Moje články

Ludvík XIV. pochmurně hleděl na zlaté příbory, talíře, poháry…
To vše mělo záhy putovat do královské mincovny.
„Státní pokladna je prázdná,“ krčil rameny pan Colbert. „Vaše Veličenstvo musí -“
Francouzský král zlostně svraštil obočí.
Jenže potom mu to došlo:
Že jeho nový ministr financí se mu snaží pomoct.
Že pro trochu nepohodlí nesmí vzít nohy na ramena a utéct od započatých reforem jako malý kluk.
Že zákony platí pro každého.
A že on musí jít příkladem.
Nepatrně se usmál.
„Vezměte si své zlato, pane Colberte. Věřím, že se dokážeme najíst i z porcelánového talíře. Hlavně, když do něj bude co dát…“
***

Divadlo Palais Royal, Paříž, 1661.
Aramis s Porthosem z galerie sledují taneční rej alegorických postav. Na scéně kulisy malebně rozbořeného antického chrámu, v pozadí vysoká hora.
Porthos (pohled upřený na právě tančící postavy, zmatený výraz): Co je zase tohle za ženské?
Aramis (šeptem) : Pravda a Láska.
Porthos: Jak ty dvě souvisí s předchozím dějem?
Aramis: Nijak. Ovšem Pravda se díky svým půvabům těší značné přízni Jeho Veličenstva. Nějakou roli jí Moliére s Lullym prostě napsat museli.
Porthos: A ty další postavy, co se k sobě tak tisknou?
Aramis: Porthosi, sledujeme balet. Pravda s Láskou právě alegoricky vítězí nad Lží a Nenávistí.
Porthos: Vážně? Protože jinak to vypadá jako…
Vtom na jeviště vtančí další postava, sbor v pozadí zpívá:
Již dosti běd, co líce chmuří,
já ověnčím tvé skráně vavřínem;
jen ať si líté boje věčně zuří,
v stínu Parnasu my tiše spočinem.
Tam upadneme v sladké noci snění
dokud tento svět nezhyne neb se nepromění…
Porthos (ještě zmateněji) : A tohle je zase kdo?
Aramis: Glorie.
Porthos: Copak ona neumřela v předchozí scéně „ranní pastorela“?
Aramis: Nikoli, Porthosi. Ta, co umřela ráno, byla Naděje.
Alegorické postavy pod Parnasem s posledními ladnými tanečními gesty usínají, opona padá…
Potlesk. Děkovačka. Koše s květinami.
***

Aramis už zase něco sepisoval.
„Je to věc cti!“ odbýval své přátele podrážděně. „Sázka, že dokážu zbásnit jakékoli téma.“
„Jaké téma?“ chtěl vědět d’Artagnan.
„Třináctý život není…“
„Není to nějaká pitomost?“ zamračil se Porthos.
„O kolik jste se vsadil,“ zjišťoval Athos pragmaticky.
„O dvacet zlatých.“
Mladý Gaskoněc vykulil oči. „Vy máte dvacet zlatých?“
„Nikoli, příteli.“
„Měl byste se na to vyspat,“ navrhl Athos smířlivě.
Aramis však rychle popadl pero a…
„Třináctý život?
Není o co stát…
A proto raděj’
- moudře -
půjdu spát…“
deklamoval cituplně. „Tohle bude refrén. Zbytek nějak sesmolím ráno.
Hospodo! Víno! Ať těch vyhraných dvacet zlatých jaksepatří užijeme!“
***

Z celého zámku Bragelonne si Grimaud nejvíce zamiloval jeho zahrady.
Se svolením pana de la Fère v nich dlouhé hodiny dokázal sázet, vyvazovat, zastřihávat, prořezávat, roubovat, nastýlat, hnojit, kypřit, zalévat a všelijak jinak přemlouvat to nesčetné rostlinstvo k překotnému růstu.
Prvním rokem zanedbaná zahrada připomínala prales.
Druhým rokem prořezané stromy vpustily do oken trochu slunce.
Třetím rokem stará třešeň vedle altánku znovu rozkvetla jako nevěsta.
Když se o dva měsíce později nesčetné košíky začaly plnit granátově červenými plody, Grimaud sklízel všeobecnou pochvalu.
Trochu rozpačitě se usmíval a mlčky krčil rameny.
Nikdy toho moc nenamluvil.
Nemusel.
Jeho činy hovořily za něj…
***

