Moje články

“Bernarde, vypadáš odporně,” zašveholila Fran.
Z gauče se vznesl oblak cigaretového dýmu a posléze i Bernard.
"Kchhhhhh!"
"Co je to tentokrát, Bernarde? Daně? Účty? Stížnost sousedské hlídky?"
“Manny.”
Fran udělala obličej.
“Copak ti provedl ten dobrák?”
“Chtěl jsem po něm knihu. Akta banánového háje.”
“Taková kniha neexistuje.”
“Já vím. Řekl jsem mu, že dokud ji nenajde, nedostane výplatu.”
“Bernarde!”
Bernard se zatvářil jako žluklé máslo. Kupičkou popela a účtů postrčil přes stůl svazeček.
“Akta banánového… napsal Manny Bianco!” vykřikla Fran. “Tak tuhle bitvu jsi prohrál, Bernarde.”
“Bitvu možná, válku nikoliv,” odsekl Bernard temně. “Uvidíme, kolik dokáže do oběda prodat výtisků!”

“Ty životy,” zabručí Sergej. Jednou rukou balí jointa a druhou si škube za lem tepláků adidas. Ještě včera bylo všecko jinak. Tři proužky mu v partě zajišťovaly postavení vládce. Tak jako je mezi slepými králem jednooký, je mezi dvouproužkovými gopniky králem ten, který má proužky tři.
A králem byl Sergej. Vodka průzračná, holky veselý, cigára nekonečný a žigul sovětský - to byl život!
Teď je po všem.
Včera se objevil - Boris. Měl teplákovku. Holku. Ve špinavých prstech cigáro. Gopnik jako každý druhý. Jenže pak se prošel po place aby všichni viděli - jeho proužky byly čtyři!
A tak skončil Sergej, král gopniků.

Ostatní klusají třetí kolečko kolem základny a ty jsi v půlce prvního. Samozřejmě na tebe nepočkají - zpátky jdeš sám. Začne pršet. Když dorazíš, večeře dávno minula, o teplé vodě ve sprchách nemluvě.
“Že se na to nevykašleš, Rogersi,” utrousí jeden z vojáků.
“Kluci, tady Rogers bude první americká oběť války. Uštvaná už na cvičáku,” přisadí si další.
“Když on má tyhlety, ideály,” zahýká třetí.
Nic neříkáš a jdeš spát. Ideály samozřejmě máš, o tom není pochyb. Jinak bys tu nebyl. Ovšem hlad taky. Proto je nejlepší brzy usnout a brzy vstát - dřív než všichni ostatní.
A pak jim sežrat snídani.

Tony Stark. Kontroverzní postava, miliardář, samozvaný filantrop… co ještě o něm lze říci? Zeptali jsme se dalších Avengers.

Steve Rogers: “Je to egomaniak. Patologický lhář. Sobecká existence -”
Black Widow: “Jednou předháněl rogalo a pilota varoval světelným signálem. Bylo to od něj.. ohleduplné, řekla bych. Starkovsky ohleduplné.”
Steve Rogers: “- chamtivý kapitalista -”
Black Widow: “Pilot přežil, mimochodem.”
Steve Rogers: “- nadutec v plechovce -”
Black Widow: “Další informace podléhají utajení.”
Steve Rogers: “- hraboš -”
Black Widow: “Steve, myslím, že Bucky chce něco říct. Bucky?”
Bucky Barnes: “Já? Ale ani ne. Já Tonyho Starka vlastně ani neznám. Jen jsem se jednou potkal s jeho rodiči. Krátce.”

“Tak to bysme měli,” prohlásil Steve a třel si natlučený loket.
“Docela řacha, co?” odpověděl Bucky.
“Skvělý, že se bavíš,” zabručel Steve. “Ještě že paní odvedle je nahluchlá.”
“Jak poleno. Jinak by volala policajty dávno.”
Chvíle ticha. Loket začínal bolet.
“Beztak za to můžeš ty,” řekl Steve mrzutě.
“Já?”
“Já snad? Mám padesát kilo. A skoro jsem se nehýbal! Kdežto ty -”
“A kdo mě povzbuzoval celou dobu?” vyjekl Bucky. “To bylo pořád přidej Bucky, víc, ještě… Tady se člověk nezavděčí!”
Steve se posadil na polámaná prkna, jež bývala postelí.
“To máš fuk,” řekl. “Jen nevím, na čem teď budeme spát.”

