Moje články

Vážené studentky, vážení studenti,

zachovejte prosím paniku! Zavřeli nám školy, ale musíme se přeci učit! Takže místo času, který byste měli sedět ve škole si uděláte doma tuto práci: přečtěte si 40 stran informací o nové látce. Abychom věděli, že jste je četli, odpovězte na následující otázky… No ještě si musíte novou látku procvičit, takže udělejte tyto cvičení… A jé objevili jsme kouzlo videohovorů! Takže čas, který jste měli prosedět ve škole, prosedíte před kamerou! Ale zadané úkoly platí, protože přeci nechodíte do školy! Tak prosím zachovejte paniku, bude to trvat jen dokud nepadnete vyčerpáním!

Srdečně Vás zdraví

Vaši učitelé!

Ahoj
Jsem sympatický, svobodný, čtyřicetiletý, ale ještě stále si nepřipadám tak starý. Hledám milou mladou a krásnou díku, která má smysl pro humor. Je inteligentní studentkou, ale nesmí být chytřejší než já. Která vždy bude na 100 % stát na mé straně, ale která má i vlastní názor. Bude mi absolutně patřil, ale bude taky trochu nedostupná. Dívku, která je vášnivá, ale ne dominantní.
Štíhlá postava, dlouhé blond vlasy a modré oči jsou vítané, ale hnědé taky neubírají na kráse.
Jsem schopen takovou dívku dobře zaopatřit a postarat se o ni. Tak slečny neváhej a ozvěte se!
Tel. 000 111 222

Mie se nedaří usnout. Lůžko na zemi ji nepříjemně tlačí a pod velký dračím křídlem, kde vždy cítila bezpečí, se dnes spíše dusí horkem z Lauronina těla. Stále ji pronásledují myšlenky na to vše, co jí potkalo od doby, kdy vstoupila do Arkanumijského lesa. Setkání s bojovníky Posvátného řádu, pád ze skály. A tu se poprvé setkala s NÍM - zrádcem a vrahem. Zachránil ji...
Hned na to ji unesli a zavraždili jejího strážce.
Sama se osvobodila, objevila, že dovede kouzlit. Kouzlit! Pak se znovu objevil ON! Jakoby náhodou...
Neklidně se znovu převalila na lůžku. Příliš mnoho náhod v tomto lese...

Zapnu televizi a koukám, co dávají. Nic moc: nějaká detektivka, americká slaďárna, vaření,... a hele Pyšná princezna! To je ono! Ideální film pro odpočinkový večer - pohádka.
Najednou se mi vybaví rozhovor tří desetiletých dívek, který jsem zaslechla tuhle v metru. Vybíraly film na předvánoční besídku ve škole.
"Hele co třeba Indiana Jones?"
"Né to chce něco víc vánočního..."
"Pyšná princezna?"
"Jako pohádku?"
"No já nevím a nejsme na pohádku už moc starý?"
Pokojem zaznívá Rozvíjej se poupátko a já přemýšlím, co je to za svět, kde si desetiletý připadají už moc starý a já po dvacítce jednou nohou v hrobě.

Ne, nemohl za to, vážně ne... Fotr je opustil, matka brzy zemřela. Zůstal na ulici úplně sám a to v 10 letech! Jak jinak se měl tedy uživit než krádežemi? A že byl sakra dobrej, za šest let se z něj stal nejlepší zlodějíček ve městě. Žádný zámek proti němu neměl šanci až do toho dne...
Takovej podraz! Ušili na něj boudu! Jinak by ho samozdřejmě nechytli. A jak s ním hned zametli... žádný soud, žádná obhajoba, hezky šup do vězení!
A teď skončil tady... Má nohy na ramenou svého spoluvězně a snaží se otevřít ten pitomej zámek okenních mříží...

