Moje články

„Ne, Rone, nechci si to rozmyslet,“ pronesl Harry už úplně klidně. Nehodlal se nechat vytočit, on už se rozhodl a nechtěl na tom nic měnit.

„Ale Harry,“ zkoušel to Ron znovu, ale byl okamžitě přerušen zdviženou dlaní svého přítele.

„Ne,“ oznámil Harry znovu, rázněji. „Odcházím a udělám všechno pro to, aby se mi se Severusem povedlo navázat vztah. Bez ohledu na to, jestli se ti to líbí nebo ne. Je to můj život, Rone!“

Nedal mu šanci protestovat a s posledním slovem se přemístil do Bradavic.

Když procházel tichým sklepením, věděl, že se rozhodl správně. Chci toho muže a šmitec.

Vyběhl ven a naskočil na koště. Okamžitě se přitiskl k násadě a vznesl se prudce vzhůru. Snažil se uklidnit.

Ron si dovolil na něho ječet. Jako by mu něco bylo do toho, s kým budu chodit, pomyslel si Harry vztekle a strhl koště prudce na stranu, aby se dostal dál od Doupěte.

Sledoval rozlehlé louky pod sebou a zhluboka dýchal. Létání mu vždycky pomáhalo, když si potřeboval nějak vybít svůj vztek.

Zastavil se ve vzduchu. Zavřel oči. Stočil násadu směrem k zemi a prudce vyrazil. Vítr mu kradl dech. Šlehal ho do obličeje. Odnášel vztek.

Těsně před zemí změnil směr.

Harry vpadl do Doupěte a vydal se hledat Hermionu, aby jí vylíčil, jak se dnešní návštěva u Munga vyvinula.

„Ronalde, nehltej tak,“ uslyšel její hlas z kuchyně a musel se zachechtat. Dokázal si docela živě představit, jak kolem sebe Ron prská drobky, když jí vysvětluje, že je ve vývinu.

„Ahoj,“ zvolal, když se konečně dostal ke svým přátelům, a vrhl na ně zářivý úsměv.

„Ahoj Harry, co je nového?“ zeptala se Hermiona, které okamžitě došlo, že se něco muselo stát.

„Severuse zítra propustí,“ oznámil a na chvíli se odmlčel, „a asi máme rande,“ dokončil nadšeně a sledoval, jak Ronovi zaskočilo.

Severus sledoval Harryho, který přešlapoval u dveří.

„Tak já půjdu,“ povzdechl Harry a položil ruku na kliku. „Snad se ještě uvidíme,“ vydechl a smutně se pousmál. Věděl, že by měl mít ze Severusova propuštění radost, ale bál se, že už ho neuvidí. Otočil se.

„Harry?“ oslovil ho Severus tiše. „Kdybys chtěl, můžeš přijít zítra na čaj,“ navrhl obezřetně.

Zářivý úsměv mu odpověděl dřív, než Harry stihl promluvit.

Jakmile Severus osaměl, začal plánovat. Čaj, sušenky, možná víno, hudba… Zarazil se. Sundat obraz Albuse, který visí v obýváku, důrazně připomněl sám sobě. Vážně nechtěl, aby jim do toho ten všetečný stařík kecal.

Harry se zarazil, když uslyšel ostrou hranu znějící v Severusově hlase. Bylo to jako návrat zpátky do doby, kdy si Severus myslel, že nejen Popletal je nebetyčný idiot.

„Omlouvám se,“ zamumlal a lehce se dotkl Severusovy ruky. „Všechno je v pořádku. Byl to jen další Popletalův trapný pokus, jak se dostat ke ztracené moci. Je to zoufalec,“ povzdechl si a sledoval, jak Severusovo tělo opustilo napětí, jak se zhluboka nadechl a trochu sklonil hlavu, snad aby skryl výraz úlevy.

Harry neodolal a natáhl ruku k pramenům dlouhých černých vlasů, které skryly Severusovu tvář, a opatrně mu je odhrnul za uši.

