Moje články

,,Půjdu do nebe!“ Smála se Aloisie. Manžel, pan Šípek, hladil její vrásčité ruce. Tolik let spolu…
„Vsaď se, předběhnu ve frontě jako tenkrát U Franců. Každej chtěl pivo, párek. Stačil úsměv a bylo. To umím.“
Pan Šípek zhasl lampičku, pomodlil se a poděkoval. Lojzička to měla těžké. Byla z osmi dětí, táta politicky stíhaný, maminka nezaměstnaná. Urvat si brambor, byla výhra.
Umyl hrnečky a ostatní nechal na ráno. Zítra je taky den.
Někdo klepe po rameni, pan Šípek se otáčí a cejtí, jak se kolem něj někdo mihne. Než se otočí zpátky slyší známý, milý smích. "Tak vidíš, předběhla jsem."

„ Řekneme si to pak, jo?“ Spolu s otázkou se ozvaly oběma velmi dobře známé zvuky. „Tak šup šup, ať už to je.“
No tak, čekal jsem to poněkud delší, pomyslel si. Ale což, nic není ztraceno, jak by řekl Mirek Dušín.
White Black
Vxh1 ph6
Sxc8 ph5
Sh3 pg6
Sf1 pg5
Se2 pg4
Sxg4 Kc3

„(=)?“ Z té otázky prosba přímo trčela, byť se velmi snažil aby to nebylo poznat.
„Ale, prosimtě. To se ví, že ne.“

White Black
Vh8 Kc5
Da2 Kc6
Da6 Kc7#
„Sakryš!“
„#?“

A od té doby spolu nemluvili. Byl slyšet jen tikot časomíry, pomlasknutí a prohrábnutí fousů.

"A sem z toho venku. Jeee, co Ty tady děláš? Naposledy sme spolu seděli v zadní lavici."
"No já? Já tady už pár minut zevluju a ne a ne se rozhodnout, jestli jo a nebo ne. A co Ty? Taky infarkt?"
"Ale kdepak. Mě dávaj bypass, ale nějak se jim zasek."
"No jo, mladý doktoři. Kapacity jsou ty tam."
"A co? Víš teda?"
"Nevim. Kočku sem nenakrmil, ženě neřek, že ji mám rád. Ale zase ta svoboda. To je paráda."
"No jo, svoboda. Jenže začalo jaro. Mohli bychom na jedno. A eště trochu pobejt."

"Ale to Ti vůbec nezní špatně".

Žmoulal v packách kus papíru a nervózně přešlapoval před norou. Bylo to spíš takové kolébání, než přešlapování.
„Copak se Vám stalo, Zajíčku?“, zeptala se opatrně Liška. „A co to, u všech všudy, máte v packách?“.
„To se mi zapletlo mezi uši. Víte. Jak jsem si sliboval, že už nebudu chodit na to místo, kde mají ty sladké mrkvičky. Nevyšlo to. A teď mě bolí bříško a svědomí. A tuhle ten papír po mě navíc někdo hodil.“

Trh sem, trh tam, pomyslela si.
Vzala mu papír z pacek a roztrhala jej. Pak postavila na pařez dvě sklenky červeného vína.
Jako kdysi.

Zpráva z tisku: Americký president Trump se rozhodl zachránit lidstvo vstříknutím dezinfekce přímo do plic.

Paní ve 3. patře činžovního domu začíná umývat okna.

„Zvládli jste to dobře. Do půl hodiny k vám přijedu. Zatím zapalte svíčky, otevřete okno a poseďte naposledy s tatínkem. Aha. Tak to máme 20 dg šunky, 3 rohlíky a bude to vše? Nebude to vše? Aha. Jedny sváteční šaty. Dobrá. A dotáhnout poličku? Jo, aby se nekývala. A? Nene, tak to si myslím, že už potřebovat nebudete. A když už spolu mluvíme, nevíte náhodou Konečný stav vývoje systému na osm od a?“

Zítra slouží čert.

Bum bum. Bum bum.

Haló.
Pravá strana volá levou. Cítíte to tam taky? Takový podobný pocit jako tehdy, když byla ještě malá a našla na louce tu panenku v šatičkách. Nebo když prvně na balkoně viděla duhu.
Haló.

Bum bum.

Tady levá strana. Ano, ano. Cítíme to zde taky. Jako když se toulala lesem a zasnila se u každé vůně, na kterou narazila. Nebo, když se ztrácela v sobě ráda a pak se nemohla najít. A taky jako tehdy, když objevila celý nový veliký svět.

