Moje články

fandom: realita
Seznámili se snad ještě za třicetileté války. Patřili k sobě. Jejich srdce bila ve stejném rytmu a přinášela naději do obleženého města. I v míru zněl v ulicích jejich zpěv. Bim bam bum...
Až do toho osudného dne. Brnem zněly ozvěny výstřelů a ani oni nezůstali ušetřeni utrpení. Pak pro jednoho z nich přišli muži ve stejnokrojích, ale na rukávech měli vyšité špatné kříže, celé pokřivené. Odešel. Výstřely zazněly nějak jinak, smutněji. Bim bam...
Dlouho čekali. Nedávno se vrátil, úplně potichu. Změnil se, ale jejich srdce stále souzněla. Bim bam bum...
E-moll.
Zvony kostela Nanebevzetí Panny Marie. Už navždy spolu.

Na tabuli se objevil postup pro přípravu lektvaru. Pečlivě ho pročítala. Bylo to tu zase. Kus kůže hřímala. V každém pokročilejším lektvaru. Musela si to ověřit.
Profesor její lavici obcházel častěji než obvykle.
Lektvar zezelenal strachy. Nastala chvíle pro prášek ze sušené kůže hřímala. Počkala si, až k ní byl profesor zády, a z kapsy vytáhla malou krabičku. Jestli uvažovala správně, mohla teď místo hřímala vhodit nadrcený roh chropotala...
Místnost se červeně rozzářila a většina obsahu přistála na stropě.
Profesor se obrátil.
„Možná to tak bude lepší,“ pokrčila rameny.
Probodl ji pohledem. Od té doby jí bylo vidět skrz.

Koukal se nahoru na oblohu. A chtěl věřit. Vesměs bylo jedno, jestli na malé zelené mužíčky nebo na ty šedé s velikýma očima. Líbila se mu představa, že až jednou zamává do tmy, někdo zamává zpátky. Usmál se sám pro sebe a vydal se domů. Cestou hodil půldolar harmonikáři na ulici.
Doma vypnul lampičku a z okna odlepil neumělé X z papírové pásky. Pak sebou hodil na židli a dlouho převracel v rukou obálku, kterou dostal. Návod k použití vesmíru, stálo na ní. Než se rozhodl, co dál, pouliční lampy venku zhasly.
Neotevřenou obálku přilepil zespodu zásuvky.
On chtěl věřit.

fandom: realita
První šálek voněl nezkušenou nevinností mládí a naivní krásou nedotčeného. Poutal pozornost.
Druhý šálek zněl jako průzračné pramínky vyvěrající z popraskaných skal, spěchající z ledových hor dolů do vzdálených údolí a s řekami do moří. Osvěžoval mysl.
Třetí šálek přinesl svěží vítr zvědavě se prohánějící mezi lístky na zelených a zlatých plantážích vysoko v Darjeelingu. Bystřil smysly.
Čtvrtý zářil sluncem prohřívajícím černou laskavou zemi a slibujícím bezpečí a naději i v nejtemnější noci. Utěšoval srdce.
Pátým šálkem hladily starostlivé ruce zdrsnělé prací, zvrásněné stářím, a přece tak jemné a pečující. Vzbudil vzpomínky.
Šestého stačila kapka. Byl hnusnej, protože se přelouhoval.

fandom: Asterix a Obelix
pozn.: Představujte si to jako komiks :)
Ko-ko-koktání beru jako jedno slovo.
Černoch ve strážním koši zblednul. Black Jackovi se roztřásly kosti. „Ga-ga-ga-“
„Stáhnětě plachty, ať je ty husy neprotrhnou!“
„N-n-ne! Ga-ga-galové!“
„Všichni do podpalubí! Tentokrát se nedáme – najít!“
„Audaces fortuna iuvat,“ pokýval hlavou bělovlasý veterán mnoha přepadení.
Dveře do podpalubí se pomalinku otevřely. „Haló? Je tu někdo?“ zeptal se hluboký melodický hlas.
„Kdepak,“ odpovědělo vypísknutí.
„Ani jeden malinkatý pirátek?“
„Vůbec nikdo.“
„Stačí jeden, my potom půjdeme...“
Vypukla organisovaná panika, během které se každý námořník snažil schovat za jiného. Následovalo dřevěné zapraskání, jak se kapitán zkusil schovat pod loď.
„Ellale humanum est,“ poznamenal černoch, poslední nad hladinou.
„Ti piráti jsou ale blázni...“

