Moje články

„Tohle si vypijete!“ zuří Velenínský. „Poženu vás před Velkou radu!“
„Jsem zničený člověk, přišel jsem o všechno,“ hořekuje Kaček. „Dokonce o manželku!“
„Snažil jste se předstírat přepadení, aby nikdo nepoznal, že jste na pokraji krachu! Jen do toho kyselého jablka kousněte a přiznejte se!“
„To spíš vy jste to nastrojil! Loupežníku! Vrahu!“
Evžen se znechuceně odtáhne stranou. Pevně obejme zdrceného Bořka kolem ramen.
Chlapec by si nejradši zacpal uši, aby hádku neslyšel. Mokrými pěstmi rozmazává slzy na tvářích. Ona tam pořád leží… Černé vlasy, bílá kůže a všude kolem rudo a mokro. Jako Sněhurka, co se nikdy neprobudí. Princ nepřijde.

Sorry jako

Evžen se zoufale snaží vyprostit napůl omráčeného Velenínského ze zajetí jakési jeptišky. Pot z čela kape do očí, prsty pálí. Sveřepý obličej figuríny se roztéká, ale zaťaté železo vzdoruje, zařezává se do měkkého masa.
Kaček s prázdným pohledem klečí u Elvířina těla, roztřesené prsty vztažené nad širokou ránou na jejím krku.
Bořek hrůzou jektá zuby. Kaluž krve připomíná skvrnu od červené barvy, která ho tolik pobavila – bylo to před hodinou? Nebo před dávnými lety?
Úzkostně se hryže do rtů, musí něco udělat, ale co?
Za vyvrácenými dveřmi zahlédne plechové umyvadlo. Voda, voda ji vzkřísí! Gumovou hadicí napouští vodu do kbelíku.

Horké kapky krve tiše ťukají o kamennou podlahu, kap, kap, zvláštní, že jsou v okolním hluku slyšet tak zřetelně, jako tikání neodbytných hodin, slévají se nejprve v tenký pramínek, pak přijde splav, červené řečiště si razí cestu dál a dál, bublavá říčka obklopí rozkřáplý skleněný stojánek s drahocenným zlatým vláčkem, maličkou lokomotivu čísi noha bezohledně rozšlápla, už není pomoci, všechno je zničené, nic se nenapraví, odlomený vagónek se topí v krvavém jezeře, zvolna se zanořuje pod hladinu, Elvíra široce rozevírá oči, ale rozezná už jen zlatou šmouhu uprostřed rudých vln, obraz se zamlžuje a zatmívá, a pak už nevidí nic.

Z příšerného zaskřípění tuhne krev v žilách. Ocel se zakousne do mramoru, zasrší oslnivý ohňostroj jisker.
Evžen stěží uklouzne stranou. Jeho znehybňovací kouzlo se neškodně odrazí od panákovy železné kostry, ale tříštivá kletba urazí pěst s mečem v zápěstí.
Rytíř švihne zmrzačeným pahýlem. Strašlivá rána opět těsně mine.
Bořek se probere ze zděšené strnulosti, pokusí se o vlastní tříštivé kouzlo. Další kus paže odpadne, nezdolné monstrum se vrhá na nového protivníka.
Evžen strhne kamenný sloup. Rytíř pohřbený pod troskami konečně znehybní, jen prsty druhé ruky v rozmačkané rukavici se ještě škubou.
„Poběž!“ ukáže Evžen do tmy.
Někdo tam zoufale mává.

Hlomoz a chaos, odkudsi ze tmy křik a výtrysky kouzel. Rozbité vitríny se kácejí přes strašidelné kulisy, na perský koberec se sypou lesklé plíšky z převrácené truhly. Skrčenec je hrne do pytle stejně lačně jako drahocenné náhrdelníky a zlaté mince.
Zdivočelé figuríny rejdí sem a tam, nelítostně rozbíjejí všechno v dosahu roztočených paží.
Na dlážce cinkne zakutálená náušnice s tygřím okem.
„Tu měla Elvíra na sobě,“ hlesne Bořek. „Koukni, je falešná.“
„To je teď jedno,“ zasyčí Evžen. „Tudy, hni sebou.“
Než se stihnou přesunout, chatrný úkryt se rozpadne.
Bezhlavý rytíř švihne mečem. Není kašírovaný. Je z pravé a nabroušené oceli.

