Moje články

Sylvie se pokusí o úsměv: „Ale děti… Já vím, to vás učí ve škole. Nikdy jsem neměla tuhle paranoidní stránku Budče ráda.“
„Mami,“ zasyčí Slávka ostře.
„Nedělej si starosti, kočičko. Problémy obyčejných beztak nevyřešíme. Proč si kazit den?“
Drahoš ztratí trpělivost. Osloví dámy u druhého stolku: „Promiňte, prý jsou tu nějaké potíže?“
Paní ihned rozhořčeně spustí: „To bych řekla! Začalo to o Vánocích. Slavnostní výzdobu přes noc servali. Pak začali chodit po lidech. Vánoční trhy kvůli nim skončily dřív. Vydírají, vyhrožují. Známý prodával skleněné ozdoby. Dvakrát mu všechno zničili, zaplatil, ale chtěli víc. Všichni mají strach. Policie je k ničemu.“

„Už je to lepší?“ zajíká se Slávka. „Chceš na vzduch?“
Drahoš přikývne. Vděčně přijme oporu dívčiny dlaně. 
Ponuré chladno venku nutí přitisknout se k sobě.
Hrbolatou dlažbu křižují kroky několika chodců, projede auto, štěkne pes. A mezi tou lhostejnou všedností se proplétají neviditelné vlny rozvířené magie, žulové kostky pod nohama neslyšně drnčí. Bez varování se spustí prudký déšť.
Vrhnou se zpátky do křehkého úkrytu falešné útulnosti.
„Je tady v okolí hodně čarodějů?“ šeptá Drahoš.
„Pokud vím, jen my. Máma a já, táta ne,“ odpoví Slávka stejně tiše. Znepokojeně pozoruje nervózní výraz své matky. „Mami, ty víš, co se tady děje?“

Žár drtí led, vichr zahlušený tekutou zemí se prodírá skrz plameny.
Drahoš lapne po dechu. Krunýř nečekané hrůzy ho sevře jako těsná rakev. Jako by ho cosi úplně vymazalo ze světa. Jeho životodárná magická podstata, jeho prázdnota, která propojuje a usměrňuje všechny živly, jako by se vytratila.
Příšerný pocit trvá jen pár úderů srdce a odezní. Ale dojem, že byl několik vteřin úplně mrtvý, se nedá zapomenout jako špatný sen.
„Co je s tebou?“ vyplaší se Slávka. „Jsi bledý jak mrtvola.“
Sylvie spěchá pro sklenici vody.
Drahoš potřese hlavou. Mlčí, neví co říct. 
Sám sobě ten strašlivý zážitek nedokáže vysvětlit.

Sylvie je vlastně docela milá. Švitoří, směje se. Slávka po ní zdědila dolíčky ve tvářích.
Drahoš by se rád uvolnil. Avšak cítí se napjatý jak na strunkách. Každé gesto, každý nepatrný zvuk nutí napřímit záda a našpicovat uši. Proč? Může za to cukroví a nezvykle silná káva? 
„Takže pan otec obchoduje s drahými kameny? Krásná poklidná práce, že?“
Koutky úst škubnou v úsměvu.
A zase se to děje. Instinktivní zabrnkání na nervy. 
Tichý rozhovor starších paní u vedlejšího stolku: „Zímovi už končí. Nikdo si nemůže být jistý…“
„Drahoši?“
„Promiňte. Co jste říkala?“
Cinkne lžička, mladík nadskočí.
Něco visí ve vzduchu.

Maloměstské mrtvo. 
Zanesená kašna, ošuntělé domy, sem tam lešení nebo decentní nová fasáda. V té pošmournosti okamžitě přitáhl pohled růžový štít a výloha s čokoládovým dortem ověnčeným bílými kraječkami. Omamná hořkosladká vůně se linula až na chodník.
Drahoš cítil, jak mu začínají trnout zuby. 
Uvnitř to vypadalo podle očekávání. Nechyběla vitrína plná lákavě nazdobených zákusků, vyleštěné chromované monstrum na přípravu kávy ani titěrné bílé stolečky. 
Hnědovlasá paní v růžové zástěře se rozzářila nadšením. Hbitě oběhla pult a sevřela Slávku do náruče.
Teď. Drahoš se snažil donutit trémou ztuhlý obličej k úsměvu. Teď to přijde. 
Její pozornost se přesune k němu.

