Moje články

I. Pověst o očistě národa od Liall. Protože jednoduše Deutschland, Deutschland über alles, über alles in der Welt.
II. O osudu jednoho Anděla od Wendyses. Jelikož je tam Lea, Mary Sue, jedna pěkná smrt a spousta debat okolo. A to já ráda.
III. Úmorné útrapy od Liall. Protože Россия – любимая наша страна.
IV. Bletchley Park od Wendyses. Jelikož věřím síle člověk, vědě a absolutně zbožňuji ten film, že ano. A také ovládání světa, jen tak mimochodem.
V. Osud dokonalé bolesti od Liall. Protože nenávidím sraby. A mám ráda vodku.
VI. Předškolní výchova od Wendyses. Jelikož se tady opět objevuje Lea. A děti. A Ardeny.
VII. Smetánka od Liall. Protože někdy je lepší nevědět. A za informace se platí.
VIII. Počty od Wendyses. Jelikož je tam zrzek! A voják! A kulky!
IX. Byl jsem v pekle od Liall. Protože to musím milovat. A nepotřebuji k tomu důvod.
X. Opilá Smrt od Wendyses. Jelikož je to neuvěřitelně krásné. A to mi stačí.

Stával tam les plný půlelfů, nečistých bratří všeho dobrého i zlého v říši věčného světla. Nikomu neubližovali, chovali se nanejvýše důstojně, schovávali se ve stínech, pěstovali si své plodiny a vedli nuzné životy daleko od všech, které by snad jejich existence mohla zneklidňovat. Ale přeci jen někomu vadili. Král potřeboval to území. Možná z vlastní marnivosti, třeba z hamižnosti.
Proto přišla pomoc. Mohutný přítel z východu se statisícovou armádou plnou polovičních zvířat. Žádný z těch vojáků neznal slitování, poháněni byli jen mocnou osobností jejich kaysruhi. A přesto získali vše.
Prezentováno to ale bylo jako laskavá invaze – pomoc přátelům v nouzi.

Praskne to. Tím konkrétně zrovna nemyslím nějaké sto let staré potrubí u nás ve škole, které se u nás ve škole už tak nějak z recese rozhodlo porouchat. Dokonce ani ten fakt, že jsme neschopní se domluvit na tématu maturitního plesu a pravděpodobně to všechno skončí jednou velikou soutěží v přeřvávání jeden druhého. No co, alespoň něco nám půjde. Vážně, nechci vám ani vyprávět o tom, jak s děsem zjišťují, že nejsem heterocyklický génius. A ani ten fakt, že znám základní přísadu pasování na maturanty, které nás čeká v pátek.
Dneska to praskne. A ptáte se co?
Akutní nedostatek nápadů.

Odepsali ho už ze začátku. Nebylo se co divit – uskakoval před něčím, co nikdo jiný neviděl, jančil, tančil, kopal a kousal. Každý se mu obloukem vyhýbal, kdo sebral odvahu, tak ho zavřel do nějakého malého prostoru, kde se mu o boky otíralo na kusy rozžvýkané dřevo. Vyháněli ho jako divokou zvěř, místo milující náruče ho obšťastňovali koženým bičíkem.
Pak se objevila. Obyčejné děvče s popelavýma očima, kaštanovými vlasy a obrněná nekonečnou trpělivostí. Naslouchala mu. Chtěla pomoci. Zjistila, že tou hloupou příčinou nezkrotnosti se stal prostý strach ze stínu. Evoluční nedostatek. Drobnost.
Ale nehrálo to žádnou roli - dostih se vyhrává srdcem.

Nemám děti, mám ráda dobré jídlo a jsem hrůzostrašný perfekcionista, proto se předem omlouvám všem, které by mé kratičké rozmítání uráželo. Neberte to vážně.
Ráda chodím do kaváren, příjemná atmosféra plná tlumeného hovoru, dobrý nápoj, vášnivá diskuze… A občas také maminka ověšená několika caparty, co ji táhnou od dětského koutku k výloze s dezerty. U stolu se sejde s kamarádkou obtěžkanou stejnými… životními radostmi. Obě dvě vesele usadí své ratolesti, vytáhnou směs rozmixované brokolice, masa a květáku ve skleničce, olíznou plastovou lžičku a začnou - ham za babiččina pudlíka.
Chápu, proč to ty děti nejedí. Z toho přejde chuť i mě.

