Moje články

1. Neadekvátní výrazy (Regi)
2. Přetnout nekonečno (KattyV)
3. Vždy ve střehu (gleti)
4. Změna plánu (Piskor)
5. Mluvit do zdi (Lady Lestrade)
6. Paní trenérka (Owes)
7. Snílci (strigga)
8. Nekončící utrpení (Gwendolína)
9. Těžkosti dramatických momentů (Carmen)
10.Psychohygiena (Voldemort)

Tohle se Ron nesmí nikdy dozvědět, prolétlo Hermioně hlavou těsně předtím, než se inkriminovanou povídku pokusila ukrýt v zásuvce pracovního stolu.

„Nepodváděj, Grangerová,“ zapředl jí do ucha Dracův hlas. „Všechno čteme společně. Tvoje vlastní slova, pamatuješ? Takže ukaž.
Ohoho! Erotické prádlo? Zakázaná rozkoš, smyslnost a bezuzdná vášeň… To jako my dva?“ zavrtěl nechápavě hlavou. „Rudý satén, sametová pouta… lakovaná kůže… Grangerová, netušil jsem, že vedeš dvojí život. – Au! Počkej, neber mi to!
Jeden tady konečně objeví pořádné povídkové eso a ty nedokážeš nic lepšího, než jeho serióznímu vědeckému bádání házet klacky pod nohy.
Hele, nech mě aspoň dočíst ten odstavec…“

Žili byli dva kouzelníci, kteří se k smrti nenáviděli.

První z nich se proto rozhodl, že vzájemný spor vyřeší jednou provždy.
Mnoho dní připravoval jed tak zhoubný a ničivý, že jediná kapka postačí, aby přivodila okamžitou smrt.

Aby však jed neztratil účinnost, musel být přechováván v lahvičce z čirého horského křišťálu. Taková lahvička ale byla velmi drahá. Po úvaze proto kouzelník vlil svůj jed do ampulky už použité, dokonale vyčištěné pomocí kouzel.

Sotva se však první kapka jedu dotkla zabroušeného hrdla, zbytková magie zreagovala s jednotlivými přísadami a flakónek se roztříštil na tisíc kousků.

Nešťastný kouzelník byl na místě mrtvý.

Pokud šlo o Malfoye, Hermiona v tom mívala jasno.
ON je ten pomýlený s předsudky.
ONA tou, co velkoryse nabídla druhou šanci.

Dokud náhodou neobjevila všechny ty staré listiny.
Léta Páně 1691.
Inkviziční proces s ďáblovými přisluhovači byl dlouhý a krvavý. Udal je mudlovský čaroděj… Z osmadvaceti členů rodiny přežil jediný.

„Je mi to moc líto,“ špitla roztřeseně. A vůbec poprvé k tomu dodala: „Draco.“

„Tys je nezabila, Grangerová,“ zavrčel.
Trochu toporně jí přisunul šálek čaje.
Chroupali čokoládové sušenky a mlčeli.
Teprve mnohem později ticho přerušil jeho úšklebek. „Prosím tebe, hlavně kvůli tomu nezačni zakládat nějaký další potřeštěný spolek, ano?“

Ron si zhluboka přihnul máslového ležáku.

„Strašně se změnila. Teda panovačná bývala vždycky… Ale za všecko může ta pitomá Fretka! Co se stýkají, je jako vyměněná! Co když je uhranutá? Bystrozoři by měli –“

Harry se nerozhodně podrbal ve vlasech. „Nemůžeme Malfoye zatknout jen proto, že vzal Hermionu jednou do cukrárny. To není nezákonný.“

„Ale vzpomeň si, jak o něm mluvívala dřív? Hnusná zrůda, odporný malý šváb…“ Ron se příšerně zapitvořil. „Víš, jak mu říká teďka? Draco-on-se-hodně-změnil. Tak tomu pitomci říká!“

Harry do něj přátelsky šťouchl loktem. „Žárlíš. Jenže s tím ti žádní bystrozoři světa nejspíš nepomůžou.“

Draco si zamyšleně podpíral bradu. „Grangerová?“

Když Hermiona vzhlédla, vypadala bezradně a jaksi podivně ztracená.

