Moje články

„Dokážeš někomu vlézt do hlavy?“ přimotal se jednou Thor k Lokimu.
„Tak trochu,“ odpověděl Loki, který neměl náladu Thorovi vysvětlovat, jak jeho magie funguje. On si z toho stejně nikdy nic nevezme.
„A dokázal by jsi to provést mě?“ zeptal se najednou. Loki se na něj překvapeně podíval.
„Ty chceš, abych ti vlezl do hlavy?“ ujišťoval se.
„Chci vědět jaký to je! Donuť mě třeba cítit strach. Přičaruj mi nějakou fobii!“
Loki se nenechal dvakrát pobízet. Když chce Thor fobii, má ji mít.
„Hotovo.“
„Čeho se bojím?“
„Máš paraskavedekatrifobie. Nezávidím ti. Dneska je čtvrtek..."
„Cože mám?“
„A je zrovna dvanáctého…“

Když jsem doma sám je tu smutné lepkavé prázdno. Nikdo mě už pěkně dlouho nenavštívil a já mám hlad. Jelikož se nudím, jdu dělat svojí práci. Totiž pletení.
Smutné je, že lidi můj koníček nikdy moc neoceňovali, neustále jej vysávají. A to jste nezažili ten cirkus, když zahlédnou přímo mě.
Většinou (hlavně ženy) začnou hrozně křičet a pak na mě taky vytáhnout ten hnusnej vysavač. A já se přitom snažím najít jenom něco k jídlu. To vůbec není fér!
Ale ale, podívejme se kdopak mě to navštívil. Už se zamotala, už visí a houpe v mé pavučině.
Dneska bude večeře!

Je tma a já čekám. Odjakživa co lezu po zemi přemýšlím, jaký je pohled na svět seshora a sním o tom, že i já se jednou na všechno podívám z výšky. Jaké to asi je létat jako pták?
Když jsem v tomto stadiu, jsem ještě ve vývinu. Přijde mi to jako věčnost, ale vím, že výsledek bude stát za to.
Lidé si mě moc nevšímají, ale to se změní.
Momentálně nevypadám moc vábně, ale budu krásný.
Lezl jsem po zemi, ale budu létat.
Stačí jenom počkat a dozrát, pak se odsud vydrápu ven a ukážu světu svá krásná pestrobarevná křídla!

Tenhle turnaj se pořádá každý rok. Vždycky se ho zúčastním, ale ještě se mi nikdy nepodařilo vyhrát. Tentokrát si ale věřím.
Nádech. Výdech.
Natáhnu tětivu a přiložím si palec pod lícní kost. Mířím, odhaduji.
V toulci už nemám žádný šíp. Tohle je poslední šance.
Terč je ode mě vzdálený padesát metrů, musím tedy hodně nadmiřovat.
A především se musím trefit.
Povolím prsty a vypustím šíp na svobodu. Udělá ve vzduchu oblouk.
Za mnou stojí moji protivníci. Čekají, kam šíp dopadne. Všichni do jednoho mi přejí to samé. Nikdo nevěří, že to dokážu.
A tak jim všem předvedu, že mě podcenili.

Někdy mě popadne taková chuť. Nápad, že bych se mohla naučit nějaký nový účes.
Drdoly a culíky nosí každý, ty jsou málo sofistikované. Ale zapletené copánky nebo rybí copánky, ty vypadají pěkně!
Když si, ale pustím tutoriál na YouTube začínám zjišťovat, že jsem možná přecenila své síly.
Paže mě bolí už po pár minutách co se snažím přidávat jednotlivé pramínky vlasů k jiným. Zamotávají se mi prsty, tady my trochu vlasů vypadlo, tady to není utažené a celé je to na křivo.
Po několika marných pokusech, kdy ani pírka nepomůžou můj výtvor zachránit, to nakonec vzdávám.
Radši zůstanu u culíku.