„Myslel jsem, že to je vyřešeno,“ vydechl Severus a zamračil se. Byl přesvědčený, že je po všem, ale očividně se opět jednou mýlil.

„Já taky,“ povzdechl Harry a aniž by nad tím přemýšlel, usadil se na okraj Severusovy postele, „ale znáš Popletala. Je jako kolovrátek.“

Severus pozvedl levé obočí.

„Zaseklá gramofonová deska?“ zkusil to Harry s dalším přirovnáním.

Severus pozvedl i pravé obočí.

„No, jako, že se pořád opakuje,“ vysvětloval Harry a nejistě sledoval druhého muže.

„Já to chápu,“ zavrčel Severus. „Zajímá mě, jestli si mám sbalit na dlouhou dovolenou v Azkabanu, ne, že je Popletal idiot, to vím dávno.“

Dveře vrzly a Severus se okamžitě vztyčil na posteli. Nemohl spát. Čekal, jestli se Potter neobjeví. Nepošle zprávu. Cokoliv.

V tlumeném světle pronikajícím z chodby zíral do prázdné místnosti. Zamračil se, když se dveře začaly zase zavírat. Sáhl po hůlce.

„To jsem já,“ zašeptal Harry a shodil ze sebe neviditelný plášť.

„Pottere,“ zavrčel Severus a znělo to současně naštvaně i úlevně. „Kde jsi sakra byl?“

„Já jsem… No, to…“ zakoktal se Harry.

„Pravdu,“ štěkl Severus. „Málem jsem zešílel strachem, tak se neopovažuj lhát.“

Harry nad tím nečekaným přiznáním překvapeně vykulil oči.

„Byl jsem připomenout ministrovi, že jsi nevinný,“ přiznal opatrně.

Severus poklepával prsty o desku malého stolu, který stál v jeho nemocničním pokoji. Cítil se jako šelma zavřená v kleci.

Potter nepřišel. To by samo o sobě nemělo být důvodem k nervozitě, už se to stalo, ale tohle bylo poprvé, kdy nedal vědět, že se nedostaví.

Aby se tomu spratkovi tak něco stalo, pomyslel si a vymrštil se do stoje. Trochu se zakymácel, jak bylo jeho tělo stále zesláblé, ale hned vyrazil na okružní cestu pokojem.

Jestli mu někdo ublížil, tak… Vrčení, které mu mimoděk vyšlo z hrdla, ho zarazilo. Merline, hlesl v duchu, já ho mám snad vážně rád.

Severus ležel v posteli. Jako každý den.

Přišla ošetřovatelka, udělala svou práci a odešla. Jako každý den.

Přečetl si noviny a naštval se. Jako každý den.

„Merline, kde je ten Potter?“ zamumlal, když už ho ta jednotvárnost začínala ubíjet. Každý den byl stejný jako ten předchozí. Každý den doufal ve změnu, jen aby se ráno opět probudil v nemocničním pokoji a musel absolvovat další naprosto stejný den jako byly ty předchozí.

Hodiny odbily desátou a na jeho stolku se objevila svačina. Zamračil se při pohledu na úhledně nakrájený chléb. Ten byl taky každý den stejný.

„Třeba Potter donese koláč,“ zadoufal.

Vyčerpaně se zhroutila na gauč a nohy hodila do klína hubenému blonďákovi, který právě na staré televizi zaujatě sledoval osud jakéhosi vojáka.

„Hotovo,“ vydechla a luskla prsty. Spokojeně se usmála, když se jí v ruce objevila sklenice šampaňského a na stolku miska jahod.

Její společník se zamračil.

„Dej pokoj, Hlade,“ odsekla, „dneska si to zasloužím.“

„Ale že ti to trvalo, Důvěro,“ ušklíbl se na ni.

„Bych chtěla vidět tebe. Donutit Severuse Snapea důvěřovat Harrymu Potterovi! To není jako nechat Rona Weasleyho blbnout z hladu, když má na práci důležitější věci,“ vyprskla. Stále mu to vnuknutí s přeměňováním židle nemohla zapomenout.