Odmítala to vzdát. Nechtěla se podřídit diktátu svého těla, toužila po absolutní kontrole nad vším ve svém životě, proto si jednoduše odmítala připustit, že to bolí. Že se zde vyskytl problém, kvůli kterému by celý dnešní večer mohl skončit fiaskem – a to si nikdo nemohl dovolit. Všichni dřeli od svých dětských let, mučili svá těla. Dnes večer mělo přijít rozuzlení. Měli rozplakat ty, kteří tomu rozumí, dojmout ty, kteří se zde vyskytly náhodou, ohromit ty, kteří stáli hodiny a hodiny ve frontách.
Musela to zvládnout, ať to byl sebevětší risk. Dobrovolně skočit do té propasti.
Odtančit své poslední Labutí jezero.

Potkat na ulici úsměv bylo zhola nemožné, ohrožený druh pozitivně naladěných lidí pomalu přes všechny snahy vymíral. Vlády všech zemí se shodly, že takhle to dále nepůjde, a po americkém vzoru s původními obyvateli začaly se zavíráním do rezervací… Nikdo se k nim nedostal, zajistil se přístup vody, potravy a občas nějaký ten jedinec opačného pohlaví, aby pokračovalo v rodu. Ale kupodivu žádný z potomků nepodědil ten nuzně recesivní gen svých rodičů. Optimismus.
A jednou jim jeden tenhle exemplář utekl na výzvědy. Chytili ho brzy.
Pohodlně se usadil do své klece a přemýšlel.
Proč jen se všichni ti lidé mračí?

Sůl v očích pálí, v ranách štípe,
plíce bublají, stará kostra skřípe,
kostnaté ruce zdobené třískami,
záda ohnutá – tunami a tunami.
Nosí těžké náklady černého stříbra,
pro některé konec, pro některé výhra,
několikrát málem utopení muži,
po palubách se asynchronně pluží.
A večer s námořníky si sednou,
zapijí svou práci velkou dřevěnou bednou,
v ní zůstal naložený jakýsi nebožtík,
opar rumu záhy halí malý pokojík,
nehraje roli, čí smrt zapijí,
kdo stane se vítězem dalších partií,
pojdou všichni do jednoho,
kapitán, pirát, otrok – i ty, mátoho,
A pláčou rum, krev a slzy,
do rána ještě věčnost – a přesto příliš brzy.

Určitě to všichni znáte, a pokud někdo tvrdíte opak, potom stoprocentně kecáte.
Jak jistě víte, bez vody se špatně žije. Ono je to vcelku logické, takže se u této hluboké úvahy nezdržíme příliš dlouho. Pokračujeme směle v krasojízdě. Voda teče například z kohoutku. Ale nikdo z nás není americký superhrdina, který nastaví dlaně a má tam pomalu Titikaku. Ne, ne, my obyčejní lidé používáme skleničky.
Máme tedy zdroj života v nádobě, štrádujeme si to někam do hlubin pekelných. Ejhle, stačí mrknout, klopýtnout a na zemi máme loužičku jak neposlušný pejsek. Jenže… kdo by se ohýbal.
Vždyť to stejně uschne samo.

Jaké to bylo? Dokonalé. Jinak to vlastně ani nešlo, jednalo se totiž o perfektní exemplář teoreticky bezchybného genetického kódování rodičů. Smálo se to, plakalo to a pohybovalo se to s elegancí nevídanou, žvatlalo to hláskem rusalek a v těch růžových šatečkách vypadalo… k sežrání.
Jakpak by ne, dalo se to připodobnit k nepopsanému plátnu předurčenému k velikému uměleckému dílu. Mohlo to vymyslet lék na rakovinu, zachránit svět, najít lásku či se stát duševně čistým obrazem Doriana Greye.
Jenže by to muselo nejdříve vyrůst. Abych to upřesnila… to bylo novorozeně.
Bylo. Než ho kdosi rozřezal a předhodil psům.
Smutný to osud.

