Moje články

Chlápek v zastavárně byl otylý plešoun, který páchl jako hnojník, ale nikdy se mě příliš nevyptával. A nikdy nechtěl vidět papíry. Musel cítit moje zoufalství.
„Kolik mi za to můžete dát?“ ptal jsem se a zatínaje zuby mu podal prsten.
Cosi zamručel a otáčel šperk v tučných prstech.
„Nemá punc,“ řekl. „Kde jste k tomu přišel?“
„Patřil mému otci,“ vyslovil jsem ztěžka.
„Co se tam píše?“
„Curufinwë Fëanáro en cárë.“
„Ten diamant asi nemá certifikaci, co?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Tak stovku.“
„Má mnohonásobně vyšší hodnotu!“
„Sto padesát. Poslední slovo.“
„Dobře.“
Doufal jsem, že ho dostane někdo, kdo si ho zaslouží.

Marjorie umřela na konci dubna. Zrovna kvetly třešně. Na pohřeb jsem nepřišel. Cítil jsem, že tam nepatřím. Vše jsem pozoroval zpovzdálí a doufal jsem, že si mě nevšimnou. Přál jsem si plakat, ale nedokázal jsem to. Nedovedl jsem pochopit, co se stalo. Přišlo mi, že její život uplynul v okamžiku. Najednou skončil. Nebylo nic.
Když se setmělo a vysvitly hvězdy, lehl jsem si na trávník vedle jejího hrobu. Vdechoval jsem vůni čerstvé hlíny a přál jsem si usnout. Usnout a už se nikdy nevzbudit. Stejně jako ona. Jenže takové štěstí jsem neměl. Smrtelnost byla dar. A já si ho nezasloužil.

Otče můj, pane můj, směr krokům dáváte,
vždy jsem byl poslušen tomu, co říkáte,
hleděl jsem do očí z kalené oceli,
jež tolik poznaly, jež tolik viděly.
Přání a žádosti byly mi rozkazem,
toužil jsem zaslepen být vaším obrazem,
neviděl, neslyšel, myslet jsem odmítal,
když jsem vám po boku co váš pes klopýtal.
Meč svůj jsem vytasil, horkou krev prolíval,
v mrazu a v požáru při vás jsem prodlíval,
bez všeho věřil jsem, že náš voj reptá,
slepý syn, poslušný, na nic se neptá.
Jak rád bych pro vás šel na konec světa,
prosím vás, rozkažte, po mně je veta.

Ženy. Byly našimi ozdobami, matkami, bezpečnými přístavy, prameny útěchy... Ale nikdy nám nebyly rovny. Má matka byla úžasná. Byla moudrá, nadaná, vzdělaná, ale přesto vždy žila ve stínu svého manžela a málokdo zná její jméno. A byla krásná. Přes to všechno upadla v zapomnění. Kdo si dnes vzpomene na Nerdanel?
O mých sestřenicích se mluvilo o něco víc. Artanis stála hrdě na náměstí pod Mindonou, když jsme skládali přísahu. Írisse se vzepřela staršímu bratru Turukánovi, aby pak nepřímo zpečetila osud Gondolinu.
Myslím na ně. Myslím na to, kde by mohly být dnes. V tomhle světě, kde ženy mohou nosit kalhoty.

V dávných dobách, kdy Středozem osvětlovaly pouze hvězdy, obývali ji Šedí elfové. Pak se na nebi zjevilo velké stříbrné světlo. S tím světlem do kraje zvaného Lammoth připluly lodě. Ty vezly elfy oděné v oceli. Sindar na ně pohlíželi s bázní.
Když se na západě zjevilo zlaté světlo a nebesa zmodrala, vstoupil do Středozemě zástup, jenž vedl Fingolfin. Ten zatroubil na své stříbrné trubky a pod nohama mu rozkvétalo kvítí. Sindar vítali tyto elfy jako ztracené příbuzné.
Usadili se na březích jezera Mithrim.
A když to zřel Thingol, pravil: „Ať mi ti Noldor s celou tou invazí laskavě dají pokoj.“

