Moje články

Začalo to vlastně docela nevinně.
Ederan si chtěl jenom chvíli posedět, vydechnout, nechat odpočinout hlavu…
Jenže pak do jeho sociální bubliny vtrhl Hati a s Hatim přišla Žádost a po Žádosti dorazil i Nápad a pak už se v tom vezli oba dva. Zdestilují! Jak bohulibě to znělo. Jak majestátně si oba připadali mezi skleněnými trubicemi a baňkami, v příšeří sklepení, kde nejjasnějších světlem jim byla záře jejich vlastní geniality. Zdestilují!
Když pak ještě v šest ráno seděli na schodech s očima červenýma a neschopni usnout, Ederana napadlo, jestli neměli radši destilovat alkohol jako normální lidi - a ne zrovna kafe.

“Už jsi slyšela tu novinku?”
“Jakou?”
“Maruš z prádelny tvrdí, že Mistr Hati je upír.”
“Maruš kecá.” Anča se zarazila s rukama v míse. “Ačkoli…”
“Že jo! Něco na tom bude, já to hned říkala,” přisadila si Káťa, která zrovna míchala v hrnci polívku. “Je úplně bílej, a jakej má pohled! Pořád se tak divně kouká…”
“Koukat se budu divně já, jestli nepřestanete kvokat a nezačnete dělat rukama!” pleskla vrchní kuchařka demonstrativně utěrkou o stůl. V ten moment se rozhostilo ticho.
Rohatá hlava poslouchající pod oknem se potichoučku odtáhla…

Keziah se naklonil mezi ostatní draky.
“Už jste slyšeli tu novinku?”

Hopewell přelétl pohledem krajinu zelených stromových korun, klikatících se řek a vzdálených hor. Slunce od rána sálalo, jako by se rozhodlo vydat ze sebe to nejlepší, a vzduch voněl nočním deštěm.
Anglie to není.
A přece si připadal jako pán téhle podivné země, když si tak prohlížel z dračího hřbetu.
Kdesi v dálce se zatřpytila hladina moře a kapitána z toho píchlo u srdce.
Ne. Kapitán už ne.
Stočil pohled zpátky k nekonečné ploše pralesa.
Tohle je teď můj svět. Náš svět. Jsme vládci téhle bohem zapomenuté země.
Rozdělujeme a panujeme.
S mohutným odrazem se dračice vznesla vzhůru k obloze.

Soužití s drakem, jakkoli romanticky může znít, někdy zdaleka nenaplňovalo Hopewellovy představy a ideály. A to i s ohledem na to, jak moc se takový život lišil od jeho celoživotních snů.
Právě teď třeba řešil problém velice přízemního rázu.
"Mohla by ses prosím odsunout? Nedáváš mi úplně mnoho prostoru k dýchání."
Dračice se maličko zavrtěla.
"Kwimbe! Přísahám bohu, jsem nalepený mezi skálou a tvojí nohou a moje žebra už začínají praskat. Posuň se!"
Velké oranžové oko se rozlepilo, pak se potutelně přimhouřilo a víčko znovu kleslo. Kdepak, tohle bylo její oblíbené místo - a ona z něj rozhodně nikam odcházet nebude!

"Nespíš?"
"Ne, já..., nechci už spát."
"Je noc."
"Vím." Odmlka. "Měl jsem sen."
Klapnutí drápu. Otázka.
"Zdálo se mi o Anglii. O Londýně a domě, kde jsem vyrůstal. O zahradě, kde jsme si s bratry hráli, než nás matka zavolala na oběd. O malé sestřičce, která mi na moři vždycky nesmírně chyběla. Taky se mi zdálo o Iásónovi a mužích, kterým jsem velel a houpající se palubě pod nohama. Zdálo se mi o domově."
Ticho.
Pomalu, nesmírně pomalu se velká šupinatá hlava sklonila dolů a měkký čenich se přitiskl k mužově tváři v gestu stejně nečekaném jako vřelém.
"Jsi doma."