Jednu jedinou hloupoučkou věc žádal,
do ní tím pocit bezmoci vkládal,
jak má zabránit té řetězové reakci,
aby zajistila bezmeznou satisfakci?
Copak lze zastavit srdce bušící?
Zklidnit v cévách krev bouřící?
Donutit dech volně ze rtů splývat?
A bez zčervenání se do jeho očí dívat?
Poslechnou ji nohy, než se v rosol promění?
Převezme racionální myšlení zpět velení?
„Víš, v tomhle mám krapet ruce svázané,
a trochu se obávám, že snahy předem prohrané.“
„Snad můžeš to alespoň zkusit?“
„A proč mám vlastně tohle v sobě dusit?“
„Protože jinak tě, maličká, začnu lovit,
a nejen na paži lano tě bude zdobit…“

Byl by býval dokonalým hostitelem – se svou modrou krví, úctyhodným sídlem, andělským vzhledem a francouzským šarmem vynikal nad všemi těmi upjatými churavými Brity. Dokonce ani neměl manželku, která by odrazovala případné mladé koketky od nějakého toho ukradeného polibku. Dokázal se bavit s kýmkoli a naprosto o čemkoli. Každý ho miloval, jinak to nešlo.
Jenže potom se v jeho domě objevila ona, vlasy černé jako uhel, oči zelené jako had, rty rudé jako krev a pleť bílá jako nejčistší mramor. Okouzlila ho. Uhranula.
Dostala vše, co si žádala.
Víno z krve novorozence.
Pečeni z nedotčené panny.
Jeho srdce na stříbrném podnose.

To víte, byla něco jako superwomanka – nádherná, milá, přátelská, inteligentní, nadaná, půvabná, elegantní. Nikdy neklopýtla na vysokých podpatcích, vždy pomohla v nouzi, oděvy pěkně sladěné, vlasy natočené… Ano, ano, mohla by být dokonalá.
Jenže měla bratra. Takového malého zrzavého pihatého chlapečka. A ten se rád postaral o to, aby nezačala připomínat sošnou řeckou bohyni. Však to znáte – zmrzlina na kabátě, žvýkačka ve vlasech, čokoláda na tašce, samolepka Spidermana na eseji o Hamletovi…
No jo, to jsou ti trapní příbuzní.
Ale víte co?
Nevyměnila by ho.
Protože díky němu potkala někoho, kdo zbožňoval ty dokonalé nedokonalosti stejně jako ona toho lumpíka.

Musím se přiznat, že se mnou a němčinou to nebyla láska na první pohled. A mám takový pocit, že ani na ten druhý. Trvalo to dlouho, než jsme si k sobě našly cestu – minimálně dobré tři roky úporných pokusů potopit jedna druhou. A řekněte sami, byla jsem na tom podstatně hůře, nemám za sebou tisíc let historie, stěží to táhnu na osmnáctku.
Nakonec jsme uzavřeli Barevnou dohodu, která náš komplikovaný vztah vyřešila. Ona se přestane tvářit nepřístupně za podmínky, že ji pěkně vyzdobím.
Neváhala jsem, popadla pastelky a jala se splnit svou část.
A od té doby nám to klape.

Je to jako nutkání přírody,
toužíte získat všechny výhody,
vlastními představami ovce spoutat,
sebrat panenství všech bílých poupat,
po svém boku rozestavět rytíře,
sledovat svůj podpis na zlatém papíře.
Ale cesta tam vede opravdu trnitá,
vaše tělo tu námahu odmítá,
když prodíráte se ostnatým drátem,
když obličej váš je pohřben blátem,
když vaše vlasy z vůle lidu hoří,
a když povrch vašeho těla jizvy tvoří.
Ačkoli spoustu problémů naseká,
tak stále věřím v sílu člověka,
v mocnou touhu po nekonečné moci,
kdy na kolena padnou vaši soci.
Tím mocným hlasem veden,
šli tři, šli dva, šel jeden.
Ten nejlepší.
Snad.