Nikdy jsem nezůstával dlouho na jednom místě. Když v očích lidí nestárnete, začnete být podezřelý.
Opustil jsem jedno pobřeží a odcestoval na jiné. Nechával jsem za sebou známá místa a známé tváře. Bylo to tak lepší.
Tu dámu v šátku jsem zprvu nepoznal. Minul jsem ji bez povšimnutí. Ona se ale zastavila.
„Ty,“ řekla a ukázala na mě prstem.
Ohlédl jsem se.
„Nevěřili mi!“ zajíkla se. „Posílali mě z blázince do blázince! Říkali mi, že jsi jen v mojí hlavě!“
Nemohl jsem se pohnout.
„A ty existuješ!“ rozeštkala se. „Jak to, že vypadáš pořád stejně?!“
„Bude to na dlouho, Marjorie.“

Charlie Barkley na mě mával už z dálky. Očividně ji měl jak z praku.
„Kdes vzal toho psa?“ ptal se udiveně. Vyklonil se ze svého vozíku a nemotorně zvíře drbal.
„Ani nevím,“ řekl jsem popravdě.
„Jak se jmenuje?“
„Roa.“
Charlie se zamračil.
„To je divný jméno,“ uvažoval.
„Znamená to pes.“
„Tak to je pěkně blbý jméno.“
„Sám je úplně blbej,“ řekl jsem otráveně.
„Ale má tě rád, že jo?“ šišlal na hafana.
„Jo, protože je blbej,“ vyštěkl jsem. „Kdyby byl chytrej, zdrhne.“
„Ale prosím tě!“ zasmál se Charlie. „Snad jsi někoho nezabil?“
„Neptejte se na věci, který nechcete vědět, Charlie.“

Ztraceny doby, kdy píseň se nesla,
co světlo v temnotě, paprsek v stínu.
Stříbrnou hladinu pohladí vesla,
když lodě připlují. Hleď na mělčinu!
Ztraceny doby, kdy sladký hlas pěvce
v ruinách se rozléhal kdys slavných domů,
harfa i píšťala zvučely lehce
v prázdnotě, v rumištích, v korunách stromů.
Zpíval jsem v hluboké noci. Vzpomínky znovu ožily. Pobřeží tonulo v plamenech. Zčernalá ráhna se s praskotem řítila do bílého písku. Kolem se prohnaly stíny. Křepčily okolo mě v děsivém tanci mrtvých. Fëanor neopustí síně Mandosu, dokud potrvá Slunce. A co mí bratři?
Pes zběsile štěká. I on je vidí. Nejsem blázen.

Ten pes si mě pořídil. Přidal se ke mně u popelnic. Když jsem ho odháněl, vrtěl ocasem.
„Co s tebou?“
Pes mi oblízl nos.
Jestli mě něco rozčilovalo víc než Tyelkormovi lovečtí hafani, byli to nevychovaní psi. Začal jsem tedy s výcvikem. Docela mě to bavilo. A toho psa taky.
Když jsme potkali děcko s párkem v rohlíku, pes zavětřil a řítil se k němu.
„Á tirë!“ křičel jsem.
Pes se ohlédl, ale přijít odmítal.
„Á tirë hí!“
Doběhl jsem ho a chytil za obojek.
„Á ham!“
Pes vyskočil a zmocnil se uzeniny.
„Ty kreténe,“ zaúpěl jsem, „to znamená ‚sedni‘!“

Jak jitřní paprsek záblesk tvé oceli,
jak měďák na slunci bujný tvůj vlas,
bystřina po dešti, tak zněl tvůj hlas.
Bratře můj z nejdražších, v konec jsme dospěli.
V pevné tvé objetí nevpluji nikdy víc
ukrýt se před světem jak dítko za noci,
opřít se o tvůj bok, žádat si pomoci,
vlasy ti pocuchat, políbit tvoji líc.
V slzách a plameni ukončils žití své,
s klenotem vrhl ses do srdce země.
V duši mé co popel strach a bol chrastí.
Poslední z posledních dítě jsem, ztracené,
krev otce zůstává už jenom ve mně.
„Sbohem buď,“ šeptal jsi tam nad propastí.

