Moje články

Většina dětí se začne rodit v noci. V čase ticha a bezpečí.
Freyja viděla porodů stovky, desítkám dětí doslova pomohla na svět. Byla svědkem zrození tolika rodin, kdy se každá zapsala do jejího srdce.
Okamžik narození miminka je takový malý zázrak. Ženino tělo je branou mezi tam a tady. Freyja sleduje, jak se objevují vlásky, první svědectví o podobě miminka. Lebeční švy se stlačují, aby hlava mohla projít, a pak se najednou vyloupne a dítě je už skoro na světě.
Vítá ho noc plná vzrušeného očekávání v malé místnosti a hřejivá náruč matky, zatímco venku je ticho a vesnice spí.

Pátrání je sblížilo, že spolu některé večery trávili nad skleničkou vína. Edith toho měla hodně na srdci, co ji tížilo, a Viktor byl skvělý naslouchač.
„Nikdo, kdo to neviděl, si nedokáže představit, jaká šílená muka to pro ty děti byla. Když se vypnul přívod krve z mimotělního oběhu, nezemřely hned. Viděla jsem, jak červeně svítí tisíce kontrolek v řadách nad sebou, jak všechny trpí, a nemohla jsem udělat nic ani pro jednoho jediného. Pořád to mám před očima.“
Viktor ji chytil za ruku. Neříkal nic, nebylo jak utěšit.
Nikdo nemohl napravit nemoc doby, která si vybrala daň na těch nejnevinnějších.

Lockwell byl nejdříve nepříčetný, že jeho asistent zapustil kořeny mezi lidmi, kteří žili za hranicemi společnosti, ale nakonec to rozdýchal a uvědomil si, že to může být výhoda. Nechtěl dělat zlou krev.
Koneckonců, nového asistenta najde vždycky, vpašovat tam nového infiltrátora by mohlo být náročnější. Navíc by mu tímhle tempem mohli brzo dojít lidi.
V hlavě se mu rýsoval plán. Byl dost vachrlatý, ale když do toho dá všechno a ty lidi na severu ochrání, dá to naději celému lidstvu.
Jen pak vyřešit, co udělají s Andrageny, až vyprší limit.
Nějak se mu nechtělo věřit, že by to nechali být.

Iniciační rituál v muže a manžela se odehrával v úzkém kruhu rodinném. Peter se musel spokojit s budoucím tchánem, švagrem a jejich mužskými příbuznými.
V takovém kolektivu mu chyběla přátelská tvář, nebyl proto nadšený, když zjistil, kde se rituál odehraje.
“Škrábej se!” popoháněl ho Bjørn, když stoupali po strmém svahu skalnaté hory až k jejímu vrcholu. Peter něco neslyšně zabručel a snažil se co nejrychleji postupovat vzhůru.
Očekával další tanec kolem ohně, ale když vylezli nahoru, muži vytáhli vaky s vínem a začali bujaře popíjet.
Když zklamaný Peter pohlédl na fjordy ozářené západem slunce, najednou pochopil, v čem iniciace spočívala.

Lidstvo pokročilo v asistované reprodukci dál, než si v minulosti kdo dokázal byť jen představit.
Základem bylo získat kvalitní vajíčko, samozřejmě v kombinaci s tou nejvhodnější spermií. Týdny stimulace, vyšetření, testů, kontrol, ultrazvuků, jejichž výsledkem bylo v lepším případě pár vhodných embryí.
Jakmile vajíčko opustilo ženino tělo, už se do něj nikdy nevrátilo. Bylo pod neustálým dohledem.
A přesto úspěšnost nebyla ani zdaleka 100%. Některá embrya se nezačala dál vyvíjet, u některých se vývoj zastavil po pár týdnech. Ani ty nejlepší testy to nedokázaly vysvětlit.
Nikdo tomu nedokázal zabránit.
Bolest ze ztráty zůstávala stejná, na to nikdo nové postupy nevymyslel.

