Moje články

„Počkej… takže jedeš do Kapského Města?“
„Ano, přesně tam, W´Kabi. Má se tam konat jedna část konference. Její zbytek pak proběhne v Evropě.“
„Kapské Město…“ Náčelník hraničářů se odmlčel. Zdálo se, že hluboce přemýšlí.
T´Challa odolal pokušení si do dlouholetého přítele rýpnout.
„Není tam ta myš?“
Král Wakandy se otočil zády. Musel. Koutky úst mu cukaly, zatímco W´Kabi pokračoval: „Víš, jakou myslím, ne? Na mapách je zakousnutá do tamějšího poloostrova… Myš dobré naděje.“
Zpozorněl, když se králi začala třást ramena, smíchem.
Co ho tak pobavilo?
T´Challa se pokoušel ovládnout smích, v očích pobavené jiskřičky. „Mys Dobré naděje je pevninský výběžek.“

Přesýpací hodiny na jednotlivých stolech odměřovaly minuty, toho si všiml hned mezi dveřmi. Nervózně polkl, začal se otáčet zpátky ke dveřím.
„Nikam, Remusi!“ Sirius zastoupil dlouholetému kamarádovi cestu.
„Teď si sedneš ke stolu a jednu z těch čarodějek okouzlíš.“
„Nesnáším tě, Tichošlápku,“ zabručel.

„Takže… jaké máš zájmy?“ Tmavovlasá čarodějka dostala nadutou odpověď.
Ne, tak tenhle ne. Chová se, jak páv.
Náfuku vystřídal nervózně vyhlížející kouzelník se strhanými rysy.
„Jste na Speed datingu poprvé?“
„Ano.“
„Na tohle si zvyknete, nebojte.“
„Chodíte sem často?“
Místo odpovědi mu polila košili vodou, omylem.

„Tak co? Udělala na tebe nějaká dojem?“
„Jo, ta nešikovná.“
„Fakt?“

„Taky máš tu stejnou fotku jako Rex, Echo?“ Brýlatý klon ji už kolikrát zahlédl, ale teprve teď se na ni zeptal.
„Jo,“ holohlavý klon fotku odložil. Vypadal na ní jinak, černovlasý, usměvavý… spokojený. „Tehdy jsem Republice sloužil rád. Nevypadal jsem ani takhle,“ obsáhl rukou své vzezření. „Teď působím nepřirozeně. Pokusy Separatistů mě změnily zvnějšku i zevnitř,“ chtěl mluvit dál, ale nedostal příležitost.
Tech ho objal.
„Ty nejsi žádná chiméra, Echo. Všichni jsme Republice sloužili do poslední chvíle… a neznám nikoho z klonů, kdo by toho zvládl tolik, co ty.“
„Ale vy…“
„My jsme defektní.“
„Jo… všichni jsme. Já i ty.“

„Už jste viděli tu věc, která se objevila v pozůstatcích Dol Gulduru? Je to nějaký zvláštní předmět, neznámý.“
Kolující řeči vzbudily oprávněnou zvědavost.
„Prý to i mluví.“
„Prozkoumám to.“ Elfí princ nezaváhal.

Krabice s dvěma otvory byla velká, jak dospělý muž.
„Vložte DNA. Vložte DNA.“ Opakoval robotický hlas.
DNA? Tím myslí krev? Nezdržoval se přemýšlením, řízl se nožem do dlaně. K blikající části přiložil ruku.
„Vyhledávám… nalezeny shody. Parid, princ trojský a William Turner, kapitán Bludného Holanďana. Přejete si zahájit import z jiných realit?
„Ano, přeji.“
Stroj se bíle rozsvítil. V místech otvorů se objevily siluety.
„Transfer byl úspěšně dokončen.“

Nesnáším tyhle sledovačky. Musím na ně vyrážet se změněnou podobou s pomocí Mnoholičného lektvaru.
„Gin,“ poručil si kouzelník v košili a džínách. Neusmál se ani, když ho obratem dostal, hnědé oči zkoumaly okolí.
„No tedy, Adriane, tebe bych tu nečekal.“
Bradavického profesora lektvarů polilo horko.
„My se známe?“ Sjel nově přísedícího ledovým pohledem.
„Jasně, že jo. Ta minulá noc… fakt byla plná zázraků… jsem zvědavej, co mi předvedeš dál.“
Mudla… používám osvědčenou podobu a narazím na mudlu, kterej zná můj předobraz. Tady ho neomráčím, jsme tu na očích, zvedl se.
„Kampak?“
„Co jít… do soukromí? Dopřát si výživný večer?“
„Platí.“

