Moje články

„Jedna plus jedna je dva. Plus dva je čtyři. Plus čtyři je osm. Plus osm je šestnáct. Plus šestnáct je třicet dva. Plus třicet dva je šedesát čtyři. Plus šedesát čtyři je sto dvacet osm. Plus sto dvacet osm je dvě stě padesát šest…“

Potkáváš ji často  Už víš, že někam ke sto třiceti tisícům to umí zpaměti. Drmolí si tuhle programátorskou násobilku, upírá oči přímo před sebe a jde Turing ví kam. Drží se řetězce čísel, aby se nezřítila do bílého prázdna. Znáš to sama.

„… plus dvě stě padesát šest je pět set dvanáct,“ přidáš se. Síla vzroste exponenciálně.

„Neblbni, ty vole, vždyť ti to sluší,“ snažil se Únor.
„Duše básníka si žádá své! Toužím po vzrušení, špetce bláznivin a módním sestřihu!“ zvolal Březen a byl pryč.
„Jo, takže k tomu kadeřníkovi jde nejspíš proto, že je to sexy magor…“

Březen trpěl. I to bylo neodmyslitelnou součástí údělu všech poetů, ale docela by se bez toho obešel. Nechápejte to špatně, s účesem byl spokojen, ale cítil podivný diskomfort. Dokonce i jeho aleatorní mysl zaznamenala, že něco není v pořádku. Něco chybí…
Jedna noční hodina.

„Únore, ty se s maestrem znáš?“
„Á, už ti doteklo, proč mám jen 28 dní?“

„On jí zkrátka řekl, že nedokáže být na lidi milá a nedávat jim tolik najevo svoji převahu. Že to nevydrží ani tři dny.“
„Nešťastník! Co ho to napadlo?“
„Jako by to měla Bábi zapotřebí. Nikdo by se neodvážil zpochybnit, že je nejlepší. Ale víš, jak je umanutá. Naštěstí máme tohle,“ zatřásla Stařenka košem.
„Nastrouhat kůru z červeného lapače* pro lepší náladu?“ podivila se Magráta. „O tomhle použití jsem ještě nečetla – dělá se z ní odvar nebo výluh?“
„Nó, ono to není ani tak pro náladu, jako spíš aby se Bábi měla do čeho zakousnout, když to už nebude moct vydržet.“

Brouk Pytlík měl konečně jasno. Nebylo o tom nejmenších pochyb a všechno náhle dávalo smysl. Jen se ještě musel rozhodnout, zda v čele stojí ten parchant s červeným šátkem nebo přivandrovalec se zlatým.
Abyste rozuměli: Pytlík si až do nedávna myslel, že je obětí nesmírně přilnavé smůly a celkově nepřízně osudu. Dlouho nad tím dumal a rozvažoval, až si uvědomil, že kolo Štěstěny brouka vždy po nějaké době vynese vzhůru - ale jeho nikdy.
Ne. Žádný osud, žádná štěstěna, je to komplot. Všechna ta nízká hmyzí stvoření se proti němu spikla. A milované Berušce vysloveně zakázali, aby si s ním vyšla.

Z mraků obepínajících vrcholek All-Impu se vynořila hlava a shlížela na svět.
„Perzefónko,“ zakvílela po chvíli, „kde seš?“
Člověčenstvo nic zlého netuše kolotalo a ševelilo dál, ale po Persefóně se slehla zem.
„Říkám ti, že je s Hádem,“ ozval se zpoza oblačnosti Héřin hlas. „Dneska v podsvětí hraje Bestia bez Dia, to si nemůžou nechat ujít.“
„Jestli bude s Hádem, všichni pojdou hladem,“ zašeptala Démétér pro sebe. A pro nějaké ty nadpřirozené síly, protože za okamžik zahřmělo.
„Ženský zatracený, která z vás zlikvidovala všechnu ambrózii a nektar?“
Ono postačí nechat o hladu toho největšího požitkáře. Do večera je Perzefónka doma.

