Moje články

Calder dnes vážně neměl náladu na dohadování. Založil si ruce v bok a za zlostného podupávání položil klíčovou otázku:
"Ascobole, kde je ten koláč?"
"A pak jsem mu ho ukázal a on se začal rozčilovat," stěžoval si Ascobolus drakům, "přitom jsem si jen kousek uždíbl. Na ochutnání."
"No, jestli mu ho zbyla aspoň půlka, tak si neměl na co stěžovat. To je rovné dělení," mínil moudře Viridius.
"Kdepak půlka, určitě ho zbylo víc. Větší půlka."
"Dvě třetiny?"
"Ještě víc."
"Hmmm..., tři čtvrti?"
"Nejmíň sedm osmin."
Draci soucitně zamručeli. Nikdo už se nicméně nezeptal, v jakém stavu se zbytek koláče nacházel.

Obloha nad chovnou základnou byla už od rána jednolitě ocelově šedá; těsně po poledni se k zemi začaly snášet těžké bílé vločky, první předzvěst přicházející zimy.
Jonathan si při pohledu na počasí povzdechl a přivlekl poraženou ovci před jeskyni, v níž se až docela vzadu krčil schoulený žlutozelený stín.
"Máš tady večeři, fešáku," oznámil krmič. Odpovědi se nedočkal.
"Víš, už bys měl vážně vylézt; je to už celý rok. Co jsi tu, ani jsi nepromluvil."
Ticho.
Jonathan si povzdechl a vydal se na zpáteční cestu. S některými draky nebylo lehké pořízení, ale on to zítra zkusí zas. Jako každý den.

Ascobolus byl zticha.
To Caldera znervóznilo. Byl to stejný druh ticha, jako u malých dětí. Podezřelé ticho. Nebezpečné ticho.
Calder si zapálil dýmku, zamyšleně z ní potáhl a pak se začal ochomýtat kolem draka. Bylo to ochomýtání promyšlené a pečlivé, nikoli náhodné. Když se tato záškodnická akce nesetkala s úspěchem, zvolil ranhojič přímější přístup.
"Co to tam máš?"
"Středověký bestiář."
Calder povytáhl obočí. "Cože?"
"Slyšel jsi."
"Ty mě nepřestáváš překvapovat. Kde jsi vzal bestiář?"
"Neřeknu."
Calder se přichomýtl blíž. Teď už ani nezkoušel skrývat zvědavost. Jediný pohled přes dračí pařát stačil.
"Ty příšero škaredá! Kde jsi sebral podobiznu mojí maminky?!"

Byla to jejich první společná mise. I když misí by to asi nikdo rozumný nenazval; prostě bylo třeba doručit poštu z bodu A do bodu B, tečka. O to byl Calder vzteklejší, když nabyl jistoty, že se ztratili.
"Bylo by to o dost jednodušší, kdybys mi nevyrazil ten kompas z ruky," nadával. "Takhle je kompas v moři a my jsme v pytli."
"Ale kušuj. Vím naprosto přesně, kam letíme," opáčil bohorovně Ascobolus.
"To bych si taky přál vědět." Odmlka. "Podívej! Tamhletu vlnu už jsem viděl! Říkám ti, že lítáme v kruhu." Další odmlka, rychlé využití dalekohledu. "Ehm..., nejsou tamhleto Francouzi?"

"Chisholme, pojď mi číst."
"Ztrať se, potvoro."
"Chisholmééééé..."
"Ne. Nehodlám tu s tebou ztrácet mládí."
Drak si odfrkl a upřel na kapitána obzvlášť vyčítavý pohled.
"Jdeš zase za kapitánkou Bradshawovou, že jo?"
"Do toho je ti, milý zlatý, velké kulové."
Ascobolus se zatvářil, jako by měl v příštím okamžiku umřít na nedostatek pozornosti. S Calderem to moc nehnulo; snad jen si na okamžik připustil trochu naděje, že by to s drakem vážně mohlo seknout.
"Nemůžeš to odložit?" zamrmlal drak. "Ženské můžeš uhánět, až budeš starý."
Calder se upřímně rozesmál. "Jako bych měl s tebou na krku šanci se stáří dožít."

