Moje články

Oblohou se rozezněl dračí řev podobný zvuku deseti hromů a jedna z přepravních konstrukcí se začala tříštit. Étoile sebou leknutím trhla a vyděšeně se zadívala na velkého černého draka, který měl tu katastrofu pravděpodobně na svědomí – vypadal stejně překvapeně jako všichni kolem.
I posádka oněměla a zírala na tu spoušť. Kdo mohl tušit, že Britové vytáhnou takovýhle trumf?
Britští draci se vzpamatovali o okamžik dřív a posíleni novou nadějí zaútočili na řady Francouzů. Étoile rozčileně sekla drápy po kosokřídlatci, který prosvištěl kolem, aniž by jí věnoval pohled; věděl, stejně jako kdokoli jiný, že nové karty obrátily boj v prospěch ostrovanů.

Pozn.: Nahrazeno drabble Červený karafiát, fandom Temeraire. Pozor, naznačena sexuální scéna.
„Clarisse…“
O uvolněnosti letců a jejich nenuceném vystupování bez většího ohlížení po etiketě věděl za léta své služby už kapitán Moreau svoje. Když mu ale kapitánka Girardová stoupala rukou po stehně a z jejího pohledu plného tančících jisker bylo zřejmé, že nehodlá setrvat v oblasti nohy, Aaron svůj názor urychleně přehodnotil.
Samozřejmě nemohl kapitánce Girardové křivdit, do značné míry si za to mohl sám. Třeba tak, že se ani trochu nebránil.
„Clarisse.“
Umlčela ho polibkem; nevzdoroval.
Na stolku vedle postele, na níž byl kapitán mladé Étoile právě uvězděn, ležel červený karafiát; dárek, který Aaron přinesl Clarisse s docela nevinnými úmysly.

„Práce, práce, nic než práce,“ nadával modrobílý pecheur-couronne, zatímco vláčel v pařátech síť plnou dlažebních kostek. Napoleonovy plány na přestavbu hlavního města Paříže byly velkolepé, ulice dost široké, aby jimi prošel drak, se zdály být výborným nápadem – ale k čemu, když dost možná jediným drakem kráčejícím v Paříži byla ta císařova bílá nebešťanka?
Étoile zavrtěla nad tím plýtváním silami hlavou. Ona sama jen přihlížela, byli s Aaronem vysláni do Paříže jako poslové, ale nevrlého pracujícího draka chápala. Široká ulice přece lidí strachu z draků nezbaví a ona s chutí poslouchala Aarona, když měli společně bojovat – takhle si ovšem válku nepředstavovala…

„Děkuji vám za hlášení, pane Lefebvre, můžete jít,“ propustil kapitán Moreau poddůstojníka a sám se otočil zpátky k talíři s nedojedenou snídaní, který si položil vedle spící dračice; ta se vylíhla sotva před týdnem, ale rostla jako z vody a většinu času pořád prospala. Aarona ale i tak těšilo být jí nablízku.
Teď se ale mnohem víc soustředil na talíř, dokonale prázdný.
„Étoile.“
Zamžourala, jako by se právě probudila, a navrch ještě dramaticky zazívala.
„Copak?“
„Kam se poděla moje snídaně? A žádné vytáčky, zpívej!“
Dračice loupla po Aaronovi provokativním pohledem a hlubokým dračím hlasem začala zpívat jednu z leteckých odrhovaček…

Přes mlhavá úbočí hor v dáli jít,
kde vítr bude vát a diví vlci výt,
do lesů temných, tůní černých, hlubokých,
přes pláně, na nichž leží věčný sníh.
Přes hory mlhavé a ještě mnohem dál;
jak černý sen, co kdysi dávno už se zdál
ta krajina pustá zdá se mým očím –
a přece z té úzké cesty neodbočím.
Dálku bych překonal, i strmý sráz,
horko dálné pouště i bílý mráz;
do šerých močálů šel bych a sám,
dal se všanc osudu, smrti i náhodám,
pro tebe, bratře, bil bych se v lítém boji,
neb naše pouto krve už nikdo nerozpojí.

