Moje články

fandom: Muminci
poznámka: věnováno všem účastníkům DMD a hlavně organizátorkám, za jejich úžasné výkony. Děkuji všem!
„Jednoho dne přišla povodeň a odnesla muminí domeček. Jeho obyvatelé se vydali do světa, aby našli domov nový. Všechny, které potkali, vzali sebou, aby jim nebylo smutno. Bílého tvorečka, skřítka s harmonikou, bambula, mimlu. Nejmenšího drobečka nesla maminka v košíku na šití. Po dlouhé době došli do krásného údolí. Postavili si tam dům s věžičkou a pokud ještě neumřeli, tak tam žijí dodnes.“
Maminka zmlkla. Na strastiplné cestě, docela sami, bez domova a bez tatínka, nevěřila tak docela tomuhle příběhu.
Pohladila slzy, které spícímu muminkovi zasychaly na tvářích a zatoužila po tom, aby se pohádka, kterou právě dovyprávěla, stala skutečností.

fandom: britská historie a současnost
poznámka: Čekal někdo, že anglistka by dneska dokázala napsat něco jiného? Je to patetické a je mi to jedno. A pro historické reference doporučuji Wiki.
Vítězná. Vyhrála štěstí, které netrvalo věčně. Vstoupila do historie, protože milovala.
Lehkomyslný. Jeho milá přišla ze studené země, ale její láska hřála. Vstoupil do historie, protože ona měla trpělivost.
Věrný. Starým tradicím jména, měsíci Máji. Vstoupil do historie, protože psal.
Obdivuhodný. Vstoupil do historie, protože se pro lásku vzdal královské koruny.
Odhodlaný. Vstoupil do historie, protože jeho žena se stala Matkou.
Dlouhověká. Milovala v nemoci i ve zdraví, štěstí i smutku, ve válce i míru. Vstoupila do historie, protože nikdy nezemřela.
Dnes přichází úspěšný. Není ještě králem. Kéž i on se jednou splyne s láskou a zemí v jeden celek.

fandom: historie
poznámka pro organizátorky: Chtěly jste psycho, máte psycho, chí.
poznámka: Pro ty, co absolutně neví, o čem bije, doporučuji kouknout se na wiki. (jo. na tu samou) :D A věnuju to Kleio, pže by to mohla pochopit i bez nápovědy. Tak ;)
Nejdřív byly sýry.
Oceňovali je hlavně kulatí pánové.
Jejich vlajky se schumlaly do klubka. Mělo spoustu rebelantských nožiček. Byla to proudová koule.
Byla zmatená. Bála se.
Běhala dokolečka. Nehýbala se.
Měla výhrůžná očička, červená a černá.
Hranatí pánové se jí smáli.
Najednou tu ale bylo MOC koulí! V divadle, na koncertech, na Petříně.
Dělaly si co chtěly a říkaly, že jsou nanic.
Byly zlé na hranaté pány.
Pak přišly šišatoidy.
Vyvraždili rod koulí.
Ty ale měly děti a jejich děti měly děti a –
až 2002 umřela poslední.
Na památku mrtvé koule, stálo jí na hrobě.
A rostl na něm devětsil.

fandom: Simpsonovi
poznámka pro organizátory: Čísla nepočítám jako slova. Je to tak dobře? Kdyžtak mě varujte a já si to zkrátím.
ponámka pro ostatní: Absolutně nemám náladu na cokoli vážného. Jsem zlá, cynická a znechucená americkou literaturou. Omluvte mě.
1. Zjistěte, jestli se kamera u vchodu nedívá. Pokud ano, infantilně zamávejte. Burns si bude myslet, že jste příbuzný Simpsona a že tu pracujete.
2. Sledujte koláčkovou stopu až k reaktoru.
3. Pokud potkáte zasněné brýlaté cosi s debilním úsměvem, nelekejte se a ignorujte to. Je to Smithers a bude vás taky ignorovat.
4. Nevšímejte si hloupých narážek ani muchlujících se párů. Jsme v Americe, tady každý předstírá, že je gay.
5. Pravidelně odstraňujte z cesty spícího Simpsona.
6. Odemkněte klíčem, zapůjčeným tímtéž.
7. Ukradněte radioaktivní jádro.
8. Propašujte ho ven za límcem košile.
9. Opusťte objekt, hodinu hledejte na parkovišti své auto a pak odejděte pěšky.
10. Zamořte Springfield.