"Pane, ehm..., jste si jistý, že obsazení Británie je tou správnou cestou?"
"Co tím chcete říct?"
Admirál se ošil. "No, totiž..., většina mužů by pozvání na večeři považovala za dostačující..."
"Já nejsem většina mužů!" Napoleon se zamračil. "Položím jí ten hloupý ostrov k nohám! Věnuji jí tu nejlepší péči, jakou si zaslouží."
Admirál moudře spolkl další komentáře.
"Ach, Bony; ty jsi prostě úžasný," zašvitořila císařova vyvolená, zatímco se oddávala masáži zad. "Jen by ses ještě mohl zbavit té příšerné bílé dračice. A mimochodem, už jsi někdy přemýšlel o dobytí Nového Zélandu? V tuhle roční dobu je tam prý moc hezky."

"Co myslíš, jak vypadám?"
"Úchvatně, jako vždy," zavrněla Veloxia. "Jen by ses mohla trochu přiobléct, venku už je chladno."
"Nebuď taková kvočna, nejsem už dítě," zasmála se kapitánka Bradshawová a plácla dračici po čenichu. "Ale dobře, vezmu si aspoň šátek, jestli tě to upokojí. Co myslíš, bude líp vypadat ten vínový nebo kaštanový?"
Na druhé straně základny měl Calder docela jiné starosti.
"Celý od bahna! Celý pitomý oblek od bahna! Mrcho šeredná, měsíc nedostaneš nažrat! Kéž bys pošel na kurděje, ty dračí dobytku!"
Kolemjdoucí kadeti se snažili nevyprsknout smíchy, zatímco Ascobolus jen seděl a culil se jako měsíček na hnoji.

"Ascobole, udělej ještě jedno kolo nad údolím a míň máchej křídly! Musíš zvládnout obletět kruh na polovinu máchnutí, jinak nedoletíš ani z Londýna do Ipswiche, u všech svatých!"
Calderovi poklesla hlava. Létali už několik hodin bez přestávky a on byl dokonale vyčerpaný, a to ani nemluvě o nepopsatelně bolavém zadku.
"Chisholme! Zdá se mi to, nebo tam spíte?"
"Bdím, veliteli," zamumlal Calder v odpověď. Nedokázal pochopit, jak je možné, že Ascobolus stále ještě svižně obletuje údolí a neztratil nic ze své energie.
"Hlavu vzhůru! Těžko na cvičišti, lehko na bojišti!" zadeklamoval drak. Calder se probral.
"Na bojišti! Ještě toho trochu!"

Na Ascobola byl žalostný pohled. Plivoun se dobrovolně držel stranou ostatních draků, citelně pohubl a šupiny mu zmatněly. Kromě toho se mu s věčně ucpanými nozdrami jen málokdy podařilo usnout.
Calder se nikdy necítil tak bezmocně.
"Ti šašci co nevidět najdou lék, uvidíš. Zrovna experimentují s nějakými ultimátně odpornými houbami, třeba to konečně vyjde."
"Nechci houby."
"Budeš jíst houby, jestli ti to pomůže. I kdybych ti je měl vlastníma rukama nacpat do krku."
Ascobolus se slabě uchechtl. "To určitě. A kdyby nepomohly houby, tak banány to jistí, co?"
Vzápětí se drak ošklivě rozkašlal a všechny odpovědi zamrzly Calderovi v krku.

Ascobolova malířská kariéra začala velmi nenápadně. Calder nikdy nezjistil, komu drak zcizil kbelík s vápnem, ale než si té ztráty on nebo kdokoli jiný povšimli, byla pomalovaná půlka nádvoří.
"A co že to má být?" zeptal se Calder, zatímco pokuřoval z dýmky.
"Letící drak, to nepoznáš?"
"Ne."
Calder se zamyšleně zahleděl na veledílo.
"Mně to spíš připadá jako pěkná mazanice."
Ascobolus zasyčel.
"Mazanice! Mazanice!" vztekal se. "Jak to může být mazanice, když to není dračice? Neměl by to být spíš, já nevím..., mazanic? Mazanec?"
"Ty jsi taky mazanec." Smějící se Calder raději odešel, doprovázen Ascobolovým zpola nechápavým, zpola vyčítavým pohledem.