„Hlavně ať se ti nic nestane,“ zamračil se kapitán Moreau ustaraně.
Dračice se nad jeho starostí jen zlehka ušklíbla a o dalších pár kroků se vzdálila od břehu. Nebyla si zdaleka tak jistá, jak vypadala; tlapy jí na ledu nepříjemně podkluzovaly, i když se snažila zasekávat drápy, a nejistě rozevírala křídla jako když provazochodec svírá tyč, aby udržel rovnováhu.
„Aarone, co je tady ta tmavá skvrna?“
„Tam nestoupej, to je tenký –„
Pozdě; led už se pod dračicí lámal na velké kry a pod ním byla studená voda; dračice pištěla hrůzou a máchala kolem sebe křídly v marné snaze couvnout.
„Étoile!“

Od Sherlockova pohřbu uplynulo už několik měsíců a na místě někde hluboko v hrudi, které si John dříve neuvědomoval, se rozlila podivná, němá prázdnota. Neuspokojující, ale dostačující. Vakuum místo kousku atmosféry, nic, kde dřív bývalo něco.
Něco velkého.
S každým uplynulým dnem se vakuum rozrůstalo a požíralo to, co z bývalého vojáka ještě zbývalo. A nejspíš by brzy sežralo a zabilo všechno, co z Johna zůstalo, a nechalo po sobě jen kráčející bezduchou jámu, nebýt toho…
Nebýt toho, že John trpěl pocitem, že ho někdo sleduje – a ve chvílích toho zvláštního mrazení se prázdnota v jeho hrudi s jekem ztrácela.

Že mrtví se už o zázrak neprosí.
Že smutek se před lidmi nenosí.
Že propadat se dá nedůvěře.
Že žal v nás zavírá všechny dveře.
Že nemá cenu, co se neztratí.
Že jednou ztracené už nikdo nevrátí.
Že věci definitivní nejvíce bolí.
Že voda má náhle příchuť mořské soli.
Že sůl stéká po kapkách a vlévá se do ran.
Že noci jsou dlouhé a temné a bez rán.
Že slunce se zřítilo na dlažbu do krve.
Že zas přišla samota, i když ne poprvé.
Že někdy nelze než vzdát všechno bez boje.
Že zbyla jen prázdná židle v rohu pokoje…

Maličká dračice se ze všech sil snažila nepohnout, přestože jí slzely oči a křídla se jí chvěla zadržovaným smíchem. Ocasem švihala do země a vířila oblaka prachu.
„Co to tady provádíte?“ zamračil se na kadety už z dálky kapitán Moreau, který cítil neplechu.
„Pane, pane, podívejte, tohle je přece úžasné!“ vyhrkl jeden z kadetů, vytáhlý zrzek. Étoile přidušeně zachrochtala a zaryla drápy do země.
„Co je úžasné?“ zadíval se Aaron skepticky na skupinku kolem dračice.
„Tomu nebudete věřit, tahle je už šedesátá!“ vyhrkl nadšeně zrzek a nacpal dračici do dokořán otevřené tlamy napěchované mletým masem další z mnoha masových kuliček.
Pozn: Pardon, ale nemohla jsem si pomoct, když jsem si představila Étoile zamlada s tlamou napěchovanou masovými kuličkami ve staré dobré hře, kolik kuliček (potažmo jiných jedlých předmětů) se ti naráz vejde do pusy :D

Z pukliny skořápky se prodrala neforemná hlava na směšně tenkém krku a hned za ní neohrabané tělíčko. Dráče se oklepalo, zaprskalo a spustilo:
„Mám hlad. Chci jméno a jídlo; třeba ty tam, pojmenuj mě,“ zafunělo směrem k Aaronovi. Podle hlasu to byla dračice.
Mladý nadporučík se zarazil. „Třeba… Étoile?“ vypadlo z něj. Žádná sláva.
Dračice přikývla. „Tak tedy Étoile. Ale už mi dejte najíst, mám hrozný hlad. A chci se proletět. Kde to vlastně jsem? Je tu toho víc? Chci to všechno vidět, honem.“
Kapitán Fournier poplácal stále ještě šokovaného Aarona po zádech. „To vypadá na kvalitní materiál,“ zasmál se.