Když jsem ji potkala poprvé, tak ji hlídal na dětském hřišti Bratr – obrovské stvoření s lahví ruské vodky v ruce, krví podlitýma prasečíma očima, jizvami neurčitého původu, hladce oholenou hlavou a Remingtonem zastrčeným za páskem kalhot.
Podruhé to bylo v zapadlé páchnoucí uličce, okolo ní měl obmotané paže Potetovaný – jeho motorka dávala dost dobře najevo, že jede v něčem nelegálním, klouby mu někdo sedral až na kost, obličej zakrýval šátek, zpod trička mu vykukoval Sig Sauer.
Naposledy stála na mostě a za zápěstí jí držel Nadějný – šeptal jí o novém začátku, příležitostech, snech, přáních, žadonil a prosil. Zbraň neměl.
Skočila.

Zostřené smysly, ostré tesáky,
nadělá z batolat krvavé mrzáky,
mohutné tělo podobné vlkovi,
a ty oči – zraky vrahovi.
Klepání drápů po rozpáleném asfaltu,
adrenalin v krvi – podobnost hazardu,
temně si bručí, čichá pachy vzrušení,
a ta nebohá slečinka nemá ani tušení.
Sedí si tam rozverně v květovaném oděvu,
začtená do hloupého romantického příběhu,
představuje si opáleného statného muže,
a ten kontrast jeho a její nahé kůže…
Obrovská zrůda temně vrčí,
dívence v krvi chtíč chrčí,
a náhle je tu kubistické vyjádření,
nic na svém místě již není,
tam hlava,
tu prsty,
hrdlo,
rozevřená stehna,
byla to kořist – a hrozivě levná.

Dlouho netušila, kde se vzal džin. Slýchávala to slovo, když zmateně klopýtala zaprášenými uličkami, občas proběhlo okolo ní jako nejnovější zpráva, někdy zakotvilo v novinovém článku, který se týkal jejího vztahu. Nechápala to. Neměla přeci jenom nic společného s těmi prapodivnými duchy uvězněnými v lahvích, co plní přání. Nebyla ani modrá! A přesto se jí ta přezdívka vžila, někdo ji přišil jako cejch a ani peníze jejího snoubence ji nemohli odpárat.
Ptáte se proč? Zjevila se z ničeho nic, nechtěná, nečekávaná. Omámila bohatého muže nereálným příslibem. Zůstávala zavřená před zraky obyčejných lidí ve zlaté kleci. Ale hlavně – toužila po svobodě.

Lidský žaludek si zvykne na ledasco, myslela si naivně, když klopýtala na deseticentimetrových podpatcích po mohutném schodišti starého rodového sídla jejího nového snoubence. Šaty od nejlepších návrhářů se jí nepohodlně sunuly směrem vzhůru, spodní prádlo se nepříjemně zařezávalo do všech ženských křivek. V ruce svírala sklenku s drahým šampaňským.
Probudila se se strašlivým bolehlavem a žaludečními šťávami rozlezlými po celém horním patře. V krku jí pálilo a v hlavě tancoval nějaký hodně naštvaný trpaslík. Pohledem sklouzla na nevábnou hmotu zdobící hedvábnou látku toho, co bývalo jejím oděvem. Nedokázala to nikam zařadit, než našla jedno malé klepeto, následně ocásek… Proboha! Krevety!

Omamná vůně koření snáší se vzduchem,
prašné ulice řinčí obchodním ruchem,
vzácné koberce, nejdražší hedvábí,
které pouze unesené dcery vyrábí,
nádherné látky poseté diamanty,
a maso pečené na všechny varianty,
sladké koláčky z divokých citrusů,
a to vše ve stínu vzrostlých fíkusů,
vdané ženy v průsvitném oděvu,
nejdou daleko k svůdnému úsměvu,
obskakují statné bojovníky,
prstíky ukazují na uvězněné slavíky,
touží po kožešinách medvědů,
pod bedlivým dohledem dědů,
hrají si mladé princezny s ženichy,
nevinnou hru s kuličkou a kalichy,
polibky mění si ti starší potají,
a uchvatitelé klisny si sedlají.
S láskou pečuje o své barbary,
vidoucí oko Sahary.

