Moje články

Zatímco Phoenix znovu povstával z popela a jako bájný pták roztahoval křídla, aby pod ně schoval všechny budoucí padouchy a hrdiny, Annie na předměstí Liverpoolu v horečkách bojovala se zápalem mozkových blan. Svůj boj prohrála navzdory lékařské péči i provedeným kouzlům.
Zatímco mladá Eileen v londýnské nemocnici přiváděla na svět svého prvního a jediného syna, jehož životní pouť měla navždy změnit kouzelnický svět, Rino podepsal dopis na rozloučenou a poprvé stiskl v ruce zbraň. Svůj boj vzdal navzdory vědomí nesmazatelného hříchu.
Když o patnáct let později smrtelně krvácela na koberci obývacího pokoje, myslela na své rodiče víc než kdy dřív.

Nejdřív svůdně šeptal: Na růžích ti ustelu.
Co dostalas do vínku, skončilo v popelu.
Pak trny růží darovaných učil tě strachu.
Co dostalas věnem, teď pohřbeno v prachu.
Dům otce tvého lehl popelem.
Kvůli tobě opustil své ovečky.
Skrývat se v chatrči jest ti údělem,
když chytila ses do léčky.
Košili měl od šmíru, kalhoty od popela.
Srdce tvé utopil v láhvi vína.
Dal ti, oč ses nikdy neprosila.
Žal a bídu a bolest a syna.
Teď pláčeš, slzy horké a dusivé jak popel.
Tvůj život zoufalý jak vykřičený hotel.
Otce voláš, marně matku svou,
když kapky krve letí tmou.

Ze sladkého spánku je vytrhl zvuk rozražené okenice.
Oba upřeli zrak na ženu, která jim poněkud neurvale vlétla do ložnice.
Rino seděl na posteli jako přibitý. Annie těkala očima mezi otevřeným oknem a tou ženštinou a přemýšlela, jestli opravdu procitla.
„Dobré ráno přeji, děťátka. Šálek čaje by nebyl?“
„Samozřejmě,“ vylomil ze staženého hrdla Rino, načež vstal a odešel připravit snídani.
„My se ještě neznáme. Já jsem Salma, Rinova matka. Těší mě.“
Tchýně natáhla pravici obtěžkanou podivnými prsteny a spoře se usmála.
„Mimochodem, můžete se vrátit domů.“
„Cože?“
„Šerifové Phoenixu házeli trumfy na stůl dost dlouho. Teď byla řada na mně.“

V osudný okamžik většina obyvatel městečka tvrdě spala.
Když požár zachvátil jejich příbytky, neměli nejmenší šanci na únik.
5. listopadu 1945 vteřinu po půlnoci vyšlehly po celé obci stovky mohutných ohňů.
Plameny vysoké desítky stop plály do hvězdnaté noci, mlsně olizovaly ohrady s dobytkem i sýpky, pohlcovaly měšťanské domy i nuzné chalupy, nenasytně stravovaly všechno bez rozdílu, až nakonec nezbylo nic.
Za chladného šedavého rozbřesku stáli uprostřed náměstí plného popela šerifova Betty s manželem a syny, hospodský Tom se ženou a kovář Rudy.
Dívali se na tu spoušť a nechápali, jak je možné, že právě jich se oheň ani nedotkl.

Čím lépe znal svět kouzel, tím žíznivěji listoval v Bibli.
Čím blíž byl magii, tím intenzivněji hledal Boha.
Čím mocnější čaroděj se z něj stával, tím častěji se modlil.
Až nadešel den, kdy si uvědomil, že oč lepším je kouzelníkem, o to horším je člověkem.
Kouzla, která se naučil, mu propůjčila pocit nezranitelnosti.
Síla, kterou probudil, ovládla jeho smysly.
Moc, kterou nabyl, otupila vědomí smrtelnosti.
Co prostým životem ve Phoenixu držel na uzdě, se v nově objeveném světě utrhlo ze řetězu.
„Už pro vás nemůžu dál pracovat, Albusi.“
„Já vím, chlapče. A jsem ten poslední, kdo by tě tu držel.“