Drahoš pečlivě pozapínal knoflíčky košile. Natáhl si svetr. Zastrčil límeček. Vytáhl límeček. Znechuceně se na sebe zašklebil do zrcadla, sundal svetr i košili a oblékl si staré oblíbené tričko. Jestli se jim nebude líbit, jak vypadá, tak… Tak mají smůlu, uzavřel s mnohem větší rozhodností, než cítil. 
Jedno klepnutí na dveře, pauza, dvě rychlá zaklepání hned po sobě. Slávka je tady. Možná by si přece jen měl vzít tu košili. 
„Co se tváříš jak sedm drahých časů?“ zasmála se Slávka. „Všechno je jinak. Táta nastydl a potí se v posteli. Sejdeme se jen s mámou v její cukrárně. Hrachovka nehrozí.“

Ozvěna od Birute připomíná, jak jsou vlastně pohádky zneklidňující

Strasti dospívání od angie77 je velmi aktuální střípek z jejích zajímavých crossoverů

Ještě jednou Birute a neodolatelné severské mýty Rovnodennost

Megarychlé pozitrony jdou do akce je naprosto zničující sci-fi od striggy

Londýnský pád je ponurý steampunk, Sherlocka Holmese nevyjímaje, skvělé dílko od ef77

Dáma v černém od Lady Peahen nahání husí kůži. A rovnou ještě jedno neméně působivé drable: Svatební střevíčky

Pád je jen pauza před dalším pokusem je naopak nadějeplné a povzbuzující drable od medvěda polárního

A tak se stalo, že morpi vystřihl perfektního Cimrmana

A symbolicky Poslední skvělá básnička od Birute

Pekelná jízda je úvodní dílek velmi zdařilého seriálu ze světa Kladiva na čaroděje od zirafice
Gleb od Apatyky je působivý střípek ze Zkušenosti exilu
Alyha a Hwame je dílek strhujícího seriálu od ef77. Doporučuju přečíst celý
Hipopotamie dokazuje, že umí přiblížit nejen starověkou historii Margarete
Pozor, Bezčasí od medvěda polárního je značně dojímací
Kitsune´s Sun sází jedno drable lepší než druhé Překvapení
Pan Vajíčko: první žloutek je zneklidňující podobenství od Vé eŠ
Až na vrchol od ChaosPrince je další drable, co zůstane ležet v hlavě
Láska zhořkla po zeměžluči je smutná lyrika od Aplír
Mila_JJ je osvědčená značka kvality. Rock na kostech se mi líbilo nejvíc, protože mě překvapilo, co všechno lidi dokážou vymyslet
Temná balada Kostka ledu a ještě jednou Kitsune´s Sun
Pohled do zrcadla je velmi působivé drable od striggy

Pijácká píseň o dobývání Magdeburku je samozřejmě od Lejdynky
Rekvalifikace proběhla úspěšně hlásí Tajiš a kdyby sarkasmus nadnášel…
Kouzlo slunovratu na Jantarové stezce přinesla Danae
Srdcerváč je dílek ze srdcervoucí Pěny dní od Banepy
Mathej je přeborník na velmi temné příběhy, letošní seriál není výjimka: Smrť chodí okolo
Nemyslela jsem, že mě ještě někdy vyvede z míry HP fandom, ale strigga to dokázala: Most přes propast
Birute Na cestě vždycky najde něco překvapivého
Buď jako řeka radí Carmen
Jak magistr Kroft… je velmi vtipné a svižné fantasy drable od Krčmelouda
Manipulační jízda není jen taková nudná záležitost, konstatuje Profesor
A ještě jedna liščí manipulační jízda Instruktáž od Birute