fandom: historie, konkrétně WWII (plus malinký detail odjinud)
poznámka: Mně se to zdá jasné, ale pro jistotu: mám to postavené na britské tedenci za všech okolností (a hlavně těch nejhorších) vařit čaj. Pokud si vzpomínáte na montypythonovskou větu Put the kettle on, tak to je přesně ono. A obřad je v tom, že je to prostě čaj o páté.
„Ocitli jsme se v nezáviděníhodné situaci,“ pronesl do ticha Winston Churchill, zapálil si doutník a podíval se po ostatních. „Má někdo nějaký návrh?“
„Vzdáme se?“ zamumlal jeden kysele se tvářící důstojník.
„Návrh se nepřijímá! Další!“
„Zavoláme Doktora?“ vykníklo to odněkud zezadu nesměle.
„Žádný Doktor neexistuje a už to nebudu opakovat!“ zahulákal tam do toho rohu Churchill. „A ticho tu bude, sakra!“
Pak povstal šedovlasý kapitán RAF.
„Anglický snídaňový čaj?“ navrhl klidně.
Winston se trochu uvolnil.
„Konečně někdo, kdo tu má trochu rozum,“ odkašlal si. „Návrh jednoznačně přijat? Výborně.“
Vstal. I ostatní se zvedli.
„Vpřed!“ zavelel s úsměvem. „Postavtee-e – NA ČAJ!“

fandom: crossover anglického literárního kánonu (Alice in Wonderland, Jane Eyre, Hamlet, Fall of the House of Usher, Wuthering Heights, Dracula)
poznámka: mám tendenci nazývat svoje crossovery bjb, pže je vyrábím ve chvílích, kdy nedokážu vymyslet žádný fandom...
Existuje loď, která přesahuje veškerý čas a prostor.
Proplouvá pomalu mořem suchého papíru.
Poznáváte ty, kteří se na ní plaví?
Kormidluje Kloboučník. Když na něj zasvitne slunce, tisíc barev na jeho záplatách a stuhách se duhově roztřpytí.
V stěžejním koši se choulí Berta. Teď je svobodná; před lety se jmenovala Rochesterová.
Ofélie stojí na přídi a mává Hamletovi věncem lilií.
A tady – plachty napíná vyhublý Roderick Usher.
Támhle, Heathcliff visí v lanoví.
Renfield, chechtá se rackům.
...
...
Mějte s nimi soucit a nezapomeňte na ně.
Jednou to možná bude vaše postava, kdo zatáhne za zvonec a zastaví loď, aby mohl nastoupit.

poznámka: Hurá, to je konečně téma! A jinak je to preslash a dejme tomu malinko AU.
„Tak?“ zeptal se. Znělo to podivně naléhavě. „Cítíš to?“
Zhluboka se nadechl. Opatrně pohladil hrubou vystupující strukturu, ještě nezaschlou. Přivoněl si.
Ušpiněným prstem si přejel po rtech a prohrábl vlasy; to drobné gesto zaškubalo srdcem muže, který toužil.
„Vodní modř. Takhle voní tvoje kůže,“ řekl mu tiše přímo do ucha; nakláněl se nizoučko nad ním a pokoušel se nedotknout. Na dokonalost se sahat nesmí. Mohla by oprýskat.
Mladý muž se pootočil a umazaná ruka přeběhla umělci po tváři. Podobalo se to polaskání. Dýchalo to čistou vodou a lehkým perlivým vínem.
Ale malíř se spletl.
Dorianova duše už dávno páchla nocí.
fandom: Obraz Doriana Graye (O.Wilde)

fandom: originální (aneb aplikovatelné na cokoli)
poznámka: lehký náznak slashe a lehký náznak klišé
Osmým hříchem je pokušení. Ochutnat zakázané ovoce, pronést rozhodující větu, svést toho, na kterého se s obdivem zadíval.
Osmým hříchem je touha. Vstoupit do třinácté komnaty, dotknout se na zakázaném místě, jít za nepoznaným.
Osmým hříchem je noc. Sténá, vzdychá, rozpomíná se na znalosti, staré jak svět.
Osmým hříchem je ráno. Probuzení v zmuchlaných přikrývkách, ospalé pohlazení po víčkách, rozehřátý dotek úst.
Osmým hříchem je zapomnění. Tichounký odchod, zamumlané slovo rozloučení, těžké zaklapnutí dveří.
Osmým hříchem je čas. Náhodné setkání na ulici, provinilý pohled, rozpačitý úsměv.
Osmým hříchem je vzpomínka. Znovuobjevené tělo, laskavé oči, upřímné zašeptání.
Osmým hříchem je láska.