"Pamatujete si přesně pořadí kroků?"
Veloxia i Viridius přikývli. Ascobolovi zazářily oči uspokojením.
"Výborně. Tak na výchozí pozice."
Viridius se plížením vpřed přesunul k pastevcově chalupě a posadil se na stráž. Zatímco se Ascobolus potýkal s petlicí u chléva - byl nejmenší a šlo mu to nejlíp - Veloxia stála nastartovaná, aby se vplížila dovnitř a sebrala co nejvíc ovcí.
Jenže ovce, jak známo, jsou mrchy. Snad že ucítily pach draků, začaly najednou bečet, až se hory zelenaly. V chalupě se rozsvítilo a ozvaly se hlasy.
"Co teď?" panikařil Viridius. Ascobolus zachoval chladnou hlavu.
"Plán B. Každý vezme ovci a honem pryč!"

Obraz první: Kapitánka Bradshawová poskakuje nedůstojně na jedné noze a nadává, Ascobolus vedle se tváří provinile. Přibíhá Calder.
"Ach, ty příšero mizerná; nemůžeš koukat, kam šlapeš?"
"Ascobole!"
"Co já?"
"Co jsi zase provedl?"
"Zase?"
"Jste v pořádku, kapitánko?"
"Kéž bych mohla říct, že ano; jsem si jistá, že mám nohu o pěkný kus placatější než před pár minutami."
Calder není idiot, pozná slunko, když mu zasvítí přímo do obličeje.
"Strašně mě to mrzí, kapitánko. Můžu vám tu nepříjemnost nějak vynahradit? Třeba sklenkou vína?"
Obraz druhý: Calder táhne Ascobolovi ovci jako důkaz vděku za sjednanou schůzku. I když to bylo omylem.

"Povězte, Chisholme; ví Ascobolus o tom, že se scházíme?"
Kapitánka Bradshawová se natáhla po sklence s vínem a přikrývka jí přitom sklouzla z ramene. Calder nebyl z lidí, co by cudně odvrátili zrak a byl nepokrytě rád, že kapitánka si s podobně nepodstatnými detaily rovněž nelámala hlavu.
"Díky bohu, to ne. Jinak už by to věděl každý."
Bradshawová upila ze sklenky a pokrčila rameny. "Veloxia aspoň umí mlčet - naštěstí, protože už to zjistila. Ta bestie prohlásila, že bychom se měli vzít a že se nemám starat o věno, protože vám můžu dát ji. Považte, dalšího draka!
Chisholme?
Jste v pořádku?"

Calder s úšklebkem těkal pohledem mezi dráčetem a poručíkem, který byl vybrán k jeho zkrocení. To mu vydrželo přesně do chvíle, kdy dráček upřel žlutá kukadla na jeho osobu a poručíka ignoroval.
"Pojmenuj mě."
"Cože?"
Cože? Calderův mozek vypověděl službu.
"Dej mi jméno."
Ani omylem. Calderovy myšlenky uvázly na bodě mrazu. Zrovna teď, když je potřeboval nejvíc!
"Jméno. Hned." Dráček netrpělivě švihl ocasem.
"Ó ne."
"Ó ano." Přivřené žluté oči napovídaly, že odpor je zbytečný.
Jen počkej, ty prevíte. Calderovy myšlenky se konečně rozběhly - doslova jako zběsilé. Když dospěly k uspokojivému cíli, ranhojič se pomstychtivě usmál.
"A co takhle Ascobolus?"