Severus nespal. Léta praxe v předstírání čehokoliv od oddanosti k nenávisti, od klidu ke vzteku, od zdvořilého zaujetí po absolutní nevědomost, mu umožnila klidně ležet a pravidelně dýchat, i když se ho Potter začal dotýkat.

Musel si přiznat, že ten dotyk byl bezpochyby příjemný. Bylo to už tak dlouho, co ho někdo pohladil. Co k němu byl někdo milý, aniž by za to něco chtěl. A Potter nic nechce, jinak by nečekal, až budu spát, pomyslel si překvapeně.

Severusovo srdce poskočilo. Dávno si zakázal znovu někomu věřit, mít někoho rád, a najednou se díky jednomu pohlazení všechny ty pocity vrátily.

Seděl u jeho postele a tiše ho sledoval. Musel být vyčerpaný, když si dovolil usnout v mé přítomnosti, pomyslel si a něžně se pousmál. A snad mi i začal důvěřovat, zadoufal.

Protáhl se. Z té nepohodlné židle ho začala pěkně bolet záda. Ale nechtěl odejít. Nejraději by vklouzl do té postele a stočil se vedle svého profesora… Severuse, opravil se a projelo jím vzrušení, když si uvědomil, že mu vážně dovolil říkat mu jménem.

Naklonil se a jemně odhrnul vlasy, které mu padaly do očí. Prsty sjel přes tvář až k obvazu na krku v lehkém pohlazení. Toužil ho políbit.

„Pottere?“ zachraptěl a několikrát se zhluboka nadechl ve snaze zahnat zbytky hrůzy, kterou v něm vyvolala noční můra.

„Jste v pořádku, profesore?“ zeptal se Harry, hlas protknutý obavami.

Severus na něho chvíli nehnutě hleděl. Přemýšlel. Netušil, jak dlouho Potter seděl vedle jeho postele, ani jak dlouho se ho pokoušel probudit, ale věděl, že zvolání jeho jména přišlo právě včas.

„Děkuji, že jste mě probudil, nečekal bych to,“ zkonstatoval a nespouštěl z Harryho pohled.

„Nemohl bych vás v tom nechat, pane, nevypadalo to jako zrovna příjemný sen,“ zamumlal Harry tiše. Rozuměl profesorovu překvapení. Dřív by ho vážně asi nechal na holičkách.

Stál u jezera, pohled upřený na temnou hladinu, která ho k sobě něčím vábila.

„Severusi,“ ozvalo se tiše. Zvuk jako by přicházel k velké dálky.

„Severusi,“ ozval se jiný hlas. Tlumený.

„Severusi,“ začaly se ozývat další hlasy. Zoufalé, zklamané, vzteklé i plné nenávisti.

Voda v jezeře začala vířit. V jejích hlubinách spatřil obličeje lidí, kteří ho volali. Matka, Lily, James, Albus… Jejich hlasy ho přitahovaly, nakláněl se stále blíž, když najednou zaslechl jiný hlas. Hlas plný života.

„Severusi,“ zavolal ten hlas znovu, naléhavěji, až přehlušil hlasy vycházející z hlubin jezera.

Probudil se a hleděl přímo do ustaraných očí Harryho Pottera.

Mračil se na svůj odraz v zrcadle. Už se třikrát převlékl a stále měl pocit, že to není ono.

„Jestli to nebylo jednodušší, když jsem ho neměl rád,“ zabručel a znovu si přetáhl tričko přes hlavu, aby ho vyměnil za zelenou košili.

V zoufalství přemýšlel, že pošle sovu Malfoyovi, který módě na rozdíl od něho rozuměl, ale rychle to zavrhl. Kdyby potřeboval, aby mu někdo připomněl jeho nedostatek vkusu, mohl poprosit Hermionu. Nebo Ginny. Nebylo by to poprvé, kdy by si z něho dělaly legraci.