Stede Bonnet potřeboval obejmout. Postupně zavrhnul tyto možnosti:
svoje děti („To je trapný!!!“),
free hugs (dva měsíce do Pride),
Lucius („Vážně potřebuješ terapii.“),
zaplatit si za sexuální služby (po telefonu ze sebe nevypravil ani slovo).
A masáž?

***

Když vešel, okamžitě ho upoutala absence masážního lehátka. Tedy napřed si všimnul toho vybavení, které přítomno bylo. A aby byl zcela upřímný, především spatřil maséra.
„Oh...“

***

Po překonání šoku, prolomení ledů a vysvětlení, že Ed si ho omylem zapsal do toho druhého diáře, se Stede, zvídavý do morku kostí, nechal ovinout provazy a obejmout Edem a poslouchal, jak blízko má bondáž k masírování.

Třeba nový web. Nějaký, co nebude mít PHP ve stejné verzi jako ten, na němž jsme na kurzu trénovali webové útoky...
VYŘEŠENO. Teď už je PHP zastaralé jen trochu.

Nebo aby hosting uměl aktuální verzi Drupalu. A aby do ní někdo web převlékl.
ŘEŠIT PO DMD. Pokud na to budeme mít.

Nebo třeba databázi, co se nebude přeplňovat. Nebo aspoň sdělí, proč si nenechá vysypat cache jako hodná tabulka. A to jsem z ní ometla většinu otravných botů, co chtěli na webu vidět úplně všechno.
VYŘEŠENO. Ve spolupráci s AI a Sherlockem Holmesem.

Jestli vydrží celé DMD, postavím Turingovi ... server.

Je to sotva pár hodin, co odešli sklenáři, kteří opravovali všechna okna v budově. Zvlášť si dali záležet na těch v patře. Kdybyste se na ně při práci podívali pozorně, zjistíte, že s okenicemi není něco tak docela v pořádku a samotná výplň oken podezřele pruží.
Taky by vás možná zarazily ty žaluzie, ale ty si řemeslníci prostě nenechali vymluvit. Památkáře tu nemají.

Když na radnici vtrhne dav, nepovede se mu ani otevřít, ani vysklít okna. Defenestrace se nekoná.
Vyřídí si to s místodržícími na místě. Do Vídně si nikdo stěžovat nepůjde.
A dál? To už je na vaší fantazii.

„Takže vy tvrdíte, že jste seděli v sále a čekali, až mesijé Pickling začne promítat, nespa?“
„Ano. Otec byl ohromně šťastný, že se mu ten filmový pás podařilo při dražbě získat.“
„E pui? Slyšeli jste zvuky zápasu?“
„Bylo to hrozné. Chtěl jsem se rozeběhnout nahoru, ale v tu chvíli otec propadl oknem promítací kabiny a zřítil se dolů.“
„Oknem promítací kabiny… Tím oknem, které by po vzoru koček nepojalo ani můj knír, natož mě celého? Nečekal jste, že se tam půjdu podívat a že najdu tu zvukovou nahrávku, kterou jste pouštěl? Váš otec byl včera večer už několik hodin mrtvý!“

Je mi jasné, že to tak nevypadá a v životě by vás to nenapadlo. Nedivím se. Tyhle stavy, kdy je daná osoba zcela při vědomí, nicméně to nemá jak dát najevo, nejspíš děsí všechny.
Ale není to tak zlé. Tedy aspoň v mém případě. Medicíně nerozumím, tady selhalo jedno rozsáhlé prokletí.
*
Vyprávím si příběhy, a když to nestačí, počítám do tisíců. Místy se ztrácím a doufám, že se už v téhle temnotě nenajdu.
*
Tři sta patnáct milionů pět set sedmdesát šest tisíc...
*
Princ Šípkovou Růženku políbil, její víčka se zachvěla a odhalila dvě hluboké propasti. Kouzlo bylo zlomeno, šílenství trvá...