Já se chci zaměřit na něco novějšího, asi na Nietzscheho pojetí světa jako boje mezi apollonským a dioníským živlem...
Jo jenže Nietzsche stejně čerpá z antiky? To můžeš rovnou zkusit něco tradičnějšího.
Jo? Jako například Akvínskýho?
No co! Mám prostě jeho filozofii ráda! A ne, není to jen křesťanské! Taky vychází z Aristotela!
Já si vyberu něco od Platóna...
Takže jdeš ad fontes?
Platón není základem filozofie...
Ne... jen jeho spisy jsou jediný, kterým aspoň trochu rozumím.
Je pravda, že číst některé z filozofických pojednání je za trest.
Jo, přesně proto mám nejradši toho, co nic nenapsal...
Myslíš Sokrata?
Jop!

BIM Černočerná tma, BAM jen úplněk
BIM měsíce září BAM temnou oblohou
BIM bez hvězd. BAM Nic. Ticho?
BIM Kostelní zvon BAM jako jediný
BIM jasně zní BAM temnou nocí,
BIM odbíjí BAM půlnoc...
Je čas kdy mrtví vstávají z hrobů. A tančí se SMRTÍ. TA se v černé kápi probírá davem neživých a volí: TY ODEJDEŠ DO MÉHO KRÁLOVSTVÍ... TY SE JEŠTĚ VRÁTÍŠ...
TY NE, BYL JSI ZROZEN JIŽ DVANÁCTKRÁT...
Přesto jsem nedokončil svůj úkol... Dovol mi, prosím, třináctý život.
TŘINÁCTÝ ŽIVOT NEEXISTUJE.
Proč ne?
TŘINÁCT JE ČÍSLO NEŠTĚSTÍ, TŘINÁCTÝ ŽIVOT BY NEBYL ŠŤASTNÝ, CHCEŠ JEJ I PŘESTO MÍTI?

Zlatavé sluneční paprsky se odráží od fialově zbarvených hroznů na vinici. Vzduch je provoněn levandulí, i přestože široko daleko je vidět pouze víno. Víno a malý kamenný domek na svahu. Před ním věší bílé prádlo žena v letních šatek a slaměném klobouku.
Vinicí prochází muž také ve slaměném klobouku a pečlivě obhlíží dozrávající víno. Když zahlédne před domem svojí ženu, vydá se s širokým úsměvem, ale beze spěchu, k ní.
"Podívej se lásko, naše prví úroda. No není to báječné!"
Žena se s úsměvem otočí na svého manžela: "Konečně se ti splnil tvůj sen a ty máš svoji vlastní vinici!"

"Kde mám ty punčochy?!?! To snad ne, tady taky nejsou... Ach. Aúúúú!" Lin zamatlaně běhá po pokoji a srazí se s dveřmi.
"To nebožátko bude jistě velice zklamaný, když je nebudeš mít..." směje se jí z postele její kamarádka a spolubydlící Adéla.
"Jsem ráda, že se bavíš Ady" odsekne jí druhá a dál se věnuje přípravě.
"Uklidni se Lin, budeš krásná jako vždy." chlácholí ji Adéla a jde jí pomoct, když jí potřetí vypadne hřeben z ruky.
"Jak to že jsem tak roztržitá, to nikdy nebývám?!" postěžuje si Lin přítelkyni.
"To nic, to jen dělají ta sladká očekávání, co máš."

"Pane, pokud se nám je nepodaří do rána odrazit, Helmův žleb padne!"
udýchaný voják zoufale hledí na Aragorna.
Armáda skřetů už prolomila hradby a teď se hrne do pevnosti. Šance, že by vydrželi alespoň do rána, je mizivá.
"Neboj se příteli..." sklání se k němu hraničář "...naše naděje přeci umírá poslední!"
"Obávám se, že se mýlíš, Aragorne, naše naděje umírá ráno." Odpoví mu elf po jeho boku se smutkem v očích. Aragorn se usměje.
"Ne Legolasi, naše naděje, ta jejich zemře s prvními slunečními paprsky!"
"To je mi alespoň řeč! Nač tedy zahálíme, do boje!!!" zahřmí trpaslík mávaje svou sekerou.