To by asi šlo, zhodnotil sám sebe kriticky. Nakonec Severus taky není žádný módní expert.

Sledoval, jak se Hermioně najednou zablesklo v očích, a začal se bát.

„Proč ti na tom tak záleží, Harry?“ zeptala se podezíravě a i poslední jiskřička naděje, kterou Harry cítil, v tu chvíli zhasla.

Povzdechl si. Z tohoto rozhovoru se jen tak nevykroutí.

„No, já –“ odmlčel se. Netušil, co jí má říct. Nemůžu jí říct o té věštbě, chtěla by to řešit, pomyslel si zoufale. A že takhle vyšiluju z pouhé vděčnosti mi nesežere, je to Hermiona, povzdechl si v duchu. Hlavou mu bleskl nápad. „Možná jsem ho začal mít rád,“ zamumlal a došlo mu, že je to vážně tak.

„Hermiono, pomoz mi,“ zaskučel Harry, když svoji kamarádku konečně zastihl samotnou, a zamračil se na dva kufry ležící u dveří. „Nemáte toho nějak málo?“ zeptal se zmateně. Čekal by, že jen Hermioniny knihy zaberou několik kufrů.

Hermiona protočila očima a s přehnaným zoufalstvím v hlase odpověděla: „Kouzla, Harry, pamatuješ?“

„Och,“ hlesl a odolal touze praštit se do čela. Byl vážně mimo. „To je fuk, teď potřebuju vědět, co mu mám donést. Kytky očividně nechce,“ zabrblal. „Další koláč? Knihu? Poraď, prosím.“

„Myslím, že stačí, když mu doneseš sebe,“ poznamenala a vypadala zamyšleně.

„To je dost málo, ne?“ odfrkl si sebekriticky Harry.

„Profesore? Můžu dál?“ zeptal se, když otevřel dveře od pokoje. Cítil se, jako by zde byl poprvé.

V odpověď se pozvedlo jedno obočí a rty zformovaly úšklebek.

„Konečně jste se aspoň zeptal,“ zavrčel Severus a propaloval Harryho pohledem. „No jen pojďte, Pottere,“ zachraptěl, když mu došlo, že mladík vážně čeká na pozvání. Prohlížel si ho, když se blížil k posteli. Nakláněl hlavu, aby ho viděl ze všech stran.

Harry to nevydržel.

„Co se děje?“ zeptal se zmateně.

„Hledám kytici,“ zamračil se Severus. „Přísahám, že každý, kdo sem dnes vlezl, donesl kytku.“

Harry si oddechl. Byl rád, že žádnou květinu nesehnal.

3. května 1998

Je po všem. Dokázal jsem to. Zabil jsem ho. Přežil jsem. Spousta lidí to štěstí ale neměla. Fred. Remus. Tonksová. Bylo jich moc. Profesor Snape je u Svatého Munga a nikdo neví, zda se probere…

Dal mi své vzpomínky. Byl přítelem mé matky. Celou dobu mi pomáhal. Dělal to, co po něm Brumbál chtěl. A já mu křivdil. Snad se mu budu moci ještě někdy omluvit. Třeba dokážeme začít znovu. Bez nenávisti. Bez předsudků. Bez nebezpečí číhajícího všude kolem nás.

Budu za ním chodit. Tak dlouho, dokud mě sám nevyhodí. Nebo… Ne, on nezemře. Zvládne to. Přežije!

„Opravdu už může mluvit?“ zeptal se Harry překvapeně a nervózně si kousal ret. Věděl, že to jednou přijde, ale hrozně se toho bál. Nebyl si jistý, jestli nebude bez prodlení vyhozen, sotva projde dveřmi.

„Ano, Harry,“ potvrdila Minerva McGonagallová to, co mu sama právě sdělila, a široce se usmívala. Sama už se Severusem krátce mluvila a byla nadšená, že se mu daří každým dnem líp a líp.

„Nejsem si jistý, jestli…“ začal Harry a upřel pohled do šálku s čajem.