Talisman péče je dojemný historický střípek od Zuzky
Small_CS_Traffic_Warden psala pozoruhodnou parafrázi Bídníků odehrávající se v Čechách ve 20. století Za tuhle volnost dík? (1960)
Terda a Skřivánek prostě nesmí chybět: Ticho před bouří
Rya se letos moc nezapojovala, ale pana Grenadina nám naštěstí dopřála Jaro je tady
Blueberry Lady je osvědčená značka kvality průhledů do historie: Camera obscura
Velmi doporučuji celý magicko realistický seriál od myday Slyšet
Odháněj nám svatý Jiří zlé síly ode dveří prosí Apatyka
A další mistr historických drablat Šmelda: Znamení
Ještě jeden střípek ze seriálu od N.Elly Zlatý most, ale klidně bych sem mohla dát všechno
Budeč, malý Vašík, Aveva, co víc si přát: Šachy
Takové běžné úterý je obzvlášť chytlavý dílek seriálu z Ostrovů od Tess

Tanec smrti na bodláčí od Apatyky je velmi působivý dílek mistrně zpracovaného seriálu, který stojí za přečtení komplet
Virtuózně píše i Lejdynka: Bůh ve svatém nebi, všemocný
Velmi zajímavý historický seriál s přihlédnutím k dobovému řemeslu psala letos Zuzka: A vyroste z nich do dvou let
N.Ella přišla, viděla a ohromila překrásnou lyrickou hrůzou: Nový Eden
Kitsune´s Sun je Hlava a prostě umí.
Když holkám rostou křídla je dílek podmanivého seriálu od Banepy
Nevím, jestli Ozvěny od Avevy jsou víc děsivé, smutné nebo fascinující, asi všechno dohromady
Lady Peahen opět zamířila na Divoký západ a zase to stojí za to: La Nouvelle Mode
Řeka je krásná čínská lyrika od Sothis Blue
Balada strašlivá o kuru na kůru od Ryi vyvolala dokonce řetězovou reakci
A Účinné řešení poruch spánku od Gwendolíny rozhodně vyvolá reakci

Evžen a Xénie dokončili rutinní zakázku. Nečekaná nehoda na zpáteční cestě vyústí v zoufalý boj o život.

Příběh je kompletní na budečských stránkách

Vykoupaní, osvěžení, rány ošetřené, padnou do čistých voňavých peřin a připadá jim to jako zázrak.
„Eva říkala, že Evženka spí. Ráno ji vypraví do školy. Úplně se vyjevila, když slyšela, co se nám stalo, chtěla sem hned běžet. Odmítla jsem.“
„Dobře jsi udělala. Démon stačil,“ ušklíbne se Evžen. „Zítra skočím do Budče kvůli tomu návěští. Jestli chceš něco poslat dětem…“
Xénie přikývne. Pročísne prsty Evženovy vlasy: „Víš, že jsi hodně zešedivěl? A tyhle vrásky jsi taky neměl.“
„Jsem teď starý a moudrý.“
Xénie vyprskne smíchy: „Jasně! Starý a nemohoucí?“
„To musíme vyzkoušet,“ usměje se Evžen a přivine ji k sobě.

Modrý maják rozhání tmu.
Řidič sleduje kluzkou silnici. Tlumeně nadává. Doufal, že v noci jako dneska ani myš nevyleze, ale konec nadějí.
Kolega znechuceně pozoruje spoutané delikventy. Uválení, strhaní, zakrvácení, chlap zmazaný nějakým sajrajtem, ženská zelená jak sedma. Prý teroristi, tak určitě. Pitomí feťáci.
„Otevřete prosím okno,“ zašeptá žena.
Radši té kryse vyhoví, než aby pozvracela auto. Pootevře na úzkou škvírku.
Xénie lačně hltá proud studeného vzduchu. Cítí, jak se jeho chuť mění. Každou chvíli už… teď! Důvěrně známý závan dobré vzdušné magie.
Chytí Evžena za ruku.
Řidič zvládne smyk těsně nad příkopem.
Oba policisté vyjeveně zírají na prázdná sedadla.

Nevnímají ani ledové bahno, v němž sedí, ani ostře bodající sníh, ani houf zmatených vesničanů, vidí jen jeden druhého.
Xénie visí Evženovi na krku, napůl pláče a napůl se směje: „Vypadáš příšerně.“
„Ty taky,“ zazubí se Evžen na oplátku.
Konečně zaznamenají rozčilené výkřiky. Hlouček rozkacených mužů se nebezpečně stahuje okolo, ženy za nimi je ječivě povzbuzují. Čísi nejistá ruka zdvihne kámen.
„Vandalové!“
„Darebáci!“
Chlapík v montérkách už stačil odněkud vylovit vidle.
„Oni si nic nepamatují,“ pochopí Evžen. „Myslí si, že za tu spoušť tady můžeme my. Měli bychom vypadnout.“
Někomu se zřejmě podařilo zprovoznit mobil.
V dálce zahoukají policejní sirény.