"Moc se soustředíš chlapče! Gravitaci máš ovládat lehkostí myšlenky, ne upřeným soustředěním. Možnost létat, ti má pomoct v boji, ale když se zaměříš jen na ni, nevšimneš si, že na tebe někdo útočí."
"Mistře, bez soustředění přeci ovládnou nejde..."
"Ale jde! Uvolni se a vnímej vše kolem sebe. Buď jen bdělý, nesnaž se něco ovládnou, pak teprv dovedeš využít všechny možnosti, co máš."
"Vigilantibus iura scripta sunt?" ozvala se knihovnice, co je doposud jen sledovala.
"Víš co děvče? Raději se dál věnuj knížkám, ano?" protočil na ni mistr očima.
Ale účinek to mělo mladík se uvolnil a od srdce rozesmál.

Sladká vůně koláčků se line celou světničkou, ve které rychle poletuje žena. Kolem pasu má bílou zástěru, tvář a ruce ještě trochu ušpiněné od mouky a rychle se snaží dokončit přípravy na jarmark.
Její muž bohužel nemá pochopení pro její starosti, ale za to sladká vůně čerstvého pečiva ho velice láká. A tak ne jen že jí překáží kdekoliv si stoupne, ještě ve chvílích, kdy si myslí, že ho nikdo nevidí, krade koláčky.
Brzy už má žena vlastního manžela plný zuby a plácne ho utěrkou pře nenechavé ruce.
"Ještě chvíli takhle pokračuj a můžem se přejmenovat na 'U snědeného krámu'!"

Pozorně sleduji okolí a nastražím uši. Po otci mám bystřejší smysly než běžní lidé, to proto se ze mně stal prvotřídní stopař. Naštěstí nikdo netuší, že nejsem na půl člověk i když... Ohlédnu se na svého společníka. Prý strážce z Velké Knihovny ale dupe to jak slůně! Pche. Pořád nechápu, jak mě mohl dostat!
Proč se na mě tak divně dívá, jako by snad tušil...
"Tak co?" zas ten jeho arogantní postoj... nejradši bych mu vrazil! Ale to by mě nejspíš zase přepral.
S povzdechem zaženu myšlenky na strážce a soustředím se na náš úkol:
"Jdeme! Jsme jim na stopě."

Blesk prozářil oblohu a hrom zaburácel, až se vše roztřáslo strachy. Moře bylo rozbouřené a na vlnách se divoce zmítala jediná loď. Její posádka se zoufale snažila ji ovládnout, ale divoký živel si dělal, co chtěl.
Námořníci už propadali zoufalství, když tu náhle se mořem začal linout kouzelný hlas. Zpěv, který uchvátil srdce námořníků. Ti naprosto zbavení zdravého rozumu šli za hlasem.
Marně poté v přístavu vyhlíželi onu loď. Marně ženy čekaly, až se jejich muži vrátí domů. Loď zmizela beze stop.
Jen v místech, kde se ztratila, se na jednom ostrově z hloubi skalních útesů ozýval ten kouzelný zpěv.

"Máš pěkné legíny, úžasný vzorek! a s tou sukní do hromady... prostě perfektní!" Ano první, co má přítelkyně udělá, když za mnou po letech přijede, je komentování mého outfitu.
"Také tě ráda vidím!"odpovídám jí na to se smíchem já.
Strávily jsme spolu pěkných pár dní nabytých dobrodružstvím.
Jednou jsme si nakoupily a hned se chtěly vrhnou na přípravu gurmánského oběda.
"Počkej, jen se převleču do tepláků." říkám jí a rychle odbíhám, natáhnu na sebe první, co popadnu, a hurá zpět.
"Počkej ale to jsou ty tvoje legíny..." zarazí se ona.
"Ano to jsou legíny a tepláky v jednom, víš"