Královna obchází impérium.
Skladník se poníženě klaní. Dodávka pomerančů vázne, dnes je to jen půl kila. Polepším se, slibuji!
Pomeranče mizí v koženkové kabele.
Sekce lahůdek. Čúza Olina už se třese. Snad si nemyslí, že nejstaršího řemesla se výpalné netýká? Včera flirtovala se závozníkem. Navýší odvody vlašáku. A přidá chlebíčky.
Kasa. Pokladní nepřiznala manko - za to se platí. Dnes je to za bonboniéru, zítra však dodá Martell. Pokladní klopí zraky. Vždyť má dítě na škole, a chalupu na opravení!
Anna Holubová, capo di Jednota, je však nesmlouvavá a ve své prodejně vládne tvrdě. Do zítra Martell - nebo udání na odboru!

Chodba vede hluboko do tajného sklepení, ukrytého v samotném srdci hradu.
“Myslím, že jsme objevili další hnízdo Hydry,” řekne Kapitán.
“Já bych to tu vypálil,“ odpoví Bucky.
Vtom se ze vzdáleného konce ozve - nade vší pochybnost - lidské zaúpění! A znovu. A zas!
“Rukojmí! Nejdřív osvobodit, pak vypálit!” zavelí Kapitán. Ale Bucky už se dává do klusu, už už bere za masivní kovovou kliku.
Znovu zaúpění. A do toho řízne nesmlouvavý ženský hlas:
"Wer ist Muttis kleines Ferkelchen? Grunz so richtig, du Sau!"*
“Uink, uink! Chro chro!” zazní zpoza dveří poslušná odpověď.
Bucky ruku zase odtáhne.
“No, Kápo... až po tobě.”

“Hermann Göring tančí jako prase,” prohlásil Kapitán.
“A když to říkáš právě ty, to už musí bejt,” odpověděl Bucky.
Krčili se vedle sebe v mrazu a tmě na ochozu hradu Wewelsburg. Přímo pod nimi, v sále plném zářivých světel se odehrávala hostina špiček Třetí říše. Totenkopfy se zpěvy a tanci, jak to nazval Bucky.
“Jaký je plán?”
“Teď šlápl Frau Göring na palec,” řekl Kapitán. “Ta žena trpí, ale statečně tančí dál!”
“Ještě chvíli a začnu s ní soucítit. Jaký. Je. Plán?"
Kapitán vytáhl pistoli, odjistil ji a zamířil na rozložitou hruď říšského maršála.
“Zbavíme Frau Göring trápení,” pronesl klidně.

Byl jednou jeden dvoreček a na něm žila různá zviřátka. Koza, ovce, husa a prase Thor.
Prase Thor bylo dobře krmeno a trávilo pokojné dny v louži chladivého bahna.
“Teda Thore, ty ale vypadáš,” řekla mu jednoho dne koza. “Takový tlustý prase jseš!”
“To jooo,” přisadila si ovce. "Udělej se sebou něco!”
A husa, ta si už vůbec nebrala servítky.
“Měl bys začít třeba aerobik. Nebo závodní tanec. Dostaneš se tak do formy!” kejhala.
A jak tak kejhala, nevšimla si, že stojí na okraji Thorovy blátivé louže. Thor zívl, převalil se na bok, a milou husu zalehl.

Ponaučení?
Nenaser prase.

Jmenuju se Raymond a dnes večer pláču uvnitř.
Můj boss je moudrý mazaný lev, který chce prodat své impérium a odejít do důchodu - ale možná ne tak docela.
V mojí kuchyni vysedává šméčko z bulváru a chlastá mou single malt. Snaží se vydírat mého bosse, moudrého mazaného lva. To by jeden blil.
V tělocvičně v jižním Londýně se nachází úroda z jedné z pěstíren mého bosse, moudrého mazaného lva. Děcka zlodějský zatracený.
V jednom činžáku trucuje zpovykaná slepice, heroinová závislačka, která měla být dávno doma.
V mém mrazáku je hlava syna ruského oligarchy.

Je na mně, abych to vyřešil.
Sakra.

