Moje články

Sešli jsme se tu dnes, abychom uctili památku hrdinky. Stála při nás v dobách zlých i horších. I teď, v okamžiku svého odchodu nám pomáhá vyrovnat se s požadavkem Asociace.
Narodila se spolu s mnoha ostatními v přetechnizovaném světě, z něhož jsme jí vysvobodili a umožnili dozrát zde, v lůně přírody. Když nadešel její čas, rozhodla se obětovat pro lepší svět. Několik hodin mi opravdu připadal snesitelnější.
Nyní, když jste na ni zaznačili podoby těch, kdo padli při záchraně vašich světů, vás žádám o minutu ticha za vaše klaďasy a za tuto láhev vodky. A tvařte se aspoň trochu provinile!

Padám.
Snad postrčený z útesu? Řítící se z hory? Co se stalo? Kam se řítím a proč můj pád trvá tak dlouho? Prosím, chci dopadnout, ať už to skončí! Sténám.
Náhle na svém těle pocítím zvláštní chlad. Kde jsem? Co se děje? Ach bratře! Už rozumím...
Očišťuji se od hříchu, trpím za vše, co jsem kdy spáchal, ale už brzy budu čistý jak bílá holubice, jen vydržet, nepodvolit se bolesti, nenechat se ďábelským mámením srazit do pekel, mé utrpení by pak bylo věčné.
Vydržím! Zbavil jsem své tělo prvotního hříchu, přijal velkou pečeť naší společnosti.
Jsem skopec, věrný následovník Krista.

Že se rouhám? Že pokorně se před ní neskláním? A co má být? Já nemohu se před ní sklonit, když celá se k ní tajně vzpínám. Já bláznivá, jež miluji bohyni! Soupeřit s ní? To ne. Ale mohu jí ukázat, co umím, mohu se pokusit ji okouzlit, není přec z kamene jak její sochy. Snad je v ní aspoň kousek z jejího otce a může vzplanout láskou k smrtelnici.
Ano, to zobrazím. Jejího otce vlečeného vášní, olympské mocné v jejich radovánkách, rozehřeji její srdce, složím hold jejímu původu, dokážu, jak umím tkát, já, její žačka, toužící stát jí po boku

Vláčí Turčín starku vláčí
po hroblině po bodláčí...
Turecký nájezdník zpitý vítězstvím. Bez kořenů, bez budoucnosti, dřív vzýval jen válku. Teď ho doma čeká manželka a synek. Vede mu chůvu. Budou si žít dobře, v zemi turecké.
Stařena, otrokyně, raději zemřít než vytrpět tu hroznou cestu, nemá už nikoho, muže zabili, syna kdysi vzali, poturčili, odvlekli, jako teď vlečou ji. Vidět tak ještě jednou syna a pak složit kosti, tady, doma, v zemi uherské.
A bodláky pod jejíma bosýma nohama, lačně pijí krev a pokyvují fialovými hlavami do rytmu písně o poutech mezi matkou a synem, platných ve všech zemích.

Kapitán má depku. Já se mu nedivím, mě to popravování tehdy taky vzalo, ale aspoň vím, čím ho rozveselit. Jen ještě kousek jižněji...
*
Zakotvili. Podle navigátora už byl Magalhãesův průliv nedaleko. Kapitán nařídil důkladnou prohlídku lodí a doplnění zásob. Poskakovaly tam jakési černobílé nelétavé husy, snad budou k jídlu. A Fernão vyzval Drakea k procházce.
„Podívejte se na ně, kapitáne! Vidíte, jak si vykračují? Jako nějaký vážený obchodník, co se kolébá ulicí, přes pupek nevidí na nohy a rozmachuje se ručičkama, aby náhodou neupadl.“
Fernão napodobil houpavý krok tučňáka, párkrát zakvičel a zamával rukama. Francis Drake se docela nepatrně pousmál.

Sejít se. Šli dva, šli tři, dva, tři, čtyři, moc. Víc je víc, ale mít moc nad moc lidmi, to chce moc moci.
Vybrat si. Duté bubny nejvíc duní. Židle, podlaha, praktikábly, výkřiky z třísek tříbí sluch.
Připravit se. Srovná-li Julie naolejované koleje? Srovná si Saša šosy a zčeše vlasy z čela? Srovnáme dech i tep.
Začít. První rytmus. Mezi úderama má má máma malý bubínek. Mezi úderama proplítáme další údery.
Přidávat se. Ťuknutím, tlesknutím, výkřikem. Ranou, plácnutím, slovem. Spadla maska a sklapla. Pod maskou nic. Rána, facka, urážka, rána, facka, urážka.
Dav zhypnotizován, topí se v kolektivním vědomí. Řve.

