkával názvy jednotlivých planet a souhvězdí.

Před odjezdem do školy s ním Eileen znovu procházela všechno, o čem se domnívala, že by mohl v prvním ročníku potřebovat.

„Mlhovina v Orionu, mlhovina v Andromedě.“ Severus ukázal na světlá místa, vystupující z inkoustové modři pomyslné noční oblohy. Nad poslední skvrnou však zaváhal. „To je –“

Matka rozklepla na pánev několik vajec, zamíchala a zvědavě se mu naklonila přes rameno.

„Je to –“ zoufale namáhal hlavu. „Asi nevím,“ připustil po chvíli trochu zahanbeně.

Přísnou bledou tváří prokmitl záchvěv úsměvu.
„Tam mi kdysi ukápl zneviditelňující lektvar.“

Už měli nakoupeno skoro všechno.
Učebnice, brky, pergameny, hábity z druhé ruky i cínový kotlík, předepsaný pro žáky prvního ročníku Bradavické školy.

Zbývalo jediné. To nejdůležitější.
Kouzelnická hůlka.
Eileen s úzkostí přepočítala zbývající mince.
Tři galeony, pět srpců.
Ollivanderovi nikdy nejdou pod sedm zlatých.
Mohla by Severusovi přenechat svou hůlku…
Jenže…
Dětská tvář, dychtivě se vpíjející do stovek úhledně vyrovnaných úzkých krabiček.
Zlatý zásnubní prsten nenápadně sklouzl z jejího prstu.

Tiché cinknutí kovu o pult, rudé problesknutí broušeného kamene.
A v očích nevyslovená otázka.

Prodávající, pan Ollivander, sotva znatelně přikývl.
„Tak, mladý muži, podíváme se, co tu pro vás máme –“

„Nechtějí žádný školný?“ Tobias, zhroucený na kuchyňské židli, ke své ženě zvedl mírně nepřítomný pohled.

„Bradavická škola má vlastní fondy,“ prohlásila Eileen ne bez jisté hrdosti. „Severus tam bude mít všechno, co potřebuje.“

Její manžel hlasitě říhnul. „Stejně se mi to nelíbí. Kouzla jsou proti zdravýmu rozumu!“

„A tohle není?“ Eileen mu rozlíceně vyrazila láhev z ruky. „Prober se konečně! Hutě propouští. Textilka zavřela celý jeden provoz. Tohle je pro Severuse šance, jak z toho srabu vypadnout. A ty se svými předsudky mu ji nevezmeš!“

Rezignované škytnutí. „Co bude s námi?“
„My už se nějak protlučem,“ řekla pevně. „Jako vždycky.“

Severus se namáhavě vydrápal na protější břeh řeky.
Opatrně rozhrnoval zelené roští a doufal, že tam dneska zase budou.
Dvě dívenky přibližně jeho věku na téměř zapomenutém dětském hřišti.
Jedna byla sice kapku protivná, ale ta druhá…

Srdce mu poskočilo. Děvčátka seděla na houpačkách, komíhala nohama a něčemu se chichotala.

„Ahoj, Seve!“ vykřikla ta mladší, když ho prozradilo prasknutí suché větvičky. V tmavě rusých vlasech jí zářil věneček pampelišek. Připadala mu s ním trochu jako princezna.

Princezna, která se později měla stát skutečnou královnou jeho životních cest.
První. Poslední.
Navždy.

Tenkrát to ale ještě nevěděl.
Ošil se. „Ahoj,“ pípl nesměle.

Ta slova mu ještě pořád zněla v uších.
Zítra nechoďte. Továrně chybí zakázky. Nepotřebujeme vás. Zkuste to za měsíc nebo dva.

Prázdným pohledem sledoval řeku, lemovanou z protější strany otlučenou zdí cokewortského hřbitova.
Nezaměstnaný.
Jak tohle vysvětlí Eileen? Jak se jí jenom dokáže podívat do očí? Protože na tu almužnu od státu se spoléhat nedá.

Rukama promnul spánky, pak neoholenou zarostlou tvář.
V hlavě uslyšel nakřáplý hlas svého táty.
„Pamatuj, Tobiasi, muský, co nedokáže potěšit ženckou a řádně uživit rodinu, je u mě totálně vodvařenej.“

Několikrát prudce zamrkal.
Zatracený svinský život!
A potom si řádně přihnul z poloprázdné láhve pálenky.

„Zatracený smrade! Kolikrát jsem říkal, abys o těch věcech nemluvil!“ Muž se skobovitým nosem hulákal na malého chlapce, bázlivě přikrčeného v koutě. „Jediné další slovo o té úchylácké škole a budeš zatraceně litovat!“

„Tobiasi!“ Hubená tmavovlasá žena svému muži odhodlaně zastoupila cestu.

„Mlč, Eileen! Chtěla bys, aby byl stejný jako ty. Ale to já nikdy nedovolím, rozumíš!“

Severus si oběma rukama zacpal uši a utekl do podkrovního pokojíku.
Ale i sem doléhaly zvuky pokračující hádky.
V slzách z tajné skrýše vylovil matčinu hůlku.
Důvěrně známé zabrnění v prstech.
A sprška jisker, vířících kolem něj v tichém příslibu.
Brzy.
Už brzy…