Když se sedláci sešli v saloonu, aby zapili úmrtí Svraštělýho Steva, panáky kořalky jezdily po barovým pultu jako splašený drožky. Ve tři ráno už tahle pijatyka nebavila ani hospodskýho, kterej obvykle za solidní tržbu obětoval i manželský radosti.
„Pánové, končíme!“ zavelel a pleskl Pidlovokýho Pipa mokrým hadrem. „Zaplatit a domů!“
Pip kývl a vysypal na pult hromadu starýho železa.
„Meče z doby kolonizace! Vykopal jsem je na poli!“
„Spletl sis mě se zastavárnou? Tady se platí v dolarech!“
„A co mám teda dělat?“
„Vím já? Odnes to do kovárny, ať ti z toho Rudy něco vyrobí. A teď ty dolary.“

Když bylo Eileen šest, ráda sedávala na kuchyňské lince a pozorovala nadýchané obláčky páry stoupající z kotlíku.
Když minul její jedenáctý rok, do chalupy vletěl výr nesoucí dopis se znakem Bradavic. Annie se rozpačitě usmívala, zatímco Rino skrýval dojetí v zástěře umouněné od přísad do lektvarů.
Když jí na Příčné k patnáctým narozeninám koupili tu obyčejně vyhlížející učebnici, netušili, jak důležitou roli sehraje.
Učebnice lektvarů pro pokročilé se stala jakýmsi deníčkem, kam zaznamenávala všechno, na co přišla.
Dá se říct, že sedm osmin tajuplných poznámek patřilo Eileen.
Hermiona správně usuzovala na ženský rukopis, když si tu ohmatanou Harryho knihu prohlédla.

Annie fascinovaně sledovala, jak manžel pilně pracuje. Nemohla uvěřit, že člověk, který před jejíma očima čile kmitá u kuchyňské linky, je tentýž muž, který jí před lety učaroval svým rétorickým uměním, intelektem a roztomilou nemotorností. Když ho poprvé viděla vzít do ruky vařečku, právem očekávala katastrofu. Spálenou rajskou cítila ještě týden. Kdykoli potřebovala pomoct u plotny, obracela se raději na kohokoli jiného. Po několika měsících usilovného tréninku a studování příruček však působil dojmem, že se s talentem pro přípravu lektvarů narodil.
„Tati? Můžu se podívat zblízka?“ zeptala se Eileen a tatínek ji vysadil ke sporáku, aby jí ukázal učebnicový Kostirost.

Annie před Brumbála postavila šálek čaje a talířek s jakýmsi nadýchaným bochánkem. Brumbál se nikterak nežinýroval a okamžitě ochutnal.
„Chtěla jsem se zeptat... co přesně pro vás bude manžel dělat?“
„Nebe v hubě,“ prohlásil Brumbál přes sousto, které mu zaplňovalo ústa.
„Prosím?“
„To, co jste upekla. Božská mana.“
„To je mazanec. Recept bývalé tchýně... Co pro vás Rino bude dělat? Nejde o nějakou kulišárnu, že ne?“
„Ale vůbec ne! Jmenoval jsem ho výhradním dodavatelem lektvarů pro naši ošetřovnu.“
„Pro ošetřovnu? To myslíte vážně? Jeho poslední protihorečnatý dryák jsem použila na zaspárování chalupy. Je teda pravda, že od té doby nezatéká.“

„Švihnout a mávnout,“ pravil Albus Brumbál a nadšeně mu převedl levitační kouzlo pod svou taktovkou.
Holubí pírko se vzneslo nad desku stolu a pomalu kleslo dolů.
Švihnul a mávnul.
Pírko zůstalo ležet.
Švihnul a mávnul podruhé.
Pírko se malinko zachvělo.
Švihnul a mávnul potřetí.
Pírko odskočilo.
Švihnul a mávnul podesáté.
Pírko se postavilo a zatancovalo čardáš.
Švihnul a mávnul podvacáté.
Pírko napůl zmizelo a znovu se objevilo.
Švihnul a mávnul popadesáté.
Pírko lehlo popelem.
Brumbál vyčaroval nové.
„Takhle se akorát motáme v kruhu,“ pravil Rino, zahodil hůlku a jediným pohledem zvedl do vzduchu bradavického ředitele i s jeho majestátním křeslem.