Vesmír skrývá mnoho záhad a tajů.
Kolik je hvězd na temném sametu nočního nebe. Jak vysoko nad hlavou bloudí a jestli si někdy nepřipadají samy.
Jak hluboký je oceán a co znamenají šeptavé písně vln, když dovádějí s pobřežím.
Na co vzpomíná teplý vítr v listech palem a proč utichl, když doznělo šumění křídel laskajících oblohu.
Co vidí dvě zářící oči hledící do nekonečné noci.
Jaké příběhy chystá budoucnost. Kolik jí zbývá.
Proč mlčí srdce kapitánovo, když se noční nebe slévá s mořem a na svět shlížejí hvězdy a vítr dozpíval. Proč mlčí a proč je v tom mlčení štěstí.

Kwimbe těkala pohledem z jednoho kumula na druhého a zachmuřeně mlčela. Myšlenky v její hlavě na sebe vzaly formu vířícího kola oslepujících barev a především nulového východiska.
Mohla zůstat ve své jeskyni.
Mohla se stáhnout zpátky do ústraní.
Nebo mohla - měla - najít všechny ty bílé vetřelce a do posledního je pozabíjet, jako to měla v úmyslu dříve.
A přece..., jeden z nich jí učaroval. Svým klidem, soucitem a odvahou a..., ano, byl to idiot jako ostatní, měla ho prostě sežrat, když jí tak bláznivě čelil. Jenže to nešlo.
A vzdát se taky ne.
Dračice zařvala a rozletěla se k pobřeží.

Kumulové se k záchranné akci nepřidali, natož aby jí jakkoli napomohli. Seděli na místě, potřásali hlavami a hlasitým krákáním povzbuzovali svoje oblíbence, nebo se naopak pohoršovali, když někomu z námořníků uklouzla na skále noha. Když pak bílí lidé zmizeli mezi stromy, nikam se nehrnuli a s chraplavým hrdelním smíchem si vyprávěli o té zábavné příhodě.
Dokud mezi nimi s praskáním větví nepřistál muruk.
Dráčci vykvikli a menší z nich se pokusil pláchnout, ale Kwimbe ho přimáčkla k zemi a tázavě zavrčela na druhého, který se zmateně nafukoval a čepýřil peří na hrudi. Význam otázky byl jasný.
Kam zmizel její zajatec?

"To nemůžete myslet vážně, pane."
Neodpověděl hned. Namísto toho přelétl pohledem posádku, či spíše co z ní zbylo. Námořníky zkroušené tímhle podivným dobrodružstvím, za které zaplatili krutou daň, a nyní na pokraji vzpoury proti svému kapitánovi, který v tom pekle podle všeho přišel o rozum.
"Ujišťuji vás, že mluvím naprosto vážně, pane Hozere."
"To snad..., ale ne, ne. Tohle ne." Nadporučík si zcela negentlemansky odplivl. "Tohle nedopustím."
"Váš názor není směrodatný, nadporučíku. Obdržel jste rozkaz."
"K čertu s rozkazem."
K čertu - tak přesně tam se Hopewell chystal.
"Budu předstírat, že jsem to neslyšel. A teď už mi připravte ten člun."

Vzduchem zapleskala křídla.
Ještě než Kwimbe dosedla na okraj jeskyně a vklouzla dovnitř, poznala, že je něco špatně.
Sklonila hlavu, teď i tehdy. Zavětřila a nasála nozdrami pach vetřelců.
Vloupali se do jejího obydlí - cizí muži, zloději a podvodníci. Sebrali něco, co je její.
Dračice se s narůstající úzkostí rozhlédla po jeskyni. Její strach se mísil se spravedlivým hněvem; ten bílý muž byl pryč.
Se zvláštním pocitem odtrženosti a nereálna dloubla drápem do střípku vaječné skořápky. Zdráhala se uvěřit tomu, co jí napovídaly oči.
Zloději.
Vrazi.
Kwimbe otočila hlavu k ústí jeskyně.
Svět utichl, když do něj vykřičela svůj vztek.