Tichý hlas někde za zády: „Proměň se, liškomágu.“ Napůl rada, napůl magická formule. Bořek bez uvažování poslechne. Liščí tělo se vysmekne z tuhého objetí a dopadne na tvrdou podlahu. Bolestné zakňučení okamžitě zdusí známá dlaň.
Evžen Bořka rychle zatáhne do tmavé skrýše za závěsem, prohmatává a zběžně napravuje nejhorší pohmožděniny. Sám si se zaťatými zuby kouzlem rovná přeražené předloktí. Už teď se mu ježí chlupy při představě, jak bude Xénie ruku lámat znova, aby ji vyléčila pořádně. Prozatím to musí stačit takhle.
„Můžeš se hýbat?“ šeptá nervózně.
Bořek váhavě přikyvuje: „Kudy ven?“
„Nikudy. Musíme najít ty tři a pomoct jim.“

Bořek se choulí na podlaze, zpočátku se neodvažuje ani dýchat, natož mrknout. Pak opatrně vzhlédne škvírkami mezi prsty.
Vidí stíny černých postav. S neuvěřitelnou hbitostí se vrhají na zaskočené čaroděje, někam je vlečou. Mužík pokřiveně sehnutý a otrhaný jako žebrák pavoučími prsty hrne všechny klenoty do velkého pytle.
Bořek nevěřícně vytřeští oči: Vždyť to jsou loutky z muzea!
Neurvalé škubnutí za vlasy ho zvedne, paže vyztužené tvrdým železem obemknou jak svěrací kazajka, bolest je neuvěřitelná, oživlý panák ho rozmačká na paštiku! Bořkův křik zdusí nějaký hadr nasáklý prachem. Oslepený a bezmocný marně lapá po vzduchu.
Takhle asi vypadá počátek konce.

Jednání trvá dlouho. Elvíra, tak se představila, zatím vodí zaujatého Bořka po prodejně. Snaží se upozorňovat na nejzajímavější kameny a nejkrásněji vypracované šperky, vysvětluje jejich čarovné vlastnosti.
Chlapec si všímá. Některé vitrínky jsou prázdné. Červený kámen ve zlatém prstenu není spinel, jak Elvíra tvrdí. Vsadil by se, že je to granát. Nadechne se, ale než stačí promluvit, postřehne koutkem oka, že Evžen prudce vyskočil od stolu.
Vzápětí se místnost zakymácí jak při zemětřesení. Křišťálové lustry se rozprsknou, z koutů vyšlehnou zelené plameny, roztříštěné sklo zavíří ve vražedné smršti.
Bořek instinktivně padne na podlahu, kryje si hlavu rukama.
Elvíra vyděšeně ječí.

Ticho prořízne ostrý hlas: „Sama jsem to kouzlo prověřovala a bylo v pořádku!“
Liškomágové se náhle ocitnou mezi elegantními třpytivými vitrínami.
Po naleštěné mramorové podlaze přibíhá holohlavý muž v černém sametovém hábitu. Nervózně mžiká: „Odpusťte tu nepříjemnost, nechápu, co…“
„To nic,“ usměje se Evžen.
„Velenínský, k vašim službám,“ uklání se druhý čaroděj.
Černovláska z pokladny postaví na mahagonový stolek broušenou karafu s koňakem a skleničky: „Prosím, pánové, můžete přejít k jednání. Já sama se postarám o mladého pána.“
Bořek neví, kam koukat dřív. Na sloupky zlatých mincí na stolku? Na překrásné karneoly na jemné saténové podušce? Do výstřihu květovaných šatů?

„Je tu někdo?“
Nikdo neodpovídá.
Zkoumají kašírovaný labyrint křivolakých uliček. Vyhýbají se pitvorným zjevením, obcházejí trámy.
Vrzání podlahy z dřevěných prken doprovází zvláštní ozvěna, chvějivý zvuk tiché neurčitě ponuré melodie, trochu jako hudba, trochu jako vzlyky a tlumené sténání. Nečekaně zesílí v pronikavý skřek.
Bořek nadskočí leknutím.
Evžen netrpělivě luskne prsty a je ticho.
Bořek vydechne úlevou. Nahrávka, to by ho nenapadlo. Ve světle nově nabyté kuráže se začíná bavit. Panáci z papírmaše jsou legrační, ne děsiví. Tamhleten má místo ruky rezavé dráty, krvavá louže je barva. Nedorozumění se jistě brzo vysvětlí a kdyby něco, táta si zaručeně dokáže poradit.