Jihofrancouzské léto přineslo na leteckou základnu plnou náruč slunečného počasí a z něho vzešlé lenosti. Horko způsobovalo, že se nikomu nechtělo nic dělat, draci většinu času jen polehávali s poloroztaženými křídly na svých paloucích a jejich kapitáni podřimovaly vedle jejich šupinatých boků.
Dnes tomu bylo nejinak; Moreau byl ospalý jako snad nikdy a dokonce i jindy nadmíru aktivní Étoile neúprosným vedrem zkrotla a zmalátněla. Napůl seděli, napůl leželi vedle sebe jako dva ospalé žoky a tiše doufali, že se po nich dlouho nebude nic chtít.
Základnou se rozřinčel zvon s jasným signálem – nástup posádek k drakům.
Mlčenlivá doufání zůstala nevyslyšena.
Pozn.: Nahrazeno téma Nástup, fandom Temeraire :)

Kapitán Moreau často po večerech sedával u Étoile a buď jí předčítal, nebo spolu diskutovali na různá témata. Včera Aaron zmínil během řeči vesměs náhodou perpetuum mobile; myšlenka prakticky nekonečně fungujícího stroje dračici nesmírně zaujala, ovšem docela jiným směrem, než Aaron předpokládal.
„Proč se vlastně lidi snaží vyrobit věčný stroj?“ zeptala se.
„Nejspíš kvůli té věčnosti,“ pokrčil rameny kapitán Moreau.
Dračice zafuněla. „To je zvláštní, mluvit o věčnosti jen tak. Ty jednou umřeš a já taky, stejně jako kdokoli jiný. K čemu by byl komukoli věčný stroj? Nikdo by si tu jeho věčnost nemohl užít.“
Na tohle Aaron nenašel odpověď.

Z nebe se šedivé kapky lijí,
do okna ťukají si svou melodii
a tóny houslí jim plynou vstříc;
vědíc, že nespatří ji víc.
Lež prý zabíjí a pravda zas drtí,
když celý svět uvěřil její smrti,
ale ať si každý svému věří;
ona už ho nepozve na večeři.
Za oknem šero, obloha slzí,
déšť šeptá o smutku, o tom, co mrzí.
Před ní nebyla jiná – a co se mění?
Po ní už další také není.
Tklivý úsměv se dere ven,
pro svět je mrtvá ta žena žen,
jen malí mocní si ruce myjí;
a on už víckrát nespatří ji.
Irene…

„Jestli si správně pamatujete, před chvílí jsem vám říkala, že irbisů už na světě zbývá nanejvýš sedm tisíc; zkusíte hádat, kolik ještě ve volné přírodě zbývá tygrů ussurijských?“
Děti se na mě, průvodkyni, trochu zaraženě podívaly a pak se několik z nich přihlásilo. Teď ještě dávaly pozor, ale za chvilku je to přejde.
„Dvacet tisíc!“
„Šestnáct tisíc!“
„Padesát tisíc!“
Vedle.
„Pět set,“ vyvrátila jsem jejich tisícové domněnky. Překvapilo je to – i když si nejspíš ještě nedokázaly představit, co to znamená.
Pomalé vymizení zdravé krve. Příbuzenské páření. Postupná degenerace. Nutné vyhynutí, přinejmenším v přírodě. Pět set je na zachování druhu málo.
Pozn: Přestože jsem původně váhala mezi svými "klasickými" fandomy, totiž Temerairem a Sherlockem, dnešní zážitek mě přivedla na tuhle myšlenku. Bylo trochu smutné stát s dětmi u výběhu tygrů a vykládat jim, že tahle úžasná zvířata budou za pár (desítek) let pravděpodobně jen další odškrtnutou položkou na seznamu vyhubených druhů...

Podzim se změnil v zimu a ta zase v jaro. Spadané listí na čerstvém hrobu překryl sníh a když roztál, vykvetly na černé hlíně žluté petrklíče.
Z Johna se stala podivná, samotářská bytost; ti, kdo s ním mluvili, měli před sebou jen pozvolna slábnoucí rezonanci vlastních slov a odraz sebe v prázdných očích. Když odešli, oboje zmizelo – a nezbylo nic.
Na sklonku března naposledy udeřil mráz a spálil všechny petrklíče – kromě jednoho. Jediný drobný kvítek se žlutal mezi zahnědlými listy jako poslední zadoufání, zoufalá kapička naděje na hraně prázdnoty. Docela poslední vzpomínka.
John sklonil hlavu a zašlápl petrklíč do země.