„Vymyslelas něco?“

Mdlé zavrtění hlavou. „A ty?“

„Nejprve slib, že mě neprokleješ.“

„Slibuju, povídej.“

„Mohl bych ti uvařit postaršovací lektvar. Vypiješ ho, prozkoumáš svou mysl a potom se kompromituješ odhalením všeho, cos v mládí promeškala.“

Prsty nervózně zabubnovaly po stole. Splněné téma je splněné téma, jenže… „Co vedlejší účinky?“

„Žádné. Samozřejmě krom toho, že se společensky naprosto znemožníš.“

„Malfoyi!“

„Jen se snažím pomoct. Vyrobím z tebe zoufalou vetchou…“

Bez varování ho praštila zaťatou pěstí. „Víš, čeho lituju už teď? Že mám za parťáka takového kreténa!“

Draco s mírně nechápavým výrazem zalistoval objemným svazkem obrázků. „Grangerová? – A tohle je pro změnu zase co?“

„Někteří fanoušci o nás nejenom píší, ale taky nás různě zobrazují.“

„Aha. A proč někdy vypadáme jako napůl zvířata?“ Tiše se zasmál. „I když… ty tvoje hlodáky jsou dost přesné, Bobříku.“

„Podívej se na sebe!“

„Náhodou, bílé fretky jsou roztomilé.“ Mlčky obrátil několik listů. „Severus jako černý leopard? Taková podlézavost.“ Pár dalších stránek. Zděšené vydechnutí. „Merline!“

„Co je? “ Hermiona mu svazek vytrhla z rukou.

„Grangerová, vymaž mi paměť!“ kňučel Draco. „Prosíím. Nedokážu žít s představou, že můj otec vypadá jako malý růžový poník!“

Kráčel Příčnou ulicí, plně ponořen do akutní fáze popírání, že by se ho snad Hermionino neustálé vrkání o Weasleym jakkoli dotýkalo, když k němu dolehlo povědomé…

„Ahoj, Draco.“
Lenka Láskorádová se usmívala, jako by všechny ty měsíce, kdy ji Smrtijedi drželi v podzemí malfoyovského sídla, ani neexistovaly. „Vypadáš trochu zaraženě.“

„Ech, totiž –“

Zasněný modrý pohled, chápavé pousmání. „Asi vím, co chceš říct, ale nemusíš. Svým způsobem jsme tenkrát byli vězni oba.“

„To –“

„Pokud se ovšem budeš cítit líp, když mě pozveš na zmrzlinu… Nejraději mám banánovou. A rozhodně by sis měl dát taky. Nejmíň dvojitou.“ Spiklenecké mrknutí. „Zahání totiž pochmurnice.“

Hermiona s hlubokým povzdechnutím už poněkolikáté obrátila v rukou umaštěný a otrhaný kus papíru.

„Co je to za mazanici, Grangerová? Nějaká další povídka? Ukaž!“

„Ruce pryč, Malfoyi! To je rodinný recept paní Weasleyové na velikonoční bochánek.“

„A co ti udělal, že se na něj tak mračíš?“

„Ten návod prostě nefunguje. Chtěla jsem…, ale…“
O stůl zazvonila připálená hrouda.
„Přitom jsem všecko udělala správně. Každý pohyb hůlkou, inkantaci… Všechno!“

Draco mrkl na zčernalou hmotu.
Zčernalá hmota jeho pohled vyzývavě opětovala.

Mysli, mozku. Dokaž, že ten postgraduál z lektvarů neděláš pro nic za nic.

„Grangerová? A nezapomněla jsi do toho přidat kvasnice?“

„Grangerová?“ Malfoyův hlas zněl krajně nejistě. „Můžeš mi vysvětlit, co tady vlastně děláme?“

„Terénní sběr dat. Souhlasils, pokud vím.“

„To jsem ale netušil, že první, co po přemístění uvidím, bude dvacet parodií na tvůj vlastní vzhled, které se nás pokusí veřejně znásilnit.“

„Nebuď teatrální. Chtěly jenom podpis.“

„Po tobě. Mně jedna málem servala tričko! Pak se přes nás přehnalo stádo Lasičáků, Snapeů a nakonec asi tři stovky obrýlených individuí s jizvou. Jsou všichni ti lidi blázni nebo co?“

Nepatrně pokrčila rameny. „Možná tak trochu. Ale, víš, tohle jsou naši fanoušci.“

„Merline, pomoc!“

Hermiona se rozesmála. „Vítej na Potter conu, Malfoyi!“

„Ne. Tohle prostě nedám,“ prohlásila Hermiona už poněkolikáté. Hlas jí prochvíval zřetelný podtón zoufalství. „Bolí mě hlava. Můj mozek se bouří!“