“Pane, chci podat výpověď,” oznámil Petr do logpadu. Na druhé straně se ozvalo ticho.
“Cože?” vypadlo z Lockwella. “Proč? Nejste spokojený? Někdo vás šikanuje? Chcete přidat?”
“Ne, ani jedno,” usmál se Peter. “Zjistil jsem, že se nechci vrátit zpátky do naší společnosti.”
“Ale vždyť máte děsnou tchyni a je to díra sto let za opicemi!” vykřikl Lockwell. Jeho zděšení bylo upřímné.
“A taky si tu nikdo na nic nehraje a lidé spolu mají hezké vztahy. Mám dost individualismu. A navíc už nechci řešit vaše problémy.”
“Petere, to jsme si asi nerozuměli, protože tohle je i váš problém. Oni vyhladí všechny.”

Ahoj, co děláš o víkendu?

Nemám nic v plánu, proč?

Chtěl bych se jet podívat do Oregonu na toho zaříkávače hadů.

Už jsme přece řešili, že to je slepá stopa. Máme teď jiné úkoly. Třeba dát dohromady kartotéku.

Kartotéku! Objevily se nové okolnosti! Někdo ho prý viděl, když přivolal stovku hroznýšů.

Vážně?

Pro případ by to znamenalo průlom. Chtěl bych si to tam obhlédnout a vyslechnout jeho a toho svědka.

No dobře. Ne, že bych si teda nedokázala představit víkend strávený zábavněji…

Vždyť je to vzrušující! Pojmeme to jako výlet.

Já ty tvoje výlety znám. Pokaždé se to nějak zvrtne.

Operaci Vysvěcení Andrageni připravovali staletí. Měli trpělivost, když šlo o oběť jejich bohu.
Musela být dokonalá, jinak by ji Skapanar nepřijal a Andrageni by sami čelili vyhlazení.
Kromě humanizovaných androidů, které už před 300 lety infiltrovali na Zemi, si vyhlídli i několik Pozemšťanů, kteří ochotně kolaborovali.
Věděli, že problém s vyhubením lidstva se jich už dávno týkat nebude.
Nakonec to ale nebyl člověk, kdo stál za přelomovým krokem vedoucím k absolutní oběti, ale právě jeden z prvních andragenských androidů.
Dostal příkaz a pomyslně strčil botu do dveří, když byla nejlepší příležitost.
Žádný člověk by neobešel všechny ochrany.
Pouze umělá inteligence.

„Podívej se,“ vydechla Edith s náznakem zděšení.
„Tyhle záznamy komunikací s Andrageny se datují až… tři století zpátky!“
Viktor nahlédl do virtuální kartotéky.
„To by ovšem znamenalo, že to, co se stalo, je opravdu důsledkem dlouhého plánování,“ řekl.
„A že ti fosilní dědci z rady jim ještě pomáhali!“ vykřikla pohoršeně Edith.
Viktor mlčky pročítal další záznamy.
„Není to tak černobílé, podle všeho se zdá, že neměli moc na výběr. A Lockwell koneckonců taky ne. Chtěl moc a místo toho dostal kupu problémů. Vlastně mi ho je líto.“
Edith si odfrkla.
„Ještě ho omlouvej…“
Viktor se na ni jen smířlivě usmál.

Peter ve svém tokání mírně zvolnil, aby si neznepřátelil stařešiny vesnice.
Oblíbil si obzvlášť jednu dívku, jmenovala se Finja. Měla dlouhé plavé vlasy a roztomilé pihy na nose.
Když se jí nabažil, rozhodl se povyrazit si dál. Nemusí mít přece jen jednu, stačí mít jen jednu v jednu chvíli.
Jenže to se přepočítal.
Její otec rozhodně nebyl vetchý stařešina o holi. Spíš o pořádné dvousečné sekeře.
Bjørn mu zastoupil cestu, a když se zamračil, jako by potemnělo nebe.
„Finja čeká tvoje dítě a ty si ji vezmeš, nebo všem řeknu, proč jsi tady.“
Peterovi nezbývalo než s nekalým obchodem souhlasit.