Sníh v magickém kruhu dávno roztál.
Rozbahněná zem čvachtá, bublá, skoro se vaří.
Xénie zoufale udržuje kouzlo. Pokračovat, pokračovat, zní v uších jako kanonáda. Vteřinka, v níž by volání vzdala, může být ta osudná. Pokračovat.
Tmou víří podivné úkazy. Nad hranicí kruhu se zjevují neznámé tváře, jednotlivé postavy, chumel duchů, vztahují k ní ruce a zas mizí. Několikrát má prchavý dojem, že zahlédla Evžena, ale chiméra se rozplývá v padajícím sněhu. Pokračovat.
Uprostřed kruhu konečně prosákne krvavý otisk ruky.
Okamžitě přiloží vlastní dlaň. Jako sáhnout do řeřavého uhlí.
Vybičuje zbytky sil, vyčerpáním téměř omdlévá.
Náruč, která ji zachytí, není přelud.

Lada Durmanová seděla na zahrádce kavárny. Nespokojeně listovala zápisníkem. Sledovala objekt zájmu týden. Jednou během chvilky úplně změnil vizáž, přestože z něj necítila žádnou magii. Jindy ho zkusila přímo oslovit, deset minut zábavné konverzace o ničem. Druhý den ji minul, jako by ji neznal.
Moment, co to? Ta modrá budka na rohu před chvílí nestála.
Šla ji prozkoumat.
Chlápek otevřel se širokým úsměvem: „Už na vás čekám. Račte dál. Nelekejte se, uvnitř je větší.“
Lada pokrčila rameny. To je toho.
„Cestuje v čase,“ zatvářil se chlapík zklamaně.
„Aha.“ Už měla jasno.
Nechápavě zavrtěl hlavou.
První blondýna, na kterou neudělal dojem.

Evžen uloží poslední oběť.
Netrpělivě čeká, až odezní nejhorší bolest, nabírá druhý dech. Hrbolaté podloží nepomáhá, není to kámen, nýbrž rozměklá fosforeskující hmota, s jakou se jakživ nesetkal.
Přinutí se pokračovat.
Vlastní krví maluje čáry, aby vesničany připoutal k sobě.
Myslí na Xénii. Jistě se s ním snaží navázat kontakt. Musí odpovědět na její volání svým vlastním, musí využít síly vzájemného pouta. Pak je Xénie dokáže všechny vytáhnout na svět.
Vtom zděšeně zaznamená, že obličeje podivně zelenají. Odrážejí pablesky stěn. Jeskyně se pozvolna hroutí jako podtržený stan ze zmačkaného zeleného hedvábí.
Oni udržovali celý prostor!
Šílený závod s časem začíná.

Dvacet sedm jich našel. Jsou omámení a zesláblí, ale jiskřička života pořád doutná.
Pokusí se vzít do náruče nejmenší dítě, jenže marně. Jako by ho démon k umírajícímu řetězci přikoval.
Musí odstranit magické znaky. Bude ho to stát nejmíň další rok života. Odmazávat démonské čáry je podobné jako klestit holýma rukama trnité křoví. Nebo odlamovat ostří žiletek. Nakonec už neví, jestli víc pálí zmučené ruce nebo rozhryzaný ret, každé další tělo, které zvedne a odnáší do vlastního kruhu, je těžší.
Už nemůže.
Roztřesené nohy už ho nechtějí nést, před očima vybuchují oslnivé mžitky jako hořící keříky.
Vrátí se pro dalšího.

Až na to, že oči si démon umístil na bradu a hlava se vratce kymácí na tenké stopce, se nové podobě nedá nic vytknout.
Evžen se promění, prudce se vymrští a hlavu odhryzne.
Zaskočený démon se nevzmohl na obranu. Rozplizne v obrovskou kaluž zeleného slizu.
Lišák stěží vybředne.
Měl by cítit úlevu, že jeho lest vyšla, avšak pociťuje jen únavu a beznaděj. Zůstal tu zaživa pohřbený s démonovými oběťmi. Nemá ponětí, jak se vrátit na svět.
Sklesle pohladí bledou hlavičku miminka.
Vzápětí strne radostným úžasem. Není studená! Dítě není mrtvé!
Rozběhne se podél lidského propletence, dotýká se tváří, počítá živé.