Bum bum.

Co říká ten nahoře nad námi?

Bum bum.

Ten si toho ještě nevšim.

Můj dědeček byl zřejmě posledním Adamitou v Čechách a svoji původní komunitu přežil o několik století. Bydlil poblíž Tábora. Což se pro jeho další osud stalo vlastně zcela zásadním. V Táboře a okolí (jak se dá jistě čekat) bylo totiž relativně dobře rozšířené povědomí o husitech. Nebylo zcela dostatečné, ale pro účely dědova počínání rozhodně dostačující. Dědeček totiž preferoval pobyt v přírodě jaksi oblečení prost. Což v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století nebylo zcela jednoduché zrealizovat.
Při každé kontrole VB ovšem tvrdil, že pouze rekonstruuje vystoupení Adamitů (v jednom). Když mu to nakonec uvěřili i na MNV, měl vyhráno.

Tak hezký narozeniny, maminko.
No, to seš hodny, ráda Tě vidím. Posaď se. Dáš si kávu? Tak povídej, jak se máš? Ty se ani neozveš, co je rok dlouhej. A jak seš zarostlej. Bude z Tebe Rumcajs. A ty rukávy. Samá díra. Takhle sme Tě s tatníkem nevychovali.
Očividně, pomyslel si.
Darmo mluvit. Tak povídej. Jsi šťastnej?
No, rád Vás vidím, maminko.
No to já Tebe. Ale šťastnej nejseš, to vidím. Proč jste se vlastně vůbec rozcházeli. Tohle´s nám přece dělat nemusel. A kde to teď vlastně žiješ?

Někdy ten držkopád přijde z úplně jiného schodu, než by člověk čekal.

Tak, jen co douklidím snídani, napíšu drablík. Téma se mi líbí … je takové ženské. Přemýšlím nad Johankou z Arku, matkou Terezou nebo Grétou ekoaktivistkou. Talířky, lžičky a nakonec drobky a bude to. Píp - ha, pračka! Tak ještě pověsím prádlo, aby uschnulo mezitím co bude prát další pračka. A pak hned ten drablík – už se mi to v hlavě rýsuje, tak spěchám věšet. Cestou na balkón zpozoruji obrovský flek po kakau na pohovce. No, ten musí ale okamžitě pryč. Odkládám prádlo a jdu čistit. Hlavně udržet myšlenku v hlavě. Flek vyčištěn, prádlo pověšeno. Konečně. Sedám k počítači. Zvoní pán - přivezl nákup.

Hluboký les. Strom vedle stromu. Vedle dalšího stromu. A dalšího stromu.

Mrk Smrk na Borovici.
„Co po mě házíš šiškou mladíku“, odvětila Borovice suše. Jak jinak, když už 14 dnů nepršelo a byly fakt velký vedra.
„Já si tady jen tak smrkám. Co jinýho taky dělat, když sem smrk.“
„Kdybys po mě aspoň házel okem jako Buk“, odvětila Borovice. „Šišku tu má kde kdo“
„S Bukem to daleko nedotáhneš, ten opadává“.
„Ty zase pícháš všude kde stojíš“, popíchla ho mírně rozverně Borovice.

A tak tam spolu tak stály, chvílema se hašteřily. A jestli nepřišli dřevorubci, stojí tam vedle sebe dodnes.

Časopis Nature přinesl zprávu od znepokojených včelařů. Článek referoval o podivné změně chování čmeláků lučních (vědecky Bombus), kteří podnikaly na několika loukách a zahradách něco, co by nejlépe šlo označit jako spanilá jízda. Létaly mezi květinami nebezpečně blízko a nízko při zemi. Pozorovatelům se zdálo, že na ostatní hmyz bezprecedentně troubí. Daleko silněji bzučí a narušují komunikační tance včelstva. „Kdyby to nebyla blbost, přísahal bych, že někteří měly šátky a dlouhé vlasy“, pronesl jeden z očitých svědků celé čmeláčí situace.

Pravdou je, což nikdo netušil, že na hrudi měly, místo obvyklého vzoru, dvě zkřížené kytičky s nápisem Sosáky Flying Gang.

Zachovejte roušky.

Zachovejte koloušky.
Zachovejte kroužky (na zbroji to ocení rytíři).

Zachovejte dobré zdraví.

Zachovejte pera paví.

Zachovejte předpisy.

Zachovejte dopisy.
Zachovejte Dopisy Olze.