Z temných zákoutí se noří vyzáblé hnáty, zastřenými okénky problikávají smuteční svíce. Kostlivec s hřebem v hlavě tiše zachrastí, když návštěvníci stanou před hliněným obrem vyztuženým železnými obručemi.
„Páni, to je golem?“
„Takhle vůbec nevypadal,“ odfrkne Evžen. „Tohle je jen habaďůra pro obyčejné, rád bych věděl, proč…“ Zmlkne a ohlédne se.
Schody jsou pryč. V kamenném výklenku se mezi modravými žárovkami matně leskne bezhlavý templář.
Evžen se znepokojeně kouše do rtů. Kde vězí klenotník? Proč se prostor nezměnil?
Cítí ohrožení. Namaškařený sál zvláštně vibruje. Léčka? Od Kačka by podvod nečekal. Nehoda?
„Nehneš se ode mě. Oči na stopkách,“ nařídí Bořkovi.

V klidnější postranní uličce Evžen vyřkne spásné „jsme na místě“ a Bořek si připadá jak upachtěný parník, co vplul z bouře do přístavu, ale vzápětí udiveně vykulí oči.
Nad otevřenými dveřmi černý nápis zve do muzea strašidel.
„Má podobné krytí jako já,“ vysvětluje Evžen. „Trvale ukotvené kouzlo ukazuje obchod jinak pozvaným čarodějům a jinak náhodným zákazníkům.“
Pečlivě upravená černovláska za sklem zatřepotá předlouhými řasami. Sáhne po vstupenkách: „Dospělou a studentskou?“
Evžen zavrtí hlavou: „Jdeme za Libomyslem Kačkem.“
„Ach ovšem, promiňte, pan Vulpes, že? Račte, manžel vás očekává.“
Kamenné schody klesají do tajuplného příšeří.
Evžen se zarazí. Něco není v pořádku.

Bořek se omámeně rozhlíží.
Ulice se hemží spoustou hlučných lidí. Nezbývá než kličkovat a obcházet skupinky shromážděné kolem vztyčených deštníků. Všichni nesrozumitelně brebentí, hned se noří do krámků s pestrými nesmysly ve výlohách, vzápětí zas vybíhají ven. Uskakují před netrpělivým ječením klaxonů. Ze strakatých kelímků cáká barevné pití a rozteklá zmrzlina.
Starobylé domy by měly vyzařovat nezaměnitelnou čarovnou auru, ale Bořkovi se zdá, že magie zahlušená křiklavými vývěsními štíty se trhá a bledne.
Nejradši by se chytil táty za ruku, ale to by přece nešlo, copak je malé děcko?
Evžen se jemně dotkne jeho ramene. „Vydrž,“ zašeptá, „už tam budeme.“

Víčko kovové krabičky odskočí. V závějích soli melancholicky probleskují fialové plošky.
„Nesahat,“ varuje Evžen. „Býval to osobní kámen jedné paní, která umřela. Ametyst po ní truchlí.“
„Co to znamená?“
„Jestli k někomu znovu přilne, stane se nesmírně mocným pomocníkem, ale každého jiného zničí. Mně se nehodí, vystavit ho taky nemůžu, a protože je vzácný a velice drahý, potřebuju ho poslat dál. Kaček se na něj jen třese.“
„A klenotník si ho nechá?“
Evžen se usměje: „Kdepak, taky ho prodá. Jeho zákazníci jsou bohatší než moji.“
„Kdo ví, kam ametyst nakonec doputuje,“ dumá Bořek.
„Doufejme, že někam, kde mu bude dobře.“

Bořek převrátil oči v sloup. To je zlý sen.
Zrovna teď, když neví, kde mu hlava stojí, protože musí roztřídit tady tu hromadu mrňavounkých kamínků, přijdou za Radkou její pitomé kamarádky, co nemají nic lepšího na práci, než se roztahovat po celé kuchyni, kdákat a štěbetat a otravovat.
„Bořku, co je tohle za kámen? Předveď s ním nějaké kouzlo!“
„Jé, ten je hezky růžový!“
Radčiny omluvné pohledy mu nejsou nic platné, proč si ten svůj zatracený kurník neodvede někam ven? Táta slíbil, že ho vezme s sebou do města, ale co když nepočká? Čas letí, aby ty nány čert vzal.