„Grangerová,“ protáhl Draco lenivě, „časový paradox je prostě paradoxní. Ve škole jsi obraceč času používala denně. Přestaň to řešit!“

„Jenže v téhle povídce, abych zastavila Voldemorta, cestuji mnohem dál do minulosti. Přitom se jaksi mimoděk stanu naší společnou babičkou. Voldemort je zničený, změna minulosti ale přepíše i budoucnost, takže se ani jeden z nás nemůže narodit. Přesto tu jsme!“

„Grangerová, nemyslel jsem si, že to někdy řeknu, ale nechceš toho pro dnešek nechat a zajít raději někam do cukrárny?“

Padmu s Parvati potkala Hermiona čirou náhodou v Příčné ulici.

„Vypadáš báječně.“ Mnohovýznamný úsměv.
„A co jinak?“ Vědoucí mrknutí.

Hermiona začala mít pocit, že jí cosi důležitého uniká. „No, pracuji teď na ministerstvu –“

„To my samozřejmě víme.“
„Chceme slyšet o něm.“

„O kom?“ Jindy tak bystré Hermioně to jaksi pořád nedocházelo.

„No tak…“
„Nám to můžeš říct.“
„Jsme kamarádky.“
„Vážně se ti podařilo klofnout Malfoye?“

Zbytek jejich natěšeného brebentění už Hermiona téměř nevnímala.

„… z nejhezčích kluků ve škole…“
„… bohaté rodiny…“
„… tichá voda…“
„… úlovek…“

Usilovně totiž přemýšlela, jak je možné, že se ty kdysi báječné holky změnily v tak kapitální husy.

„Jsi mrtvý, Malfoyi!“ oznámila druhého dne Hermiona místo pozdravu.

„No tak jsem si trochu zaryl do Lasičáka. Ale on začal!“

„Nemluvím o Ronovi. Vyčlenila jsem povídky, ve kterých nakonec umřeš.“

„Nějaký zajímavý námět?“

„Možná. Tady. Zabije tě Černá moringa. Nevíš, co to je?“

Malfoy vypadal zaraženě. „Opravdu hodně temný lektvar. Otec mi o něm kdysi vyprávěl. Bílá varianta povzbuzuje, černá plíživě zabíjí. Totožné ingredience, identický postup. Jen poslední krok se liší. – Kdo mi ji namíchal?“

„Totiž… Skoro to vypadá, že já.“

Dlouhý zkoumavý pohled.

„Grangerová, jsi nebezpečná osoba. Vezmi na vědomí, že ode dneška vařím náš společný čaj výhradně já!“

Hermiona s žuchnutím složila na stůl novou hromadu vytištěných povídek.

„Dnešní úkol,“ oznámila natěšeně.

„Ses zbláznila, Grangerová?“ povzdechl Draco. „Tohle budeme číst nejmíň rok!“

„Mrouk! Vrrrau!“ přisvědčil Hermionin maguár. Připomínal obrovského zrzavého kocoura s ocasem huňatým jako štětka na vymývání lahví.

„Mňouk. Mňauíí!“ Otřel se teď velmi důrazně o Malfoyovu nohu.

„Souhlasím,“ přisvědčil Draco. „Aspoň někdo tady má rozum.“ Odtrhl první list, zmačkal do kuličky a hodil.

„Vrrrau.“ Přískok. Odskok.

„Malfoyi, mohl bys konečně začít něco dělat?“

Packa, packa, překulit, seknout drápky.

„Grangerová, neruš.“

Přískok, drápky, drápky.

„Koukej, jsme dokonale sehraný tým.“

Přískok. Drápky.

„Já čtu, Křivonožka ihned ekologicky skartuje.“

„Stejně tomu nerozumím, Harolde.“

Paní Grangerová uložila do kartotéky složku posledního pacienta. „Nejdřív nám celé roky líčí, jak je příšerný, a potom ho pozve na vánoce. – Abych nezapomněla, volala slečna Loydová, že jí vypadla plomba. Objednala jsem ji na zítřek ráno.“

„Dobře, podíváme se na to. A pokud jde o naši dceru, já nevím. Co jsem viděl, tenhle mladík alespoň nehovoří s plnými ústy. Vyjadřuje se v celých větách. Po škole dál studuje. Nezanechal v našem domě žádné páchnoucí nebo vybuchující předměty, natož zdravotně závadné cukrovinky. Jak bych to jenom… Svým způsobem mi z Hermioniných přátel přijde tak nějak nejnormálnější.“