Všechno to začalo poloacetalovou vazbou, která měnila Fisherovy vzorce na Haworthovy. Pravá strana dolů, levá nahoru a ze šestiuhlíkatého sacharidu se jako zázrakem stal pětiuhlíkatý cyklus propojený kyslíkem. Nic složitého.
Ne všichni jsou si ale vědomi, že poloacetál už někde potkali, proto chvilku trvá, než sepnou ty správné synapse. Následně nejistě dodržují těch pár jednoduchých pravidel, co před chvilkou zasvištěla v podobě mechanického vlnění vzduchem. Celí šťastní dokreslí poslední dvojku a pohledem na tabuli se chtějí ujistit o své genialitě.
A ejhle, tam se skví jakási pokažená patlanina pana magistra. A záblesk pochopení se rozplyne jako zlato v lučavce královské.

Skutečně jistým půvabem vynikala,
neuvěřitelně krásná na kanibala,
okouzlila každého nebohého muže,
než ho s nadšením stáhla z kůže.
Hostila v čistém domě bankety,
lidské plíce v sekané umlety,
radila přítelkyním s milostnými trably,
než dveře ocelové panny sklaply.
Nakupovala všechno nejdražší,
zbožňuje mučení, smrt jí nestačí.
Nebyla žádná květinka.
Měla povolání dámy v nesnázích,
a přesto máloco ji rozhází,
když se k ní žene statečný hrdina,
má už v hlavě drobounká dívčina
dávno vymyšleno, co s ním dále,
jak zneužít ho ke své chvále,
jak rozcupovat jeho existenci,
jak udržet si místo mezi svými oblíbenci.
Ani ona nebyla květinka.

Neexistoval jediný důvod, proč by tu trosku před ní měla milovat, nedokázala na něm ani při vší své snaze najít jedinou vlastnost, která by jí imponovala, která by zmírnila to nesmírné zhnusení, co se jí rozlézalo pažemi jako červi.
Kým byl? Nechutnou břečkou splácanou ze slepého obdivování, prázdného tlachání a průměrného života, maskou nacpanou kaší ze zbytků. Neměl v sobě nic – jediný pevný bod, jediný mužný rys, stal se směsicí tupých nálad, narušených výroků a nesmyslného žvatlání.
Sžíral ji pocit, že s ním jeho šarádu hraje, že předstírá nevědomost. Nevidí, jak si obléká svou lživou zbroj. Ocel vládce.
Nenáviděla ho.

Z rozbitých věcí jsme stvořeni,
k primitivním věcem zvoleni,
ve městě andělů s ďáblem sezdáni,
zubem času na tváři popsáni,
ve velkém světě nadobro ztraceni,
vším reálným doslova zmateni,
oparem alkoholu něžně objati,
hříšnými světci z nenávisti počati.
Dočista zlomení již od narození,
vidíme cestu tam, kde není,
bloumáme světem, hledáme útěchu
s lahví vodky, zbraní a bez dechu,
na hraně střechy nohama houpeme,
koktejl z kyselin slavnostně pijeme,
na život připíjíme tělům v márnici,
křtíme je zrcadel střepy tisíci.
Víme, že nevíme nic,
ale nechceme znát víc,
vše zvrácené se v nás sváří,
nejsme na smrt už moc staří?

Děvče hledalo vzdáleného přítele,
(no netvařte se zase tak kysele)
je jisté, že nebyl to nikdo blízký,
nějaký vojáček z texaské vísky,
ale jako zpestření života ideální,
ti lidičkové přišli jí úplně nereální.
Jenže pak jednou přišla chvíle,
kdy do kytiček šla její píle,
náhle chtěl jméno, adresu a věk,
a pardon – asi každý by se trochu lek.
Nejlépe přál by si její podobu,
proto raději po pštrosím způsobu,
do hroudy písku zastrčila hlavu,
ujišťujíc se, že zajisté po právu,
neodpovídá, nepíše, neslyší, nevidí,
po dalších nápadnících se raději nepídí,
Na závěr taková drobná poznámka,
sice anonymní – ale pořád seznamka.