"Tedy začneme. Pane, ehm..., Ascobolus, že?"
(zavrčení)
"Skvělé. Můžete našemu deníku sdělit, jaká byla vaše úloha v uplynulé bitvě?
"To je dost složité. Když to shrnu, drželi jsme se s Chisholmem stranou a snažili se nenechat se sestřelit."
"Aha, to zní záslužně. Calder Chishom je váš kapitán, že?"
(zavrčení)
"To znamenalo..., ano, že? Slyšel jsem, že draci a jejich kapitáni mají velmi blízký vztah. Pro vás dva jistě platí totéž?"
"Ne."
Těžko říct, jak se zrovna Ascobolus přichomýtl k tomu novináři, ale bylo to jako zvolit kozla zahradníkem. Článek naštěstí nikdy nevyšel a drakova kariéra tiskového mluvčího tím nadobro skončila.

Byl to jeden z mála večerů, které měli letci jen pro sebe a Calder se rozhodl vytěžit z každé vteřiny maximum. Podle toho vypadal stav, ve kterém se v pozdně nočních hodinách vracel na základnu.
"Ty jsi pil," konstatoval zbytečně Ascobolus, když mu Calder zakopl o ocas a už nenašel sílu vstát.
"Chyběl mi tvůj tiše odsuzující pohled," zamumlal letec do bláta. V příští chvíli začal hlasitě chrápat.
Ascobolus ho chvíli útrpně pozoroval, ale pak se kolem něj obtočil a přikryl svého kapitána křídlem. Poznámky o lovu opic a kapitálním úlovku večera si s jistou nelibostí nechal na další den.

"Kapitáne, totiž..., Ascobolus vzkazuje, jestli byste za ním nemohl přijít. Prosím."
Takhle to zaručeně neřekl, povzdechl si Calder v duchu a potřásl ovázanou hlavou. Bolela ho jako střep.
"Almondová, vyřiďte mu, že přijdu zítra. Bude muset počkat."
Běžkyně přikývla a zmizela ve dveřích.
Trvalo to sotva čtvrt hodiny a klepala zase.
"Prý máte přijít ještě dnes."
"Myslím, že nic není tak naléhavé, aby to nepočkalo. Chci se vyspat."
Dvacet minut klidu. Pak nové zaklepání.
"Spát prý můžete, až budete po smrti."
Postřelili mě, u všech čertů. Calder si povzdechl a vstal. Najednou mu bylo skoro líto, že ho nezabili docela.

"Vždyť jsi ani sám nevěřil, že vyhrajeme!" rozčiloval se Calder.
"To je fuk, sázku jsem vyhrál."
Calder rozčileně potáhl z dýmky a chvíli jen mlčky rázoval po nádvoří tam a zpátky. Pak rozhodil rukama.
"To není fér! Kdyby tam ten nebešťan nezačal zkoušet ty svoje čáry máry, mohli jsme se pakovat i se zbytkem Británie, čert aby ho vzal."
"Vyhrál. Já," trval na svém Ascobolus. "Počítá se výsledek."
Calder si povzdechl.
"Tak kolik?"
"Deset krav."
"Vydřiduchu! Říkal jsi pět!"
"Deset."
Calder v duchu (a nepříliš vážně) proklel nebešťana, který je uchránil drtivé porážky. Tohle vítězství ho ještě přijde pekelně draho.

Přirozeně, že když už měl Calder sourozence, muselo to rovnou být dvojče. Přirozeně, že to bylo dvojče jednovaječné, protože když už zlo, tak pořádné. Přirozeně, že se o téhle zajímavosti zapomněl zmínit Ascobolovi.
Přirozeně, že byl drak na větvi, když Liam jednou přijel na návštěvu.
"Dva Chisholmové!" zajíkl se plivoun a v hlase mu zaznělo upřímné zděšení. "Morgána fata! Spím a zdají se mi noční můry!" Se zájmem se naklonil blíž. "A oba dva jsou stejně šerední."
"Ech, zavři tlamu," doporučil Calder.
"Radím totéž," doplnil bratra Liam.
"A který z vás že má být to zlé dvojče?" rýpl si drak.