“Uh huh... asi se… rozbila tiskárna?”
“V pohodě, pane profesore, doplníme do ní papír a bude jako nová!”
Jsem hi-tech wizard. Prakticky Ironman.

“Uh huh, asi jsme… přepískli rozpočet?”
“V pohodě, pane docente, napíšeme, vysvětlíme, odvoláme!”
Jsem diplomat.

“Nemůžu najít.. jednu takovou knížku… pro svojí esej o současných anarchogender proudech v myšlenkových vzorcích pozdního kapitalismu.”
“V pohodě, milý… milá... studente? Knížečku najdeme, esej zachráníme!”
Jsem Duch knihovny a někdy se hrabu v odpadcích.

“Došel hajzlpapír!”
“V pohodě, na správu budov zavoláme, situaci zachráníme!”
Jsem král všehomíra!

Vážně, co by tu beze mně dělali?

Dívám se na výplatní pásku.
Jsem socka.

Procházíme prázdnou ulicí.
“Udělej to rychle. Jednou ranou. Miř na hlavu,” opakuje Igor.
Nechci to udělat. Tajně doufám, že puška, kterou mě vybavili ve výstrojním skladu kdesi v poli u Pripjati, selže. Koneckonců je sovětská.
“Co bude pak?” zeptám se.
“Pak?”
Nechci Igorovi vyprávět, jak jsme kdysi doma se sestrou a otcem pochovali fenku Mašku pod jabloň. Důstojně. Jako členku rodiny. Jenže Maška zemřela stářím na pohovce, nikdo jí nemusel mířit na hlavu.
“Normálně, náklaďák, kafilerka,” řekne Igor. A pak: “Dávej pozor, támhle jednoho máš!”
U vchodu do opuštěného paneláku sedí voříšek. S vodítkem. Když nás uvidí, začne vrtět ocasem.

Po celém světě byla kvůli aktuální epidemii vyhlášena povinnost zakrývat si ústa a nos.
Na názor na toto opatření jsme se zeptali také několika superhrdinů a superpadouchů, pro které je nošení masky běžnou záležitostí.

Bucky Barnes: “Je to v pohodě. Noste to. Kdo nebude mít masku, s tím si nebudu hrát.”
Maska: “Jenom pusu a nos? Amatéři!”
Predátor: “Tedy.. asi takhle.. lidé mi říkají, že s maskou vypadám tak nějak… společensky přijatelněji. Zprvu mě to uráželo, ale objektivně... musím uznat, že mají pravdu.”
Baron Zemo: “Kdo nemá masku, dá tam ponožku.”
Nadsmrťas Joe: “EPIDEMIE JSEM JÁ!”
Darth Vader: ….
Batman: “Sakra!”

Na břehu mezi poházeným šatstvem a rybářskými pruty uprostřed tiché noci se Bucky rozřehtal jako kůň.
“Cože chtěl plukovník??”
Kapitán pokrčil rameny. “Navýšit porodnost, zřejmě. Roztomilé. Co to děláš?”
Bucky, který se stále trochu pochechtával, držel v ruce kalhoty.
“Smrtelníkům už je trochu zima,” řekl. “Nebo my ještě nejdeme?”
Kapitán ukázal na pruty. “Ještě žádná nezabrala.”
“Možná proto, že tam nemáme návnady, Steve.”
“Ale šanci bychom těm rybám ještě dát měli. Nebo dvě.”
“Stark stvořil monstrum,” řekl Bucky, naoko šokován. Nicméně kalhoty letěly do křoví a Bucky zpátky do trávy.
“Pošli mu děkovný telegram. Navíc - tyhle gatě stejně byly moje.”

Říkali, že je to bezpečné. Že by elektrárna mohla stát klidně na Rudém náměstí, přímo Gorbačevovi pod okny. Tolik atomu věřili.

- vykachličkovaná chodba, chlad, vrátnice -

Dokonce se říkalo, že záření - které ale neunikalo! Jen... co kdyby… náhodou… je dobré. Podporuje dokonce plodnost, jako minerální vody. A děti se rodí zdravější, silnější. Ostatně, usměješ se pro sebe, to zjistíme. Už za šest měsíců.

