Moje články

Vstává s východem slunce.
Hrneček mléka, kousek chleba, a už sedá k vyšívání.
Košile s kvítečky bílá jak labutí peří, a zrovna tak hebká.
Krajky se kadeří na límečku jako živé květy.
Nit se tiše ovíjí kolem popíchaných prstů.
Narychlo zhltnutá miska polévky. Jak já jen to spravím?
Den letí jak pták. Posléze sepne unaveně křídla. Stmívá se.
Ale až ji milý za ruku vezme, vroucnýma hnědýma očima se na ni usměje a závoj pozvedne, bude zase vše dobré.
Poklekne a modlí se za to.
A pak -
„Spíš, má panenko, nebo bdíš?
Hoj, má panenko, tu jsem již!"
Jaká radost!

Plavili jsme se příliš dlouho. Nikoho cesta za poklady Orientu pranic netěšila.
Námořníci se potáceli se po palubě, živé mátohy.
Bezzubých bylo víc, než plachet na stěžních!
Při každém zvolání z dásní stříkala krev.
Hejna much bzučela nad převázanými balíky mrtvých.
Náš lodní lékař sám trpěl krvotokem.
A pak - zázrak, pane, učiněný zázrak! - se přišoural k našemu nemocnému doktorovi neznámý námořník. Široce se usmál a vložil mu něco do ruky.
"Banány jsou cool," pronesl prý mírně, a ztratil se v podpalubí.
Našli jsme tam toho pak ještě kolik kop!
A pak jsme konečně dopluli do - eh, dnes tomu říkají Amerika.

Těžko se, maminko, těžko se odchází,
náruč je nabiják, k smrti mě provází.
Těžko se, maminko, těžko se mizí,
když ti ten vojáček připadá cizí.
Těžko se, otče můj, těžko se hladoví,
když vedle strádání dva vlci ledoví.
Těžko se, otče můj, těžko se hřeje,
když prázdnou postelí severák věje.
Těžko se, miláčku, těžko se nepláče,
když místo polibků jen vůně koláče.
Těžko se, miláčku, těžko se žije,
když v prázdném dopise srdce nebije.
Lehko se, drazí mí, lehko teď umírá,
když kulka stříbrná bránu pootvírá.
Lehko se, drazí mí, kráčí ku trati,
lehko se buď sbohem ve sněhu ztratí.

Dívá se na svůj dokončený obraz.
Vlny neuspokojení mu lomcují rukou, svírající štětec.
Tak jako postava na plátně, ani on neumí dát světu smysl a řád.
Barev je jen pár, jsou hranaté, koni trčí kosti ven z těla.
Zkřivené kopí. Zkřivený muž. Příliš dokonalý, a proto tak zoufalý.
Jasná mysl, modrá záře nedosáhne do očí.
Rád by obraz zničil, roztrhal plátno na cáry.
Rád by maloval znovu a znovu a znovu, dokud... dokud co?
I přesto obraz odhodí.
Nové plátno. Nová barva. Starý, nový muž.
Každý z nás je sám větrným mlýnem, lopatkami prstů marně nabíráme vítr, který nikdy nechytíme.

"Je ti to jasné, synu?" ujišťoval se starostlivě stařec.
"Jo, lehký jak facka," mávl rukou synátor. "Budou mě žrát, uvidíš."
"Tak se do toho tedy pusť, a hodně štěstí," popřál mu s úsměvem.
"Hele, tati, a co když se něco podělá? Máme plán B?" napadlo mládence náhle.
"Na co, to vyjde," zněla sebejistá odpověď.
O třicet tři let a tři dny později se přímo v jeho ložnici objevil příšerně naštvaný zarostlý chlap s nějakým bejlím na hlavě a táhl za sebou kříž. Stařec zalitoval, že si nějaký plán B nepřipravil i pro sebe. Ale co, ani Bůh nemůže být vševědoucí.