Od Ascobolova vylíhnutí se Calder utěšoval myšlenkou, že plivoun se nehodí pro nasazení v boji a že jako kurýři taky nebudou představovat žádný zajímavý cíl.
Tím spíš nedokázal uvěřit tomu, že se teď řítili oblohou s Francouzi za chvostem. Kolem hlavy mu hvízdaly kulky; jedna těsně minula jeho rameno, druhá ho ze strany křísla do hlavy, až se mu zatmělo před očima. Calder se otočil a vypálil naslepo za sebe; francouzský dráček, zřejmě nepříliš zkušený, překvapeně cukl.
"Skvělá týmová práce!" zařval Ascobolus, když pronásledovatel zaváhal.
Calder si utřel z čela krev; ještě nebyli z nebezpečí venku.
"Leť, prokrista," pobídl draka.

Z okované truhlice se vzedmul oblak prachu nashromážděný nesčetnými léty. Členové archeologického týmu přimhouřili oči, pár lidí bezděky ustoupilo - ale prach nebyl víc než slabým posledním odporem věků, které odmítaly vydat svá tajemství.
Tak co tu máme?
Už nebylo třeba déle překonávat zvědavost. Jako vůdce týmu jsem měl právo prvního nahlédnutí; s nesmírnou opatrností jsem z truhly vylovil dýmku z vyřezávané slonoviny. Cenná, jistě, ale pouhá dekorace.
Při druhém pokusu moje prsty nahmátly měkkou tkaninu. Asi jsem bezděky zalapal po dechu, protože několik tváří kolem mě se s nadějí rozzářilo.
Jestli tohle není objev tisíciletí, tak pak už nevím co.

Calder zatáhl za jeden z popruhů postroje. Výjimečně nesršel bohorovným klidem, jak u něj bylo zvykem.
"Nepřipadá mi to moc bezpečné," namítl už podvacáté. Ascobolus protočil panenky.
"Létání není bezpečné. Ve vzduchu se bojuje, z principu to nemůže být bezpečné. Postroj je to poslední, o co by ses měl starat."
"Nepomáháš."
"To jsem ani neměl v úmyslu."
Calder chtěl ještě přihodit k dobru pár připomínek, ale Ascobolova roztažená křídla ho přiměla se křečovitě chytit popruhů. V příštím momentě se drak odrazil od země a jako šipka zamířil k obloze.
Veselé historky o Chisholmově jekotu kolovaly základnou ještě pěkných pár týdnů.

To odpoledne zažíval Ascobolus jednu ze svých smířlivějších nálad a Calder nebyl tak hloupý, aby ho zbytečně dráždil. Místo toho si zalezl pod žlutozelený baldachýn dračího křídla a poklidně pokuřoval z dýmky.
"Chisholme," ozval se po chvíli drak, "jaké to bylo, než jsem se vylíhl?"
"Než ses vylíhl, sloužil jsem u jiných draků. Obvazoval jim rány, tišil bolístky, lezl do tlam kvůli bolavým zubům, posílal je k čertu, když si moc vymýšleli..., normální život normálního ranhojiče."
"To mi nezní jako moc fajn život."
"Můj milý," opáčil Calder s upřímností sobě vlastní, "vždycky může být hůř. Ty jsi toho živým důkazem."

"Nechceš mi náhodou něco vysvětlit?"
"Ne."
Ascobolus se zastavil a zůstal nasupeně zírat na svého kapitána. Ten ještě ani nevěděl, o co jde, ale zamítnutí všech žádostí předem byl bezpečný a osvědčený postup.
"Ascobolus," zasyčel po chvíli významného ticha drak. "Co to znamená?"
"Když se takhle ptáš, řekl bych, že už to víš."
"A můžeš mi prozradit, která zlá síla tě najednou osvítila, že jsi zrovna tohle považoval za ideální jméno pro draka?"
Calder se nenechal v nejmenším vyvést z míry.
"Nejspíš stejná síla, která tebe ponoukla, aby sis mě vybral za kapitána."
Na to už Ascobolus neměl co říct.