ESTRAGON: Už se setmělo a on nikde.
VLADIMÍR: Myslíš Godot?
ESTRAGON: Kdepak Godot, myslím toho kluka.
VLADIMÍR: Ty nevěříš, že Godot přijde?
ESTRAGON: Sedím tady? Sedím. Čekám? Čekám. Věřím?
[prasknutí větvičky]
VLADIMÍR: Slyšels to taky?
ESTRAGON: Nepřerušuj mě!
VLADIMÍR: Co když je to on?
ESTRAGON: Říkal večer.
VLADIMÍR: Mohl se zdržet. Je tam někdo?
ESTRAGON: [změněným hlasem] Anoo!
VLADIMÍR: Jste to vy, pane Godote?
ESTRAGON: [změněným hlasem] Neé...
[mečení kozy]
[zvuky zápasu]
ESTRAGON: Pusť mě, Vladimíre, to jsem já.
VLADIMÍR: A tohle?
ESTRAGON: Buď je pan Godot sám rohatej, nebo tomu pasáčkovi utekla koza.
VLADIMÍR: Vrátíme ji?
[krátké zamečení]
[úder]

„Tohle je náš konec!“
„Kam jsi nás to dovedl?“
„Vojsko už se blíží.“
„Zemřeme tady a nikdo nás ani nepohřbí.“
Zvuk kopyt koní duní plání, neodvratně a bez slitování, stejně jako vojáci vpadnou mezi naše stany a pobijí nás. Už brzy, už jenom chvíli. V zádech máme moře, není úniku.
„Vemte své věci a rychle za mnou!“ volá náš vůdce.
„Prchat?!“
„Proč?“
„Stejně neuniknem!“
Mnozí pochybují, ale balíme všichni.
Utíkáme na samotný břeh, vlny olizují opánky nejrychlejších z nás.
Smrt před námi, za námi i v očích.
Mojžíš pozvedá hůl.
Kráčíme po dně mořském, v srdcích opět naději a víru.

Zvonek zněl ostře a výrazně, jako mince vyhozená do vzduchu a rotující v rudém světle zapadajícího slunce.
„Uličníci!“ vbelhal se do krámu prodavač.
Žádní rozpustilí chlapci u dveří, jen jeden zákazník.
„Červené balonky,“ pečlivě vyslovil a když kroužil hlásku o, prodavači se vybavila vzpomínka z dětství, jen tak proběhla mozkem a donutila ho otřást se. Zákazníkova ústa mu na okamžik připomínala mihuli, kterou mu kdysi podstrčil do postele starší bratr.
Vytrhl se z myšlenek a otočil se k polici.
„Červené mi zrovna došly. Mohu vám nabídnout nějaké jiné?“
„Můžete mi je nabarvit,“ odpověděl zákazník.
A pak... už jen ty zuby.

Toho dne se v Ankh-Morporku stalo něco neuvěřitelného. Kolík Aťsepicnu, nejznámější a nejvytrvalejší neúspěšný obchodník ve městě, začal prodávat něco, o co byl zájem, co fungovalo a pro co se kupci dokonce vraceli.
Při výslechu přiznal, že krabičky s čajem a semeny našel v jednom sklepě, zcela nestřežené a nikým nevlastněné. Stál na nich nápis primoclass lancelot, ale nic dalšího. Sklep byl prozkoumán mágy i představiteli všech městských náboženství včetně kněžky bohyně Dotčeny, ale k všeobecnému překvapení byl prostý veškerých okultních vlivů, zdivočelé životní energie i magických zdrojů.
Rostlina se ujala a začalo se jí říkat přímoklas rytířský, zkráceně špica.

"Mušketýr Athos?" osmělil se gardista. Hospoda byla sice poloprázdná, ale ta druhá polovina obsahovala hlavně mušketýry.
"Co mu chceš?"
"Já nic. Ale mám tu na něj zatykač. Jste to vy? Máte si to přečíst," podal Athosovi zapečetěný dokument.
Stýská se mi. A.
Athos sehrál rozhořčení, uklidnil kamarády a odešel s gardistou, kterému se dost ulevilo.
*
"Příště mi prosím pošli obyčejný vzkaz, Armande."
"Vzkaz jsem přece poslal."
"Ano, ale balil ho kardinál. Ten gardista tě musel pořádně rozčílit. Poslat ho samotného zatknout mušketýra..."
"Jenže tys mi ho nechtěl poškodit, a proto jsi přišel."
Přitáhl si Athose.
"A já tě potřeboval vidět."