"Jsme v pasti! Tudy se ven nedostanem..." obrátí se zoufale muž na mladého bojovníka s arogantním pohledem a dívku v stejnokroji čarodějů.
"Vchod je úplně zasypaný. Nedovedu si představit, jaká nadlidská síla by tím mohla pohnout..." zarazí se a podívá se spolu s bojovníkem na dívku.
"Magie..." zašeptá. "Karolín vím, že jsi začátečnice, ale nemohla by jsi to zkusit?" Bojovník si posměšně odfrkne.
Karolín ignorujíce ho se zaměří se na kameny u vchodu. Snaží se s nimi pohnout magií... Nic.
"Karolín?"
"Snažím se." procedí čarodějka skrz zuby.
"Nesnaž se, ukaž se!" okřikne ji bojovník a pak se najednou kameny pohnou.

"To snad není možný! Taková blbá chyba, všechno krachlo... a ještě přijdu o investice!" stěžuji si příteli.
"Když chceš vyhrávat musíš počítat i s prohrou." No jo, zase ty jeho moudra.
"Jdi s tím někam, život přeci není hra!" obořím se na něj.
"Ale ano je. Život může být třeba jako monopoly."
"Nepovídej! A co by tohle bylo v monopolech?" Ty jeho přirovnání už mi vážně lezou na nervy.
"To máš jako 'zpět na start bez čtyř tisíc'." zasměje se.
"Jo, to je teda vážně skvělý." odpovím ironicky.
"Ano je, mohl jsi třeba dostat 'zpět na distanc bez čtyř tisíc'..."

Náročný den to byl a krásný... Byli jsme s přáteli na hradní zřícenině. Cesta na horu byla velice namáhavá, ale stálo to za ten výhled.
Na hradě jsme si založili malinký táborák, hráli a zpívali trempské písně. Ptáci zpívali s námi, sluce svítilo a vítr, vítr tančil mezi sutinami hradu. On byl teď jeho vládcem.
Dnes nám ve škole oznámili, že se chystá na zítřek výlet, na zříceninu.
...Prosíme studenty, co hrají na hudební nástroje, aby si je vzali s sebou... Bude se u špekáčků hrát.
"Haha! Tak to jako bych zítřek prožila včera." otočila jsem se na své přátele.

Ticho a tun tan tun mm... Melodické tóny se rozvlnily pokojem. Hudba se linula z klavíru Tun Tun... Tun emh... tóny linula vše... Melodické klavíru... krásou, tóny prostupovala. Tóny... tan tan... tun... emj kulolopoka... Molodie... linuly se mojojo kokodák a hu bun prostoupit vše kolem sebe. Baf! Kakam cuccukrů dududum papakolom se linout melodicky a a a atum tum ka, krása a harmonie eee... je kolom sebe. Kakaak rama sale no...
A dost co je tu tu za anarchii?! Slova, písmena, morfémy, pozor! Do smysluplných vět seřadit! Tak... a Zůstat!
...a prostupovala vším kolem sebe. Vše naplňovala krásou a harmonií...

Šero, všude kolem kouřová clona, štiplavý ale přesto příjemně poddajný kouř. Vše má jakýsi rudý nádech. Slyším hluboké hrdelní hlasy: hámbum humhum, hunhá humhmm… Zpěv prolíná dunivé znění rozkmitaného kovu, které se zarývá do každé buňky mého těla, až nevím, zdali vibruje ten kov, či já. Tiché cinkání malých zvonečků a rolniček. To vše mě vynáší až do nebeských výšin, stoupám vzhůru. Zahlédnu lámy jak chodí ve svých hábitech dokola a zpívají.
Pak nejednou mě něco vytrhne z toho vidění. "Vidíte toto je ve vás." říká mám vedoucí meditace po té co ji ukončila, "To vše je ve vašich mozcích."

