Moje články

fandom: literární historie
a/n: Původně to mělo být ve verších...
Byla jednou apollinářský skleněný ježek, který ač tedy bez vlastního přičinění, začal si milostnou aférku s houpacím koníčkem jménem Tristan, koníček za to vážně taky nemohl, byl prostě náhodou vytažen ze slovníku, zatímco v Itálii řádil jeden šílený fašistický vůdce, ale když už tak byli skleněný ježek a houpací koníček jednou spolu, rozhodli se, že když už jednou jsou, můžou si jít zahrát kuželky, akorát byl problém v tom, že v Evropě zuřila válka, koníček svou pouhou existencí pořád někoho urážel a apollinářský ježek nemohl udržet kouli, tak se oba rozpadli na kulovité segmenty. Protože koule je lepší než krychle.

Fandom: historie
Poznámka: Brzy mi spadne net. Neberu to sice jako BJB, ale mohlo by to být lepší. Většina z vás v tom asi konkrétní historickou osobnost nepozná a to vůbec nevadí. Berte to v tom případě jako originálku. A věřte tomu, začít žít "normálně" by někdy fakt potřebovalo návod k použití.
a/n: Věnováno Lejdynce
Varování: het!
Mnich se neptá. Modlí se, pracuje, brání víru. Bojuje ve jménu Páně.
Dvacet let se nemusel o nic starat. Byl rád Maltézským rytířem, na dobu, kdy mu bylo sedm a proplakal celé měsíce, dávno zapomněl. A najednou to bylo pryč. Ze dne na den řád opustil. Jediná noc ho připravila o oba starší bratry. Následující den ho čekal sňatek s neznámou, nicméně vhodnou k němu věkem i postavením.
Poprvé se setkali až v Čechách, na jeho panství. Bylo polorozpadlé. A ona byla tichá.
Věděl, že musí zapomenout minulost. Musel žít světským životem. Mít děti. Spravovat majetek.
Bože, jak na to?

Fandom: Budeč
Poznámka: Budečský vrchní kuchař se občas taky nestačí divit, co si to místní profesoři dotáhnou z ciziny. Hlavně, když je to vlastně anachronismus. :)
„A to se vážně pije?“ podivil se Valentin z Podmokel, když přičichl k šálku se zlatavou tekutinou. „Zrovna moc lahodně nevoní... A jak že se to připravuje?“
„To máte různé – v krajích Číny ho zalévají jen tak horkou vodou, v Arábii se pije silně slazený. Byli jsme dokonce v zemi, kde ho dochucovali máslem. Inu, jak se vám líbí,“ usmál se Dionýsius.
Budečský vrchní správce kuchyně nakonec sebral odvahu a usrkl. Šeredně se zašklebil: „Mistře, tohle asi v Budči nikdy nebude mít úspěch. A pochybuji, že i kdekoliv jinde.“
Dionýsius mlčel a raději si šel svůj čaj vychutnat do knihovny.

Fandom: RPS
Poznámka: Loď bláznů - středověký bestseler!
Albrecht se spokojeně zadíval na dokončenou kresbu. Ještě spokojeněji se zadíval na její model. Opodál leželo pergamenové plátno s dalším portrétem, tentokrát malířovým. Hans vstal z postele a zamilovaně se díval na malířovu podobiznu s bodlákem.
„Pro Agnes?“ zeptal se opatrně.
„Možná. Na tom nezáleží,“ mumlal malíř a stále se díval na kresbu. „Mladík s katem... V Norimberku by mě za to zavřeli.“
Hans objal malíře okolo pasu. „Nejsme v Norimberku.“
„Potřebuji získat pověst a jméno,“ prohlásil Albrecht, stále maličko ponořený ve své kresbě.
„Mám v Basileji známého knihaře. Potřeboval by dřevorytce.“
„Pro jakou knihu?“
„Nic velkého, nějaká Loď bláznů.“

Fandom: originální
Poznámka: Věnováno Dangerous, která si tyhle dva vymyslela a vytvořila jim úžasný svět plný knih a latiny. Dovolila jsem si je vypůjčit a dodat jim další střípek.
Ondra se unaveně svalil na postel. Očekával objetí a polibek, ale nic se nedělo. Daniel měl oči zabořené v knížce a snad ani nepostřehl, že není sám.
„Co to je?“ Ondra se ani neptal a vytrhl Danovi knížku z rukou. „Inkoustové srdce? Nejsi na to trošku starý?“
Dan se ušklíbl. „Je plná zajímavých myšlenek.“
„Například?“
„Třeba…“ Chvilku listoval. „Jo, tady. Knížky nasají vůně tvého života a uchovají je v sobě.“
„Nevěřím.“ Ondra byl vždycky maličko skeptik.
„Ne? Tak schválně,“ řekl Dan a zašátral pod postelí. „Zavři oči.“
Ondra se nadechl a zarděl se. Ze strany 147 voněla jejich první noc.