- úplatek pro sestru. Otevřené dveře -

Vyplňuješ papíry, ukazuješ propustku, posouváš obálku pod přepážkou z mléčného skla. Oddělení nemoci z ozáření, přes chodbu.
“Moment,” zastaví tě sestra. “Těhotná náhodou nejste?”
“N - ne.” Zalžeš. Nevíš ani proč.
"Tak můžete jít."

“K tomuhle jsem se neupsal,” pronesl Kapitán Amerika.
“Nemůžu vám to dát rozkazem,” zabručel plukovník Philips. “Ale aspoň o tom přemýšlejte. Jinou možnost duplikovat supersérum nemáme. A některé ty armádní sboristky jsou velmi… fešné -”
Tak tak uhnul před letícím štítem s hvězdou a pruhy.
“Věděl jsem, že armáda je šílená, ale tolik?” řekl Kapitán. “Projekt Lebensborn na americké základně?”
“Účel světí prostředky,” pokrčil rameny Philips.
“Vy se mi zdáte, plukovníku!”
“Kapitáne.. Rogersi… aspoň jeden večer. Jeden večer, jedna, dvě sboristky…”
“Neexistuje,” odsekl Kapitán. Se štítem na zádech se ještě otočil ve dveřích: “A navíc.. večer chodím na ryby s Buckym.”

“Ty životy,” zabručí Sergej. Jednou rukou balí jointa a druhou si škube za lem tepláků adidas. Ještě včera bylo všecko jinak. Tři proužky mu v partě zajišťovaly postavení vládce. Tak jako je mezi slepými králem jednooký, je mezi dvouproužkovými gopniky králem ten, který má proužky tři.
A králem byl Sergej. Vodka průzračná, holky veselý, cigára nekonečný a žigul sovětský - to byl život!
Teď je po všem.
Včera se objevil - Boris. Měl teplákovku. Holku. Ve špinavých prstech cigáro. Gopnik jako každý druhý. Jenže pak se prošel po place aby všichni viděli - jeho proužky byly čtyři!
A tak skončil Sergej, král gopniků.

“Come as you are…”

- rezonuje mezi náměstími a továrními halami, od domu k domu -

“...Where figures from the past stand tall…”

- a lidé stojí a dívají se do nebe: co je to krucinál zač, tenhle kravál? -

“...It's a total eclipse…”

- dnes se stmívá o trochu rychleji a o trochu dřív -

“...For ever and ever...”

Od té doby Slunce nevychází. Náměstí zpustla a zarostla trávou. Tovární haly se rozpadly, domy se zbortily a do opuštěných ulic vyvrhly cihly a suť.
Po lidech zbylo jen ticho.
Ticho a nenápadné, snad až posměšné -

“Hey babe, I´m gonna miss you now that you´re gone..."

Vyšetřující detektiv rázoval pódiem sem a tam. Už teď ten případ nesnášel. Nejen že měl dobrých osm tisíc svědků - většinu natěšenou svěřit se se svými pocity Daily Mirroru - navíc chyběla vražedná zbraň. Nemluvě o těle.
Ví se jen, že výstřel vyšel od balkona napravo - alespoň podle svědků, co nebyli úplně sjetí. To je pro rekonstrukci dost málo.
“Nesu kafe!” snaživý konstábl klusal přes plochu hlediště. “Blbej případ, co?”
“To teda,” kývl detektiv.
“Koho vůbec oddělali?”
“Jednoho zpěváka. Přihřátýho. Dcera ho zbožňuje. Prej vypadá jako mimozemšťan.”
“No,” uchechtl se konstábl. “Pokud nenajdeme tělo, můžete jí říct, že odletěl zpátky na Mars.”

Dobrák doktor Erskine je asi jediný kdo věří, že tenhle experiment přežiju. Nebo že to dokonce je jeho smyslem. Ukáže mi injekci a řekne trochu to zabolí. Omluvně, jako bych snad něco takového viděl poprvé.
Doufám, že to bude rychlé.
Jak že to říkala agentka Carter plukovníkovi?
“Pokud to zvládne tenhle, můžeme začít dávat sérum ostatním vojákům.”
Nejspíš myslela, že jsem hluchý na obě uši. Kéž bych byl. A kéž bych neviděl jak se plukovník zatvářil. Zvládne. Tenhle.
Erskinova injekce bolí jako čert.
Než za mnou zaklapne víko Starkovy kovové rakve, podívám se naposledy na agentku. Soustředěně zírá do stropu.