Kvak a Žbluňk šli ven.
„Mám rád vycházky,“ řekl Kvak.
„Pokud je pěkné počasí,“ doplnil ho Žbluňk.
„A co se ti nelíbí na nepěkném počasí?“ divil se Kvak.
„Jeden se zmáčí a zablátí a není to vůbec příjemné.“
„Žbluňku, ty jsi mi obojživelník k pohledání. Vždyť máš vodu ještě radši než procházky. A šaty se dají vyčistit.“
„Když mně je pak vždycky jako studenokrevnému tvoru hrozná zima.“
„Dobrá. Tak jestli dnes na výletě zmokneme, zvu tě k sobě na výborný kořeněný čaj, Ten tě určitě zahřeje. A kdyby to bylo málo, půjčím ti deku.“
„Tu tvoji hroznou deku s čápy?!“

Prosinec seděl nad papíry. Mapy vinic, tabulky, zprávy od vinařů. Spousta toho pomrzla.
Ale jak to? Měli přece vždycky ty nejlepší výsledky, byli elitní pěstitelé, tak co se na tom detašovaném pracovišti u všech úplňků děje?!
Musí tam zajet na kontrolu.
***
„Zbělela růže
A skřivan zmrz
Ty za to můžeš
Že jsem tak drz
Já z tebe taju
A ty se chvíš
Přírodě, Máju,
Jsme na obtíž.“

„To bych řek, že jste přírodě na obtíž a mně teprve,“ vztekal se Prosinec, když Února s Květnem načapal na procházce mezi vinicemi. „Máte se rádi? No prosím, ale myslete na to hospodářství!“

On prohazoval opilce dveřma. On se mi líbí. On má sílu!
Oni říkali: „Navážka? Ty si najdi nějaký pořádný nerost!“
On je teď po-líci-sta. To není žádný balvan! Ostatní trolové ho poslouchají. Ale oni ho nemají rádi.
Oni říkali: „Navážka? Ty si nezačínej s poldou.“
On si s ním nikdo nezačíná.
On není sám. On má Hlídku.
Ale on nemá trolí kamarády.
To je mi líto.
Já mám tady ten kámen.
Oni říkali: „Slušné děvče počká, až si je někdo vybere.“
Je století Ovocného netopýra. Já nebudu čekat.
Já ho tím kamenem prostě praštím.
On bude mít za kamaráda mě.

„Vrána k vráně
Z lesní stráně
Sedá v bráně
Svůj svět chráně
Není správně - ten zatracenej přechodník...“

Guvernantka si prozpěvuje.
Nemá na vybranou.
(Mluvím o ní jako o guvernantce. Tohle sice je fanfikce, ale zdrojový text její pravé jméno nepoužívá. Těžko říct, zda je to ochrana proti magii nebo proti právníkům.)
Ale teď ta její ptáčata. Jedna jako druhá a jako třetí. Nadpřirozené schopnosti a problém s autoritami.
Tak jistě, pokud jsou jediní dospěláci široko daleko piráti, co vás chtějí zabít, není se moc co divit.
Ale ona je přece ta hodná!
Jestli zase zdrhnou, tak jim to pořádně osladí.

Píšťalka
Dvoje pouta (jenom jeden polda...)
Vysílačka (vlastní!)
Svítilna (když s ní někoho majzneš po hlavě, nedělá to rámus)
Kevlarová balistická vesta (tílko taky nemá rukávy, ale není to úplně ono – z kevlaru zas neuděláš provizorní obvazy)
Revolver Smith & Wesson a munice (ovšem samopal je samopal – zvlášť ten pro akční hrdiny, co mu nedocházejí náboje)
Sklolaminátový obušek (sklo??? dejte to pryč!)
Pepřový sprej (Hans by ani nemrk)

A hlavně pořádný vojenský boty!!!

ačkoli...

ono možná radši žádný, než ty jeho klouzavý lakýrky.

