Moje články

Vzali mi všechno. Pěšáka, věž, střelce i jezdce… dokonce i moji královnu. Plukovník Roy Mustang měl před sebou rozloženou šachovnici s figurkami. Otočil plochu černými k sobě, několik z nich vyskládal. Teď představovaly protivníky, homunculy.
Jednoho jsem upálil, tu Lust. Další zbývají, a to dokonce v nejvyšším vedení amestrijské armády. Sám Vůdce, King Bradley. Připravili mně o podřízené, každého převeleli jinam, co nejdál. Myslí si, že jsem sražený na kolenou, ale pletou se. Tahle partie nemá vítěze, sáhl po bílé královně.
Není konec, ještě jsem nedostal šach mat, vytáhl ukryté telefonní číslo. Byl čas požádat o pomoc na Východním velitelství.

Cítil se nepatřičně kamkoliv přišel. Za světové války byl raději na frontě než ve velení. Nebavilo ho plánovat někde v bezpečí, když na bojišti umírali lidé.
„Johne? V pohodě?“
Arthurův hlas ho vytrhl z myšlenek, pospával v křesle.
„Jo, jen… s tím, co se děje… nejsem dvakrát nadšený.“
„Bude to dobrý. Rozvedete se a půjdete si oba po svém.“
„Snad máš pravdu,“ promnul si oči. Jeho výrazným poznávacím znamením byla snědší kůže.
„Pořád si všude připadáš jako vetřelec?“
„Hm… na mně je indiánská krev poznat,“ smiřoval se s tím dlouhé roky. Vydobyl si i uznání jako jeden z Ocelových velitelů.

„Kde se vidíte za 5 let?“
Bytostně tuhle otázku nenáviděla. Dostala ji u NKÚ i OVCE, jako kdyby snad tušila, co bude po škole dělat. Vystřídala profese mezi mudly i kouzelníky… a teď seděla tady.
„Slečno Tonksová?“
Její vlasy změnily barvu i délku, z krátkého, tmavého mikáda přešly do blonďatých, dlouhých kudrlinek.
Vedoucí oddělení bystrozorů uchváceně zíral.
„Nezmínila jste se, v životopise, že jste metamorfomág.“
„Nerada to vytahuju. Všichni pak věnují pozornost téhle mojí vrozené schopnosti,“ pokrčila rameny. „K vaší otázce… ráda bych ještě měla práci za tu dobu.“
„Neztratíte se u nás.“
„Uvidíme,“ vstala, zakopla o židli. „Jsem nešikovná.“

„Všichni zastavte palbu! Střílíme do vlastních řad! To nejsou Umbarané, ale klony!“ běžel skrz řady vlastní 501. legie směrem k nepříteli, z hlavy strhl vlastní helmu. Vrhl se po prvním protivníkovi, kterého uviděl, nešetrně stáhl jeho helmu. Dívala se na něj vlastní tvář.
„Podívejte! Jsme všichni klony!“ Rexův hlas se nesl bojištěm.
Klony začaly sundávat vlastní přilby.
„Kapitáne, našli jsme velitele čety. Je to komandér Cody, ještě žije.“
Rex nečekal, rozběhl se.
Krell nás neposlal do žádné bujaré strkanice, donutil nás bojovat s vlastními bratry, padl u Codyho na kolena.
Stisk ruky.
Krell zaplatí vlastním životem, zavřel komandérovi nevidoucí oči.

Ubytovacím prostorem na Červeném trpaslíku se nesly děsivé zvuky. Kytary, bubny, zpěv.
Lister zase hraje na kytaru? To byla Rimmerova první myšlenka, mylná. Umí na kytaru, nijak úchvatně, ale že by souběžně zvládal i bubny a krákání, kterému říká zpěv? Těžko, zaposlouchal se.
„Tady to bývala Kampa. Ráj mániček, rum byl v hospodách levnej, účet za piva pevnej.“
Vrazil na ubikace. „Co to proboha posloucháš, Listere? To je…“
„… je to super, ne? Uklízeli jsme s Krytonem v ubikacích důstojníků a našli tam tohle cédéčko. Ježek v peci od Těžkejch Pokondrů.“
Rimmer se otřásl.
Radši se vypnu, než tuhle hrůzu poslouchat.