fandom: Rodina Addamsovcov
poznámka: děkuji Amarantě za betaread
„Goméz, obráť sa! Zastrelím ťa od chrbta! To bola moja posledná dávka dynamitu! Chcel som ho nechať aportovať aligátorovi!“
„Fester, buď čestný súboj, alebo nič.“
„Teda nič. Do supa!“ urazil sa Fester a udrel za sebou dverami.
„Strýko, ešte si živý?“ zastavil ho Pugsley na schodoch. „Potrebujem súrne pomoc s tými náložami pre Wednesday.“
„Nemám žiaden dynamit.“
„Ja áno!“
Fester sa rozžiaril.
„Goméz, miláčik!“
„Čo sa deje, drahá?“
„Chcela som si vychutnať vôňu nášho močiara a-“ usadla do kresla.
„Pugsley, bežte sa s tým dynamitom hrať do herne, vašej mame nerobí dobre ten čerstvý vzduch, čo vniká otvormi v múroch.“

fandom: Bible
Vážení cestující, dovolujeme si vás požádat o dodržování následujících zásad, aby naše cesta proběhla bez zbytečných problémů.
Na palubu si berte zavazadla jen v povoleném váhovém limitu.
Sedejte si výhradně na místa odpovídající vaší přepravní třídě.
Své věci si bez vyzvání umístěte do přihrádky nad svou hlavou a i během letu kontrolujte jejich zabezpečení proti posunutí.
Respektujte, že sedadla při uličce nemají výhled z okénka.
Prostřední opěrka pro ruce je společná pro obě sedadla, sdílejte ji proto se sousedem.
Vyvarujte se přílišného vyměňování sedadel při seznamování se se spolucestujícími.
V případě neočekávaných komplikací v průběhu letu zachovejte klid.
Připoutejte se.

S chladným pohledem sledoval barmana, jak si odměřuje italský vermut a jak ho vlévá do nachystané nádoby s vodkou. Potom přišlo krájení plátku citronu, tak průsvitně tenkého, že se v nápoji ztratil. A led.
Krátce blikla světla. Rychlý pohyb.
Rozhlédl se kolem sebe, zatímco si barman vybíral vhodnou lžíci pro zamíchání koktejlu. Dámě sedící hned vedle upadla kabelka. Sehnuli se pro ni téměř současně. Barman se zašklebil. Lžíce cinkla o sklenici. Světla zhasla docela.
Bar vybuchl.
Klidně vstal, s ramen si sklepl spadenou omítku a přes barmanovo nehybné tělo se natáhl pro shaker.
„Já jsem vám to říkal - protřepat, nemíchat.“
fandom: James Bond

fandom: Zeměplocha
Zeměplocha má stovky bohů. Někteří zatím vyčkávají. Jiní už jen nostalgicky vzpomínají na zašlou slávou. Další se ze samých modliteb můžou zjevit. Dotčena si musela sehnat vlastní koutek, protože přes chřestění zásuvek nebyly slyšet Iovy blesky. K Offlerovi stoupá tolik esenciální uzenkovitosti, že to přehluší i osamělou nízkorozpočtovou oběť párků ze zaručeně pravých prasat, no ať se picnu!
Jenomže někdy se stane, že se hladový věřící do některého párku zakousne.
Nevěřícně přežvykuje. Pokusí se polknout.
A pak si uvědomí, že jestli se Kolíkovi stále ještě nic strašlivého nepřihodilo, je něco špatně.
Tady vycítil a'Th svoji příležitost.
Stal se bohem ateistů.