Útěk z dračí skrýše byl hektický a plný úzkostných ohlédnutí a čas začal fungovat v onom paradoxním režimu, kdy zároveň svištěl jako vítr a táhl se jako starý med. Kapitán by jindy proti šplhání po strmé skále vznesl námitky, zvlášť teď, zvlášť po posledním nepodařeném pokusu, ale neměli na výběr.
Kámen se drolil pod prsty a mech, který na skále rostl, vlhce klouzal. A každé zašumění listí jako by s sebou přineslo řev vracející se dračice.
Jen představy. A kvapící čas svíral plíce tak, že se málem nedalo dýchat.
Uplynuly vteřiny. Potom staletí.
Kapitánova chodidla se skoro nesměle dotkla země.

Papua je poměrně pestrá co se týče počtu dračích plemen, takřka žádné z nich však nedosahuje bojové váhy, což je zřejmě dáno přírodními podmínkami. Výjimku tvoří muruk, v doslovném překladu kasuár; obávané plemeno, které nad jinými vyniká velikostí a vzácností, ale také šíří hlasového repertoáru. Pomocí zvláštního rohovinového útvaru na hlavě dokáže vydávat nepřeberné spektrum zvuků, kterými komunikuje a značí si své teritorium.
Právě kvůli vysoké teritorialitě žije muruků na ostrově jen hrstka. To mezi domorodými kmeny dalo vzniknout legendě, že se jedná o lesní duchy, jejichž vejce se líhnou jen jednou za sto let.
Pokud je dříve lovci nerozbijí.

Podlaha jeskyně byla tvrdá a posetá ostrými výstupky a s divokou dračicí, která se mohla vrátit každým okamžikem a jejíž úmysly dosud nebyly zcela zřejmé, se kapitánovi do spánku příliš nechtělo. A přece ho nakonec únava přemohla a on ztratil pojem o světě.
Těžko říct, jak dlouho spal, když se mu na ústa přitiskla dlaň. Vytřeštil oči - a spatřil Hozerovu tvář.
"Nadporučíku!" vydechl překvapeně. "Co tu -"
"Tohle je tajná výprava na vaši záchranu, kapitáne. Honem pojďte, než se ta příšera vrátí."
"Ale -"
"Kapitáne! Musíme jít hned!"
Varovné zahoukání jednoho z dráčků venku kapitána probralo. Bylo na čase zmizet po anglicku.

Hopewell zavřel oči.
Paluba pod nohama se kolébala v přívětivém rytmu vln a vzduch voněl solí, čerstvým větrem a mnohoslibnými slovy, nikdy nevyřčenými. Před přídí lodi vyskakovaly do vzduchu létající ryby a vzadu se vzdalovaly prokleté břehy, mlčenlivé ve svém krvavém vítězství.
Cesta k domovu byla dlouhá, ale tohle byl první krok. Za ním přijdou další. Vždycky tomu tak bylo.
Kapitán otevřel oči. Neusmíval se.
"Pane?"
Nad palmami se rozlehlo volání, teskné zatroubení, které se neslo daleko přes vodu.
"Pane?"
Kapitán mlčel. Námořníci mu věnovali několik soucitných pohledů, on je ale nevnímal.
Poprvé za mnoho dnů byl svobodný.
A sám.

Ty střepy našel Hopewell toho dne, kdy ho Kwimbe chytila na nepodařeném útěku. Ležely vzadu v jeskyni jako kovově modročerná připomínka dávné křivdy, která nemohla být nikdy odpuštěna. Jeden z nich odnesl kapitán k dračici; zasyčela a odvrátila se.
"Přišli sem, že? Našli tuhle jeskyni, přišli sem a rozbili vejce," promluvil Hopewell k zádům dračice, jako by mu dokázala rozumět.
"Byli to ti domorodci z údolí? Ti, co nás hostili?"
Ticho. Hopewell sklíčeně těkal pohledem mezi střípkem skořápky a vrahem svých mužů - a mnoha dalších, co mohl soudit. Pak natáhl ruku a opatrně položil dlaň na hřejivé šupiny dračice.
Neucukla.