Čarodějné společenství se dlouhé roky potýká s mnoha změnami… a nejedná se pouze o omezení práv magických tvorů či o vytvoření chráněných rezervací. Ne, naše problémy jsou hlubší a kouzelní tvorové nepatří ke špici ledovce.
Naším skutečným problémem jsou mudlové. Přijetí zákona o utajení byla chyba. Skrýváme se, pokoutně sdružujeme a naše společenství upadají. Jsme izolovaní, roztříštění, zatímco mudlové… vzkvétají. Za uběhlá desetiletí pokročili vpřed, nejen v technologii, ale i dalších oblastech. V porovnání s nimi zaostáváme.
Stojíme na ramenou obrů. Jsme pokračovatelé velkých kouzelníků a čarodějek. Říkám: dost tomuto útlaku! Společně můžeme změnit svět!

Tom Raddle
redaktor Denního věštce

„Má unavené oči z nadměrného užívání byakuganu. Uzdraví se, ale musí hodně odpočívat. Zrak se jí zase vrátí,“ doktor nahlédl do pootevřených dveří na spící dívku. Oči měla zakryté obvazem. „Za pár dní ji přijdu zkontrolovat. Do té doby na ni dohlédněte,“ odešel.
Neji nebyl nadšený. Mohl jedině dohlédnout na to, aby Hinata odpočívala. Nakonec za to, že si poranila oči, mohl on. Během rodového rituálu Senbon na ni zbytečně tlačil.
Teď, po letech, uznával, že se v ní mýlil. Působila jako tichá voda, klidná, plachá, ale dokázala mnohem víc. I v jeho zatvrzelém srdci byla skulina. Žil pro ni.

Nesnášeli školení, většina z nich byla nezáživných, nudných, pro všechny bez rozdílu. Jediným světlým bodem byla možnost jít pohromadě do hospody, ovšem tentokrát to byla jiná liga.
Gilbert je vzal do sladovny, ne jedné z těch moderních, ale do staré, spojené s pivovarem.
Dostali možnost projít si prostory, ochutnat různé druhy piva, i se něco nového dozvědět.
Průvodcova otázka však většinu přítomných, mužských národů zanechala v rozpačitém mlčení.
„Retenční schopnost sladu?“
Žili staletí, byli nesmrtelní, ale tohle slovo neznali.
„Nevíte, pánové?“ Průvodce viděl bezradné pohledy.
Netušili, ani Gilbert s Ludwigem ne.
Čekal je zábavný, dovzdělávací večer plný piva a sladu.

„Molly, jak jsi na tom? Za chvilku musíme vyrazit,“ hlas plavovlasé čarodějky se nesl domem. „Nebudou na nás čekat věčnost.“
„Já vím, Cisso, ale… zasekl se mi zip na šatech,“ Molly Prewettová zněla podrážděně.
„Pomůžu ti s tím,“ lhala by, kdyby tvrdila, že se jí její snoubenka v tmavě rudých šatech nelíbí. Prsty začala uvolňovat zakousnutý zip.
Odrazovali nás, že to nemůže fungovat, že to nevydrží, konečky prstů se dotkla hladké kůže, než ji následoval zip. Dokonce jsem zrušila zasnoubení s Luciusem Malfoyem. Jsem černá ovce a Molly bílá vrána.
„Ciss, na co myslíš?“
„Nemůžu se dočkat, až se vezmeme.“

„Jeho zranění jsou neslučitelné se životem, pane Starku. Ty kousky skla v jeho rukou… ve Stephenových rukou…“ Christine Palmerová se odmlčela, než našla sílu pokračovat. „Vysypalo se celé přední sklo… některé střepy zasáhly ruce… jiné pronikly do lebky, do mozku. Nemáme šanci je vyoperovat, když je náš nejlepší neurochirurg na sále,“ doktorce se zlomil hlas.
„Můžu… za ním?“ zněl tiše.
„Ano, jděte… jděte se… rozloučit.“
Tony vešel na sál, vzal ležícího muže za ruku. Chtěl promluvit, ale krk se mu sevřel.
Chtěl bych toho tolik říct, Stephene. Měl jsem jet s tebou…
Strangeův hrudník se zvedl a poklesl. Vydechl naposled.