Kapitán Fournier nebyl jediný, kdo navštěvoval hrob Aarona Moreaua, pochovaného se svou Étoile.
Když stála kapitánka Girardová u Aaronova hrobu poprvé, neubránila se slzám. Joanna, která viděla slzy poprvé, se o svou kapitánku strachovala.
„To je něco jako krev?“ ptala se s obavami v hlase.
„Ano,“ zašeptala kapitánka Girardová. „Je to něco jako krev.“
„Ale vždyť nejsi nikde raněná,“ chmuřila se Joanna a ustaraně si svou kapitánku prohlížela, zda jí někde přece jen něco neschází. Kapitánka Girardová neodpověděla. Ne hned.
Až později Joanně vysvětlila, že slzy, na rozdíl od krve, tečou, když je člověk rozerván v srdci – nikoli na těle.

Kapitánka Girardová se zhlížela ve vodní hladině jako v zrcadle – samozřejmě až poté, co se ujistila, že nablízku není nikdo z její posádky ani nikdo jiný, s výjmkou Joanny. Nerada by, aby ji někdo měl za marnivou.
Povzdechla si. Jak to ostatní dívky jenom dělaly? Jeden by řekl, že vojenská služba vynese ženě pěknou postavu, pevné boky, nikde nic navíc a nikde nic, co by chybělo. Realita bohužel byla jiná než očekávání.
Znovu si povzdechla.
Joanna, dosud si čistící křídla, zvedla hlavu a zafuněla.
„Podle mě to moc řešíš. Nejdůležitější přece je, jak hlasitě dokážeš zařvat a jestli nemáš blechy.“

Držela v ruce ticískrát zmačkanou a tisíckrát znovu uhlazenou stránku novin a mlčky na ni hleděla. Nečetla; slova znala už nazpaměť. Žena všech žen.
Jednou ji její tep zradil, napodruhé ale ne. Byla klidná; ani sám velký Sherlock Holmes by z její nehybné tváře nevyčetl zmatek myšlenek skrývající se za velkýma, temnýma očima s rámy černých řas.
Ani Sherlock Holmes – falešný detektiv, který minulý týden dobrovolně zemřel.
Nevěřila tomu. Nechtěla.
Už posté zmuchlala novinový článek a zahodila papírovou kouli do kouta.
Zavřela oči.
Tvář Irene Adlerové se podobala masce vytesané z ledu. Nikdo by nedokázal spatřit bouři, která zuřila uvnitř.

„Tak kdepak je ta tvoje dračice?“
Kapitán Moreau se usmál a vedl svého bratra dál mezi dračími palouky. Ta nečekaná návštěva ho potěšila, přestože Thomase muselo stát mnoho sil, aby se na základnu vůbec dostal.
„Už tam budeme, hned ji uvidíš. Nejde přehlédnout, je celá krásně červená a-„
Moreau se zarazil.
Uviděl Étoile. Dračice, kterou popisoval už od bratrova příchodu jako skvostný diadém, seděla kajícně na okraji svého palouku, černá jako bubák od hustého bahna, které kdovíkde našla a vyválela se v něm. Moreau si útrpně povzdechl.
„Víš co?“ obrátil se na bratra. „Možná bychom si nejdřív mohli dát čaj.“

Pozn: Drabble patří, jak už název napovídá, k tématu Gloria.
Už dva dny sdílela Étoile svůj nevelký palouk s nedorostlou samicí plemene defendeur-brave, která se měla příští týden přesunout na základnu v La Rochelle.
„Víš, co znamená Gloria?“ vykládala pyšně dračice onoho jména. „To je sláva – jakože sláva Bohu, tomu, co ho lidi oslavují. Určitě budu mít štěstí v boji, když se takhle jmenuju.“
Étoile to přešla zafuněním; v otázce náboženství měla jasno. Ne že by v Boha nevěřila, spíš nevěřila jemu. Netušila, proč by jí měl pomáhat někdo, komu ona a další draci kradou oblohu.
Její tušení se potvrdilo o měsíc později, kdy byla dračice Gloria zabita v boji.