Pohledy námořníků putovaly vzhůru po šedivé kamenné stěně a cestou nabíraly na skepsi. Ticho přerušil až Hozer.
"Tak dobrá, pánové; tam nahoře je náš kapitán. Kdo jde první? A nehlaste se všichni."
Mužstvo si jeho poznámku vzalo k srdci. Ruku nezvedl nikdo.
Povzdech.
"Dobře, půjdu já."
"A při vší úctě, nadporučíku, co budete dělat, až tam dorazíte?"
To byla dobrá připomínka. Jestli je v té jeskyni čeká naštvaný drak, bude to nerovný boj. Nehledě na fakt, že kapitán už dávno nemusí být naživu.
"Budu improvizovat; zbývá nám něco jiného?"
Nezbývalo, přirozeně. Hozer si naposledy přeměřil skalní stěnu a začal šplhat.

Dva kumulové, kteří se přes protesty posádky připojili k záchranné výpravě, se projevili jako rozjařená a hlučná společnost. Když se zrovna nehašteřili mezi sebou, dotírali s neutuchajícím veselím na námořníky, kteří jejich přítomnost snášeli s útrpným mlčením.
"Poručíku, tohle nebyl dobrej nápad," postěžoval si tiše Corbyn, když si dávali krátkou pauzu na oddech. "Připomínáme spíš cirkus než záchrannou výpravu."
"Mohli by se nám hodit, až najdeme tu velkou bestii," namítl Hozer, nejistý si vlastními slovy. "Není to zrovna materiál pro záchrannou misi, ale možná budou užiteční."
Za poručíkovými zády zaznělo zachrápání.
Materiál pro záchrannou misi si právě rozhodl dát šlofíka.

Probral se na studené podlaze jeskyně. Chvíli zmateně mžoural do stropu a snažil se vzpomenout, co se stalo.
Útěk. Pád.
A dál?
Drápy. Drápy a křídla.
U ústí jeskyně seděla Kwimbe s ocasem obtočeným kolem nohou a koukala ven. Hopewell zaváhal; přešel k dračici a posadil se vedle ní.
Chvíli seděli v rozpačitém tichu.
"Chytila jsi mě," oznámil Hopewell, jako by mu mohla rozumět.
Kwimbe zamručela v čemsi, co nebylo tak docela tichým souzněním. Hopewell mlčky přikývl; pro tu chvíli nežádal víc.
Obloha nad cizí zemí zářila hvězdami a voněla uplynulým deštěm. Ty nejzářivější hvězdy však svítily v dračích očích.

Jsi idiot, Hopewelle. Jsi idiot a teď na to konečně dojedeš.
Kapitánovy prsty křečovitě svíraly skálu, noha naslepo pátrala po dalším výstupku. Opatrně se zapřít - přenést váhu - nesmírně pomalu posunout ruku - pustit se do dalšího hledání. A pořád dokola.
A do toho ten proradný vítr.
Studené poryvy cloumaly s mužem zdolávajícím skálu a z mraků na obloze se začaly řinout slzy deště. Nad kapitánem se výsměšně černalo ústí jeskyně. Mokrý kámen se smekal; skoro se na něm nedalo udržet.
Skalní výstupek, za nějž se Hopewell držel, se náhle vylomil.
Kapitánovy sklouzly ruce po šedém kameni.
V náručí ho sevřel vítr.

Studené stěny jeskyně připomínaly sklepení a modročerné šupinaté tělo stínící vchod bylo tělem žalářníkovým. Zdálo se, že drak spí; jedno jeho oko ale svítilo oranžově do tmy, pozorné a bdělé.
Nespouštělo pohled z Hopewella.
Ten ho sledoval zprvu vystrašeně, později rozčarovaně.
"Držíš si mě tu k večeři?"
Nic.
Hopewell naznačil pantomimicky jedení a ukázal na draka. Bez reakce. Kapitán si povzdechl.
"Mimochodem, jmenuju se Hopewell." Poklepal si na hruď. "Hopewell."
Oko se přivřelo; zdálo se, že drak přemýšlí. Už už chtěl kapitán vzdát své snahy, když jeskyní zazněl sytý, nakřáplý a přesto bezesporu ženský hlas.
"Kwimbe," představila se dračice tiše.