Nekonečný vesmír. Když je nekonečný, nemá žádné hranice, že?
Lidstvo se to přeci jen pokusilo ověřit. Vyslalo vesmírné výpravy za meze galaxie.
Ne všechny to přežily, ale podle sesbíraných dat to nebylo tím, že by narazily na neviditelnou zeď rozpínajícího se kosmu.
Jenže bezmezná lačnost po poznání nakonec přivedla lidskou rasu na pomezí toho, o co usilovala: nesmrtelnost.
Setkání s Andrageny lidem ukázalo, že hranice vesmíru nemusí být jen hmatatelné, ale že jejich konec může taky znamenat jiná omezení.
Jako třeba to, aby se lidé dál množili a rozpínali.
Protože smrt je poslední hranicí, za kterou opravdu už nic není.

Myšlenky a obrazy mu hlavou vířily jako vlak, který projíždí zastávkami bez zastavení. Pocit vnitřního pnutí se dral ven z jeho hrudi, tak bolestně, že se mu chtělo křičet.
Potřeboval to s někým sdílet, někomu to předat, ale měl jen své obrazy. Zuřivě nanášel barvu a črtal linie, někdy v plenéru, ale často po paměti.
Když došla plátna, maloval nový obraz přes starý.
Muselo to ven, jinak by si ublížil.
Dávno se z období, kdy překypoval nápady a fantazií, vytratila bujarost a nadšení. Zůstávala jen urputná potřeba vykřičet svou nekonečnou bolest světu.
A dny prázdné jako okna vlaku bez cestujících.

Měl jste podat zprávu už před týdnem a půl. Co vás zdrželo?
Report nebylo možné poslat v termínu z důvodu hrozby odhalení. Musel jsem se více začlenit, abych nevzbudil podezření.
Jsou snad náznaky, že by věděli, odkud jste? Do zprávy zahrňte i podrobnosti začlenění.
To ne, pane, jde o okolnosti osobního charakteru. Nerad bych je uváděl do hlášení.
Jakého osobního charakteru? Petere, co tam děláte?
Budu muset končit, za pár minut proběhne shromáždění a já se nesmím zpozdit, tchyně už mě tak nemá ráda a pomlouvá mě, kde se dá.
Tchyně? Petere, vy jste tam měl šmírovat, ne se ženit!

Freyja ji našla, jak stojí na vrcholu skály a hledí na ústí fjordu. Tok vody se zdál nehybný, přesto pomalu plynul.
„Tady jsi,“ řekla Freyja a objala ji mateřsky kolem ramen. „Večeře je hotová. A maličký se probudil.“
„Už jdu,“ usmála se smutně Grace.
„O čem přemýšlíš?“
Grace pohlédla na zlatou linii hor. „O tom, že se nechci vrátit. Nechci být zase součástí společnosti, kde tak málo záleží lidem na ostatních. Ale právě proto se musím vrátit.“
„Protože ti záleží na ostatních,“ řekla Freyja.
Grace přikývla. Nebyla to největší tíha světa, ale to neznamenalo, že to pro ni nebude oběť.

Když ženě přijde do života dítě, postupně zjistí, že je zcela jiným člověkem, než tušila.
Na povrchu hezká zlatá slupka, kterou všichni vidí. Ale dítě, to jde pod povrch. Nespokojí se s odrolující se vrstvou, jde pěkně až na dřeň. Na to syrové jádro, ze kterého klíčí její opravdové já.
Začne olupovat jednotlivé slupky, nejdřív tu tvrdou, utvořenou zraněními, která si pamatuje. A jde dál, stahuje každou další zapomenutou událost a odhaluje bolest dítěte, ze kterého vyrostla.
Strhává jako náplast jednu vrstvičku za druhou, ukazuje věci, co raději uzavřela do sebe.
Ale do kterých když se řízne, stejně vyvolají slzy.