fandom: Corbin Fisher
poznámka: Věnováno hiddenlemurovi, protože mě ukecala, ať to zveřejním. A varujík, je to slash, fandom je NC18 a nezkoumejte předlohu :))
Nejdřív vybuchla kamera. Prostě se nadechla a rozprskla se.
Zakrátko se propadla postel. Dru při prudkém úhybném manévru shodil mísu s ovocem. Po podlaze se rozlila přehršel střepů a působivá sbírka švestek a meruněk.
Kameraman vybuchl vzteky, zabalil to a odkráčel.
Corbin zavrtěl hlavou, poslal Drua s Jarettem domů a šel se uklidnit červeným vínem.
Ti dva skončili v kavárně. Jarett pro všechny případy okamžitě rozbil skleničku s vodou.
Dru vybuchl smíchy.
„Navrhuji pokračování u mě doma. Jinak tu způsobíme třetí světovou válku,“ pronesl pobaveně a pak ostentativně převrhl hrnek s kávou.
Svět se zašklebil a noc s očekáváním popraskala.

poznámka: Ano, moc dobře si uvědomuju, co jsem provedla, a omlouvajík. Hlavně těm, kteří by se mohli cítit dotčení, pak těm, kteří už tohle v jisté obměně četli, těm, kterým nejde dohromady tenhle den a - ehm, slash (ale ono je to víceméně antislashové) a nakonec těm, kteří by mě nejradši umlátili Biblí. Soora thasáli.
Spal.
Snil o kříži. Voněl potem a smolou.
Prochladl již; jak ten nahý mezi nebem a zemí.
Po dlaních mu tekla krev. Pálila jako krystalky ledu, hořela živým plamenem.
Přejížděl rukama po cizím těle a nenáviděl se za doteky, která dával a přijímal.
Hladil cizí rty. Jidášovy polibky zrazovaly vše, v co věřil.
Volal cizí jméno ústy sevřenými, šeptal ho v snové nevědomosti.
Objetí zraňovalo jak provazce biče.
Meč se lámal.
Probudil se vyčerpaný a provinilý, poklekl a modlil se k Bohu.
Ale ten neslyšel již hlas Armina von der Heide.
Odsoudil, zapomněl, opustil.
Zemřel potisící v prázdné duši člověka.
fandom: Údolí včel (V. Körner)

fandom: crossover - Dracula, Frankenstein, Noční můra z Elm Street, Hulk, Dexter, Temný rytíř (pro Ave - prostě knižní a filmový crossover)
poznámka: Název a kurzíva jsou písnička od Bratří Ebenů, Masky (http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/bratri-ebenove/masky-92567)
Kníže Dracula namáčí prst do vína a fascinovaně sleduje rudé kapky, stékající mu po dlaních. Já jsem úsměv.
Frankensteinovo monstrum osaměle postává v koutě. V nestvůrné ruce se mu kymácí sklenička se sektem. Já jsem pláč.
Freddie Kruger zabořil kovové prsty do čokoládového dortu a olizuje si je. Já jsem trouba.
Hulk mává rukama, srazil konferenční stolek. Já jsem rváč.
Dexter si pohrává se služební pistolí, z tváře mu sálá temná spokojenost. Tady je doma. Já jsem zákon.
Joker se maniakálně pochechtává; z koutků úst mu kane krev. Já jsem štváč.
Vítej na plese příšer. A co ty jsi zač?

fandom: Star Trek
poznámka: Jean-Luc beru jako jedno slovo. A Picard má existenciální záchvat, odpusťte mu. (a mně. skoro je to na bjb... )
Jean-Luc Picard si soustředěně prohlížel detailně vykreslenou mapu hvězdné oblohy. Byla sépiová, původem ze Země, z roku 1864, zmačkaná až hanba. Neznámý francouzský autor ji měl údajně uloženou pod polštářem.
Jeho hlava byla plná nelogicky nostalgických myšlenek. Toho typu, ke kterému se nejlépe hodí tiché zvučení flétny.
Přejížděl prsty po bílých skvrnkách a vzpomínal; mnohé z nich osobně navštívil.
Co by za to tehdejší astronomové dali, kdyby věděli, že tyhle bezejmenné hvězdy a planety vůbec nestojí za návštěvu. A jejich obyvatelé za poznání.
Vzdechl a hmátl po píšťale.
Nastal čas oplakávat místa, kde kdysi ve vší své nevinnosti žili lvi.