Tony se zamračil, když uklízel střepy.
,,Rozbité zrcadlo prostě přináší smůlu, to ví každý. Nedělej, jako bych byl pověrčivá bába."
,,A nejsi snad?" zeptal se Loki, ,,chytání se za knoflík, když vidíš kominíka mi přijde dost výmluvné. A ani nemluvím o tom, když je pátek 13. to se s tebou nedá vydržet..."
,,No jasně, hele buď radši zticha. Abys věděl tak...-" a jel jako kolovrátek, snažil se obhájit. Loki mu to nevěřil.
Takže si jednoho dne Tonyho vyhlídl, když šel po ulici, proměnil se v černou kočku a přeběhl mu přes cestu.
A rozhodně nepověrčivý Tony, radši obešel celý blok.

Nevím, jak to máte vy, ale mě naprosto vytáčí dlouhodobý pravidelný zvuk. Tikání hodin, cvakání propisky, chrápání, nebo když někde kape kohoutek.
To mě můžete rovnou odvézt do blázince.
A pravdou je, že nedávno, jsem tam opravdu málem skončila. Šla jsem se zaučovat na novou brigádu (doplňování zboží v obchodě).
Hrály tam písničky, což bylo v pohodě, dokud se každou minutu nezačala ozývat ta samá reklama. Měla asi dvě věty a jela pořád dokola. Když se ozvala už asi po sté, myslela jsem si, že mě klepne.
A to na internetu psali, že je to brigáda v klidném prostředí. Lháři.

Lidé se neustále o něco bojí. O svůj život, majetek, rodinu...
A proto si začali domů tahat psy. Někteří si pořídili ty malé uřvané, otravné potvory čivavy a jiní zase větší rasu. Německou dogu. U ní si myslí, že je velká. U ní?!
Vždyť je to pískle. Nedochůdče.
Bůh podsvětí nikdy nepochopil, jak si někdo může tohle škvrně přitáhnout do domu a připadat si v bezpečí. (Takže podstata čivav mu unikala úplně.)
Moc rád by viděl, jak třeba takový jezevčík hlídá vchod do podsvětí.
Hádes pohladil svého psa, ochránce, svoji šelmu, po všech třech hlavách.
Kerberos byl vždycky nejlepší pes.

Nejdřív jsem byl jen obyčejný černý pták. Lidé mě poznávali podle zvuku, který se rozléhal lesem kdykoli jsem začal stavět svůj domov. Ale nebyl jsem nějak moc zajímavý, vždyť černých ptáků je hodně.
Vrána, havran, kos, krkavec…
A mě se to přestalo líbit. Chtěl jsem být více originální. Korunu tomu nasadil fakt, že si mě lidé začali plést se strakapoudem. Vždyť ani nejsme stejní!
A tak jsem udělal velké rozhodnutí. Myslím, že se teď v klidu můžu prohlásit za módního experta. Začal jsem totiž nosit klobouk. Ne ledajaký, červený!
Pěkně ladí ke zbytku. Teď už si mě nikdo plést nebude.

Obloha byla hustě posetá hvězdami, které se zrcadlily v jezeře. Thor stál na břehu a zapálil svíčku v malé dřevěné loďce. Poslal ji na vodu, dokud její plamen nezmizel ve spleti hvězd.
Byl to zvyk. Zapalovat za mrtvé svíčky. Najdou svého majitele a poplují s ním do Valhally.
Často myslel na Lokiho a jeho pád z Bifrostu.
Navzdory tomu, že jeho smutek byl někdy lépe ovladatelný, i tak byl pocit, že někdo v jeho životě chybí, jeho denní chléb.
Loďka plula, dokud nechytla plachta a pak celá výsměšně neskončila v plamenech.
A Loki se vrátil na Zemi i s Teseractem.