Veškerá naděje na odpočinek a trochu spánku po řádce namáhavých dní se jim rozplynula hned při ranním nástupu.
Za hodinu musí být celá kompanie připravena k odjezdu.
„Začínám chápat, proč ve starověku posly špatných zpráv shazovali z hradeb,“ poznamenal Aramis kousavě, zatímco Porthos se pokoušel o jakousi improvizaci snídaně.
„Nerušit. Spím,“ zamumlal Athos s obličejem zabořeným do hřívy svého koně.
Potom ale korouhevník rozvinul jejich zástavu.
Nad hlavami jim zavlál zlatem vyšitý nápis: Kamkoli půjdu, třeba i na smrt…
Svým způsobem bylo velmi úlevné, když si uvědomili, že tentokrát jejich cesta směřuje pouze na venkovské sídlo francouzských králů do Saint-Germaine…
***

„Takže vy tvrdíte…“
„…pohádal kvůli koni…
…zaútočili podomci…
…a nakonec tenhle,“ ukázal horkokrevný mladík na posupně se tvářícího hospodského, „…sebral doporučující list pro pana de Tréville!“
„To ovšem budete muset dokázat, pane hmm… d’Artagnane…“
„Viděli to všichni!“
„Jistě. Takže to máme: notářsky ověřená písemná svědectví, poplatek za sepsání žaloby, ověření výpovědi vaší a vašeho koně… Ech, chci říct, abyste tento formulář odevzdal v pěti kopiích…“
Mladý Gaskoněc slyšel dost.
Vyčkal, dokud se dav čumilů nerozešel a potom…
Práásk!!!
Hospodský zaječel a chytil se za rozbitý nos.
Právo je zbytečně komplikované, usoudil mladík bystře.
A propříště už dával přednost výhradně spravedlnosti…
***

Nevím, nakolik je pravděpodobné, aby člověk zažil zmrtvýchvstání své noční můry. Neprožít to, neuvěřil bych.
Nenapínejme však čtenářovu trpělivost.
Ta první tvář patřila ženě. Druhá…
Říkal si Mordaunt. Syn Milady, hraběnky de Winter.
Zemřel proto, že se mne pokusil zabít ve chvíli, kdy mu má ruka nabízela záchranu
z rozbouřených vln. Nevěřil snad, že úmysl bude následován skutkem, jak se v našich časech nezřídka děje?
Smrt v moři považuji za ohavnou.
Smrt v moři, způsobenou ostřím dýky, shledávám značně cynickou.
Avšak teprve pokus o napsání fejetonu, který bude objeven až o jedno a půl století později, považuji za dokonale absurdní…
***

„Pane!“
D’Artagnan se pokusil nacpat si polštář do uší…
„Pane!!!“
„Co řveš, Planchete?“
„Je tady hostinský od Vrabce v hrsti - jak jste včera oslavoval to přijetí k mušketýrům. Že prej to u něj vypadá jak u snědenýho krámu a abyste zaplatil. Ale, pane, ten chlap je nějaký divný, protože sotva přišel, hned spustil: ‚Každá legrace něco stojí‘ a ‚Bez peněz do hospody nelez‘…
„Šejdíř. Vyřiď mu, že první plat dostanu až příští týden.“
Planchet zrozpačitěl. „Když já nevím, pane. Aby tomu vůbec rozuměl. Neměl bych mu to raději přeložit jako: ‚Dočkej času‘ nebo ‚Kde nic není, tam ani smrt nebere‘?
***

Dny Ludvíka XIII. spěly ke konci, když pan d’Artagnan obdržel jistý velmi neobvyklý příkaz: nespouštět z očí králova bratra…
Znamenalo to snad, že kardinálovi špehové jsou na stopě nějakému dalšímu spiknutí?
Pravda, vévoda se poslední dny choval… zvláštně…
Jako například teď, když uprostřed honu náhle změnil směr a zamířil k malému hájku…
*
Stála tam v kobercích jarních květů a čekala. Marguerita de Lorraine, vévodova manželka.
Spojeni sňatkem, jemuž král vytrvale odmítal požehnat.
Jejich odloučení díky tomu trvalo plných jedenáct let.
Pan d’Artagnan se shovívavě usmál a odvedl koně stranou.
Nemínil obtěžovat.
Protože ti dva si chvíli nerušeného soukromí rozhodně zasloužili…
***