fandom: Noční strana
poznámka: věnováno Regile (cynik by řekl, že nikdo jiný stejně ten fandom nezná, ale on se někdo najde :)), Veselé Vánoce!
varování: kromě toho, že se budete bát kytek, je to prvoplánové, ačkoli do kategorie BjB to ještě nespadá ;)
Je jaro. Ano, i tady na Noční straně.
Poslední dobou to tu ale vře jako v kotlích Lady Macbeth Group (amatérské čarodějnice, co prodaly duši, aby si mohly hrát na Shakespeara).
Objevil se tu totiž nový originální maniak. Ne, žádný Břitvák Eddie. Na toho jsou všichni zvyklí. Tohle je vážně maniak.
Vypichuje obětem oči a do důlků jim vkládá květiny. A protože ty potvory jsou živé, množí se tam. Živí se krví a – ne, dobře, nebudu nechutný. Ti chudáci pak nakonec vypadají jako zanedbaný trávník, který někdo polil červenou barvou.
Nikdo to ještě zblízka neviděl, protože pokaždé, když se přiblížíme, kytky začnou syčet, seberou se a rozutečou. No vážně. Říkám, že jsou to mrchy.
Vyšetřuji to, protože nemám co dělat (cynik by řekl, že všichni elfové pochcípali a jeden se musí udržovat v kondici). Nevím, co vlastně hledám, magické oko velice předvídatelně nefunguje. Ale co už. Aspoň to bude stylovější.
Zrovna s trenčkotem odcházíme. A kde se vzala, tu se vzala, přichomýtne se ke mně stará babka s košíkem, že prý když je to jaro a slečince udělají radost a kdesi cosi.
No co. Vážně je jaro a já mám díky té záhadě dobrou náladu. Vezmu ty sedmikrásky domů Suzie.

fandom: historie, konkrétně British Regency (http://en.wikipedia.org/wiki/British_Regency)
poznámka: Věnováno Danae, se vší anglofilní láskou, které jsem byla schopna :) Doufám, že budeš spokojená, Veselývánocík!
poznámka pro anglofily: Co jsem o něm četla, usoudila jsem, že by klidně mohl být taková mrcha. Těžko říct, berte to jako fanon, kdybyste věděli víc ;) A ano, ta písnička je tu schválně.
Smutek. Jsem nejstarší syn. Jak dlouho budu ještě pouhým princem?
Zoufalství. Kapka jedu do vína by postačila. Či špatně upevněná podkova na přední noze královského oře. Nebo snad výstřel ze zálohy?
Vztek. On by neměl vládnout! To já, jen já!
Naděje. Teď, teď! Nyní se to stane - ne. Šarlat, kterým mne zahalili, klamné barvy má.
Lhostejnost. Princ Regent? Spokojím se s málem. Neponesu nikdy vznešený titul panovníka země anglické.
(Stále doufám.)
Smích.
Slzy.
Smích.
Ve Westminsteru bijí zvony. Nemocný George III. odešel na věčnost.
Cesta k trůnu se konečně otevírá.
Naděje zemřela, na její místo nastupuje skutečnost.
Bůh ochraňuj krále!

poznámka: věnováno Zuzce alias Čertisku. Sice z toho nakonec vyšla dost prapodivná verze, která s tou animovanou asi moc společného nemá, ale co už. Líp to nešlo :P Veselé totalitní Vánoce přejík!
Stálo ho to mnoho, ovládnout tu dunivou kovovou záplavu času.
Aby mu paže zesílily, tělo zesláblo a nachýlilo se k zemi.
Aby ho jasná záře neoslepila, víčko levého oka již nikdy nezvedl.
Aby neprotrhly se mu ušní bubínky, čas zbavoval ho sluchu postupně, pomalu a milosrdně.
Aby nezešílel z toho jednotvárného zvuku, rozum mu zčernal.
Když poprvé správně zatáhl za hrubý provaz, jemně a falsetově zacinkalo to v zmučené poškozené mysli. Vzhlédl a bledé nebe zalesklo se v trámoví tam, kde nad zvony zela díra.
Usmíval se zkřivenými ústy na svůj zlatý život a nelitoval ničeho.
Jeho kovové srdce zvučelo.
fandom: Zvoník od Matky Boží