Malý bílý kocourek poprvé za svůj život vyběhl do zahrady.
Ťap ťap ťap - au! - kutululuuuuuuuuuuu! (plete si tlapky s ocáskem)
Lekal se všeho - svého stínu, listí, zpěvu ptáčků - ale zároveň se mu všechno hrozně líbilo.
Hmmm... ňam? Ňam ňam - pffffff! (peříčko)
Pak narazil na něco opravdu zajímavého. Vonělo to jako hlína a z koutku tlamičky tomu visel růžový mrskající se ocásek.
Zkusmo do toho dloubnul čumáčkem.
Ííííííííí! (tlapky přes čumáček)
"Hmpf?" udělalo to.
No to byl trysk! Kočičí dvířka se rozletěla a kotě přistálo Simonovi na hlavě.
Ááááááázatracenejkocoureslezzemě!!!!
Ježek se mezitím otočil a s potměšilým ušklíbnutím se odbatolil pod keř.

Věno tě zahubí
překrásná princezno
spatřil tě rytíř
co přináší smrt!
Kdysi žal slepých ťal do srdce mečem ran
Mávla jsi křídly a hlavou jen stesk a sám
přízrak tě uchvátil zůstal jen krve cár
Mávla jsi křídly a strašný sen dál se zdál
Věno tě slzou a srdcem
spálilo pod žhavým sluncem
Věno tě náručí temnou
nutí spát na loži se mnou
Věno tě zlatavým kovem
do tváře zoufalství klove.
Věno tě slíbené strachem
spatří se zalykat prachem!
Z mrtvých vstal tiše král
oknem jas prosvítal
obludu spatřil a ťal.
Nasadil korunu
usedl na trůnu
mrtvolným vzdechem se stal.

Dušan sedí na zkrvavené podlaze, v klíně nehybnou hlavu své ex-manželky, a čeká, až se probere.
Neví, jak dál.
V hlavě mu rotují svazky vzpomínek.
Děti... Ctirad, Šárka, Vlastička. Může je zachránit?
Ale nenechá tu přece Josefínu samotnou!
"Měl bys s tím přestat," poradí mu Pepa. "A něco dělat."
"Jak?" zavrčí Dušan. "O Tapisérii jsem přišel! Bez ní nic nezmůžu. Nic nezměním."
"Lidi," odfrkne si pes. Pak se přišourá blíž.
"Hele, co mám," vyplázne jazyk. "Sice to nebude fungovat tak dobře, jako kdyby byla celá, ale..."
Vyplivne Dušanovi do klína malý potrhaný kousek Tapisérie Času. Je na něm hlava labutě.

Býti vždy smíchem a zhluboka dýchat
v nasládlém vzduchu krev z hroznů pak pít
tancovat nocí, a nad ránem vzdychat
nechat čas plynout, a zavinout nit...
Statečný zdá se být ten rytíř chrabrý
co zabije draka a spálí mu hrad
však největším hrdinou se srdcem z oceli
je ten, kdo kráčí a slepě má rád.
Bát se je lidštější, než lehce milovat
týrat se obavou, co bude dál.
Ztrápené pochyby nelze než darovat
na plátně života třpytí se král.
Máš opustit všechno, co znáš?
Máš opustit město, kdes žil?
Za cenu prstenů a mincí stříbrných
chceš neznámý ten hledat cíl...

Den 3.
Došly mi cigarety. Poprosil sem TohoHodnýho, aby mi smotl jednu růžičku. Smotl mi rovnou dvě, prej zahulíme, uvidíme, hehehe!
Pak sme zjistili, že nám dochází voda (liška skoro všechnu spotřebovala, když zalívala růžičky).
I jal sem se kopat studnu.
Po půlhodině kopání sem našel kaktus, ložisko ropy, Yettiho a jadernou ponorku.
Všechno sem to prodal lampáři, co jel kolem na tuleni.
A od arabskýho šejka, kterej pro změnu přijel na ledním medvědovi, sem koupil novou vrtuli (tu starou rozbitou jsem dal TomuZlýmu, zrovna si s ní hraje na protiatomový kryt), jed na krysy, lembas a dveře do Narnie.