„Sháním práci,“ pravil a přistoupil blíž k pultu.
„Vy jste z oboru?“ přeměřil si ho kriticky lékárník.
„No, dalo by se to tak říct.“
„A glejt máte?“
***
„Potřebuju práci,“ řekl a opřel se o pult.
„A co byste tu jako ráčil dělat?“ opáčila hostinská.
„Pracovat?“
„Hmm. A pintu natočit umíte?“
***
„Chci práci,“ vyslovil u přepážky poštovního úřadu.
„Tady?“ podivil se úředník.
„Mám klasické vzdělání.“
„Obávám se, že to zdaleka nestačí.“
***
„Kořalku,“ požádal zkroušeně.
„To nebude nutné,“ prohlásil stříbrovlasý cizinec a přisedl si. „Už jsi v ruce držel hůlku, Rino?“
„Ne.“
„Tak to napravíme.“
„Kdo jste?“
„Albus Brumbál. Tvůj nový zaměstnavatel.“

„Chceme zpátky svoje práva!“ ozývalo se ze středu početného shromáždění před radnicí.
„Špehování ve Phoenixu nechceme!“ křičeli chlapi s motykami, lopatami a konvičkami.
„Naše děti nebudou vyrůstat v totalitě!“ znělo z úst naštvaných matek pod vedením vdovy Bourdinové.
„Stop šikaně drobných podnikatelů!“ řvali hokynářka s drožkářem, hrobníkem a sedmi bandity.
„Děkujeme, vypadněte!“ hlásaly transparenty v rukách studentů. Jednu z cedulí držel učitel Bolzano.
Uvnitř radnice opocený Jefferson vyhlížel na ulici.
„Tuhle pozici dlouho neudržíme, šéfe.“
Starosta spláchl kuře Budvarem, mastné prsty otřel do účtenky od hostinského a povídá: „Tak se z toho okna moc nevyklánějte. Ještě je napadne udělat defenestraci.“

Šerif Joe byl vášnivým lovcem. Když mu bylo dvanáct, skolil svého prvního bizona. A vystačil si s oštěpem.
Když jeho dcera Betty odrostla věku, kdy ji historky o lovu doháněly k hysterickému pláči, ráda s otcem sedávala u krbu a listovala starými bestiáři, které sepsali a ilustrovali její předkové.
Bylo léto 1945 a městečko Phoenix páchlo kouřem. Dým z vypálené farnosti stoupal k nebi jako bouřkové mraky.
Dospělá Betty práskla dveřmi otcova domu a přes půl ulice křičela něco o „zaslepených pokryteckých inkvizitorech“. Ale až poté, co z jednoho bestiáře vytrhla stránku s popisem čarodějnice a hodila ji do krbu.

Zatímco uháněli do sanfranciského přístavu na koních šerifa a jeho zástupce, vzpomínala, proč se před šesti lety vrátila do Phoenixu. Většinu evropských měst tehdy obcházel strach, válka byla na spadnutí, nikdo nechtěl platit za zábavu. A tak přitáhla zpátky domů.
Zatímco nastupovali na loď do Liverpoolu a v ruce tiskli každý jeden malý kufr, uvědomila si, jak se museli cítit lidé, kteří v té době prchali ze svých domovů vstříc neznámé budoucnosti v úplně cizí zemi.
Tak jako teď ona.
„Zkus myslet na něco krásného,“ povzbudil ji Rino, když se ukládali ke spánku ve stísněné kajutě. „Jak vymalujeme novou kuchyň?“

Přemýšlel, proč nikdy nevzal do ruky zbraň. Ve městě měl každý aspoň jednu. Prý na obranu. Pak si vždycky vzpomněl na Barnabyho. Jak mu o deštivém nedělním odpoledni vyprávěl, co se stane s mužem, když poprvé přijme do dlaně rukojeť pistole. Jak iluze moci dokáže zatemnit rozum. Podobný pocit zažil jako kluk, když se dotýkal otcových lahviček s jedy. Temná strana jeho duše šeptala o všem, čeho by mohl dosáhnout...
Díky Bohu si na útěku z Phoenixu vystačil s banánem. Přiložil jeho špičku k šerifově ledvině a řekl: „Jestli se otočíš, jsi synem smrti, Joe.“
Šerif se neodvážil ani pohnout.