Když Constance Bonacieuxová poprvé zaslechla vzdálené vábení Sirén, nepřikládala mu valný význam.
Pravda, ten mladý Gaskoněc dokázal být roztomilý…
Poté, co kvůli ní neváhal dát v sázku vlastní život, už nedokázala skrývat skutečnou povahu svého citu.
Ten ztřeštěný mladík jí nabízel vše, co v manželství se starým, hloupým a sebestředným mužem postrádala.
Potom se ale cosi zvrtlo.
Únos, úklady, skrývání v klášteře…
Zoufalý okamžik, kdy věnovala důvěru nesprávné osobě…
Tehdy ten kouzelný zpěv zaslechla naposledy.
Jak život zvolna vyprchával z jejího těla, schoulená v d’Artagnanově náruči bláhově děkovala za to, že loď, tříštící se o skaliska, je pouze její vlastní…
***

Toho rána byl Aramisův sluha nezvykle zamlklý.
„Co je, Bazine?“
„Nic, pane. Jenom… Vzpomínáte si na pana z Bergeracu? Toho, co píše ty veršovánky a v hospodě nám vždycky vypráví o cestě na Měsíc? Tak včera po třetí láhvi burgundského se najednou rozpovídal o budoucnosti… Bylo to děsivé. Lidé tam prý nosí jakési legendíny a zateplováky a místo krále jim vládne démonokracie…“ Zbožný sluha se pokřižoval.
A to mladému mušketýrovi pro jistotu zamlčel, že další štědrá dávka Armagnacu ponoukla pana Cyrana k vylíčení popravených pampelišek, olověných kruhů, rozplývajících se ve vzduchu, a k barvitým úvahám o dění za poslední stránkou…
***

Ambice pana Fouqueta nebyly malé.
Bohatství, moc, příjemný život uprostřed přepychu…
Jako ministr a vrchní intendant financí to všechno měl.
A mnohem víc: zámek Vaux-le-Vicomte, překrásnou perlu, rámovanou smaragdy pohádkově nádherných zahrad.
Až příliš často však zaměňoval státní pokladnu za svou vlastní.
Tichý hlásek svědomí, nabádající k opatrnosti, umlčoval dalšími nákladnými slavnostmi…
Jeho pád byl nečekaný a strmý.
„Monsieur Fouquet, jménem krále…“
Nechápavě pohlédl na poručíka královských mušketýrů.
Pan d’Artagnan nenápadně pokynul svým mužům.
Zdánlivě nedotknutelný ministr z jeho rukou převzal zatykač.
Pochopil, že tohle je konec.
Konec sladké idylky. Konec velkých očekávání…
Boží mlýny tentokrát mlely až překvapivě rychle…
***

„Lotře!“ řval Porthos na svého sluhu, přikrčeného pod stolem. „Nesnaž se přede mnou schovat a ukaž se! Tomuhle ty říkáš šunkové závitky s křenovou pěnou?!“
„Já za to nemůžu,“ kňoural Mousqueton. „To kakao mi do smetany žbluňklo omylem…“
„Protože jsi trouba!“
„Jenže, pane, kdybyste ochutnal…“
Porthos neochotně zabořil prst do hnědé šlehačkové hmoty.
Zvláštní. Ale…
Znovu si nabral.
„Nazval jsem to Musquetonova kakaová pěna,“ prohlásil sluha, obezřetně vykukující zpod stolu.
„Hlupáku,“ zavrčel Porthos. „Jídlo musíš pojmenovat pořádně. Na Mousquetonovu pěnu každý kašle!“
A měl pravdu.
Zatímco zneuznaný sluha skřípal zuby, milovníci sladkostí tomu v tiché shodě začali říkat pařížský krém…
***

Poslední dobou míval takový zvláštní pocit. Jako by některé události z blízké budoucnosti už přednedávnem prožil. Také ho opakovaně pronásledoval jistý sen. Končíval vždy stejně, jen místo a čas byly pokaždé jiné.
Dnes však dohady nahradila jistota: Maastricht, 25. června 1673.
S hrdostí přihlížel, jak se mladí mušketýři, které sám vycvičil, i pod těžkou nepřátelskou palbou vrátili pro jeho bezvládné tělo.
Potom se ale pan d’Artagnan obrátil a bez zachvění, se stejnou odvahou, jakou dlouhá léta prokazoval na bojišti, udělal první krok…
Protože život na druhém břehu přece nemůže být špatný, když už tam na vás netrpělivě čekají vaši přátelé…
***