Na slovíčko, smím prosit, pane profesore Snape, jen maličký rozhovor?
*VÝRAZ.*
Ale no tak, nebuďte taková netýkavka! *úsměv* Přece jsme všichni viděli to video! Jako kdyby udělali kozla zahradníkem! *smích*
*HLASITÉ MLČENÍ.*
Naše čtenáře by zajímalo, proč jste se tak odchýlil od své dráhy profesora lektvarů! Připadáte si neukojený?
*VRRRRR.*
Mohu vás ve svém článku citovat?
*VLKODLAKVRRRR*
Nebo bych alespoň mohla zmínit fakt, že vás Potter nazývá svou love toy? Byl dobrý? Dostal body nebo jste mu je odebral?
"Ujišťuji vás, že Potter už má dávno jiné hračky," opáčil důstojně Snape, proměnil babu v papouška a odšustil natáčet druhý díl.

-Máááá-míííí!
Co, broučku? (-Unaveně-)
-Můžu ti dát hádanku?
To víš že ano. (-A musí to být?-)
-Víš, co mrtví můžou, ale živí musí?
Ležet a spát? (-Hmmm. Strašně moc dlouho spát. Bez malých stopiček na polštáři. Bez deky, polité čajem. A tak.-)
-Máááá-míííííí! To je nuda!
Prdět? (-Vzdávám se-)(-To nebylo moc výchovné. Rychle vymyslet něco jiného, než-)
To mi připomíná jednu historku, jak jsem si v dávných dobách před betonem -
"Zlatíčko, jestli chceš vědět, co mrtví můžou, ale živí musí, je poslouchat strýčka Jacka," ozve se Ianto a přehodí si Anwen na druhé koleno. "Ale živí alespoň ještě můžou umřít."

"Heja heja heja heja!" řve světlovlasý chlapec a soustředěně kope do vrtule. Všude létá písek i s brouky, štíry a jedním hadem.
"Co to děláš!" huláká vyděšeně letec. "Vždyť to úplně zničíš!"
"To taky chci, hejáááááá!" zamává kluk nad hlavou hadem a mrští jím do studny. Ozve se vzteklé šplouchnutí. "A teď si fetnem růžičky!"
Opodál sedí liška a drží se za hlavu. Jednou to adoptuješ a vychováš jako vlastní, a ono tohle. Ochočit prej! Měla jsem je sežrat, dokud jsem mohla.
"Sorry jako," vzdechne druhý, zcela identický kluk, lajdající opodál. "Brácha se ňák nepoved. Prej má GMBH... UJAK...ISBN!"

Někdy jsi krásná, někdy hrůzná, růžičko vonná, kosatče jedovatý, místo očí sedmikrásky.
Někdy jsi tady, někdy vzdálená, s křídlem zlomeným odletíš do nikam a v mokré trávě ustrneš.
Tu chystáš své zlo, kovový jazyk omotáš stvolem medovým.
Dívám se na tebe, když jsi hodná, jak mi unikáš, šplhám na nejvyšší věž století, vyšší než křtinský chrám.
Chci s tebou být, zelená horo, v očích pět hvězd stromů a pytlácké oko, v ústech ostnatý drát.
Kladrubští koně nás povezou k oltáři
a tam nám kněz světlo rohů sdělí
že vzít se nemůžeme
že
z Vítězného oblouku ňader
vystoupila
socha ze zlata.

Tak za kolik stříbrných zradíš svého pána?
Za třicet stříbrných!
Budiž dokonána
lest nad lsti nesmírná,
co víru dala lidu.
A s touhou všemocnou i bezbřehou bídu.
* * * *
Tak za kolik zdrávasů budu zase zdráva?
Za třicet zdrávasů!
Však zelená tráva
na hrobě poroste nad tvým mrtvém tělem.
Není čas modliteb - smrti se stav čelem.
* * * *
Tak za kolik příspěvků spasíš moji duši?
Za třicet, hříšníku!
Káti se nesluší.
Zaplať mi ve stříbře, zaplať v špercích zlatých,
zaplať v lnu, hedvábí, a hříchy se ztratí.
* * * *
Tak za kolik staletí uvěří lid v Boha?
Za pět set, za tisíc, v roce ptáka Noha.