Peter se rozvalil do kožešin a slastně vydechl.
Představoval si, jak špionáž v nordlingské enklávě bude o nervy, ale nakonec si to užíval.
Dívky, celé rozjařené z toho, že mají mezi sebou novou krev, ho obletovaly jako octomilky malinový koláč.
Nechtěl toho zneužívat, ale poprvé v životě si připadal jako dítě, které rodiče vezmou do hračkářství a dovolí mu koupit si cokoliv.
Nešlo odolat.
Když se ale ráno po obzvlášť málo prospané noci procházel na slunci, vražedné pohledy dívek začaly převažovat nad těmi chtivými.
Budu muset brzdit, pomyslel si. Nebo mě vyhodí dřív, než přijdou na to, že tady špehuju.

„Takže Lockwell ještě před incidentem se členy rady podle záznamu navázal kontakt s Andrageny,“ řekla zamračeně Edith.
„Jo, smrdí to,“ přikývl Viktor.
„Vsadila bych všechno, že v tom všem má prsty.“
Viktor se zahloubal. „Možná nemůže tak úplně za to odpojení. Ale rozhodně se toho pokouší využít. Měli bychom zjistit víc. Co dělal v době toho útoku?“
„Byl tady, nenašla jsem žádné údaje o tom, že by měl mimoplanetární hovor. Co když to začala plánovat už rada?“ odpověděla Edith.
„Byla bys skvělá investigativní novinářka, víš to?“ usmál se Viktor.
„Vážně? No… stejně jsem teď bez práce, tak se třeba rekvalifikuju.“

Jejich rodina měla komplikované vztahy, jako ostatně každá v té době. Začarovaný kruh intrik a partií o nadvládu.
Její matka se nezajímala. Nebylo to zvykem. Dítě odrostlo, a když bylo samostatné, už se rodiče pouze starali, aby mu nic materiálního nechybělo. Na city se nehrálo. Nebylo pak těžké jít za svým cílem, ať už to stálo cokoliv. I rodinu.
V Grace přetrvával pocit, že potřebuje něco víc. Teplý lidský dotek, pochopení, které od matky nedostala. Hledala ho celý svůj život.
Až ho našla. V tom malém hedvábném uzlíčku, ze kterého na ni hleděly Andrého oči. Jejich syn.
A nová budoucnost.

Nastavila slunečním paprskům obličej a užívala si to teplo, které příjemně prohřívalo kůži, svaly i kosti. Se zavřenýma očima se nořila do sebe a opouštěla okolní svět. Vůbec jí nechyběl.
S postupujícím těhotenstvím ji přestaly zajímat jeho bitvy i vítězství. Soustředila se na to jediné, na život pod jejím srdcem.
Svět na ni nalepoval jen vrstvy strachu, ale když se vnořila do toho červeného tepla za očními víčky, cítila pod tím vším nádherný klid. Jako kdyby se spojila se všemi matkami svého rodu a přebírala od nich jejich moudrost.
Klidně se oddávala hřejivému proudu a nechala se unášet do bezpečí.

„Mlčíš,“ poznamenala Edith směrem k Viktorovi.
„Přemýšlím,“ odvětil a upadl do ticha.
Mluvili spolu o tom, jak se jejich svět obrátil vzhůru nohama. Jak to, co považovali za normální, najednou nedávalo smysl.
„Kdy se stalo, že jsme přestali vnímat zvrácenost toho, co lidstvo dělá? Kdy nám začalo připadat samozřejmé, že naše děti vyrůstají v umělých dělohách? Kdy jsme se přestali snažit?“ přemítal Viktor.
Edith na něj mlčky hleděla.
„Když se k tobě pomalu plazí stín, nevšimneš si, že zhaslo slunce. A stvoření přestalo být jedinečné v momentě, kdy jsme přišli na to, jak vzniká záblesk, který vdechne oplodněnému vajíčku život.“

Bubny vířily, déšť je smáčel a nohy klouzaly v blátě a krvi. Přátelé i nepřátelé padali s vyhaslými pohledy. Poslední zbytky odvahy se odrážely v bojovém pokřiku, který jejich meče vedl dál a dál štítovou hradbou nepřátel.
A když se probojoval všemi jejími řadami, uviděl Leofricovu tvář pohaslou smrtí.

