Moje články

"Sehni se... zacouvej pod stůl... neee nezvedej ten zadek!"
Člověk zas telefonuje se svým druhem. Neslyšíme reproduktorový šum ani hlas, ale na tom nic neobvyklého není. Lidi vyvádějí všelijaké věci.
"Neokusuj jim ty větve! Mají je, ehm... na šplhání."
Asi myslí ty větve, které obcházíme cestou z úkrytu k misce.
Zip na vchodu se otevírá. Bude jídlo! Jaktože tak brzy za světla?
"Někde tam jsou... vyčenicháš je?"
O deku našeho úkrytu zavadí něco... dlouhého a tenkého... že by... ano ano ano! ZOPHOBÁK!
Opatrně chytím zoubky a olíznu. Co když je to místo chutného červa odporný lidský prst?
Ale fuj!
Rohovina!

My netopýři velcí jsme společenská stvoření. Kdejaký majitel budovy s letní kolonií nebo sklepa se zimním chlupatým hroznem vám to potvrdí.
Společnost nám svědčí.
Přežijeme i samotu. Jíst a spát zvládneme i bez společnosti. Ale něco nám chybí. Hebkost a teplo dalšího netopýřího těla.
Julián měl jasno.
Ale já si hlídala hranice.
První den měla hranice dvacet centimetrů. Když přišel blíž, vrčela jsem.
Po týdnu jsem ho snesla v deseticentimetrové vzdálenosti.
Osmý den spal tak blízko, že jsem ho mohla dloubnout křídlem do žeber. Neudělala jsem to.
Devátý den se pode mnou chtěl schovat.
Desátý jsem mu dovolila se přitulit.

My netopýři máme skvělý sluch. Taky - záleží na druhu - někdy poměrně dobrý zrak. Zato náš čich!
My se dozvíme věcí, které vy lidé nezjistíte.
Stačí se třeba proletět lidem po bytě. Ideálně v noci a když zapomenou pořádně zavřít dvířka boxu.
Onehdy jsem přistál na botníku. To bylo informací.
Tolik bot.
Domácí. Z podrážky cítím saponát.
Sportovní. Trochu od bláta a potu.
Polorozpadlé na zahradu. Mnohokrát vyprané. Nepomohlo jim to.
Pracovní od městského prachu.
Zvláštní s podpatkem. Jsou cítit nepohodlím.
Mezitím člověk zjistila, že jsme na výletě. Výhružně jsem na ni zaecholokoval. Chytila mě do utěrky a šoupla do boxu.

Jako bohyně opečovávaná lidmi jsem už vyzkoušela lecjaké druhy podlah.
Po operaci to byly papírové ubrousky. Většinou měkké. Chodí se po nich lépe než po plastu.
Pak kočkolit. Z toho se mi udělal otlak na zdravém křídle, a to je povážlivé.
Dostala jsem tedy flícovou dečku. Každý den novou, ale prý to není moc praktické.
Pak nás člověk odstěhovala do dětské ohrádky a na dno dala deku. To nebylo špatné.
Přišel upgrade! Deky ve vrstvách. Otlak se hezky zahojil.
Další rok jsme se stěhovali do dětské ohrádky.
S matrací!
A dekou na ní.
Od té doby často spíme na podlaze.

Náš příběh je ukázkový doják.
Julinka z Hranické propasti si těsně před porodem ošklivě polámala křídlo. Ujali se jí dobrovolníci. V noci před cestou do Prahy porodila. Mládě dostalo jméno Julián.
Julinka dostala na zraněné křídlo dlahu a obětavě se starala, ale bylo jasné, že už nikdy neodletí. Mladí kluci dospívají rychle, takže Julián byl vykastrován, aby mohl dál bydlet s mámou. Nevydrželo jim to ani půl roku. Julinka zemřela a Julián zůstal mnoho let sám.
Když mu bylo sedm, zavál mu osud do cesty mě.
Moc si chtěl povídat a tulit se.
Na uvítanou jsem mu vynadala a nafackovala.