Fandom: RPS
Obžerství – Miloval jeho tělo. Nemohl se ho nabažit. Čím víc ho měl, tím víc ho potřeboval. Bylo to vzájemné.
Lakota – S nikým se o něj nedělit. Nikomu ho nedat. Nikdy. Bohužel jeho otec si dělal stejný nárok.
Hněv – Při sebemenší neshodě přicházejí výbuchy hněvu. Bolavé.
Lenost – Společně se zavrtat do peřin a milovat se celý den. Magické.
Závist – Záviděl všem, kteří se svou láskou nemuseli tajit.
Pýcha – Byli pyšní na to, že spolu dokázali být.
Chtíč – Vždy podlehl pokušení. Nechtěl. Ale láska, již se neodvážil pojmenovat, byla vždy silnější. Vůně jeho těla ho přiměla k nespoutanosti.
Bosie – Oscarův osmý hřích.

Gaius Septimus se probral s bolavou hlavou. Země se chvěla. Rychle probudil spícího Plinia.
„Bohové, co se…“ nedořekl, když si uvědomil otřesy. Chvatně se oblékli a běželi na terasu. Setkali se s nadšenýma očima Plinia staršího. Pozoroval protější kouřem zahalený břeh.
„Tomu říkám oslava Vulkanálií!“ prohlásil strýc poněkud cynicky. „V zájmu svých pozorování musím blíže. Pojedete se mnou? Veslice již čeká.“
Plinius mladší vyděšeně upřel zrak na černý mrak, který clonil nebe nad Vesuvem. Polkl.
„Odpusť, ale nemohu.“ Pohlédl na Gaia a ten jen mlčky kývl.
Strýcova veslice mířila ke Stabiím.
Z hory vyšlehly plameny. Den se změnil v noc.

Fandom: historie
Poznámka: 15+
Poznámka 2: Byli lidé, kteří si dění v Judei v té době rozhodně nevšimli...
„Já jsem tvůj bůh, můj chlapče.“ Tiberius si liboval v oplzlém křiku. Líbilo se mu, že všichni slyší, jak si užívá. Byl bůh. Dostal, co chtěl. Poslední dobou chtěl mladého Caligulu.
„Jistě, bože,“ zamumlal smyslně Caligula. Dovedl starce k vrcholu.
„Jdi, drahý synovče, bůh tě propouští ze svých služeb.“
Caligula počastoval císaře falešným úsměvem.
Jeho příbuzní zaplatili císaři životem. Caligula se rychle naučil, co mu zaručí přežití. Párkrát uspokojit starého hlupáka. Nenáviděl ho, ale svého života si cenil víc.
Když císař skonal, ronil Caligula falešné slzy. Proč ho jenom bůh opustil?
Za pár chvil se vášnivě pomiloval s půvabným gardistou.

Pár faktů o Kleio:
1) Kleio je psavec a věří tomu, že svět se vejde do 100 slov. Píše drabble, kdo je víc? :)
2) Kleio nemá vlastně absolutně ponětí, kde se tady loni vzala. To bude Totalitou.
3) Kleio je učitelka. A je na to hrdá. :)
4) Kleio ráda čte a má ráda hrozně moc fandomů. Kromě jiného miluje slash a až na výjimky nic jiného nepíše.
5) Kleio o sobě nerada mluví ve třetí osobě, ale nějak se to tady povedlo.
Každopádně, jsou tu tací, a asi jich i bude většina, kteří mě znají osobně. Možná našli i tu odvahu si ode mě něco přečíst.
Kdyby někdo podlehl zvědavosti, tak se literárně ukájím tady: http://dreaming_garden.livejournal.com/
A to je vše, mám vás ráda, jenom hezky pište. :)

Fandom: Labyrinth
Poznámka: Pro Lemura
Jakmile se za ní zavřely dveře, začala litovat, že se nechala bráškou přemluvit. Tedy, bráškou... Tobymu bude za chvíli osmnáct. Dozor na maturitním plese. Ještě k tomu maškarním.
***
Vyděsila se.
Zahlédla právě Tobyho, jak líbá někoho v masce krále skřítků?
Rozběhla se. Kapela zrovna náhodou spustila As The World Falls Down.
Sáře se zamotala hlava. Zmateně probíhala mezi maskami. „Hoggle? Ludo? A támhle je Didymus!“
A Jarreth dostal Tobyho. Tentokrát půjde dobrovolně.
Pak se skácela k zemi.
***
„Ehm, Sáro? Je ti dobře?“ otázal se jí Toby, když jí vychrstl punč do obličeje.
„To nic. Jenom drobné deja vu.“
Blbej ples.