Uhtred se vzbudil orosený studeným potem.
Bylo ještě před bitvou, ale sny mu do mysli vkrádaly obavy.
S úlevou, že Leofric stále žije, znovu upadl do spánku.

Ale když ráno oblékal zbroj do bitvy a do pochvy vkládal svůj Hadí dech, všiml si, že roh, který od Leofrica dostal, je prasklý.

Po týdnu už Peter vcházel do vesnice Nordlingů s dojemnou historkou, jak se snaží utéct před neúprosným systémem a chce žít podle starých tradic. Nikdo ho nepodezříval.
První věc, co zjistil, byla, že žijí v dřevěných domech s doškovými střechami.
Za tři dny po jeho příchodu ho navštívil Ubbe, syn jednoho ze starších.
„Dnes v noci projdeš přijímacím rituálem,“ oznámil mu.
Peter pak seděl v kruhu u ohně a pozoroval, jak koluje dřevěná miska s jakýmsi odvarem.
„Kočičí dráp,“ prozradil mu Ubbe.
Peter se s očima na vrch hlavy napil. Odvykání kulturním zvyklostem tímhle způsobem na něj bylo až příliš.

„Proč na sever?“ zeptal se Peter, Lockwellův asistent.
„Máme zprávy o tom, že tam žije enkláva lidí, co ze strachu ze systému z něj odešli a začali žít jako barbaři v jeskyních. Nicméně teď by se nám mohli hodit.“
„V jeskyních? Vážně?“ vykulil oči Peter.
„Co já vím, možná v jurtách,“ odbyl ho Lockwell. „Potřebujeme každopádně někoho, kdo mezi ně pronikne a získá nám informace. Nechtěl jsem na to spoléhat, ale jestli se tam pořád rodí děti, je to naše záchrana.“
Lockwell upřel na Petera pohled.
„Nemyslíte snad…?“
„Sbalte si kufry. Čím míň lidí o tom bude vědět, tím líp.“

Je předmětem Goldova výzkumu, zda se úbytek přirozené porodnosti skutečně váže na postupnou degradující schopnosti žen vaginálně rodit, k čemuž vedl k dlouhodobý nárust porodů císařským řezem na 95 %. Je nasnadě uvěřit, že za přechodem k rozmnožování se pomocí asistované reprodukce a umělých děloh vedla touha nadnárodních firem po zisku a neetická motivace vydělávat na přirozené potřebě párů založit rodinu.
Jake Gold jako pilný mraveneček sesbíral řadu důkazů o tom, že za touto neschopností lidstva se přirozeně množit stojí nějaká vyšší síla, která naším vyhubením sleduje svoje cíle. Byť má svá tvrzení podepřena mnoha důkazy, jeho práci postihla tvrdá cenzura.

Lockwell měl sto chutí zabořit hlavu do dlaní.
„Jaké máme možnosti?“
Čas poskytnutý Andrageny se chýlil a oni neměli žádný plán na záchranu. Žádný funkční plán.
„Co kdyby… co kdybychom vyslali průzkumníka, aby našel planetu v jiném kvadrantu?“ navrhl asistent.
„Jakože bychom evakuovali celou Zemi? Vraťte se na zem a vymyslete něco normálního, co nezahrnuje stěhování národů,“ vyštěkl Lockwell.
Mladík se zastyděl. Možná se opravdu nechal unést fantazií.
„Jaký je stav naší flotily?“ zeptal se.
„Našeho čeho?“ zvedl obočí Lockwell. „Máte na mysli tu jednu předpotopní průzkumnickou loď? Ne, budeme muset zvolit poslední možnost. Toho vašeho průzkumníka pošleme na sever.“

