Moje články

Na někoho, kdo se dokázal nacpat do úzkých kožených kalhot, byl Ed pozoruhodně nešikovný, když došlo na punčochy. Stede mu je navlékl a neopomněl tu a tam využít příležitosti k doteku či polibku.

Hedvábnou košili si přes hlavu přetáhl sám. Látka splynula po těle jako chladné pohlazení. Ed se zachvěl.

Krátké, temně fialové kalhoty šly rychle. Pak vesta ve stejné barvě se složitou výšivkou. Stede si při zapínání knoflíků nemohl nevšimnout, jak výmluvně vesta obepíná Edovu postavu.

Stede pročesal Edovu hřívu prsty a hřebenem. Zapletl mu cop.

Kašmírová kravata zastoupila plnovous.

Kabátec, boty, hůlka se skrytou čepelí... Zrodil se gentleman.

Můj nejoblíbenější motiv vyprávění se nazývá To jsem já.
Složitě a květnatě ho definoval Thomas Mann v tetralogii Josef a bratří jeho, monumentálním díle o jednom příběhu biblickém a povaze příběhů všech.

Zjednodušeně řečeno, „To jsem já“ je tou částí příběhů, kdy se mocná osoba, dosud svoji moc z vlastních pohnutek skrývající, rozhodne vyjevit svému okolí, kdo je doopravdy. Následují obvykle dramatické reakce („od sklopení očí až po zdrcené padnutí na kolena“) a posléze akt odpuštění. Ten je poměrně zásadní. Jsme si jako čtenáři jistí, že k němu dojde, přesto necháváme nebohé postavy balancovat na hranici trestu a jeho prominutí.

Severuse vzbudil noční chlad.
Absurdní, pomyslel si studeně odchovaný Zmijozel.
Nicméně do ložnice táhlo. Záblesky úplňkového svitu tančily na podlaze.
Jistě.
Remus už zase postával na balkóně.

"Něco nového? Vyměnili ho přes den za kolo sýra? Je to ve skutečnosti Hvězda smrti? Spadne na nás, když ho přestaneš hypnotizovat pohledem?" zaskřípal Severus.
Remus se ohlédl, usmál se a pokrčil rameny.
"Promiň. Zkrátka se na něj nemůžu vynadívat, teď když ho díky jednomu geniálnímu mistrovi lektvarů, který neumí přijímat vděčnost, vídám jedině lidskýma očima."
"Pojď zpátky do postele, Remusi. Tam mi můžeš vděčnost projevovat dle libosti."
A vrátili se do tepla.

Stedův člun se blížil k Pomstě. Už byli zpozorováni a z paluby se ozývaly rozkazy.
"Připravte dělo! Pošlete je ke dnu!"
Stede vstal a zavolal nahoru: "Není to málo, strašlivý piráte? Není to málo za takovou zradu?"
Přízrak s mývalíma očima se naklonil přes zábradlí a zařval: "Jdi pryč!"
Stede se upřímně zděsil. Nečekal, že na lodi najde Edwarda, ale tohle nebyl ani Černovous. Tohle byl do hloubi duše raněný Kraken.
A Stede před ním musel v první řadě ochránit svoje lidi.
"Veslujte mimo dostřel. Jestli se do tmy neobjevím, najděte si lepšího kapitána," řekl posádce a skočil do vln."

Staré řečiště

Vypěstoval jsem obilí s klasy silnými jako lidská paže a doufal jsem, že budu odměněn. Dítě by jelo do Pekingu a já bych byl propuštěn domů.

Záznamy zločinců

Zničili mé obilí, připravili mě o vysněné rudé kvítky. Přišel jsem o všechno. Ani nevím, kdo to udělal, a nemám tedy koho udat.

Dítě nebes

A Dítě promluvilo: „Vykonal jsi dobrou práci, Spisovateli, ze které by vzešlo mnoho zla, protože by pak všichni museli zalévat plodiny svou krví.“

Nový mýtus o Sisyfovi

Balvan se kutálí zpátky dolů a kdo dokáže říct, kolikrát ještě budeme mít sílu ho znovu vláčet nahoru?