Akce pro lidi jsou kapitola sama pro sebe.
Jednoho rána vás jednoduše lidi strčí do boxu, sbalí vám s sebou jídlo a vodu a náhradní ubrousky do boxu a sobě velké batohy a tašky s různými lidskými sereptičkami a někam se jede.
Pak je buď vedro, že lidi lekají, nebo zima, že nemyslí na nic jiného, než kde se zahřát a u kterého teplého místa je nejkratší fronta. Být heterotermní má nespornou výhodu.
V závislosti na počasí chodí občas nebo neustále lidi koukat a šišlat.
Vás pořád odkrývají, zkoušejí tahat z úkrytu, fotí, matlají, ale hlavně, HLAVNĚ, každou chvíli krmí.

Julián byl asi odjakživa tele. Má na to nárok. Jeho máma si zlomila křídlo těsně před porodem. Máma už nikdy nelítala, a vypustit ho samotného nejde. Netopýře potřebuje mámu nebo aspoň tetu. Teta žádná k dispozici nebyla.
Doteď. Teď mu dělám tetu já. Už byl dospělý, když jsme se sestěhovali. Lidí se bál. Z úkrytu vycházel, až když spali. Minulý čas.
Fáze 1: "Nemám chuť se kamarádit! Zmiz!"
Fáze 2: "Jdu jíst. Pokud chceš, aby na tebe něco zbylo, musít z toho úkrytu vylézt."
Fáze 3: "Můžeš se pode mnou schovat. Zahřeješ mě?"
Fáze 4: "Za chvíli vytáhne cvrčky. Počkáme..."

Naše člověk je lidská samice, česky ženská, pomoravsky baba.
To u lidí většinou znamená dlouhou srst na hlavě a žádnou na obličeji. Pro tu moji to platí, jen ty vlasy se někdy zamotají a vytvoří pelech akorát pro jednoho většíno netopýra.
Skrz vlasy chodím fakt nerada, je to fujtajbl a motá se vám to všude.
Naštěstí na lidské hlavě jsou struktury, které se dají použít jako schůdky nebo držáky.
O nos se chytá blbě a má díru špatným směrem. Navíc klouže.
O ušní boltec se dá dobře zachytit nebo opřít. Když ale zarazím křídlo dovnitř ucha, ozve se jekot. Zvláštní.

Bylo nás šest.
Já.
Máma.
Dvě tety. Kámoší s mámou.
Kluci dvojčata. Jeden větší lumen než druhý. Máma je bude muset naučit, jak se dostat na zimu na hotel do záchranné stanice, protože tihle dva nejspíš ani netrefí na zimoviště.

Shrnuto: v ohrádce byla NUDA. Procházela jsem se u stropu a hledala, kde nechala člověk při kolíčkování díru. Vedle žvanily dvě člověčice nad čajem a nekoukaly.
Konečně!
Okno příležitosti otevřeno!
Honem ven!
"Koukni, uletěla ti myš!"
Chňap.
Tak nic.
Plesk! Teta vyrazila za mnou, ale letět nemůže.
Máma sotva stihla vykouknout a už ji měli.

Okno je teď zakolíčkované.
NUDA.

Určení data a místa, kdya kde mě a Juliána můžete uvidět, naštěstí není tak složité jako počítat datum Velikonoc s tužkou, papírem a tabulkami.
1. Zjistěte datum Dne Země.
2. Najděte nejbližší sobotu (ne neděli).
3. Páté prvočíslo napoví hodinu začátku akce.
4. Dvojnásobek druhé mocniny druhého prvočísla hodinu konce.
5. Náš stánek bude jako každý rok na zeleném místě.
6. Ono místo vzniklo v roce pro naši republiku nešťastném.
7. Na tomto místě si můžou kromě lidí hrát i netopýři vodní.
8. Prý má připomínat Paříž.
9. Je to největší park své městské části.

Těší se na vás
Mariella

Pipouška byla vskutku mistrná hráčka. Naštěstí se nakonec plně uzdravila a mohla být vypuštěna. Ač za tu dobu ochočená, s odletem neváhala ani vteřinu :-)

Že nás člověk sem tam tahá do práce, jsme si zvykli. Že pracuje na několika místech současně jí odpustíme. Naštěstí tam jsou jen chytří lidí, kteří na nás nematlají bez dovolení a spíš fotí, natáčejí, šišlají a piští.

