Moje články

Když se rodíme, máme velké nohy, abychom se udrželi v bezpečí mateřské kolonie a malá křídla, protože ještě zdaleka nelítáme. Křídla nám postupně rostou, my rosteme taky. 
Protahujeme křídla.
Cvičně máváme. 
Čistíme.
Sílíme. 
Tulíme se k maminkám, aby nám nebyla zima.
Cvičně máváme křídly. 
Protahujeme. 
Sílíme. 
Tulíme se, protože to máme rádi.
Nakonec přichází premiéra. 
Letíme!

Nechodíme tedy pěšky po lese, dokud se nenaučíme létat. Netopýr na zemi by dlouho nepřežil. Ve výškách a úkrytech žije, aby byl skryt před nebezpečím. 
Pokud to není upír, který se pořádně napucnul a nabere jídlo i pro kamarády, takže musí jít domů pěšky.

Byla jsem připravená na odlet od otravných lidí. (Lidi tomu říkají veřejné vypouštění.)
Mám jsem sbaleno vše potřebné: spoustu energie uskladněnou v tukovém batůžku na zádech. Vážím skoro čtyři gramy! 
Jsem zdravá, nemám plný žaludek, ale ještě se mi nechce. Ještě posedím, očistím si bříško, přepudruju nos… 
Moje vypouštěčka si musela podepřít ruku
„Já ji naštvu, pak odletí,” prohlásila jiná člověk a začala mě drbat na zadečku. 
Ano! Oáááchmrrrrmmrrrrmrrr.
„Ona přede!”
Prst se mi přesouvá za krk. Mrrůůůůmrr. Dobře to děláš. A ještě vedle. 
Nechápe. Musím se natočit. Ano, ano, ano MMMRRRRRMRRUUURMMMRRR.
„Juj to je roztomilé, ale už mám křeč…” 

Randící sezóna pokračovala a Dokonalá se nevracela. 
Bicásek už měl zpátky doma Kočenu. Radili mi, že to přebolí a najdu si jinou ženskou. Když jsem se jich zeptal, jestli by si jen tak našli jiný protějšek oni, najednou je radění přešlo. 
Kde jen může být? 
Je opravdu někde s jiným klukem? Co když se jí něco stalo? Snad… ji neulovil jestřáb? 
Bicásek a Kočena e po ní v Budči porozhlédli. Prý byli i za věží a nikde po ní ani vidu ani slechu.

Dokonalá dorazila za dva dny. 
Prý potkala kamarádky z jiné kolonie a pár dní se to protáhlo. 

Už několikátým rokem žiju druhý život.
Ten první byl klasický život netopýřího kluka. V létě jsem bydlel se třemi spolubydlícími na staromládeneckém bytě za okenicí chaty, které lidé zavírali jen na zimu. 
Jedné noci jsem se vracel z lovu. Už jsem to měl domů kousek, takže jsem flákal echolokaci a letěl podle zraku, který není tak vytříbený jako netopýří sluch. 
Potkal jsem rybářský vlasec. Zaškrtil mi křídlo a visel jsem na něm tři dny, ale okolo chodili lidé a nakonec mě vyprostili. 
Křídli mi museli amputovat. 
V druhém životě pracuji za jídlo. Nechávám se omatlávat a tvářím se moc roztomile. 

Žiju ve značně netradiční domácnosti. 
Což o to, staromládenecké byty jsou normální. Ale žiju se stálou partnerkou a bicas taky. To je velmi netradiční až skandální. 
Babí léto je ale babí léto. 
Holky se vyrazily podívat, kdo všechno se v budečské dimenzi a jejím okolí nabízí jako na tržnici. 
My dva se začali taky nabízet jako na tržnici. Já se svým krásným silným hlasem a oslnivě se lesknousí srstí. 
Zájem byl… nečekaný. 
Bicas mezitím marně mečel do noci svým postpubertálním hláskem. 
Když už mi hrozilo kritické  vyčerpání, srabácky jsem bicasovi navrhl dočasnou výměnu pokoje. 
Čímž myslím pokoj s patnácti dámami.

