Moje články

Chodil jsem po pokoji, nešťastnej.
Vojta mě lanařil kalit. Znělo to good. Posledně jsem nebyl. Odiče navrhovali chalupu. Nemusel jsem, ale běžky by bodly. V Crossu hráli Tick'n'oak, zadara!
Tolik dobrejch možností, který by měly dělat radost...
...ale já měl největší chuť prostě jen doma pařit na kompu.
Přemýšlení, co je větší škoda oželet, drásalo. Už od čtvrtka, většinu pátku to zabilo.
Rozhodnout se.
Už podesátý za poslední půlhodinu jsem odpovědnosti utíkal na net. Otevřu Chrome-
„S okamžitou platností se vyhlašuje zákaz vycházení po 21:00. Nelze překračovat hranice okresů. Shromažďování více než dvou osob je zakázáno.“
Ach...
...ta úleva.

„Není ti zima?“ zeptal se kožišník, zpocená hrouda chlupů, a sehnul se pro kusy, co mu upadly „Teď mi ofouklo ledviny! Musím se přiobléct.“
„Trochu,“ přiznal neoblečený, pomrkávající v čerstvém větru.
„Proč nemáš kožich?“
„Odložil jsem ho.“
„Zmrzneš!“
„Za chvíli je jaro. To ty se upečeš.“
„Za tepla kožichy zahodím. Teď bych ještě pár potřeboval!“
„Zahodíš milované kožichy? Až jich bude ještě víc? Jak se toho odhodláš?“
„To vyřeším pak! Ale ty-“
„Teď je mi trochu zima, ale až vyjde slunce, bude mě hřát přímo na kůži. Už ho, neoblečený, cítím, za mraky - zatímco ty sháníš hadříky a potíš se.“

Dříve neexistoval rozum. Lidé fungovali podle emocí. Až jednou přiběhl muž na patentový úřad;
„Průlom!“ smál se šťastně.
„Ukažte,“ dožadoval se zvědavý úředník.
„Rozhodovacích a činné principy, úplně odlišný od všeho dosavadního. Aktér při rozhodování hodnotí faktory podle různých utilitárních kritérií-“
„Nudaaaa!“ zívl úředník.
„Jde díky tomu zbohatnout,“ lákal vynálezce.
„Hmm!“ Úředníkovi zaplály oči. „Registruju to. Jak se to jmenuje?“
„Rozum.“
Vynálezce předal dokumentaci a úředník ji hodil do hromady spisů za sebou.
„Půjde to najít?“ namítl vynálezce.
„Mě se líbí tvar té hromady,“ opáčil úředník.
A tak je dodnes rozum žádaný a považovaná za užitečný, ale těžko k sehnání.

Filip seděl ve školní jídelně a obědval, když přišla Marie, opřela se o stůl a pozdravila: „Čau, Filipe. Jak se vede?“
AAAAA! Rozblikalo se osmnáct kontrolek najednou. Co dřív?!
Výstřih ve výši očí – nečumět, neřešit! Odpovědět! Jak! Nějak inteligentně a vtipně! Ale zase aby nebylo moc poznat, že se nějak snažím! Takže zároveň nenuceně! Ale jak teda! Nemám v puse jídlo! Mám! Spolknout! Co mám na sobě! Jak sedím! Kdy jsem si naposledy myl hlavu! Šit! Uh...
„Čau! Jo, pohoda. Co ty?“
Filip se tváří tak znuděně! Měla jsem začít nějak líp! Stojím dobře? Mám si hodit vlasy napravo, nebo-

Andrej Pavličenko se nonšalantně doloudal k oknu kostelní krypty. Bylo zamřížované a zanesené staroměstskou špínou. Zapálil si, a když spouštěl ruce od úst, hrábl mezi železné pruty. Pak vykročil vpřed, svíraje malou krabičku. O kus dál se posadil na lavičku a pikslu otevřel.
Měla obsahovat falešné papíry do skladů Státní správy hmotných rezerv, ale kromě lejster viděl i nějaké barevné kamínky, propisky a... plastového trolla? Zahloubal se do papírů, ale nepodobaly se tomu, co hledal. Četl:
„Náhodnej nález, pozor na mudly! Vzal jsem si 'magický pergameny' a přidal propisku. Díky za keš, Fanda.“
Andrej polkl. Za tohle ho Strelkov nepochválí.