Freja se jemně dotýkala Graceina břicha a nahmatávala tělíčko miminka, které si hovělo pod jejím srdcem.
„Ještě se neotočilo,“ zkonstatovala tiše a starostlivě hleděla na vzedmutý život.
„Co to znamená?“ zeptala se poplašeně Grace. „To je špatně?“
„Pro porod je lepší, když jde miminko hlavičkou, tvoje sedí na zadečku. Není to nic, s čím bychom si neporadily, ale budu klidnější, když se před porodem otočí.“
Pak vzala šátek a zkušenými pohyby jím Grace masírovala břicho a pánev.
„Budu to dělat každý den, než přijde tvůj čas. Důvěřuj tělu. Bude to dobré,“ řekla Freja a Grace pocítila klid.
Bude to dobré.

Oheň plápolal do temné noci a osvětloval obličeje mladých mužů a žen, kteří ho obkroužili v divokém tanci. Rytmus praskání dřeva doplňovaly temné tóny bubnů a hrdelní zpěv lidí v pozadí.
Byl to tanec zasnoubení. Dívky a chlapci na prahu dospělosti se v hypnotizujícím rytmu obtáčeli kolem sebe a hroužili se do svých niter. Naslouchali jejich hlasu, následovali volání.
Mladé ženy odhazovaly do plamenů věnečky korunující jejich rozpuštěné vlasy. Na každou z nich čekal jeden tanečník, aby se s ní spojil v pradávném tanci vyvolávající duchy jejich předků.
Ti nejlepší a nejvytrvalejší byli králi noci.
Ale jen do příštího úplňku.

Historii lidstvo zaznamenávalo různě. Malby na stěnách jeskyní, hieroglyfy, klínové písmo, abeceda, a ti, co neuměli číst a psát, o tom vyprávěli.
Kdy se to stalo, že z kronikových zápisů se staly příběhy? Kdy lidé objevili, že mohou zaznamenávat nejen skutečné události, ale i obrazy ze své fantazie?
Gerard Lockwell se ocitl ve vzdálené galaxii, daleko od všeho, co znal. Přežil, ale neměl o tom komu vyprávět. Samota se stala jeho společnicí, slova mizela ve vzduchoprázdnu.
Jen tóny v rytmu Morseova kódu se nesly subprostorem a byly posledním dokladem, že Gerard Lockwell kdysi žil a pocházel ze Země 25. století.

Vše se schylovalo k rozuzlení katastrofy, ale chyběl poslední úkol.
Projednou se vypořádat s Androgeny. A nastolit novou rovnováhu ve společnosti.
Grace, André a jejich syn se stali tváří nových časů. Ukazovali lidem, že se bez výdobytků moderní technologie docela dobře obejdou.
Edith a Viktor nenechali jedinou nit suchou na spiknutí za účelem vyhladit lidstvo.
Gerard Lockwel po dohodě upadl v zapomnění. Na planetě ve vzdálené galaxii, kam ani vliv Androgenů nedosáhl. Perfektní příležitost…
Společnost ovládl chaos. Odhalil nerovnosti a mnohým vzal to dobré, co moderní technologie umožňovaly.
Ale chaos byl to, co lidem pomohlo hledat nové cesty a sblížení.

„Hlasy bohů jsou čím dál rozčilenější,“ poznamenal pobočník nejvyššího Andragenského generála. „Náš vliv na Zemi stále slábne.“
„Musíme jim to zarazit. Přejít k radikálnějšímu řešení. Tohle se mělo úspěšně dotáhnout do konce, tak proč to himlhergot najednou nejde? Víte, co nás čeká, když nevykonáme oběť?“
Pobočník nervózně polknul.
„Budeme muset obět vykonat my sami.“
„A tomu se celá tisíciletí úspěšně vyhýbáme. Tak kde se najednou stala chyba?“
„Našlo se pár jedinců, kteří se vzepřeli systému. V utajení celá desetiletí žili původním stylem života a zachovali si plodnost.“
Generál zavrčel. „Jakto???“
„Zdá se, že lidé to mají v povaze. Jsou nevyzpytatelní.“