Ze všech pot jenom stříká. (Ano, i z hada.) Pokoušejí se totiž dostat letadlo zpátky na kola.
Malý princ si sundal kazajku a rukama, na kterých chybí ukazováček a malíček ("ukousla mi je liška, hehehe!"), se opírá do boku letadla.
Hada má namotaného na lýtku.
"Tak sakra zaberte! Hej - RUP, hej - RUP!" řve mladík, co tomu šéfuje, a dramatickým gestem helmu odhazuje v dál.
Konečně se letadlo s hlasitým skřípěním převrátí.
"Jó, jsme nejlepší nejvíc kůl tým ever, high five!" napřahuje ruce ke svým společníkům.
"Ssssssám sešššššš high five," zasyčí had, ruce nemaje, a uraženě se odplazí trucovat pod helmu.

BUM! BÁC! PLESK!
ÁÁÁÁÁÁ!
"Blbej krám!" zařve.
"Máš problém?" zamrká na něj malé roztomilé stvoření. "Já mám zase žížu!"
V ruce drží past na lišku. Tvářičky má červený jako růže, asi na něčem jede.
"Tyvole, cizí děti, to mi ještě chybělo!"
Mladík kopne do vrtule. Ta odletí stranou a zapadne do písku.
AUVAJSSSSS! Bessssspečnost letového provosssssu ti assssssi nic neříká, sssssso?" ozve se z písku ublíženě.
"Tak co?" tváří se nedočkavě mladý muž.
Jeho společník vzdychne a papír s ukázkou z nové knihy odsune stranou.
"Exupéry, simvás. Parodie dneska už nikdo nečte. Nechcete toho Malýho prince přece jenom trošku předělat?"

Předtím.
Dvouleté batole pospává, stočeno v rohu postele.
Občas zakňourá, sen se mění ve skutečnost, skutečnost v sen.
Tvářičky zrudlé pláčem a vyrážkou.
Celou noc nemohli ho utišit, celou noc oplakával - ani snad neví co a proč. Maličký.
Zlatem se bleskne v okně, ranní slunce proniká dovnitř.
Modré očko se zaleskne novou slzou.
Sůl slz nad zlato šperků a třpyt klenotů.
Klapnou dveře.
Přicházejí.
"Tak pojď, vstávej," šeptá maminka do ouška. "Musíš se připraviti."
"Musím?" přetahuje si přes hlavu houni.
"Nezlob mě."
Potom.
Dvouletý král Václav, toho jména Čtvrtý, se batolí na trůn, dřevěného koníka pevně svírá v ruce.
Vzlyk.

"Žádám vysvětlení, proč vás zřím tak, jak vás Pánbůh stvořil, má drahá, nikolivěk však v náruči mé!" zahřměl postarší muž v hávu z 15. století.
Odpověď byla velice prostá: "HE?"
" HE jakožto HE, já nečistá žena, co s ďáblem obcuje?!"
"Ne, HE jako HEle, co je to tady za magora?" odsekla. "Lásko, ty ho znáš?"
"V životě jsem ho neviděl," opáčil její protějšek, schovávající se pod dekou.
Svět kolem se znovu zachvěl a přímo ze svého středu vyvrhl muže ve viktoriánském plášti.
"Ach, bezuzdné orgie!" prohlásil potěšeně. "Mohu se přidat?"
Dívka na něj zazírala, pak otevřela ústa a zaječela: "Doktorééééééé!"

Roztomilé makovičky tancují po zelené louce a natahují hlavičky k pálícímu slunci.
Jezero se třpytí v poledním oparu.
Je k smrti znavený, kterého zatím ještě rozeznati dobře nelze.
Shrbený, pot z něj lije proudem.
Otočí se. Slunečný den protkne bouřkový mrak obočí.
Pod očima kruhy, dlouho nespal, ubohý.
Vlasy přilepené k čelu, páchnou hlínou, prachem.
Že by Snape na bylinkách?
Je to on.
Tentokrát nesbírá kopretiny, nýbrž makovice. Z důvodu onoho, že pokud bude muset ještě jedinou probdělou noc poslouchat, jak Longbottomovy lektvary vybuchují ze spaní, nová čarokrrrrrásná učitelkaobranyprotičernémagiiužneproboha ho dozajista nedopatřením pozve na rande, než si toho stačí všimnout.