Kap kap kap...
Ticho, bolest? Něco vlhkého... stéká po stěnách... kape.
Vzduch divně páchne, jakoby hnilobou... smrtí...?
Nic však není vidět, vše je skryté tmou.
Jako by někdo přejížděl nehty po stěnách, ve kterých se stále ještě ozývá volání o pomoc...
Ne! To je mámení smyslů!
Ale stejně tu stále zní nikdy nevyřčený výkřik zoufalství...
Čerstvý vzduch ovane jeho tvář. Spokojeně se zhluboka nadechne a zároveň si vychutnává sluneční paprsky.
Má rád světlo nevyvolává vzpomínky...
Krásný den! Zaslouží si pěkně využít... Teď už má volno, už tam byl...
Nikdo se to nesmí nikdy dozvědět... Co se stalo tam ve tmě...

Je to dávno, co jsem tu byl... naposledy s tebou.
Bar U Vyprané kočky...
Nejlepší ve městě, ale ví o něm jen pár lidí.
My byli mezi nimi.
Skrytý v přítmí, s kulatými stolky a knihovničkou pro ty, co by se náhodou nudili. A jeho vůně... je cítit už z dálky, káva, pivo a čerstvé buchty smíšené s cigaretovým kouřem.
Zde jsme se poznali, popíjeli, bavili se, zamilovali se... tady jsme byli šťastní...
Stále to bolí... i po tolika letech.
Zařekl jsem se, že se sem nikdy nevrátím a stejně tu sedím...
Vůně Vyprané kočky... vyvolává vzpomínky. Vzpomínky... na tebe...

Bylo nebylo, na jednom poli stál velice smutný strašák. Strašák už nestrašil jen stál a vzdychal. Nechával ptáky klidně ničit úrodu.
Jednou k němu přiletěl kos a ptá se ho: "Hle strašáku, proč tu jen tak smutně stojíš a nestrašíš?"
Stašák si zase povzdechl: "Víš kose, chybí mi moje srašice, se kterou jsem tu strašíval."
"A copak se jí stalo?" ptá se kos.
"Tak jednou děti si neopatrně hrály s ohněm a ona chudinka chytla... Byla tak krásná! celá ze slámy..."
Oba si představily krásnou strašici.
Pak kos povídá: "No ty jsi taky ze slámy, vlastně jsi teď slaměný vdovec!"

Mladý čaroděj se uzdravoval až podezřele rychle a byl jak nezbedné štěně.
"Co je to?" vyhrabal ve věcech svého melars společníka asi 40 cm dlouhý opracovaný klacek.
"To je zbraň." odpověděl mu melars. Povzdechl si, když viděl ten nechápavý pohled. Vzal klacek do rukou zkušeným pohybem ho prodloužil na dlouhou tyč.
"To je bo, bojová hůl pro gepardí bojovníky." začal vysvětlovat a ukazovat, "Je vyrobená tak, aby se dala složit a zase rychle rozložit."
"Ach ták! To je tedy velice šikovné udělátko..." podotkl čaroděj.
Gepardí bojovník rezignovaně sklopil hlavu a špinavé polodlouhé vlasy mu skryly tvář. Tohle neměl sílu komentovat.

Jsem zoufalá... zoufalá! Všude kam se podívám, všude vidím, všude slyším je všude... nenávist, smrt, bolest... zlo!
Nemohu s tebou souhlasit, má milá. Tvá mysl se zaměřila na to špatné a proto teď vnímá hlavně to.
Nevím, mám pocit, že dobro ani v lidech není a nebo v nich vítězí jen zlo!
Jekyll a Hyde? To si nemyslím. Jak vlastně vzniká zlo?
Tam kde není dobro...
Přesně tak zlo je způsobené neexistencí dobra. Tam kde není dobro, je zlo. To ale znamená, že zlo vlastně neexistuje, protože zlo je jen nedostatkem dobra.
Takže nevidím zlo, jen nedostatek dobra?
Přesně tak!