„Oheň je dobrý sluha, ale zároveň zlý pán… a ohnivá alchymie není výjimkou. Při jejím ovládání musíš zůstat naprosto soustředěný, jinak můžeš ublížit i někomu, koho miluješ. V rukou zelenáče, je bez pořádného výcviku nebezpečná každá alchymie, ale oheň sám o sobě nosí život i zkázu. Chápeš to, Mustangu?“
„Ano, mistře Hawkeyei.“

„Svěřím Vám otcův výzkum, ale mám podmínku.“
„Jakou?“
„Až se naučíte ohnivou alchymii spalte části, které k ní vedou.“
„Ale… vaše záda… výzkum vašeho otce…“ zaskočila ho.
„Jakmile se poškodí část vzorce… nebudou žádní další ohnivý alchymisté… vezmu si ji s sebou do hrobu.“
„Dobrá. Udělám to.“
„Děkuji.“

„Jestli se nebudeš dostatečně snažit, tak v bojích s Quncy nebudeš mít žádnou šanci. Musíš se, v co nejkratším čase, naučit Bankai.“
„Bankai? Vy jste se zbláznil! To není…“
Hisagiho námitky umlčela rána.
Sykl.
„Nepadlo ani slovo o tom, že bych ti neublížil, Shuuhei. Nejsem tak mírný jako byl Tousen.“
„Kapitána Tousena si neberte…“ větu nedokončil. Rychle uhnul útoku, který by ho odhodil do křoví. Už mlčel, soustředil se, jen na útoky a obranu.
Vy nevíte vůbec nic, kapitáne. To kvůli vám jsem vstoupil ke dvorní stráži. Vy jste byl můj vzor.
Pot z něj lil.
„Zvládl jsi to, Hisagi.“

„Co to je? Kdo to napsal? S tímhle nesouhlasíme. Zablokovat, odstranit!“
„Kirovo učení je svaté! Vše ostatní je kacířství!“
Kírova vláda změnila nejen Japonsko, ale i celý svět. Byl opravdovým bohem nového světa a po smrti L už mu nikdo nestál v cestě. Celý svět se změnil, k horšímu.
Už to nebyly vlády, které měly rozhodující slovo. Pánem všech těch mocí opojených starců byl masový sériový vrah. Jejich oddanost připomínala nemoc šílených dětí. Nesnesli svoji, natož Kirovu kritiku. Oháněli se mocí, ale své oponenty umlčovali. Konstruktivní kritika jim neříkala nic. Slušnost se vytratila, zůstalo jen zoufalství a zkáza. Čiré peklo.

„Kapitáne Hirako, je svolaná porada.“
„Ty jdeš taky, Sousuke?“
„Mají být přítomni i zástupci, pane.“
„Dobře. Jdeme.“
Nemám k tobě důvěru. Nevěřím ti a nespustím tě z očí. Jakmile se se mnou něco stane, převezmeš divizi jako nový kapitán… všichni ti zobou z rukou, ale máš zkaženou krev, zlou krev.

„To je náš nový kapitán?“
„Proč nejmenovali zástupkyni Hinamori? Zná pátou divizi líp než někdo cizí.“
Špitání neustávalo, nabíralo na síle.

„Zástupkyně Hinamori, že?“
„Ano, kapitáne.“ Ošila se, jak ji jeho hnědé oči hodnotily.
„Můj… bývalý zástupce moji důvěru neměl, vy ano. Těším se na vzájemnou spolupráci.“
„I já, pane.“

„Eddie, proč se mnou nemluvíš?“ Venoma dost znejistilo mlčení jeho parťáka.
„Ty víš proč! To tvoje sloučení s koněm… fajn, zvládli jsme to, ale ta řeka? Ryba, žába, pak já… a pak pijavice! Je sakra nepříjemný, že ses na mě přisál takhle! Od tý doby se škrábu všude!“
„Vážně všude, Eddie?“
„Venome…“ Bývalý reportér shledával směr rozhovoru nemístným, stejně tak symbiontův zájem o své poškrábané části.
„Vyléčím tě, když se spojíme. Škrábance zmizí…“ zněl vemlouvavě.
Má pravdu. Byla by to otázka chvilky a přešlo by mě nutkání škrábat se dál, ale… na jak dlouho?
„Ne, díky. Použiju dětský zásyp.“
„Eddie!“