Makovice lucerničky svítí semena zlatě bíle černě hniloba a zápach v chatrné práchnivé posteli ústa otevřená bzučí v zastíněné tváři šílenství klobouk kokainu barevné cáry masa
Růže píchá krví trním slepá nevidí ze studny makovice v poli zlatavého klasu ruce šátrající nevinně pojď si hrát takhle to dělá maminka a tatínek a jejich malá holčička v horké slámě pij má malá bílá královno
Propadá se do snů tam a zase zpátky králičí norou mrtví králíci roztrhaní na kusy makovice hlav skřípění brzd vlak padá padá kameny lidi posetí jak za války a rodiče jsou mrtví Alenko šťastně až na máky

Otevřeným oknem prší dovnitř. Ledový vítr se vtírá do nozder.
Pčík.
Podrážděně si mne nos. Špatně se mu dýchá. Neměl tam chodit.
Shrbená ramena. Strniště. Špína kloubnatých rukou. Za to můžeš ty.
„Už nejsi jako dřív, mein Schatz,“ řekla mu a zapínala si přezky na střevících.
Pak mu věnovala poslední váhavý úsměv, a klap, byla pryč.
Chtěl ji zachránit. Zachránil by ji. Na sicher.
Ale teď? Když ho opustila kvůli jinému?
Plnicí pero skřípe pomalu, zvolna.
Když píše jméno své ženy, ruka se mu přeci jen chvěje.
Snad ji miloval.
Ist das die Schuld?
Vina. Povinnost. Dluh.
Deborah Hässel. JUDE.

Bloudí tmou, cesta trnitá, rudne krví ústa stesk vzdech v žilách chlad...
První kruh. otevírají se vrata. Neznámé tváře ho viní z žití. Nemá se jak hájit, nechce se kát. Pes. Josefe.
Druhý kruh. Překrásné panství, pevně uzamčené v listech papíru. Sex. Všechno je Klam.
Třetí kruh. Usíná a probouzí se cizí. Odpor. Hnus. Prach a bezmoc. Zborcené harfy tón.
Čtvrtý kruh -
Ne! Svět! Žena. Klenot. Diamant.
"Neruš mé kruhy!" vzkřikne Kafka zoufale, odhazuje pero, nevěda, že takto volali již jiný před ním a jiní po něm volati budou, dokud nebude objeven lék.
Dora odchází.
Poslední kruh - smrt povodeň krve.

Novorozeně
nic neví o jméně
a nezná důvody
prostě se jen tak narodí.
A roste jako ta květina, tvoří si svou živnou půdu, nadýchanou Slovem, zavlažuje prázdnou mysl sny.
Svět neuronových vláken, příběh návratu, zapomnění. Já, já, já!
ČTI! pOLOŽ Se.
POvíDEJ.
NEPLač.
Krev. Hlas. Nádraží. Vlak. Úsměv. Vztah. Myšlenka. Ty.
On. Proč? Včera. Mladý. Kdysi. Spi. Sni. Kniha.
Svět. Hlava. Oko. Modrá. Láska. Nenávist. Jdi. Sex.
Dětství. Otec. Sám. Jsem. Nejsem. Musím. Nedám. Neodejdu. Nevydržím.
Odcházíš. Plyšový. Kufr. Jmenovka. Beze jména. Plyn. Sestry. Smrt.
Sen.
Zázrak knih.
Zázrak pochopení světa lidské mysli.
Zázrak, který přežil.
A který zrodil sen.

Vzbudí se brzy ráno, nechápavě se rozhlíží.
Všechno ho bolí. Nohy, ruce. A hlava! Jako kdyby mu do čela zabodávali trny.
JEDEN PO DRUHÉM JE NĚKOMU ZARAZÍM HROZNĚ STRAŠNĚ PŘÍŠERNĚ HLUBOKO.
Krok. Bodá ho v boku.
AU. Já chudák.
Vylézá ven, slunce pálí. Padá.
Zkouší vstát. AU! Kde jsem se na co napíchl?
Nakonec to vzdává, potupně se plazí za nejbližší keř a tam činí vše, co je nutné učinit.
Pak se zmučeně obrátí na záda a zírá na jasnou oblohu.
Ještě JEDNOU budu někdy slavit něčí bar micva. Šmarjá panno, teda sorry, mami, už nikdy nebudu chlastat. Blbej Jidáš.