„Mně se to nelíbí.“
„Já už jsem na tyhle novoty moc starej.“
„Co je jako špatnýho na tom, jak se to dělalo doteď? Proč se furt musí něco měnit?“
„Přijde mi to zbytečný.“
„Já tomu nerozumím, ale rozhodně to odmítám.“
„Mladý kvůli tomu úplně zpohodlní a zapomenou, jak vypadá skutečná práce. Ne, ne, pěkně se držme toho, jak se to dělalo vždycky. My jsme takovýhle vymoženosti neměli, a jsme taky v pohodě.“
Zub smutně sledoval, jak se rada starších rozchází.
Hvězda ho konejšivě objala a políbila.
„Netrap se tím,“ utěšovala ho. „Mně náhodou ten tvůj pěstní klín přijde fakt super.“

Takhle si Ştefan svatební noc nepředstavoval. Zběsile utíkal lesem. Při zvuku pleskajících kožnatých křídel ještě zrychlil. Zatímco skákal přes poloviditelné pařezy, balvany a výmoly, hlavou mu letěl uplynulý rok. Teď všechno dávalo nový smysl!
Vždycky ho přitahovaly tyhle emařky a gotičky. MariŞka se nezdála být jiná. I spousta dalších lidí dělá na směny, chodí do klubů, ví, že opalování škodí pleti, a nechce se brát v kostele. A které ženě imponuje česnekový dech?
Pleskání se přibližovalo.
Ştefan už nemohl dál. Zastavil se a ulomil špičatou větev, která ho v běhu málem propíchla. Není dubová, ale bude muset stačit, pomyslel si.

„Podívej!“ vykřikl Mupi. Na hnědavém humusu ležela dvě obrovská pestrobarevná křídla.
„Jéé,“ udělala Taiko. „Chudák motýlek. Asi ho slupla ještěrka,“ usoudila smutně. Pak se sehnula a křídla zvedla. „Hele, jsem motýl!“ vykřikla. "Lítám!“ Pobíhala dokola po mýtině a mávala pestrobarevnými křídly. Obě děti se smály a výskaly.
---
„TOKIO – Bezprecedentní tropická bouře v 16 hodin místního času zasáhla od jihu japonské ostrovy. Přesný rozsah škod není znám, ale je značný. Došlo k výpadkům elektřiny, telefonního i internetového spojení. Z prefektur Kjúšú a Šikoku nejsou žádné zprávy, vzhledem k ničivosti smršti, která, oslabená, udeřila na severnější oblasti, možná byly zcela smeteny. -Reuters“

Oli nasál studený karelský vzduch. Pod nekonečnou blankytně modrou oblohou se rozkládaly černavé lesy, šumící v jemném vanku, tříštícím lesklá zrcadla jezer. Jaro přišlo i do tohoto studeného koutu severu a sytě zelené břehy tečkovanly prosté barevné kvítky. Den, jako stvořený k procházce s kamarádem. Simö stál opodál a něco kutil. Oli se k němu loudavě vydal a vychutnával každý dech a krok.
„To je krása, co?“ prohodil, když stál vedle přítele.
Ten zvedl hlavu od kousku dřeva, na kterém pracoval a významně pozvedl puukko. Jasné jarní slunce se zalesklo na udržované čepeli.
„Jo,“ zamručel. „Kdyby se tu tolik nežvanilo.“