Zachovejte dobrou mysl.

Zachovejte Dobromysl.

Zachovejte odstupy.

Zachovejte orlosupy.

Zachovejte klid.

Zachovejte kilt.

Zachovejte mír

Zachovejte míry (čehokoliv).
Zachovejte netopýry.

Zachovejte poslušné chování.

Zachovejte postupné orání.
Zachovejte pro slepice kvokání.

Zachovejte ordinační hodiny.

Zachovejte jakékoliv hodiny (i kukačky).

Zachovejte tříděný odpad
Zachovejte gumové rukavice

Zachovejte krkavcům jejich krkavice.

Zachovejte karanténu.
Zachovejte hygienu.
Zachovejte mezi lidmi pletivo.

Zachovejte chuť na pivo.

Zachovejte paniku.

Schovejte se.

Zachovejte paniku. Poníkům. Pomníkům.
Zálohujte paniku (je vratná a dá se recyklovat).

Řekni vlkům, že už jsem doma. Řekni to i beránkům. Řekni to všem zvířátkům v sobě. Řekni jim, že se můžou toulat po světě. Řekni jim, ať pijou z potoků, ať běhaj po loukách, po horách, skrze všechny lesy. Řekni jim, ať mluví s měsícem.

Řekni vlkům, že už jsem doma. Že se postarám, když budeš hořet. Řekni jim, že už znám každý strom, pole. Vím o všech tůňkách, co se v nich odrážejí hvězdy. I o těch, kde se odráží jen tma.

Řekni vlkům, že se už nemusí bát. Ani já se nebojím.

Stromy zašuměly větrem.

Ozvalo se vytí.

„Co bys beze mě byl“, zavrčel někde uvnitř mě. Těžko říct kde. Někdy to nejde poznat. Mozek? Srdce? Žlučník? Trochu mi přišlo, že to řekl už tak nějak ze zvyku. Tolikrát sem se ho snažil odehnat. Tolikrát sem po něm v sobě pátral, kdeže přesně je. Ale i když sem ho nakonec našel, chytit se nedal. A sám odejít taky nikterak nehodlal.

„No tak co bys byl, bez všech těch, podle tebe, blbejch věcí, co si díky mě udělal?“
Zvykli sme si na sebe. Trvalo to. A stejně tak dlouho trvalo se za něj přestat schovávat.

„Tak co bys byl?“

„Najednou mám pocit, jako bychom nebyli sami.“
„Ale jdi Ty brepto“, usmál se rozpačitě. Podal ji lahev červeného. Tváře ji hořely. Zachumlala se hlouběji pod peřinu. Pevně se přitiskli.

Snad sme to nějak nepodělali, proběhlo mu hlavou. Máme rodiny. A navíc, je to Anča. Ta, co s ní zapíjel všechna hoře a radosti světa. Ta, co s ním hrála na vojáky, kryla záda. Nejen v dětství.
Srdce jim bušila tak silně.

Schováme si tohle na památku. Tam, jak jsme zakopávali naše poklady v dětství?

„Tak co já s tím“, povzdychlo si svědomí do prázdného pokoje. A utřelo si slzy rukávem.

Je to jako dlouho čekat. Dlouho. Je ti deset, dvacet, třicet, furt nic. Přijde Ti, že nejsi celej. Bez ohledu na to, kolik lidí okolo sebe máš, jak moc chodíš nebo nechodíš do kostela, do hospody, na koncerty. Je úplně fuk, kolik si toho přečet a jestli to byly dobrý knihy nebo ne. Je jedno, jak byly složitý, jestli to byl Patočka, anebo Slabikář. Je jedno, co si napsal, jak moc se snažíš. Furt to není celý. Prostě máš pocit, někde uvnitř, že si sám. Někdy ho necejtíš.

Do doby, než to udělá cink. Ve chvíli, kdy to vůbec nečekáš.

"Děkuji Vám, drahý Zajíci. Je to od Vas tak milé, ale to jste nemusel." Usmála se na něj a pohled ji zklouzl zpět na mrkve, které byly vyskladany do tvaru kuřete. "To já rád, vážená Lisko". Oblizla se. Snad si toho nevšiml, pomyslela si. Asi to tak budu mít vždycky. Inu, mám na něj chuť. Zajíce to jen tak jemne znervoznilo. Asi to tak bude mít vždycky, prohopkalo mu hlavou. Uši mu mírně zastrihaly. "Známe se tak dlouho, přece bych Vas nezakousla."