Žil, byl jeden pěkný pár, ona princezna, a on byl král.
Byl malý a nemyslel si o sobě nic hezkého. Bál se, že ho princezna opustí a on už nebude mít nikoho.
Měli se velmi rádi, a chovali se ve vzájemné úctě.
Ona ho bila. Nikomu to neřekl.
Bydleli spolu v krásném paláci, oni a jejich psí smečka.
Král moc chtěl děti. Ale princezna ne.
Nakonec král princeznu požádal o ruku.
Hodila po něm vázou. Měl podlitinu ještě týden.
A žili šťastně až do smrti.
A když už to král neunesl, vydal se k přehluboké propasti a skočil do ní.

Na topole nad jezerem
seděl vodník podvečerem...
Hajej, dadej, mé děťátko,
můj chlapečku milý,
dneska já tu s tebou budu,
než se den k dni schýlí.
Hajej, dadej, mé děťátko,
rybky tiše plavou,
slunko zlatě, měkce svítí,
přímo nad tvou hlavou.
Hajej, dadej, mé děťátko,
nesmíš plakat, synku.
Nesmíš marně toužit v bahně.
Čekáš na maminku?
***
Hajej, dadej, mé děťátko,
plakej, sténej, křič,
musíš volat, musíš přivést
tu, která je pryč.
Hajej, dadej, mé děťátko,
půjdem' na procházku,
ukázati tvé mamince
moji, tvoji lásku.
Hajej, dadej, mé děťáko,
z vody vane chlad.
Moje žena zradila mne,
ty teď musíš spát.

End of story. Enough is enough.
My life has been very exhausting. Mastering all the arts of a good housewife.
And still not satisfied. Angel of the house, and nothing inside.
No. Never an angel. Nemesis, now.
Can I have my own life, please? "Christabel!" he cries pitifully.
I have no idea what to say. I am scared of him, of myself. I want to fight, though.
Please, let me go. Preaching freedom.
Alienation is not a way of life.
Three days. Three days left, then I will leave this house.
I will go.
On my own.
New life ahead.

Nerozhodně obcházím kolem. Je jich tu tolik! A všichni ke mně mluví, a prosí a vemlouvají se a snaží se upoutat pozornost.
"Pane? Pane! Já, tady!"
"Haló, tady jsem! Jsem z nich ten nejlepší a nejsilnější!"
"Já už jsem byl všude možně, to byste ani nevěřil!"
A pak ho uvidím. Choulí se v rohu, malý, nenápadný, strašně starý. Když přijdu blíž a pohladím ho, jako kdyby ožil.
"Prosím vás, pane, pošlete mě až na konec světa," šeptne. "Jinak tu zrezavím a rozpadnu se."
A v tu chvíli vím, že to je on.
Jako první ze všech projedu Hedvábnou stezku trabantem!

"Dnes to praskne," šeptali si všichni. "Tohle už starý pán nezvládne."
"Nestačilo, jak ses zkouřil s tím tlusťochem a viděl holubičky, co dělaly chichí! Ty ještě provedeš tohle!"
"No tak mi rupla kapsa!" odsekl. "Nedramatizuj, tati, jsou to jen kuličky!"
"Já ti dám kuličky! Moje nová sluneční soustava!" zaryčel vousatý muž.
"Ale tati..."
"Ticho! Marš dolů a nevracej se, dokud nedostaneš rozum!"
Ježíš smutně odešel.
A chudák Bůh netušil, že nejenže rozum nedostane, ale ještě k těm nesmyslům o lásce a míru, co mu napovídal "tyjo, hustej matroš, kámo, to je úplná nirvána!" přesvědčí tisíce dalších lidí a založí církev.