Noc se zdá být nekonečná. A je to ještě horší když na vás ze všech temných koutů vylézají příšery, které se vás snaží roztrhat na kousky. Slyším, jak ty potvory škrábou na dveře, chtějí se dostat dovnitř koupelny, kde se schovávám. Nemám jak je zastavit. A nevím, jak dlouho to ještě vydrží ty dveře. Snažím se otevřít malé okno co tam je, ale je zaseklé. Už přemýšlím čím bych rozbil sklo, každou chvíli sem přijdou, dveře už povolují, začíná praskat klika, slyším, jak křupou panty...
A pak se na obloze objeví spása. Jako zářivý fénix vyjde slunce a zažene hrozbu.

Pozoruji své okolí, kde by se dalo sehnat nějaké jídlo. Párkrát máchnu křídly, až z nich vypadnou černá pera. A ačkoli jsem sem původně přiletěla pro něco jiného, moji pozornost upoutá mnohem lákavější věc. Leží jen tak pohozená v parku na lavičce.
Nechci létat tak blízko k lidem, ale chtíč je silnější než já.
Prý se mnou vymysleli pořekadlo. Ale i tak si mě klidně spletou s jiným černým opeřencem.
A přitom jsem to já, kdo má ze všech ptáků nejhezčí hnízdo. Všechno se v něm tak pěkně třpytí. Stejně jako ten náhrdelník v parku. Už si pro něj letím!

Thor se díval na Lokiho, který se rukama držel za okraj mostu, kam ho odhodil náraz. Pod nohama se mu míhal vesmír.
Thor ho chtěl hned vytáhnout nahoru, už k němu šel, když tu ho udeřilo několik výstražných myšlenek.
Jak daleko je schopný ještě zajít? Byl by ho Loki doopravdy schopen zabít? Mohl by ublížit Jane?
Když se na něj tak díval, jak visí přes okraj mostu, napadlo ho, že by ho tentokrát mohl nechat na holičkách.
Jenže sourozenecká láska je silná.
Klekl si a chtěl Lokimu pomoct vyškrábat se nahoru. Když se pro něj ale natáhl, ruka prošla iluzí.

„Loki, teď!“ zakřičí Thor, čímž mi dává signál, abych mu jeho naoko useknutou ruku vrátil zpět. Malekith nám to sežral i s navijákem. Jane a Thor leží v prachu na zemi a jejich životy jsou v mých rukách.
A to je ten moment, kdy to přijde. Myšlenky na mě začnou křičet. Hlasy z hlubin mé hlavy. Našeptávají, rozkazují, co bych měl dělat. Že bych měl Thora zase zradit. A doopravdy se jít podívat na to, jak Asgard shoří. Nemusel bych mu pomáhat. Prostě ho tu nechám umřít.
Zatřesu hlavou.
Na podrazy bude ještě času dost.
A Thorovi ruku přičaruji zpátky.

I přes to všechno, Loki nechtěl, aby Odin umřel. A přece se tak stalo. Rozplynul se a vítr ho zanesl k moři.
Nad hlavou se jemu a Thorovi začala zatahovat obloha.
,,Bratře," pronesl klidně Loki.
Nechtěl s Thorem bojovat, ale záblesk světla a černá mračna naznačovala, že bude muset.
,,To ty jsi tím vinen," zasyčel skrz zuby Thor.
Loki už neměl sílu mu odporovat. Teď teprve se doopravdy Thora bál. Věděl, že kdyby se bratr opravdu snažil, dokázal byl ho zabít.
Začal zhluboka dýchat.
Vypadalo to na boj, dokud se jim za zády neotevřel portál a z něj nevystoupila Hela.

Když někomu zdemolujete dům, zraníte rodinu a jeho samotného skoro zabijete, je celkem přirozené, že vás bude nenávidět.
Proto Loki nechápal.
Odin ho poslala na Midgard, prej aby se podíval co svým útokem způsobil. A tak tu ulicemi bloumal v přestrojení dokud k němu nedoběhla nějaká holka.
,,Jé, vy vypadáte jako Loki! Já jsem jeho největší fanynka, víte? Můžu se s vámi vyfotit, prosím?" Loki ani nestihl nic říct a už měla fotku.
A jak zjistil, nebyla jediná. Snad všechny ženy ho tady měly rády, dokonce s ním psaly něco jako fanfikce?
Byly jich tisíce. Rozhodně dost na novou armádu.