fandom: AU
1876
No tohle! Vzrušením se mu až zamlžily brýle. Téměř nepoškozená lebka! Musel si uvolnit vázanku. Když vyhlédl z jámy, aby si vzal své oblíbené jemné košťátko na obzvláště cenné nálezy, setkal se s pohledem svého spolupracovníka. Než se nadál, byl upaden a důkladně zahrabán.
1944
Milovali se. Vášnivě. Pod palbou.
Navěky.
2011
Sonografický průzkum vedl k nálezu kostí v dané oblasti. Rozkladem radioaktivního uhlíku na nejzachovalejší lebce se stáří určilo na 2,05 milionu let. Archeologové pracovali dnem i nocí, až se jim podařilo umístit nejen všechny nalezené kosti, ale i dvoje brýle a hodinky. Nejstarší předchůdce člověka.
Plesianthropus prischerensis.

fandom: Sherlock (skoro i Holmes)
Cokoliv, co udělám, bude špatně. To není, jako bych nemohl udělat vůbec nic. Můžu udělat v podstatě cokoliv. A bude do špatně, ať už to bude sebelepší, takže nemá smysl trápit se možností chybného rozhodnutí.
Ještě chvíli se rozhlížel, jestli náhodou něco nepřehlédl.
Ze severu lev.
Z východu lev.
Na jihu sežraný domorodec.
A na západě visí instalatér z okna za nohu.
Dospěl k názoru, že situaci vyhodnotil správně. Jako lékař znal příznaky zešílení z horka, ale ani přes dlouhodobý pobyt v poušti je na sobě nepozoroval. Zkontroloval si zranění, naštěstí už téměř nekrvácelo.
Spustil kalhoty a začal si zpívat.

Zálibně si prohlížel seznam. Odškrtával předposlední položku. Závěrečné zkoušky jsou tentokrát mimořádně úspěšné. Samozřejmě, žádní mrtví, bylo to zatím jen cvičení.
Zakázku dostanou až další den.
Za dveřmi uslyšel nejisté přešlapování. To bylo pro studenty profesora Tichojaka O'Myshe velmi neobvyklé. Zkontroloval, jestli jsou dýky na svých místech. Konečně se ozvalo zaklepání a dveře se otevřely. Vstoupil poslední student.
„Lorde Odkraglli? S tou Nadějí je zde jistý problém,“ odhodlal se nakonec. „Totiž - úkol jsem splnil. Našel jsem ji, ukrytou ve zlaté truhle. Otevřel jsem víko a namířil jsem na ni nataženou kuši. Nevystřelil jsem. Ale ona ta mrcha najednou chcípla sama...“

fandom: na konci
Oblohu prořízl jasný záblesk a ozvalo se ohlušující zadunění. Nebe zčernalo, jako by už nikdy nechtělo spatřit zemi, a cínový vzduch zhoustl k nesnesení. Začala bouřka.
Všichni se utíkali skrýt, jen on zůstal sám na ulici. Smekl klobouk a zvedl hlavu ke kostelní věži. Dlouho tam tak stál, prostovlasý, s kabátem promáčeným, v očích déšť.
Ozvalo se odbíjení kostelního zvonu. Sklopil hlavu.
Byl čas odejít. Z náprsní kapsy vytáhl zápisník a zbytek tužky. Napsal jen dvě věty, víc nebylo třeba.
Přestože se lidé za deště schovávají pod střechy a odmítají pokračovati v chůzi, nejsou ve vodě rozpustni. Vynalézti turistický stan.
fandom: Jára Cimrman

Ten výbuch ho na chvíli oslepil, takže si v první chvíli ani neuvědomil, že to „odhoďte hůlku“ vlastně bylo na něj. Pak se na něj někdo zezadu vrhl a hůlku mu sebral. Ani se nebránil, už bylo přece po všem...
„Jste zatčen za vraždu Petera Pettigrewa!“
Začal se smát. Docela upřímně, možná ještě věřil, že se to všechno nějak vysvětlí...
„Nemáte žádná práva.“
Znělo to vlastně absurdně.
„Budete převezen do Azkabanu.“
Zarazil se. Všichni přece viděli, co se stalo. Nikdo se ho nezeptá...
„Na doživotí.“
Znovu se rozesmál. Nuceně, ošklivě a nahlas. Musel se smát. Měl k tomu poslední příležitost.