“Já toužím s někým duševně splynout!” posteskl si Daffyd zatímco do sebe klopil další Bacardi s colou.
“Vždyť si najdi konečně nějakého nabíječe,” odfrkla Myfanwy. “A nekňuč mi pořád na baru jak stará bába!”
“Nabíječe, nabíječe! Tobě se to řekne! Jenže… jak?”
“Dole ve městě otevřel novej gay bar. Tam se jen otočíš, a už splýváš. Duší, nebo klidně i ušima když na to přijde.”
“My-fan-wy!” zhrozil se Daffyd.
“Co, Daffyde? Proč bys to aspoň nezkusil?”
Daffyd se na barové stoličce nervozně zavrtěl.
“To nepůjde, Myfanwy. Jsem příliš křehký na rande. A navíc, v tomhle městě jsou i gayové homofobičtí!”

Zapnout bundu. Nazout boty. Omotat obličej šátkem. Ujistit se, že máš všechno, protože komu by se chtělo vracet.
Klíče. Dveře.
Go!
Na ulici ani noha, což jedině dobře. Po dvaceti metrech doleva, pak ještě kus…konečně park.
Sundat šátek. Svobodný nádech!
Zalovit v kapse. Kde je ten zatracenej…
Najednou - kroky.
Doprčic!
Narychlo natáhnout šátek přes pusu. Snad to nebudou fízlové.
Nejsou to fízlové. Z křoví se vynoří další týpek s šátkem přes pusu.
Chvíli na sebe civíte.
Pak si oba sundáte šátek.
“Díky bohu,” řekneš.
“Jojo,” přikývne týpek.
Dvojí škrtnutí zapalovače.
Dál už nemluvíte a v klidu sociálního distancu vychutnáváte cígo.

Vždycky jsi chtěl vidět Moskvu. Teď tu jsi, jenže okna Moskevské 6. nemocnice jsou do dvou metrů zatřená bílou barvou, takže jediné, co ti zbývá, je nahoře proužek šedého nebe. Později, když ti vážná sestřička kolem postele natáhne igelitový stan, dáš tomu kousku oblohy sbohem. Stejně je pro tebe lepší mít zavřené oči, říkají lékaři. A mají pravdu; dívat se bolí a pálí.
Co se tam vlastně stalo? Jak jsou na tom ostatní?
Nemáš informace, a dokud ses mohl ptát, dostával jsi jen vyhýbavé odpovědi. Říkali dokonce, že to bude dobré, že všecko bude dobré.
Přitom museli vědět, že nebude.

“Fakt to udělal,” vrtěl hlavou Jones.
Bucky, který si plnil kapsy vojenských kalhot vyhranými drobáky, se zašklebil.
“Viděls to na vlastní oči, kamaráde. A co jsem vám říkal?”
“Nojo, svlíknul se,” zabručel Jones.
“Mě by zajímala jen jedna věc...” ozval se opatrně Dum Dum. “Já chápu, že sérum… tak nějak…” Rozpřáhl ruce. Snad ostatní pochopí. “Ale to jako takhle - úplně všechno!??”
Bucky pochopil.
“Jestli myslíš to co já, tak to nemá se supersérem co dělat. To je zcela původní,” řekl.
Jones vzadu tiše hvízdl.
“A že ty o tom máš takovej přehled, Barnesi?”
Bucky se usmál.
“To je obchodní tajemství.”

“Drahý bože, milý táto!

Nechci aby to vypadalo že si stěžuji. V ráji je to super! Trápí mě však Eva. Poslední dobou vede divné řeči a má nemístné poznámky. Prý “co je v domě je i pro mě”, a podobně. Nedávno na mne skočila ze stromu! Volala přitom “Na Adama!!!” a divoce se smála.
Když jsem ji setřásl, hodila po mně jablkem.
Bože, prosím, nemůžeš jí domluvit? Nebo jí udělat třeba kamarádku? Ať se zabaví! Já bych tě také rád poprosil o kamaráda, jestli můžeš. Líbilo by se mi, kdyby byl vysoký, hezky (za)rostlý a hlavně - aby nemluvil.

Díky,
Adam."