André choval v náručí svého novorozeného syna. Byl tak malý, křehký, voňavý. Do očí se mu draly slzy.
„On je… můj,“ vydechl s úsměvem a podíval se na Grace.
„O tom jsi snad nepochyboval?“
„Ne, promiň… chci říct… že je neuvěřitelné, že on je z nás obou. Že jsem opravdu jeho táta.“
„A já jeho máma,“ řekla Grace.
Jejich štěstí zaplavilo celou místnost. Freya v rohu místnosti tiše zářila. Vnímala pokoj toho jedinečného okamžiku, kdy se formovala nová rodina. Kdy se z ženy a muže stávali matka a otec.
Děkovala bohům, že může být svědkem těchto okamžiků.
Že zbývá naděje.

„Takže v podstatě navrhujete, že Grace udělá takovou propagandu za přirozené těhotenství?“ zeptala se Edith zamyšleně.
„Ano. Je z našeho světa. Budou jí věřit. Přesvědčí naši společnost, že jsme stále schopní obrody. Dovede nás k plnému vědomí toho, že nepotřebujeme technologie. A Nordlingové nám s tím pomůžou.“
„Když budou ovšem chtít.“
„Ano, to by mohla být komplikace. Ale Grace se svou rodinou se stanou tváří nové doby. Pokud vím, její muž měl vysoké postavení, což pomůže.“
„Takže teď zbývá poslední otázka… Co uděláme s těmi vetřelci? Nebude se jim to líbit.“
Lockwell se zachmuřil. Jistě, Androgenové. To ještě bude potíž.

Lockwell hlasitě polkl. Edith se na něj mračila, Viktor jistil dveře.
„Na severu. Je tam enkláva. Odešla tam Grace Marcusová, otěhotněla přirozeně. Věděli jsme o tom, že tam jsou, ale až ona upoutala naši pozornost.“
Jeho věznitelé na něj zírali.
„Otěhotněla… přirozeně? Vždyť to přece… nejde?“ vydechla Edith.
„Ona je důkazem, že ano. A je nutné ji ochránit za každou cenu, než na sebe strhne pozornost Androgenů. Svedla dohromady způsoby naší pokročilé civilizace a jejich zpátečnickou kulturu. Ona je naše jediná naděje, nový proud spojující nové a staré.“
Edith a Viktor na něj stále překvapeně koukali.
Ale dávalo to smysl.

Gerard Lockwell se probíral dokumenty od Androgenů a pomyslně si rval vlasy. Měl pocit, jako kdyby seděl na dvou židlích, ke kterým má připoutané nohy a každá se rozjíždí opačným směrem.
Tohle měla být ta nejlepší alternativa, ze které by se dalo ještě nějak vylhat?
Co jim měla dát dost času na to, aby to nějak zvrátili?
Vrtěl hlavou. Jak tohle rada před 100 lety mohla vůbec schválit? Výběr z hrozných a ještě horších osudů Země a jejího lidstva. Opravdu prvotřídní jakost.
A na něm teď bylo to nějak zachránit.
„To jsem vážně zvědavý, co vymyslíme,“ pomyslel si a zaúpěl.

Pod skalním převisem se ukrývala jeskyně, kde podle bájí přežívala Živa, matka všech víl, které posílala, aby se staraly o ženy. Pomáhaly jim při porodu i při nemocech.
Den trávila sběrem bylin, které sušila ve své svatyni, a přijímala dary od žen, kterým víly pomohly.
Byla vlídná, ale znala i spravedlivý hněv. To když nějaká nevděčnice nepřinesla oběť, kterou bohyně za svou pomoc požadovala.
Za úplňku se zjevila na prahu jejího obydlí, neviňátko pohladila po buclaté tváři a ženu ještě ve spánku přenesla do své jeskyně.
Tam ji proměnila v jednu ze svých víl, která za trest musela pomáhat ostatním.