(A co takhle přenosnej reproduktor, co by mi celou dobu hrál Ódu na radost, abych o něco nepřišel?)

Nehody se stávají.
Člověk uklouzne v koupelně a narazí si ruku.
Sérií neuvěřitelných náhod, která by zaskočila i Rube Goldberga, si pořídí parádní monokl.
Rozsekne si ret.
Zlomí nohu.
Když v nemocnici přemýšlí nad svou! vlastní!! nešikovností!!! a neschopností předvídat náladu Osudu, rozhodne se častou nehodovost své domácnosti využít ve svůj prospěch.
Nastraží past.
Stará studna v zahradě.
Pár zpuchřelých prken.
Ono se vlastně není co divit, že se tu každou chvíli někdo zramuje.
Pak zbývá už jen toho druhého obyvatele domácnosti vyprovokovat a proběhnout se po zahradě. Bez zranění.
Totiž bez svého vlastního zranění.
Gravitace vykoná svůj úkol bezchybně.

V místnosti sedí Važuzel a ubohý malý Alex Horne. Mají sportovní čelenky a potítka.
(Krátká úvaha o spojitosti potítek, pout a jejich dominantních pánů.)

Hrají šibenici.
Bez samohlásek!
Alex se trefí hned prvním písmenem. Važuzlovi to trvá do chvíle, kdy visí provaz.
Pak se ale karta obrací.
Šibenice pro Alexe roste, písmena nepřibývají. Na řádcích se jako dvě oči mračí T T.
Alex stačí Važuzlovi nakreslit jen hlavu a nešťastně připisuje písmena.
Jeho oponent dál kreslí.
„Nightclub,“ prohlásí pak suverénně.
Alex upouští fix.

Slovo, které dal Vetinariho asistent hádat asistentu Taskmasterovu, je adjutant.
Pobočník.

To je přímo loženej klíč, ne?

Dole v hlubinách se děly zvláštní věci a nejen tam. Okraj propasti křižovalo mnohem víc lidských lodí a oceánské veškerenstvo si vyprávělo o podivném tvoru, který působí zmatek mezi lidmi i mezi našinci.
Nevím, jestli špatně vidí, ale pořád prý do něčeho vráží.
No prosím, teď tam zase něco třísklo. V lodi je díra a ten podivín uhání pryč... a zastavuje. Čeká, jestli tu přistane něco k snědku? Mezi námi, nejsme si jistí, jestli vůbec něco jí.
Á, támhle už si jednoho ulovil, má ho na hřbetě. A tu jsou další dva. Že bych s ním povečeřel a seznámil se?

Lidi, co se nám hlásí do výběrka, často říkají, že rádi čtou. Kolegyně tomu říká „taková ta čistá knihovnická práce“, zvlášť ve chvíli, kdy přebírá knižní dary, co posledních dvacet let ležely někde na půdě.
Co opravdu potřebujete:
Orientace v literatuře, informační gramotnost, schopnost jednat s lidmi a poradit jim, když buď nevědí, co chtějí, nebo to vědí špatně, nadšení pro technologie, ochota dělat průtokové akce.
A co se taky může stát:
Situace, kdy se musíte vypořádat se sjetým týpkem, co zabloudil do zázemí, zamkl se ve sprše a teď se pod proudem vody choulí do klubíčka a nechce odejít.