fandom: na konci
Ve třinácti letech si poprvé uvědomila, že místo Elizabeth Bennetové by mělo být ve skutečnosti její. Nejen místo. I manžel. Fitzwilliam Darcy... Zejména manžel. Svému snu obětovala přátele, záliby i kariéru.
Konečně přišla ta chvíle. Veškeré své úspory předala u vchodu.
„Je-li zde někdo, kdo ví o závažném důvodu, proč by manželství nemohlo být uzavřeno, ať promluví teď, nebo ať mlčí navždy.“
Kněz se už už nadechoval, aby pokračoval, ale v lavici povstal muž v červeném obleku a usmál se: „Předplacená doba právě vypršela.“
Hystericky vykřikla, když jí pracovník herny strhl s hlavy projekční helmu s nápisem Lepší než život.
fandom: Červený trpaslík

Spokojeně přehlížel shromáždění. Lavice byly plné ježků, kaktů, kartáčů na vlasy se železnými hroty a tu a tam se opatrně zaleskl i morgenstern, který tu byl jistě na zapřenou. Byl čas začít. Pokynul a shromáždění se naježilo.
„Dopřej nám sluchu, Stove!“
Shromáždění nejasně zamumlalo.
„Ó, Stove, nenech nás vyhladit ni uhladit!
Ó, Stove, nedej uspěti zákeřnostem brusek a pilníků!“
Mumlání zesilovalo.
„Ó, Stove, nechej nás přijmouti posvátný špíz! Nechť je každá omáčka ta nejostřejší!“
Shromáždění se začínalo dostávat do varu a on cítil, že je čas přejít na finále.
„Neb ty jsi velký a jediný, Stov, ježatý tatíček nás všech!“

fandom: konspirační teorie
„Hele, zase sem někdo frčí, kteří to jsou?“
„Ti jednohlaví, zespod.“
„Tak na co čekáš?! Poplach! Skryjte základnu! Připravte se na průnik do zkreslovacího pole!“
V několika následujících vteřinách splynula celá základna s okolním terénem a všude na dohled od přilétající lodi vypadala krajina zcela nedotčeně.
Po přistání z lodi vesele vyhopkala nemotorná postava a v místním rozhlase se objevila porucha znějící jako „malý krůček pro člověka“. Potom postava zapíchla jakousi vlaječku komusi do záhonku a nechala se druhou fotografovat.
„No jo, turisti,“ pravil majitel zahrádky a otevřel okno a ústa, aby jim vynadal. Vznikl průvan a vlajka se zatřepotala.
poznámka: jednou z oblíbených konspiračních teorií, které měly dokázat, že Američani nikdy na Měsíci nepřistáli, bylo tvrzení, že se vlajka na Měsíci přece nemůže třepotat ve větru, když tam není atmosféra – a přece se podle fotografií třepotá.

„... obloha by se měla pomalu vyjasnit, na monitoru už vidíte roztrhané mraky...“ Nejistě pohlédla z okna na hnusné bílé cosi, co se z mračna venku ve skutečnosti sypalo.
O hodinu později jí Ivan doporučil, aby si vzala trvalé volno a další vývoj atmosferických modelů už nechala kolegům. Otočila se jako na obrtlíku a opustila bezpečí ústavu. Každý znal osud, který čekal neúspěšné rosničky-teoretiky. Jak si tak hopkala po cestě, někdo ji přiklopil košíkem.
Čísi obrovská ruka ji popadla, surově ji vecpala do jakési krychle se skleněným předkem a zaklapla víko. Televizní stanice Žalud právě získala novou hlasatelku předpovědi počasí.

Nevěděl jsem, že se Saturnin a manžel tety Kateřiny znali, natožpak že měl spojitost s jeho skonem, ale podle Saturninova kajícného vyprávění se celá historie seběhla takto:
Na tetině svatbě zjistil, že pan Milouš není vzdělán v oblasti jedů a domácího travičství a že mu tato neznalost brání ve vychutnávání jeho oblíbené literatury. Pronesl tedy k němu na dané téma přednášku, kterou se zájmem sledovala i milostivá paní s panem továrníkem. Ten se později vyptal na podrobnosti.
To vysvětlovalo tetinu stížnost, že si mrtvice, v jejímž důsledku ovdověla, vybrala právě okamžik, kdy servírovala ke kávě svůj vyhlášený zákusek z mandlí.