“Neudělá to,” prohlásil Jones.
“Ani omylem,” přisadil si Dum Dum.
“A já vám říkám, že to udělá, a že na téhle sázce vykrvácíte,” zazubil se Bucky a jal se štosovat drobné. “Ó, já budu bohatý!”
“Chci vědět, jak ho přesvědčíš,” řekl Jones pochybovačně.
“Vyčkej času,” odpověděl Bucky a odebral se do stanu, v němž, jak věděli, Cap od rána mžoural do map.
Opravdu nechtěli poslouchat. Vážně ne. Možná... jenom trošku.
“Charita?” ozvalo se ze stanu. “Eleanor osobně vyžádala? Ale beze všeho!? Jako opravdu beze všeho? Beze všeho!”
Když se Bucky znovu vynořil, zářil jako sluníčko.
“Takže, pánové, podejte někdo foťák.”

Redakčně upraveno:
pod současným náporem emigrantů z Marsu a okolních dominií se americký Kongres společně Se Sovětským svazem čestně zavázal ke spolupráci na výrobě vysokorychlostního urychlovače, díky němuž by bylo lze uprchlíky snadněji umisťovat a legalizovat.
Zároveň je nad Slunce jasné, že nastalá situace může eskalovat. Následky by zřejmě byly v takovém případě katastrofální: od úbytku proteinu v Mléčné dráze, ledového oceánu vylitého na jih, hladovějících finančníků z Wall Street a obrovského nárůstu takzvaných vesnických idiotů na pozicích samozvaných vykonavačů lidových soudů k dramaticky vypadajícím ceremoniím páchaným na hřbitovech za absolutního nedostatku svrchního oblečení či ponožek.
Konec hlášení, redakce přepíná.

Kolem uší mi hvízdá vítr. Ještě že nemám čepici, pomyslím si hystericky. Letadlo se vzdaluje, země se přibližuje. Tohle nebude vůbec pěkné.

Já si vážně chtěl ten padák vzít!

Jenže mám tohle tělo teprve chvíli a ještě není tak úplně seřízené. Občas dělá věci, které nechápu.
Jako že třeba kilometr nad zemí zakopne a vypadne z letadla.

Reklamovat se to asi nedá.

Á, vida. Země dorazila.

...

...au...

...

Daily Bugle - pondělí 6. září 1943
DALŠÍ PARÁDNÍ KOUSEK KAPITÁNA AMERIKY!
Po vítězném tažení na základnu Hydry skáče z letadla BEZ PADÁKU!
Svět tleská hrdinovi!
Howard Stark: “Chvíli jsme ho hledali v lese.”

Atmosféra v laboratoři houstne.
Steve se tváří neústupně, ovšem Howard se nevzdává.
“Je to dokonalý štít. Nerozbitný! Perfektní!”
“Jistě, nejlepší štít na světě, “ odsekne Steve. “Taky je na něm tvoje jméno. Přes celou plochu.”
“Inu... já ho vyrobil.”
“Nebudu ničí reklama.”
Howard Stark se zamračí. “Fajn. Zítra dodám variantu dvě. Ale štveš mě.”
Steve pokrčí rameny.
"Já vím.”

Druhý den Howard září jako sluníčko. Varianta dvě je bez nápisu. S hvězdou.
“To vypadá mnohem líp,” zabručí Steve. “Moment. Proč je v té hvězdě písmeno K?”
Stark se zatváří velmi nevinně.
“K jako kompromis. K jako STARK”
“Nenávidím tě.”
“Já vím.”

Boss byl poněkud neklidný.
“Kdo nakoupil součástky kus po pěti librách?” pěnil. “Okamžitě nástup do kanceláře!”
Bylo mi jasné, že objednávkový list s mým podpisem stejně vyplave, takže jsem šel.
“Ty součástky jsou ale kvalitní,” prohlásil jsem.
Nejvyšší zaprskal jako křeček. “Kvalitní? KVALITNÍ??”
“Výrazně zvýší bezpečnost provozu.”
Koukal na mě jako by mě viděl poprvé.
“Bezpečnost… provozu?”
“Život a zdraví dělníků?” zkusil jsem.
A on explodoval.
“Tak to mi kurva spočtěte kolik stojí jeden posranej dělnickej život, vy jeden SOUCITNEJ zlepšovateli!”
Nevěděl jsem, co na to říct.
“No prosím,” zabručel.
Zamával mi objednávkou před nosem a pustil skartovačku.
“A vypadněte.”