"Tak jo, chlapi; už nemůžeme dál čekat. Musíme vyrazit."
Námořníci vážně pokývali hlavami, hlavněmi i čepelemi.
"Se mnou půjdou Corbyn, Williams, Allen, Campbell a Lee. Ward a Lewis nám budou krýt záda. Zatím jasný?"
Souhlasné zamručení.
"Mám pro nás i jméno: Pátrací A Vysvobozující Oddíl pro Unesenýho Kapitána. Zkratka je PAVOUK, to by mohlo bejt dostatečně děsivý i pro tu bestii, co nás tam čeká."
Další souhlas, o něco nadšenější. Jedna ruka vyletěla do vzduchu.
"Pane nadporučíku?"
"Ano, Clarku?"
Ukazováček se zabodl do vzduchu.
Nadporučík se ohlédl. Na skále za jeho zády seděli dva pestrobarevní dráčci a vesele se šklebili.

Pantomima mezi devítimetrovým drakem a ani ne dvoumetrovým mužem zní jako kopa legrace, ale Hopewell se nebavil. Na jednu stranu to bylo lepší než okamžité sežrání - na druhou stranu byly momenty, kdy muruk zlostně prskl či zatnul drápy do země, když jeho vzkaz nebyl pochopen a tehdy se kapitán nestyděl připustit strach.
A pak tu byl ten potměšilý výraz v drakových očích, který naháněl víc hrůzy, než jeho zuby a drápy.
Konečně Hopewell pochopil. Překvapeně zvedl pohled.
Přikývl.
Nenapadlo ho nesouhlasit. Nepřišlo mu na mysl odmítnout příslib svobody a bezpečí svých mužů.
Nezaváhal, ani když ho kolem pasu sevřely pařáty.

Myslel si, že tu bestii dokáže porazit.
Bylo to samozřejmě absurdní. Ten drak zabil jeho muže. Pro domorodce byl démonem i modlou. Tak co přimělo Hopewella vydat se do lesa? Pomsta, doufání? Prostý fakt, že neměl na výběr?
Pomalu sklonil pušku.
Všechna naděje byla jen vzdušným zámkem, falešným ve své bláhové kráse. Teď, když hleděl do tváře z kovově modrých šupin, když čelil úsměvu z ostrých zubů a byl posměšně vyzýván ohnivě oranžovýma očima, to všechno pochopil. Vítězství nikdy nebylo jednou z možností. Klidně opětoval drakův pohled.
Myslel si...
Vzdušné zámky. Naděje a sny.
Hopewell upustil zbraň a natáhl ruku.

S hlavou spíše v oblacích než na zemi spěchala Aglem Ter Kone zpátky do vesnice. Hbitě překračovala kořeny a vyhýbala se hadovitým liánám - a přesto se nějak stalo, že do něj skoro narazila.
Zalapala po dechu a uskočila. Utíkala by - bohové, jak moc by utíkala! - ale sevřel ji šupinatý pařát.
Obrovské oranžové oči byly najednou strašlivě blízko a horký dech ještě blíž. Žena strnula jako králík ve světle reflektorů a chtě nechtě musela vyslechnout, co měl netvor na srdci.
A pak byla najednou volná a běžela jako ještě nikdy v životě.
Nesla těm bledým cizincům vzkaz. Muruk se vrátil domů.

Toho dne sešla Aglem Ter Kone k řece, aby nabrala vodu - stejně jako včera, jako zítra, jako každý den.
Kdyby věděla, co ji u řeky čeká, asi by si pospíšila.
A teď tu byla a čelila bílému duchovi, který se rozhodl zchladit ve vodě. Cudně sklopila zrak a jen černá kůže ji dělila od toho, aby zrudla by jako pivoňka. Neodolala, aby po očku nezašilhala po mléčně bledém muži. Och, ten tedy vážně ušel. Neměla tušení, že duchové mohou být i takto..., esteticky prostorově řešení.
Navzdory rozpačitosti situace se Aglem Ter Kone musela usmát. Tohle tedy bylo vážně utěšené setkání.