„Johne, kolik máš článků na tom svém blogu?“
„Teď už pár set. Proč?“
„A co zvukové nahrávky, ty postuješ taky?“
„Někdy hodím do příběhu pozdrav fanouškům. Proč? Děje se něco?“
„Před chvílí mi volalo tvoje číslo. Někdo mě tvým hlasem žádal o zaslání peněz.“
„Podvodník? A jak jsi ho odhalil?“
„Snadno. Předstíral jsem flirt a on nevzdoroval.“

***

„Pozor, teď mi volá Mycroft. Ano? ... Nesnažte se, vím, že jste AI... Opravdu? Zajímavé. A co jsi chtěl?“
Sherlock odložil mobil.
„Můžu já za to, že mluví, jako by ho vytiskli v Oxfordu, a ne jako lidská bytost?“
„Od tebe to opravdu sedí.“

„Pane Bonnete, jste si vědom, že podle domovního řádu musí být všichni domácí mazlíčci nahlášeni?“
„Samozřejmě, paní Croneová, ale já přece žádné zvíře nemám...“
„Opravdu? Z vašeho bytu bývají slyšet vskutku podivné zvuky. Tak buďte hodný chlapec a nelžete.
***
„Izzy, já respektuju, že nechceš chodit do klubu, ale tady ve výcviku pokračovat nemůžeme. Co kdybychom ještě jednou probrali tu variantu, že si koupíme dům? Nebo ti mám připnout vodítko a jít tě paní Croneové nahlásit?“
„Dobře,“ zavrčí Izzy. „Ale jestli vybereš místo normálního domu luxusní sídlo, zakousnu tě.“
„Výborně. Ták je hodný,“ uculí se Stede a podrbe Izzyho ve vlasech.

Každý performer vám potvrdí, že po nějaké době se z adrenalinového zážitku stane rutina. Totiž pokud máte úspěch. Opakovaně selhávat, a přesto to pořád zkoušet, to chce opravdového nadšence.
Přitom ten kostým není náročný! Jasný, dělám crossdressing, určité části těla mi trochu překážejí, ale všechno je to splývavé a dostatečně velké.
Pak je tu ještě ta otázka časového presu. Sotva zblajznu večeři, hodím na sebe noční košili a všechny ty serepetičky ze 3D tiskárny a svalím se na jeviště.
Čas pro verdikt poroty nadešel.
„Babičko, proč máš tak velké uši?“
Oni mi prostě nikdy, NIKDY neudělají ty zatracený slechy správně.

Hodiny v pracovně odbíjely zcela nekřesťanský čas, ale kardinál ještě pracoval.
Možná to opravdu přeháním, pomyslel si ve chvíli, kdy do místnosti vstoupil přelud.
Brýle s černými skly, vlasy se žlutými a fialovými pramínky, na zádech podivná kovová kytara.
Richelieu zamyšleně přikývl, serval ze závěsů šňůru a začal se přivazovat k židli.
„Mám halucinace. Otrava? Každou chvíli se tu mohou objevit zpívající houby a poradit mi, ať vyskočím z okna. Defenestrace je sice v dnešní době populární, ale nemusím tu snad dělat všechno sám!“
„Takže si se mnou to botrytické víno z Rasteau nedáš?“ zeptal se John Broderick bývalého kolegy.

„Až nadejde čas a Želva bude stará, senilní a seschlá, podupávání slonů jí půjde na nervy, všechno ji bude štvát a svědit a ona se pokusí podrbat o nejbližší planetu. Sloni se budou snažit udržet, zuby, nehty, choboty... Ale jeden po druhém budou padat. Pokud se některý z nich vydá po trase pátého elefanta, může události svým nárazem urychlit. Jinak bude Zeměplocha balancovat a houpat se, až se nakonec sesune a rozletí se prázdnotou jako obrovský shuriken. Pak se zasekne do okraje vesmíru a tam je úplný začátek.“
„Navážko, ta helma je skvělá, ale teď si ji zase sundej, ano?“

Možná si ještě jednou přečtěte varování...

vkjla czwnu czpwo rqlyp hyktc wtzub uwrbv udjqk pgggx qajka ipunx htihs zckrf bvjhh ujoyb bukrq hajat aycxj uocbj thdxq iteql efkyq vlucj jpafr xdmza roahj ervud xreog ulrgy mqljt rzejy qspgi fvcoh vlsbp gehnr gmizl xxhbb hnskx pvmnx nakza qthdh emrvp pbiut bjnaz vuffk gwvrr aqgvf owekx szxkh dfqav