Vážený pane Vulpesi,
Dovoluji si obrátit se na Vás s uctivým dotazem, zda se Truchlící kámen, který jste mi před časem nabízel, dosud nachází ve Vašem držení. Vyskytl se totiž zájemce o jistý vzácný astroláb, jímž pro změnu disponuji já, otvírá se tedy možnost, že Vaše finanční požadavky budou plně uspokojeny díky této dvojnásobné mnou zprostředkované transakci. Srdečně Váš tudíž zvu do svého obchodu na Malé Straně tuto sobotu odpoledne.
V dokonalé úctě Libomysl Kaček, klenotník.
Evžen pergamen složil a spokojeně se ušklíbl: „Já věděl, že mu to nedá.“
Bořek obdivně prohlížel impozantní pečeti: „Tati, že můžu jít s tebou?“

(Hynku), Viléme, (Jarmilo), Michaeli, Michale!
je dílek vtipného, velmi invenčního a místy až absurdního seriálu od Dirka. Vřele doporučuju.

Budeč bez Avevy by byla… prostě by vůbec nebyla Soud

Opět se hlásí medvedpolarni, tentokrát cestuje z Letné do daleka Annapurna trek

Klidně bych mohla dát do oblíbených jedno každé drable, které kytka napíše. Tak ještě aspoň tohle Mlha na blatech

Jen mlčení je velmi působivé drable od Sothis Blue

Lady Peahen psala výborný příběh z Divokého západu, Úskalí rybolovu se mi obzvlášť líbilo

Tajemná, lákavá i obávaná je Řeka od Danae

Už jste si přečetli ten seriál od Roedeera? Ne? Tak další návnada: Bermudský trojúhelník mezi poledníky

A ještě jednou Danae, protože Sen pro Bast je něco úžasného

Bez zábavných a poučných vědeckých drablat od Mila_jj už si taky nelze DMD představit. Vybrat jedno je těžké, ale Studený zelený protestsong myslím přece jen vede

A nakonec Poslední nezhasne od Amaranty

Něžnou perlu Sem první napsal JednoDuše

Nádherný Poslední krok Malé mořské víly je od Carmen

Měl jsem kdysi přítele je jímavý dílek seriálu Středozem od Ellušky

S Ceterum autem censeo… od Aldariona nelze než souhlasit

Bílo od myday je velmi působivě napsaná hrůza

Pravda nebo lež? Samozřejmě je pravda, že Aveva a Budeč je sázka na jistotu

Aplír dovedně převádí obrazy do slov a tohle drable je obzvlášť působivé Spící

Nejasná zpráva z nekončícího mejdanu od ChaosPrince vyvolává zvláštně rozporuplné pocity

Krásný den od Peggy Tail je naopak plný optimistického očekávání

Návrat domů je velmi barvitě zachycený střípek řecké mytologie od Tenny

Veršované poučení Tři paralyzovaní přináší Dain

Krásně uspávací je Jako souhvězdí… od Ellušky

Podmanivou atmosféru konce koncertu U pódia zachytil Naughtilus

Panika v retenčním s-k-l-adu je skvělá poetická hříčka od Smrtijedky

Gracht je přesně tak barvitý a plastický obrázek, jaké umí jen kytka

Stačí První nahlédnutí do Lejdynčina světa a budete chtít vidět všechno

Ta rána, kdy svět patřil nám je nostalgická vzpomínka od Esti Vera.

A ještě jedna, tentokrát pochmurná vzpomínka: Heiligwasser od ChaosPrince

Už tady dlouho nebyl Kitsune´s Sun, že? Tak tady je Oko času

Živá, věčná i smířená je řeka od striggy

Ještě jednou, tentokrát úsměvně, medvedpolarni a Poklady předků z Letenských listů

Vidět oceán od Roedeera znamená chtít si přečíst všechny části jeho letošního seriálu!