fandom: historie (Pražský lingvistický kroužek) plus malý detail odjinud
poznámka: Téma jsem tentokrát obešla velkým obloukem, jasné to sice je, ale je to šmelo a omlouvám se za to. Nicméně Lunkvil si vybrala fandom, který se absolutně nedá nikam zapasovat. Veselé totalitní Vánoce, doufám, že se ti to bude líbit :) Za nepřesnosti kousejte, ne-angličtinu ignorujte, pže vás mám ráda a nebudu to psát bilingvně.
Sešli se v bytě Mukařovského. Bylo jich osm, včetně toho podivného Brita, který k nim nedávno vstoupil. Měl jim pomoci s novým korpusem.
Dnes se však nemohli dohodnout. Byli ve slepé uličce, v pasti. A ten lingvista se staromódní viktoriánskou vázankou si nedal říci. Jakoby věděl méně a zároveň více, než oni.
„Tohle je velice důležitý pojem,“ poznamenal klidně. „Jednou ho bude znát každý.“
„Je to past,“ ozval se varovně Jakobson. „Nevěřte mu, jen nás zkouší. Říkám to poosmnácté a naposledy,“ otočil se k tomu usmívajícímu se muži, „tohle sousloví neexistuje. Sonický šroubovák prostě v korpusu anglických složenin uvádět nebudeme.“

téma: Nemrtvá princezna
fandom: Princezna Fantaghiro
poznámka: Za inspiraci děkuji Regi :) A je mi jasné, že tenhle fandom asi skoro nikdo nezná, ale - já jsem si vždycky říkala, jestli ji tohle už fakt neirituje.
V pohádkách to vždycky bývá tak, že se princezna dostane do potíží, princ přijde a zachrání ji. Jenomže Fantaghiro a Romualdo žili vlastní pohádku. Jinou.
Vždycky to byl on, který odešel a ona, která zůstala.
Vždycky to pak byla ona, která pozabíjela všechno, co jí přišlo do cesty a opět svou lásku oživila.
Nezáleželo na způsobu. Kus ledu, ztracené vzpomínky, ošklivá tvář skřeta. Pro ni zemřel už tisíckrát, a s ním i její duše. Ona pro něj ani jedinkrát.
Někdy si říkala proč. Čím si zasloužila to mužské privilegium bojovat a zachraňovat.
Někdy to bolelo.
A někdy si přála zemřít.

fandom: Nightrunners
poznámka: věnováno Kleio a Dangie
Zlaté mince zvoní o zem. Sbírá je, skládá z nich obrazec.
Sypou se mu z rukou. Všechny mají Nysanderovu tvář.
Rozpadá se. Krvaví.
*
Probouzí se s výkřikem, když se tvář mění v démonický obličej.
Alek sebou trhne a probudí se také.
Přitahuje si ho k sobě, dotýká se uslzených očí.
Ospalý polibek.
*
„Štěstí ve stínech, talí,“ zašeptá nesouvisle.
„Za jakou cenu?“ odpovídá potichu Seregil, ale Alek už zase spí.
*
Vzdychá. Zavírá oči a děsí se dalších snů.
Za okny svítá do mrazivě chladného rána.
Mince se kutálejí z měšce.
Jejich cinkání se zlověstně rozléhá pokojem.
Některé z nich jsou skutečné.

poznámka: Omlouvám se autorovi, pže to není jeho styl. Já to vím.
Město, třpyt ten v slunci bílý,
Stíny věží zahalily.
Zlatých zvonů hlas se chvěje.
Nastává čas beznaděje.
Lid vzhlíží k nebi. Modř šedne prachem.
I tváře lidí šednou. Strachem.
Schyluje se k zániku.
Všichni se modlí; rozpomněli, jak se to dělá. Vzývají svého Otce, své Město, svého osobního Boha. To vše je pro ně jedním, Jediným.
Bůh, který dosud držel nad městem ochrannou ruku, však mlčí.
Jedna věž za druhou...
...padá. Umírá.
I víra zmírá. Bílé světlo černá. Přichází večer. Duše tmavnou.
Otec Sta Věží opustil svoje děti.
Minas Tirith bude brzy jen legendou. A nebude, kdo by ji vyprávěl.
fandom: Pán prstenů, Návrat krále