„Listere, můžeš mi vysvětlit, proč Kocour lítá po palubě D, jak zběsilá střela? Už pozotvíral všechny dveře a vykramařil skříně posádky.“ Rimmer pozoroval počínání jejich dalšího člena na kamerách.
„Paluba D? Vždyť tam pořádně nic…“ zarazil se uprostřed věty, začaly mu cukat koutky.
„Listy, cos mu řekl?“
Zase to bude nějaká ptákovina, který se Kocour obratem chytil.
„No… asi podniká hon na velikonoční vejce,“ přiznal neochotně.
„Cože?! Kde by se asi tak v kosmu vzaly vejce?“
„Říkal jsem mu o Velikonocích… a o zvycích, který k nim patří… o velikonočním zajíci.“
„Začni se modlit, ať se nebarví tam dole, rozumíš?!“

„Můžeš mi vysvětlit, proč do Marauderu taháš všechny tyhle krámy? Je to pro nás naprosto zbytečná zátěž, odpad. Něco takovýho bych čekal od Omegy, ne od tebe, Crosshaire.“ Hunter se rozčiloval pořádně.
„K čemu tohle všechno?“ Nohou nakopl nejbližší plechovku, takových se po lodi válelo nespočet.
„Pro tebe to je tak akorát odpad, ale pro mě ne. Tyhle různorodý plechovky jsou poklad.“
„Crosshaire…“
Vážně chce, abych mu zakroutil krkem?
„Zmizí odsud, jen co dorazíme na Pabu.“
„To doufám.“

Prásk!
Crosshairova střela našla neomylně cíl.
Tak na tohle je chtěl. Hunter pozoroval plechovkové bludiště, na kterém odstřelovač cvičil. Nevyjde ze cviku.

„Nech toho koníka, Alfréde! Není to, jen tvoje hračka.“
„Ale je… dostal jsem ho od Arthura, Matthew. Ty přece máš toho robůtka.“
Dva naprosto identičtí chlapci se dohadovaly o dřevěné hračky.
„Jenže ten nemá tak hezký oči. Je to ošuntělá hračka, ¨ fňukl mladší. „Zato, kdyby si osedlal tvého koníka…“
„To nemá, ale Arthur si dal práci s jeho botkami. Můžeš mu je i sundávat,“ Alfréd to ihned předvedl, sundal robotovy látkové botičky. Jeho počínání se setkalo s Matthewovým opětovným kňouráním, které přilákalo Arthura.
„Alfréd sundal robůtkovi botičky…“ žaloval, „… a nechce mi půjčit koníka.“
Arthur zakoulel očima. Proč jen je adoptoval?

Mechanik: Konečně mám chvilku času, abych si sednul.
Nomád: Nedokážeš se zastavit? Já vlastně taky ne. Na čem teď pracuješ?
Mechanik: Je to tajné, ale má to být obranný štít kolem Země. Inspiroval mě bývalý kamarád.
Nomád: Teď spolu nemluvíte, Mechaniku? Copak nosil doslova štít?
Mechanik: Ne, dost ošklivě jsme se pohádali. Nevím, kde teď je, ani co dělá. Dostal jsem od něj přes hubu.
Nomád: Třeba jste si to zasloužil, jestli jste se choval jako blbec. Ne, pokud je to opravdový přítel, tak si to časem vyříkáte. O tom nepochybuju.
Mechanik: Díky za důvěru, Nomáde. Napíšeme si zas příště.

Zapadlá knajpa v řídce obydleném městečku nabízela úkryt pro všechny možné podvratné živly. Šerif sice udržoval pořádek, ale na spoustu vykuků, s kolty proklatě nízko, jeho slovo neplatilo. Zvláště ne na domnělého pána a jeho sebranku posluhovačů, kteří se považovali za nejlepší střelce vůbec.
Dvoukřídlé nízké dveře se prudce rozletěly. Příchozí vzbudil krátkou pozornost, než se štamgasti vrátili ke svým pohárům.
„Whisky! Nalejvej!“ Zpod klobouku vykoukly dlouhé, rezavé, prameny.
„Mary, nemůžeš, jen tak…“
„Ale můžu, Freddy!“ Ženiny zelené oči plály ohněm. „Ta fosílie, která se považovala za zdejšího vládce, je konečně pod drnem!“
V texaském zájezdním hostinci vypuklo oslavné šílenství.