Maglor – quen. Macalaurë [makalaure], celým jménem Kanafinwë Macalaurë, druhý ze sedmi Fëanorových synů, znám jako Velký pěvec. Narozen v průběhu Věku Stromů ve Valinoru.
Vázán přísahou (viz Fëanorova přísaha) opustil Valinor a vydal se do Středozemě získat zpět Silmarily. Účastnil se Vraždění rodných v Alqualondë a pálení lodí Teleri. Autor žalozpěvu Noldolantë.
V Beleriandu sídlil na území známém jako Maglorova brána. Spolu s bratry účasten na Druhém vraždění rodných v Doriathu a Třetím vraždění rodných v Ústí Sirionu. Následně opatrovníkem Elronda a Elrose.
Po Válce hněvu získává silmaril a háže ho do moře. Podle legendy bloudí dodnes po mořských březích.

Moc věcí neslavím, ale některé rituály jsem si nechal. Když mám narozeniny, jdu pít. S Maitimem si připíjím whiskou. On měl vždycky dobrý vkus. K Tyelkormovi patří tequilla. Se solí a citronem, který nutí k ušklíbnutí. S Carnistirem piju černý rum. A bouchnu sklenicí. S Curufinwëm přichází na řadu čistá vodka. Za dvojčata si dám dva panáky absintu.
Na prahu bezvědomí se dorazím koňakem. To piju na otce.
Druhý den ráno mě hlava bolívá tak, jako bych do ní vyprázdnil zásobník. Přesto stále žiju a lituju, že jsem si poslední kulku nenechal pro sebe. Ránu z milosti. Vodu a aspirin.

Bylo před úsvitem. Seděl jsem na hrázi s koleny pod bradou a potichu zpíval. Kalné vlny přinášely proměnlivé mozaiky odpadků.
Neviděl jsem ji přicházet. Najednou stála vedle mě. Vzhlédl jsem a zmlknul.
„Můžete mi pomoct?“ hlesla.
Neměla botu, přes tvář se táhla krvavá šmouha. Vypadala promrzle.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se, když jsem přes ni hodil kabát.
„Nic,“ vzlykla a popotáhla si sukni.
Byla krásná. Bledá pleť, černé vlasy, šedé oči. Nemohl jsem se vynadívat.
„Měla byste zavolat policii,“ řekl jsem.
Zavrtěla hlavou a skousla si ret.
„Ta píseň…“ zašeptala.
„Jsem slavík v kleci.“
„A já se jmenuju Rose.“

K lidem bez domova jsem měl svým způsobem blízko. Rád jsem poslouchal jejich příběhy.
Charlie Barkley byl námořník. Od patnácti makal na rybářských lodích. Pak při nehodě přišel o nohy. Tu trochu peněz, co měl, propil. A přesto jsem jej nemohl vnímat jinak než jako moudrého muže s nezlomeným duchem.
„Slzy jsou zvláštní věc, synku,“ pravil. „Vždycky brečíš to, čeho je v tobě nejvíc. Třeba moje máma, ta naplakala oceány křivdy.“
„Já skoro nepláču,“ přiznal jsem.
„Protože jsi prázdnej,“ konstatoval Charlie a lokl si z malé placatky.
„A co pláčete vy?“
Barkley se suše zasmál: „Rum, chlapče, já brečim rum.“

Lidský druh mě nikdy nepřestane překvapovat. Vždy přijde s něčím novým a nepochopitelným. V posledních letech jsou to osamělí běžci.
V různé denní doby na pláži pozoruji ty lidi v obtaženém oblečení a snažím se pochopit smysl jejich počínání. Kam běží? Utíkají před někým? Honí někoho? Závodí s někým?
Tyhle myšlenky mi bolestně víří v hlavě, ale nenašel jsem odvahu někoho z nich se zeptat. Možná by si mysleli, že jsem blázen. Konec konců si totéž myslím já o nich.
Až jsem dnes ráno prostě zahodil kabát a boty a rozběhl se po pláži.
Chvíli jsem se cítil doopravdy svobodný.