Vyhřívala se pampeliška na sluníčku. Nastavovala svou hlavičku paprskům a užívala si léto. A nebyla sama, kolem ní na louce bylo spousta dalších druhů květin, které si lebedily ve sluneční záři. Včely radostně opilovaly, vál lehký vánek.
Pak se najednou ozvalo křup a sousedka sedmikráska měla po stonku. A pak další a další křup křup křup.
Lidi. Napadlo pampelišku. Bojují? Pomyslela si, než se jí také přelomil stonek. A za chvíli, po krásné louce nebylo ani památky. Rostliny ležely zadupané v hlíně a po barevných květech se slehla zem.
A bohužel to není poprvé, co kvůli malichernostem lidstva trpěla příroda.

Opalovala se. Na obloze nebyl jediný mráček a na její terase s bazénem bylo tak příjemné horko.
Milovala to tu. Její dům, neustále hezké počasí, žádné povinnosti i malé deštníčky v koktejlech. Chtěla, aby tak žila doopravdy.
Jenže…
„Jsem na hranici svých sil,“ zašeptala sama pro sebe.
A doopravdy otevřela oči.
Probudila se v malé místnosti, na stole měla odloženou nedojedenou tubu s kaší s příchutí masa. Žádná okna a proklatě nízký strop. Když byla malá představovala si, co bude v budoucnosti. Teď ví, že to stojí za prd. Nesnášela to tu.
Měla jenom jedno místo, kam se ráda vracela.

„Věděl jsem, že hoříš nedočkavostí, ale že tvoje hlava bude opravdu vypadat, jako v plamenech-“
„Co jsi to provedl?“ skočil mu do řeči zděšeně Thor.
„Říkal jsi, že chceš na své korunovaci zazářit, vystoupit z davu! Tak jsem ti trochu pomohl,“ řekl Loki, jakoby tím snad doopravdy něco vysvětlil, „trocha oranžových pigmentů ještě nikdy nikoho nezabila.“
Thor se nezmohl na jediné slovo, jeho zrzavé vlasy mu padaly do obličeje.
„Sundej to ze mě dolů!“
„Počkej, až se to vymyje samo.“
„Na to není čas, vypadám jako idiot.“
„Ne, vypadáš jako mrkev.“
Thor na něj nevěřícně koukal.
A Loki se rozesmál.

Šel na hřbitov.
Stýskalo se mu po mamce.
Když došel k jejímu hrobu, už z dálky viděl, že ho vítá nerozkvetlá růže. Nevěděl, proč zrovna tam začala růst, ale uchytila se. Teď byla strážcem hrobu.
Dlouze se podíval na květinu. Neotevřený květ působil dojmem, jakoby se styděl ukázat světu svoji krásu.
A ačkoli se vždy smál lidem, kteří si povídají na hlas s hroby, začal ke kytce mluvit. Představoval si, že je to zase jeho mamka živá a zdravá.
A květina mu tiše naslouchala.
Po rozloučení se otočil k odchodu a růže jakoby ho poznala, se přestala stydět a rozkvetla.

„Loki? Opravdu by se hodilo, aby jsi hýbnul kostrou!“
Loki se snažil. Asgard byl napaden a kolem nich se začali hromadit nepřátelé. Byly jich mraky a oni se rozhodli pro útěk (v Lokiho slovníku pod pojmem strategický ústup).
Thor se mu snažil získat čas, mlátil kolem sebe kladivem hlava nehlava.
Loki je musel někam přenést, někam hodně daleko. Soustředil se. Napnul všechny svaly, zatnul zuby, cítil, jak vyvolává kouzlo.
Najednou stáli v písku.
„No teda bratře,“ rozhlédl se kolem sebe udiveně Thor. Kolem nich se tyčily obrovské pyramidy a nějaká socha bez nosu, „to je trochu dál, než jsme chtěli.“