Každé pondělí kontrolovala podlahy.
Říkávala: „Hadr musíš přemáchnout po každým metru!“
Každé úterý revidovala kuchyň.
Říkávala: „Na hrnce musíš drátěnkou!“
Každou středu pomáhala s prádlem.
Říkávala: „Cejchy musíš pořádně vyrovnat!“
Každý čtvrtek dorazila s rýčem a motykou.
Říkávala: „Pampelišky musíš trhat, dusí záhon!“
Každý pátek opatrovala Eileen.
Říkávala: „Inkoust a louh musíš zavírat!“
Každou sobotu napekla housky na neděli.
Říkávala: „Kynutý se musíš naučit! Co budeš dělat, až tu nebudu?“
Annie vždycky celou neděli lamentovala, jak jí bába nedá vydechnout.
Když jednoho pondělí roku 1945 Gwyneth už nepřišla, zjistila, že hadr namáčí po každém metru, jako by jí vedla ruku.

„Co budeme dělat?“ Annie do roztřesených rukou přijala sklenici whisky.
„Co by, vychováme z ní slušného člověka.“ Rino vlastní whisku poslal do žaludku na ex.
„Já ti nechci brát iluze o ovečkách, kterým tu věnuješ svoji péči, ale naše dcera je ČARODĚJKA! Čarodějka uprostřed Arizony! To je něco jako volský oko na šerifově uniformě.“
„Však oni si zvyknou,“ vložila se do nich Gwyneth. „Tady si lidi zvyknou i viset.“
„A co když nás poženou vidlema?“
„Tak to bude pořád lepší, než kdyby na vás brali pušky.“
„Kdyby bylo nejhůř, můžeme jet do Evropy.“
„Za Hitlerem? To se radši nechám upálit.“

Buclatá Bella nebyla zlá. V jádru to byla zlatá ženská. Pro zlato teda občas dokázala podniknout kdejakou kulišárnu, ale rodině dávala všechno.
Léta nikdo z nich nepostřehl, že každej pátek večer mizí a vrací se za svítání. V sobotu ráno ležely na vycíděným stole talíře, v konvici zvolna vychládal čaj a kuchyní voněly uzenky.
Když k nim jednoho sobotního rána zavítal šerif Joe, aby ji zatknul za přepadení záložny v Memphisu, Bella mu naservírovala míchaný vejce a povídá, že než to dožvejká, určitě ještě stihne vytřít podlahu.
Kdyby se nepřiznala, řekl bych, že ty loupeže spáchal někdo Belle zatraceně podobnej.

Když se Rinovi a Annie narodila dcera, začaly se ve Phoenixu dít zvláštní věci. Třeba hospodský Tom je před svým saloonem vídal jen nerad, poněvadž se mu vždycky zasekla pípa a štamgastům z rukou padaly půllitry.
Annie tomu říkávala nešťastné náhody a s dcerou to nikterak nespojovala.
Do chvíle, kdy přišli na návštěvu ke Gwyneth. Ta vzala půlroční děvčátko do zahrady na obhlídku motýlů.
Eileen při setkání s nimi zavýskala, rozpřáhla ručky, vyletěla babičce z náručí a létala nad záhony, dokud ji Rino nepolapil.
„A to jsem nadávala, že mám doma akční dítě,“ utrousila Gwyneth a běžela křísit zemdlenou Annie.

„Berete si Annu Princeovou za svou zákonodárnou manželku?“
„Zákonnou,“ opravil oddávajícího. „Ačkoli nepochybuji, že by vydávání zákonů zvládla líp než mnozí zákonodárci.“
„Takže si ji berete?“
„Ano.“
„A vy, slečno -“
„Paní,“ přerušila ho kousavě. „Kdybych byla slečna, bereme se v kostele.“
„Dobrá, dobrá, zkrátka, chcete mladýho Lloyda za manžela?“
„Ano.“
„Tak fajn. Splnili jste všechny podmínky státu Arizona, abyste mohli být prohlášeni za muže a ženu. Okroužkujte se, dejte si pusu a žijte šťastně až do smrti. Já jdu zpátky na kutě.“
Nikdy by nevěřil, že se ožení právě s ní.
Potají.
Uprostřed velkopáteční noci.
U radního Jeffersona v obýváku.