„Krucinál, Deidaro! Doufám, že to nemyslíš vážně! Ten chlap je Kazekage… a Jinchuuriki k tomu! Tvůj cíl!“ o vůdce Akatsuki se pokoušely mrákoty.
„Myslím! Končím s vámi, se všemi!“ Blonďatý umělec byl odhodlaný prásknout dveřmi.
„A jak se uživíš, co?“
Deidara sklapnul, ale svého cíle se nehodlal vzdát.

Ulice Suny byly plné hluku. Probíhala oslava na počest Kazekageho.
Deidara procházel shromážděným davem, slamák pečlivě vražený do čela. Opustil Akatsuki, ale pořád byl zločinec. Střípek hovoru ho přiměl k zastavení.
Kazekage bude mít rozšířenou ochranku… chystá se dražba… takhle se k němu dostanu! Nechám se vydražit… stanu se jeho prodaným ženichem!

„No to je hrůza, co se tady děje.“
„Opravdu? Co?“
„Táhnou tu kabely, rekonstruují… za chvilku nás odříznou od světa všechny. Budeme chodit kanály… a ty jejich etapy…“ ke slovům se přidalo rozhazování rukama. „A stará Pešková… co ta říkala…“
Klepy, klevety, pomluvy. Ty procházely, zato jakýkoliv pokus o odpor, i ten sebemenší, byl nevybíravě umlčen. Všehoznalé vedení nesneslo kritiky režimu. Neměli žádnou soudnost, svědomí. Žádná mez je nezastavila, oni představovali její opak, bezmeznost.
Chtěli víc a víc, ale slušná komunikace vázla. Jejich projevy se vyznačovaly urážkami, arogancí a hulvátstvím. Nezbývalo nic jiného než doufat v lepší zítřky. Mít naději.

Strojvedoucí rychlovlaku šinkansen měl za sebou dlouhou směnu. Vlak odstavil v depu, těšil se domů. Sní si večeři, odpočine a zítra nanovo. Práce, domů… pořád dokola, beze změny. Zazíval, ještě procházel vlak. Ujišťoval se, že je prázdný.
Zvláštní. Svítí se tu, vstoupil do posledního vagonu. Centrálně jsem zhasínal.
Koutkem oka zachytil cosi jako pohyb. Mihnutí.
„Haló? Je tu někdo?“
Odpovědi se nedočkal, zato prudký poryv větru jím mrštil na sedačku. Neviděl shinigamiho, který bojoval s hollow.

Bělovlasý kapitán schoval svoji zanpakuto, zatímco se hollow vypařoval.
„Tenhle vlak bude potřebovat manipulační jízdu.“
Z amplionu se ozvalo: „Prosíme, vystupte.“
Shinigami se vytratil.

Sergei Kravinoff, lovec Kraven, vytáhl nůž v poslední chvíli. Poslepu seknul, na zem dopadla část mimozemského jazyka. Zaklel, když viděl, s jakou rychlostí té černé stvůře opět dorostl. Ať se pod oblekem skrýval kdokoliv, chtěl jen krev a smrt.
Harry nevnímal, jeho mysl byla vyřazená z provozu. U kormidla seděl symbiont, Venom… a Kraven byl jeho kořistí. Dokončí to, co začal, s jiným hostitelem. Byli pro něj pouhé schránky, nic víc. Ve skutečnosti mu na nich nijak nezáleželo, přežil by i bez nich.
Ten má pořádně dlouhý jazyk. Přirovnal bych ho k listům té rostliny, tchýninu jazyku. Odporný tvor… symbiont.

Před tou spoustou let jsem udělal správnou věc, připravit Chrona o rohy… získání trůnu byla, jen třešnička na pomyslném dortu. Lucifer ani Ilyon o mrtvém strýci nevědí a království vzkvétá, i když já už nevládnu. Tok démonových myšlenek přerušilo zaklepání na dveře.
„Vstupte!“
„Lorde Doriane, chtěl jste vědět o démonech, kteří žijí mezi lidmi. Jeden žije na faře, mezi jeptiškami.“
„Opravdu? To bych se tam měl podívat.“

Tmavovlasý Dorian na sebe vzal lidskou podobu, zatímco procházel farní zahradou.
Cítím démona, zastavil se, zadíval.
O květiny pečoval mladík s barevnými proužky ve vlasech, ale ty oči… zaskřípal zuby.
Chrono přežil! Jak?