Při procházce jsem v jednom zákoutí zahlédla zvláštní ženu. Byla oděna v bělostném krajkovém šatu až na zem. Její pleť byla bledá a vlasy měla bílé a také spadaly podél jejího těla na zem.
Přistoupila k ní další žena. Byla jí podobná, ale její šat nebyl tak složitý a dlouhé vlasy měla fialové, spletené do copu.
"Jsi si jistá, sestro?" tázala se.
"Nejsi moje sestra." odpověděla bělostná chladně.
Po chvíli si povzdechla. "Ano, je to jediný způsob jak odhalit pravdu."
"Budeš muset překročit neznámé hranice, jít do světů, o kterých nikdy nikdo neslyšel..."
"Už teď jsme v neznámém světě..."
"Ano..."

Mrkev: Hele saláte, netlač se tak!
Salát: Nemáš se roztahovat! Nemůžu se hnout...
Celer: (na dně): Mě něco říkejte!
Sýr: Nehádejte se furt! Kdo vás má poslouchat?
(otevřou se dveře a přijde nový "obyvatel")
Všichni: Fůj! To je smrad! Kdo to je? To se nedá vydržet! Ať jde pryč!
Olomoucký syreček: (Jde k sýru) Ahoj kolego, asi patřím sem co?
Sýr: (dávaje si kolíček na nos) Bohužel...
(Znovu se otevřou dvířka, vejde šunka s paštikou)
Salát: Kdo to je?
Mrkev: (opovržlivě) Mrtvý svaly.
Sýr: Sem ne! Běžte k vajíčkům!
Salát: A Co tu dělaj?
Celer: Asi přijdou na návštěvu masožravky.

Přečtete si báseň!
Když v tichu noci knížku zavírám
a své malé okno dokořán otvírám,
jako bych stále slyšela smutný hlas,
co svou sladkou Lenoru volá zas a zas.
A chce-li znát jeho tajemný bol více...
Jak přišly šelmy pekel zlo zvěstujíce,
když Havran od Poa řekl své: "Nikdy více".

Přeběhl mu mráz po zádech, jen ticho, chlad a tma všude kolem.
Stíny krápníků to bylo jediné, co viděl v té jeskyni.
Strach mu svíral útroby. Vchod byl zasypán a on nemohl ven.
Smrt... Jako by se zhmotnila a spolu s ním se pocházela jeskyní.
Samotné kap, kap, kap zbloudilé vody bylo jediným zvukem v tom hrobovém tichu.
Steny se mu před očima roztančily, jako by na něj chtěli padnou...
Sedl si na zem a schoval hlavu do dlaní.
Strnul. Klap, klap, klap... Zvuk se změnil.
Skryl oči pod víčky, nechtěl znát původce tajemného zvuku.
Tvor se přesto blížil...
PSSSSSSSST!

"Leonarde, už jsi se díval snad stokrát!"
"Prosím Matko, ještě jednou..."
Malý chlapec se rozeběhl k oknu, aby si znovu prohlédl nové léno svého otce.
"Matko, pojďte se podívat!"
Stará lady si v křesle, unaveně povzdechla: "Už jsem se dívala, synu!"
"Ale tohle jste neviděla matko! Jdou sem podivní kejklíři!"
"Podivní? Z čeho soudíš?" Stará lady se pomalu zvedla a ploužila se za synem.
"Protože si sebou nesou nějakou kládu."
****
Na hradě Leonardova otce zavládla panika, útočníci s beranidlem mířili k bráně a obránců bylo málo...
"Otče?" ptal se Leonard,"Co se stane, až ta mlátička rozbije bránu?"
Otec mlčel...

"Podívej!" řekl Tadeáš a vytáhl z police rukopis, "To je nádhera!"
Milénie k němu přešla blíže, aby si mohla prohlédnou tu knihu.
"Ano, je velice vzácná a tajemná... žel je v ní jedna stránka popsaná písmem, které zde nikdo nedovede rozluštit." povzdechla si knihovnice a nalistovala list o němž mluvila.
Chlapec se na něj pozorně zadíval.
"To přeci není tak složité..."
Milénie na něj překvapeně pohlédla.
"Hele je to jen zvláštní druh gotického písma, hůř se čte ale dej mi trochu času a..."
"Jsi si jistý vypadá dost odlišně..."
"To ano ale duch jazyka je přeci v písmu vždy zachován!"