Obvykle však následuje cesta na veterinu. Obvykle.

Posledně se ale fakt překonala. Veterina se nekonala. Ale!

Dotáhla nás do velké místnosti plné lidí, kde pak dlouho mluvila a ukazovala velké obrázky. Pak s námi jela metrem, hodinu vlakem a dvě hodiny autem.

Už mezi tou spoustou lidí jsme začali vřeštět. Pro jistotu i smrdět.

Myslím, že tenhle exces už se nebude opakovat.

Zelenáč konzultuje po telefonu s odborníkem.
"... já nevím, jestli je rozehřátý. Šmejdí tady po stole a pořád vibruje."
"Tak to se nerozehřívá, ale přede."
"On přede?"
"Občas."

***

Odborný dotaz na přednášce: "K čemu je biologicky netopýrovi předení?"
Odborná odpověď: "Jak bych to řekl... K čemu je člověku se protahovat a dělat mmrrrrmhmmmm?"

***

"Jejda, ty máš na těch osm gramů pořádný motorek!"
To je pochvala za krmení, ty tupý strome.

***

Rada pro sousedku v boxu: "Až dostaneš chutného šťavnatého zophobáka, začni příst. Bude to moc roztomilé a dostaneš dalšího."

***

Není to žádná věda.
Jsme prostě odporně roztomilí a zlatí a kočičí.

Od narození žiju u lidí a je to spousta let. Sice občas koušu, ale nemá na to s těmi natvrdlými lidmi jeden nárok?
Vzteklinu nemám, kde bych k ní přišel?
Za to může moje současná člověk. Je natvrdlá jako všichni lidé a ještě líná.
Nenapadlo ji zabíjet cvrčky, takže je strká do lednice a pak zchlazené podává na pinzetě, dokud nezačnou moc vyskakovat. Pak si stěžuje, že jí celé léto cvrkají za postelí.
Nechce se jí zabíjet zophobáky a dává je do moc malé misky, takže je musíme chytat všude. .
Můžu já za to, že její malíček vypadá jako zophobák?

Netopýří miminka mají přibližně ve věku jednoho měsíce první a jedinou šanci na úspěšný odlet.
Buď odletí na první dobrou, nebo se rozplácnou na zemi. Pro některé druhy je vzlet ze země naprostou samozřejmostí. U jiných se to někteří naučí. Vyskakují tak dlouho, až se jim povede nabrat výšku a rychle zkorigovat balistickou křivku v let vzhůru.
A tak musíme pilně nacvičovat.
Protahovat křídla.
Posilovat létací svaly.
Pravidelně jazykem vlhčit a čistit létací blánu.
Objevovat jemnou motoriku, která nám umožňuje superrychlé manévrování (a vyhnutí se fujlidem a jejich vlasům).
Pak se všichni připravíme ke startu a... jupí! Svět je náš!

My netopýři se občas o lidech dovíme věci. Máme totiž rádi teplé, klidné půdy domů, kde nikdo moc netravuje ideálně ani ve spodních patrech.
Zpravidla jde o domky plné starého nábytku, nepořádku a prachu, kde se povalují měnící se počty zahradního náčiní a lidských mláďat. Případně sklenek, vypitých lahví, cizích lidí a ukradených zahradních trpaslíků.
Na jednu chatu nás vzala člověk. Lidé tam spali na půdě místo netopýrů. Otravné.
Najednou dorazili nadšení lidé s krabičkou plnou sarančat.
SARANČAT!
Oooooo!
Juliáne, ty tele, vylez honem z úkrytu! Nebo aspoň udělej roztomilý čumáček a roztomilé zoubečky!
Ten den jsem spala na podlážce.

Netopýr neloví jako nějaký nudný pták. Zob, zob zob, klov. Nuda. Zííííív.
Kdepak, my jsme nápaditější.
Spousta z nás loví elegantně a vražedně. Roztáhne velká děsivá křídla (a neopovažujte se říkat něco o roztomilosti!), zákařně bací kořist v letu, nemilosrdně ji nabere ocasní blanou a odtamtud elegantně sebere do velkých děsivých zubů.
Netopýr vodní je ještě lstivější. Umí sbírat ocasní blanou z vodní hladiny. Nebo pavouka z pavučiny. Pavouk se snaží utéct, ale je mu to málo platné.
My velcí tiše a vražedně sbíráme kořist ze země.
Takže stačí, když mi přisunete krabičku! Já už si toho cvrčka vezmu sama.