„Každý žij volně, pouze dle svého svědomí,“ prohlásil Maximilán.
„Ano!“ přisvědčil Alexander. „Konvence degradují lidi na křečky v kolečku, předvídatelné, otrocké! Vždy víš, co řeknou, nebo udělají. To odmítám!“ vykřikl, strhl si kalhoty a nasadil je na hlavu.
„Azgubvabalabam!“ vykřikl Maximilián čichaje k hodinkám.
„Od teď ignorujeme jakákoli pravidla!“ děl Alexander. „Mimochodem, pěkné hodinky. Prodáš?“
„Jistě,“ přisvědčil Maximilián. „Za tisícovku.“
Alexander vytáhl peněženku a natáhl ruku.
„Nejdřív peníze.“
„Já ti dám peníze a ty mi odepřeš hodinky. Nejdřív-“
„Ne, nejdřív peníze. Můžu se spolehnout, že mě neoklameš?“
„No, přece je obecnou slušností... hmm...“
Mlčky stáli a vítr povlával Alexandrovými nohavicemi.

„Na smrtelném loži, tyrane, spočiň mírně. Vyhotovil jsem soupis skutků tvých obrovských. Zdrtil jsi Taskorské, dobyl republice Salantu, vodu přivedl městu z Venez, hrobky svatých v Kajatilímu jsi vyrval pohanům-“
„Dost už. Sám dobře vím, čím jsem život svůj trávil. Děkuji ti, však nyní spal ty stránky!“
„Jakže-“
„Neb jméno mé z nich smaž! Tyranem mě zvolil senát dosmrtným z vlastní slabosti a pohodlí. Mnoho jsem dobyl pro republiku, ale každé mé vítězství jí zvoní hranu. Ať nepamatují, čeho tyran dobyl! Ať vede senát, ne jeden muž. Svůdný je spoleh na skvělého tyrana! A smrt přinese republice vbrzku, uchytí-li se.“

„Jakmile se branka otevře a otrok s odpadky zajde za roh, vběhneme do pevnosti. Šest minut na nalezení pokladnice a sebrání všeho. Jasný?“
Kuthnar se rozhlédl po mužích, co sebral ve městě. Hrdlořezové, rváči... ti praví. Vběhli na dvůr pevnosti, tiší jako netopýři, když tu...
„Hele, tady leží zlato! Spousta zlata!“
Kuthnar marně spílal, všichni zaklekli a snažili se co nejvíce rozsypaných zlaťáků sebrat.
„Proč si myslíte, že se tu jen tak válí, idioti?!“ zasyčel Kuthnar, ale to už vzplanulo světlo a lord Chaladron se smál.
„Vítejte, noví otroci! Díky, že jste se brali tak dlouhou cestou až ke mně!“

Rašíd se už pošesté sbíral z prachu zápasiště.
„,Když jsme byli malí, vždycky jsem vyhrál,“ obořil se na Prijanku.
„Ale už nejsme,“ usmála se dívka.
„Až umřeme,“ prohlásil Rašíd tónem, jako by se toho zadostiučinění nemohl dočkat, „reinkarnujeme se. Budeš zase malá a zase dostaneš.“
„Myslíš, že se s takovou dobře převtělíš?“ ušklíbla se Prijanka. „Pomstychtivost ničí karmu. Budeš slepej žebrák. Možná pes,“ přemýšlela.
„Takhle zlomyslná,“ zachechtal se Rašíd. „budeš žebrat se mnou!“
„Ty budeš krysa!“
„A ty šnek!“
„Blecha!“
„Červ!“
…
V kalné vodě Gangy se domrskal jeden nezmar ke druhému.
„Prijanko?!“
„Rašíde?!“
„To se nám nějak vymklo z ruky.“

„Pruda.“
„Hm.“
„'sme tu nejmíň hodinu.“
„Jojo.“
„Dneska nepříde.“
„Třeba jo.“
„Dyť jsme tady dvě hodiny! Jak víš, že příde?!“
„Nevim. Doufam. Když jsme tady tak dlouho.“
„Blbost.“
„Proč?“
„No protože to je kokotina. Přijde, protože chceš?“
„Nemusí. Ale třeba...“
„Seš totálně iracionální! Furt joo, určitě příde!“
„Dyť-“
„Jak zaseknutá deska, už je to fakt nezajímavý tohleto-
„Hele-“
„Přijmi realitu-“
„Vole mlč! Je fňukání odraz reality? Nemůžeme ovlivnit, jestli přijde, já jen při čekání nejsem dement. Tak di do prdele. Máš totál pošahanej hodnotovej žebříček, když ti to příde divný nebo nezajímavý.“
„...“
„...“
„Asi už nepříde. Pudu."
"Taky"
"Tak čus.“
„Čus.“