Fandom: realita
Profesor Kadlinský si pohladil bílé kadeře. Učitelské povolání bral jako poslání, ale s léty cítil, že ubývá sil, ubývá trpělivosti a ubývá zájmu ze strany žactva. Kde jsou ty časy, kdy každý gymnazista ovládal latinu téměř plynně?
Povzdechl si a do notýsku si zapsal další sérii pětek.
Nicméně, byli docela originální, moji studentíci, řekl si, když znovu procházel překlady. Vlastně... je to docela osvěživé.
Vypsal si to nejlepší z domácího úkolu.
Socrates autem putabat – Sokrates putoval autem
Pes meus longus est – pes můj je jezevčík
Errare humanum est – erár je humánní
Hic sunt leones – lvům je hic
Zbytek uvědoměle zašantročil.

Fandom: mytologie
A/N: Nějak na mě padla depka... A kdo uhádne jméno dívky, dostane plus. ;)
Strkali se mezi sebou. Vůbec se jí nelíbilo, že ji někdo v jednom kuse osahával. Zkusila se optat té, kterou ještě donedávna považovala za přítelkyni, zdali náhodou neviděla viníka. Ale ta odsekla a odešla k druhé stěně. Byli tu zavření už moc dlouho. Ale nevzdávala se a věřila tomu, že se jednou opravdu všichni dostanou ven.
Pak se zvenčí ozval dívčí hlas a najednou je ozářilo slunce. „Přítelkyně“ Závist se hnala ven jako první. Za ní vyrazili Nemoci, Hlad a Nesvár. Ostatní se tlačili. Odevšad. Někdo jí podtrhl nohy. Když umírala v koutku, nikdo s ní nebyl.
A Naděje zemřela...

Fandom: Originální
Poznámka: Za velkou inspiraci děkuji panu Edgaru A. Poeovi (to je velmi slavný ornitolog, kdyby to někdo nevěděl). Doufám, že to bude na textu k poznání, i když nebude ve verších.
Zlými sny se dlouho trápím, opustit mě ne a ne. Včera v noci před svítáním smrt mě v můře noční navštívila, bílou hnátu napřímila, prstem na mě ukázala. „Víc nebudeš a ne a ne!“
Děsem křičím, služka milá, hned mi čelo chladí, že byl to jen sen mě ujistila, že bát se nemám, ne a ne.
Však noci další děs ten znovu ve spánku mě navštívil. Kostra bílá v černé kápi zuby na mě cení, že nepřežiju, ne a ne. Místo kosy sedmikrásku ve svých hnátech drží, okvětní plátek za okvětním tu náhle k zemi sněží. „Až poslední se dotkne země, ty nebudeš víc, ne a ne.“
Opět hrůzou vzkřik jsem strašně, služku vzbudil z polospaní, nebohá ta dívka milá utěšit mě se pokusila, ovšem nedaří se, ne a ne.
Když potřetí mne běs ten noční do limbu zas děsit přišel, strachem spoután smrtku čekám, než v plášti černém přijde sem. Však nepřišla má kmotra temná, nepřišla a ne a ne.
S úlevou jsem čelo otřel, usmál se a oddychl. Co nespatřil jsem, ke své smůle, jak sedmikrásky lístek bílý k nohám se mi snes. Že poslední byl, o tom sporu není. Zlé sny už netrápí mne. Ne a ne.

Fandom: Nightrunners
Poznámka: Alek se vždycky učil rychle.
Alek vyčerpaně spadl do postele. Tentokrát mu lázeň vážně přišla vhod. Prohlížel si modřiny na rukou. Ani se netroufl odhadnout, kolik podobných podlitin mu zdobí záda.
Když si uvědomil, kolik se toho za těch pár let se Seregilem musel naučit, kysele se usmál.
Snědl mořské potvory, které skoro utíkaly z talíře. Naučil se udržet je v žaludku.
Dokázal otevřít skoro každý zámek. Naučil se nemít výčitky svědomí.
V šermování se stále nevyrovnal ani Bece. Naučil se přijímat rány.
Pak mu krk zahřál Seregilův horký dech. Něžné ruce začaly bloudit.
Ne každé učení je nepříjemné, napadlo Aleka a opětoval Seregilovy polibky.

Fandom: historie
Poznámka: Nedá mi to... nedá...
Všichni věděli, jaký nepřítel je čeká. Ale vědět ještě neznamená vědět. Nebáli se, neznali, co je strach. Porazili je jednou, porazili je podruhé. Dokonce i Nesmrtelní prchli před jejich zbraněmi.
Pevně se semkli. Věrní bojovníci tasili své meče. Někteří se v duchu loučili se svými ženami. Jiní směřovali svůj pohled ke králi a snažili se vyčíst cokoliv z jeho očí.
Leonidás bystře prohlížel situaci. Nepřítel se pomalu blížil z obou stran. Polkl o něco hlasitěji, ale jinak zůstával naprosto klidný.
Z čela nepřítele se ozval samotný Xerxés. „Odevzdejte zbraně.“
Leonidovi se po tváři rozlil vzdorovitý úsměv.
„Pojď si pro ně!“