Nehrálo roli, kdo jste, jaké je vaše zázemí, kolik vyděláváte, jak vypadáte, nikoho to nedojímalo, nezajímalo a nikdo se vás na to nezeptal. Oni totiž moc dobře věděli, proč jste se toho prapodivného lesa za jejich strašidelným hotelem vydal. Nechtěli vaše jméno při zápisu, požadovali okamžitou platbu a neočekávalo se, že s někým navážete pevné přátelství. Tady vaše do smrti končilo.
Jak zněl zápis v policejních složkách? Neštěstí pokud jste místní. Nehoda pokud Evropan. Neobjasněno pokud Američan. A vše to bylo pěkně úhledně seřazeno v obrovské krabici nadepsané Náhoda.
A co že si máte pod tím kouzelným slovíčkem představit? Kulku.

Žila jsem pro spoustu chlapců,
od rebelů k té skupince laskavců,
s některými se vodila za ručičky,
jeden starší, další mladičký,
ale pak jsem potkala tu lemru,
takovou, co najdete jen jednu,
která nevěnuje vám hezký úsměv,
a máte pocit, že nemůžete uspět.
Sice vypadá jako ztělesnění snů,
jako noční můra osamělých dnů,
ale neudělá pro vás zhola nic,
a vy snažíte se doufat v trochu víc.
Pak začali chodit zamilované dopisy,
a s nimi ty nejkrásnější narcisy,
jenže pohled kudrnatého blonďáka cíl neminul,
jako by snad iniciativu vyvinul…
Tak vyhrál ten, co nic nenapsal.
Což máme vlastně krapet společné.

Posednou vás občas zvrácené touhy a potřeby, které úplně nekorespondují s tím, co si lidé okolo vás představují? Nemyslím tím zajisté nic úchylného v tom smyslu, jak by to většinu lidí mohlo napadnout. Mám na mysli spíše něco… horšího.
Občas si toužím hrát. Není na tom rozhodně nic divného, jako dítě jsem většinu své energie věnovala právě této činnosti, ale čím více stárnu, tím více jsou mé hry zvrácenější.
Představte si, že dostanete mrtvolu (aby vás to nevyděsilo), se kterou si můžete dělat, co uznáte za vhodné. Operovat, rozdrásat, zničit, roztrhat a znovu sešít. Hlavu k srdci, nohy na ramena…

Poprvé jí srdce bilo na poplach,
podruhé odešla většina šlach,
potřetí krev vytekla z bledého těla,
počtvrté svalová tkáň divně čpěla.
Popáté dech zarazil se v plicích,
pošesté obličej rozdělil se v lících,
posedmé přerazila se jí páteř,
poosmé vzplála rusá kadeř.
Podeváté sloupala se z masa kůže,
podesáté vzdala to sama duše.
Pojedenácté byl to nečistý tah,
podvanácté nenasytný vrah.
Třináctý život není.
Poprvé a podvanácté se utopil,
podruhé a pojedenácté se nevzchopil,
potřetí a podesáté v plamenech uhořel,
počtvrté a podeváté láskou ochořel.
Popáté a poosmé na šibenici stál,
pošesté a posedmé skočil ze skal.
Třináctý život není.

Dovolte mi upozornění na lehce zvrácený čin, který se nedopatřením stal a vyvodil tak spousty otázek v choré hlavě zubožené osoby. Nechci se nikterak obhajovat, ačkoli si zrůdnost svého činu neuvědomuji, jelikož jsem v tomto ohledu značně indisponována logikou nezahrnující dostatek empatie s vámi čtenáři.
Vezmeme-li předpoklad, že pro první úrodu se nejprve něco musí zasít do země, zalévat a pečovat o to, tak jsem vlastně takovým špatným zahradníkem. Nejprve jsem pečovala o dobro svého dítěte, později zem zalila jeho krví a nakonec ho zasela do matičky země. Přešel rok a nevyrostlo nic. Ani stonek výčitek, ani kořínek černého svědomí.