Špičatý dráp se dotkne Evženovy hrudi. Celým tělem projede příšerná bolest.
Skřípot v hlavě zavyje zklamáním.
Ty jsi muž!
Evžen popadne dech: „Jak jsi starý, tak jsi hloupý. Přehmátl ses.“
Nejsem starý, právě dospívám a chci ženu. Tebe připojím ke svému zdroji.
„Počkej! Žádná lidská žena ti nedá dítě.“
Smlouva!
„Radši se zabije. Aby tě chtěla, musíš se jí líbit.“
Jsem krásný!
„Nech si poradit. Umíš měnit tvar, využij toho.“
Nevěřím ti.
„Podívej, já taky nejsem člověk, na lidských holkách mi nezáleží. Chci se zachránit.“
Démon se nechá přesvědčit. Podle Evženových rad se postupně přetváří ve zlatou sochu antického atleta.

Xénie si konečně přestane rvát vlasy a ječet zoufalstvím z představy, že se domů vrátí bez Evžena. Jak by svoje neomluvitelné selhání vysvětlila dětem? Vždyť by se z toho zbláznily, nikdy by se s tím nevyrovnaly… a ona taky ne. Nikdy.
Kdyby tu prokletou Cibulačku nechala naživu a předhodila ji démonovi… Jenže pozdě bycha honit. Evžen dvakrát dokázal démona zahnat a zranit. Třeba ještě žije.
Jak prorazit cestu do temnoty mimo tento svět? A jak proniknout přesně tam, kam potřebuje?
Xénie se jako šílená řeže do dlaní. Vlastní krví kreslí čáry, skládá kruh.
Evžen však na její úpěnlivé volání neodpovídá.

Fosforeskující nepravidelné stěny jeskyně stoupají do závratné výšky, rozpínají se do nedohledna. Prostor protkává složitý vzor seskládaný z nespočtu lidských těl, vzájemně propletených a pospojovaných znaky hrubě nakreslenými začernalou krví.
Nejbližší těla jsou neporušená, jako by oběti jen spaly. Vzdálenější závity magické spirály vykazují známky rozkladu, následují vybělené kosti, pak už jen prach.
Obří postava démona se výhružně vztyčí. Některým končetinám chybí články, tělo potřísnily cákance zeleného slizu, nepochybně známky zranění, která démonovi Evžen způsobil.
V Evženově mysli se rozlehne příšerné škvrčení a skřípání. Drásá nervy jako rozladěné rádio. Po mučivě nekonečné chvíli však začnou pazvuky dávat jakýsi smysl.
Konečně.

Němý výkřik hrůzy rdousí hrdlo, myšlenky se rozlétnou jak vyplašení havrani.
Xéniino tělo se dá samo do pohybu, horečně poshledává rozházené amulety, vlastně nechápe proč, potřebuje sílu, musí něco udělat…
Koutkem oka postřehne pohyb. Cibulák se probral, setřásl pouta a škrábe se z trosek.
„Kam démon zmizel? Jak se tam dostanu?“ vybuchne Xénie.
Cibulák se rozchechtá. Dříve prázdnými důlky probleskne pronikavý pohled.
„Je to tvoje vina!“ Xénie drží v ruce dračí zub. Bez uvažování se rozmáchne.
Bodne.
Cibulák padá, ve smrtelné křeči si drásá obličej, zteřelé maso odpadá.
Odhalí svraštělou tvář neznámé ženy.
Démonova vědma! Zabila ji.
Udělala strašlivou chybu.