Fandom: Zaklínač
Poznámka: Nemusí to být jenom depresivní. :)
Výskoky už nejsou, co bývaly. Otočky taky pomalejší. Ruka se už neklepe jako před pár měsíci, ale musela si dlouho zvykat, že kryje mnohem větší tělo než před tím. Ostatně, bývalo i hůř. V prvním měsíci nazvracela protivníkovi rovnou do obličeje. Takový zásah nečekal.
Teď uskakovala před strigou. Když ji drápy minuly jenom o onen pověstný vlásek, znovu přísahala, že za tohle Galahada zabije.
Pak přišel šikovný půlobrat a výpad. Konečně bylo po boji.
Unavená Ciri se uvelebila na zemi a oddychovala. Spokojeně pohladila své obrovité břicho. Všichni jí tvrdí, jaké jsou děti štěstí. No jo, ale za jakou cenu?

Fandom: Doctor Who
Poznámka: Kdo netuší, že Jack pracuje pro hradní stráž, taky pochopí. Fanouškové doktora, nebijte mě, ještě nejsem znalec. A ano BJB! :D
Jack se zasmál. Těžko říct, jestli se cítil vesele, nebo to byl obranný mechanismus proti čirému zoufalství. Čas a prostor jsou občas dost nesnesitelní hajzlíkové a odešlou vás... někam. Znal jeden moc trefný výraz, kterým by mohl tuhle zemi počastovat. Tedy, zemi. Hlavně tu řeč. Co je to za snůšku pazvuků? Obletěl půl vesmíru a něco tak strašného nikdy neslyšel. S blaženým výrazem zavzpomínal na TARDIS. A najednou...
„...a tamhleto je taky fešák...“ prohlásila holka s foťákem.
Doktor se zašklebil a vytáhl Jacka z... něčeho.
„Bylo načase. I když ani s překladačem TARDIS nechápu, co znamená ten jejich Stověžatý tatíček.“

Fandom: Máj
Poznámka: Věnováno Dangerous, která pochopí.
Nikdy neplakal sám. Nesnášel sebelítost.
Nikdy neplakal před lidmi. Neměl rád jejich posměch.
Nikdy neuronil slzu před ním. Ani když ho ponižoval. Ani když mu ubližoval.
Nikdy nedával smutek najevo. Naučil se dusit ho hluboko v sobě. A když bylo nejhůř, otočil tvář proti větru, otevřel oči a čekal, až začnou slzet. Miloval tyhle okamžiky, protože zpravidla přicházel něžný dotek na rameni a zvídavý pohled.
Nikdy se nezmohl na víc než: „To je jen vítr.“
Nikdy se nedozvěděl, jestli to pochopil.
Nikdy mu neřekl, že ho miluje.
Vilémova lebka se šklebila do temné noci. Valdemar poprvé nehledal, odkud vane vítr.

Poznámka: I Bratrstvo kočičí pracky si přece někdy musí přijít na své. :)
„Vlhký žalud si potřeboval vyjasnit, proč je všechno listí roztrhané, otočil se na obrtlíku a šel to oznámit kolegům, mezitím se další a další listí sypalo, než přišel Ivan s košíkem, že potřebuje odpoledne volno, protože se mu rozbila krychle.“
Štětináč si s úlevou vydechl a udělal tečku. Pero mu trochu kaňklo, ale řekl si, že to zase nebude taková katastrofa. Ostatně, na papíře se mezi těmi ostatními docela ztratila.
Se zálibou si prohlížel tajemně vypadající zažloutlý papír s ještě tajemnější zprávou.
Ani ostatní chlapci se nemohli ubránit škodolibému úsměvu.
Z téhle „šifry“ budou Rychlé šípy paf ještě hodně dlouho.

Poznámka: Pokud vám to pomůže, představte si Tomáše Hanáka coby mazaného Filipa. :)
Poznámka 2: Doufám, že je tam ta jedová složka patrná, nerada bych vysvětlovala, jakou souvislost má moje drabble s tématem.
Černý Bentley se s kouřícím motorem bídně válel v příkopu. O pár metrů dál seděl sice poškrábaný, ale jinak relativně celý soukromý detektiv. Phil Marlowe nedbal hrozícího nebezpečí výbuchu a vytáhl z pouzdra cigaretu. Nejvíc ho štvalo, že se vyboural kvůli maniakovi, který si usmyslel, že cyankáli v motoru je spolehlivý způsob vraždy.
A navíc – zničil si svůj oblíbený klobouk.
K vyřešení záhady byl asi tak blízko jako byl Hitler ke světovému míru.
Sumíroval. Dva mrtví pianisté. Jedna unesená komparsistka. Tři zničená auta. Promáčknutý klobouk.
„Hrome, jak na to?“ zeptal se sám sebe drsný detektiv.
„No jistě! Cherchez la femme!“