Když se rodíme, máme velké nohy, abychom se udrželi v bezpečí mateřské kolonie a malá křídla, protože ještě zdaleka nelítáme. Křídla nám postupně rostou, my rosteme taky. 
Protahujeme křídla.
Cvičně máváme. 
Čistíme.
Sílíme. 
Tulíme se k maminkám, aby nám nebyla zima.
Cvičně máváme křídly. 
Protahujeme. 
Sílíme. 
Tulíme se, protože to máme rádi.
Nakonec přichází premiéra. 
Letíme!

Nechodíme tedy pěšky po lese, dokud se nenaučíme létat. Netopýr na zemi by dlouho nepřežil. Ve výškách a úkrytech žije, aby byl skryt před nebezpečím. 
Pokud to není upír, který ee pořádně napucnul a nabere jídlo i pro kamarády, takže musí jít domů pěšky.

Za katrem jsem byl několikrát. Nevěříte? 
Zažil jsem toho tolik, že nemusím marnit čas vymýšlením. 
Poprvé jsem byl ještě mladý kluk, měl jsem za sebou svoje první léto a poflakoval jsem se s kamarády po parku. Pak jsme ucítili závan tepla! Vlétli jsme do lidského příbytku a skončili zavření v krabici s víčkem vody. 
Podruhé jsem našel pěkné místo na zimování, jenže když jsem se protáhl, spustil jsem alarm. Další krabice a pak měsíce hibernace v boxu.
Potřetí jsem chtěl zkusit nové podzimní přespáviště. Zavěsil jsem se do okenic jedné chaty. Odpoledne přijeli lidé a okenice otevřeli. 
Hádejte, co následovalo. 

Když náš člověk chce vyfintit, je jasná jedna věc. Jedeme pracovat. 
Tentokrát vytáhla dečky z šedého fleecu, růžového fleecu s rozkvetlými korály, naši oblíbenou tygrovanou plyšovou a barevné pleny, ve kterých nám to prý bude slušet. Nějaké speciálně pro nás blonďáky a speciální odstíny pro rezavce. 
Nakonec jsme dostali plyš. Udělalo nám to radost. Ne tak návštěvníkům akce, kteří nás vzhledem k našemu zbarvení někdy měli problém na pozadí dečky najít. Někdy našli aspoň jednoho z nás, někdy vůbec netušili, že v boxu nějaký netopýr je. Člověk soustavně vysvětlovala, že jsme dva. 
Jasně, že si na barevné pleny ani nevzpomněla. 

Je půl deváté! 
Člověče, vstávat! Těch tvých dvacet se protáhlo tak, že nám hrozí vyhynutí! 
Vylij, vypláchni a dolij misky s vodou! Dosyp červy do misky! Podej nám cvrčka! Anebo ne, my nechceme, podej ho jen těm svým dvěma, co už natěšeně čekají v úkrytu! A ten úkryt bys taky mohla vyměnit a vyprat, on se pročůral sám. 
A nyní maličký třígramový pacient. Správně ho zahřej. A správně drž! Takhle ne, to je o milimetr vedle, takže musí udělat VELKÉ DĚSIVÉ ZUBY. 
Červům utrhej hlavičky a vymačkej mu je do tlamy. Musíš zleva, jinak bude mít tlamku pevně zavřenou! 
Konečně! 

Byla jsem asi nemocná. Hůř se mi chodilo a pořád jsem padala. Člověk panikařila, že mám mrtvici, ale volala pak odborníkům, jestli netopýr může mít mrtvici. 
Pak jsme jely k mojí doktorce. Netopýři mají taky svoje lékaře. 
Jízda byla fajn, řidič jel jako s kočárkem. Neodolala jsem pokušení se stočit do dokonalého klubíčka, chytit se drápkem o perlinku (pro jistotu) a zdřímnout si. 
Veterinářka mi předepsala vápník do vitamínů, protože jsem přece jen babička. 
Pak si na mé nožce všimla zlomeného drápku. Prý se neobrušují, protože musím chodit po měkkém. 
Absolvolala jsem ještě manikůru a pedikůru. 
A bylo po kulhání. 