!!!VAROVÁNÍ MUŽŮM!!!

Nejnovější vědecké studie věhlasných univerzit potvrzují -
- pouhé tři knihy stačí, aby se z vaší manželky, dosud přívětivého a usměvavého strážného andílka domácího štěstí

stala

SOCIALISTKA!!!
FEMINISTKA!!!
LESBA!!!
ČARODĚJKA!!!

Muži, zakažte vašim ženám knihy HNED TEĎ!

!!!NERISKUJTE!!!

Najdete-li v osobním majetku vaší ženy KNIHU, odneste ji na nejbližší policejní stanici! Knihu neprodleně spalte*!
Dávejte bedlivý pozor není-li v okruhu přítelkyň vaší ženy přítomna KNIHOVNICE!

Knihy odvádí ženy od jejich přirozených zálib a povinností jako jsou vaření, úklid domácnosti, udržování vlastního vzhledu a péče o děti.

!! MUŽI, JEDNEJTE RYCHLE !! JEDNEJTE DNES !!

*nevztahuje se na knihy kuchařských receptů a domácích receptářů

Jarmilka seděla na lavičce a četla si v obrázkové knize.
Přišel Pepíček a knihu jí vzal.
“Pcha! Holky nečtou komiksy!”

Jarmilka běžela po hřišti, před sebou si driblovala míčem.
Bum bum bum bum bu-
Přiklusal Pepíček, míč jí vzal a zahodil do křoví.
“Pcha! Holky nehrajou basket!”

Jarmilka si na plácku před domem hrála obsekávačku s nožíkem - rybičkou.
Pepíček jí nožík vyrazil z ruky.
“Pcha! Holky si nehrajou s nožema!”

Jarmilka se naštvala, celá vzteklá vypáčila Pepíčkovi svůj nůž z ruky a vpíchla mu ho do oka.
Pepíček se rozeřval na celé kolo.
“Pcha! Kluci nepláčou,” odplivla si Jarmilka posměšně.

Po první půl hodině se tomu ještě smála. Pak jí to přišlo jako špatný vtip.
Nakonec si zoufala.
Slyšela kamarády z chaty - “Zdeno!? Zdenooooo!!!!?” Hledali ji. Marně však tloukla pěstí do zrádného kořene.
Ticho. Nejspíš odešli dorazit zbytky.
To jí připomnělo… žízeň.
Na jedné straně žízeň, na druhé urputná potřeba.
Vydrž!
Snáší se noc, tichá, studená.
Už žádné volání..
Najdou ji vůbec?
Pokouší se o ni mdloby.
Zdá se jí to, nebo ten smrk skutečně zamrkal?
Začíná blouznit.
Zima, zima…
Myslí na vojáky v zákopech. Ti to také zvládli!
I jim byla zima.
Je jen jeden způsob jak se zahřát…

“Co s tebou…”
Vyučující poklepal propiskou na žákovskou knížku. Student nervozně přešlápl.
“Od minula žádná sláva, co? Z velikánů akčního filmu jsme dali horší trojku. V hodinách klasického metalu sis vysloužil dokonce čtyřku,” pokračoval vyučující jízlivě.
“Já se to doučím…” koktal student.
Vyučující si odfrkl.
“Nerad bych abys v mých hodinách čtení komiksů musel brát doučování. Takže ti dám záchrannou otázku. Je velmi snadná.”
Student se narovnal v zádech.
“Čím se vyznačovala Hydra?”
“Eh…”
“Nu?”
“Prosím... s… sosáky…?”
Vyučující zařval a na studentovu hlavu se snesla žákovská knížka s velkou červenou pětkou.
“CHAPADLA! CHAPADLA TO BYLA! VEN Z MÉHO KABINETU!”