Poznámka: A tohle je kánon. A já to musela napsat dřív, než to udělá někdo jiný. :)
Zlaté kadeře a tmavé oči. Nevinný úsměv. Tělo, které se může rovnat héroům. Krásou by předčil i mnohé bohy. A nejvyšší z nich je okouzlen.
Obrovský orel se snáší mezi hradby mocné Tróje.
Ganymédes má strach. Tváří tvář božstvu překonává závrať a omotává orlovi paže kolem krku.
„Zůstaň,“ praví okouzlený bůh.
„Proč?“ Ganymédes prokazuje značnou dávku odvahy.
„Budeš mým číšníkem,“ praví Zeus a hladí ho po tváři.
„Nalévat nektar a mlčky přihlížet božské činnosti? A co když nebudu chtít?“
„Poprosím tě, abys byl mým milencem.“
Ganymédovy oči se rozzáří.
Večer dostal tu čest nalít Diovi první pohár.
Byl splacen polibkem.

Poznámka: Jako první definoval kalorii Henri Regnault a přiznávám bez mučení, že mě k napsání této drabble inspirovala jeho fotografie.
Varování: Měla bych asi říct 15+, ale záleží, jakou fantazii máte.
„A teď vydrž... nehýbej se... ještě chvilku. Pokus se předstírat, že to nebolí. Ták – můžeš se uvolnit.“
Eugene si promnul svaly. Držet pozici po celou dobu expozice bylo vyčerpávající.
„A mám se už obléct?“ zamrkal svůdně a svalil se na postel.
Henri se kochal pohledem a pak s klidným hlasem prohlásil: „Myslím, že dnes už bylo focení dost.“
***
„Zítra se opět sejdeme, že ano?“ zeptal se Eugene, když se vyčerpáním svalil vedle Henriho.
„Zítra ne, jsem blízko finále svého experimentu. Bude-li mi Štěstěna nakloněna, konečně mi uznají definici kalorie.“
„Občas mám dojem, že máš ty své kalorie raději než mě.“

Poznámka: Za tuto BJB drabble vděčím Miye a jejímu vyprávění. Občas člověk nevěří svým uším. :)
Maškarní večírek. Navíc na hloupé zombie téma. Poprosil kamarádku, aby se vyřádila na jeho masce. Stačilo pár litrů umělé krve, rozdrásané džínsy a byl dokonalý mrtvák.
Ve sklepní hospodě bylo vydýcháno, přes kouř nebylo skoro vidět a všude bylo plno nemrtvých. Chtěl se otočit a vypadnout, když v tom ji spatřil. Se zelenými vlasy a v zelených šatech.
„Kláro, kdo je támhleta princezna?“ zeptal se kamarádky.
„Princezna?“ Nepostřehl její zákeřný úsměv.
„Princezna si říká Toxique.“
Nic víc nepotřeboval a šel se seznámit.
„Ty, Kláro, ví Filip, že Toxique je kluk?“
„Podle toho, jak vášnivě se s ním líbá... asi ne.“

Poznámka: Sice si to asi nikdy nepřečte, ale ráda bych tohle drabble věnovala Tomovi (Ministr dopravy a dolevy). Už jenom proto, že je a je sakra skvělý!
Michal si nechápavě držel červenou tvář. Natahoval k pláči.
„Už to nikdy nedělej, jasný?!“ hrozil otec a zabavil mu panenku v krajkových šatečkách.
Michal cítil, jak ho pálí oči.
***
Když ho chytili, nadávali. Bili ho a kopali. Nikdy jim nedopřál tu radost, aby ho viděli brečet.
Za pár let se naučil bránit.
***
Štěpán mu občas říkal, že příliš zatrpknul. Možná měl pravdu. Nechápal, jak může Štěpán brečet u hloupého romantického filmu.
***
Zadíval se na dveře a pořádně si prohlédl jmenovku. Michal Jančík – Štěpán Rak
S rozklepanýma rukama odemkl a stulil se Štěpánovi do náruče.
Kvůli některým věcem se plakat vyplatí.