Teda, to poslední zimování u lidí!
To byl flám jako trám!
Bylo od nás chytré, že jsme schválně nalétali někam, odkud nás odvezou do záchranné stanice. Té pro štramáky. *)
Tedy, místo trámu byla perlinka. Místo půdy box. Místo hejna můr miska s červy. Ale my si dokážeme užívat života kdekoli!
Kupříkladu můj soused zleva. Skočil po hlavě do misky a rozházel zophobáky. Kteří vylezli za námi do úkrytu! Stačilo jen počkat a chňap!
Nebo soused zprava! Baštil a baštil, pak vylezl nahoru, neudržel se ani na perlince a rozplácl se na podlážce jako vypasená kotva.
Když dotrávil, zvládl vylézt zpátky.

Jsme hřejivé, hebké, huňaté, přítulné a předoucí chlupaté kuličky s křídly.
Když chceme.
Když nechceme, jsme vyzubené nadávající štípající obludy klidící se lidem z dosahu.
Pokud Julián opravdu nemá svůj den, taky nechápavě zakousnuté do hnusného lidského masa místo šťavnatého zophobáka.
Naše člověk je dost nejistou konstantou našeho života. Nejen že minulý týden dvakrát přišla pozdě a smrděla jednou kočkou a podruhé psem, ale dokonce odjela na tři dny pryč!
Jsme těžce uraženi.
Jíst budeme, až zhasne a půjde spát. Žádné roztomilé šuštění křídly a radostné pískoty. I kdyby nám po těch cvrčcích ještě přinesla misku zophobáků.

Moment... misku zophobáků?

Vy lidi to znáte taky. Když se vás sejde víc a máte s sebou malé děti, nastane brzy rachot jako ve slepičárně. V případě nevychytaného výběru společnosti si připadáte, že v té slepičárně skutečně jste.

Nevím, jak lidi říkají mojí letní kolonii. Dodneš se dohadují, kde jsem létávala rodit a vychovávat děti. Hihi. Tajemná dáma stále drží
imidž.

Některé jsem potkala už při probuzení v zimovišti. Jiné až na místě. Ale vždy jsme měly všechny břicha jako bubny a porodily krátce po sobě.

Ať už máte jakékoli spolubydlící, oceníte, když vám na chvíli zahřejí dítě, než se vrátíte z lovu.

Lidi prý mají nějaké svátky a volno. Nevypadalo to tak. Člověk pobíhala po bytě, pořád nosila věci odněkud někam, utírala nábytek a čistila kdeco.
Nakonec hromadu věcí naházela do kufru a nasypala nám druhou, štědrou misku jídla.
Krátce nato odjela i s kufrem. To nevěštilo nic dobrého.
Večeře byla vydatná. Ještě druhý den odpoledne jsme usilovně trávili. Večer byly obě misky prázdné a člověk stále nikde! No to snad ne!
Dnes je den třetí. Začínáme mít hlad a jsme naštvaní. Člověk stále nikde a miska je prázdná.
Až se objeví, my jí to pořádně vyúčtujeme!
Týden s ní nebudeme mluvit!

Můj druh je náladový a vůči lidem asociální a nehodí se moc na ukazování lidem, říkali.
Moje člověk je věděc, a tak hypotézu zkusila ověřit. Když už mám ráda návštěvy, proč bych nezvládla i předvádění se na stánku, že jo? Trvalo jí celý rok a tři čtvrtě, než na to přišla.
Lidi jsou takové... tupé pomalé stromy. Musíte jim dávat jednoduché pokyny.
Visení mimo úkryt: chci se nechat omatlat.
Zalezení do úkrytu: nechci.
Klidné sezení v ruce: můžete hladit.
Zalezení pod druhou ruku: Nesahat.
Nadávání: Chce se mi čůrat, máš přesně 0,3 s na to přendat mě do boxu.