Byla velice krásná, měla dlouhé rudé vlasy a smaragdově zelené oči.
„Nemohla by být třeba ostříhaná na kluka?“
„Ne, já chci, aby byla krásná!“
„Co je na krátkovlasých holkách ošklivého?“ řekl jsem a přeškrtl řádek.
Na svůj věk byla velmi moudrá.
„Kolik jí bylo?“
„Nevím, asi dvacet.“
„Ve dvaceti jsi všechno, jen ne moudrá,“ oponoval jsem a podtrhl větu.
Všichni ji měli rádi.
„Fakt všichni? Tomu se mi nechce věřit.“ Skepticky jsem ohrnul ret.
„Jsi hroznej. Normálně jsi tu postavu zabil!“ protestovala Marjorie.
„Četl to někdo kromě mě?“
Zavrtěla hlavou.
„No vidíš, tak to není vražda. Spíš taková literární interupce.“

Přísahej, bratře můj, slova jsou vyřčena,
ve vzduchu zlo a pláč a smůla z pochodní.
V příboji víří krev, copak to znamená?
To my jsme požárem, to my jsme povodní.
Neptej se, bratře můj, kam lodě poplují,
ve vzduchu zlo a pláč a smůla z pochodní.
V příboji popel je, plameny stravují
to, co jsme zcizili, soucitu nehodní.
Ne, neplač, bratře můj, pro otce, pro vraha,
ve vzduchu zlo a pláč a smůla z pochodní.
Pouta svá rozvázat; třeba je odvaha
dospět a zřeknout se v krajině východní.
Jednou jsi přísahal, slyš, srdce tluce,
do smrti budeš mít svázané ruce.

S odstupem času vidím, co byli mí bratři zač.
Maitimo se dlouho držel. Když přišel o ruku, něco se změnilo. Po Fingonově smrti zešílel docela. Byl jsem mu nablízku a pokorně snášel jeho výbuchy vzteku.
Tyelkormo už jako malý týral zvířata. Doma se o tom samozřejmě nemluvilo. Když nechal umrznout Diorovy děti, byl jsem nakonec rád, že v Doriathu chcípnul taky.
Carnistir byl jeho pravá ruka. Sadista a cholerik. Ani jeho smrt mě tenkrát nemrzela.
Curufinwë Atarinkë mlátil svou ženu. Dospělý syn ho proklel. Nedivil jsem se.
Dvojčata. Rozmazlení, arogantní, egoističtí zmrdi.
A přece mi všichni tak strašně moc chybí…

„Kde vlastně bydlíš?“ zeptala se Marjorie.
„Nikde,“ řekl jsem popravdě.
„To je divný,“ uvažovala. „Nevypadáš jako bezdomovec.“
Zasmál jsem se.
„Ne, vážně,“ pokračovala. „Máš čistý nehty a voní ti vlasy.“
Pokrčil jsem rameny. „Bydlím prostě tady na pobřeží.“
„Tak to jsem vlastně na návštěvě!“ zvolala nadšeně.
„V tom případě jsem mizerný hostitel. Nemám ti co nabídnout.“
Chvíli mlčela a hleděla na moře.
„Zazpívej mi něco.“
Zhluboka jsem se nadechl a zavřel oči.
A Caita carelya ammelda ar moiana.
Lanta i lómë, utúlielyë tiëo mettanna…
Píseň se pomalu nesla k Západu.
„To je dokonalý,“ zašeptala.
A dala mi pusu na tvář.

Jste to, co jíte, to je známá věc! Ověřte si v našem unikátním testu, jaký jste druh ženy!
1. K snídani si nejraději dávám:
a) Kávu
b) Müsli a jogurt
c) Pivo a tlačenku
2. K obědu mě nejvíc potěší:
a) Těstoviny nebo pizza
b) Salát s tuňákem
c) Pivo a guláš (nebo tlačenka)
3. Večeřím nejčastěji:
a) Pečivo a něco k tomu
b) Ovoce, zeleninu
c) Pivo a tlačenku
Výsledky testu
Nejvíce odpovědí a): Jste rozumná žena, která se nebojí užívat si života!
Nejvíce odpovědí b): Zdravý životní styl je pro vás důležitý!
Nejvíce odpovědí c): Jste pravděpodobně chlap.