„Co to -“ mumlal Porthos, když o ty věci zakopl. Knihy. Výpisky. Zmuchlané papíry… Naprostá anarchie.
Aramis však ani nezvedl hlavu.
„Nezapomněl jste doufám, že máme sraz s ostatními -“
„Jistě.“ Několik posledních tahů perem než uchopil plášť a do kapsy si vsunul jednu z těch knih.
Porthos nenápadně obrátil oči v sloup.
*
Že okrádat mušketýry není dobrý nápad, poznali pouliční zlodějíčci hned, jakmile je zasáhly Porthosovy pěsti. Hned vzápětí zaskučeli další a s nechápavými výrazy se odplížili do tmy.
Aramis zálibně pohlédl na svého Svatého Augustina.
„Pořád říkám, že lidé užitečnost knih nedoceňují.
Zejména těch v kované vazbě…“ usmál se nevinně.
***

Udržovat své věznitele v domnění, že je panem d’Artagnanem, bylo docela zábavné.
Až na tu zimu. Vlhko. A dlouhodobé nevyspání.
Jenže jeho přátelé potřebovali získat čas…
Naštěstí komisaři, vedoucí výslech, používali své mozky jen zřídka. V opačném případě by tu lest museli prohlédnout už dávno.
Po deseti dnech ho z For-l’Évêque přišel vysvobodit kapitán de Tréville.
„Doufám, že jste v pořádku, Athosi?“ zjišťoval starostlivě.
Jeho mušketýr přikývl.
Se zdvořilou rezervovaností jako vždy.
Ale kdesi hluboko uvnitř cítil, že toto je jeden z okamžiků, kdy slova o přátelství přestávají být pouhými frázemi. A kdy život - alespoň na chvíli - zase dává smysl…
***

„Prý pět uncí!“ rozčiloval se Planchet nad kouskem šunky, dobrým tak pro jednoho na oblíznutí. „To za mýho mládí -“
„Planchete!“ Hlas jeho pána zněl podrážděně. „Kde mám druhou botu!“
„Vyleštěnou přede dveřmi jako vždycky -“
„Tupče! To bych se přece neptal!“
„No jo, pane, nejni tu. Ale já ji vypátrám. Vzpomínám si, jak komisař Desgrez povídal, že nejdůležitější je nepřehlédnout žádné stopy.“
S nosem u podlahy Planchet sledoval řádku blátivých ťapek.
„Jestli se nemejlím, odneslo ji to hospodského psisko.“ Planchet vrhl bleskový pohled zpátky na stůl. „Horší ovšem je, že stihlo zblajznout i tu šunku, co jsem vám chystal k večeři…“
***

Mladý Gaskoněc zuřil.
„Zabiju Porthose! To bylo pořád: Potřebujeme novou výstroj a vy máte ten prsten od královny. Vsaďte ho do hry a bude po starostech… Výsledek? Čtyři tisíce zlatých v tahu a výstroj pořád žádná!“
„Pane,“ konejšil ho Planchet. „Však ono to nějak dopadne. Neznám vojáka, co by nakonec odjel do války bez výstroje. Když bude nejhůř, pudu a voklátim pár zmijí.“
Mladý muž udiveně zvedl hlavu.
„Nevoklácený jsou pěkný bestie, ale stačí ji bacit holí… Potom je prodáme tomu apotekáři od Hladové pijavice,“ rozvíjel sluha zálibně.
„Kam to zase letíš, Planchete?!“
„Přece vohlídnout se po nějakým pořádným klacku…“
***