Často hledala svou nadpozemskou spásu,
já žena po takových příbězích pasu,
proto mám přehled o každém úlovku,
vzhled, detaily a závěrečnou číslovku.
Většina z nich nestála za tu kocovinu,
ani jejich výkon nikterak nepominu,
proč nalévat se, abych je viděla pěkné,
když potom po nich ani pes neštěkne.
Užijí si svoje, sémě vesele rozsévají,
líbají, slintají a iniciativy se ujímají,
vypadají jako princové z pohádek,
ale nyní si udělejme ve věcech pořádek.
Ona každý večer doufá, že potká modela,
ale model v levném pajzlu do dívky nedělá,
takže v posteli žabák, co není mu dáno,
každopádně naděje umírá až ráno…

Každý z nich měl právo pomstít vraždu dle svého nejlepšího vědomí a svědomí – mučit, týrat, zabít či nechat být zničení a zmaření lidského života. Spousta z nich toho hojně využívala, spousta z nich jen mlčky trpěla hry těch nejmocnějších jako nebohá zvířátka. Nikdo z nich nevěděl.
Ona toho chlapce znala, milovala, ctila a toužila spojit svůj život s tím jeho, tedy do dne, než zmizel a už se nikdy nevrátil. Ale jeho rodina to přešla mávnutím ruky, zapomněla na rebelského syna a investovala do těch poslušných. Ona škemrala, prosila, doufala, ale nepochopila.
Vigilantibus iura. Právo bdělým. Pomstu bdělým. Smrt bdělým.

Jako malá si s tím nezbedou hrávala,
přísliby věrné lásky mu stále dávala,
ale sešel velice rychle rok s rokem,
stala se z ní princezna takřka skokem.
Vlasy zapletené do krásných účesů,
a asi vámi trošičku jako autor otřesu,
když řeknu, že na svého přítele zapomíná,
a i přes to všechno je pro něj ta jedna jediná.
Každý den vidím ho stávat u snědeného krámu,
kde poprvé udělal z děvčátka kupec dámu,
tam, kde o iluze přichází nejeden žebrák,
kde chudým stává se i nejbohatší sedlák,
tam padne na vás zlé z vašeho bytí,
kde konec lidské populace se třpytí.

Zkrvavené tělíčko drobného děvčátka se ve stylu dadaistických obrazů rozvalovalo po bílé podlaze. Perfektně vypočítané úhly mezi odřezanými prstíčky, dokonale symetricky narafičený trup, ladně podtržené zlámanýma nohama a završené hlavou bez obličeje detektiva děsily. Pamatoval si naprosto přesně poslední podobné vraždy, inu pachatele stále nemohl nalézt.
Svým způsobem začal netradičního umělce obdivovat, jeho díla dokázala chytit za srdce nejen sadistu, ale každého, kdo se na ně podíval. Tolik utrpení a svobody v jednom nelidském činu! Byl mu na stopě už rok, toužil ho dopadnout a dozvědět se více o pohnutkách, ale cosi mu chybělo. Něco tak bolestně viditelného… Genialita zrůdy.

Labutí děvče prázdným sálem krouží,
její bytost po jiné neustále touží,
ale hlavou zní jí ona děsivá varování,
proč vyhnout se nástrahám milování.
Plavé vlasy září jako luna půlnoční,
jako duch vznáší se závistivci útoční.
Drobné tělíčko vzlyky se třese,
ačkoli jako princezna se nese,
tak v očích bolest pěje svou baladu,
kdo kdy přišel k tomu hloupému nápadu,
uvěznit ji do klece vykládané zlatem,
kdo stal se tím bezcitným katem?
Náhle tichý hlásek se zdvíhá,
chvilku rezonuje, slabě umírá,
poté stupňuje se v odstínech lásky,
vyzpívá nezodpovězené otázky,
zůstane jen nápěvek smrtelný,
ten zpěv kouzelný…
Co všechno jí vzal.