„Samozřejmě, že tam máte jít. Chce vás vidět, i když to tak třeba někdy nevypadá. Nevzdávejte to. Severus vás potřebuje.“

„Konečně,“ zachraptěl Severus do prázdné místnosti jen proto, aby slyšel svůj hlas. Jed z jeho těla už ustoupil a zranění na krku se zahojilo natolik, že mohl zase mluvit. Spíš chrčet a chraptět, zašklebil se v duchu, ale důležité bylo, že dokázal vydat alespoň nějaký zvuk. A to ho vedlo k otázce, co teď bude dělat s Potterem.

Až do dneška se mohl tvářit, že ho Potter navštěvuje i přes jeho nesouhlas. Ale teď…

Povzdechl si. Narazili na hranici a Severus netušil, co má dělat dál. Nechat Pottera tu pomyslnou čáru překročit, nebo ho tryskem poslat zpátky tam, odkud přišel?

Potter seděl u jeho postele a nepřítomně koukal z okna. Asi se mu vážně něco stalo, pomyslel si Severus a přemýšlel, co to asi bylo. Štvalo ho, že nemůže mluvit. Stejně by se nezeptal, ale třeba by Pottera dokázal nějak vyprovokovat. Povzdechl si.

„Promiňte, profesore,“ vyhrkl Harry, kterého ten zvuk vytrhl z přemýšlení. „Vím, že vás to určitě nezajímá, ale Hermiona dostala nabídku studovat v Americe. A Ron tam jde s ní. Bude mi chybět. Oni oba, ale Ron… Byl můj první přítel…“

Takže zrzavec na něj kašle a odchází se vševědkou, uvědomil si Severus a najednou rozuměl Harryho rozpoložení.

„Severusi, zkus být prosím na Harryho aspoň dnes trochu milejší,“ povzdechla si Minerva McGonagallová, když se chystala k odchodu z nemocničního pokoje svého kolegy, „má to teď těžké.“

Odpovědí jí bylo pouze výmluvně pozvednuté obočí.

„Nedívej se na mě tak. Ten chlapec to neměl nikdy v životě lehké. A z nějakého důvodu tě má pravděpodobně rád, jinak by sem nechodil, takže bys mohl přestat předstírat, že jsi nesnesitelný bastard, a nechat vyplout na povrch příjemnější část tvé povahy. Neboj se ukázat mu, že máš city. Předveď mu, že jsi normální člověk. Neboj se mu ukázat svou lepší stránku,“ rozohnila se.

„Harry, musíme s tebou mluvit,“ vyhrkla Hermiona a tvářila se provinile.

Harry sebou trhl a vyděšeně se podíval na Rona, který se tvářil nezvykle vážně.

„Jestli jde o ten včerejšek, tak jsem nic neviděl. Vážně. Teda skoro nic, ale…“ začal blábolit a nevědomky couval dál od Rona, který ale vypadal, že vůbec netuší, o čem mluví.

„O tom ne,“ vyhrkla Hermiona a trochu zčervenala. „Budeme se stěhovat,“ dodala rychle, dřív než se Ron mohl začít vyptávat. Už to Harrymu vážně museli říct. „Do Ameriky. Dostala jsem tam nabídku ke studiu. A Ron se rozhodl, že tam chce jít se mnou.“

Konečně hotovo, oddechl si, když pohledem zkontroloval Snapeovu laboratoř, a se spokojeným úsměvem vstoupil do krbu, aby se vrátil do Doupěte. Někde v koutku mysli mu problesklo, že by si měl začít hledat vlastní bydlení, ale prozatím to odsunul. Teď potřeboval především sprchu.

Okamžitě se vydal po schodech nahoru a ztracen v pochybnostech, zda Snape jeho snahu ocení, vpadl do koupelny.

Dívčí vyjeknutí mu oznámilo, že není sám.

„Merline, Hermiono, promiň,“ vyhrkl a plácl si ruku přes oči. „Omlouvám se, měl jsem zaklepat,“ zamumlal a snažil se poslepu dostat ke dveřím, zoufale se snažící dostat obraz nahé Hermiony z hlavy.