A zas úplně jiný, leč neméně strhující svět představuje Aldarion: Pečená pochoutka

Drable plné neobyčejně působivých kontrastů je Santa Tecla od ef77. A rozhodovala jsem se, jestli dáme ještě jedno nebo druhé, nelze jinak, dávám oboje:
Ani jedna hvězda a Svatební ráno

Zirafice bavila i dojímala výbornými básničkami, třeba touhle: Obraz světa nebo touhle Když se dva perou

Rorico připomněl jednoho u nás nedoceněného krále: Císař Zikmund si posteskne

Co by bylo DMD bez Daniela von Draka od Profesora? Meditace o smrti

Není třeba zoufat, dokud je tu strigga

Jestli se chcete opravdu srdečně zasmát, tak si přečtěte pár drablat o trojské válce od Krákala, třeba Oběť bohům

Zaklínání, zaklínání, které v hloubi noci chrání - takhle čaruje jedině Birute. A rovnou přidám ještě Cthulhíkovskou koledu

Danae úžasně vstoupila do světa Sandmana: Komplementární k životu

Budečská poetika a ef77, to je sázka na jistotu: Plivník

Předmětu: Apel na pardon termínu examinace od Carmen se prostě nedá odolat

Klapity klap je výborný závěr druhého letošního seriálu od Apatyky

Kolotoč od Smrtijedky je vynikající drable k zamyšlení.

Průhledy do historie od Blueberry Lady jsou skvělé všechny. Nevím, zda jsem živ je jeden z mnoha, každý je jiný, všechny vynikající!

Dům u starého nádraží od kytky je tak působivý a nezapomenutelný, jak to jen kytka umí.

Kitsune´s Sun je s múzami velmi zadobře: Stín múzy. Naprosto skvělý je i Hráč

Kytici nikdo neumí tak úžasně jako ef77: Měla jsem smutná milého, život bych dala pro něho!

A hned následuje další hvězda DMD Birute a její Druhé datum

Ony volají od Keneu prostě zasáhne.

A ještě jednou Kitsune´s Sun: Slovo

Jenom černá je dílek zvláštního, trochu bizarního a hodně jímavého seriálu od medvedpolarni. Doporučuju poskládat si celý příběh!

Svět má přivřená očka je laskavé drable od mamuta.

Xénie padne do smrtelné pasti. Evžen zápasí s časem a mnoha nástrahami. Podaří se mu Xénii zachránit?
Kompletní seriál najdete na budečských stránkách

První drable je dokonce ještě z březnového zkušebního tématu. Poslední stanice je drable z ponurého cyklu Mrtvej vlak od ef77, který jednoznačně stojí za přečtení celý.

A rovnou navážeme dalším strašidelným vlakem: Co nesmyl déšť je díl velice napínavého seriálu od Tory. Vřele doporučuju přečíst celý!

ChaosPrince napsal velmi atmosférický horor, u kterého se opravdu budete bát: Konec léta

Troubení pohlcené tichem je úvod seriálu od Ryi, který moc doporučuju: Budeč, velkolepá magie, strhující scény, napětí do posledního řádku!

Ještě jedno drable od ef77, protože přijít o tak nevšední zážitek by byla věčná škoda: Páteční večer

Achája napsala vskutku velkolepé rozloučení Buď s Bohem

Kdo nikdy neměl potíž vzpomenout si na cosi, co kdesi četl, přesně jak to vtipně popisuje Carmen v Byla modrá a četla jsem ji před pěti lety?

Apatyka letos zvládla hned dva seriály a oba rozhodně stojí za přečtení, tady je ukázka z prvního: Baletka: předjarní

Mám slabost pro zvláštní kameny, proto nemůžu vynechat Pamětiny od Daina.

Každý slyšel o Hansi Hagenovi, ale určitě ne tak, jak ho představuje mathej ve svém strhujícím seriálu Postavy v temnotě. Doporučuju!

Kleio psala něžně nostalgické pohádky o mašinkách. Nejsmutnější ticho

A ještě tady mám úžasnou ukázku z románu od Lejdynky: Stella splendens…

„Jak jsi všechno tak rychle zjistil?“ prohodí Xénie cestou na hřbitov.
„Trochu jsem se poptával. Náš nebožtík nebyl poslední z rodiny, ale všichni ho opustili. Byly v tom nějaké rodinné spory, nejmíň dvě vzájemná prokletí… myslím, že i ta prapodivná ježčí hůlka v tom hrála nějakou roli,“ vypráví Evžen. „Asi by stálo za to líp ji prozkoumat, ale shořela.“
Xénie se usměje: „Já si nestěžuju.“
Evžen úsměv opětuje, ukáže rukou: „Tady je to.“
Uctivě vloží urnu s nápisem BOLESLAV JEŽEK do kamenného výklenku. Zapálí svíčku a oba se mírně ukloní.
Na pískovcovém obrubníku opodál se vyhřívá zmije.
Souhlasně pokyvuje hlavou.