S hlavou ztěžklou přemírou červeného vína kráčel kapitán Moreau lehce vrávoravým krokem na palouk, kde přespávala Étoile; chtěl dračici před spaním aspoň na chvíli vidět. Hustá mlha mu ale silně ztěžovala cestu.
Konečně! Přímo před sebou uviděl nařervenalou siluetu dračího zadku a stočeného ocasu. S úsměvem přišel blíž a položil dlaň na mléčně červenou dračí kůži.
„Étoile…,“ zašeptal.
„Přejete si něco?“
Zpoza dračího těla se ozval ženský, ovšem ryze lidský hlas. Zároveň s ním se zvedla i dračí hlava a na Moreaua upřely svůj pohled dvě žlutooranžové oči.
Moreau se zarazil. Tohle nebyla Étoile – díval se na úplně cizího draka.

„Kdy už mě vezmeš do toho divadla?“
Kapitán Moreau si povzdechl. Vysvětlovat dračici, že do divadla zkrátka nemůže, i když je dost malá na to, aby se do něj vešla, a lidem by taky neublížila, bylo víc než zbytečné.
Přitom to byl celé nápad kapitána Fourniera, který u příležitosti Moreauových narozenin věnoval Aaronovi neuváženě v přítomnosti Étoile dva lístky. Dračice pak celý týden ryla do Moreaua, aby ji do toho divadla vzal taky. Stačilo pouhých pár dní a Aaron ty dva kousky papíru proklínal celou svou duší.
Přestože se mu představení líbilo, tento dar se ukázal být vpravdě darem danajským.

„Já tam nevlezu.“
Dračice si tlapu, kterou před několika vteřinami opatrně namočila do vody jezera, téměř uraženě přitiskla k hrudi, čímž se ještě víc zamazala zbytky své dnešní krvavé snídaně. Kadetům shromážděným napjatě kolem unikl krátký povzdech; zdálo se, že dnes je čištění přece jen nemine.
„Étoile, prosím. Moc nám tím všem pomůžeš.“
Étoile zafuněla a znovu prohrábla drápy hladinu. Sotva před několika dny se po dlouhých mrazech trochu oteplilo a jezero bylo ledové až běda. Mladou dračici bylo víc než zbytečné přemlouvat, že drakům studená voda neuškodí.
„Nechci. Doteď jste mě myli a nikomu to nevadilo.“
„To ano, ale doteď jsi byla o dost menší.“
„Chmch…“
Étoile unikl nešťastný povzdech. Ještě okamžik váhala, jako by se přemlouvala, načež se docela bezhlavě vrhla do vody. Její útok na jezero se neobešel bez kvílení tak hlasitého, až by si jeden pomyslel, že ji vraždí, a zuřivého máchání křídly. Ještě párkrát dračice plácla tlapami do vody, jako by ji chtěla rozdrásat, a několika skoky se dostala zpátky na břeh, kde se mohutně oklepala.
„Spokojen?“ zasyčela.
Kapitán Moreau se nezmohl na odpověď. Stál na břehu, s ručníky připravenými k otření dračice, a z něho i ze všech kadetů crčela na zem ledová voda.

Vzduchem zavířila důvěrně známá mléčně červená křídla a na nádvoří přistála dospělá, plně vzrostlá samice roi-de-vitesse. Kapitán Moreau ji pozdravil úklonou, stejně jako kapitánku Girardovou, která na dračici přiletěla.
To Étoile zůstala opodál a nervózně přešlapávala, jako by se strachovala přijít blíž.
Starší dračice zafuněla.
„Já teda takhle ustrašená nikdy nebyla. Doufám, že její kapitán není stejný zbabělec,“ prohlásila stranou dráčete, které se před pár dny vylíhlo z jejího vejce.
„Já nejsem ustrašená!“ odfrkla si Étoile. Kapitánka Girardová se zasmála.
„Zdá se mi to, nebo jsou obě úplně stejné?“
„Nezdá,“ zavrtěl hlavou Moreau s úsměvem, „ta rodinná podoba je neuvěřitelná.“