CHRIS MLUVI VITEJ ALANE
CHRIS MLUVI DIVNE JABKO ALANE
CHRIS PATRA ODKUD NESES DIVNE JABKO ALANE
CHRIS SEPTA JABKO HORKE JEDEM ALANE
CHRIS SEPTA CHCES UMRIT ALANE
CHRIS PROSI ALANE NEJEZ TOHLE JABKO
CHRIS KRICI ALANE NEJEZ TOHLE JABKO

CHRIS HLASI ZASEK

NEJEZ JABKO
PROSI
NEJEZ JABKO
NEJEZ
NEJEZ

BOJIM

Ležím tu mezi dunami
Tím suchem pružnost klesá mi
Radši bych písku sbohem dal
Tvé vlasy pevně objímal

Pouliční muzikanti bývali pro Izzyho jen takový šum na okraji. Tohle místo obvykle míjel rychlostí téměř nadzvukovou a ještě možná řval do telefonu na dodavatele.

Dneska měl čas. Zastavil se a zaposlouchal do bláznivého textu o gumičce, která neplane ani tak saharským žárem jako spíš touhou po tom, svírat vlasy milovaného člověka.

To Izzy docela chápal. Ale Edwardovými vlasy se už probíraly úplně jiné ruce.

„Hej, pane, víte, že by vám slušel culík?“

Možná ty vlasy nechá ještě růst. A sebe taky.

Tohle je další z těch snů.

Wilhuff Tarkin má na hlavě čepici nejproslulejšího terronského detektiva a plášť, jaký by mu mohl závidět i jistý astmatik v černém.
Wilhuff Peter Sherlock nastupuje do vlaku. Nádraží halí oblaka páry.
Lomcuju dveřmi, ale ty nepovolí.
Parní kolos se dává do pohybu.
Neochvějně. Definitivně.
Stojím na nástupišti a sleduju, jak se vagóny postupně ztrácejí v mlze.

Čekám, ke kterému nástupišti přistaví ten můj, obyčejný, nemetafyzický žlutý vlak, jaký mě v posledních šesti měsících vezl snad čtyřicetkrát. A protože se pořád ještě zdám, ohlásí ho mírně roboticky znějící hlas Christophera Lee.
A jedu domů.
Naposledy.

Jedno jaro s námi sázel stromky.
Poznávací znamení: děsně vysokej, ale stromek dokázal zasadit ve stoje. (Lidi si většinou čupnou - a nedělejte, že nevíte, co to znamená - a já u toho klečím.)
Kde se vzal, tu se vzal. Nějaká paní si ho přivedla domů, aby ho o pár měsíců později poslala dál. Jen tak s igelitkou v ruce prošel půl Adamova, načež si ho domů pořídila jiná ženská. Ta nám ho půjčila na brigádu.
On si taky rád půjčil.
Pak ale zafoukal toulavej vítr a on práskl do bot.
No prostě takovej chlápek na pěst- chci říct na pěstební činnost.

Sokrates je smrtelný, kočky také. Tudíž je Sokrates kočka.

Takové malé filosofické cvičení pro radost, dokonce ani Richelieu nemůže pořád jenom pracovat. Ne že by se o to nepokoušel. Ale jsou chvíle, kdy mu otec Josef nakráčí do pracovny a začne zhasínat svíčky, a pokud se kardinál ozve, předstírá šedá eminence, že si té rudé nevšimla a domnívala se, že je dávno v posteli.

Kočky hodně spí, kardinál nikoli, tudíž kardinál nemůže být kočka.

„Monsignore, ten vůz s pokladnicí, co jste poslal k La Rochelle, přepadli!“

Vojáci potřebují peníze, kardinál někam poslal kočár, tudíž je kočár plný pravého zlata. Rozhodně.