Evžen sedí u cesty unaveně opřený o kmen třešně, hrst plnou přezrálých plodů.
Hladí Xénii schoulenou v náručí, jeho ruka nechává na tváři červené šmouhy, možná od ovocné šťávy, možná od krve.
Na tom nezáleží.
„Sněz jich co nejvíc,“ nabádá jemně. „Musíš trochu nabrat sílu, abys zvládla přemístění.“
Xénie vyčerpaně přivírá oči. Poslední paprsky pohasínajícího slunce kreslí na bledém obličeji zvlněné stíny.
„Vnímáš mě?“
„Evženka…“ probere se Xénie závanem větru.
„Je u Raposových. No tak,“ šeptá Evžen. „Ještě trošku. Doma tě nakrmím pořádně.“
Třešňově zbarvené rty se prohnou v matném úsměvu: „Uvaříš?“
„To víš, že ano.“
„Slepičí polívku?“
„Tu nejlepší.“

Vyšlehnou černé plameny.
Zem pod nohama se začíná lámat a propadat, z prasklin stoupá dým.
Probodnuté tělo se škvaří ve slábnoucím řevu umírající čarodějnice.
Evžen popadne Xénii do náruče.
Potácí se, klopýtá, boří se do zrádných děr, zakopává o trčící kořeny a obrovské převrácené drny, lapá po dechu. Soustředí všechnu energii jen na to, aby dokázal udělat aspoň ještě jeden další krok, a přitom své drahocenné břemeno nepustil.
Přebrodí mělký potok, ohlédne se.
Vybičuje zbytek sil. Sešle poslední kouzlo.
Hromady těžké zeminy se nahrnou na spálené zbořeniště, zdusí poslední plameny, rozmetají cáry kouře.
Mezi poklidně šumícími stromy prolétne vyplašená žluva.

Na větvi borovice opodál sedí žluva. Bezstarostně si natřásá křídla. Navenek nic neruší lesní ticho.
V magické bublině však zuří peklo.
Jako když na sebe narazí dva balvany a snaží se jeden druhý rozdrtit za ohlušujícího rachotu a třeskotu.
Záseky jako dýka břitkých čar.
Přízračná bažina plná jedu, stejně smrtící jako skutečná.
Zničující jekot nepříčetné čarodějnice, kdykoliv utrpí další zranění.
Spalující bolest.
Xénie se maličko pohne. Lehce se dotkne Evženovy ruky a vytrhne ho tím z transu.
Evžen se divoce rozhlédne, hmátne po ohnivé hůlce.
Ochromující protiútok mu brání udělat krok.
Mrští tedy po rozedraném liščím tělu hůlkou jako kopím.

Ježčí hůlka nevratně rozpáře bariéru, rozseká jedovatá tenata.
Než ho oslepí protiútok neviditelné čarodějky, jasně spatří ženu ležící uprostřed rozvalin.
Žhavá bolest protéká žilami, spaluje kůži, škube nervy.
Evžen se z posledních sil snaží obrnit. Hůlka rýsuje ostrou spirálu, zařezává se do vražedného vědomí.
Zahučí vír dusivého uragánu.
Náhle ve vichřici rozpozná důvěrně známou příchuť. Xéniina magie!
Bleskem pochopí, odkud nepřítel bere sílu.
Upustí cizí hůlku nabitou nepřirozenými kouzly. Zaboří ruce do vyschlé hlíny, hledá oporu u země, své věrné přítelkyně i vládkyně. Mocnou prastarou silou zvedá magické štíty.
Vichřice se rozplyne.
Evžen se vzchopí. Znovu se vrhá do boje.