„Grangerová? Je ti něco?“

„Ne.“

„Nejsi nemocná?“

„Grrrr!“

„Tak co se stalo?“

„Nic.“

„Že vypadáš jako ďáblovo osidlo s bolením břicha.“

„Prostě jsem se dneska ráno nepohodla s Ronem, stačí?“

„Naprosto. Zrzavá weasleyovská makovice se dvěma mozkovými buňkami, přesypávajícími se z rohu do rohu, zase viditelně bodovala.“

Hermiona na Draca vrhla zuřivý pohled. Než ale stačila cokoli udělat, její za všech okolností precizně uvažující mysl zaječela: „Makovice žádné rohy nemá!“

„Tady aspoň vidíš, s jak nepovedeným kouzelnickým materiálem se celou dobu taháš,“ uchechtl se a instinktivně uhnul dřív, než po něm stačila hodit složkou povídek, líčících jejich něžně romantické milování.

„Malfoyi!“ zaječela Hermiona s přídechem hysterie. „Kolikrát jsem ti říkala, aby ses nedotýkal ničeho na mém pracovním stole!“

„Nechtěl jsem se ničeho dotýkat, Grangerová, jen mě zajímalo, co to pořád čmáráš.“

„Pokouším se ty povídky o nás nějak systematizovat. Červený kroužek patří těm, kde se milujeme až za hrob, v černých jeden z nás zemře, v modrých nám nepřejí rodiče a tenhle zelený kroužek znamená –“

„Grangerová, můžu mít malou technickou? Čistě teoreticky, kdys pojala úmysl se za mě provdat?“

„Nikdy, samozřejmě.“

„Skvělé. V tom případě se neobtěžuj tříděním. Klidně to naházej na jednu hromadu pod společným názvem.“

„Jakým?“

„Čiré utopie.“

„Odporné novinářské kachny!“

Lucius Malfoy zamával Denním věštcem, až se jeho stránky poděšeně zkroutily a zašustily, než jimi s výrazem krajního znechucení mrštil do krbu, kde se hladové plameny okamžitě zakously do velkoplošné fotografie jeho syna se slečnou Grangerovou.

„Jednou se neudržím a tu Holoubkovou doopravdy prokleju!“

Narcissa se chápavě pousmála. „Ještě trochu čaje, drahý?“

Cosi v jejím pohledu však způsobilo, že další slova Luciusovi zamrzla na rtech.

„Nechceš mi doufám naznačit, že celý ten novinářský nesmysl je pravda, Cisso, že ne?“ nadhodil opatrně.

Elegantním pohybem mu podala kouřící šálek.

„Draco se jenom snaží postavit na vlastní nohy. Dělá přesně to, cos po něm vždycky chtěl.“

Jemný porcelán zazvonil o stolní desku.

„Já? Já že jsem… Ale to jsou všechno důsledky té liberální bradavické výchovy! Loňským vánočním večírkem to začalo a tady máš ty konce!“

„Luciusi,“ Narcissin hlas nepatrně zesílil. „Jenom spolu pracují na společném projektu.“

Obočí pana Malfoye vylétlo vzhůru. „Zajímavé… Ono se tomu teď říká projekt?“

Jeho manželka se však nenechala vyvést z míry. „Zajisté. Třicetidenní speciální projekt. Čistě pracovní vztah.“

„To jsem svému otci kdysi tvrdil taky!“

„Drahý, a tím se mi snažíš naznačit CO?“

„Nic, miláčku. Jen… Že nás s velkou pravděpodobností čeká opravdu zajímavý měsíc…“

Pan Fajst jest pokladníkem na penzi. Má spoustu času a proto otravuje a donáší na nás do školy. Pročež jsme mu přísahali strašlivou pomstu.

Letos o vánocích k nám přijel na návštěvu brácha Láďa, co se učí na příručího až v Teplicích. Mluvil hlubokým hlasem, ptal se mě, jak prospívám, a koukal mi do sešitů.
Ale já beztak věděl, že by nejraději kul pomstu s náma, jenže nemůže, anóbrž už je dospělý.

Pročež když jsme panu Fajstovi psali na dveře neslušný nápis, Ladislav stál na rohu, pokuřoval sváteční viržinko a dával bedlivý pozor, aby nás při tom psaní nikdo nenačapal.