A/N: Je to patetické. Ale neodolala jsem a napsala si svůj oblíbený historický (ovšem nepotvrzený) pár Richard Lví srdce a Filip II. August.
Matka mi vyprávěla, jak jí dny připadaly nekonečné, pokud nebyla s otcem. Nevěřil jsem. Pak jsem tě potkal. Od té chvíle by čas můj nepřítel. Nekonečně pomalu se plazil, než nám dopřál krátké setkání.
Matka mi tvrdila, že zamilovaní se chovají jako hlupáci. Ona sama vždycky klesla otci k nohám. Smál jsem se té bláhovosti. Dokud jsem se nepřistihl, jak pošetile se chovám, když jsi se mnou. Ačkoliv jsem věděl, že se mnou jenom manipuluješ jako se všemi kolem sebe.
Díky lásce můžeme získat věčnou slávu, říkávala matka. Nechápal jsem, dokud mi pouhá touha po tvé blízkosti neoblékla drátěnou košili a nedovezla mě k branám Svatého města. Ačkoliv tebe zajímala má sestra víc než já.
Láska se nás neptá, podle jakých hrajeme pravidel, vysvětlovala mi, když jsem se zeptal, proč opustila prvního manžela. Myslel jsem, že je hloupá. Později mi tě osud zavál do cesty a já poznal, že toužím porušit všechna pravidla a zákony Boží. Zradil jsem vše jen pro tebe.
A proč to všechno? Nic z toho by se nestalo, kdybys ke mně tenkrát po lovu nepřisedl. Kdyby ses nechtěl zahřát u ohně. Kdybych ti neřekl, že mám hlad.
Kdybys mi místo pečeného jelena nenabídl zcela jinou odměnu.

A/N: Volně inspirováno Písní o Viktorce Jaroslava Seiferta. Je to totiž skvělá věc.

Varování: Sprosté slovo a... drogy?
Doktor Patrick měl svou práci na soudním rád. Cítil se jako detektiv, který řeší vraždy za pomoci vláken a chemických rozborů.
Dneska mu na stole přistál mrtvý feťák. Oblečení punkové hvězdy sedmdesátých let doktora rozesmálo. Trochu. Přešel ho ve chvíli, kdy se mrtvý zvedl a silným londýnským akcentem zanadával: „Ku*va, už ani zlatá nefunguje!“
Doktor šokovaně civěl. Pak do jeho pitevny vrazila mrňavá blondýna.
„Masone, kde se flákáš?“
„No, no, neřvi, Georgie, copak smrt nemůže mít alespoň chvíli klid?“
Když odešli, doktor se konečně mohl odporoučet k zemi.
Nazítří dal výpověď a našel si klidnou práci číšníka ve Waffle House.

A/N: Pythonovský humor!
Tak trochu doufal, že v životě dopadne o něco lépe. Třeba alespoň jako kydač hnoje. Ale na druhou stranu – práci měl a v oblasti služeb vlastně taky pracoval. Ještě před pár dny to byla nevděčná fuška. Obejít všechny vesnice v okolí, všude vyřvávat, párkrát uklouznout po bahně, neustále se zastavovat a znovu nakládat, co už jednou naložil.
Ale teď, teď to byla parádička. Dva chlapi na těžkou práci. On jen příjemně poklábosil, sem tam si zakřičel, aby upoutal pozornost. Už žádné bahno a časté překládání. Žádní mrtví poztrácení kdesi vprostřed pole.

A/N: Věnováno všem, kteří tuší, o jakou scénu se jedná
Varování: 12+
Wythrin měl svou práci rád. Nikdy nepřemýšlel nad tím, co bude dělat, až přejdou jeho nejlepší roky a uvadne jeho mladická krása. Neměl důvod. Zatím alabastrová pleť a zelené oči vábily nejlepší klienty z okolí. Mohl si vybírat, koho chce a koho ne. Kočku z Rhíminee chtěl vždycky. Miloval jeho doteky, dráždivé polibky. Dovoloval mu i to, co jiným nikdy. Některé noci byly jenom práce. Noci s ním byly to nejlepší, co kdy zažil.
I dnes se těšil pozornosti šikovných rukou.
V okamžiku, kdy se Seregil láskyplně zahleděl do safírových očích vyděšeného Aleca, Wythrin věděl, že dnešní polibky byly poslední.

Fandom: Poslední výstřel (film, 1950)
A/N: Myslím to opravdu a zcela vážně. A jsem střízlivá, jasný?
Varování: Obsahuje hutě, vysokou pec a pár správných chlapů.
Elektromechanik Ludvíček se vždycky považoval za vlastence. Více méně. Rozhodně se nepovažoval za komunistu. Samozřejmě tajně. Prostě pracoval. Spravoval kotle a vysoké pece. Bylo mu celkem jedno, pro koho vlastně.
Až do chvíle, než se objevil gestapák Jürgen.
Zradit vlast bylo tak, tak strašně snadné, když jste věděli, kvůli komu to děláte.
A k čemu to všechno? Pro pár zakázaných nocí ve skladu. Pro sliby krásné budoucnosti. Pro poznání opravdového a skutečného. Pro lásku.
„Stálo ti to za to, Ludvíčku?“ ušklíbl se Ludvíček, když umíral s kulkou v zádech. Poslední pohled věnoval vyděšené tváři svého milence.
Musel konstatovat, že stálo.