Dnes U výslechu: reverend Rino Lloyd. Proč jste přijal místo reverenda?
Barnaby si to přál.
Vaše matka je známá svým čarodějnickým uměním, kterému učí i početné následovníky. Váš otec sedí ve vězení za sériové travičství a také se netají svými sklony k okultismu. Není váš původ pro roli duchovního poněkud stigmatizující?
Vám na původu záleží? Já se jako duchovní mimo jiné snažím bojovat s předsudky.
Jste čaroděj?
Vím, kam tou otázkou míříte...
Takže trefa do černého?
Nepraktikuji čarodějnictví.
Ale dopis ze Salemu jste dostal...?
Ano, dostal.
To znamená, že určité nadpřirozené schopnosti máte?
Ovšem. Třeba trpělivost odpovídat na vaše dotazy.

„Vím, že doba není lehká a že děláte, co můžete. Chápu vaše obavy o budoucnost. Bojíte se, abyste si mohli dovolit zaplatit školné svým vlastním dětem nebo abyste měli na případný úplatek pro odvodní komisi. Přesto nesmíme zapomínat na potřebné a musíme jim pomáhat. Chci, aby každý z vás věnoval jeden dolar do sbírky pro odložené děti.“
„A proč se mám o nějaký usmrkance starat zrovna já?“ ozval se starej Ewing a bouchl do lavice. „Se snad o ně může postarat Ježíš, ne?“
„To jistě může. A určitě to v budoucnu udělá. Ale ty plenky jim zatím někdo zaplatit musí.“

O jejích akrobatických dovednostech slýchal historky, kterým se zdráhal uvěřit i přes svou mimořádně silnou víru. Když mu hospodský Tom vyprávěl, jak v jedenácti letech překonala nedalekou rokli bosýma nohama po nataženém provaze, byl s to namítnout, že takové voloviny přece nemůže být schopný nikdo.
„Teď už sem nejezděj, ale když ještě jezdívali, čučel bys jak péro z gauče. Babička starýho Prince se holýma rukama vydrápala na stožár šapitó a omotaná provazem ze svázaných cejch lítala nad publikem jako holubice. A přesně tohle naučila i naši Annie.“
„Přemýšlím, kolik by si řekla za malou ukázku.“
„Víc, než můžeš nabídnout, hochu.“

Nevím, kdy přesně Phoenix zavedl zákon zakazující tělesný tresty na nezletilých, pamatuju ale, jakej poprask to vyvolalo.
Mladej Jones najel na systém odměňování pamlskama, což se poměrně osvědčilo, poněvadž jeho synové byli odmalička podobný psům víc než čemu jinýmu. Zato vdova Bourdinová uspořádala protestní pochod naštvaných matek. (Kdyby měla každý ze svých šestnácti ratolestí motivovat lízátkem, musela by chodit žebrat před kostel.)
Učitel Bolzano to vyřešil osobitě. Plácání rákoskou nahradil proháněním študáků po školním dvoře. Když šerif King nadhodil, jestli to přece jenom není fyzickej trest, odpověděl:
„Mohou-li impotentní filosofové vymýšlet zákony o dětech, já můžu kombinovat matematiku s tělocvikem."

Někdy je samota to, co potřebujete, abyste zjistili, koho postrádáte.
Někdy je ticho to, co pomáhá uvědomit si, čí hlas vám nejvíc chybí.
Seděl v kostelní lavici, ruce sepjaté nad Barnabyho starou Biblí.
Jeho slzy dopadaly na kožené desky a jedna po druhé se vpíjely do drobných prasklin.
Dokud vedle sebe neucítil teplo jejího těla a nezaslechl v hlavě ozvěnu jejích myšlenek, myslel na to, jak zatraceně moc mu schází právě Barnaby.
Dokud na něj nepromluvila, přísahal by, že Barnaby je tím, koho si přeje znovu slyšet.
„Může z nás být dobrá dvojka,“ řekla Annie a políbila ho na tvář.