Celá tato zmatlaná ptákovina vznikla tak, že se kdysi před lety překládal do spousty jazyků katalog skleněných figurek. Za týden psali z agentury, ať si všichni zkontrolují, jak přeložili popisek "Delfín na vlně", protože překladatel do čínštiny přehlédl, že není vlna jako vlna, tak ať se radši podíváme, co jsme tam napsali my.
A z toho plyne poučení: když chcete překládat podivné věci, posílejte k nim obrázky :-)

Hůlka drásá dlaň jako tisíce žhavých jehel. Palčivá bolest se zařezává do duše, vpíjí se do nejtajnějších zákoutí, burcuje nejtemnější stránky magie, dosud skryté síly vytrysknou na povrch zničujícím plamenem.
Tajné runy se proplétají s ostrými blesky čar, každé gesto se zarývá stále hlouběji do zběsile vzdorující mysli.
Prostor se rozpoltí. Mihne se bezvládné Xéniino tělo, strašlivý pohled na svíjející se ostatky nějaké rozřezané kočky či čeho… Ještě krok a…
Křísne protikouzlo.
Ze země klíčí živé šlahouny, natahují se jak vrbové pruty, vmžiku srůstají v pevnou hráz.
Zuřivý jekot zraněné čarodějnice připomíná vřískot zdivočelých koček, zavrtává se do mozku, drtí.

Evžen si prohlíží hůlku. Je z tmavého dřeva, robustnější než hůlky, které vyrábí on sám, zvláštně hranatá jako nějaká páka, popsaná tajemnými runami a zakončená bodcem ostrým jako jehla.
Nikdy dřív podobný artefakt neviděl.
Na stěně za postelí se vynoří povědomý stín.
Evžen je odhodlaný zmocnit se hůlky za každou cenu, i kdyby ji měl z kostlivých prstů vypáčit násilím, ale rozhodne se zkusit to nejprve po dobrém.
Prosebně se dotkne čela mrtvého.
Prostor potemní. Zůstane jen třpyt zlatých očí, odlesk dlouhých vlasů, vřelost úsměvu, pohlazení jemných prstů.
Stín se rozplyne, ruka mumie se rozevře.
„Děkuju. Zařídím vám potom pohřeb.“

Evžen otevře oči.
Zjistí, že je na ulici.
Kouzlo ho jen vyhodilo ven. Vydechne úlevou, mohlo to dopadnout mnohem hůř. Další chybu už si rozhodně dovolit nesmí.
Vrhne se zpátky. Teď už ví, jaké nástrahy ho čekají. Neomylně se vyhýbá překážkám, mávnutím ruky odráží zákeřné útoky, na rozcestí nezaváhá.
Prolétne začarovaným domem jako blesk.
Ocitne se v šedozeleném šeru tiché ložnice. Všechno pokrývá hustá vrstva prachu. Těžkými závěsy neproniká téměř žádné světlo. Nábytek je kupodivu docela moderní, jako by byl pokoj obýván ještě nedávno.
Jen postel zůstala prachem naprosto nedotčená.
Leží v ní vysušená mumie.
V kostnatých prstech svírá hůlku.

„Tati! Pomoz mi, ať mě nechají!“
Pronikavý křik plný hrůzy rozčísne ticho. Vrací se ozvěnou.
Šlehne jako bič, zadře se do mozku jak ohnivý nůž.
Radka! Kde se tu vzala?
Evžen se vymrští jak přetržená pružina. Krev šokem vzkypí, každá buňka jeho těla letí na pomoc. Volání dítěte rázem zboří všechny zábrany, dobré rady se vykouří z hlavy.
Impulsivně se vrhne zpátky, prudší než dělová koule, rychlejší než myšlenka.
Vzápětí se propadne do bezedné temnoty.
V nejzoufalejším zlomku vteřiny svého života si ještě stačí uvědomit, že padl do léčky a Radčin hlas byla pouhá iluze.
Potom už neví o ničem.

Ta bolest, ta bolest… Nesnesu ji… Víc síly, víc energie, víc magie… ach… už je dobře… tolik sladké vzdušné magie, hotový uragán…
Překvapila mě... mazaná, tvrdá, pravá liška... netuší, že dokud z mé tělesné kotvy zůstane byť jediná kůstka, budu žít... vymyslela by další zákeřnost… musím ji zabít okamžitě… je mi to však líto, tak dlouho jsem neměla společnost a ona je přímo úchvatná… když je v bezvědomí, čtu v její nechráněné mysli jako v knize… tolik odvahy, tolik vzdoru, tolik lásky… dlouhé rozhovory by nás jistě obohatily obě… mám… nemám… je nebezpečná… nebudu ji šetřit… nebo ano?
Nebo ne?