Některé duše, když už se najdou, nerozdeli ani těla.
Usmál by se les pod fousy, kdyby nějaké mel.

Řekni vlkům, že už jsem doma. Řekni to i beránkům. Řekni to všem zvířátkům v sobě. Řekni jim, že se můžou toulat po světě. Řekni jim, ať pijou z potoků, ať běhaj po loukách, po horách, skrze všechny lesy. Řekni jim, ať mluví s měsícem.

Řekni vlkům, že už jsem doma. Že se postarám, když budeš hořet. Řekni jim, že už znám každý strom, pole. Vím o všech tůňkách, co se v nich odrážejí hvězdy. I o těch, kde se odráží jen tma.

Řekni vlkům, že se už nemusí bát. Ani já se nebojím.

Stromy zašuměly větrem.

Ozvalo se vytí.

Ještě, že mám osm nohou. Ne, šest. Ne, osm. Ale představte si, jak se motá osm nohou. Ne dvě, ale osm. Nemluvě o těch sítích. Vidíte v nich najednou dvě mouchy a překvapivě se netrefíte ani na jednu z nich. Jo. Má to svý mouchy. Ale což, vzal jsem tuhle práci z úcty k tradici. Můj děd by na mě byl hrd. A kromě toho, je to velice důležitá práce. Kdo myslíte, že vytváří ten nádech času na těch předmětech, co v nich je ta tekutina. Vlákénko sem, vlákénko tam. Pečlivě připevnit. Tu tam mírně ledabyle.

Jen si občas cucnu.

Prošel podél pelyňků. Příliš pobíhal, protože potřeboval pojíst podmáslí. Pospíchal.

Polesný překvapen povídá: „Příště, prosím, pomaleji. Plašíte ptactvo, pane“.

„Ptactvo? Promiňte. Příště patřičně přibrzdím. Podívejte, plevel!“ Pohledem pohladil pelyňky podél potoka. Ploštice popoběhly, ptáci poskočili.

„Prosím, přestaňte pokřikovat. Povídám přeci, plašíte ptactvo. Prachem poletují, pípají, plácají perutěmi. Prostě potřebují poklidně pobýt!“, přísně pronesl polesný. Puškou pokynul po ptactvu.

„Pobít? Prokristapána.“ Pohoršen potichu popochází po pěšině. Přemítá, proč polesný pobíjí ptáčky. „Prazvláštní postava“, pronáší potichu. Pohleďme, pelyněk. Podruhé. Přání potěšit plevel prostoupilo pánem. Prozpěvoval potichu pro plevel písničku: "Pelyněk, pýcha, pytel, pysk, pyl, Přibyslav".

Pelyněk postavě pěkně poděkoval.

Pán popil podmáslí.

Znám ji od miminka. Křídlama jsem jí chodila hladit, když bejvala nemocná. Někdy jsem ji houpala, když spala. Houpala jsem se s ní na hřišti, oplakávala spadlý zmrzliny, radovala se z dárků.

Vyrostla. Už si nehrála se stínem mých křídel. Já sem jí viděla. Ona mě už ne.

Stejně mě potřebovala.

Umíme cestovat po tělech a duších. Tak jsem si začala půjčovat. Paní, co si k ní přisedla, jakoby náhodou, v kavárně a usmála se na ní. Artista, který ji hodil růži. Řidič autobusu, který ji podal kapesník, když plakala.

Pro ni. Pro pocit, že se dějí věci bez příčiny.

V mládí mě vyloučili z kroužku Malých fotografů. Odmítal jsem fotit zrcadlovkou.

Zrcadel jsem se vždycky bál. Tak divně se na mě dívaly. Všude. A úplně ze všeho nejhorší bylo, když se v zrcadle objevily oči. Znáte to. Procházíte kolem výlohy. Zadíváte se na něco. A najednou zrcadlo. Zjistíte, jak jste vlastně zamračen. Cizí oči. Taky jsem přišel na to, že když zrcadlo pláče, tak pláču s ním. A tak mě vlastně mrzelo, jak se na mě zrcadla tváří.

Pousmál sem se. Oplatilo mi to.
Pousmál sem se. Oplatilo mi to.

Došlo mi to.

Se zrcadlem nakonec nikdy nejste sám.