„Mohlas mně držet o něco déle,“ otočil se k zástupkyni desáté divize. „Omlouvám se, Rangiku.“
Omluvil se, za to byl rád. To jediné mohl udělat, přestože se stal zrádcem. Zradil ji a celé Soul Society… a kvůli čemu? Moci, věhlasu? Ne, jeho důvod byl dalece přízemnější. Poháněla ho pomsta.
Bývalý kapitán třetí divize seděl na jedné ze střech v Reálném světě, ztracený v myšlenkách. Matsumoto…
Vyrůstali spolu, starali se o sebe. Pouto mezi nimi nepřetrhla ani Spirituální Umělecká Akademie.
Bývalý spolužáci… kapitán a zástupkyně, rty mu cukly do náznaku smutného úsměvu. Miloval ji, chránil… měl vrásky z lásky. Byla vším.

Vyrůstal na Lothalu bez znalostí historie. O Klonových válkách mezi Separitsty a Republikou nevěděl nic. Ezra Bridger znal jen Impérium, nezažil opravdovou svobodu bez útlaku. Narodil se roky po pádu Jediů.
„Chci ti něco ukázat, Ezro. Zavři oči.“
Udělal, co Kanan chtěl.
„Soustřeď se na Sílu… a uvidíš.“

Viděl, ano. Viděl chlapce mladšího, než byl on sám, a jeho mistryni. Zahlédl střípky z padawanova výcviku v chrámu Jediů. Scény se míhaly rychle a pak… uslyšel hlas.
„Uteč! Uteč, Calebe!“
Ezra otevřel oči.
„Co to…? Čí vzpomínky…?“
„… to jsou?“ Kananův hlas zněl vzdáleně. „Moje… ukázal jsem ti minulost, Klonové války, Ezro.“

Byl kapitánem 501 legie, neznal nic jiného než plnění rozkazů. Klon, kopie, stejně jako jeho bratři. Málokdo, vyjma jejich velitelů, je dokázal odlišit. Velitelka Tano se řadila k oné menšině.
„Rexi?“
Poznal by její hlas kdykoliv, otevřel oči.
„Co bude s klony, až válka skončí?“
„Na to neznám odpověď, velitelko,“ viděl její utrápený obličej. „Ahsoko…“
„Co když… se už nikdy neuvidíme?“
„Netrap se tím,“ ztišil hlas. „Válka není u konce… oba máme svoje povinnosti…“ přitáhl by ji do objetí, ale to nesměl. Jediové nesměli mít citové vazby.
„Co kdybys… mi namaloval svět?“
„Dobrá.“
Byla jeho světlem, on byl jejím světem.

1. Kdo je Cirilla?
a) Geraltovo překvapení
b) dědička Cintry, vnučka Calanthé
c) potulná čarodějka, která pro kohokoliv roztáhne nohy

2. Kolik hrobů je na Soddenském pahorku? Jsou ve všech těla?
a) Hrobů je pět, tělo chybí v jednom
b) Hrobů je čtrnáct, těla chybí ve dvou
c) Hrobů je jedenáct, těla chybí ve čtyřech

3. V jaké zemi se nachází ostrov Thanedd?
a) v Nilfgaardu
b) v Lyrii a Rivii
c) v Temerii

4. Co je zač Borch Tři Kavky?
a) jedná se o Marigoldovo pravé jméno
b) jde o zlatého draka Villentretenmertha
c) je jedním z Dijkstrových špehů

Jeho zakázaná láska se stala prokletím, nejen za života, ale i ve smrti. Smířil se s trestem, upálením, a jen doufal, že dojde klidu, ale nestalo se tak.
Lucifere…
Netušil, jak vypadá posmrtný život. Démoni to mezi sebou nikdy neřešili. Smrt byla smrt, nic víc. Nevěřili na reinkarnaci nebo strážné duchy. Mefisto ovšem nepatřil k těm, kteří by nic nepodnikali, nevzdělávali se dál. On sám pokračoval ve studiu, zajímal se o mnoho věcí i o starou magii. Netušil, že jedno z kouzel mu zachrání duši.
Dostal šanci začít nanovo. Přichytil se k duši démonského nemluvněte. Nebyl poltergeist ani svobodný duch.