Když nad naším městečkem v roce 1923 začly lítat dopravní letouny, starousedlíci jim přezdívali ocelový ptáci, létající koně nebo taky nestvůry z pekel. Sedlák Steve, řečenej Svraštělej, jelikož kůže na jeho obličeji připomínala anální otvor, tomuhle způsobu dopravy prorokoval brzkou zkázu. Pidlovokej Pip, farmář o tři generace mladší, naproti tomu zasněně vykládal, jak jednou lidi doletí až na Měsíc.
Když tímhle strojem radní Jefferson dva roky nato letěl do Houstonu, urvaly se sice obě vrtule, kterýmžto pádem středisko letovýho provozu řešilo poměrně složitej problém, nicméně ocelovej pták úspěšně doplachtil až na letiště.
Myslím, že za pár let je Měsíc náš.

Doby, kdy reverend Barnaby postával v kazatelně, zatímco se malým městečkem Phoenix ozývaly výstřely pušek a kopyta koní místních banditů vířila prach v žáru poledního slunce, nahradila doba, kdy reverend Rino nesměle přešlapoval v kazatelně před zástupy měšťanů, tvářících se, že kdyby byli ještě počestnější, spletl by si je s andělským kúrem.
Přesto o jejich temných tajemstvích věděl. Znal všechna jejich provinění, četl jejich hříšné myšlenky, viděl prázdnotu nitra, svár v srdcích a marnivost tužeb.
Protože se jim však učil rozumět navzdory tomu, co věděl, ovečky se vracely a naslouchaly mu.
Časy se možná změnily, ale pastýř odsud nikdy neodešel.

Když mi ji poprvý podali do náruče, vypadala v tý nařasený zavinovačce jako zmuchlanej uzlíček neštěstí. Mračila se a kňourala.
Když mi ji poprvý vypravili na procházku v tom kočárku s mašličkama, vypadala jako rozzuřená saň. Celou cestu se z něj snažila vypadnout.
Když mi ji Gwyneth poprvý posadila na klín, abysme se společně vyfotografovali, vypadala v tom růžovým čepečku jako nasranej bizon. Do objektivu fotoaparátu se neusmála.
Když jsem s ní poprvý zůstal doma sám, namísto krajkových šatiček jsem jí oblíkl svoji starou lněnou košili, půjčil jí koště a šel s ní vymetat krb.
Nikdy jsem Annie neviděl spokojenější.

Včera jsem se vypravil do saloonu a zahlídl tam hlouček místních farmářů. Trochu nedůvěřivě jsem vstoupil. Rozumějte, partička znesvářených sedláků, co se zdržuje pohromadě v blízkosti kořalky, nikdy nevěstila nic dobrýho. V žádným městě.
„Povídám, že je to tutový!“ vykřikl Svraštělej Steve a udeřil pěstí do stolu.
„Zdravím, pánové. O čempak rokujete?“ přihovořil jsem se nesměle.
„Zdravíčko. Zrovna předvádím panu lékárníkovi svoji novou pálenku a ostatní přišli vočumovat.“
„Abysme nevočumovali, když se tu chvástá, že vyrobil tekutý štěstí!“
„To je ta vaše režná takovej zázrak?“ zapochyboval jsem.
„Houbeles režná,“ odfrkl Steve. „Vypálil jsem makovice, koštnu to a hexenšus je fuč!“

Na počátku bylo slovo.
To slovo bylo Bůh.
Ten Bůh stvořil nebeskou klenbu a mořský vody.
Ty nebesa a vody pak daly vzniknout flóře a fauně.
Ta fauna zrodila člověka.
Ten člověk si podmanil květenu a podrobil zvířenu.
To mu ale nestačilo.
Chtěl vládnout mocí větší, než kdy svět poznal.
Chtěl poroučet nebeským sférám a krotit mořský vlny.
Ta touha stvořila magii.
Ta magie se rozšířila napříč kontinenty a zakotvila v každým z nás.
Každej člověk by s ní dokázal dobýt svět.
Změnit ho k lepšímu.
Zničit ho do základů.
Ještěže nikdo z nás neumí správně používat slova.
Díky Bohu.