Pokud bychom měli být upřímní, potřebnost Calderova zaměstnání spočívala jednak v lidské neschopnosti vycházet spolu po dobrém a jednak v dračí potřebě vyvádět pitomosti, jakmile je člověk nechal jen chvilku bez dohledu. Magnificia, na které Calder sloužil před nechtěným povýšením, byla příkladem potvrzujícím pravidlo a ani Ascobolus se nesnažil plavat proti proudu.
"Co že to vyvedl?" zeptal se teď už bývalý ranhojič jednoho ze svých běžců. Přitom dloubl do spícího draka šídlem. Ne proto, že by musel - už to jednou zkoušel. Prostě se mu chtělo.
Ascobolus zachrápal a jinak se nenechal rušit.
"Přežral se nezralých makovic," znělo nepříliš překvapivé vysvětlení.

"Nemůžeš jen tak krást ovce. Žijeme v civilizované době, ovce jsou majetek. Nedají se krást."
Calder si zapálil dýmku a Ascobolus na něj zatím mlčky a nevyzpytatelně zíral. Pak se rozvalil v trávě a už zase se tvářil spokojeně.
"Proč používáme v boji dlouhokřídlatce?"
Caldera ta náhlá změna tématu zaskočila. "Kvůli jejich bojovým schopnostem, ovšem."
"Myslíš kyselinu?"
"Jistě."
"Tu, kterou dlouhokřídlatci prskají na nepřátelské draky a která se pomalu prožere za nesnesitelných bolestí lebkou do mozku, pokud je někdo z milosti dřív nezastřelí?"
Calder neodpověděl.
"Ach, miluji tu dnešní civilizovanou dobu!" pohodil Ascobolus hlavou a jeho hlas byl plný výsměchu.

"Mám hlad."
Dost podobně to teď chodilo každý den. Calder se přetočil na druhý bok a předstíral spánek. Sluníčko příjemně hřálo a tohle byl největší pohyb, jaký byl ranhojič ochotný vykonat.
"Chisholme, mám hlad. Pojď na krmiště."
"Dej mi pokoj."
"Říkám, že mám hlad."
"Říkám, abys mi dal pokoj. Leť tam sám."
Chvíli bylo ticho – ten zlověstný druh. V příštím momentu Calder ucítil, jak ho svírají drápy, země se vzdaluje, spánek se vzdaluje a dobrá nálada už stihla zmizet za obzorem.
"Bestie mizerná!" zaječel. "Vrať mě na zem! Neruš moje kruhy, ty škaredá tlamo!"
"Nakreslíš si nové," zazubil se drak.

Tak především byla tahle akce předem odsouzena k fiasku.
Nikdo nečekal zázraky od vejce divokého plivouna, které bylo za nejasných okolností nalezeno kdesi ve Skotsku. Někteří z mužů se dokonce sázeli, zda bude dráče vůbec umět mluvit. A především se nikdo nijak zvlášť nehrnul na tenhle dosti nejistý kapitánský post.
Jenže Británie na tom byla s draky odjakživa bídně, a tak se letci museli alespoň pokusit o zkrocení. Několik vybraných poručíků teď s pohřebními výrazy hypnotizovalo nevelké žlutozelené vejce, na kterém se zahýbal první střípek.
"Pohleďte na zázrak zrození!" zvolal Calder do ticha a ani se nenamáhal skrývat škodolibé veselí.

Calder Chisholm trávil jarní odpoledne nejlepším způsobem, jaký znal – pokuřováním dýmky a ignorováním práce. Mladá dračice, která se rozvalovala na sluníčku opodál, už se bohužel tak snadno ignorovat nedala.
"Myslíš, že už se vrátí?" rýpla špičkou ocasu do ranhojiče.
"To víš, že jo."
Dračice si povzdechla; vylíhla se teprve nedávno a i krátké odloučení od posádky snášela nesmírně špatně. Najednou zvedla hlavu a zavětřila.
"Už jsou tu! Tamhle jdou, podívej!"
Calder se neobtěžoval. "Nesou něco?"
"Nesou kachny!" Dračici ukápla slina, jak pohledem hypnotizovala ulovené ptactvo.
"Tak těm můžou rovnou zase zamávat," konstatoval suše Calder a předem se rozloučil s večeří.