Dům rodiny Yagami byl tichý a tmavý. Bylo po půlnoci a všichni členové spali ve svých ložnicích. Dokonce i Light, s pečlivě uschovaným zápisníkem, ale ne tak Ryuuk. Shinigami stál na rukou, už hodnou chvíli.
Jablka… už několik týdnů jsem je neměl. Light mi je slibuje, ale čekání je otravný. Od svého zápisníku se nemůžu vzdálit nijak daleko, ale dokud je ve stejném domě, tak to stačí.
Ryuuk se rozhodl, postavil se zpátky na nohy.
Nikdo, krom Lighta, mě nevidí. Opustil jeho pokoj, sešel do kuchyně.
Vida… sáhl do košíku na lince, zakousl se.
Tfuj… cibule… to snad není pravda!

Light si dával záležet, aby nebyl vidět s žádnou dívkou. Ve škole i mimo ni byl uhlazený, upravený. Chytrý vysokoškolský student, který ve volném čase pomáhá s vyšetřováním Kirova případu.
„Tedy, Lighte… ty jsi skutečný lamač srdcí, jak se říká. To už byla pátá schůzka… a opět s jinou ženou.“ Ryuuk zněl zaujatě.
„No jistě, Ryuuku. Musím působit jako normální student… a k tomu randění patří. Všechny mi zobou z ruky… můžu mít na každém prstu jednu. Navzájem se o sobě nedozví a já mám ideální příležitost vybrat Kirovu mluvčí.“
Shinigamiho odpověď přerušil zvonek.
Za dveřmi stála blondýnka. Misa Amane.

V letech 1868 – 1869 prodělalo Japonsko občanskou válku. Bošinský konflikt roztrhl, už tak izolovanou zemi plnou tradic, vedví. Císař stál proti šógunovi a ode mě se čekalo, že si vyberu stranu. Jsem národ, představitel země… to mluví za vše.

Druhá světová válka. Utvoření aliance s Ludwigem a Felicianem. Chtěl jsem obnovit pomalu upadající slávu Japonska, zajistit zemi i sobě větší prestiž. Dobývat, ovládat. Vítězit.

„Pan Honda, že?“
„Ano.“
„Gratuluji k úspěšné rekvalifikaci.“
Národ Japonska se poněkud křečovitě usmál. Musel se přizpůsobit modernímu světu, pokud chtěl přežít.
Nejspíš je čas, abych pověsil katanu na zeď. Už ji nebudu potřebovat, je reliktem.

Nedokázal se přes poskoky Šíleného Titána dostat blíž. Mohl jen pozorovat, jak se Rukavice ocitá na Tonyho ruce.
Ne, ne, ne!
„A já jsem… Iron Man.“
Lusknutí.
„NE!“ Výkřik z Lokiho úst, rezonoval do naprostého ticha po bitvě. Přiblížil se, poklekl u milovaného muže. Vzal Tonyho tvář do dlaní.
Cos to udělal?
„Anthony...“ Bůh nevnímal sluneční paprsek, který dopadl na Starkovu tvář. Nevnímal nic krom muže, který naposledy vydechl… a čas se zastavil.

Bůh příběhů na svém trůnu strnul. Ať se snažil, jak chtěl, nedokázal jeho smrti zabránit.
Tak tohle je můj Nexus? Napořád?
Osamělému bohu sklouzla slza po tváři.

„Tak co? Připravený, nový done?“
„Jo, můžeme to spustit.“
Nebudu vůdcem klanu pořád. Jednou to předám synovi.

„Anthony, no tak. Je to obřadní roucho…“
„A co? Je to otřepanej kus hadru, kterej nosil, už můj tatík. To na sebe nevezmu.“
„Ale tradice…“
„Zmlkni, consigliere. Já jsem teď tvůj don.“

„To jsi tohle nosil, tati? Vždyť je to děsný.“
„Já ho na sebe nikdy neoblíkl, Lucasi, ale tvůj děda jo.“
„Děda tuhle fialovou hrůzu nosil? Ne, rodina se vyvíjí… a můj módní styl je úplně jinej.“
To je, jak zlej sen. Začarovaná partie. Jeden vzdornější než druhej. Na Consigliera šly mrákoty.