Jedna stará legenda vypráví příběh světce, který dovedl nám mnoho říci svým mlčením.
Tento světec byl váženým představením církve, ale také zpovědníkem samotné královny. A to se mu stalo osudným. Žárlivý král se totiž toužil dozvědět tajemství své manželky a dlouho se je snažil z nebohého zpovědníka vymámit.
Nejprve úplatky a úmluvami, pak výhrůžkami a když nic z toho nepomohlo snížil se i k mučení. Svatý však nehodlal prozradit tajemství svěřená mu královnou a tak byl umučen.
Jeho tělo mělo zetlít mimo hrob, jen jazyk rozkladu odolal.
A jazyk Jana z Nepomuku se stal symbolem jeho víry i jeho ducha.

Proud světla ozařoval postavu zhroucenou v rohu. Mlčky seděla dívala se do prázdna a tělo se jí otřásalo úzkostí.
Jen hlavou jí šly tisíce myšlenek.
Čekala co přijde dál.
Co jí osud tentokrát nadělí, cukr nebo bič? Je to jak na houpačce, celí její život je jak na houpačce, jednou je dole, jednou nahoře.
Prožívá ráj a pak nejednou pád, chvíli se plácá na dně a hup zas na výsluní...
Blázní z toho.
Touží po jedné třeba malé jistůtce, jedné kotvě v tom kolotoči života.
Chtěla by mít aspoň jednu konstantu a mezitím je její život jen jedna veliká proměnná...

Je tu... všude kolem... nějak bílo... to je divé zem má být tmavá a plná živin (a červů fuj)... tohle je bílé, mokré a studené...
Co je to!? Sem přeci nepatřím!
Juj, a jak jsem vysoko...
Počkat cože vysoko?! A Jak to, že jsem naležato! Nemůžu snad růst naležato! To nejde! Bude mi špatně... Ne, už mi je špatně. Co když se pozvracím?
Co to plácáš?! Mrkve nezvrací!
Ale taky nebývají naležato a tak vysoko nad zemí...
Třeba jsem v mrkvovém nebi... To jsem si ale představovala jinak. A kde jsou všichni?!
Nemůžu tu být jediná!
Héj!
Je mi zima...

"A teď se nedívej!" přikázal neznámý.
Mladý čaroděj jako dítě si poslušně skryl oči dlaněmi. Nebyl by to ale čaroděj, kdyby poslechl.
To, co uviděl, naplnilo jeho srdce strachem. Neznámý společník, co ho zachránil před popravou ve vesnici melars, se sám proměnil v melars a odběhl pryč.
Melars!
To přeci nemohla být pravda. Jeho neznámý zachránce nemohl být melars!
Proč by jej zachraňoval? Přišel mu snad trest smrti málo? Chtěl ho mučit, nebo dostat se přes něj k ostatním čarodějům a zničit je? Proč!?
Proč jen neposlechl a podíval se? Stejně nemůže nic dělat, jen jeho mysl mohla mít klid...

Krčíme se za podělanym keřem. Teď vo nás věděj. Ten vůl Vasil! Řeklo se potichu!
Teď sme všichni posraný strachy, ale zatim sme tu zalitý. Zatim nás hledaj.
Kurva! Co až nás vobjevej?! Vodprásknou všechny!
Jsou tady.
Všechno je na hovno...
Všechny zkurvený řeči "Držme při sobě, soudruzi!", "V jednotě je síla!". Ivan mě chce vystrčit z úkrytu. Hajzle, chceš, aby vodpráskli mě místo tebe! A kde je teď ten podělanej tým?!
Když de vo život, je ti u prdele, že vodprásknou kamaráda. Už tu je každej sám za sebe. Do prdele s kamarády, soudruhy! Teď jedem na vlastní nebezpečí...