Věčnost je dlouhá. Ne, že bych tam skutečně tvrdnul celou věčnost, ale rozhodně to tak vypadalo. To si člověk i toho orla ochočí. Brzy se mi ho podařilo přesvědčit, že když se chodí nažrat za mnou, tak mi může taky něco přinést.
Zpočátku to nestálo za moc, ale učil se. Jednou ukradl Dionýsovi nějaké víno, ale když pak přilétl na játra, málem si zlomil zobák, blbec. Později jsme se shodli, že moje játra budou mít nejlepší příchuť, když sebere Diovi trochu nektaru a ambrózie. Nejraději jsem měl pistáciovou, ale on ne. Byl jsem však otevřen novým poznatkům.
Každý den znova.

varování: slash (když budete pečlivě hledat...)
Pokýval hlavou. Tak předvídatelné, že ho rozbolely diody. Sotva se rozpadla majonéza na ohořelých ostatcích chlebíčku, kterým se podařilo proletět atmosférou, hned se tam objevily chlupaté stodvacítisedminožky, které se nažraly a začaly se množit jako o život. Pak chlebíček došel a mezi tvory začal bratrovražedný boj o kalorie. Nevyhnutelnou evolucí se vyvinul nepříliš inteligentní druh zeleného inkoustu, který trpěl akutním nedostatkem surrealistických básní na jinak pusté planetě. Později vyvinul absolutní rým a přirozeně vymíral.
„Si myslíte, že máte problémy... zkuste si být na chvilku maniodepresivní,“ zamumlal Marvin a vydal se na sedmimiliardtou a první okružní cestu kolem své pochroumané nohy.

fandom: realita. Teda vlastně crossover městské šifrovací a vyvražďovací hry.
poznámka: inspirováno skutečnou událostí
„Řešíš novou šifru? Co chceš dělat?“
„Složit to podle těch přímek, převést na Brailla, černé tečky rozvinout podle pravidel Life a bílé najít na mapě hvězdné oblohy. Co ty?“
„Já chci toust. A potom v tom najdu morseovku. Máňa spí, nebo přemýšlí?“
„To je jedno. Pojďme to převést na čísla.“
Sklonění nad zadáním jsme ani nezaregistrovali dusot nohou blížící se k nám pustoprázdnem, když vtom naši spoluhráčku zaplácla mohutná tlapa oděná v elegantní bílé rukavičce.
„Jsi mrtvá, princezno!“
Vylekaně se na sebe podívala. „A hele mě, fakt! Jen počkej, my vám na příštím stanovišti utečeme...“
„Hergot, lehni, mrtvolo jedna neposedná!“

"Mám tě, uličníku! Jak se jmenuješ?"
"Kapitán Hromovous!"
"Já ti dám kapitána! Kde bydlíš?"
Jirka pohlédl na své druhy ve zbrani, kteří se schovávali za plotem. Hrdinně jim pokynul, aby se ztratili, protože jen on, kapitán, je schopen vypořádat se s podlým nepřítelem, který může žalovat rodičům. Obrátil se na hlídače: "Já ta jabka klidně vrátím, zase tak nutně je nepotřebuju. Stejně jsou nezralá."
Byl uvržen na celý týden do temného žaláře a dokonce mu odebrali jeho pirátský poklad týdenního kapesného. Ani nemrknul.
O týden později si musel rozpárat podšívku v kapse, aby se mu tam všechna ta jablka vešla.