Démon se rozprskne na stovky částí. Jako by se zasněženou krajinou rozsypala obří zlatá vejce. Křivolace se kutálí, z hladké skořápky raší křivé hmyzí nohy, špičaté ostny, naostřená kusadla, chapadla…
Liškomágové se ocitnou v obklíčení. Příšery se plíživě přibližují. Vyčkávají. Zdá se, že odpudivá moc amuletů dosud trvá.
Evžen nečeká. Zaútočí první. Xénie mu kryje záda.
Obludy se pod zásahy ničivých kouzel roztékají v cákancích zelené krve. Na místo jedné se vzápětí natlačí tři další. Smrtící ostny dotírají stále blíž.
Vtom dlouhé chapadlo prorazí slábnoucí bariéru. Sevře Evženův kotník.
Vzápětí je po všem.
Obludy se bleskurychle vytratí.
Evžen je pryč.

Dřevěná bouda se s praskotem zřítí.
Otřeseně se vyhrabou z hromady třísek a sněhu.
Přitisknou se k sobě. Krev ledovatí, mozek se vzpírá uvěřit podívané odehrávající se před vytřeštěnýma očima.
Na obzoru se trhá realita. Pronikající záře nabírá tvar obrovitého monstra.
Hlava v oblacích srší blesky. Zčernalý sníh vybuchuje. Země se prohýbá a sténá pod dunivými kroky. Švih předlouhé končetiny podetne půl lesa. Stožáry elektrického vedení jiskří ve šmodrchanci přervaných drátů. Domek na kraji vesnice se rozsype jak krabička sirek. Z traktoru je hromada šrotu.
Lhostejný ke spoušti ve svých stopách, netečný k šílenství rozjitřených živlů, démon se neúprosně blíží.

„Zastavilas předtím démonův útok, prozradilas svou moc.“
Cibulákovy rysy ztuhnou v poťouchlém šklebu: „Říkáš si, slepý vagabund, jen slota, robota, rozedraná bota, hloupý panák. Děláš chybu, že mě podceňuješ. Dnes skrývání skončí. Jde si pro nevěstu. Víš, on nemá oči.“
Zděšená Xénie rázem pochopí.
Evžen zoufale hmátne po jediném zdroji síly v dosahu. V mžiku nasaje temnou magii vyzařovanou rozjitřenými amulety.
Vztyčí se jako zosobněná hrozba.
Nic netušící Cibulák toporně pokročí vpřed. Mechanickým gestem vyvolá oheň. Zničit amulety, otevřít démonovi cestu.
Mrazivé paprsky z Evženovy dlaně zdusí plameny ve stejné chvíli, kdy Xéniina omračující kletba srazí páchnoucího starocha k zemi.

Zpěvačka: Zase vy?
Detektiv: Nerad ruším.
Zpěvačka: Mám šichtu, za chvíli jdu na plac.
Detektiv: Jsem zoufalý noční poutník, co nadělám.
Zpěvačka: Chytili jste toho prasáka?
Detektiv: Což o to. Jenže má alibi. Určitě jste ho včera viděla?
Zpěvačka: To si pište! Valil to do tý chudinky na plný pecky, ta už se viděla v růžovým nebi… [slzící smailík]
Zpěvačka: Pardon. Děvče si takové věci bere osobně, chápete?
Detektiv: Chápu. Kdy odešli?
Zpěvačka: Když mě naposledy střídala Bubi, už byli fuč. Ani nedopili.
Detektiv: [smailík si mne ručičky] Vřelé díky!
Detektiv: Apropó, zítra se budu vyskytovat v kavárně na rohu.

Země se otřásá. Dřevěné stěny chatrné boudy praskají. Byliny vadnou jak spálené mrazem. Amulety ožívají.
První vlna bílá a rzivá. Kohoutí peří smáčené v krvi. Švihá jako bič.
Druhá vlna vlnivá. Vyškubnutá dívčí kadeř. Syčí jak raněný had.
Třetí vlna temná a skřípavá. Praznaky pazourkem vydrápané v mamutím klu. Odvěké hranice.
Čtvrtá vlna rudočerná. Omamný dým obětiny. Vyrvané srdce. Hluboké dunění šamanských bubnů.
Pátá vlna slzavá. Ohořelé kostičky neviňátka. Trhá duši na cáry.
Šestá vlna pronikavá. Zub draka padlého před miliónem let. Přelamuje čas.
V sedmé vlně vrcholí tanec krvavé magie smrti. Stíny se svíjejí, těžknou černou sílou.
Démon přichází.