Bylo to jako z nějaké předpotopní detektivky – v temné uličce mu zastoupila cestu pětice černě oděných mužů.
André cítil, jak se mu stáhl hrudník.
„Zrádče,“ odplivl si ten nejblíž. Nebylo mu vidět do tváře, přesto André ten hlas poznával.
„Dejte mu, co si zaslouží,“ ozval se druhý.
Další bývalý kamarád.
Prostor mezi nimi se ještě zmenšil a André o krok ucouvl. V hlavě mu šrotoval plán úniku a zároveň touha se jim postavit. I když to znamenalo, že odsud neodejde po svých.
„Kde je ta tvoje coura?“ zasyčel třetí.
Čtvrtý nečekal a udeřil. André se vysmekl kolem pátého a utíkal.

„Přišli jsme o miminko během té tragédie,“ řekla Grace se sklopenou hlavou. „Vím, že tehdy jako kdyby ani nebylo naše. Mělo jen pár týdnů, přesto na něj pořád myslím. Jaké by bylo, jestli by to byla holčička nebo chlapeček, jaké by mělo oči. Je to hloupé,“ potřásla hlavou.
„Není,“ řekla zničehonic žena naproti ní. Měla smutné modré oči. „Také jsem přišla o miminko. Není dne, kdy bych na něj nemyslela, jaké mohlo být, kdybych ho donosila.“
„Já také.“
„I já.“
Ženy se společně semkly. Sdílely s Grace svou bolest. Nezmenšovaly tu její, i když své miminko nikdy nenosila pod srdcem.

Uhtred odrážel útoky nepřítele. Byl neobyčejně silný. Vedl své útoky tak, že měl Uhtred co dělat to ustát.
Na jeho štít padaly rány a on cítil, jak mu pomalu docházejí síly. Jestli rychle něco neudělá, Dán ho dostane.
Vedl ránu na Uhtredovy nohy a v tom ho to napadlo. Uhtred se otočil, jakoby v nepozornosti odklonil štít a ruku s mečem vedl bokem.
Nepřítel se na jeho léčku chytil. Udeřil ho zbraní do holeně tak silně, až se Uhtred zapotácel. Ten toho okamžitě využil a vrazil mu Hadí dech pod bradu.
Boty s ocelovými pásky ho v boji opět nezklamaly.

Ty zelené oči… pomalu se do nich rozplývala a cítila zvláštní pnutí na hrudi. Jako kdyby se její srdce chtělo otisknout s tím druhým. Ze dvou vytvořit jedno.
Cítila, že láska není jen citový prožitek, ale veskrze fyzická záležitost. Vnímala to v celém těle, ale nejvíc… nejvíc pod žebry. Svíralo to a hřálo, cítila, jak jí buší, když ji André pohladil po vlasech a prsty nechal na jejím zátylku.
„Ať tohle nikdy nepřestane,“ vydechla.
Nebylo možné, že někdo zamýšlel srdce jako jediný orgán. Vždyť bylo nad slunce jasné, že potřebuje k sobě mít ještě jedno, aby se rozvinul jeho potenciál.

Připomínat Černovousovi dobu, kdy ho Stede opustil, se rovnalo téměř sebevražedné misi.
Ne vždy se to projevovalo přímou agresí. Spíš se najednou začaly dít podivné nehody. Samozřejmě tomu, kdo si dovolil mít ty impertinentní řeči.
Frenchie se třeba jednoho rána probudil s kočkou vrnící mu u ucha. S nelidským řevem se v okamžiku vyškrábal na palubu.
Lucius našel všechny tužky s rozlámanými stuhami. A ve skicáku nelichotivé karikaturky jeho a Peta.
Wee Johnovi někdo vyplácal všechna malovátka a na zrcadlo jimi napsal „Smrdíš!“
Plíživá šikana si nebrala servítky. A nikdo nikdy nic neviděl.
Ne, tuhle událost nebylo dobré Edovi oživovat.