Vytáhli ho z postele uprostřed noci a ještě ospalého, s očima zalepenýma, ho přitáhli do líhně. Moreau si živě pamatoval, jak hlasitě v tu nekřesťanskou hodinu nadával, i když se v duchu tetelil štěstím.
Trochu ukvapeně.
Dráče, které se z přiděleného béžového, červeně kropenatého vejce vylíhlo, Moreaua za kapitána nepřijalo. Ve chvíli, kdy se nechalo pojmenovat od docela náhodou se přichomýtlého křídlaře, se Moreau loučil s nadějemi na povýšení.
A pak prasklo mléčně červené vejce roi-de-vitesse.
Ta nezvedená dráčata si vážně dělají, co chtějí, pomyslel si Moreau s úsměvem, když mu dračice, původně přidělená někomu docela jinému, dovolila ji pojmenovat.

Obrovské dračí hejno mířilo k britskému pobřeží. Draci střední váhy nesli ve čtveřicích obrovské dřevěné konstrukce s vojáky, zbytek letěl porůznu mezi nimi bez nutnosti tvořit formace. Početní přesila byla tak zdrcující, že to nebylo třeba.
Přesun Excidiovy formace, jehož svědkem byli nedávno kapitán Moreau i Étoile, byl neoficiálním potvrzením k invazi.
Kapitán položil ruku na Étoilinu šíji; měl zlé tušení.
„Neměj strach,“ promluvila dračice pevným hlasem. „S tebou bych letěla až na konec světa. Nikdy tě neopustím.“
Moreau si povzdechl. Taky by s Étoile doletěl až na konec světa a ještě dál. Britské pobřeží bylo naneštěstí o mnoho blíž…

Byl to běžný hlídkový let – co se počasí týče, rozhodně lepší než ten poslední, kdy kapitán Moreau málem skončil v moři. Od té doby ho Étoile ostatně nutila, aby si před každým letem desetkrát zkontroloval úvazky.
Dnes bylo ovšem krásně, moře se třpytilo a kapitán Moreau si dovolil zavřít oči a nastavit tvář slunci.
„Pane Merciere, jak vypadá situace?“
„Vpravo všechno v pořádku,“ hlásil hlídkař, „vlevo…“ Najednou se zarazil.
Moreau otevřel oči a spatřil pět dračích siluet vedených nezaměnitelným obrysem dlouhokřídlatce.
„Zpátky k pobřeží“ zařval. Dračici nebylo třeba pobízet; s máchnutím křídel se otočila a jako blesk zamířila do bezpečí.

Zvláštní, jak rychle se někdy počasí může změnit – obzvlášť ve chvíli, kdy to potřebujete úplně nejmíň.
Étoile vylétala na běžný hlídkový let za pošmourného počasí. Nikdo z posádky nebyl nadšený, že musí letět v dešti; nechuť se ale změnila v hrůzu, když déšť přešel nad mořem v běsnící bouři.
Náhlý poryv větru smýkl dračicí do strany tak, že kapitán Moreau sklouzl ke straně. Úvazky, promáčené a zkřehlé chladem neudržely jeho váhu a pod ním se náhle otevřelo prázdno.
Jen na chvíli.
V příštím okamžiku ho jemně sevřely dračí pařáty. Étoile vrhla po svém kapitánovi ustaraný pohled.
Ona ho nepustí.
Nikdy.

„To snad není pravda! Jak si něco takového můžou dovolit!“
Kapitán Moreau zuřil. Drobné, nepatrné problémy se kupily poslední dobou jeden na druhý; poslední kapkou bylo, když se dozvěděl, že jeho nadporučík byl bez oznámení poslán na chovnou základnu v Paříži, kde se stal kapitánem vylíhlého defendeur-brave.
„To je vrchol!
Étoile škytla a přikryla si čenich tlapou. Rostlo v ní kýchnutí jako přílivová vlna, ale ona nechtěla Aarona přerušovat, ač tušila, že skutečný vrchol a poslední bonbónek přijde každou vteřinou.
„Co je s tebou?“
Namísto odpovědi dračice jedinkrát mohutně kýchla.
Kapitána Moreaua pokryly od hlavy až k patě dračí hleny.