„O démonech asi moc nevíš. Může, protože má smlouvu. Pro démona je smlouva posvátná, nezrušitelná a neodvolatelná.“
„To vím,“ hlesne Xénie napjatě.
„Žila tu jistá mágyně. Démon jí sto let oddaně sloužil, plnil všechna její přání. Po vypršení lhůty si ho měla vzít a dát mu syna obdařeného lidskou i démonickou magií, nejmocnější bytost na světě. Jenže démon otročil marně, odměnu nedostal, svatba se nekonala. Vědma ho oklamala a zmizela, kdepak je jí konec? Svět je veliký. A třeba je už mrtvá, bez démonické podpory jistě přišla o mládí.“
Cibulák se pomalu šourá ke dveřím, opře se o ně zády.

Xénie má kličkování dost: „Nemůžu vás odsud dostat. Zlatí mravenci zničili návěští. Jestli vám mám pomoct, musíte mi říct všechno, co víte."
„Takže čarodějka.“ Cibulák se kysele ušklíbne: „Ve zlou dobu jsi přiletěla. To nejsou mravenci, děvenko. Je to démon, jediná bytost.“
Xénie vytřeští oči.
„Může na sebe vzít jakoukoliv podobu, může cokoliv. Vzal si zvířata, potom lidi, pak začal nahlodávat samotnou magii. Brzičko si přijde pro tebe. Vezme si postupně všechno živé, celý kraj, celou zem. Kousek po kousku.“
Evžen napjatě hltá každé slovo. Jak démona zastavit? Načrtne tlapkou ve vzduchu naléhavý otazník.
„Proč to dělá?“
„Inu, protože může!“

Bariéra přírodní a krvavé magie víří jak splašený kolotoč. Odmršťuje démonické síly, zároveň však vsává utrpení obětí, chuchvalce bolesti se převalují po zmučené zemi, nesmířené kvílení škube nervy.
Evžen bezhlesně zápasí sám se sebou, horečná touha smést příšerné doupě z povrchu zemského se přetahuje s palčivou nutností vědět.
„Nehoda. Hledám pomoc a najdu tohle,“ snaží se mezitím Xénie o vlídný tón. „Co se tady děje? Kam všichni zmizeli? Jsou mrtví?“
„Těžko říct, děvenko. Jsem jen tulák, co můžu vědět.“
„Řekla bych, že víte dost,“ namítne Xénie ostřeji. „Tu ochranu nevytvořil žádný amatér.“
„Truhlář tu boudu postavil. Odvez mě pryč. Prosím.“

Ruka slepě máchne do prázdna: „Kdo je?“
Xénie se představí.
„Děvenko zlatá! Kde se tady bereš? Nech mě, ať si tě prohlédnu!“
Xénie zatne zuby a zatají dech, když jí špinavé ledové prsty šmátrají po tváři.
„Jsi tu sama?“
Koutkem oka postřehne, že Evžen se tiše zvedá do střehu. Důrazně přikyvuje.
„Nikde nikdo není,“ vyhne se tedy přímé odpovědi. "Proč?" Následuje hastroše do doupěte. Proměněný Evžen nenápadně proklouzne pod jejíma nohama.
Sféra jasně zazáří.
Dřevník je přecpaný magickou ochranou. Cesmína, šalvěj, černobýl… dokonce povadlá tenura v květináči. Mezi bylinami se šklebí mnohem méně nevinné amulety z kostí a zkrvaveného peří.

Překvapivý výtrysk silné magie uzavřel průchody.
Zlatí tvorečkové prchají zpět do temnoty, záře mnohých pohasla, avšak přitékají další, je jich nepočítaně, tenké cestičky se slévají v široké proudy, proudy se mění v provazce, provazce se splétají, mohutní, tuhnou, pulsující světlo vyplňuje prázdnotu. Všechno se přetváří v pevnou hmotu.
Pohyb se konečně zastaví, proměna je dokonána.
V temnotě se vztyčí jediné tělo, obří postava bez tváře, ale s mnoha končetinami, odhodlaně rozkročená a prohnutá jako drak před útokem.
Zběsilý tok vzruchů v její mysli klokotá nezměrným úžasem, vře hněvem, až se ustálí na jediné myšlence:
Je zpátky! Teď nastává čas účtování.