Soumrak, padající na zahrady Amiensu, z nich pomalu svlékal všechny vznešené tituly.
Anna Maria Mauricia, z Boží milosti královna Francie a Navarry…
George Villiers, vévoda z Buckinghamu, baron Whaddon…
Nakonec tam ve tmě pod hvězdami zůstali sami.
Jen oni dva. A vlahá letní noc, milosrdně přikrývající vše, co mělo zrakům dvora zůstat skryto.
„Přijdu si pro vás, Anno,“ šeptal naléhavě. „Pokud mne Paříž nepřijme jako vyslance, vtáhnu do ní v čele vojska!“
Úzkostí zatajila dech. „Ale to by znamenalo… Nesmím zradit krále. Nemohu svou zemi uvrhnout do války! Nikdy si nemohu přát -“
„Ani kousek obyčejného lidského štěstí?“ usmál se smutně.
***

Nový parfém pana de Chatnoir vzbudil hotové pozdvižení.
„…sto zlatých,“ šeptaly dámy.
„…indické pižmo s přídechem vanilky…“
„…neopakovatelné…“
„A vaše mínění, příteli?“ obrátila se vévodkyně de Chevreuse na rytíře Aramise.
„Raději ne.“
„Jistěže ano, vy zlý,“ třepla ho laškovně krajkovým okrajem vějíře.
Co by neudělal pro její úsměv.
„Voní to jako kočka vypraná v levandulových mydlinkách…“
*
„A kvůli tomu došlo k souboji s panem de Chatnoir?“ svraštilo Jeho Veličenstvo obočí.
„Ano, Sire,“ špitl Aramis pokorně. „Ale Vaše Veličenstvo samo uzná, že okolnosti -“
Ludvík XIII. odšrouboval drobný uzávěr.
Přičichl.
„Máte štěstí, rytíři.
Odchod!
A tu - věc - vyhoďte cestou někam do Seiny…“
***

„Planchete!“
Hlas pana d’Artagnana zněl netrpělivě.
„Pane?“
„Vzhledem k tomu, že dnes večer očekávám jistou velmi příjemnou návštěvu, budu potřebovat lahvinku nebo dvě toho skvělého vína z Beaugency.“
„Rozumím pane, hned řeknu hostinskému.“
„Ovšem je tu drobný problém. Došly nám peníze. Poslyš, Planchete, vzpomínáš, jak jste s Mousquetonem vytahovali láhve ze sklepa pomocí takového šikovného udělátka? Šňůry se smyčkou…“
„Jenže kde té je konec, pane. Myslel jsem ale -“
„Ty nemáš co myslet!“
„Kdybyste ale dovolil -“
„Kušuj, Planchete!“
Sluha pokrčil rameny.
„Já jenom, že od toho vinného sklípku mám klíč. Omylem jsem ho hospodskému vytáhl z kapsy, když se zrovna nedíval…“
***

Anna Rakouská s úctou hleděla na drobného kněze.
„Konáte velké a bohulibé dílo, otče Vincenci. Starobinec, sirotčinec, špitál…“
Vincenc z Pauly, kráčející po jejím boku, pokorně sklonil hlavu. „S pomocí Boží a velkorysým přispěním Vašeho Veličenstva.“
Zvolna míjeli vyrovnané řady lůžek.
Královnin hlas zněl laskavě, ale její oči byly smutné, když opět promluvila: „Tolik bídy, bolesti a utrpení. Jak jen to vaše srdce dokáže unést…“
„Každá válka je krutá, Vaše Veličenstvo. Tím spíše nad jejími důsledky nesmíme zavírat oči. Musíme vidět, slyšet a cítit. A pokaždé znovu v sobě nalézt dostatek síly, abychom své srdce ponechali otevřené soucitu a lásce…“
***

Oznámila mu, že v dubnu odjíždí k sestře psát jakási drabble.
Tak s touhle proměnnou ve svých plánech rozhodně nepočítal.
Po týdnu:
Dřez přetékal špinavým nádobím.
Na okně vadly její masožravky.
„Pšššt!“ odehnal kočku, mňoukající hlady.
Využil toho, že se na něj nikdo nedívá a napěchoval kůlnu součástkami ze staré mlátičky. Na dveře načmáral: „Vstup na vlastní nebezpečí“.
Když vzápětí uklouzl po namrzlé mrkvi, zaklel tak jadrně, že duch spisovného jazyka hrůzou omdlel.
Tuhle dubnovou šílenost už nikdy více, brblal, když večer padl s knihou do postele.
Jen nechápal, proč se mu mezi Tři mušketýry pořád vtírají jakési punkové nutrie…
***