„Říkal jsem ti, že je to špatný nápad,“ zavrčel Harry a trhl sebou bolestí. Obvykle Hermioniny plány nezpochybňoval, ale tentokrát si nemohl pomoct. Jít do Bradavic a dát do pořádku profesorovu laboratoř se mu zdálo jako poněkud rizikové. A měl pravdu.

„Nebyl by, kdybys byl opatrný,“ odsekla Hermiona a dál se soustředěně skláněla nad Harryho dlaní.

Zabručel. Nechtěl uznat, že má pravdu. Ona i McGonagallová považovaly přichystání laboratoře na Severusův návrat za milé gesto a on to přijal. Věděl přece, že získat si toho muže nebude jednoduché.

„Au,“ vyjekl, když mu Hermiona vyndala z dlaně další střep. Pitomá rozbitá lahvička.

Když se Severus znovu probudil, Potter už u jeho postele nebyl, ale nemocniční pokoj nezmizel. A na nočním stolku stála papírová krabice.

Takže to nebyl sen, povzdechl si a vytáhl se do sedu.

Aspoň, že už se můžu hýbat, pomyslel si a přitáhl si krabici. Otevřel víko, aby se podíval, co mu Potter přinesl.

Zašklebil se.

Čokoládový, odfrkl si v duchu a nechal víko spadnout zpět. Neměl čokoládu rád, preferoval spíš lehké ovocné moučníky. Chystal se krabici odložit, ale najednou si to rozmyslel.

Možná bych mohl aspoň ochutnat, rozhodl se a opatrně ulomil kousek koláče. Taky mi nemusel donést nic.

Severus Snape se probudil a zamračil se. Zavřel oči. Doufal, že až je zase otevře, pohled před ním se změní. Nezměnil.

Místnost, ve které se nacházel, byla bezpochyby nemocničním pokojem. A člověk, který seděl vedle jeho postele, byl zcela určitě Harry Potter. Z toho se tedy dalo usuzovat, že jeho předchozí probuzení nebylo jen špatným snem.

Potter si všiml, že je vzhůru, a začal mluvit. V rukou svíral papírovou krabici a byl očividně nervózní. Severus ho chtěl poslat pryč, ale stále nedokázal promluvit.

Zavřel oči. Přál si, aby až se znovu probudí, zjistil, že to byl jen další divný sen.

Vyrazil z Doupěte, aby se přemístil ke Svatému Mungovi. Byl plný očekávání. Měl plán. Ne, že by ho vymyslel, ale měl ho.

Když Hermiona navrhla, aby za profesorem chodil na návštěvy, přišlo mu to samozřejmé. Když řekla, že by mu měl donést něco, co má rád, připadalo mu to jako dobrý nápad.

Nosit lektvary do nemocnice se mu ale zdálo hloupé, tak se zeptal Rona, co by v takové situaci potěšilo jeho.

Zadíval se na krabici ve svých rukou a ztěžka dosedl na kmen dubu ležící u cesty. Začal v něm hlodat červík pochybností. Vážně je čokoládový koláč to pravé?

Harry znovu pročítal ten lístek, který mu dala McGonagallová. Poslední vzkaz od Brumbála, který měl dostat pouze když on i Snape přežijí.

Vládce hadů z podzemí,
v boji těžce zraněný.

Všeho lidu hrdina,
jemuž chybí rodina.

Spolu budou svorně žít,
zlo v světě bude živořit.

Když si s záští poradí,
temné síly odradí.

Bylo to jasné, bude muset žít se Snapem. Kupodivu ho to neděsilo tolik, jako by čekal, ale Hermioně o tom raději neřekl. Měl obavy, že by další věštbu týkající se jeho života považovala za katastrofu.

Aby neměla pravdu, odfrkl si při pomyšlení, co všechno se může pokazit.

Přemístil se do Doupěte a přemýšlel nad tím, co McGonagallová řekla.