Kdysi dávno do města přišli cizinci.
Dostali dary nevídané, i jídlo, střechu nad hlavou.
Zpočátku byli laskaví. "Máme vás rádi," říkali. "Jste naši přátelé. Chceme mír."
Chodili volně po městě, a zalíbilo se jim mnoho pokladů.
Tu začali mluvit jinak. "Přinesli jsme vám kulturu," říkali, "a víru v pravého Boha. Poslechněte."
Lidé odmítli. Měli své bohy, kteří je opatrovali, a své tradice, kterou ctili.
Zaleskly se kyrysy, zatřpytily meče.
Usmívali se, i když zabíjeli. "Šíříme království Boží na zemi," říkali každému zabitému. "Mír a lásku."
A Bůh se odvrátil a plakal zlaté slzy, že zemřel na kříži za nenávist Cortézovu.

Bim
bim bam
jsem sám
sám
zvoň jen zvoň
sám
dech žár
dech žár
Prach sem prach ven
prach vzdech prach
vzdech
bim bam
bim
bam
Ha! Tam
bim bam
je tam
a dýchá prach
tak krásná
tančím sám bim
bam
Bim bam
a řev chlad
a sám a dech
Pojď
Bim bam
bim
bam
Pojď sem
krásná
nejsem sám
jen sám
s tebou bim
bam
Bim bam
proč ven
proč tam
ne sám,
NE!
sám...
bim bam
ten zvon
je sám
jsem sám
tak leť!
jen leť!
Bim bam
zas sám
Ne sám.
Tebe mám.
Bim bam
...
srdce prach.

Ha! Tančit chceš s námi, ty mrzký smrtelníku,
ký stvořil nás perem, a duši spolkl vmžiku?
*
Krásná jsem byla, než zošklivil's mi zradu,
A dýkou poranil! Já nechtěla, než žít!
Snad příčinou nejsem hrdého Maura pádu!
Však zoufale bloudím, a nenacházím klid!
Já nikdy nebyl nenávistný a žalný!
Nu, dobře, semtam jsem zabil lidí pár...
Což můžu za to, že, v uchu lektvar kalný,
senilní staroch si nechal dánský cár?
*
Tu stíny hrrrrr! Vpřed! A v obavách a hrůze,
kvílely vzteky, a zdupaly svět v prach.
Shakespeare, sic spící, přec' zalitoval tuze,
že vdechl život všem vrahům ve svých hrách.

HAM: Tak odešel. Hmpf. Nevděčník. Clove! Tak si budu hrát.
Ticho. Popelnice jsou zakryté. Ozývají se z nich zvuky dušení.
HAM: Dále! Kdo je tam?
Pootevřenými dveřmi vletí dovnitř vrána. V zobáku nese kousek šunky. Pustí ho na zem a ozobává ho.
HAM: Ham!
HAM: Hm. Klove. Kdo by nekloval.
HAM: Clove!
POPELNICE: Chci svoji švestičku! Ham!
HAM: Ty ještě žiješ?
VRÁNA: Kráááááák!
Hopká blíž. Šunku upustí Hamovi na nohu.
HAM: Klove!
Zvedá šunku. Strčí ji do pusy.
HAM: KREV! Clove!
Vrána se přiblíží. Otevírá zobák.
VRÁNA: HAM!
HAM: Šátrá kolem.
Vrána mu vyskočí na koleno.
VRÁNA: KLOV. HAM!
Řev.

Žil, byl jeden pěkný pár, ona princezna, a on byl král.
Byl malý a nemyslel si o sobě nic hezkého. Bál se, že ho princezna opustí a on už nebude mít nikoho.
Měli se velmi rádi, a chovali se ve vzájemné úctě.
Ona ho bila. Nikomu to neřekl.
Bydleli spolu v krásném paláci, oni a jejich psí smečka.
Král moc chtěl děti. Ale princezna ne.
Nakonec král princeznu požádal o ruku.
Hodila po něm vázou. Měl podlitinu ještě týden.
A žili šťastně až do smrti.
A když už to král neunesl, vydal se k přehluboké propasti a skočil do ní.