fandom: Daleká cesta za domovem (R.Adams)
poznámka: Kurzíva patří geniálnímu autorovi. Konec je parafráze.
Vítr vane a vane hebkou trávou,
jehnědy se chvějí, listy stříbrem třpytí.
Lískaran sedí venku, poškubává ušima a obhlíží, jak si malí králíčci hrají ve večerním slunci.
Kam vaneš, větře?
Je starý. Unavený. Rádi si na něj vzpomenou, ale jen jako na hrdinu z minulosti.
Nikdo nic neříká. Jen Pětík se vždycky nejistě usměje, když ho vidí.
Už tuší. I Lískáč to ví.
Že je čas odejít.
Odhopká do své nory, aby se uložil na noc.
Vanu do dáli, přes vrchy vanu –
Usmívá se ze spánku, sní.
Klidně umírá v záplavě zlatého světla.
Zbývá jen obloha, hvězdná obloha a králík.

poznámka: Tomuhle říkáte volné téma ?? XD A tu zpotvořeninu jazyka ignorujte.
Bylo pozdní jaro, květen. Slunce štědře sypalo sluneční paprsky na chodníky. Osamělý žalud, který přežil minulý podzim, se chvěl na větvičce stromu. Mladý muž zamyšleně postával před fakultou chemie a fyziky.
“Ivan! Kak ty živjoš?”
Otočil se jako na obrtlíku. Pak kolegům věnoval omluvný úsměv.
Spolužák Afanasjev zakýval košíkem. “Máme neplánované volno, na profesorku matematiky spadl obří model krychle. Jdeme na piknik. Přidáš se?“
"Bohužel nemohu. Potřebuji si dnes něco vyjasnit se Serafinou,” zamumlal rozpačitě. “Pořád si stěžuje na moje experimenty. Říkala, že koberce jsou zase roztrhané, že jí zvoní v uších a Rasputin že prý neustále slintá na podlahu.“

fandom: RPS, a upřímně doufám, že 'předloha' tohle nikdy nenajde...
poznámka: bjb, slash a slovenština, která je mou rodnou řečí jen napůl
Odemkl dveře.
Nadechl se a znejistěl. Spálenina. Roztavený kov.
Vůně hořkých mandlí.
Okamžitě si vzpomněl na ty filmy. Věděl, co to znamená. Zamrazilo ho.
Rozběhl se a volal jeho jméno.
V kuchyni ho překvapila hromádka neštěstí, zhroucená pod zničenou troubou.
A když Adam pípl, že mu chcel iba upécť ty čokoládové sušienky s mandlemi, které mu včera zjedol, ale trochu sa nezadarilo, jen s úsměvem zavrtěl hlavou, zvedl ho a šli spolu ty sušenky koupit.
Ještě předtím ale nezapomněl poloprázdný sáček hořkých mandlí zastrčit co nejhlouběji do skříně. A o tom, že do sušenek patří sladké, se už raději nezmiňoval.

fandom: alternativní kavárna Torchwood
poznámka: Pokračování Regilina drabblu k tématu 'Ach ty kalorie.' A schwarzwaldský dort patří hidden-lemurovi, ale já jsem fakt nedokázala vymyslet větší kalorickou bombu. Takže zmiňovaným je to volně věnované :) Tudíž je to slash (a bjb).
Posadil se ke stolu a usrkl pressa. Hřálo to.
Ianto se na něj od pultu usmál; tak jako se prodavač usmívá na zákazníka. Tohle naopak mrazilo. Bolelo.
Podíval se do hrnku, znovu se napil a pak se zakousl do schwarzwaldského dortu.
Mmm. Není to špatné. Ale něco tomu -
„Sám jsem ho pekl, pane,“ ozvalo se mu za zády.
Ten hlas zněl jako -
K čertu. Ten hlas pořád hladil.
A Jack si pamatoval, jak chutná.
Vzdychl.
Ta neodbytná myšlenka to říkala jasně.
Ani ten nejsladší dort se nevyrovnal ambrózii Iantovy kůže.
A ani to nejlepší presso nemohlo překonat nektar jeho úst.