Slunce zapadalo nad mořem. Viděl jsem ten výjev nesčetněkrát, ale nikdy mě neomrzel. Zpočátku jsem k Západu pohlížel se steskem, pak s nadějí. Teď zbyla jen prázdnota.
„Můžu si přisednout?“ zeptal se muž v černých brýlích a nečekaje na odpověď začal skládat bílou hůl.
„Moře je teď rudé jako krev“ řekl jsem.
Muž přikývl.
„Nebe je šedé a mraky jako uhlíky. Žhnou, ale popel je sinavý.“
„Dlouho jsem neslyšel někoho takhle mluvit,“ zašeptal.
Sáhl do brašny, vyndal skicák a pastelky. Popaměti načrtl západ slunce. Příliš se nelišil od toho skutečného.
Pak hlesl: „Dík, že jsem zas na chvíli dokázal vidět.“

Chlápek v zastavárně byl otylý plešoun, který páchl jako hnojník, ale nikdy se mě příliš nevyptával. A nikdy nechtěl vidět papíry. Musel cítit moje zoufalství.
„Kolik mi za to můžete dát?“ ptal jsem se a zatínaje zuby mu podal prsten.
Cosi zamručel a otáčel šperk v tučných prstech.
„Nemá punc,“ řekl. „Kde jste k tomu přišel?“
„Patřil mému otci,“ vyslovil jsem ztěžka.
„Co se tam píše?“
„Curufinwë Fëanáro en cárë.“
„Ten diamant asi nemá certifikaci, co?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Tak stovku.“
„Má mnohonásobně vyšší hodnotu!“
„Sto padesát. Poslední slovo.“
„Dobře.“
Doufal jsem, že ho dostane někdo, kdo si ho zaslouží.

Marjorie bylo čtrnáct. Poprvé jsem ji potkal, když seděla na útesu a psala si do deníku. Bylo to takové to tiché, přemýšlivé dítě. Přesto jsme se stali přáteli.
„Na čem teď pracuješ?“ zeptal jsem se.
Vytrhla další list ze sešitu, zmuchlala ho a zahodila. Nahlédl jsem jí přes rameno.
Dlaně mám prázdné,
leč duše je plná.
Zahrada vonící,
„…však uzavřená,“ zašeptal jsem.
„Ty jsi génius!“ zvolala a rychle dopsala verš.
„Leda génius loci,“ zamumlal jsem. „Ztracený duch pobřeží.“
„Dobrý duch ochránce,“ oponovala.
„Jo. A nebo taky duch z lahve,“ zavrčel jsem skepticky a dopřál si velký doušek z placatky ginu.

Byl sychravý podzimní den. Po hrázi pospíchali lidé ve žlutých pláštěnkách.
Zahlédl jsem toho kluka, když se rozpršelo. Seděl na lavičce a apaticky pozoroval vlastní boty.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se.
„Nic,“ odsekl.
„To vidím.“
„Dej mi pokoj.“
„Jak chceš.“
„Hele, počkej.“
Posadil jsem se vedle něj. Mokli jsme ve dvou.
„Chceš cígo?“ zeptal se.
Gestem jsem odmítl.
„Táta mě vykop z domu.“
Chvíli jsme mlčeli, než jsem řekl: „Máš kam jít?“
Pokrčil rameny, zapálil cigaretu a spolu s dýmem vydechl: „Tebe taky někdo vykop z domu?“
„Já jsem sám sebe vykop ze života.“
„Seš magor.“
Pokýval jsem hlavou.

Pohled na mrtvé mě kdysi děsil. Teď mě těla nechávala lhostejným. Smrt byla součást života, nic víc, nic míň.
Přesto, když jsem uviděl tu dívku, mě to nějakým způsobem zasáhlo. Bílá kůže, zpuchřelá a rozežraná solí, zářila jako jitřní paprsek na tmavých balvanech vlnolamu. Dlouhé rusé vlasy se pravidelně vlnily v nekonečném rytmu moře. Zelená mořská tráva cudně zakrývala malá ňadra. Doširoka rozevřené oči odrážely tyrkysovou vodu.
Z úst vyběhl malý krab. Další ožírali dívčiny prsty. Hlad korýšů zanechával na mrtvolné kráse rozšklebené stopy.
Možná bych měl zavolat policii. Nebo ne, nechám to na někom jiném.
Přece jen nemám doklady.