Jestli se chci se Snapem usmířit, tak potřebuju vážně dobrý plán, pomyslel si a zamračil se. Neuměl plánovat, to nebyl jeho styl. Takže potřebuju Hermionu, rozhodl se a okamžitě se ji vydal hledat.

„Musím s tebou mluvit,“ zašeptal a obezřetně se rozhlédl, jestli je někdo neposlouchá. „O samotě.“

Hermiona ho chvíli zkoumavě pozorovala než přikývla a odtáhla ho do rohu místnosti, kde kolem nich vyčarovala zvukotěsnou bublinu.

„Tohle je největší soukromí, jaké zde dokážu zajistit,“ zabrblala roztrpčeně a naznačila mu, aby rychle mluvil, než je objeví nějaký zvědavý Weasley.

Harry se ošil, když ho McGonagallová odváděla z místnosti. Zase se cítil jako malý kluk, který něco provedl.

„Paní profesorko?“ zeptal se opatrně, když se jeho vedoucí koleje na chodbě zastavila a zamračeně si ho prohlížela.

„Pane Pottere,“ začala vážně a nespouštěla z něj pohled, „v době mého mládí bylo zvykem prokazovat svým učitelům náležitou úctu. A to bez ohledu na jejich momentální zdravotní stav.“

Harry zmateně zamrkal, nevěda, na co naráží.

Promnula si kořen nosu a s povzdechem mu doporučila: „Příště, až půjdete za profesorem Snapem, nezapomeňte zaklepat a pozdravit.“ Pousmála se. „Budete mít větší šanci, že vás nevyhodí.“

Vpadl do místnosti a vrhl se k posteli.

„Jak vám je, pane?“ vyhrkl a hned si uvědomil, že je to hloupý dotaz.

„Nebolí vás něco?“ snažil se to vylepšit, ale byl si jistý, že se mu to nepovedlo.

„Jak jste to dokázal?“ vytryskla z něho otázka, nad kterou si už týdny lámal hlavu.

„Omlouvám se, to teď není podstatné. Nepotřebujete něco?“ pokusil se změnit téma a vyčkávavě druhého muže sledoval.

„Profesor Snape nemůže v tuto chvíli mluvit, pane Pottere,“ ozval se za ním přísný hlas profesorky McGonagallové, které si do teď vůbec nevšiml. „Budete muset váš výslech odložit na později.“

Zpomalil, když uviděl dobře známé dveře. Nevěděl, co si myslel, když sem okamžitě vyrazil, ale nedokázal se ovládnout. Ve chvíli, kdy se dozvěděl, že se Severus Snape probudil, se okamžitě přemístil ke Svatému Mungovi. A teď stál přede dveřmi jeho pokoje a nevěděl co dál.

Chodil sem často, ale to jeho profesor hluboce spal. Bylo snadné sedět vedle jeho postele a tiše ho sledovat. Ale teď…

Bude mě chtít vůbec vidět? pomyslel si nervózně a otřel si zpocené dlaně o hábit.

Zavřel oči a zhluboka se nadechl.

Jdi do toho, nějak to dopadne, pomyslel si a odhodlaně vkročil do dveří.

„Mám hlad,“ zabručel Ron a posadil se, aby viděl na Harryho, který se zrovna chystal vystřídat Hermionu na hlídce. „Dal bych si kuřecí stehýnko. Nebo vepřovou pečeni,“ pronesl zasněně a v ruce si pohrával s hůlkou. „Dýňové paštičky. Čokoládové žabky.“

Harry se s obavami podíval na svého přítele, kterému se lámal hlas. Dokázal si představit, co Ron prožívá, ale neuměl mu pomoci.

„Třeba by to fungovalo,“ vyhrkl najednou Ron a vyskočil na nohy. Hůlkou zamířil na židli a zhluboka se nadechl.

„Ani to nezkoušej, Ronalde!“ přerušil ho Hermionin pevný hlas. „Jídlo nelze jen tak přeměnit, ale možná dokážeme něco ulovit.“