"Ach - "
"Jestli uslyším jedinou narážku na to, jak jsi hluboko, tak vystoupíš a těch deset kilometrů nahoru si pěkně odplaveš."
"Jen jsem se protahoval. Je tu těsno..."
*
Před stírací mapou všech moří světa.
"Vždyť je to sotva špendlíková hlavička!"
"Příště řekneme Kolumbovi o trojrozměrnou verzi. Ale kam teď? Už jsme byli snad všude."
"A co vnitrozemí?"
"Zbláznil ses? Když se to nehoupá pod nohama, nemá to cestování šťávu."
"Já myslel řeky. Seženem kanoi a jsme za vodou!"
"Říká se na vodě. Ale háček budeš ty."
"Chceš mě mít pod kontrolou?" šeptne, přitiskne se k Frankovi a nechá se zezadu obejmout.

Říkals mi Benoni
očima jsi mi spílal
Tu cos měl nejvíc rád
do hrobu jsi skrýval
Z tvých synů nejmladší
však bez máminy sukně
s Josefem za ruku
a pořád trochu smutně
Když zmizel bratr můj
upínal ses jen ke mně
síly se ztrácejí
a zbělelo tvé témě
Svých synů otěže
však stále pevně třímáš
jdou kam jim přikážeš
a ty ve stanu dřímáš
Já z Ráchel jediný
teď zlomit chci tvou vůli
Simeon vězněný
mi spánek trhá v půli
Žádný benjamínek
dospělým jsem přec mužem
tvé vůli navzdory
jít do Egypta můžem
S tvým požehnáním
jít do Egypta můžem?

anglická literatura pro mládež
fantasy romány
školní prostředí
kouzla
anglická literatura
humoristické romány
fantasy romány
detektivní romány
draci
anglická literatura
humoristické romány
sci-fi romány
cestování
vesmír
anglická literatura
anglické drama
divadelní hry
milostná dramata
anglická literatura
detektivní romány
historické romány
dedukce
anglická literatura
americká literatura
grafické romány
mytologie
americká literatura
horory
přátelství
klauni
americká literatura
thrillery
záhady
Leonardo, da Vinci, 1452-1519
francouzská literatura
pohádkové příběhy
filozofické příběhy
vesmír
francouzská literatura
historické romány
dobrodružné romány
pomsta
francouzská literatura
dobrodružné romány
vědeckofantastické romány
ponorky
česká literatura
české drama
divadelní hry
sci-fi
roboti
švédská literatura pro děti
dobrodružné příběhy
fantasy příběhy
umírání

Terizio si mohl blahopřát. Zastihnout nejlepšího špeha v celém království nepřipraveného a zranitelného, to už chtělo nějaké schopnosti. Snadno prošel jeho ochranami, připlížil se k němu a k odhalenému hrdlu mu přitiskl blýskavý kovový předmět.
Nerliq vytřeštil oči.
„Chceš mě zabít?“ vydechl.
„Záleží na tvé odpovědi. Půjdeš se mnou a budeš mi sloužit?“
„Lákavá nabídka,“ protahoval to Nerliq.
„Rozhodnutí je na tobě, ale kdybys odmítl, následky by byly velice nepříjemné.“
„K obědu by byl chleba? Ano, můj králi, půjdu s tebou na ryby,“ zasmál se Nerliq a odstrčil Teriziovu ruku s třpytkou.
„Výborně. Vem dole podběrák a vědro a jdem!“

Bylo nad ránem. Lon Filigo, přítel a rádce krále Egazara, tvrdě spal. Do pokoje se vplížily dva stíny. Tiše se chichotaly a pošťuchovaly.
„Společně,“ zašeptal dětský hlas.
Lonovi do snu proklouzl mugul, odporný rozkládající se netvor, potácel se blíž a natahoval po Lonovi své pařáty. Uááá, zařval náhle a Lon procitl. Hrabal se z noční můry i z peřin, a když uviděl nezvané návštěvníky, zaklel.
„Tatínek vzkazuje, že za ním máš hned přijít.“
„A říkal tatínek, jak mě máte probudit?“
„No, možná jo, ale takhle to byla větší legrace, strýčku Lone!“
„Tak upalujte, haranti. A příště mi pošlete něco hezčího.“

Slunce pere do skleněných stěn. Vzduch tuhne jako jantar. Na pozadí zní hvízdání, jak z knihovnice stoupá pára.
Smrď dělá čest svému jménu. Razítko na úřední dokument dnes nefalšuje sérií skenování, ale kreslí ho v Malování.
Paní Stražuchová odkládá čepici.
Pan Sachrcvičný vstává od počítače, podjíždí na všudypřítomném potu a úhledně se skládá do inovativní ásány.
Knihovnice podobna probouzejícímu se vulkánu povstává a jme se zbavovat regály starých štítků a stoleté vrstvy lepidla. S odvahou až sebevražednou otevírá pikslu s ředidlem. Zápach je ohlušující.
Bezdomovci v panice prchají.
Vedení se evakuuje do nejbližší pobočky výrobců klimatizace a vyplňuje expresní objednávku.