Na začátku své cesty jsem cítil jen bolest. Pak se přidala vina. Věděl jsem, že zasluhuju trest. Když mě netrestali jiní, trestal jsem se sám. Každé jídlo jsem si vyčítal.
Na benzínce bylo prázdno. Zářivka na stropě nervózně blikala. Obsluha pospávala za pultem. Měl jsem hlad a v kapse ani vindru, ale bylo tu alespoň teplo.
Kokosová tyčinka v modrém obalu na mě svůdně mrkala. Stačilo natáhnout ruku a strčit ji do kapsy. Všimnul by si někdo? Rozhlédl jsem se. Chvíle zaváhání. Oko bezpečnostní kamery neúprosně hledělo mým směrem.
Nechal jsem to ležet. Možná jsem vrah, ale rozhodně nejsem zloděj.

Vzpomínky bledly. Stěží jsem v paměti udržel jména. Z některých kdysi milých tváří zůstaly jen mlhavé skvrny. Bylo to vlastně milosrdné.
Silmaril. Záblesk kamene mizícího v temných vlnách.
Rozevřel jsem dlaň. Jizvy spáleniny zesvětlaly, téměř zmizely. Palčivou bolest jsem však měl nenávratně vypálenou v duši. Cítil jsem ji každičký den po tisíce let.
Silmaril. Záblesk kamene mizícího v temných vlnách.
Tenhle obraz nemizel. Byl ostrý a jasný.
Někdy, když padla noc a moře bylo klidné, jsem se děsil, že ten záblesk v temné vodě znovu vidím. Byl to však jenom stihomam. To hvězda se odrazila v hladině. A nebo ne?

Sehnal jsem pár drobných a koupil si kafe. Kráčel jsem zamyšleně po pláži; naslouchal skřípění oblázků a šumění vln. Sledoval jsem černou kouřící hladinu a náhle do někoho vrazil. Kafe vyšplíchlo.
„Čum, kam šlapeš, buzno!“
Chlap do mě strčil, já zavrávoral a upadl na kus naplaveného dřeva.
„Co tak vejráš, květinko?“ přidal se druhý a sevřel ruku v pěst.
Pak šlo všechno až příliš rychle. Mé prsty se sevřely kolem větve, pohled přelétl z jednoho na druhého. Provizorní zbraň zasvištěla vzduchem. Výkřik. Praskot lámaných kostí. Krev. Výkřik. Krev.
Kdybych měl meč, jsou oba dva mrtví. Mrtví, jako mnoho jiných předtím.

Žil kdys on, pěvec, co mocný měl hlas,
jenž v příboji zazněl a ve větru vál.
Z písní byl upředen jarní ten čas,
v němž slovy co nitkami básně své tkal.
V květech a listoví voňavý dech
šeptal jen o verších, jež pěvec psal,
o strunách, co znějí k radosti všech;
z bratří svých jediný čar hudby znal.
Když pohasla světla i králův zrak zhas
a zlá slova Přísahy uvízla v temnotách,
ťal bratr bratra a ztich pěvcův hlas,
v duši žal, krev a prach na botách.
Lesklou zbroj oblék si, rty oněměly,
když srdce své zlomené skryl do oceli.

Borový hájek páchl močí. V písku ležely odpadky a vidličky mrtvého jehličí. Oprýskaná zídka se táhla od plácku s kontejnery neznámo kam. Chtěl jsem se na ni posadit, když jsem mezi barevnými graffiti zahlédl jednoduchý černý nápis:
Moře je nádoba žalu,
nekonečné vlnobití slz.
Sáhl jsem do kapsy pro lihový fix a připsal:
Příboj však zahojí srdce,
ohladí oblázky bolesti.
Za několik dní jsem tudy šel znovu.
Buď mým přílivem, stálo na zdi. Hladina tvých dlaní je klid, po němž toužím.
A pak ještě: Chci tě potkat.
Dlouho jsem jen tak stál.
Nedokážu milovat, vyškrábal jsem do omítky.
A plakal.

Na náhody jsem nikdy nevěřil. Pociťoval jsem dotek osudu, ať už jsem učinil cokoliv. Cítil jsem se jako suchý list zmítaný větrem nevyhnutelnosti. Vždy jsem to tak vnímal a nikdy se nesnažil vzdorovat.
„Taková milá náhoda,“ řekla dívka u stánku s kávou. „Taky pijete černou?“
„Nemáte náhodou sirky?“ zeptal se starší muž s dýmkou.
„To je mi ale náhoda!“ zdravil mě s úsměvem chlapík se psem.
Lidé na náhody věřili. Každá z nich ve mně klíčila a rostla v něco většího. Sevřela mě úzkost. Co když se semenáčky náhod ujmou a vyrostou v les? A já po letech získám přátele?