Ruka udělala tah štětcem po plátně. Pod obratnými prsty malíře vznikala kombinace malby a částečné fotografie. Pomalu namočil štětec do zelené barvy, opatrně nanášel vrstvu po vrstvě. Dával si záležet i na detailu pouhého oka, potřeboval, aby barvou odpovídalo oku muže na fotografii.
Ve válce múzy mlčí, vybavil si latinské přísloví. Inter arma silent Musae bylo pravdivé. Za války po štětci a plátnu nesáhl, nemohl. Přenášet na plátno tyhle vzpomínky bylo bolestivé i pro něj, národ.
Tak… poodstoupil od stojanu. Zítra dodělám poslední detaily. Obraz měl rozpracovaný delší dobu. Na výstavě se vydraží… litoval, že Arthur Kirkland se toho nedožil.

Hákovitý nos měl zabořený do učebnice lektvarů, využil přestávky po proběhnuté hodině. Chtěl se ujistit, že si správně pamatuje probranou látku. Nerad knihu uklidil, když byli na hodině bylinkářství, společně s Nebelvírem.
„Srabus už vnímá.“
Ignoroval Blackův hlas.
„Ticho, tam vzadu!“ rázný hlas profesorky utnul další komentáře. „Dnes budeme probírat mučenku…“

Zády vrazil do regálu ve skladu přísad. Vydechl, rty druhého muže se přisály na jeho krk.
„Siriusi…“
Pohyb ruky, zavadění o sklenici.
Odtrhli se, zaskočení záplavou skla a sušených květů.
„Co to je?“
„Mučenka…“
„Umučená mučenka, usušená chudinka. Usušils ji sám? Mučiteli?“ škádlivě.
„Jistě, že ano.“
Sirius se rozesmál.

„Viděls ty nohy?“
„Jasně, že jo, Hidane… co teprve ty její modrý vlasy? Dovedeš si představit, jak se musí otáčet v kuchyni?“ jen z toho pomyšlení se maskovanému ninjovi dělalo mdlo.
„Ta ženská je prostě kost… regulérní anděl mezi naší sebrankou… určitě u ní budu mít šanci,“ kasal se šedovlasý nukenin.
Kakuzu si posměšně odfrkl. „Ty? Ani ve snu, parťáku. Ta má na lepšího.“
Nesmrtelný vyznavač Jashina se chystal k pádné odpovědi, když je vyrušil šéf.
„To nemáte nic na práci?“
„Šéfe… my asi…“
„… milujeme tvoji ženu.“
Painovy oči se nebezpečně zaleskly. „Pracky pryč od Konan, oba! Já se nedělím!“

„Yachiru…“
„Kapitánko Unohano…“
„Retsu.“
Černovlasá kapitánka léčitelské divize vzala do ruky cvičnou katanu. Nestávalo se často, aby ji někdo viděl se zbraní, natož při tréninku. Svoji touhu po zabíjení držela v tajnosti, stejně tak svou minulost. Kdysi byla kriminálnicí, užívala si prolitou krev.
Pevněji sevřela katanu, zavřela oči. Začala se pohybovat, každý pohyb i máchnutí bylo jistější.
„Kapitánko Unohano?“
Neslyšela dveře, řídila se hlasem.
Rychlý pohyb vpřed nečekal.
Otevřela oči, dřevěná čepel se opírala o krk narušitele, jejího kolegy.
„Je svolaná porada, Retsu.“
„Hned jdu,“ odložila zbraň.
„Zkus se zaměřit i na mentální gymnastiku, nejen fyzickou,“ neodpustil si komentář.
„Zajisté.“

Nebyla jen příslušnicí rasy Togrutů, ne. Její citlivost k Síle ji nasměrovala k řádu Jedi. Absolvovala výcvik, aby se stala padawankou Anakina Skywalkera. Po celou dobu zlepšovala své schopnosti, spřátelila se i s některými klony, hlavně kapitánem Rexem, a účastnila se mnoha bitev napříč galaxií. S nástupem Impéria k moci se vše změnilo. Pro Jedie nebylo nikde bezpečno, stali se lovnou zvěří.
„Ashlo, vstávej!“ klepání na dveře ji vytrhlo ze spánku.
Už troubějí, zaslechla zvuk rohu i přes silné zdi ubytovny. Vyhrabala se zpod slabé přikrývky.
Čekala ji práce na poli. To byl její život. Byla Ashlou, Ahsoka Tano neexistovala.