"Nevěříte mi, vidím to na vás. Ani se nesnažíte zdvořile předstírat zájem.
Ale já vím, o čem mluvím. Přísahám, že ani slůvko není lež. Když se zaposloucháte do ticha, zjistíte, že zvučí mnoha hlasy.
Posloucháte běžné klábosení, ale občas, hlavně když se blíží úplněk, zachytíte i něco jiného. Kouzla, čáry, fantastické bytosti, úplně jiný záhadný svět!
Začnete si to zapisovat. Skládat útržky příběhů.
Proč se tváříte tak pochybovačně? Máte mě za blázna?
Vím, jak získat důkazy. Asi za měsíc budu mít v ruce všechna fakta, vydám reportáž a bude to světová senzace. Pak se mi přijdete omluvit.
Proč mě neposloucháte?"

Za dveřmi se táhne dlouhá chodba plná těžkých dřevěných almar.
Evžen spěšně otvírá jednu po druhé. Všechny jsou prázdné.
Zrychluje do běhu, neodvažuje se žádnou skříň vynechat, protože co kdyby se ta zatracená ježčí bodlina skrývala právě tam.
Chodba jako by neměla konce.
Dvířka výsměšně vržou do rytmu splašeně bušícího srdce.
Evženova úzkost roste, cítí, že je zle, že Xénie ho potřebuje, zrovna teď, má být s ní, co dělá tady, lapený v zběsilém závodě s časem, v překotném nikam nevedoucím úprku?
Z jeho napřažených dlaní zasrší jiskry.
Almary se s rachotem hroutí jak nestvůrné domino.
Šílená nekončící noční můra.

Protivný šepot tentokrát Xénii nevadí. Když mluví, snad nesleduje její myšlenky.
„Byl tu nějaký muž a kdybych ještě měla sliny, hned by se mi začaly sbíhat. Víš, šťavnatý kus masa na pekáči, to je jediné potěšení, po kterém se mi stýská.“
Xénie se zachvěje. Naostřený střep se zarývá do dlaně.
„Hrozně obtěžoval. Zabila bych ho, ale už odešel. S muži jsou jen potíže. Jejich energie mi vůbec nesvědčí.“
Vdechne do kusu hrnku všechnu magickou sílu, co jí ještě zbývá, a vrazí hrot přímo do jednoho z těch příšerných očí.
Vyvalí se černá břečka.
Zuřivý bolestný řev.
Drtivé smrtící sevření.
Tma.

V každém domě se neustále přelévá energie, živly se proplétají, magické síly proudí prostorem jako krev v žilách.
Tady se však do přirozené harmonie vklínily ostré čáry, rozsekaly hladké křivky, vztyčily hráze.
Dřevo se rozpadá jako šachovnice, tmavé pole nasáklé krví, světlá plocha zježená letitým prachem, palčivé bodnutí, kluzká prázdnota, oslepující zášleh a únik, slepá ulička.
Čas letí a Evžen si připadá, jako by skákal po minovém poli.
Pevně se opře o zem a zesílí nátlak, přiživí ho netrpělivým hněvem.
Začarovaný prostor se nepatrně zavlní. Málem neznatelné zachvění otevřené cesty?
Skočí k levým dveřím a stiskne kliku.
Iluze zmizí.
Vyhrál.

Výčitky krouží jak neodbytní netopýři, zarývají se do duše. Šepot přechází v ohlušující řev, bodá, neúprosně švihá. Před očima se míhají ohnivá kola, hlava třeští.
Marně si zacpává uši.
Vrávorá dál. Podlaha se kymácí pod nohama, prudce se zhoupne. Až po chvíli si uvědomí, že upadl. Ztěžka se zvedne na kolena, setře krev z nosu.
Jako v mlze spatří troje dveře. Navlas stejné, stejně oprýskané, dokonce potažené stejnými pavučinami.
Na rozpoznání správné cesty má jediný pokus.
Horečně hledá jakoukoliv odlišnost, sebenepatrnější znamení.
Nic.
Ošlapaná prkna podlahy vědí. Lechtají do bříšek prstů, chichotají se.
Nakrmí je vlastní krví. Donutí je promluvit.