Černý pes způsobně seděl u nohou blonďaté čarodějky. Spokojeně vypláznul jazyk, když ho začala hladit po srsti. Neštěkal ani nekňučel, zatímco poslouchal její slova.
„Trvají na tom domluveném sňatku… já a vzít si Malfoye? Radši ho otrávím lektvarem nebo prokleju, Siriusi. Copak nikdo z nich nevidí, že jsem šťastná tak, jak to je? Ještě jsem na škole a…“ zarazila se, umlkla.
Sirius taky nemusí vědět všechno. Ne, o Prewettových, o Molly.
„… a je to těžký, složitý. Kéž bych tak na sebe mohla vzít jinou podobu.“
Narcissin bratranec se zachoval jako tichý společník. Nic víc dělat nemohl, jen být její oporou.

Dlaně, které ho chytily za bílé rohy, byly drsné, zvyklé svírat brk i meč. Ze rtů mu neunikla ani hláska odporu. Byl démon a zachránil anděla... to se neodpouštělo.
Chronovým tělem projela ostrá bolest, když démon před ním zprudka zatáhl. Vykřikl, i přes tmu, která ho pomalu obestírala, slyšel krutá slova.
„A takhle provádíme frakturu rohu… pardon, rohů. O co chceš přijít ty, anděli?“

Démon v lidské podobě otevřel oči. Oknem do pokoje pronikalo měsíční světlo.
„Chrono? Jsi v pořádku?“
„Jsem. Byl to, jen sen.“
Vzpomínka, ale tím tě nechci zatěžovat. Zničil jsem ti život... a tys ten můj zachránil.

„Já to vážně nechápu! Ještě před pár měsíci jsi byl… no... relativně štíhlý. Jak ses proboha dostal k tomuhle?“ Ruka Johna Jonese obsáhla to, co bylo jeho bratrem Alfrédem.
Značně rozplizlým bratrem, neodpustil si v duchu poznámku. Číslu na váze, chtě nechtě, musel věřit.
„Ehm… hodně jídla a pití.“ Národ Ameriky to přiznával nerad.
„To ty tvoje národní pochoutky, co?“
„Máme je tak dobrý. Burgery a cola… je to prostě poklad.“ Alfréd se ani nepokoušel zamaskovat nadšený pohled. Zbledl, když John sáhl po mobilu.
„Arthure? John… mohl bys přijet? Našemu bratrovi nastane odvykací kůra. Potřebuje dietu a pevnou ruku. Díky.“

Nad Seireitei se vznášel kouř a zápach mrtvých těl, která se nedala spočítat. Po zabitých shinigami zůstaly jen oděvy a zanpakuto, těla se vypařila. Z budov zbyly sutiny, nestála ani jediná. Všechno bylo zničené a byla to jeho vina.
Shinigamijský kapitán celý masakr pozoroval z první řady, ale nemohl zasáhnout, pomoct. Musel sledovat, jak jeho blízcí umírají. Ztratil všechny, nikdo nepřežil.
To já sem přivedl Quincy. Vždyť jsem chtěl, jen uvěřit v mír… mělo to vyjít.
„Výborně, kapitáne Shibo. Odvedl jste skvělou práci jako naše volavka. Budete žít s vědomím, že jste zodpovědný za pád Seireitei.
Isshin padl na kolena.

Nezáleželo na tom kolikrát byl pomlácený, vždycky vstal a pokračoval, dál bojoval. Nepočítal soupeře, které porazil, v paměti mu nejvíc zůstal jeden jediný, kterému nedokázal odpustit.
Martin Li, Mr. Negative. Muž, který založil FEAST, byl zároveň smrtelně nebezpečným vůdcem Vnitřních démonů. Teď, po letech, už vůči němu alespoň necítil nenávist. S tou se Spider-Man i Miles dokázali vypořádat.
Krátce si na střeše sundal masku. Dávno už nebyl ten patnáctiletý kluk s hlavou v oblacích, který obdivoval původního pavouka. V sedmnácti dostal na starost celý rozlehlý New York. Byl plnohodnotný superhrdina s tvrdou palicí. Přátelský soused… a nikdy to nebude jinak.