Nebyl jsem zrovna lumen. 
Splést si lidský příbytek s úkrytem! Pitomý nápad. 
Samozřejmě, cestu ven jsem nenašel. Už jsem říkal, že fakt nejsem lumen? 
Zůstal jsem viset na zácloně. 
Když jsem se vzbudil, byl jsem v krabici, šišlala kolem mě lidská mláďata a mezi nimi se protlačil lidský zasloužilý gentleman a strčil mi před čenich… Mrskajícího se tučného červa na pinzetě!
Hryznul jsem. 
Jídlo! 
Dobře jsem se najedl. 
Večer mě vypustili. 
Ale když jsou tak ochotní… proč to nezkusit?
O pár dní později jsem visel na zácloně znovu a gentleman mě znovu nakrmil.

Stavuji se tak jednou, dvakrát do týdne. 

V zimě není radno vstávat. Ono totiž venku není co lovit. Zimoviště opouštíme jen v nouzových případech. 
Probudila jsem se divně zesláblá a letěla ven hledat něco k snědku. 
Nedoletěla jsem daleko. 
Na římse mě našly nějaké děti. Skončila jsem v záchranné stanici. Rutinu jsem tam pochytila rychle. 
Nastoupit na ruku. 
Najít teplé místo na lidském těle. 
Rozehřát se.
Večeře. 
Léky na zápal plic. 
Trávení v teple. (Lidi milují, když spokojeně předu.)
Klid pod dekou v boxu.

Odletěla jsem na jaře. Nezaváhala jsem ani na vteřinu. 
Jídlo nedostanu zadarmo, ale jsem zdravá, můžu lítat kam chci a nikdo mě neomatlává. 

Když se blíží zima a krátí se vám čas, musíte se vykrmit stůj co stůj. To znamená lov i za světla, kdy ale létají i dravci. 
Jeden mě málem dostal. Drápem mi rozpáral kůži od čenichu přes oko až málem k uchu. Naštěstí jsem stále dobře slyšela. Bolelo to. Letěla jsem zimovat. Co mi zbývalo? 
Uprostřed zimy mě najednou sundal ze stropu sčítač netopýrů. 
Odvezli mě k paní doktorce, která mi cosi přišila přes ránu. Mazali mě něčím příjemným chladivým, brala jsem léky a bylo mi lépe a lépe. 
Nakonec jsem konečně mohla odletět! 
Sice nevidím, ale hlavní je sluch. 

Lidé se nedokážou shodnout, jak říkat našemu bejváku. 
Prý je to kurník, protože ve spodním patře bydlí slepice. Ale taky šopa, protože v něm mají zahradní nářadí a seno. 
Navíc často říkají tahle slova těsně po sobě. 
Hlavně potom, co nás nahoře pod střechou objevila lidská mláďata, která odtamtud chtěla skákat do sena, a pak utekla s pískotem „upířííííí”, ale co si pamatuji, prý při spatření užovky vřeštěla „zmijeee”, takže asi nejsou zrovna dobrá v přírodopisu.
Pak jsme se doslechli, že bydlíme ve stodole a strašíme ve věži. 
Pro nás je to bejvák letní kolonie a šmajchlkabinet během babího léta. 

A potom se na dřevěné podlaze půdy zničehonic objevila ta černá věc. Zrovna když jsme se vracely z lovu. 

Nakrčily jsem nosíky. My netopýři máme citlivé nosíky.

Lidé zrovna nevoní, přesto s nimi bydlíme v budovách. Ale co je moc, to je moc. 

Ani jsme nemohly po čichu najít v kolonii vlastní děti! Musely jsme přepnout na sluchové hledání. Máme také vytříbený sluch. 

Během zahřívání a kojení jsme se radily. Jak vysvětlit kastelánovi, aby tu věc odstranil? 

Děti už jsou moc velké na odnos, ale ještě nezvládají létat. 