Anet se odjakživa líbil její spolubydlící. Zrovna na něj myslela, když se vyhřívala ve vaně. Možná proto zapomněla zamknout a neslyšela, když vstupoval do koupelny.
„Anet? Potřeboval bych s tebou mluvit,“ když ji uviděl ve vaně, rychle vyběhl ven a omlouval se.
Anet se nezmohla na slovo. Styděla se. Takhle všechno pokazit. Co když jí chtěl třeba pozvat ven a teď už to neudělá?
Rychle se oblékla a šla za ním.
„Promiň, zapomněla jsem zamknout-„
„Ne, to nevadí.“
„No a o čem si chtěl mluvit?“
„Někdo se mi líbí,“ přiznal se.
Anet se zaradovala. „A kdo?“
„Je to jeden kluk…“

Loki nesnášel plesy. Chtěl být sám a daleko ode všech lidí.
Zato Thor sedící vedle něj vypadal, že si to tu užívá. Jak jinak.
„Zdravím princi,“ oslovila Lokiho nějaká žena. Její žabí obličej s krysíma očkama a divně nahnědlou kůží s šupinami se Lokimu příliš nelíbil. Ve vlasech měla listy a větvě, ale kdo ví, třeba to byly ozdoby?
Bohužel u její rasy bylo běžné, aby žena vyzvala muže k tanci. Což se i stalo. Než se stačil Loki vzpamatovat, už ho táhla na parket.
Thor se mu za zády smál.
„Neboj se bratře," zakřičel za ním, „co tě nezabije…“

Ostatní býložravci to mají jednoduché. Jedí trávu nebo listy. Listy se nebrání, když je chcete sníst.
Ale u mě?
Moje kořist se vždycky snaží utéct. A co víc, dokonce mě i kouše!
Někdy je to opravdu mravenčí práce.
Zrovna teď jsem našel svoji oběť. Už se k ní blížím. Nejdřív musí použít drápy a zničit jim jejich domov, jinak by ty potvory zůstaly zalezlé. No a pak už to jde samo, dokud nepřijdou na to, kde mám nohy. Snaží se mě kousat, všichni do jednoho po mě jdou.
Ale svojí večeři si nenechám jen tak utéct. Mravenečníci se nikdy nevzdávají!

„Máš nějaké místo, kde by ses fakt nechtěl probudit?“ zeptá se mě kámoš.
„Na záchytce, odvykačce, uprostřed moře nebo na hřbitově. A nechlastej na to, bude ti potom blbě,“ napomenu ho.
„Mám to pod kontrolou,“ zívne a lokne si vodky, „a chce se mi spát,“ položí si hlavu na stůl.
„Měli bychom to tu uklidit,“ řeknu, ale nakonec usneme oba. Všechen alkohol a trávu necháme na stole.
Když jsem říkal, že bych se nechtěl probudit na záchytce, teď si zase myslím, že by to bylo nebe.
Protože když se probudím a zvednu hlavu ze stolu, stojí vedle mě moje mamka.

Hádal se dub a smrk, kdo z nich je hezčí.
Smrk si byl sám sebou jistý, ale kvůli průpovídkám dubu v něm začal hlodat červíček pochybností. A ten ho začal nahlodávat více a více, až ze smrku nezbylo vůbec nic. Byl úplně prázdný.
Dub se mu začal posmívat.
„Vidíš, jak teď vypadáš? Teď už je jasné, kdo je hezčí!“
Červík to uslyšel a přelezl na dub. Dubové lýko mu nechutnalo.
„Ani ty na mě nemůžeš! Jsem prostě nejlepší,“ chvástal se a naparoval.
Jeho hlasitý smích v podobě šumění koruny dopadající k zemi, byl přerušen zvukem motorové pily a vůní benzínu.