„Měl bys jít spát,“ pravila Gwyneth a vyprostila inkoustové pero ze sevření jeho vrásčitých prstů. „Víš, co říkal doktor Klein.“
„Doktor Klein vyslovuje doporučení. Bůh vydává rozkazy.“
Ve světle petrolejky na její rozkošně zestárlé tváři zatančil ironický úsměv.
„A ty ses je teď všechny rozhodl sepsat? Jestli ano, tak máš štěstí, že minuly doby, kdy se slova tesala do kamene.“
Zamyšleně sledoval její kroky do ložnice. Pak se znovu chopil pera.
Daleko nad obzorem začínalo svítat, když s pocitem lehkosti na prsou konečně ulehl.
Věděl, co přijde.
Nebál se.
Obálka nadepsaná Reverendu Rinovi ukrývala vše, co ještě bylo potřeba sdělit.

Nikdy jsem o ničem nepochyboval víc než o přijetí lékárníkova syna Rina do semináře. Kluka, jehož otec ve městě proslul jako sériovej travič. Kluka, kterýho jsem nesčetněkrát přistihl mluvit na někoho, kdo tam vůbec nebyl. Kluka s tak zvláštním pohledem na svět...
„Vážně nechceš převzít otcovu lékárnu?“
„Nechci, reverende.“
„Proč?“
„Rád bych se vyvaroval pokušení.“
„Bojíš se, že skončíš jako tvůj otec?“
„Spíš nechci kráčet ve stopách své matky.“
„Ta přece zemřela při porodu...?“
„To řekli vám. Mně včera dorazil dopis ze Salemu. Prý tam dělá ředitelku.“
„Chápu,“ vyrazil jsem ze sebe v záblesku děsivýho porozumění. „Uvidíme se v září.“

Když nás přítel Luther zase jednou poctil svojí návštěvou, nepřivezl s sebou jednoho, ale rovnou tři sviště. Jeho žena Alberta chuděra měla co dělat, aby jim zabránila během našeho společnýho kázání rozmontovat kostelní lavice.
Po mši jsem ho jako obvykle pozval na lahvinku. Neodmítl.
„Tak co, brachu? Slyšel jsem, že Annie je v Evropě.“
„Jo. Už pátým rokem.“
„Někdy naše sny při střetu s realitou neobstojí, že?“
„Souhlasím. Ty máš nějakej sen?“
„Jeden. Že syny posílám na univerzitu.“
„Hlavně, aby se toho vůbec dožili,“ poznamenal jsem s pohledem upřeným na balkón radnice, kde si Martin s Alfrédem hráli na ostřelovače.

„Už?“ zeptal se vzrušeně, když v pátek dorazil domů a střetl se v předsíni s doktorem Kleinem.
„Planý poplach, Joe,“ uklidnil ho doktor a s úsměvem odešel.
„Tak co?“ vyzvídal druhý den odpoledne a úzkostlivě nahlížel do pokoje své ženy.
„Falešní poslíčci,“ povzdychl si doktor a zabouchl za sebou.
„Takže zase nic?!“ udeřil v neděli po poledni na Kleina mířícího zpět ke svému povozu.
„Bohužel.“
Když ten večer popíjel v saloonu a místní ženštiny ho přišly zburcovat, že doktor Klein navštívil Elisabeth, zamumlal něco o poslech falešných zpráv a objednal další rundu.
Deset minut nato se narodila šerifova malá Betty.

„Teď není čas hrát si na hrdinu, Joe.“
Vytrhnu mu z ruky pušku a opřu ji o stěnu.
„Chlap má držet slovo.“
Upravím mu vázanku a postrčím ho k zrcadlu.
„Řekni mi, jestli by ses zejtra dokázal sám sobě podívat do očí, kdybys tam dneska nepřišel.“
Narazím mu na hlavu klobouk a odfouknu smítko ze saka.
„Vím, že nedokázal. Takže tím je to vyřízený a můžeme jít.“
„Do hajzlu, Barnaby, přece tam svoje chlapy nemůžu nechat samotný!“ zaburácí.
„Uznávám,“ pravím klidně, „rozumu sice moc nepobrali, ale do svýho poslání dávají srdce. Jedno ozbrojený přepadení hravě zvládnou. Ty se koukej oženit!“