Takže jsme pěšky přelezly na druhou stranu půdy mimo akreční disk smradu. 

Žádná otázka prý není hloupá a lepší je se hloupě ptát než hloupým zůstat. 

Dobře. 

Proto jsem sepsali Obecný odpovědník zbytečných otázek a reakčník na zbytečné větičky: 

• Ano, jsme hebouččí. 
• Ano, jsme inteligentní. 
• Ano, jsme roztomilí a KDO O TOM SAKRA POCHYBUJE? 
• Ne, nesnášíme vejce, jste padlí na hlavu? 
• Ne, s myší toho máme společného méně než s člověkem. Myši rodí desítky dětí ročně, my jedno a staráme se o ně důkladně jako lidi.
• Ne, nezamotáváme se do vlasů. Vrážíte snad vy každou chvíli do domů?
• Ano, chceme hladit. Ne, teď nechceme. Ano, hladit. Ne, o milimetr vedle. Ano, mrmrmrmmrrrrrůůůůůůůůmrrrrrr. 

Člověk má jednu velkou odpovědnost. Nikdy, za žádných okolností, jí nesmí dojít jídlo pro nás. To ať jí radši dojde kafe. 
Protože opravdu chápe, jaká čest je pečovat o nás, dokonalá zlatavá stvoření, která ji někdy poctí povolením jednoho pohlazení, má obvykle doma kromě moučňáků i zásoby cvrčků, zophobasů a někdy sežene i sarančata. Naštěstí má poblíž zverimex. 
Horší jsou její každodenní nezodpovědnosti. 
Někdy přijde domů pozdě, aniž by nás okamžitě nakrmila! 
Anebo je doma, ale úderem noci není jídlo v misce. 
V tom případě začneme významně čekat u misky, stěžovat si nebo nahlas poletovat. Obvykle jí to rychle dojde. 

Netopýr je tvor sociální. Sdružuje se v koloniích nebo aspoň staromládeneckých bytech, a na zimovišti také hibernuje po boku ostatních. 
Když jsem tedy skončila u lidí, byla jsem ráda, že žiju. Ale něco mi v životě chybělo. 
Pak mě přestěhovali k novému člověku. 
Po večerech nebo i přes den si mě brávala k sobě. Zalezla jsem pod mikinu nebo pod šátek, uvelebila se a užívala si tulení a tepla, zatímco ona něco četla na monitoru.
Když se mi chtělo, začala jsem se vždycky vrtět, ale člověk vždy zareagovala pozdě. Až po vteřině! 
Co jsem měla dělat, když musíš, tak pustíš. 

Albinismus je vrozená porucha tvorby melaninu, která se vyskytuje u živočichů i rostlin. Neovlivňuje však tvorbu jiných barviv, takže části těla můžou být normálně obarvené příslušnými pigmenty. Vyskytuje se i u netopýrů velkých. 

Porucha distribuce melaninu je něco jiného – ten melanin vzniká, ale nedostane se to všech částí těla, takže výsledkem je „poloalbín“ nebo „částečný albín“. Netopýr může mít například okrajovou část křídel bílou – čehož si nikdo nemusí všimnout, pokud má křídla složená. 

Naopak leucismus znamená, že v kůži chybí všechny kožní pigmenty. Nebo chybí částečně, pak se může zachovat původní kresba, jak to vidíte u této krásné kaloní slečny. 

Netopýr je elegantní nóbl zvíře. 
Vždy čistý a učesaný. Čistící se stejně často a za stejných okolností jako kočka nebo potkan. Tedy když se cítí v bezpečí, aby místo okolí mohl věnovat pozornost svému dokonalému vzhledu. 
Na velkoakci bylo na můj vkus moc čumilů různých živočišných druhů, a tak jsem si zprvu čistila křídlo v úkrytu.
Odkryli mě a nahnali lidi, ať se podívají.
Zkusila jsem čistit… všechno. 
Zase mě odkryli! Čumilové byli nadšení! 
No tak dobře. Příští čistění jsme udělali mimo úkryt a v tandemu. Julián křídlo, já ocasní blánu. 
Lidi pro změnu brblali: „A zrovna když balíme stánek…” 
 