Tahle oslava byla katastrofa, pomyslela si Sif.
Zrovna byl u nich na návštěvě národ Elfů.
Fandral si chtěl, jako obvykle, odvést pár dívek do ložnice, čímž je značně rozhořčil, jelikož elfové drží přísný celibát.
Volstagg se přejedl a omylem pozvracel oblečení elfského prince, který šel zrovna kolem.
Hogun byl prostě Hogun, byl tak vážný, že si elfové mysleli, že se jim vysmívá.
Jinými slovy během jedné noci zesměšnili a poštvali proti sobě jeden národ, který jim kvůli tomu málem vyhlásil válku a kde byl jejich budoucí král? Kde byl Thor?
Usnul opilý pod stolem a přikryl se sukní elfské královny.

„Zkus to zopakovat po mě,“ pronese láskyplně Frigga. Zvedne ruce, kolem kterých se objeví zelená mlha a na to z jejích dlaní vylétnou bubliny. Jsou jich mraky, líně se válí ve vzduchu. Velké i malé, je jich plná místnost!
Loki přivře soustředěně oči. Za chvíli i jeho ruce obemkne zelená mlha. Nic z jeho dlaní, ale nevyjde.
Pak se jedna malá bublina připlete Lokimu pod nos a praskne. Loki, který si jí nevšiml kýchne a v tu ránu se mu podaří vyvolat kouzlo.
„To bylo těsně vedle,“ zasměje se Frigga, když oba dva pozorují Lokiho dlaně, ve kterých praská ohňostroj.

„Jsem z toho trochu nervózní,“ přiznal se Albus Harrymu, když oba stáli vedle vlaku do Bradavic a on do něj měl poprvé nastoupit.
Harry se na něj usmál.
„Nemusíš se bát. To za mých mladých let…“
Najednou jeho proslov přerušily vzpomínky, které mu sebrala všechna slova.
Za mých mladých let jsem několikrát málem umřel, vystavil jsem svoje přátele nebezpečí, sledoval svoje blízké a kamarády umírat, šel po mě Voldemort, přišel jsem o rodiče a-
„Tati? Tati?“ zamával Albus Harrymu před obličejem.
Ten párkrát zamrkal a probral se z transu. Už ho, ale nenapadla povzbudivější slova než:
„Bude to dobrý, uvidíš.“

Sif a válečníci Volstagg, Fandral a Hogun se skláněli nad mapou bitevního pole. Už dneska chtěli napadnout nepřítele.
„Jak na ně zaútočíme?“ zeptal se Volstagg.
„Měli bychom je obklíčit,“ navrhl Fandral.
„Tady je řeka, tam se s vojskem nedostaneme.“
„A jsou na vyvýšeném místě,“ přidal se Hogun, „mají výhodu.“
„Něco vymyslet musíme. Musíme se držet nějakého plánu.“
Najedou kolem nich proběhl řvoucí Thor. Kladivo měl bojovně zvednuté nad hlavou. Kolem něj lítaly blesky a on se bez varování vrhl do boje.
„A jakého plánu se drží on?“ zeptal se nevěřícně Volstagg.
„Toho nejjednoduššího,“ prohlásila Sif, „šel do toho po hlavě.“

Loki se zrovna snažil provést nové kouzlo. Přemístit misku s vodou. Soustředil se, dokud do jeho pokoje nevtrhl rozzuřený Thor.
„Kde mám Mjollnir?!“ vyjel na něj.
„Cože?“ zeptal se nechápavě Loki.
„Nemůžu ho najít. Kam jsi ho dal?“
„Víš o tom, že ho dokážeš uzvednout jenom ty, že?“
„Schoval jsi ho?“ ignoroval jeho otázku Thor.
„Ne.“
„Víš kde je?“
„Ne.“
„Mám prohledat tvůj pokoj?“
„Ne!“ zakřičel Loki, „jsem snad u výslechu? Odejdi.“
Thor kupodivu opravdu odešel.
Loki se podíval na misku a během chvilky jí přemístil. Někdo tu potřeboval schladit hlavu.
Za chvíli o pár pater níž nadával promočený Thor.