Pelyněk roční (Artemisia annua) je bylina z čeledi hvězdnicovitých, náležící k podčeledi Asteroideae. Přírodní extrakt z pelyňku, artemisinin, patří mezi seskviterpenické laktony a používá se jako lék proti malárii. Prokazatelně účinný je zejména v boji s prvokem Plasmodium falciparum, ale i s dalšími druhy plasmodií.
O ničem z toho posádka Iásóna neměla nejmenší tušení. Jak by mohla? A to, co zachvátilo nicnetušící námořníky, vypadalo koneckonců jako obyčejná horečka. Vracející se v podivných několikadenních intervalech, vysilující a prudká, ale jen horečka.
Skoro jako by se duchové lesa nevzdávali bez boje.
A smrt druhů, sledovaná kapitánovýma bezmocnýma očima, byla hořká jako pelyněk.

"Kapitáne, je nějaká šance, že nás tu najde kurýrní drak? Napsal jsem dopis svojí dívce a rád bych..."
"Kapitáne, co myslíte, že se stane, když zkusím vyšplhat po té liáně?"
"Kapitáne, je tohle ovoce k jídlu?"
"Kapitáne, ta mrcha, co oddělala Kingsleyho, se už dlouho neukázala; myslíte, že jsme ji zaplašili?"
"Kapitáne, jedna ta černoška po mně pomrkávala, mohl bych...?"
"Kapitáne, kdybychom se chtěli vzít, oddal byste nás?"
"Kapitáne, řekl byste, že by naše děti byly hezké, nebo spíš ne?"
S vyčerpaným zaúpěním zabořil Hopewell hlavu do polštáře. Bohové vědí, že rozhovory na určitá témata by měly být dopředu zakázané.

V panujícím vedru, těžkém, lepivém a neutuchajícím, slibovala řeka chladivou úlevu. Ačkoli, řeka - spíše hnědá stružka s několika hlubšími tůněmi, kroutící se mezi kameny.
Hopewell složil šatstvo na úhlednou hromádku a vklouzl do náruče líně tekoucí vody. Byla nečekaně teplá, ale na holé kůži to byl přesto učiněný zázrak. Kapitán se chvíli jen tak nechal laskat vlnkami, než ze sebe začal smývat špínu a pot.
"Yu no ken i stap hia."
Hopewell sebou poplašeně škubl a ponořil se hlouběji do kalné vody, aby skryl svou nahotu. Cítil, jak mu rudnou tváře.
Domorodka dál stála na břehu a nepřestávala se culit.

Buď pozdraven, ó nenalezený světě,
písni dávných věků, tak pravím, perlo moří,
tvým krásám se mí muži v mysli dvoří,
tvé tajemství jejich představivost hněte.

Než všechny nás do zapomnění smeteš.

Buď pozdraven a zde je má obětina,
za každý z tajů tvých život námořníka,
tak skvělé, vzácné koupě nechce se mi zříkat,
byť dal bych přednost spíše číši vína.

Vždyť tahle cesta je jen moje vina.

Buď pozdravena, ó země v moři azurovém,
vzdávám čest tvým kopcům, řekám, lesům,
než všichni zhynem v tobě skrytém děsu
až prohrajem v tom boji osudovém.

Pak ty nám navždy budeš tichým rovem.

Muž zavrtěl kokosovým ořechem.
"Kulau," opakoval důrazně. Kapitán poněkud nejistě přijal dar a napil se. Domorodec se spokojeně usmál.
Sedělo jich kolem šesttnáct; všichni s tmavou kůží a očima rozšířenýma úžasem. Před skupinkou námořníků byly navršeny škeble a rajčí pera, na nedalekém ohni se pomalu opékaly ryby a sladké brambory. Jídlo vonělo jako pradávná obětina.
"Pane," ozval se Hozer, "myslím, že nás mají za nějaké duchy nebo bůžky."
Hopewell přikývl. Vysvětlovalo by to úctu a bázeň domorodých mužů. Kapitán zabloudil pohledem k oštěpům opřeným o nedaleký strom.
"V tom případě by asi neměli zjistit, že jsme jenom Britové," opáčil tiše.