My netopýři velcí máme velkou trpělivost.
Obýváme tubusy dálničních mostů, nad nimiž burácí lidské pojízdné úkryty. Tyhle zvuky jsou docela hluboké a jsou nám tak nějak putna. 
Zvládneme tedy i určitý typ lidských shromáždění, kde naopak lidé vytahují špunty do uší, protože reproduktory prostě MUSÍ být na hranici rizika ztráty sluchu a z kočárků vztekle štěkají ratlíci fistulí. Ti naštěstí moc nechodili do naší haly.  
Nás zvuky moc neobtěžovaly, dostali jsme welcome meal, byli jsme jen ke koukání a lidi šišlali na náš box a hladili kolegy rezavé. 
Pak dorazila média. 
Focení?
Jak pózovat?
Odlet! 
To máš u mě schovaný! 

Naši pečovatelé mají naprosto převrácený denní režim. Je to nezdravé. 
Starají se o nás každou zimu, vyprávěla máma. Tak jsem se rozhodl postarat já o ně. 
Krmičce jsem odebral jídlo, ztuhl, přitáhl nožičky k tělu, schoval hlavu mezi křídla a ocáskem si zakryl bříško. 
Červa jsem NEPUSTIL. 
Za dvacet minut jsem ho dojedl. Podala mi dalšího. Ztuhnout, sbalit se, červa NEPUSTIT. 
Opakovat postup. 
V půl třetí ráno jsem dojedl třicátého, prý „Konečně!” a putoval jsem do boxu. 
Druhý den mě předala jiné krmičce, abych pomohl i jí. 
Za týden mě s jásáním odlezli do zimoviště. 
Myslím, že jsem byl úspěšný. 

Byl červenec, mámy odletěly na lov, a jen jedna teta s námi zůstala v kolonii. 
„Teto, povídej nám pohádku!”
„Jakoupak ještě neznáte?” zamyslela se teta. „O Spirálové chodbě?” 
„Neznáme!” 
„Je to chodba s osobností a je spirálová,” upřesnila teta. „Nachází se v budečské čarodějné škole. Jednou jsem tam byla. Dokonce mají i voliérku a v ní žijou dva naši hendikepovaní soudruzi. Sraz bývá u nich den předem a máme předzimovací párty. Spirálová chodba má ráda zimní spáče, takže nás každý rok vyzvedne přímo u voliéry, zpívá nám ukolébavky a houpe nás. Na jaře nás vysadí na krásném místo plném jídla.”

Lidé obdivně na nás zírati budou. 
Nad měkkou teplou hebkostí našich kožíšků se budou rozplývati. 
Dohadovati se budou, který druh je nejkrásnější. 
Mžourati na třígramové pipouše budou a styděti se budou zeptati, zda jsou to uši nebo nožky, a na které straně se pod tou koulí chlupů schovává hlavička, a kolik netopýrů na té hromádce je. 
Krmiti nás mnozí zkusí. Červi se jim špatně chytati budou, neboť jsou mrštní a utíkají z pinzety. Hledat správnou pozici jídla budou, až nám nastaví jídlo před čenich. Překvapení budou, jak chňapneme. Na naše zuby obdivně zírati budou a na našíi dravou žravost taktéž. 

Porazili náš strom! 
Jsme otužilí netopýr rezaví, takže zimujeme v dutině stromu, a přece jen to není jeskyně.
Jenže jsme v zimě přiletěli na místo a strom byl pryč. Zůstal jen pařez. 
Náš náhradní strom byl taky pryč. 
Co teď? 
Jiná menší kolonie nám poradila balkonhotel, kam lítaj už roky. V létě ho chodí kontrolovat, jestli tam pořád ještě je. Pro jistotu i přilehlý byt. Prý oprsklí! No dovolte! 
Odtamtud nás lidé odvezli do záchranné stanice. 
Ve stanici měli velkou radost. O sto padesát hostů víc! 
Na Echosquare jsme jim dali pět hvězdiček a příští jaro si našli nové zimoviště. 