Neděle, večer
Kurevsky nejlepší den mýho života! Černovous se mi vrátil! Nad ránem mě přepadl v kajutě a dělal se mnou neuvěřitelný věci. Ještě teď kvůli tomu kulhám, ale klidně se budu po palubě plazit, jen když je zpátky. Kromě toho jsem s hůlkou docela šik.
Do prdele, ta vznešená, načančaná děvka se dostala pod kůži i mně. Ale je pryč, jeho krámy a většina jeho neschopné posádky taky. Na lodi zavládne tvrdá disciplína, o to se postarám.
Neděle, noc
Ta noha zatraceně bolí. Snažím se podvolit té bolesti a soustředit se na to, kdo mi ji způsobil. Nepomáhá to.

Za Máří Magdalénou jsme šli spolu. Ta už viděla úplně všechno a měla pochopení i pro nás dva. Napřed nám teda každému vrazila facku. Povídali jsme si a na rozloučenou nás objala.
Co se týče ostatních setkání, zůstal jsem v pozadí. Zpětně si říkám, že to možná byla chyba. Třeba by moji bývalí souputníci pochopili, jak to bylo myšleno s tou bezpodmínečnou láskou a nešířili další dva tisíce let takové bludy.
Ale ne že bych se vůbec nezapojil. Představte si nějaké to zjevení. Někde na okraji vašeho zorného pole stojím já a mávám duhovými pompony. Fana jako já fakt chcete.

„Ty... Černý rytíři... fakt z té kořisti nic nechceš?“
„Maurice mi stačí, díky, hmm... Locksley.“

...

„Přemýšlím, kolik takových velkých zrzavých bojovníků, co z dlouhé chvíle dobudou hrad, po Anglii běhá...“

„A?“

„Napadá mě jenom jeden a ten, pokud vím, trčí v Rakousku,“ žvaní Locksley do větru dál, ale na Černého rytíře se dívá velmi vážně.

...

„Taky dumám nad jednou věcí. Kolik je asi v Anglii zrzavých zbojníků, kteří na lusknutí prstů seženou menší armádu. A kolik z nich sídlí zrovna tady v Sherwoodu.“

„Takže jsme kecali oba, ale v průseru jsem jenom já, co?“

Richard poplácá Robina po rameni.

„Neboj.“

Je ráno.
Stáhne si vlasy do tuhého uzlu.
Nasadí si brýle a zachmuřený výraz.
Sveze se do zaměstnání.
Udělá si svoji práci.

Je večer.
Rozpustí si vlasy.
Sundá si brýle.
Čte si.

Žije sama pro sebe.

Je noc.
Sní.
Sní o tom, že jednoho dne někdo překoná ty hradby, které kolem sebe vystavěla, že je jednoho dne sama bude chtít zbořit.
Pro někoho.

Tak to jde den za dnem
Každé ráno natahuje staré hodinky, jejichž ručičky ji drží v minulosti.

Odjede do Liberce.
Ne výlet, ale seriózní služební cesta.
Svoje hradby veze s sebou.
Přijde o ně.
I o důvěru.

Počátkem všech problémů byl samotný název pořadu. Oslovovat Grega slovem taskmaster, Grega sedícího na zatraceném trůně… Mám sice svůj vlastní, menší, ale pořád jsem jeho úhledný asistent s tabletem a výrazem nakopnutého štěněte.

Dalším hřebíčkem do rakve byla dvojsmysly a narážky. Jste na pódiu s tlupou komiků, sranda musí být, ale může se to vymknout z rukou. Ani se nenadějete a líbáte se.

Pak si mojí submisivity všimli soutěžící. Co všimli, začali ji zneužívat! Zrodil se ubohý malý Alex Horne.

Když teď klečím vedle Gregova domácího trůnu, říkám si, jestli jsme to trochu nepřepískli. Ale víte co? Já jsem spokojen.