„Slyšel jsi to, Kakuzu?“
Vrchní pokladník Akatsuki se zadíval po svém nesmrtelném parťákovi s otázkou v očích.
„Vyžvejkni se, Hidane! Nemám na tebe…“
„Zlatej mravenec!“
„He? A to je co? Mravenec…“
„Zlatej… a desetiocasej. Cennější než Kyuubi. Všude to řikaj. Kage… i náš šéf.“
„To ale znamená, že bude dalece silnější. Má ze zlata i ocasy?“
„Prej jo. Je ze zlata komplet.“ Vyznavač Jashina nebyl překvapený, že to jeho společníka zaujalo.
„Kompletně… a ulovíme ho… to znamená…“ V zelených očích mu plál oheň nadšení. „Vyrazíme jako první, Hidane. Chytneme ho.“
„Zešílel jsi? My dva… a co potom?“
„Coby? Zpeněžíme mrtvolu.“

Zaprášená půda si vždy udržovala auru tajemna. Krabice ukrývaly hromady různorodých věcí, spousty pokladů i zbytečností.
„Caisy, táta přece říkal, že sem nemáme chodit.“
Tmu protnul kužel světla.
„Tolik krabic…“ starší tmavovlasá dívenka, Caisy, se uchváceně rozhlédla, zato její mladší sestřička se bázlivě držela svojí baterky.
„Všechny tyhle věci tu mají naši? To asi ne…“
„Pojďme dolů, Caisy,“ zakňourala Diane. „Bojím se.“
„Podíváme se alespoň do jedné z nich,“ rozhodla starší dívka. Namátkou otevřela krabici plnou knih.
„Masážní techniky,“ přečetla nadpis vrchní publikace. „Autor Alfréd Jones. Ty jo… myslela jsem, že strejda, jen fotí.“
„Holky!“
„Táta…“
Kniha masáží byla zapomenutá.

„Úkrok, ruka dolů. Tak a znova..."
„Počkej, brzdi, kámo. To, co předvádíš není žádný disco, ale rock. Hraješ si na Presleyho nebo co?"
„Co je to ten Presley?"
Peter Quill z Draxovy odpovědi protočil oči vzhůru. „Ne co, ale kdo. Elvis Presley je Král Rock ´n´Rollu, legenda. Bůh."
„Něco jako tvůj tatík?"
„Ne! Je to hudební bůh... a kde jsi vůbec vyhrabal tu kazetu?"
Lodí se linula disco hudba.
„Při návštěvě Země s Mantis, když jsme unášeli Kevina Bacona.“
Quill si frustrovaně povzdechl, ale větu nekomentoval.
„Tak jo… jeden z nejlepších tanečníků disco ti ukáže, jak na to.“
„Vážně? Kdo?“

„Slibuji ti, bratře, že dnes nad námi Slunce nezajde.“ Slova jedné z mnoha Lokiho Variant se nesla prostorem a časem, až k trůnu na konci času.
Sedící černovlasý bůh se ušklíbl.
Takže to jsou ta slavná poslední slova ve všech vesmírech? Opravdu? Žádná z mých Variant nedokáže přežít tohle setkání s Thanosem…
Nepočítal kolikrát už to viděl. Jeho čas nikam neplynul, ale příběhy, které pozoroval, se neúprosně valily vpřed. Šťastné, smutné… napříč multivesmírem.
Šílený Titán by potřeboval důstojnějšího soupeře než boha lsti… zaváhal. Sklouznout po časové ose tak daleko do minulosti…
Jsem Bůh času… a shledám se s Thorem… naposled.

Cesta vlakem se mu příšerně vlekla. Knížku už dočetl, sáhnout po novinách ho nelákalo. Sáhnul do kufříku, vytáhl skicák a tužku. Oba předměty ho doprovázely všude a ani dnešek nebyl výjimkou.
Zadíval se z okna na ubíhající krajinu, Kalifornie byla ještě daleko. Očima se vrátil k prázdné stránce, začal črtat siluetu. Rodila se mu pod rukama, ožívala. Pomalu začal vybarvovat myší oči a kulaté uši. Musel tužkou přitlačit, aby dosáhl tmavého odstínu.
Tak… ještě rozpustilý úsměv a dodělání ocásku… a je to! Hm… jak tě pojmenuju? Mortimer? Ne, budeš Mickey. Mickey Mouse, ano.
To byl počátek… a zbytek je historie.