Moře zpívalo tiše. Smrákalo se; písek však stále ještě pálil do chodidel. Neónové nápisy se chvěly v horkém letním vzduchu, mezi stromy probleskovaly světlomety aut. Šel jsem pomalu a boty nesl v ruce.
U dětského hřiště jsem zastavil. Bylo prázdné, branka byla napůl otevřená. Vládlo tu zvláštní ticho.
„Pojď se zhoupnout!“
Otočil jsem se za hlasem a spatřil mladý pár. Hoch lákal svou dívku ke hře.
„Kolik ti je? Pět?“ odbyla ho.
Proklouzl jsem brankou a sedl si na houpacího koně.
„Hyjé, koníku, hyjé,“ zašeptal jsem a zavřel oči.
Tisíciletí mého života mi prolétla pod víčky jako velmi zrychlený film.

Smích, čím víc hlasitý, víc smutku ukrývá,
veršíky veselé jak štít jsou pro duši,
co v sobě bolest má, trním se odívá,
zlámaná na kusy, nikdo to netuší.
Písničky rozmarné závoj jsou pro hříchy,
skrývá se za nimi postava vrahova,
přesto v nich ulpěl snad tklivý pláč, potichý
a slzy děcka, co nemá už domova.
Vzpomínky na mládí páří se s bolestí,
do srdce bodají dýky a jehlice,
již dávno prodal jsem své právo na štěstí,
požár plál, tekla krev ve svitu Měsíce.
V žití mém není sen, co snil bych víc,
než být zpět tím chlapcem, co nenapsal nic.

Smích, čím víc hlasitý, víc smutku ukrývá,
veršíky veselé jak štít jsou pro duši,
co v sobě bolest má, trním se odívá,
zlámaná na kusy, nikdo to netuší.
Písničky rozmarné závoj jsou pro hříchy,
skrývá se za nimi postava vrahova,
přesto v nich ulpěl snad tklivý pláč, potichý
a slzy děcka, co nemá už domova.
Vzpomínky na mládí páří se s bolestí,
do srdce bodají dýky a jehlice,
již dávno prodal jsem své právo na štěstí,
požár plál, tekla krev ve svitu Měsíce.
V žití mém není sen, co snil bych víc,
než být zpět tím chlapcem, co nenapsal nic.

Curufin se zamiloval,
všichni brzy zešílí:
„Chtěl bych svoji milou spatřit,
jenom v noční košili!“
Zbylí bratři, výtečníci
hned se toho chytili,
„Jen mluv, Rinkë!“ co je v plánu,
rychle zvědět dychtili.
„Maedhros je nejsilnější
a to pro něj znamená,
že na zemi bude státi,
připraví svá ramena.
Na ta potom Caranthir se
postaví, by nesletěl,
a tak dále, až nám vznikne
žebřík celý z živých těl.“
„Zešílel jsi, uličníku?!“
pravím plný obavy,
„Nepraštil tě při výcviku
někdo štítem do hlavy?
Říkám ne a za tím stojím,
tak se klidni, dobytku,
a než holku šmírovati,
skoč jí radši pro kytku.“