„Musíme pryč. Potřebuješ se dostat ke zdravé zemi.“
„Nemůžeme. Zalepil jsem ty škvíry jen dočasně. Vrátí se a budou se rozlézat dál a dál,“ šeptá Evžen. Třese se zimou.
Xénie s povzdechem odlomí pár latěk z nejbližšího plotu. Vykřeše oheň a jde se podívat do dřevníku. Nějaká suchá polena by se hodila. Nebo aspoň stará deka.
Než se stačí dotknout kliky, dveře se skřípavě pootevřou.
Shrbená postava navlečená do několika vrstev svetrů a kabátů páchne zatuchlinou a shnilou cibulí. Světlo od ohně se odrazí na umolousaném klobouku, zašmodrchané koudeli vousů a černých dírách místo očí. Tápající ruka připomíná dravčí spár.

Z puklin se derou tisíce oslnivě zářivých mravenců.
Evžen vztáhne ruce, vytrysknou rudé plameny.
Hruď se může rozskočit zběsilým páděním srdce. Do uší se tlačí drtivý rachot, pulsuje ve stejném zuřivém rytmu, úder za úderem, rána za ranou, zážeh za zážehem, zášleh za zášlehem.
Mravenci couvají zpět, trhliny se pomalu zacelují, tlukot srdce zvolňuje, rytmus pokulhává, ohlušující dunění bubnů se mění na řinkot ledové tříště.
„Dost! Přestaň!“ křičí Xénie. Objetím kouzlo přeruší. „Zabíjíš se!“
Evžen omámeně vzhlédne očima jako hluboké temné jámy v síti ostrých vrásek a zhroutí se jí do náruče. Připadá jí lehký a křehký jako věchet slámy.

Země křupe. Svítivé vlásečnice se rozvírají víc a víc.
Krev vzkypí, každý nerv v těle bubnuje na poplach, pobízí k útěku.
Evžen uskočí před prasklinou, která se rozvírá přímo pod nohama, drapne Xénii za ruku, snaží se uniknout.
Černá voda v polozamrzlé kaluži zazáří zlatými žilkami.
Těžké mraky nad hlavou zaškvrčí jak páraná látka. I vzduch se láme!
Pozdě na útěk. Tamtu ženu nespasilo ani auto, co zmůžou příliš pomalé nohy?
Xénie se pokusí o štít. Rozsype se na mihotavé střípky se zlatými hranami.
Zůstali bez opory, živly zešílely, magie se vzepřela.
Evžen sáhne pro sílu přímo do vlastního života.

Všudypřítomná tísnivá temnota nutí tlumit hlas a našlapovat po špičkách. Bezvýsledně pátrají v opuštěných stínech. Všude jen známky nečekaně zmařené všednosti.
Sféra neduživě skomírá, bledé stíny klamou.
Xénie se neustále ohlíží. Nemůže se zbavit pocitu tajného sledování. Do mysli se vtírá příšerná vzpomínka na neviditelné pronásledování. Ani zářivě jasný den ji tenkrát neochránil, nebýt Evžena, nepřežila by.
Evžen se vzpomínkami nerozptyluje. Všechny smysly naostřené do krajnosti, nervy vybičované k nesnesitelnosti, sebedrobnější hnutí ani šelest mu nesmí uniknout!
Proto první postřehne paprsky světla tenké jako vlas. Pokradmu, plíživě rozleptávají zmrzlou zem.
Vypadá to jako západ slunce pozorovaný skrz popraskaný hliněný džbán.

Pětigenerační rodina, to se se moc často nevidí. Po překonání počátečního šoku rozhodnuto o nutnosti pořídit společnou fotku.
Jenže chybí matka. Tak příště!
Co s tou fotkou? Aha, teď tu není babička.
Tu fotku by to chtělo… Prababička souhlasí, pak se na to zapomene.
Konečně všichni. Praprababička nemá udělané vlasy, nic.
Příště: Prapradědeček má zaseklý film ve foťáku. To už je snad prokletí.
Jindy: Matka tradičně nepřítomna.

***

Pětigenerační fotka už bohužel nebude.

***

Čtyřgenerační pokračování po deseti letech:
Přítomna prababička, babička, matka a přehršel vnoučat. To by chtělo společnou fotku.
Prababička: To určitě! Ani náhodou.
„Praprababička by se z toho zjevila.“