Ngalen Kema hleděl na kusy toho, co bývalo bílým stínem, a opovržlivě ohrnul ret. Ty bledé bytosti z moře připluly sotva před pár dny a dnes jeden z nich vyzval lesního ducha. A duch vyhrál.
Teď duch obchází kolem a vezme si všechny. Nebude dělat rozdíly mezi vyzyvatelem a jeho druhy. Ngalen se ošil při myšlence na oranžové oči, obrovské a dravé, jak nehybně hledí z houští. Duch nezná lítost. Těm vetřelcům bude soudcem i popravčím.
"Litimapim nem muruk," zašeptal s bázní v hlase.
Ne že by modlitby byly platné. Když došlo na hlad, princip kolektivní viny duchovi perfektně vyhovoval.

"Kingsley!"
Volání se rozplynulo mezi stromy a ty odpověděly tichem, zlověstným, škodolibým, nepřátelským. I ptáci pro tu chvíli utichli, vyrušeni nečekaným vpádem vetřelců. A přece se Hopewell nedokázal zbavit dojmu, že tu nejsou sami, že jsou pozorováni.
"Kingsley! Kde sakra -"
Pod kapitánovou nohou cosi křuplo. Sklonil se; byly to střepy malého zrcátka. Muselo tu Kingsleymu vypadnout a rozbít se o kámen. Zamyšleně zvedl jeden z úlomků; jako by na jeho okraji zahlédl...
Vytřeštil oči a otočil se.
Nic. Větve a liány, mlčení a výsměch.
Zamračil se; něco se mu zdálo. S pocitem neurčitého neklidu se vydal zpátky ke zbytku posádky.

"Je tu ale krásně, co kapitáne?" zahalekal Hozer. Mladý muž, jindy za všech okolností upravený a zdvořilý, měl nyní rozepnutou košili a sundané boty. Prsty bořil ho hebkého písku a culil se jako malý kluk.
"Opatrně, nadporučíku. Stále tu mohou číhat různá nebezpečenství," odpověděl mírně kapitán, pamětliv nočních zvuků. Avšak i on se nechal zmámit půvabem opuštěné pláže lemované skloněnými siluetami palem. Kabát nechal na lodi a s povoleným nákrčníkem a letmým úsměvem dohlížel na práci posádky.
"Nemějte obavy, kapitáne. Nikdy bych-"
Vzduchem zazněl výkřik; hlasitý a strašný, ukončený náhle ještě děsuplnějším tichem.
Oba muži strnuli.
Příjemné chvíle právě skončily.

Drahá Claro.
Dvě slova opuštěně zářila inkoustovou černí a brk vznášející se nad listem papíru váhal. Kapitán Hopewell se hrbil nad stolkem ve světle lampy a marně se nutil přidat k oslovení několik dalších vět. O vyčerpávající cestě, o přestálých bouřích. O téhle bohem opuštěné zemi.
Zvedl pohled od papíru a zamžoural do tmy. Moře šumělo, jak kdesi v hlubinách neproniknutelné černi laškovaly vlnky s písčitou pláží. Kapitánovi se zazdálo, že rozeznává další zvuk; tiché, temné vrčení mísící se s šumem vody. Ale bylo to jenom moře.
Hopewell se s povzdechem sklonil zpátky k papíru.
Konečně jsme dopluli k cíli.

Uplynulo půl roku ode dne, kdy Liam přišel poprvé.
Zpočátku toho ani jeden moc nenamluvili. Ticho, které mezi nimi viselo, bylo plné nevysloveného souznění; avšak nevěděli, co říct - a tak mlčeli.
Postupně jako by Ascobolovi spadly klapky z očí. Němé pohledy byly vystřídány rozpačitými rozhovory. Liam byl v mnoha ohledech stejný jako jeho bratr, v jiných se lišil. Tak třeba dýmku z duše nesnášel. Dával přednost vínu.
Byl právě konec dubna, když Ascobolus poprvé vyšel z jeskyně. Právě začínaly rozkvétat jabloně; vzduchem se linula nasládlá vůně.
Calder by byl rád.
Drak se zhluboka nadechl jarního vzduchu, roztáhl křídla a vzlétl.