fandom: na konci
varování: slash
poznámka: tohle mohlo předcházet Sothisinu drabblátku v tomto tématu. Ale nemuselo.
Potkali jsme se v jednom neskutečně žhavém klubu. Viděl jsem ho, jak bez zájmu prochází kolem rozzářených dvojic, které se hluboce sbližovaly odhazujíce kousky oděvu po okolí. Potom si mě všiml. Už s prvním pohledem do očí nám bylo jasné, že tenhle večer neodvratitelně skončíme spolu. Trošku znejistěl, ale rozpaky rychle překonal. Patřili jsme k sobě jako dvě strany jedné mince.
Přitiskl se k mně. Jeho doteky spalovaly. Jeho rty ničily. Milovali jsme se, jako by nikdy neměl nastat zítřek. Ale za takovýchto nocí nikdo nemyslí na budoucnost.
Ráno jsme se rozešli každý jinam, oba změnění a už nikdy sami.
fandom: kvantovka

Odhodila zmuchlanou cigaretu a strčila kostnatý pařát do kapsy.
Ani si nebyla jistá, jak se sem zase dostala. Zůstala příliš dlouho v jedné dědině, až si jí všimli. Všude se jim tam povalovaly vidle a pak přišel ten chlápek, co prodával pochodně. A dejte vesničanovi vidle a pochodeň... nebo raději ne. Nedávejte.
Omotali ji jakýmsi hadrem, polili to vším, z čeho se dalo oslepnout, a zapálili. Potom ji kdovíproč hodili do řeky. Ať prý táhne, mrcha. A zpívali si při tom.
Když zase otevřela oči, byl tam ten týpek v bílém. Každý rok jí dal cigarety a popřál šťastnou cestu.

Záda měl opřená o stěnu a lopatkami se do ní pokoušel zahrabat. Trhaně oddychoval. Celé patro prosprintoval a jeho kondice už není, co bývala. Ale byl si jistý, že neudělal žádnou chybu.
Ještě nemůže vědět, kde je, i když tušil, že mu už je na stopě. Teď musí přeběhnout dlouhou chodbu v západním křídle, kde se už nedalo nikam ukrýt, musí ji uběhnout celou najednou. Na konci je výtah, tam už bude v bezpečí. Naprázdno polkl. Teď, nebo nikdy. Opatrně vykoukl zpoza rohu.
„Ježíšmarjá, paní Karolínko, promiňte mi, já jsem se zapomněl přezout a vy už máte tu podlahu setřenou!“

Nejkulatější detektiv na světě se zamračil. „Něco je zde zcela špatně, Hastingsi,“ pravil a rozhlížel se po místnosti.
Jeho přítel jen nechápavě zavrtěl hlavou: „Ale já tu kromě té mrtvoly opravdu nic neobvyklého nevidím.“
„Celá tato místnost je nějak pokřivena, mon ami, přece není možné, abyste si toho nevšiml! Tento pokoj jakoby na sebe převzal zvrácenost činu, jehož důsledky tu vidíme. Ale Hercule Poirot zatím neví, co se za tím skrývá, šedé buňky jsou otřeseny...“
Náhle se jeho čelo rozjasnilo. Přeťapal koberec až ke krbu, kde srovnal tlustou knihu do řady s ostatními.
„Už je to mnohem lepší,“ usmál se.

Seděl naprosto bez hnutí, pohled upřený do očí svého protivníka. Na stole mezi nimi ležel revolver s pažbou vykládanou perletí. Viděl, jak jeho sok natahuje ruku a přikládá si hlaveň ke spánku.
*cvak*
První komora byla prázdná a řada byla na něm. Zpotila se mu dlaň, když vztáhl ruku po zbrani.
*cvak*
Prudce vydechl úlevou, bušící srdce se zvolna uklidňovalo. Položil zbraň na stůl. Vzhlédl.
*cvak*
Zadržel dech. Okamžik sbíral odvahu.
*cvak*
Druhý muž neváhal, když měl stisknout spoušť.
*cvak*
Poslední komora. Pot z čela mu stekl do očí. Úšklebek svého protivníka viděl jen rozmazaně.
Třeba se náboj zasekne...
*cvak*