Bělovlasý kapitán poslední divize Gotei 13 vešel do soukromých pokojů svého kolegy a zároveň nadřízeného. Kyourakovo pozvání přijal rád. Už dlouho spolu nebyli, jen ve dvou.
Shunsui se rozzářil, když Ukitake vstoupil.
„Juushiro, rád tě vidím. Uděláme si pěkný večer. Co si dáš? Mám tu saké… nebo víno z Reálného světa, různé druhy.“
„Tenhle odpočinkový večer jsi plánoval dlouho? Myslel jsem, že si vyrazíme mezi lidi, ne? Někam do restaurace.“
„Dnes ne, jestli nevadí. Chci s tebou strávit nerušený večer. No tak, uvolni se. Mám tu i výborné polosuché víno, výběr z kvalitních hroznů.“
„Tak dobře, nalej mi.“ Znovu podlehl.

„Hm… takže Jediové toho malého nechtějí a prostě ho poslali zpátky jako expresní zásilku.“ Bo-Katan Kryze, vládkyni Mandaloru, vzniklá situace pobavila. Něco takového nečekala ani Zbrojířka, natož Djarin samotný.
„Mandaloriané se mnohokrát ujímali sirotků nebo opuštěných dětí. Vychováme z něj jednoho z nás, když ho vlastní odmítli. K Djarinovi má už tak větší pouto, je pro něj jako otec.“
„Je pro mě důležitý, ale nejsem jeho biologickým otcem.“
„To není žádná komplikace. Po podstoupení rituálu v živých vodách se staneš jeho otcem a učitelem… a on bude tvým synem. Budete opravdový klan dvou. Souhlasíš, Djarine?“
„Souhlasím.“
Byla to správná cesta.

Cítil náraz do zdi, zabolely ho všechny kosti. Před očima se mu krátce zatmělo, ale hned vstával. Ze zátylku, pod pavoučí maskou, mu tekla krev. Periferně zahlédl, že jeho parťák se postaral o většinu protivníků a teď se žene k němu.
„Spider-Mane!“ Eddie vzápětí ztišil hlas, podepřel ho. „Petere!“ Ucítil na rukou krev, prosakovala oblekem.
„Jsem dobrej… Eddie. V po…“ Peter mu vláčněl v rukách, nedokázal pořádně zaostřit.
„Pete… Venome, pomuž mu! Zachraň ho!“ do hlasu se Eddiemu vkrádala panika.
Ještě pořád je částečně při plném vědomí. Bude ho to bolet, Eddie.
„Udělej to!“
Poslechl, spojil se s Peterovým tělem.

T´Challovy kroky vedly do sestřiny laboratoře. Otevřel dveře a zarazil se.
„Neklepej tady těma loňskejma křuskama od Prada,“ ozvalo se.
„Máš k práci kulisu, Shuri?“ hrající obrazovka jednoho tabletu ho nepřekvapila.
„Jo. To víš, k té tvojí nové pracovní obuvi jsem potřebovala inspiraci,“ uchechtla se. Film nesledovala, jen poslouchala. Stála u figurín s obleky.
„Pojď se podívat, bráško.“
„Experimentuju i s botama, jak jsme se posledně bavili. Chtěl jsi k obleku takový, aby pohlcovaly zvuk a nezatěžovaly chodidla. Něco jsem zkusila.“
„Křusky od Prada?“ použil větu z běžícího filmu.
„Chceš si příště boty navrhnout sám?“
„Ne, díky.“
„Já si myslela.“

Voda se valila vpřed přes peřeje. Divoce, nenasytně posilovaná soutokem dvojice řek. Obě tvořily přirozenou hranici mezi státy Konfederace a Unie.
Měl sis to rozmyslet. Neměl jsi tam svoje sestry nechávat, hlásek svědomí se ozval v indiánově hlavě. Potlačil ho, zkoumal cestu skrz rychlý proud. Nebyl čas váhat, když zaslechl hlasy, vrhl se do vody.
Výstřely, hvízdající kulky.
Výkřik, plný bolesti.
Dvojice střel ho zasáhla. Šok otupil bolest, ale z ramene a boku silně krvácel. Ztratil vědomí, nechal se unášet proudem.
„Rychle! Honem! Ztratil spoustu krve!“ Ženský hlas.
Neochotně otevřel oči.
„Vydržte!“
Zachránil mě nádherný anděl, víčka mu pomalu klesla.