Samozřejmě lidstvo má nějaké ty své iluze, které už tak nějak z principu odmítá ztratit, proto se ani nedivím, že se občas chytám za hlavu nad výplody módy, která rukou nikoho povolanějšího neprošla. Neříkám tím, že se musíme všichni oblékat jako ze žurnálu, ale občas stačí zapojit trochu kůry mozkové a hned to půjde lépe…
Mám spolužačky, ostatně jako asi každý, ale ty mé se krapet liší od ostatních exemplářů. Jsou to totiž dámičky s kabelčičkami a snůškou hloupých řečí. Že to poznáváte? Ale co vás nemá! K těm „Pradám“ si totiž milé slečny oblékají tepláčky, potažmo legínky… Moc sexy!

Děsivá zjištění princezny,
že dámy musí být líbezny,
aby o ně někdo zavadil pohledem,
ale berte to prosím s nadhledem.
Nejprve to začne patláním pusy,
potom na oči třpytivé kusy,
trochu to zatáhneme řasenkou,
později doladíme s pudřenkou.
Sukýnka, šatičky, hedvábná šála,
a krásná hříva, co ve větru vlála,
ale realita maličko jinam směřuje,
později dívka svého počinu lituje.
Každé ráno nakreslit si obličej,
trička, co všechno malé zveličej,
vyžehlit bujnou kštici mučící,
nic není horšího jak vlasy vlající.
Čeká děvče marně, žádný bílý kůň,
ani žádný americký večírkový trůn,
před drakem nic ji nezachrání,
má jen svá sladká očekávání…

Znám spoustu lidí, kteří píší daleko lépe, než já kdy něco vytvořím (dobře, ono to zase tak složité asi nebude), ale svojí skvělou a oduševnělou tvorbu si schovávají do šuplíku na lepší časy. Vlastně tuhle potřebu chápu, protože dítě by nemělo vylézat do momentu, než se stane dokonalým. Asi důvod, proč nikdy žádnou malou tasemničku neporodím… U psaní, bohužel, tenhle blok nemám.
Ale nezazlívám jim to, když někteří se na druhou stranu řídí radou – nesnaž se, ukaž se. A ono se to přeci nějak vyvrbí, že ano… Taky bych chtěla být, mimochodem, velbloud. Ale co... něco vycházet musí, že ano.

Budík vyzvání v danou hodinu,
stále rozmrzele zírám na rodinu,
šourám se z kuchyně do koupelny,
na vlasy útočím s urputností šelmy.
Trocha pudru, řasenky a lesku,
nemohl by mi nikdo říci blesku,
vlasy pečlivě narovnat,
oblečením sestry odrovnat,
vyvenčit psa a hurá na cestu,
bez hádek a bez protestu.
Škola, cvičení, učení a oběd,
pak se musím umýt opět,
zalehnout do postele,
kterou pes mezitím rozedere,
druhý den ráno budík zvoní dál,
aniž by se kdokoli ptal,
pokračuji ve svém stereotypu,
ale zatím se z toho nerozsypu.
Ona šeď je trochu příšera,
ale můžu říci – zítřek jsem prožila včera.

Znáte takový ten typicky ženský pocit? Ne? Ráda vám ho předvedu ze svého úhlu pohledu. Začíná to docela nevinně, máte si pokecat s kamarádem v kavárně, stanovíte čas na třetí a všechno si naplánujete jako správná americká vlogerka.
Přijde jedenáctá, vrátíte se z fitka, letíte do sprchy a modlíte se, ať je oběd udělaný včas, každopádně jako nevěřící Tomáš nemáte šanci se nahoře dovolat, proto k jídlu zasedáte v půl jedné. Dojíte v jednu, ale přece nemůžete jít v tom, co máte na sobě. Takže oblečení. K němu kabelka. Řasenka s leskem, jinak to totiž nejde. Anarchie. Křik. A zpoždění.