ESTRAGON (Chvíli přechází sem a tam, nakonec se zastaví před Vladimírem. Ten o krok ustoupí.)
Co myslíš, kde je?
VLADIMÍR
Kdo?
ESTRAGON
Jak tu na něho čekáme...
VLADIMÍR
Jak měl dávno přijít?
ESTRAGON
Jak nepřišel.
VLADIMÍR
Jak to víš, že nepřišel? Třeba přišel.
ESTRAGON
Není tady.
VLADIMÍR (Podívá se za sebe.)
Není...
ESTRAGON
Kde je?
(Oba se rozhlížejí, nakonec Vladimír ukáže někam do dálky.)
VLADIMÍR
Třeba je támhle.
ESTRAGON (mhouří oči)
Co to je?
VLADIMÍR (přemýšlí)
Všechno. Vesmír. Nekonečno.
(Oba dva se chvíli tiše dívají.)
ESTRAGON
Ty, Dando...
VLADIMÍR
No?
ESTRAGON (váhavě)
Když támhleto je nekonečný vesmír... Kde to jsme?

Edith ještě chvíli marně bojovala s přezkami kufru, ale nakonec se vzdala. Celou knihovnu si do Bradavic vzít nemůže. Otevřela zavazadlo a zoufale se probírala pomuchlanými barevnými obálkami svých oblíbených knížek. Jedna z nich, chudinka osamělá, bude muset zůstat doma. Edith zavřela oči, namátkou vybrala jeden titul a otevřela ho.
Dobře si pamatuju, jak mi moje babička říkala, že správná dáma by měla mít neustále něco na sobě, a to nejen v posteli, a to je tedy důvod, proč považuju za vhodné nechávat si na hlavě klobouk.
Edith knížku rychle zaklapla a nahmatala seznam školního vybavení. Ten klobouk byl povinný.

Už je to tady, vrchol jeho kariéry. Den, na který se těšil celý život. Včera nad ránem dokonce vstal a vyklidil vitrínu, aby měl kam ukládat ocenění. A teď to konečně přišlo.
Profesor Hildenberg naslepo zašmátral po nočním stolku, shodil budík a rozsvítil starodávnou lampičku. Z okousané šňůry vylétla jiskra, která dopadla na hedvábný kobereček. Ten začal doutnat a zapálil několik papírů spadených ze stolu. Profesor vytrhl pojistku z hasícího přístroje a zjistil, že nefunguje. Záclony vzplály. Na vstupních dveřích se zasekl zámek.
Minutu před zahájením konference, která měla odvrátit akutní světové ohrožení, její hlavní přednášející uhořel.
Zemi už nezachránili.

Fred si vzal růžové provázky Ultradlouhých uší a přidal se k Georgeovi při odposlechu událostí dole v kuchyni.
„Ano.“
„Ano.“
„Ano... ne?“
„Ano.“
„Ano; n-ne... ano?“
„Ne.“
„Ne? Hmm... ne.“
„Ano.“
„Ano... ne, ne...“ Zarazil se. „Ano, ne? Ano.“
„A-ano. Nebo ne? Ale ano.“
„Tak ano, nebo ne?“
„No ano.“
Užasle se na bratra zadíval. „To se tam všichni zbláznili?“
„Ale ne, to jenom Sirius poprosil Hermionu, aby mu vysvětlila, na jakém principu fungují digitální foťáky. A že to má vzít hodně od začátku.“
„Myslíš daguerrotypii a tak?“
„Já? Já ano, ale Hermiona mu už půl hodiny vysvětluje dvojkovou soustavu...“

Je bezmračná noc. Měsíc na obloze zakulacený blížícím se úplňkem osvětluje chlapce klečícího na pěšině.
Opíral si čelo o pařez a prudce oddechoval. K jizvám na jeho kůži se přidaly škrábance od ostružiní, kterým se prodíral, než zakopl o kořen a skončil na zemi. Jako každý večer se i dnes vydal na cestu náhodným směrem a doufal, že konečně najde někoho, kdo mu řekne, že je to všechno jenom náhoda, nic osobního, žádná pomsta od Osudu.
Vyškrábal se na nohy a chvíli ztuhle hleděl před sebe. Náhle zvrátil hlavu dozadu a zahrozil do nebe pěstí. "Apollo na tebe, hovado nemytý!"