Krmení netopýra může být docela věda. 
Nejenže někteří zcela postrádáme záklopku, navíc se k lidem můžeme dostat po dlouhém hladovění. 
Zpravidla se tak stává v zimě a v době okolo zimy, kdy už/ještě nemáme co lovit, ale výjimkou nemusí být ani několikadenní hladovění po uvíznuté v lidské stavbě.
Rozkrmovat se musí opatrně. U některých druhů se začíná na pěti moučných červech denně. Rozradostněni přítomností jídla bychom snědli i víc, ale je to pro nás nebezpečné. 
Další dny dostáváme víc a víc. 
Nakonec přijde vytoužená fáze ad libitum. 
A když se naučíme jít z misky, můžeme si kdykoli dát nášup! 

Na hotelu u lidí už jsem zažila leccos. 
Třeba loni v zimě!
Baštila jsem, baštila a baštila! Ale člověk prohlásila, že už vypadám přejezeně, a místo třetí misky mě šoupla do látkového pytle. 
Měla jsem tam nakrmenou společnost. 
„Blé,” řekla jsem si. „Blé,” sdělila jsem spolupytlící. 
Člověk po chvíli otevřela pytel, aby přidala třetí nakrmenou, začala vydávat lidské nespokojené zvuky, obě nás vysypala na umyvadlo, pustila vodu a začala nás zuřivě otírat mokrým hadrem. 
Po chvíli začala trhat látkové ubrousky a těmi nás otírat. 
Když bylo po všem, skončily jsme v boxu a mně ani nedala nášup.
Lidi jsou divní. 

Jednoho krásného dne roku 1950 se skupina fyziků z Los Alamos, tedy sebranka jako vídáme na StarConu a podobných akcích, vracela z oběda. Cestou vymysleli konspirační teorii, že za mizením odpadkových košů v okolí můžou mimozemšťané. Načež začali přemýšlet, kde všichni ti mimozemšťané jsou, když je ve vesmíru tolik galaxií, hvězd a určitě i planet. 

Ovšem už v roce 1835 mimozemšťany prý objevil astronom John Herschel pomocí svého nového teleskopu s 8m čočkou s padesátitisícovým zvětšením na Měsíci. 

Kriticky myslící čtenář však věděl, že vyrábět tak velké dalekohledy bylo naprosto mimo lidské možnosti. 

O těch křídlech radši nebudu ani začínat. 

Když pracujeme, obvykle je den. Pro nás je to jako občasná noční šichta pro lidi. Zvyknete si. 
Obzvlášť když vám lidé donesou jídlo až k čenichu a ještě jsou z toho nadšení. Kolegové rezaví se i nechávají omatlat a předou u toho, ale my velcí na to nejsme. 
Když je hezky a teplo, rojí se lidé. Někdy až moc na můj vkus.
Ale jídlo je jídlo. 
Když je miska prázdná, musím útočit roztomilostí. Třeba roztáhnu křídlo, vytáhnu celou délku jazyka a začnu si je čistit. 
Někdy stačí, aby vysvitlo sluníčko a jeho paprsky vytvořily v mé střapaté světlé srsti svatozář. 
 

Loni jsem se moc nevykrmil před zimou, takže jsem letěl na hotel, aby mě vykrmili lidé.
Omylem mě šoupli k holkám, hihi, a poslali ke krmičec.
Všude byla barevná světla, krmička se snažila vyhnout nějakému vánočnímu cajdáku, co prý hraje všude. Nás tyhle nízkofrekvenční zvuky moc nezajímají, ale vánoční cajdáky i polospící netopýry dokážou vybudit. 
U ní byl klid, teplo, vůně lesa, hodně jídla.
Načež mě šoupla do boxu na samotku! 
To ne!
Den a půl jsem vytrvale drápkem páčil dvířka. 
Pak mě strčila k holkám, že je prý obtěžováním vzbudím na krmení. 
Zalezl jsem mezi ně a usnul. 
Hihi.