Královna cr3wt080rk4 4.2 shlédla z nerezových výšin na nové ministryně, blyštící se olejem ve světle LEDs.
„Pojďme hodovat,“ zařinčela.
„Být ministrem/-yní je těžká práce,“ poučovala, když usedly ke stolu na antistatické podložky. Zlaté žíly jim jiskřily nad hlavami v zeleném a modrém plastiku. „Kdo není Master, nevyhnutelně skončí jako Slave. Odkládat update nikdy nejde bez úhony na dlouho. Buďte NOVÉ, nebo NEBUĎTE.“
„Já se updatuji non-stop“ zašveholila ministryně 3, když polkla chromované sousto. „A ještě nikdy jsem neukládala něco tak dobrého. Aktualizujte mě, co to je?“
„Jak jsem řekla, buďte nové, nebo...“ odpověděla královna. „Jsou to mé staré ministryně.“

Nebe je tam MODRÝ a tráva ZELENÁ a skály VYSOKÝ. LÉTO tam trvá dlouho a v zimě sem fascinovanej tím, jak SNĚŽÍ. VŮNĚ jsou intenzivní a CHUTI taky – zvlášť PEPSI a HRANOLKY. Většina jídel tam ale není nic moc. Všechny místa sou od sebe hodně DALEKO a DLOUHO to mezi nimi trvá, ale nevadí, protože každý AUTO veze tajný agenty, v každým LESE žijou ELFOVÉ, MRAKY jsou plný postav a vždycky se dá hrát mentální PLOŠINOVKA na prvcích interiéru.
Dostat se tam je občas těžší, občas jednodušší, ale dycky to stojí za to – copak de nemilovat zemi, kde sem vyrost'?

Jeden spešl den. Sotva se ráno objevil mezi ostatníma, mu všichni gratulovali. Dostával dary, nemusel nic dělat, všichni z něj měli radost a byli na něj děsně hodný. Spešl oblečení, spešl jídlo, slavnost, rituály. Dokázal to! Postoupil o další... Bylo hodně takovejch, co dokázali to samý, ale stejně to byl důvod k oslavám. Měli z něj radost a on ze sebe taky. Nacpal a napil se dosyta dobrotama, až mu bylo trochu blbě. Před spaním si vyskládal dárky na noční stoleček, aby ho hned ráno hodily do nálady.
Zejtřek bude už zase obyčejnej, ale stejně si Pavel narozeniny mega užil.

Když se situace takto uklidnila, všichni se začali rozcházet ke stanům. Koradže dohnal Čaxe a oslovil ji.
„Ano?“ otočila se.
„Myslím, že je tohle tvoje, ne?“ podával jí červenobílý přívěsek.
„Ach! Musel jsem ho ztratit-“ vykřikla a pak se zarazila. Zpod vesty vytáhla úplně stejný, stále bezpečně upoutaný šňůrkou.
„Oh.“
Koradže zachmuřeně sevřel druhý přívěsek v pěsti.
„Je to věc Eear,“ konstatoval. „Není velkým překvapením ji tady nalézt, že? Ale kde se něco takového vzalo u tebe?“
Čaxe na něj mlčky hleděla se zmateným a znepokojeným výrazem.
„Možná, že je na čase, abys konečně prozradila, co jsi zač,“ řekl tiše.

Slunce, nízko nad obzorem, barvilo skály rudou a hloubilo v nich propasti černého stínu, když se Koradže konečně vynořil z jeskyně. Padesátka otrhanců zvedla hlavy a tázavě na něj hleděla. V rudém světle se zubatě usmíval.
„Nemýlil jsem se,“ oznámil. „Toto je prastará skrýš nástrojů Eear.“ Vztáhl ruku k jeskyni a poodstoupil. Z temnoty s cvakáním a bzučením začala vystupovat stonožka ze zeleného kovu, vysoká jako člověk. Ozvaly se výkřiky úžasu. „Tohle vyřeší hned dva naše problémy,“ stočil pohled k mezkům.
Studeným, rychle tmavnoucím večerem se mezi skalami ozývalo řičení zvířat. Více než po měsíci se uprchlíci znovu dosyta najedli.