fandom: Dalo by se to vztáhnout na leccos, ale primárně je to originální
poznámka: Tohle není BjB, nýbrž 'podívejte-se-kolik-je-hodin.' Jo, a je to slash.
Dneska večer se podíval do zrcadla (podotýkám, že byl zcela nahý) a s povzdechem poznamenal, že je moc tlustý.
Užasle jsem na něj pohlédl, ale on se tvářil smrtelně vážně a čekal, co já na to.
Řekl jsem mu, že takovou blbost má právo říct jenom ženská.
Urazil se. Našpulil rty a demonstrativně se ke mně otočil, aby mi ukázal, kde všude si myslí, že přibral.
Demonstrativně jsem ho popadl za ruce, povalil na postel a ukázal mu, kde všude si myslím, že zhubnul.
A pak jsme demonstrativně šli sníst ten čokoládový dort, který jsem nám koupil k desátému výročí.

poznámka: Je zvláštní, že mám tendenci psát dva drabbly pokaždé, když je ten druhý dárek. Protože tohle je dárek pro Ave, veselé Totalitní Vánoce!
Staš seděl na trávě s hlavou v dlaních.
Bylo toho moc najednou. O všem musel rozhodovat. Všichni naň spoléhali, všichni věřili, že dokáže zázraky.
Ale přitom mu bylo jen čtrnáct let, byl stejně ztracený jako oni a úplně stejně se bál.
Ale slzy jim ukázat nesměl.
Byl přeci vůdce, byl muž.
Muži by neměli plakat.
Pak k němu přišla Nela. Položila mu ruce kolem ramen, přitiskla se k němu důvěřivě a položila mu hlavu na rameno.
Přejela mu prstíky po tvářích a setřela tu vlhkost, o které ani nevěděl.
A do ucha mu všeptla: „Staši, na tom není nic špatného.“

poznámka: BjB, napsaný pod dojmem shlédnutí včerejší epizody a následného naprostého rozchumlání. Věnováno všem, kteří mají rádi bratry Winchesterovy. Pro méně znalé - odehrává se ve chvíli, kdy se Dean konečně zlomí a lehce Samovi nastíní, jak to vlastně vypadalo v pekle.
Kluci nepláčou, Deane. A zvlášť ty nesmíš, musíš mu dodávat odvahu. Je to jasné?
Bylo mu to jasné, sakra, samozřejmě.
Jenomže v některých chvílích prostě otce poslechnout nemohl.
Když začal o těch čtyřiceti létech v pekle, už to cítil. Pálení v očích.
Pak se mu vlhká slanost svezla po tváři.
Tomu se říká dobrý příklad.
Cítil ho vedle sebe, mladšího bratříčka, seděl na kapotě auta, z té blízkosti ho brnělo za krkem.
Otřel si mokrý obličej, potlačil chuť si jednu vrazit.
Ty bys nebrečel, brácho, ne teď. Určitě ne.
Neviděl to, nemohl vidět; byl k němu zády.
I Sam plakal.

poznámka: Dárek pro Julii, nejdřív k Totalitním Vánocům a pak potažmo k narozeninám. Všechno nejlepší!
V krajině posedlé tmou dějiny se píší rukou podivnou, a perem ještě podivnějším.
To pero ostrý hrot má a do srdce jím bodá.
To srdce zraněné, krvácející, hladoví po dalších ranách.
To srdce po lásce žízní.
*
Láska je pyšná, hrdě zvedá hlavu a tajně touží. To jediný pohled Libušin zabodl a zaryl se do srdce Přemyslova jak rádlo do měkké země.
Láska je krutá, šíp letí bez rozmyslu, nevybírá si. To Johanka marně pod křížem kleká a o milost velitele svého prosí.
Láska je krátká, sladká, bolí. To Romeo vzdychá rty otrávenými a dýku do srdce Juliina noří.
Láska všechno smí a všechno chce. To zelené rukávce Anniny měkce pohladily tvář Jindřichovu.
Láska tahle zakázaná, říkají, zvrácená je, ale tím krásnější, prudší. To Oscar Wilde svléká pomalu kabát a usmívá se pod vějířem řas.
Láska nést se nechává propastmi času a do hrobu uléhá. To Viktorie kleká truchlivě ve Westminster Abbey, na černém krajkovém čepci třpytí se diamantová korunka; vzpomínka na Alberta.
Láska usmrtí, zahubí a zničí. Nesouhlasný pohled Yoko bezhlesně říká: Už dost, Johne.
*
Krajina ta láskyplná, krajina lidské mysli láskou je pohlcená a tužbami těch, kteří po ní hladoví. Krajina ta tmou vždy nejvíce září, a hvězdným nebem.