„Dalším nominovaným na cenu o nejkrásnější vyhlídkovou silnici je Slartibartfast!“
Moderátor byl profík. Neškobrtl ani o jedno er a každé té bylo na svém místě. Jmenovaný však musel uznat, že po předešlém archikvaktovi honosícím se jménem, na kterém by si každá pozemská klávesnice vylámala klávesy, bylo jeho jméno spíše logopedickou pomůckou pro děti, co si nedokážou zavázat tkaničku ani utřít nos bez toho, aby dané činnosti zaměnily, a skončily tak s vyleštěnými botami a zástavou dechu v důsledku slušivé mašličky na vstupu do dýchací soustavy, než skutečnou výzvou pro moderátora schopného tuto větu přečíst plynule, srozumitelně a na jeden nádech.

Lačníte po krvi. Toužíte lovit, bít, zabíjet. Odložit lidskost v hrozném opojení. Důvod už si pak najdete. Že zranil vaši pýchu? Ach, vy ubozí. A pláň zůstane navždy rudá krví.
Vám se zachtělo plného měšce. Ó, jak jste vychytralí. Neušpinit si ruce, a přece shrábnout vše: otcovu lásku, peníze i pokoj v duši. A mince vám budou chřestit jak okovy.
Mlčíte. Šoupáte nohama, uhýbáte pohledem. V davu, to umíte spílat a nenávidět. Ale teď jste tři. Tři nerozhodní, co zvrátí sílu na tu nebo onu stranu.
*
Nemožno pro vás změnit běh událostí. Zbývá jen čekat, jak tři krát tři rozhodnou

Hluk. Zpěv.
Dlouho jsme žily v tichu, nikdo pro nás nepřicházel, nedotýkal se zlehka našich hřbetů. Prý odjel do Paříže. Snad se tedy vrací...
Dusot kroků. Rány.
Rozletí se dveře.
„Podívejte! A všechny pro jediného náfuku.“
„Berte to všecko.“
Shrnují nás z regálů, halabala hážou do beden. Tlapy, co sotva držely kdy knihu, oči, co sotva přelouskají to jejich svoboda, rovnost, bratrství.
Jedeme do Paříže. Stovky vozů a ze všech koutů země.
*
„Tady to máte, šéfe.“
„Máme, nezapomínejte, na každou tu knihu máme všichni stejné právo.“
Když odejdou, rozhlédne se kolem.
„A já povinnost v tom zmatku najít nějaký řád.“

Pít.
Mech pod rukama a nebe nad hlavou, koruny stromů šumí jako smích...
Smála se.
Smála se a metala kletby a já...
Sama.
Jediná.
Samodruhá.
Kde jste byli, mí muži?
Čaroděj, král, oba tolik slibů.
Kde jste teď?!
Nemám sílu.
A chlapci ve mně, tak lační po životě, po mé krvi, berou si, berou...
Nevydržím...
Ztratit je oba?
Dát za ně svůj život? Život čarodějky, která se nechá nachytat, a ačkoli zvítězí, prohrává?
Není jiná cesta?
Aspoň...
Ne, nechci si přát jediného. Čaroděj, král... Oba chtějí dědice.
Budou ho mít. Magie, která ve mně zbýváš, dej mi syna.
Jediného.
Různookého.

Som tu a počúvam.
Tak jo.
[povzdech]
Tolik let, co se člověk nesnáší. Skoro celý život a pořád víc.
Skúste hovoriť v ichformě.
A najednou tu sedím a aspoň v jedné věci necítím ten proklatý doublethink.
Čo sa vo vás deje?
Dejte mi chvilku, musím to vstřebat...
[přivírá oči, nevěřícně vydechne]
Osm týdnů na psychiatrii, čtvrt roku na neschopence, antidepresiva, antipsychotika, spousta spánku, týden co týden na psychoterapii...
Ano, myslím, že teď je ta chvíle.
Jsem dobrá ve své práci
Jsem dobrá ve své práci a jsem zatraceně dobrá, že to dokážu říct.
Jedna zeď právě padla.
[žiarivo sa usmievá]