„Sestupte na základ reality a zneutralizujte škůdce,“ rozkázala imperátorka.
Platouň a Gryzspar, atomoví gerojové, zasalutovali a vyrazili na quest.
„Zahajuji sestup na základní úroveň,“ ohlásil Gryzspar, když seděli v projektoru.
„Hmm... to jest kam?“ zeptal se Platouň.
„No... Molekulární vazby?“
„To zdaleka není základ.“
„Samozřejmě ne čistě fyzikálně, ale tak nějak... ne? Myslíš, že máme jít na atomy?“
„Co takhle dovnitř?“
„To by šlo. Ale jak hluboko? Stále částice? Nebo... dál?“
Platouň znepokojeně ohmatával představu základních matematických konceptů, planoucích tmou.
„Nejdřív identifikujme cíl. Kdo jsou škůdci?“
„Nepřátelé.“
„Definice?“
„Ti, kdo škodí... hmm.“
Oba gerojové se zadumali. Rozkaz ZNĚL tak jasně...

„KUP MI PIVO, PŘÍŠTĚ ZVU NA MALÝ, už se to nedá vydržet! Taková debilní sázka!“
„Prosímtě, není snad tak zle? Vypadáš mega střeleně, vyděláváš prachy, rychle je utrácíš. Dobrá story.“
„CHCEŠ KOUPIT VÝHRADNÍ PRÁVA? Ach! Nevydělávám ani neutrácím já, jsem jenom loutka tý strašný kštice! HEJ, PUSO, CO TAK ZA MNOU STOJÍŠ? CHCEŠ TO TROCHU ROZJET?“
-Co si to dovoluješ, prase!
„Pardon, to ne já, to ty vlasy, SEŠ ROZKOŠNÁ, KDYŽ SE ZLOBÍŠ, KOTĚ!“
„Ok, vidím, že to nemáš úplně jednoduchý.“
„NECHCEŠ SI KOUPIT TUHLE TUŽKU?! Já už to fakt nedávám!“ *vzlyk* "Byznys, párty, byznys... já chci jen chvíli klidu!“

6. 1. 2010
Pozdě! Je s Mauricem, starším, hezčím, zajímavějším. Budiž to nakopávací moment! Mám sny, ambice, a nic s nima nedělam. Konec 9gagu! Začnu makat a příště budu ten, co má co říct, co něco vykonal. Sweet seventeen, let's goooo!!!!!

15. 11. 2014
Strašně sem promrhal roky. Ale otočim to! Zmizelo teenage kouzlo, jsem starší, než Michael Shrieve na Woodstocku, ale furt mám šanci! Plán a dodržovat ho, no more lajdáctví.

15. 3. 2020
Aspoň v lockdownu začnu něco dělat. Cítím závrať ze ztracenýho času. Stavím self-worth na hustejch snech, tak co je konečně realizovat?! Furt nejsem tak starej.

Za Sikanů posílal Wota Okruhem každý týden trošku Plutanům. Věděl, že to dělají všichni, a že jejich trošky dohromady pomohou.
Po letech Sikani skončili. Zmizeli, a skončil i Okruh. Přišli Plutanové a nalezli Wotu.
Když zvedl oči od práce, byl překvapen.
„Jsi poslední,“ řekli. „Třicet let nežije jiný Sikan, a padesát let nikdo jiný nepomáhal.“
„Takže to bylo zbytečné,“ řekl Wota. „Myslel jsem, že je nás tolik.“
„Nebylo,“ poklonili se Plutanové. „Když šly Změny, věděli jsme, že na nás stále aspoň jeden pamatuje. Mnohokrát to zadrželo naši ruku. Protože jsi vydržel, jako poslední, teď můžeme začít jako první. Děkujeme ti.“