Celé hodiny se modlil, aby mu Bůh seslal znamení.
Doufal. Obával se. Tápal.
Nezabiješ! pravil Hospodin zástupů, jehož slova jsou jako kov znějící a kámen pukající.
Je však také psáno: Poženete své nepřátele, takže padnou před vámi mečem! blouznil zaníceně, bije se pevně sevřenou pěstí v prsa.
- Ano, Johne Feltone, mečem - nikoli dýkou ukrytou v záňadří -
„Ach, Bože, pomoz mi,“ sténal ve chvílích mučivých pochybností, stravujících jeho duši jako plameny samotného pekla. „Jak odlišit hranici mezi oddaností Tobě a mrzkým zločinem?“
- To rozhodnutí náleží pouze tobě, Johne Feltone -
Nakonec si vybral.
S vědomím, že některé hranice lze překročit pouze jednou…
***

První muž, který mi zkřížil cestu, byl kněz. Pod příslibem pozemských rozkoší však na svou zbožnost celkem rychle zapomněl.
Další byl prosťáček. Syn žalářníka. Ani nevím, jak skončil.
Ten třetí… Dal mi své jméno, ale více než mne miloval svou čest. To směšně prázdné slovo…
Čtvrtým byl hrabě de Wardes. Krom vznešeného titulu mi však nedokázal nabídnout nic.
A nakonec lord Winter. Jak mne zbožňoval ten večer, kdy pozvedal ke rtům pohár otráveného vína, aby jím připil na mou krásu.
Chudáček. Neuvědomil si, že krása dokáže být stejně zrádná jako ty masožravé rostliny, které odpoledne tolik obdivoval v královských sklenících…
***

PŘIDEJTE SE K NÁM!
Nikdy více nebudete terčem posměchu!
Nábor do setniny královských mušketýrů.
Požadavky:
Věk 18-26 let, 2 roky vojenské praxe, týmová spolupráce nutností,
gaskoňský nebo béarnský původ vítán.
Nabízíme:
Prestižní zaměstnání v prostředí královského dvora,
pravidelný plat, přátelství na celý život.
JEDEN ZA VŠECHNY,
VŠICHNI ZA JEDNOHO!

Miloval ji. Toužil po doteku jejích rtů, hebkých jako plátky rozvité růže. Toužil naslouchat jejímu smíchu, nesoucímu se červnovým podvečerem.
Jenomže byl král.
Milovala ho jako nikoho. Byl zářivým sluncem jejího života.
Nepocházela však z královského rodu.
Jejich ruce se co chvíli setkávaly v náhodném dotyku a v myšlenkách jim zněly verše Corneillova Cida:
Však v lásky nadvládě ač zoufalá se chvěji,
já neptám se jí přec, za povinností spěji…
„Nikdy se vás nevzdám, Marie.“
Něžně položila ukazovák přes jeho ústa.
Najednou ji držel v náručí.
Oba věděli, že naposled.
„Vy jste král,“ zašeptala zlomeně. „Vy pláčete a já odcházím…“
***

Kardinál Richelieu naposledy sklouzl pohledem po nákresech nového stroje. Soustava ozubených kol, válce s hřeby, strakatý poník zajišťující pohon… Ten vynález údajně dokáže oddělit obilná zrna z klasů stokrát rychleji než běžné cepy.
„Váš názor, Giulio?“ obrátil se na svého sekretáře.
„Převratné, Vaše Eminence. Mechanický cep ušetří sedlákům celé týdny namáhavé práce.“
Kardinál zamyšleně pokýval hlavou. „Přesně tak.“
A rozhodným gestem vhodil nákresy do plamenů v krbu.
„Eminence -“
„Giulio, jednou zaujmete mé místo. Proto pamatujte: přílišná volnost škodí. Musíte všechny něčím zaměstnat; sedláky, chudáky, šlechtu i duchovenstvo…
Protože je mnohem snazší vládnout rukám, které pracují, než hlavám, které svobodně myslí…“
***