SCÉNA:
skryté zahradní loubí, na lavičce sedí Maedhros a Fingon, vzájemně si projevují něžnosti
FINGON:
hladí Maedhrose po tváři, cosi mu šeptá
k divákům: Ne, již to nebudu déle skrývat.
otočí se k Maedhrosovi, vezme ho za ruce
Srdce mé pro tebe plane, zloději lásky mé!
zpívají duet:
MAEDHROS: Je tak krásné, co mi říkáš.
FINGON: Ne krásnější než ústa tvá.
MAEDHROS: Lži mi ta slůvka marnivá.
FINGON: Všechno je pravda průzračná!
MAEDHROS: Tedy mi pravdu, milý, říkej.
FINGON: Vykřičím pravdu v širý svět!
MAEDHROS: Otec můj nesmí se dozvědět-
hudba okamžitě ztichne
FINGON:
prudce vstane, otočí se na Maedhrose, vykřikne:
Povím mu všechno a klidně hned!
chystá se odejít
MAEDHROS: Ne, počkej, stůj! Zastav se!
FINGON: Nechci se dál skrývat ve lži!
MAEDHROS: Pravda je možná krásná, milý můj, ale též velmi nepraktická. Přinese nám spoustu potíží.
FINGON: Jsi snad zbabělec?
MAEDHROS:
vstane, udělá několik kroků k divákům, jímá ho smutek
zpívá: Tolik mě trápí, že to říkáš.
FINGON:
přistoupí k němu, hladí ho, navazuje v duetu:
Promiň mi, milý, pravdu’s měl.
MAEDHROS: Jak žena je pravda, zádrhel.
FINGON:
pokládá Maedhrosovi prst na ústa
Mlč, ze rtů tvých chci teď slíbat pel.
obejmou se, políbí, světla se pomalu zatmívají

„Víc než slova – krev, když teče,“
otec řek‘ a koval meče.
„Fëanore, dílo špatné!“
slzy matky málo platné.
Začaly nám těžké časy,
zbroje odít, zkrátit vlasy,
od soumraku do úsvitu,
chop se meče, chop se štítu.
První, druhá, sek a kryt,
jdem se, bratři, jdem se bít.
Na nádvoří cedule,
na ní stojí regule:
Ruce, nohy – jeden bod,
hlava, přijdeš o život,
schytáš dvanáct zásahů,
smrti stojíš na prahu.
Na nervy mi bratři hrají,
jak životy počítají.
„Macalaurë, ty jsi debil,
tohle žádný zásah nebyl!“
„Jak chceš, volím jistotu,
když máš třináct životů!“
Za dvacet se počítá
huba hruškou rozbitá.

Zahradou se procházím,
na dvojčata narazím.
Amrod nese rýč a v páru
Amras za ním tlačí káru.
„Od kdy máte, chlapci, sklony
zajímat se o záhony?“
„To ti, Kano, povím vmžiku,
studujeme botaniku.
Nedávno jsme objevili
zvláštní býlí velké síly.“
Tak ti lumpi nezvedení,
pustili se do sázení.
A po čase, div se, světe,
konopí tu roste, kvete.
„Yavanna k nám chová přízeň,
zítra bude první sklizeň!“
praví bratři rozmařile,
„Už se blíží naše chvíle!“
Jak se ráno podivili,
když k záhonu přikročili:
Konopí tu není více.
To matka a sestřenice
sklidily ho prosty trémy,
navařily si z něj krémy.

Harfo má, zazni a staň se mým hlasem,
neb slova prchla mi jak dítka domů.
Teď sytí se Prázdnota svitem a jasem,
mízou a rosou dvou posvátných Stromů.
Křik a pláč, šílenství, brodím se krví,
zrada, zášť, zlo a zmar v srdci mi hoří.
Blíží se Sudba, my byli jsme Prví,
teď do hlubin paměti svět náš se noří.
Zlatý plod zaskví se na klenbě nebe,
vychází Anar, to první je ráno,
nový den s nadějí přináší Slunce svit.
Duše je churavá, v srdci mě zebe,
ve stíny upadnout je mi teď dáno,
do světla rodí se Atani, Druhý lid.

Nieninquë, moje milá,
jednou večer smutná byla.
Utíral jsem její slzy:
„Neplač, kvítku, mě to mrzí.“
„Nikdo mi tu nerozumí,“
slzu polkne, vzlyky tlumí,
„Ve tvých očích jsem snad víc,
bez tebe bych byla nic.“
Lásku moji chmura tíží,
ale mně se oči klíží,
vlasy temné prsty hladím,
leč s únavou souboj svádím.
„Jen se vyplač, krásná děvo.“
Za chvíli však spím jak dřevo.
Když procitnu za svítání,
překrásné mám uvítání,
zářný úsměv panny zřím,
po polibku zatoužím.
„Dívky sladší nikde není,
dej mi, kvítku, políbení.“
„Dostaneš ho leda stěží,
jelikož ti nenáleží.
Nevím, co tě napadá,
bdělým právo připadá.“