„Kapitáne, blížíme se ke konci světa!“
„Sožž…“ zamumlá napůl spící Fernão.
„Všechna voda se řítí do hlubin!“
Pracně poskládá význam anglických slov a vyhrkne, teď už docela vzhůru: „Cože?!“
„Musíme rychle něco udělat, nebo tam spadnem taky!“ křičí Francis a cukají mu koutky.
Fernão zabrzdí v půlce úprku na palubu.
„Franku, pamatuješ si, jak jsme probírali náš život v bezčasí, že jo. A jak jsem zdůraznil, že to rozhodně neznamená, že může být kterýkoli den apríl.“
„Ano?“
„A pamatuješ si, co čeká námořníka, který vyvolá paniku na palubě?“
„Ale to bys přece…“
„Ne, drahý, tobě jen naplácám jako nezbednému klukovi.“

Je to už měsíc co jsme svoji
Manželský slib nás spolu pojí
Já mladá dívka nevinná
A ty můj něžný hrdina

Je to už měsíc co jsme svoji
Než zmizíš pálit po orloji
Pojď se mnou milý prosím spát
Dokaž mi činy že máš rád

Je to už měsíc co jsme svoji
Já mám být ta která se bojí
Rozhodný musíš ty přec být
Můj milý pojď mě políbit

Je to už měsíc co jsme svoji
Přestaň rázovat po pokoji
Oděj se v roucho Adama
Ať poprvé je za náma

Pojď blíž můj něžný hrdino
Jen... to roucho je... Evino

„Pane strážmistře, mám pro vás,“ ztišila Ludmila hlas, „tajnou misi.“
Béďu to zaujalo, pro náročné tajné mise byl zrozen.
„Sepíšete mi, kolik takových Fanynek, co by si na Karla mohly dělat nárok, v Brně je.“
Béďa se zhrozil.
„Já jsem tu novej, nikdo mi nic neřekne, a pokud řekne a Arazím to zjistí... A dovedete si představit... to snad bylo jednodušší sepsat všechny ty kurníky!“
„Vy si určitě poradíte, strážmistře,“ usmála se Ludmila.

A Béďa si poradil. Nejvíc toho vyzvěděl, mezi chválením bábovky, od paní Šiktancové.
Vyhotovil seznam a úplně nakonec, aby to mohl hned zase odstřihnout, napsal Bedřiška Jará.

K pokusu budeme potřebovat kapalinu tvořenou atomy vodíku a kyslíku v poměru 2:1. Příměsi nejsou na překážku.
Tuto kapalinu vložíme do prohlubně ve tvaru válce rozříznutého na poloviny (řez je veden ve směru geometrické výšky tělesa). Prohlubeň by měla být umístěna v geologickém materiálu nižšího stupně tvrdosti, a to tím způsobem, aby se kapalina v prohlubni pohybovala působením gravitační síly z jednoho konce prohlubně na druhý.
Cílem pokusu je prokázat vztah mezi hlasitostí zvuku vznikajícího v popsaném modelu a schopností kapaliny erozně působit na zvolený geologický materiál.
Hypotéza: ve vztahu platí nepřímá úměra, tedy čím nižší hlasitost, tím větší eroze.

Výkřik.
Náraz o větev.
Sice mu vyrazila dech, ale dokázal se jí chytit.
Znovu se pořádně nadechl, až když na ní seděl.
Ledový klid by člověka neměl opouštět ani ve vyhrocených okamžicích, ten výkřik si mohl odpustit...
Trochu bezvýchodná situace.
Rozhodl se postupovat metodicky.
Samozřejmě.
Strom.
Dub.
Pravděpodobně Quercus palustris Reichenbachii, vzhledem k lokaci.
Irelevantní.
Je to medonosná dřevina.
Opět, irelevantní.
Je tohle stres?
Rád by tuhle myšlenku hlouběji prozkoumal, ale později, až si nebude připadat jako červík vyklovaný ze stromu.
Támhle by možná šlo přelézt z větve na skálu.
Watsonovi to vylíčí jinak.
Nebo se mu radši vyhne.
Prosté.

To jsem si tehdy náramně pohodlně neexistovalo. Máte leháro, nikdo po vás nic nechce, a najednou výbuch! Než jsem se rozkoukalo, už jsem mělo povinnosti.

Dobrá, řeklo jsem si, nějaké to vesmírné kamení se o sebe postará samo a stejně to všechno letí pryč. Jenže jsem se ani neohlídlo a na jednom tom šutru – ŽIVOT!

Dokud se ta drobotina šmrdolila ve vodě, dala se celkem ohlídat. Jenže oni začali z té vody vylízat!

Úplně nejvíc nejhorší jsou ale lidi. Vymysleli si na mě ontologii, vymysleli si fyziku, furt by mě zkoumali a popisovali a já, nebohé jsoucno, si ani nevydechnu.