Nebylo vlastně ani divu, že se nikdo moc nestaral o osud jednoho opuštěného plivouna na chovné základně; to, že se kdy ocitl ve službách letectva, bylo koneckonců dílem ryzí náhody. Jediný Jonathan se ho už měsíce snažil přimět k řeči a mnohokrát už to chtěl vzdát. Ale ne dnes. Dnes má v rukávu poslední eso.
"Zdravíčko, kamaráde. Dneska jsem ti přivedl návštěvu, mrkej."
Jedno žluté oko se bez zájmu pootevřelo a upřelo pohled na postavu vedle krmiče. Pak drak zvedl hlavu. A poprvé skoro za dva roky promluvil.
"Chisholme?"
"Jo," usmál se smutně Liam. "Jo, dá se to tak říct."

"Chisholméééé..."
Ascobolus se v trávě převracel z boku na bok, až se nakonec schoulil do klubíčka šupinatého neštěstí.
"Je mi špatně. Udělej s tím něco."
"Neměl ses tak přežrat."
Calder seděl opodál, opřený o strom pěkně ve stínu, pokuřoval a četl si. V žádném případě neměl v úmyslu vstávat."
"Když mně je vážně zle."
"Blbý."
"Nemáš být náhodou ranhojič?"
"Nemáš být náhodou drak a ne ufňukaná holka?" Calder potáhl z dýmky. "Beztak to budou jen zadržované emoce. Jsi citově vyprahlá bestie, tím to je."
Dračí ocas zasvištěl vzduchem, praštil Caldera do břicha a vyrazil mu dech.
"Tumáš emoce," prskl Ascobolus.

"Neškleb se takhle." Nádech. "Nebo ti to zůstane."
"Přestanu se šklebit, až ty přestaneš dělat pitomosti a začneš..., no, dělat svoje normální pitomosti."
Ale tak to nebude a Ascobolus to věděl. I kdyby se sebevíc snažil přehlédnout všechnu tu krev, nemohl přeslechnout tiché, zlověstné hvízdnutí, které doprovázelo každý Calderův nádech. Drak zakňučel.
"Nefňukej." Další z těch strašných, trhaných nádechů. "Nejsi malá holka."
"Chisholme." Slova se zadrhla Ascobolovi v hrdle. "Caldere..., promiň. Kdybych si tě naschvál nevybral za kapitána, tak bys -"
"Toho nelituji."
Ascobolus ztratil řeč; poprvé v životě mu došla slova. Olízl pobledlou tvář svého kapitána.
"Já přece taky ne."

Za hory za doly (mé zlaté parohy) žil byl byl jeden drak. Už se neví, za kterou stranu bojoval, protože on vlastně nebojoval. Zemřel mu totiž kapitán a on si odmítal vybrat nového.
I chodili za ním mnozí důstojníci a dobře mu radili. "Vyber si nového kapitána," říkali. Ale on si postavil hlavu a že prý ne. Že jiného nechce.
Tak dlouho ho přemlouvali a on si tak dlouho stavěl hlavu, až ho převezli na chovnou základnu, kde zůstal sám a docela sám. A pokud nezemřel, žije tam sám dodnes. Ale protože to bylo dávno, tak už spíš umřel.
Konec.

Každý konec války je svým způsobem stejný. Tenhle nebyl výjimkou.
Zatímco vítězové se poplácávali po ramenou a rozdávali pochvaly a medaile za statečnost, poražení se choulili v koutě a čekali na konečný verdikt. Platit příslušelo těm, kteří prohráli.
Vojáci se vrátili domů. Stali se znovu muži, bratry, manžely, otci. Pušky byly schovány, meče překovány v pluhy. Válka zemi zničila; bylo třeba znovu začít budovat.
Byli ustanoveni váleční hrdinové. Většinou ti, co ztratili nejvíc. Osobní oběť výměnou za obranu vlasti a studený kousek kovu jako náhrada nohy utržené výbuchy bomb, obličeje nadobro spálené ohněm.
Prázdná útěcha za ztracené blízké.
Přátele.
Kapitány.