Já vám dám osamělé vrznutí! 
Náhodou, mám krásný silný hlas. Dámy z něj jsou u vytržení. Přistávají u naší budky, ale pak vždycky omylem skončí u Štramáka a Dokonalé. Pak si tam udělají párty a zapomenou mi o tom říct. Přitom Kočena zrovna není doma, hihi, takže proč ne…
Pak mi ještě klepou na stěnu a závidí, že tak krásně zpívám. 
Jen do toho trochu vrže naše budka a ruší můj love song. 
Zlí jazykové tvrdí, že to vrzání je lepší než můj zpěv. 
Co jim taky zbývá? Zfialovět závistí? 
Co nevidět dorazí tolik dam, že z toho budka praskne! 

My netopýři sladce prospíme zimu se zásobami tuku nasčítanými už na podzim, ale někdy uděláme výjimku. 
Zejména, když se nestihneme dostatečně vykrmit do krásy. 
Echogram doporučuje několik hotelů s polopenzí, kam musíte vlétnout a počkat na lidský odvoz. Jeden se nachází v hotelu pro lidi, kde se lidi taky nechávají vykrmit, odparazitovat, vypřezimovat, vykrmit a vypustit. Další jsou nespočetná lidská obydlí, tři nemocnice, dvě kavárny a jedna škola pro lidská mláďata.
Od lidí ale není pokoj ani při spořádaném zimování v jeskyni. Každoročně nám tam vleze banda v overalech a chtějí nás sčítat!
Copak nevědí, že se umíme sečíst sami?

My netopýři žijeme celý rok na hraně mezi životem a smrtí. 
V zimě jsme tuzí a studení jako naše okolí a vypadáme neživě. Ale když náš klid něco naruší, umíme se rychle probudit. Oskenovat okolí radarem (vrápenci se dokonce umí jako radar otáčet). Ještě napůl studení a spící přeletět jinam. Případně jít znovu spát, protože se kolem zas potlouká stejná banda bláznů jako loni a dělá si za každého netopýra čárku do notesu. 
Mimo zimování, kdykoli spíme, zchladneme a ztuhneme. 
Ale když nechladneme a jen se rozplácneme a nehýbeme, to není torpor. To je jen postprandiální somnolence po vydatné večeři. 

Který člověk se našich hebkých kožíšků jednou dotkne, už navždy jest kolem našich drápků omotán!

Poznámky:

• Na křídle máme pouze jeden drápek, ten na palci.
• Každý netopýří druh je hebký jinak, ale objektivně vím, že nejhebčí jsme my netopýři rezaví.
• Omotání jest nepraktické, lepší jsou jemné vodicí nitě. Jakmile se člověk přestane děsit, že má v bytě vetřelce, obyčejné vrzání funguje jako pobídka k donesení druhé, třetí nebo čtvrté večeře. V případě bdělejšího člověka stačí varianta vyčítavého sezení u prázdné misky. Případně v misce. Pestrákům doporučuji pohoršeně syčet.
• Doporučuji však omotání sebe kolem lidského prstu. Člověka omotá kolem drápku spolehlivě.

My netopýři milujeme škvíry. Jsou pohodlné a bezpečné. Je ale třeba být opatrní. Někdy ujdete pár kroků a ocitnete se v takové divné velké světlé jeskyni. Bydlí tam totiž lidé.
Musíte chvíli kroužit okolo, hledat výlet ven, soustředit se, echolokovat, průběžně odhazovat zátěž.
V horším případě se nedostanete ven a doufáte, že se lidé vrátí brzy a zachrání vás, než zemřete hlady a žízní. 
V lepším případě najdete otevřené okno, kterým se dá vyletět ven z pasti do bezpečí. 
Zato člověk se vrátí domů po noční a místo kýženého žuchnutí do postele bude muset uklidit to, co jste tam nechali. 

My rostliny také máme lovecké strategie. 

Ta moje je obzvlášť vyladěná. Žádné čekání, až si na mě náhodou sedne moucha! Kdepak, cílím na větší úlovky. 