Když poprvé vyšplhala na strom, v jejích očích hopsaly jiskřičky té nejčistší dětské radosti.
Když se procházela po střechách, bez jištění zdolávala skály a balancovala na okenních římsách, v jejích očích skotačily plamínky vzrušení.
Když usazená na povozu principála Paola odjížděla z města, v jejích očích se třásly hořící pochodně hněvu.
Když po třech letech poslala domů svou fotografii, ještě pořád v jejích očích tančily plameny vzdoru.
Když se na podzim roku 1939 vracela do města, na potemnělém parketu jejích očí se v neúsměvné parodii na tanec zmítaly stíny hrůzy a zoufalství.
Barnaby už se návratu své ztracené dcery nedočkal.

Kovářův syn Rocky nikdy nebyl žádnej hubeňour. Dlouhý roky mezi chlapama kolovaly vtípky, ve kterejch jsme slýchávali termíny jako „bečka sádla“, „špekoun“ nebo „tlustoprd“. Po klukovejch jednadvacátejch narozeninách na tohle téma všichni nějakým zázrakem oněměli. Sem tam někdo prohodil něco o jeho „výraznějším prostorovým řešení“ nebo tak něco, ale i to pronesl sotva slyšitelným šepotem a se špatně maskovaným nádechem hrůzy.
Když jsem se na to onehdy ptal hospodskýho, za neustálýho pokukování ke dveřím mi prozradil, že když tu Rocky zapíjel plnoletost, zatloukl jednoho z posměváčků pěstí do stolu, načež v tichosti spořádal jelení hlavu i s parohama a odešel.

První rok jsme jenom nevěřícně vrtěli hlavama a ťukali si na čelo.
Mysleli jsme, že Evropani jsou už dlouhou dobu nad nějaký válečný záležitosti povznesený.
Druhej rok jsme zmateně vyčkávali, jak se situace vyvine.
Novinový články vyznívaly dost nejasně a nikdo z nás pořádně nerozuměl, o co komu jde.
Třetí rok se začalo vášnivě diskutovat, jestli bysme se přece jenom neměli zapojit.
To už vláda zřejmě pochopila, která strana je v právu.
Čtvrtým rokem jsme vstupovali do války taky.
Zatímco ženy plakaly, muže odváděli k námořnictvu.
A to prosím jenom proto, že někdo do nějakýho šlechtice nasypal sedm kulí.
Nepochopíš.

Ten cirkus stál nekřesťanský prachy, ale Annie nás nakonec uprosila.
Ještě dlouho po skončení představení jsme ji nemohli odtrhnout od mříží s ochočenou opicí. Když se nám to konečně podařilo, pověsila se na hrazdu a odmítala slézt.
Za rok přijeli znovu. Trávila u nich každičkej den, dokonce s nima jednou povečeřela. Říkala, že ji principál Paolo naučil chodit po provaze.
Když jsem odpoledne mířil do saloonu, zrovna nad kaňonem natahovali lano. Blázni, pomyslel jsem si.
Hodinu nato do výčepu vběhl hrobník Saxon.
„Barnaby, nebudete věřit! Annie kráčí vzduchem jako Ježíš po vodě!“
Věřil jsem.
Málem jsem se tím pivem utopil.

Když jsem s plackou šerifa na hrudi vešel do cely, abych se zeptal na chlapíka, kterýho večer otrávil, civěl do podlahy a zarytě mlčel.
Vyfasoval deset let.
Dva měsíce po propuštění ho zašili znovu. Tentokrát jsem do cely vkročil s Biblí pod paží, abych se zeptal, jestli mu můžu bejt nějak užitečnej.
„Vás nezajímá, proč jsem to udělal?“
„Nepopírám, že bych tu odpověď rád slyšel, ale tomu mrtvýmu už to stejně nepomůže, ne? Tak co? Dáte si trochu kafe a hodíme řeč?“
Očima lékárníka Lloyda problesklo nefalšované rozčarování. Když mu v dlaních přistál kouřící hrnek kávy, rozpovídal se o euthanasii.