Maminka
...je malá, kulatá a má přívětivý čenich. Stará se o všechny, kdo se mihnou kolem domu, a nic ji nevyvede z míry. Dokonce ani to, když její syn přivede z výletu čtyři úplně neznámé tvorečky a kotě.
... je světlovlasá a vysoká, má modré oči. Hodně často líbá a objímá. Chodí oblečená prostě, ale vyzařuje z ní teplo. Čte pohádky na dobrou noc a neustále opakuje, jak svoje děťátko miluje.
... jinak také Ta tlustá kráva. Její náplní života je zabránit synovi, aby konečně vyrostl. Nikdo ji nikdy neviděl.
... je překrásná a velice zlá. Chodí oblečená v černém a nenávidí zrcadla.

"Sedm lidí mělo test bez chyby!" prohlásí usmívající se učitel angličtiny. "Pojďte si pro odměnu!" Rozdává Mozartovy kuličky. Pak začnou probírat domácí úkol - popis oblíbené historické postavy. Student dychtivě čte: "The person I admire the most is Franz Ferdinand d'Este..."
****
Přichází zamračená. Studenti poposednou. Učitelka zatřepe svazkem testů.
"Tolik nedostatečných! Sedm lidí na konci roku propadne z účetnictví! Copak jste se vůbec neučili?" vyčítá jim.
Hledí na ni bezúsměvné obličeje.
"Sedm kulí jako v Sarajevu," šeptne jeden z postižených studentů. Učetnictví v jejím podání skoro nerozumí.
****
Nezávislý pozorovatel by řekl, že rozdíl mezi dobrým a špatným učitelem nikdy nebyl patrnější.

Je nenápadný. Vmísí se do davu, usmívá se, hezký muž.
Nikdo ho nezná. Nikdo jeho pohled neopětuje. Všichni jsou zděšení, protože centrem města otřásl výbuch, a tak si ho nevšímají.
Obloha je modrá, vlnky se stříbřitě třpytí.
Vystupuje.
Tři... dva... jedna...
Horké vzrušení.
Krev, výkřiky. Chlad.
Extáze.
Prosím... prosím, ne!
Záplava endorfinu ho nadlouho pohltí.
Pomalu se probírá.
Vrací se do klece vlastních myšlenek.
Později si nevzpomíná, co přesně se dělo.
Je ale fascinován tím, co vyvolal, je šťasten, stal se legendou, náhle ho zná celý svět.
U soudu dostává 21 let.
Na ostrově Utoya zabil osmdesát pět nevinných lidí.

Hlína po kapkách stéká do úst těm, kteří naslouchali,
solit chceš krví, a rád bys jedl chléb.
Zhynuli v bouři, a pranic se nenadáli,
že do temna je vede, kdo zkoval první hřeb.
Seděli jsme u moře a zpívali. Ledový vítr krutě nás bičoval.
Voda byla kalná. Ještě včera příliv ji odíval do modré a zlaté.
Ztichlí hleděli jsme do vln.
"Otče, pláčí ti námořníci rum?" tázal se náhle syn.
Poděsila mne jeho otázka, podivil jsem se a zachmuřil, však když můj zrak padl na vodní hladinu, pochopil jsem.
Moře vyplavilo první mrtvoly Teleri.
Oči měli prázdné a slzeli krví.

Nejprve rozličné hony a plesy, běh, tanec, lov a slast s puškou v náručí.
Když jim zemřeli rodiče, nerozuměli. Pokusili se ze začarovaného zámku utéci, štváni skleněnými pohledy slepých.
Rakousko je přivítalo křivým úsměvem.
Pak už nebylo kam utíkat.
....
Jménem tohoto tábora vás zde vítám. Stejně jako naši vojáci v cizině bojují za naši vlast, tak i vy zde budete tvrdě pracovat, abyste přispěli k jejímu blahu. Na konci války bude každý posuzován dle svých zásluh.
....
Od latríny k latríně.
....
Běh na dlouhou trať.
....
Halt! Gehen! Halt! Gehen!
....
Přežili. Ale předčasné smrti, způsobené strádáním v koncentračním táboře Dachau, stejně neunikli.