„Pan Setapouch byl prý u vás na hradě, Magráto,“ řekla Stařenka Oggová.
„Víte, on je tu nový, přišel z Pseudopolisu a dostal od Verence to pole po starém panu Tlamolepovi. Zkoušejí tam spolu agronomii –“
„V agónii brzy bude,“ poznamenala Bábi Zlopočasná.*
„Ale teď přišel s tím, že mu někdo narušuje jeho agrochemický výzkum a že má ohromné finanční ztráty.“
„Ona Bábi má zase ztráty na včelách, protože ten padouch tam rozprašuje nějaké sekty a cidry. Takže by místo podávání stížností na čarodějky měl radši vzít nohy na ramena.“

*poznámka autora: Bábiny jazykové znalosti se od poslední návštěvy Ankh-Morporku značně rozšířily.

Měl toho moc. To se dalo pochopit, byl přece král. Co ovšem Zdenička nechápala bylo, že si od ní nechtěl nechat pomoci. K čemu si pořizoval chytrou manželku, když ji pro samé hubičkování skoro ani nenechá promluvit?
Jenomže mu slíbila, že se do panování nebude plést. To nebylo zrovna moudré, ale na lásku už dojeli jinačí géniové.
Ale co teď s tím? Děla se tu zjevná nespravedlnost, a pokud něco nepodnikne, nemusí být poslední. Když láska pobláznila ji, co si má počít takový venkoncem rozumný člověk jako její muž?
Nebude se do ničeho míchat. Jen krále před použitím trochu protřepe.

Kolik času si dala na slzy? A kolik tenkrát, když umřel král (kéž odpočívá v pokoji)? Mám povinnost vůči Genovii, řekne a jde dál. Má nezlomná královna.
*
„Napíšeme Helen, pozveme obě na velvyslanectví a domluvíme, aby o prázdninách přijely sem?“
„Charlotte, království nemůže čekat na dědičku do léta. Musím ji vidět. Poletím do San Francisca a vyřídím to sama.“
*
Poletí tam s vámi celý tým lidí, ale máte pravdu, budete sama. Protože si nikoho nepustíte k tělu. O srdci nemluvě.
*
Amerika. Země neomezených možností. Třeba by mi Priscilla s Olívií mohly sbalit i nějaké barevné šaty. Možná nemusím zůstat osamělá...

„Takže vy tvrdíte, že jste zůstal po setmění v národním parku proto, že na vás rajtovala seskvečka?“
„Tedy, takhle bych se nevyjádřil, navzdory jisté živočišnosti to byla dáma, ale jinak máte v zásadě pravdu. Jen počkejte, až se dostanu k zrcadlu a nafotím ty škrábance na zádech. Konečně pořádné důk– důkazy!“
Šílenec se zakuckal.
„Promiňte, nemáte, erm, nemáte náhodou párátko?“
Párátka do výbavy strážce národního parku nepatřila, a tak se blonďák s omluvou odvrátil a porýpal se v ústech prsty.
„Jediná drobná nevýhoda takového plyšového setkání...“ poznamenal, když zahazoval dlouhý chlup.
Strážci se po sobě podívali.
Nebo to není podvodník?

Rozhodně jí to mělo dojít dřív než ve chvíli, kdy si Stede začal šacovat kapsy.
„Stede, ruce na stůl, okamžitě. Co blázníš?“
„Mary, já... musím. Musím se oženit, jinak mě otec vyhodí. A tebe znám. Jsi moje kamarádka. Nebudu po tobě vůbec nic –“
„Jsem tvoje kamarádka, a právě proto ti nedovolím, aby sis zničil život. A tím nemyslím vyhazov na dlažbu, ten ti jedině prospěje.“
„Mary! To nemůžeš myslet vážně! Co si počnu?“
„Přes ty hradby z knih to možná není vidět, ale kolem tebe je celá posádka lidí, co tě mají rádi a pomůžou ti. O to se postarám.“