A/N: Překonávám sama sebe, protože i tentokrát musím napsat "no slash".
Hans se snažil, seč mu síly stačily, nicméně tušil, že tady už nepomůže nikdo a nic. Leda zázrak. Jeho mistr se již několikátý den svíjel v horečnatých záchvatech na lůžku. Už včera mu kněz udělil poslední pomazání.
Hansovy znalosti základních tinktur pomáhaly alespoň zmírňovat bolesti, které vlásek po vlásku okrádaly jeho mistra o život.
Zoufalé zasténání. „Ne frustra vixise videar!“ vykřikl umírající hvězdář nenadále.
Hans udělal do deníku další záznam.
„Mistře, jak zní tajemství nebes!“ Hans jím zatřásl. „Slyšíte? To tajemství, chci ho slyšet!“
Mistr se však jen křečovitě usmál a vypustil duši.
Hans Kepler musel nekonečnost vesmíru objevit sám.

Varování: Temná, zlá a ošklivá verze.
Alice si promnula oči. Věděla, že sní. Musí snít. Protože tenhle svět přece neexistuje.
Snažila se vzpomenout. Už tu někdy byla, kdysi dávno.
„Jen dětské vzpomínky. Na tohle už jsi trochu stará, nemyslíš, Alice?“ zamumlala a marně se snažila o vlastní probuzení.
Nebe bylo šedé, s hustými mraky od obzoru k obzoru. Všechno kolem ji děsilo. Napůl shnilé muchomůrky. Mrtví motýli a vážky s utrhanými křídly. Nechtěla se vydat na cestu, ale něco ji nutilo. Po chvilce se zastavila u spáleného keře. Uchopila velký oranžový klobouk a se zájmem si ho prohlížela.
Jaká škoda, že si nikdy nevzpomněla, komu patřil.

„Mám takový dojem, že jsem s nápady lidově řečeno v koncích, omluvte to výrazivo, drahý příteli.“ Spisovatel se zoufale chytil za hlavu a znovu začmáral napsaná slova.
„Nevzdávejte to, Karle. Máte to v hlavě, já to vím.“ Skladatel povzbuzoval. V mysli mu bouřily hudební náměty, ale slova vázla.
„Nechápu, co tím wagnerismem mysleli, hlupáci nadutí. A takový krásný kus jsme dohromady stvořili.“ Spisovatel si povzdechl.
„Chtějí národního ducha, Karle,“ skladatel rozhazoval rukama a začal pobrukovat nový nápad.
„Chtějí se bavit, Bedřichu, vážná témata nikoho ne-ne-nezajímají,“ zadrhl se Karel a kýchl.
„Karle! Jste geniální!“ vykřikl Bedřich.
„Co kdybychom nechali Vaška koktat?“

Přišly kousky, po jejich přečtení přišel nádech, výdech a pak obdivné "wow". Nemůžu říct, že mám nějaké objektivní kritérium výběru, ale prostě tak.
První téma a první zamžikání. Zlá beta mi připomněla studium literatury a její Divotvorná liška mě na pár sekund přišpendlila k monitoru a později k podlaze.
Dech jsem na moment pozbyla poté, co jsem si přečetla Brygminino Nelze čekat. Odteď to budu považovat za kanonický konec.
Vydechla jsem, protože takovou radost a nadšení z trhlého Nápadu může mít snad jenom Pipi. Tess to napsala výborně.
Příval zamrkání mi způsobila má drahá adoptivní dcerka Rebelka a její Vzkaz. Tolik smíchu, smutku a těžký ironie ve sto slovech nelze nezmínit.
Mé češtinářské oči zaplakaly a srdíčko zabolelo, když jsem přečetla Co občas přijde na personální od P.M.d.A.
Potřebu praštit hlavou o stůl vyvolala Aveva a její velmi Naivní malá mořská víla.
Nadšený výdech mi způsobila Birute a její Nejkratší sága.
A teď trochu trochu objektivní subjektivity. Dech mi vyrazila moje milovaná Dangerous. Nejdřív tím, že dokonale zpracovala moji postavu v Nevyřčeném vyznání, které mi i po několikátém přečtení vhání motýlky do břicha, potom mi ukázala, že hodnotná věc se dá stvořit i z gumových medvídků, ale nejvíc ji obdivuji za Vyvolávání deště, protože konečně vím, jak vypadá alchymie.
(Koukám, že bych mohla Dangie udělat samostatný příspěvek. Ale uznejte, je skvělá autorka, i když s ní zrovna nechodíte. ;D)
Speciální dík pro Profesora a Levanduli, za Von Draka a nadšené večery s Holmesem.
Howgh. :)

Fandom: originální + (literární) historie (ne, neumím napsat nic s normálním fandomem. :D)
Poznámka: Skončím tak, jak jsem začala, chí. ;)
Věnování: Pro všechny, kteří si rádi četli moje drabbles. Mám vás ráda a děkuji moc.
---------------------------------------------------------------------------------------------
Mladý panoš si smutnýma očima prohlíží svůj obraz v hladině jezera. Oudy spíše co čtyři tenké čáry, tělo střízlíka.
Bázlivě se otočí, když zaslechne kroky v písku. Ale vida svého mladého pána, udatného již rytíře, váhavě se usmívá.
„Co tak smuten, příteli drahý?“ táže se rytíř.
„Nedorostu pro brnění, pane. I vítr mě porazí.“ Klopí svůj zrak rozpačitě.
„Snad proto, abych toto mohl učiniti,“ vece rytíř a panoše do náruče uchopí. Poté nebratrsky na ústa ho líbá…
Spisovatel vytrhne se ze sna. Pod hlavou rukopis Amise a Amila. Ach, kéž by své city i v románu takto opravdově vyjádřiti směl.