Lup. Lup. Lup.
Bublinková fólie vydávala uklidňující zvuk a tenhle zlobr uklidnit potřeboval. Podoba moderního Birminghamu ho dost vyvedla z konceptu.
Koncept... Ano, odtud sem nejspíš -
"Hej ty tam!" zvolal bodrý, kudrnatý starousedlík, který zlobrovo počínání už nějakou chvíli pozoroval. "Mně se ten nákupák taky nelíbí, ale to neznamená, že ho můžeš ničit!"
Zlobr ho nevnímal a prorazil pár dalších bublin. Před Selfridges se sbíral dav.
Thomas Shelby obhlédl situaci a zmizel pro něco s větším kalibrem. Toho už si snad příšera všimne.
"Dejte na mě, přišel od Tolkienových," oslovil ostatní hobit. "Skočte tam někdo, ať si ho mladej odvede."

„A já jí říkám, nelítej tolik, někde se přerazíš, a co potom?“
„Moje vnučka je zrovna taková, představte si, že chodí ven z osady!“
„Ven?! Její rodiče ji pustí?“
„Prý na tom nic není. Pošetilci.“
„Já si ani nepamatuju, kdy jsem byla naposledy pryč z domu.“
„Však co venku, povídat si můžeme docela dobře tady. Jídlo nám přinesou. vlnu taky.“
„Ti dnešní mladí si myslí, že když vidí, můžou si vyskakovat. Ale kdyby na ně vyskočil trifid, to by mrkali!“
„Prý je už docela vyhubili.“
„To, že je nikdo neviděl, neznamená, že jsou pryč. O tom snad my něco víme.“

„Kde jste byla 6. července 1944?“
„V kině.“
„Na čem?“
„Pojistka smrti.“

„Kde jste byla 20. října 1945?“
„V kině“
„Na čem?“
„Mildred Pierceová.“

„Kde jste byla 2. května 1946?“
„V kině.“
„Na čem?“
„Pošťák vždy zvoní dvakrát.“

„Kde jste byla 18. října 1946?“
„V kině.“
„Neříkejte. A co dávali?“
„Temné zrcadlo.“
„Vymetáte premiéry. Na co vezmete mě?“
„Chcete jít se mnou do kina? Vy máte odvahu!“
„Madam, pro muže je očividně bezpečnější být s vámi v kině. Kdekoli jinde mu hrozí nehoda.“

20. března 1953 měla premiéru Modrá gardénie. Paní Whiteová na ni po dlouhé době opět přišla sama.

„Jak moc nešikovný bych měl být, pane?“
„Nebojte se toho. Musíte působit neohrabaně, bezbranně a roztomile jako sotva narozené hříbě. Pojďte, podíváme se znovu na ten plánek.“

Dobrá, tohle bude první zkouška. Předstírat nešikovnost musí být podobné jako hrát opilého. Pokud nemáte zkušenosti, prostě si to odkrokujte.

Agent FBI vykročí, zakopne o vlastní nohu a zřítí se svému šéfovi do náruče. Kávou ho polije spíš mimochodem.
„Nějak takhle, pane?“ zeptá se o zlomek vyšším hlasem a zamává řasami.
„Přesně takhle,“ zasípá J. Edgar Hoover spokojeně. Nadšení pana „Greena“ pro roli volavky je příslibem úspěchu. Jemu zbývá najít matčinu starou kuchařku.

V jedné polovině jeviště elevace z praktikáblů. Přichází EVŽEN, zametá, postupně zaplňuje praktikábly židlemi a vytváří tak hlediště přímo na scéně.

EVŽEN: Tak jsme přišli k takový velký mříži. Promoklí skrznaskrz, zmrzlí až na kost; celý hodiny, dny, noci, týdny...

Vejde INSPICIENT.

INSPICIENT: Evžene, moc to žereš a šprtáš se to úplně zbytečně. Za prvý absurdní drama, to by nás Martin hnal, tady se jede na jistotu, rozumíš, muzikály, adaptace, muzikálový adaptace, občas se vybere nějakej krotkej Shakespeare, a za druhý, tebe by stejně do hlavní role nikdy nikdo neobsadil, ty seš tady od kulis, tak se toho drž, jasný?