Ty tu nejsi, River.
Jsi jenom vzpomínka, ozvěna dávného snu. Obrazy a slova, k čemu to všechno? Když se po tobě natáhnu, mých prstů se dotkne jen vzduch.
River Songová. Ach, River.
Vidím tě vedle sebe, skutečnou, rozesmátou, drzou a svéhlavou, skutečnou a přesto nic víc, než sen. Nevěřím očím, které tě vidí, nevěřím rtům, které ti oplácejí polibek. Lžou. Ty jsi umřela, River. Nezachránil jsem tě. Nejsi tu.
Šeptáš mi, abych zavřel oči, když mě líbáš na tvář, abych se nedíval. Ale já se bojím nedívat. Mám strach, že v okamžiku, kdy oči znovu otevřu...
Ty už tu nebudeš.

Amélie věnovala ceduli na plotě nepřátelský škleb. Cedule jí ho sebevědomě vrátila.
"Takže..., co dál?"
Odpovědi se nedočkala.
"Já bych řekl, že ten vzkaz je dost jednoznačný, ne?" ozval se Rory. Teprve teď se Doktor otočil, s klukovským úsměvem a očima planoucíma dychtivostí naznačující, že tahle bitva už je prohraná.
"Správně, Rory, velmi, velmi správně! Tak jednoznačný vzkaz prostě nejde jen tak hodit za hlavu, že?" A přesně s těmito slovy Doktor vykročil vpřed.
"Doktore, neříká ta cedule spíš, že bychom se měli držet dál?" Velmi zbytečná poznámka, jak si Amélie uvědomovala.
"Ale Rory! Copak jde odmítnout tak vřelé pozvání?"

Když byla bedna s příborníkem pečlivě složena na zem ve vstupní hale domu, muž uvnitř se pousmál. O žádný příborník se samozřejmě nejednalo, ale nikdo nezapochyboval ani na okamžik.
Dnes večer vyrazí Barlow na lov a bude lovit lidi. Ó, jak se na tu chvíli těšil.
Na to tiché plížení ve stínu a pak náhlé zjevení přímo před obětí. Nezabíjel zezadu, ó ne. Následoval krátký rozhovor, zdvořilosti bylo třeba učinit zadost. Klidná, zdvořilá slova a v pozadí zrychlující se bušení srdce, zatajovaný dech. A pak...
Je nutné uznat, že mezi všemi myslitelnými dietami patřila ta Barlowova k těm vůbec nejpodivnějším.

Nutrie říční (Myocastor coypus) je velký hlodavec původem z Jižní Ameriky. Vyskytuje se po celém světě s výjimkou Antarktidy, a to zejména kvůli masu a kožešině, pro které je chována.
Punk oproti tomu je oblíbený hudební a životní styl. Vyznačuje se zejména specifickou hudbou a ještě specifičtějším odíváním a účesy.
Autorku tohoto drabble nenapadá jediný důvod, proč by kdokoli spojoval nutrii s punkem. Má podezření, že by se mohlo dokonce jednat o formu týrání. Předtím, než se kvůli svému podezření obrátí na příslušné orgány, aby tuto záležitost prošetřily, je její povinností zeptat se autorů tématu.
Pro dobro všech nutrií..., Proč?

Někdy všechno, co uděláte, řeknete, zakřičíte do světa - někdy to všechno nepomůže. Někdy vám brání pevný bod v čase, někdy je samotný vesmír překážkou. Někdy je skutečnost vryta do tváře světa tak pevně, že ji nelze vymazat ani přepsat.
Někdy vám přijde na mysl otázka, jaký všemohoucí umělec namaloval každou vteřinu v každém možném čase a proč některé z nich udělal změnitelnými a jiné nikoli. A proč v očích některých lidí namaloval svět tolik jiný.
Tolik jiný, že v něm nebylo možno dýchat, nešlo žít.
Amélie natáhla ruku. Prsty se jí zachvěly jen pár milimetrů od plátna se žlutými slunečnicemi.