Fandom: 13 a 1/2 života Kapitána Modrého Medvěda
Farování: Obsahuje vysokou koncentraci nízké inteligence.
Foznámka: Užijte si to. :)
Normální eydeet má tři mozky, nadaný čtyři a eydeet se statutem génia pět. Profesor Nachtigaller jich měl sedm.
Studenti profesora Nachtigallera mlčky seděli a nechávali skrz sebe proudit inteligenci. Ale jakmile profesor opustil třídu, začala znovu nekonečná diskuze o tom, kde může být. Sedmý mozek samozřejmě. První mozek měl v hlavě. Další čtyři mu vyrůstaly z lebečních kostí. Časem se jim podařilo vyzkoumat, že šestý je tam, kde normálně bývá slezina. Ale kde je ten sedmý?
Profesor se dlouho nevracel. Nakonec to byla horská strašilka Freda, která na papírek svým úhledným písmem napsala: „A co kdyby ho měl v noze?“

Fandom: historie (literární historie, rps, kanonická realita, prostě tak)
Poznámka: obsahuje autory proklatě dobrých básní a velké množství alkoholu. ;)
Věnování: pro Dangie, opětně mi dopomohla k pointě.
Díval se skrz sklenku absinthu. Vše bylo hebce smaragdové a rozmazané. Dokonce i plamen svíčky zářil jasně zeleně. Svět skoro dával smysl. Pak si vyklopil obsah do hrdla a vše se vrátilo k původním barvám. Podkrovní pokoj byl ponurý, šedivý, bez života.
Nechápal, co mu schází. Má krásou ženu i dítě. Peníze. Ale něco chybí.
„Ještě jednu?“ Mechový hlas podráždil jeho ucho.
„Proč nejsem šťastný?“ Zarazil se. Nechtěl před Arthurem vypadat jako kňoural.
„Vím, co tě udělá šťastným, Paule,“ zašeptal.
Spojil jejich rty divokým polibkem.
Paul vyděšeně ucukl. Absinth mu možná zamotal hlavu. Ale náhlou změnu v podbřišku nezpůsobil alkohol.

Fandom: pochopíte na konci
Poděkování: velmi, velmi, velmi děkuji Dangie, která mi vymyslela konec.
Věnování: pro talí, protože jsem ji svými dotazy neustále oddalovala od vlastní tvorby.
„Jsi tak krásný,“ vzdychla herečka. Zatoužila mu padnout do náruče. Cokoliv by mu dovolila, jenom aby mohla být s ním. Utápěla se v modrých očích krásného prince.
Ubohá Sibyla Vaneová…
***
„Jsi tak krásný,“ vzdychl malíř. Bolestně toužil dotýkat se krásného těla. Hladil by jemné kontury, stačilo kývnout. Věděl, že krásný princ tuší o milostné podstatě jeho přátelství. Nemohl si pomoci. Setkal se s ideálem.
„Budete mi zase stát modelem?“ šeptal. „Nesmíte mě odmítnout. Zničil byste mi tím život…“ Utápěl se v modrých očích.
Ubohý Basil Hallward…
***
„Jsem tak krásný,“ vzdychl krásný princ. Utápěl se ve věčném mládí.
Ubohý Dorian Gray…
---
Fandom: Obraz Doriana Graye

Fandom: Torchwood! (Řekly jste si o to. :D)
„Každou noc loví krvesajné příšery,“ pošeptala jedna dívka druhé a rychle ji odtáhla stranou.
„Slyšel jsem, že oživují mrtvé,“ zamumlal zrzavý chlapík, když je on a jeho přítelkyně míjeli.
„Vsadím se, že pořádají hromadné orgie,“ zamračila se stará baba a pohrozila jim deštníkem. Ianto odolal pokušení vypláznout na ni jazyk.
Ostatně, víc si užíval Jackovy blízkosti a vzájemného objetí. Zmrzlina se v horku roztékala, takže si jí všímal víc než kolemjdoucích.
Zrovna ve chvíli, kdy se ho Jack chystal políbit, dolehlo k jejich uším: „Prý mají i ochočeného pterodaktyla.“
Jack protočil oči. „Neměli bychom SUV rovnou vyměnit za černou sanitku?“