Z dopisu, přiloženého do košíku s dítětem, vyrozuměl, že tříměsíční chlapeček se jmenuje Raoul.
Raoul August Julius.
Teď už byl o pár měsíců starší. Smál se na něj z kolébky a prohlížel si ho velikýma jasně modrýma očima. Jeho očima…
„Ga!“ prohlásilo dítě, když v nestřeženém okamžiku chňaplo po jeho nose.
Sotva se vyprostil, drobné prstíky neúprosně sevřely jeho palec.
„Pívá,“ dožadoval se chlapeček další pozornosti.
Chvíli mu něco tiše broukal.
„Mata!“ souhlasil jeho syn spokojeně.
Posuzováno přísným měřítkem vznešených pařížských salonů, ta rozmluva zoufale postrádala cokoli z jejich preciózně vycizelovaného ducha.
Naštěstí pro ně oba jí však nescházela duše…
***

Sněhové vločky ladně vířily nad střechami Louvru.
Takové počasí hrabě Rochefort nepamatoval. Zimomřivě přešlápl.
Jeho muži si v úkrytu dýchali na ruce.
Konečně se dočkali.
Ani nevykřikla, když jí přitiskli dlaň na ústa.
„Máme ji prohledat?“
Královnina švadlenka vypadala rozkošně. Ten Gaskoněc rozhodně nemá špatný vkus…
„Netřeba,“ chopil se Rochefort příležitosti.
„Hrabě?“ Kardinál Richelieu se svraštělým obočím pohlédl na zmuchlaný kousek papíru. Jediné rychle načrtnuté slovo. „Čekal jsem ledacos, ale zrovna MRKEV?“
„Vaše Eminence, určitě je to heslo nebo tajná šifra…“
Constance vzdychla. Bylo jasné, že se pan Bonacieux i tentokrát bude muset namísto mrkvového koláče spokojit s kapustovou polévkou…
***

„A jak jste s tou vaší sličnou švadlenkou daleko?“ vyzvídal Porthos po třetí láhvi společně vypitého šampaňského. „Procházky při měsíčku, květiny z královských zahrad a všechny ty sladké řečičky okolo jsou sice pěkná věc, ale –“
„Vůbec ho neposlouchejte, příteli!“ přerušil Porthosovu indiskrétní řeč Aramis. „Láska jest ušlechtilým a posvátným citem, inspirací a věčnou proměnnou, přinášející do našich životů potřebnou vášeň a vzrušení,“ horoval nadšeně.
Mladičký Gaskoněc stočil pohled ke třetímu ze svých přátel.
„Co o tom soudíte vy, Athosi?“
Posledně jmenovaný zkušeným gestem vyprázdnil zbytek láhve.
„Že jsem ve svém životě s abstraktními matematickými pojmy jednou provždy skoncoval!“ pronesl filozoficky.
***

Aramis uvažoval: Kardinálových gardistů bylo pět. Oni tři.
Čtyři s tím bláznivým Gaskoňcem.
Athos zraněný…
Opravdu neradostné vyhlídky.
Leda snad…
Gardisté spolu vyměnili zmatené pohledy.
„Co to dělá?“
„Modlí se, abychom ho zabili jako prvního,“ ušklíbl se de Jussac při pohledu na mušketýra, jehož rty se bezhlesně pohybovaly.
„Pane, slibuji, že ta teologická studia dokončím. Hned, jakmile bude příležitost. Teď se ale, prosím, raději chvilku nedívej. Tedy - ne, že bychom Tvou pomoc nepotřebovali…“
Když gardisty o pár minut později sbírali ze země, Athos nenápadně zašeptal Jussacovi do ucha: „Propříště, brigádníku, v Aramisově případě bych spíše než modlitba použil výraz vyjednávání…“
***

V jedné z londýnských hospod seděli kolem stolu čtyři muži a zaraženě hleděli před sebe.
Tíživé ticho nakonec přerušil pobouřený hlas s výrazným gaskoňským přízvukem.
„Mordieu! To je co?!“
Hostinský se uctivě zlomil v pase. „Dušené jehněčí, tuřín, jalovcové pivo –“
„U všech ďasů, když si vzpomenu na tu vynikající paštiku a ústřice v Parpaillotu…“
Aramis obezřetně pozdvihl korbel.
„Nemůžeme se z toho otrávit?“
„Těžko,“ zavrčel Porthos, „já už totiž otrávený jsem! Odpudivá země! Hnusné počasí, divný jazyk, beznadějně nepoživatelné jídlo…“
„Ale pánové,“ pokusil se jejich rozhořčení mírnit Athos. „Všichni jsme přece věděli, že tuto cestu podnikáme výhradně na vlastní nebezpečí.“
***