„A to sem krad slepice, když sem byl malej, Bonnie.“ Clyde se přes výlohu cukrárny podíval na směs modrých uniforem, čumilů a novinářů. Ještě před hodinou se povalovali opřeni o auto. V kufru dost peněz minimálně na další měsíc. Jenže s jídlem roste chuť.
„Tak uděláme ještě tuhle, Bonnie. Takový rozloučení se státem. Pojmenovat krám Polední kapka, to si o to vyloženě říkaj.“ Chvíli se na sebe jen tak koukali. Mlčeli.
„Vždycky si připadám jak ve filmu, Clyde, kdy přemýšlím nad tím, jakej bude end… a kdy toho necháme.“ „Se neboj, Bonnie, po tomhle končíme a vypadnem s happy…“ Klapka

Pepe nikdy neodpovídal na otázku: Kolik je hodin? pravdu. Popravdě většinou
hledal nejméně vhodné slovo, které by se dalo použít. Třeba třešeň. Vlastně
stromy využíval poměrně často, ale to jen na okraj.
A teď si představí, že potřebujou vědět, kolik je hodin. Příkladmo proto, že
spěchájí na setkání s rodiči Vaší snoubenky. Peněz nemají zrovínka na rozhazování
(drožka přeci něco stojí, obzvláště tady v Budapešti), tak se zeptají seriózně
vyhlížejícího pána. A odpověď? Třešeň.
…
„Pojď Eriku! Tvá matka a šest sourozenců na nás čekat dlouho nebudou“ Rozčílil
se Rabbi Weisz a odplivl si. Malému Erikovi zněla v hlavě odpověď: Eso.

,,Jak se dnes cítíte?" zeptal se mě můj psychiatr.
To je mi otázka. Jak to vlastně myslí? Jestli cítím sám sebe? Jestli jsem veselej?
Jestli jsem se myl? ,,Asi je pro Vás těžké o tom začít mluvit…Představte si, že Váš pocit sídlí někde uvnitř Vašeho těla.’’ Mlčím. Snažím se na to nemyslet …a už vůbec ne, že by to mohlo mít co do činění s mým psychickým stavem.
,,Přemýšlím, kolik toho ve Vás je…Zkuste napovědět, ať se posuneme. Řekněte první myšlenku, která Vás napadne!” Rudnu.
Cožpak takovém doktorovi přes duši můžu říct něco tak přízemního, že bych se nejradši po…?

Byly, nebyly. Tři víly v království: Re, Cykl a Ce.
Cykl a Ce spolu tu a tam vykouzlily někomu pár jablek, trocha polínek do kamen, nějaké ty brambory.
Re opakovala první větu, kterou slyšela, ale tak, že zněla jako posmívání. A protože víly nejsou vidět, lidé v království se začali hádat.
O půlnoci prvního pondělí, druhého měsíce, třetího roku se král, který si už nevěděl rady, vydal za vílí královnou.
„Za to určitě může Re. A tak od dnešní půlnoci bude chodit s Cykl a Ce a opakovat jejich dobro.“
V království se naučili, že záleží na tom, co opakuješ.

V mozku máme podle některých zdrojů až 100 miliard neuronů. A tohle se v něm děje, když máme dojem, že nám to nemyslí.
1: „Ty vooole, dneska je to samej vzruch.“
2: „Nepindej a přenášej! Jak dlouho na to maj ty moje synapse čekat.“
3: „Cože? Co máš v kapse?
2: „Ty se do toho nepleť. Ty seš pseudounipolární.“
3: „Zato Ty seš nějak moc elektricky negativní.“
2: „Sem elektricky negativní, protože nepřenáší.“
1: „Beztak přenáším jen nějakej tik, ťak, tik, ťak.“
2: „No, tak jen ať Ti ten tik nezůstane! Minule ses přecpal neuroregulátorama a přenes si jen půlku.“

Od malička mě zajímalo, co to vlastně mezi tím mečem a pluhem je.
"Na takový blbosti vůbec nemáme čas!"
"Drž ty housle pořádně! Mečem na ně nehraješ! A nehrb se!"
Závěr z dětství zněl: jestli něco mezi mečem a pluhem je, housle to rozhodně nebudou.
Dospěl jsem.
Bez houslí.
Asi sem si přál platit.
"Takže dvě a jedno zavěšený, pane vrchní."
Vlastně je docela hezký pozvat někoho, koho vůbec neznáte.
"A dáte si ještě kávu? Upekla jsem ten štrúdl."
Cestou od rodičů domů mě napadlo, že jsem na housle dlouho nehrál.
Možná v té skříni ještě jsou.
Nedozvěděl jsem se...