Tajemný pane z krbu. Ty, který umíš číst v lidských myslích a navěky žiješ v srdcích těch, kteří tě potkali.
Můj osamělý Doktore.
Není v mých silách zapomenout, jakkoli moc bych si to přála. Každý den, když slunce zmizí za obzorem, aspoň jednou vyhlédnu z okna, aspoň na okamžik. Jsi tam někde - tam vysoko, mezi zářícími hvězdami. Chvíli s někým a nakonec vždycky sám. Stále na cestách.
Kolik je takových, jako já? Těch, co vzhlíží k obloze a netroufají si vyslovit skrytou myšlenku. Rozsviť hvězdu za každého z nás a jediné, co uvidíme, bude nebe rozzářené světly.
Můj osamělý Doktore.

Učitelka vzala do ruky první erb.
"Vy jste nakreslila kudlanku, že?"
"Ne, to je strašek paví."
"Cože, strašilka?"
"Ne, strašek paví."
"Ale já tomu budu říkat strašilka."
Ticho. Na obličeji se mi nejspíš objevil vražedný pohled první třídy, protože se pár lidí začalo pochechtávat.
Učitelka sebrala z hromádky další erb.
"A tohle je pionýrský tábor, že?"
"Ne, to jsou skauti."
"No, oni ti pionýři byli vždycky takoví průkopníci..."
Holka naproti se bez snahy cokoli předstírat plácla do čela. V očích jsem jí zahlédla upřímnou touhu vrazit té ženštině kudlu do zad. V pořádku. V posledních dvou minutách byla už druhá.

"Hele, já fakt nevím, jestli je to dobrý nápad."
Michelle se opatrně naklonila přes okraj útesu - právě tolik, aby viděla dolů, a ani o milimetr víc. A hned se zase stáhla zpátky. Pro jistotu.
Jistě, v téhle nové podobě měla křídla. Křídla technicky vzato znamenala let. Jenže pak tu jistou nezanedbatelnou roli hrála ta skoro nekonečná hloubka pod ní a ta jí pro změnu připadala jako celkem jasný pád.
Jim si okatě nahlas povzdechl.
"Víš co? Teď tu budu chvíli velet já."
A sotva to dořekl, popadl zaskočenou sfingu do drápů a jediným elegantním pohybem ji přehodil přes okraj útesu.

Michelle se třikrát otočila dokola. Otočila by se i počtvrté, ale při třetím kole se jí zamotaly tlapy do sebe a ona se zřítila nosem napřed.
"Au."
Merial se ohlédla od zrcadla.
"Co zase děláš?"
"Snažím se si pořádně prohlédnout své nové já. Nesmím?"
"Snažíš se dohonit vlastní zadek, jak to vidím já."
"No a?"
"Je chlupatý. Konec. Nic víc z něj nevykoukáš."
Novopečená sfinga si povzdechla a odevzdaně se rozplácla na zemi jako žába.
"Pořád si touhle novou podobou nejsem jistá."
"Víš, ve skutečnosti je to tvoje stará podoba. A je to ten nejdokonalejší tvar, jaký vůbec můžeš mít."

"Můžeš mi říct, co má tohle znamenat?"
Pan Smerinthus zamával před očima své milenky svraštělou prázdnou svlečkou. Slečna Timandra s exotickým příjmením comae klopila oči i ocelli.
"Ta je moje."
Smerinthus se zamračil a cvakl kusadly.
"Koho si myslíš, že oblbneš? Lži a zase jenom lži. Že si do mého bytu taháš kdoví koho, už to je naprosto nemyslitelné. Ale že si tu ten někdo ještě nechá svlečku a ty se mi snažíš namluvit, že je tvoje? Drzost, nehorázná drzost! Kde tady vidíš redukovaný počet panožek, hm? Lhářko prolhaná!"
Slečna Timandra sklopila hlavu. Na tohle už nějak neměla co říct.