Vysílačka zaprskala.
“Bobe? Bille? Hlašte se, chlapi!”
Bill spolkl kus koblihy a zamračil se.
“Hm?”
Dispečerovi přeskočil hlas.
“Holka. V Eldoradu. Míří dvoustovkou v protisměru přímo na vás.”
“Tak jí zastavíme a seberem,” zabručel Bob.
“Tu nezastavíte,” panikařil dispečer. “Právě proletěla Santa Clarou. Podle svědka měla na pedálu cihlu!”
Bill vzdychl. “Nějaká žába bláznivá v tátovo kadilaku.”
“Vyčkejte na posily! Do příjezdu obrněného vozidla nic nepodnikejte.”
“To se snad zbláznili!” Bob setřepal z pupku koblihové drobky a jal se vystupovat z hlídkového vozu. Na obzoru se nad silnicí zvedl obláček prachu, podobný tornádu.
Billy zapl policejní sirénu.
“Tak pojď, holčičko…”

Tohle měla být klidná směna.
A byla - až na ten výbuch. Poté do velína vtrhl Akimov a pozvracel mi boty.
“Za tohle je gulag, soudruhu,” upozornil jsem ho přátelsky.
“Ta exploze…”
Nabídl jsem mu cigaretu. Pak se zjevil Toptunov, v obličeji rudý jako rak. Ten idiot se neumí ani opalovat. Vzal si nabídnutou cigaretu, jelikož Akimov už zase zvracel.
“Jádro… hoří,” kňoural mezi šluky.
Docházela mi trpělivost.
“Melete nesmysly. Za paniku je gulag!”
“Soudruhu Ďatlove, uniká radiace!”
Zasmál jsem se tomu hlupákovi a ukázal mu dozimetr.
“Kolik vidíte?”
“3,6.”
“Tak vidíte. Jestli chcete, panikařte si. Ale já vám říkám - не здорово не ужасно!”

Wakandským pralesem zní zoufalé “KUR*AUŽ!”
V odpověď se ozývá veselý mekot.
Koza jménem Trol stojí na kameni uprostřed jezírka a vypadá spokojeně. Bucky je se zbytkem stáda na břehu. Spokojen není.
“Že pro tebe dojdu?”
"..."
“Mazej do chlívka!”
"..."
“Nenávidím tě.”
"..."
“Jen počkej!”
Odhodlaně vstupuje Bucky do jezírka. Je studené. Nevoní nejlépe.
Proč já vlastně nejsem třeba tesařem..?
Trol seskočí z kamene a pilnou čubičkou se vydává k opačnému břehu.
“To si děláš...”
V ten moment kolem proplouvá zbytek stáda sebevědomých wakandských koz.
“... srandu.”
Takhle nějak to musí vypadat, když má člověk děti.
Kristepane.
“A dneska jdete všichni spát bez večeře!”

Zouvám boty, odháním kočku. Domove líbezný!
“Čest, soudružko matko!”
“CO TO DĚLÁŠ!!!!”
Ó nikoliv, to nebylo na mě. V obýváku jede Premier League, Manchester dostává náklad.
“Tož máti, co nového?”
Vyměnila zubaře. S novým se zdraví ať tě provází síla (moje matka se svým zubařem!). Seřvala policajta. Dovoloval si na autobusáka její linky (na ni si netroufl). Na sídlišti přistával vrtulník, hus-tý. (Taky by se proletěla! Mrk, mrk...)
“A co ty? Pořád sedíš na zadku a kreslíš ty opice?”
“Nojo, máti, co ti budu vykládat. Nuda nuda, šeď šeď...”
Zalomí rukama.
“Někdy si myslím, že mi tě v porodnici vyměnili!”

Větší rozlišení tady, klik a go!
Edit:
POKRAČOVÁNÍ tu

Spisovateli docházela trpělivost.
“Je to jen sklep. Někdo tam musí vlézt,” řekl.
Jenže postavy se odmítaly přihlásit.
“Já do žádnýho sklepa nejdu,” oznámil Týpek. “Mně vždycky hned zabijou. Nezájem.”
“No ano, zabijou, vždyť je to horor,” řekl Spisovatel.
Promluvila druhá postava:
“Taky nehraju. Další maniakem zamordovanej černoch? Zapomeň, kamaráde.”
“Ale - “ hlesl Spisovatel.
Třetí postava se ušklíbla.
“Slyšels bratry. Se mnou taky nepočítej. Zavražděnej teplouš? So 90´s.”
Spisovatel praštil pěstí do stolu.
“Jste moje postavy! Tohle je vaše práce!”
Postava nevinné dívky se usmála. V ruce držela baseballovou pálku.
“Poslyš, pisálku,” řekla sladce, “a co kdybys tam jednou šel ty sám?”