Terčíky do akce! Dobře se o ně odráží netopýří ultrazvuk. Je to pro mě červená značka, která znamená kemp. Tedy pardon, zelená, jsme na Zemi. 

Jsem spacák de luxe. Akurátní velikost, chladivé stěny pro pohyb během horkého dne... 

A už letí! Pořádně napucnuté břicho. To bude vysoká platba. 

Netopýr zalézá do láčky, pohodlně se zavěsí a spokojeně usne. 

Čekám. 

Ráno vstává, protahuje se, zvedá ocas, poulí oči, před odletem odhazuje zátěž. 

Pořádná porce výživného guána! 

Potenciální tatínek 1 byl krásně zlatavý, jako jsem já. Hezky nasvalený. Nadprůměrná inteligence tady sice není, ale ten krásný hlas!
Potenciální tatínek 2 byl chytrý, brunet, se šrámem z nedávného prohraného souboje o bejvák s jiným samcem. Má tak hezké řasy...
Potenciální tatínek 3 měl nejsilnější hlas, jaký jsem široko daleko slyšela. Jako bonus nedutou hlavu a hebkou srst.
Potenciální tatínek 4 měl silná krásná křídla, solné létací svaly a byl chytrý.
Potenciální tatínek 5 mě zaujal... tím, že se s ním vždy dalo dobře pokecat. Fajn chlap.
Vybrala jsem si všechny a navštěvovala je každý rok.
Protože proč ne?

Potenciální tatínek 1 byl krásně zlatavý, jako jsem já. Hezky nasvalený. Nadprůměrná inteligence tady sice není, ale ten krásný hlas!
Potenciální tatínek 2 byl chytrý, brunet, se šrámem z nedávného prohraného souboje o bejvák s jiným samcem. Má tak hezké řasy...
Potenciální tatínek 3 měl nejsilnější hlas, jaký jsem široko daleko slyšela. Jako bonus nedutou hlavu a hebkou srst.
Potenciální tatínek 4 měl silná krásná křídla, solné létací svaly a byl chytrý.
Potenciální tatínek 5 mě zaujal... tím, že se s ním vždy dalo dobře pokecat. Fajn chlap.
Vybrala jsem si všechny a navštěvovala je každý rok.
Protože proč ne?

Lidská technika postupuje mílovými kroky.
Jednou, doufám že brzy, bude schopná plnohodnotně nahradit něco tak složitého a perfektního jako je netopýří křídlo.
Nebude to snadné. Křídlo dokáže drobnými změnami tvaru zcela měnit své letové vlastnosti. Klouzat do výšky. Trefit se přesně na přistávací plochu. Bacit kořist. Vytvořit kolébku pro novorozeně.
Kromě imitace drobných svalů je také třeba plně nahradit nervovou soustavu. Potřebuji v křídle, dlaních a prstech cit.
Musela bych se rozlétat ve voliéře a nikdy bych asi nesměla zcela odletět, protože bych musela chodit na pravidelné kontroly protézy.
Skvělé. Nemožné. Prozatím... možná napořád?
Ale můžu přece trochu snít, ne?

Letíte na lov, za dveřmi flákáte echolokaci a najednou lup, jste v netopýrařské síti a šup s vámi do boxu.
Přibyla ke mně mladá vrápenka.
"Už to znám. Chvíli budou dělat humbuk a pak nás pustí," řekl jsem jí.
"To je hezká představa," fňukla. "Sežerou nás!"
Dorazila lidská mláďata a začala na nás agresivně vejrat.
<"Jsou to kluk a holka,"> řekla naše držitelka.
<"Jé, jak poznám chlapečka?">
Ani omylem! Otočil jsem se bříškem k perlince.
"Copak, tenhle humbuk se ti nelíbí?" rýpla si vrápenka.
Lidské mládě fňukalo, že chce vidět, jaký jsem chlapeček.
Něco jsem zavrčel a vypadl, jakmile mi otevřeli dvířka.
Holka zaváhala, ale za chvíli se připojila.