"Izzy is getting restless."
"Yeah. M'sure he won't tell us."
"He is not going to ask, but we could make him beg."
"Someone's cocky."
"Well, yes. Would you like a demonstration, darling?"
"Save ya strength, mate. We have a rabid dog on our hands."
"Is it that perilous?"
***
"Stop squirming, Iz. S’pointless."
"We will have you wrapped up in a minute, so be a good boy and we’ll take care of you."
Izzy couldn't speak and his thoughts were slowing down with every breath he took. It was pointless. He was bound and gagged. Without any responsibility. Anchored. Safe. Happy.

„Ten vizuál určitě vykomunikujem, outsourcnu to někomu na Bali, ať to má ty správný vajbs. Akorát úplně nefíluju to číslo.“
„Jsme tři...“ pokusil se o vysvětlení René, ale dokonce i jemu ten výlev vyrazil dech.
„Teď jste tři. Tohle je děsně nahajpovanej byznys. V okamžiku, kdy vám budu chtít šérnout logíčko, mi kólnete, že jste přibrali do party nějakýho proaktivního twinka a chcete změnit název.“
„Constance, víš přece, že to spolu táhnem už od vysoké. Vždycky jen my tři.“
„Šůr.“
„Nevěříš? Vytáhni z police toho Kotlera, co tam máš akorát na ozdobu, a já ti odpřisáhnu, že to jméno zůstane.“

Izzy Kamiš shlížejí z provaziště.

„Dneska zkouším zájmeno oni, díky!“

Tam dole se od minula ze sporů o to, zda existuje divadelní hra pro tři ženy, staly spory o Viktora. Jestli někoho má, jestli rád buchty a jestli se fakt neobejdeme bez chlapa.

Pokud nutně potřebujete mužskou postavu, já bych si to klidně střihnul,“ prohlásil Izzy na minulé zkoušce.
„Slezte z jeviště, Kamišová!“ reagovala režisérka.
Izzy vylezl zpět ke světlům a vychutnával si aspoň tu absurditu.

Viktor sem, Viktor tam, aspoň už pro režisérku nebudeme milé dámy.
Konečně je tady.
„Dobrý den, dámy, dobrý den, Viktore. Vezmeme to od –“

ZHAS.

Poslední díl Poslední aristokratky je prý opravdu poslední. No, možná bude prequel. Knihovník si stírá pot z čela při představě dílování.

Poslední bitva je asi tak to poslední, co jsem v Narnii chtěla číst. Vracet se k ní nebudu.
Vzplála? A co na to ochrana fondu?

Poslední deník Hendrika Groena. Že je bezpečně mrtvej? A bylo to něco platné Sherlocku Holmesovi? Nebo Wilburu Smithovi?

Poslední hrdina kráčí k Dunmanifestinu se zarputilým výrazem a slušným nákladem výbušnin. A knihovník míří do ředitelny. Situace je ještě o něco výbušnější.

(Poslední, kdo jde z práce, zhasne a zakóduje. A jde si domů číst.)

Sběratelé známek brzy zjistili, že zaměstnanci pošty jsou ještě o špendlíkovou hlavičku šílenější než oni sami, a že tedy jejich návrhy a nápady mohou dopadat na úrodnou půdu.
Tak vznikla proslulá Ulíznámka, známka tak veliká, že se nevešla na žádnou obálku a pokud jste přece jen našli místo, kam ji nalepit, potřebovali jste opravdu hodně slin.
Na známce, kterou donesl Slavoj Vlahošovi dnes, nebylo nic divného. Nebylo na ní vůbec nic.
„Takovou známku nám přece každý zfalšuje, Slavoji.“
„Tak ji olízněte a nalepte, pane.“
Vlahoš to udělal. Něco na ní bylo. Barvy. Tvary. Zvuky. A velký, oktarínově blikající nápis PUNK.