Mladá roi-de-vitesse s nepředstíraným zájmem sledovala, jak její kapitán cupuje pětkrát přečtený dopis na kousíčky. Samec béžovohnědého kurýrního plemene chasseur-vocifere přišel blíž, posadil se vedle Étoile a upřel zvědavý pohled na stále se zmenšující vločky bílého papíru.
„Proč to dělá?“ zeptal se po chvíli větší dračice. Z jeho otázky sálal ryzí, nepředpojatý zájem.
„Napsala mu jeho samice – prý už s ním nechce nic mít, když teď má mě.“ Étoile urovnala křídla se samolibým výrazem, který zcela jednoznačně dával najevo její vítězství.
„Aha,“ zabručel chasseur-vocifere. Na okamžik se rozprostřelo ticho.
Poté Étoile pohodila hlavou. „A taková to byla láska!“ odfrkla si.

Étoile strčila měkkým červenohnědým čenichem do svého kapitána a vyrušila ho tak v půlce věty. Těžko říct, jak dlouho už nesledovala četbu; její myšlenky se po dnešní bitvě očividně ubíraly docela jiným směrem.
„Copak se děje? Bolí tě něco? Mám dojít pro doktora?“ strachoval se kapitán Moreau při pohledu na obvazy kolem dračího těla.
„Ale vůbec ne. Jen jsem přemýšlela. Nelíbí se mi bojovat proti jiným drakům. Tohle není náš spor, ale spor lidí. Možná by měl někdo zabít Napoleona a tahle nesmyslná válka by skončila.“
„Ale to by byl zločin!“
Jasný pohled dračích očí ovšem vypovídal o zřejmém nesouhlasu.

Pozn. autora: Navazuje na drabble Do konce.
Kapitán Fournier sňal klobouk a přitiskl si ho na prsa; gesto, tak prosté a přitom plné těžkého, nesnesitelného žalu bylo doprovozeno úzkostným zakvílením bezmála dvacetitunového fleur-de-nuit. Temně fialový dračí obr se choulil u čerstvě navršeného rovu a tiše naříkal – Fournier mu v jistém ohledu záviděl. On sám musel mlčet.
Mlčet, když chtěl řvát, křičet a lkát, vyrvat ze sebe tu strašlivou bolest.
„Kam zmizeli všichni hrdinové, Aarone? Kam?“ šeptl. Přes okraj víčka se mu přelila osamělá slza a stékala mu po tváři; netrpělivě si ji setřel.
Odpověď na svou otázku už znal.
Ten poslední – jeho přítel – padl před dvěma dny.

Už když kapitán Moreau vyšel z pokoje, tušil, že je něco špatně. Pohledy služebnictva na něm ulpívaly jako smola a pohledy členů cizích posádek právě tak. Vzduchem se nesla šeptanda a Moreau, rudý až za ušima, zamířil k jejímu nejpravděpodobnějšímu zdroji.
Existovala jediná osoba, která ho večer viděla odcházet s kapitánkou Girardovou – osoba s duší a jazykem slepice.
„Étoile!“ zašklebil se. Z mladé dračice, rýpající se drápem v hlíně, přímo sálala vina.
Namísto smršti výčitek na ni ale dopadla jen dlaň, hladící ji po měkkém červenohnědém čenichu.
Čert vem pomluvy, řekl si Moreau. Jak by se na ni mohl zlobit...

Před chvílí bylo všechno jinak.
Ještě před okamžikem Étoile, mladá samice roi-de-vitesse, zlobně syčela na staršího kosokřídlatce a snažila se draka vyprovokovat k útoku. To bylo předtím, než přestala dávat pozor a neuhnula z cesty útoku formace vedené dlouhokřídlatcem.
Stačilo pár vteřin a z mladé dračice se stala kvílící troska zoufale se drápající se po krku, který zasáhla dlouhokřídlatcova kyselina. Bolestí stěží máchala křídly a její posádka se urychleně přesouvala na hřbet úzkostně kvílícího pou-de-ciel.
Kapitán ne.
Ten, kterému se Étoile zavázala stát po boku po celý život, se rozhodl zůstat, zatímco se dračice řítila do vln.
Až do konce.